Place de Dijon, sud-est de la ville, 1876-1877. 252 m/alt. Dénommé fort Junot, il flanquait l'amont de la vallée de l'Ouche et la route de Dole. Il s'agit d'un grand pentagone régulier avec courtine à la gorge. La défense de cette dernière était similaire à celle du fort d'Asnières, ce que nous ne pouvons affirmer que sur base de plans car, hormis les coffres, accessibles par l'intérieur, la gorge a complètement disparu, en ce compris le ravelin en terres levées sur les glacis face à l'entrée. Le bâtiment d'entrée, en fond de courtine, était surmonté à gauche et à droite d'une casemate à tir direct orientée perpendiculairement à la gorge. Les fossés, quant à eux, ne laissent plus apparaître qu'en de rares endroits leur contrescarpe faite d'arceaux en décharge. On se retrouve d'emblée devant les douze travées sur deux niveaux du casernement. De gauche à droite, on trouve trois travées de largeur normale, une plus étroite, trois autres normales suivies d'une quatrième plus étroite sous laquelle passe la capitale et à la droite de laquelle le schéma de gauche se répète. Les travées n° 3 à 6 n'ont plus de façade. Depuis l'extrême gauche, un escalier autorise un accès au premier étage. Cet escalier est éclairé par un puits à lumière dont la partie inférieure, oblique, est garnie comme à l'accoutumée de carreaux de faïence blancs. Cependant, ici, ces carreaux sont de dimensions inhabituelles car ils ne font pas moins de 92 cm de long sur 26 de large en lieu et place des carrés de 15 x 15 cm et 20 x 20 cm couramment répandus. Le couloir de circulation du premier étage possède encore ses rambardes originelles. Comme à Asnières et à Varois, son plancher est composé de voussures en briques dont la face supérieure a été cimentée, voussures de peu de portée et appuyées sur des poutrelles placées perpendiculairement au couloir sur toute la largeur de celui-ci. Ce plancher, comme à Asnières et Varois, s'interrompt à environ un mètre du mur en vis-à-vis des portes des chambrées, dégageant ainsi sur toute la longueur du couloir un espace libre jusqu'au rez-de-chaussée pour la lumière provenant des puits. Les coffres de la courtine sont accessibles, surtout celui de droite qui est bien dégagé et, par conséquent, photogénique. Ses deux petites visières sont chacune précédées d'un fort crochet scellé dans le plafond. Notons la présence d'un petit magasin à projectiles dans chacun de ces coffres. Le grand magasin à poudre de droite n'a pu être visité par l'intérieur, seule la galerie de circulation étant libre. La chambre aux lampes montre trois créneaux sans particularité. Par l'un de ceux-ci, nous avons pu constater que le local de stockage était sain, à la voûte en plein cintre, aux flancs garnis de barbacanes et aux parois totalement recouvertes d'un enduit de ciment. Par contre, les magasins aux cartouches installés symétriquement dans la gaine du coffre de courtine gauche ont encore les cadres en bronze des créneaux à lampe et même un ensemble cadre/vitre complet et intact. Par la capitale, nous accédons à deux locaux occupés par des latrines. Celui de droite, barré dans sa longueur par un puits d'aération dont la margelle indique qu'il était possible de l'obturer lors de la mise en défense du fort, aligne 6 latrines dont 2 aux murs hauts de 2 m et 4 aux murs d'1,5 m. Celui de gauche, au plafond barré de la même manière, a en son centre un bloc de 2 x 6 latrines alignées dos à dos, bloc dont le tour complet est rendu possible par l'isolement des logettes des murs environnants. Les deux locaux montrent des latrines encore toutes pourvues de leur porte métallique d'origine (139 cm de hauteur sur 74 cm de largeur). Cette disposition dos à dos est assez peu courante (Musoirs Est et Ouest à Cherbourg, Plesnoy à Langres,…). Les quatre casemates à tir indirect, adossées au massif central, sont assez peu accessibles. Assez singulièrement, leurs embrasures affleurent le sol de la rue du rempart. Au travers de la végétation seule la casemate n° 3 peut être valablement observée. La rue du rempart joint les saillants I à V. Elle aligne quinze traverses-abris dont sept enracinées. Les traverses enracinées n° 2, 3, 5 et 6, soit celles cernant les saillants II et IV, constituent des casemates à tir direct. La n° 2 a un superbe sol cimenté tandis que les n° 3 et 5 n'ont que de la terre battue. Les maçonneries y sont d'une qualité irréprochable. Leurs bras, ainsi que ceux des traverses voisines, sont parfois murés, parfois libres ; parfois même ils possèdent leur porte de bois. Le talus de l'autoroute ampute le fort de son saillant IV. Pratiquement, cela se concrétise par une coupure, après quelques mètres, de la descente vers l'aileron de ce saillant ; de la casemate à tir direct de la traverse n° 6 il ne subsiste que les quatre premiers mètres quant à la traverse à sa droite elle n'a pu être discernée dans la végétation mais il y a fort à parier qu'elle n'existe plus. Enfin, la dernière traverse enracinée proche du saillant V est, quant à elle, coupée à hauteur de ses bras. Si l'aileron du saillant II a une descente en terre, la caponnière de tête en revanche a un escalier-rampe composé d'une première volée de 20 marches suivie d'un palier de 3 mètres puis d'une seconde volée de 31 marches. Cet escalier-rampe a une pente très faible, la marche étant de 40 cm et sa contremarche de 13 cm. L'intérieur de la caponnière double est noyé sous 25 cm de liquide opaque, mélange de gasoil, d'huiles et d'on ne sait trop quoi de nauséabond. Cela nous a empêché de distinguer les emplacements des canons de 12 culasse desquels nous aurions pu effectuer un comparatif avec celui de l'aileron du saillant II. Ce dernier, une plate-forme bétonnée modèle 1886, pour le canon de 12 culasse, situé en arrière créneau central, est placée 40 cm plus bas que le sol de la caponnière mais, surtout, on a ménagé un cadre en béton avec une pente douce de 2,5 m de long sur le côté gauche de la plate-forme. L'aileron et la caponnière double ont, chacun, trois pièces par direction flanquée. Le comptage des plates-formes d'artillerie ajoutées aux pièces de défense des fossés nous donne une artillerie de 42 à 44 canons dont 16 ou 18 de rempart, 10 sous casemates et 16 de flanquement. Selon nous, sa garnison devait se monter à environ 700 hommes. Le fort est dit à batterie basse. En fait, à Dijon, seul celui de la Motte Giron peut se targuer de posséder un cavalier. Les dessus du casernement de Sennecey étaient organisés en position d'infanterie avec deux débouchés que nous n'avons pu observer. Nous ne lui connaissons pas de batterie annexe. Le fort sera le théâtre de l'épilogue d'une affaire de collaboration avec l'ennemi qui aura tenu la région en haleine depuis l'agression, le 26 janvier 1944, du chanoine Kir (22 janvier 1876 - 25 avril 1968), celui-là même à qui l'on doit le célèbre apéritif et dont le franc-parler a laissé de truculents souvenirs dans la région. En juillet 1946, 45 collaborateurs, certains, tueurs au profit du service de renseignements allemand, attendirent le verdict d'un procès qui allait durer trois semaines. Au terme de celui-ci, la cour prononça 21 condamnations à mort dont 15 par contumace. Les six condamnés restants, ainsi que deux autres dont l'affaire était distincte, furent passés par les armes dans un fossé du fort le 30 octobre 1946. Pour qui n'est pas averti, voir Sennecey aujourd'hui (06/2002) occasionne un choc. L'ensemble des glacis et du fort est occupé par le "Comptoir du matériel". Cette entreprise récupère bon nombre de métaux et les stocke où elle peut, c'est-à-dire partout en un invraisemblable capharnaüm (duquel émergent nombre de véhicules militaires dignes d'intérêt) au sein duquel il faut se frayer un chemin. À cela on rappelle le fait que quasiment tout le bâtiment d'entrée a sauté en 1944, emportant au passage quelques façades de la caserne ; que les fossés sont en voie de comblement et que l'autoroute a rogné tout le saillant IV et voilà un tableau peu idyllique rapidement brossé. Toutefois, ce serait une grossière erreur de rebrousser chemin. Ce fort nous a véritablement passionné, bon nombre de huisseries et ferrailles d'origine sont en place et les murs sont exempts de tags. Le tout est de faire fi du décor et de ne s'attacher qu'aux maçonneries et vestiges d'époque. Une merveille ne perd jamais la totalité de sa superbe. Le fort est une propriété privée et ne se visite pas sans autorisation.

Festung von Dijon, Südosten der Stadt, 1876-1877. 252 M/ü M. Als Fort Junot bezeichnet, flankierte es den Oberlauf des Ouchetals und die Straße nach Dole. Es handelt sich um ein großes regelmäßiges Fünfeck mit einer Kehlkurtine. Die Verteidigung dieser war ähnlich der des Forts d'Asnières, was wir nur auf Grundlage von Plänen behaupten können, da, außer den von innen zugänglichen Kasematten, die Kehle vollständig verschwunden ist, einschließlich des aus aufgeschütteter Erde bestehenden Ravelins auf den Glacis vor dem Eingang. Das Eingangsgebäude, am Ende der Kurtine, wurde links und rechts von einer direkt schießenden Kasematte überragt, die senkrecht zur Kehle ausgerichtet war. Die Gräben lassen nur noch an wenigen Stellen ihre aus Entlastungsbögen bestehende Kontreeskarpe erkennen. Man steht sofort vor den zwölf Jochen auf zwei Ebenen der Unterkunft. Von links nach rechts findet man drei Joche normaler Breite, ein schmaleres, drei weitere normale, gefolgt von einem vierten schmaleren, unter dem die Hauptstraße verläuft, und rechts davon wiederholt sich das Schema von links. Die Joche Nr. 3 bis 6 haben keine Fassade mehr. Von ganz links ermöglicht eine Treppe den Zugang zum ersten Stock. Diese Treppe wird durch ein Lichtschacht erhellt, dessen unterer, schräger Teil wie üblich mit weißen Fayencekacheln ausgekleidet ist. Hier jedoch sind diese Kacheln ungewöhnlich groß, messen sie doch nicht weniger als 92 cm in der Länge und 26 cm in der Breite, anstelle der üblichen 15 x 15 cm und 20 x 20 cm großen Quadrate. Der Verkehrsgang im ersten Stock besitzt noch seine originalen Geländer. Wie in Asnières und Varois besteht sein Boden aus Ziegelgewölben, deren Oberseite zementiert wurde, Gewölbe mit geringer Spannweite, die auf Querträgern ruhen, die über die gesamte Breite des Gangs senkrecht zu diesem angeordnet sind. Dieser Boden, wie in Asnières und Varois, endet etwa einen Meter vor der Wand gegenüber den Zimmertüren, wodurch auf der gesamten Länge des Gangs ein freier Raum bis zum Erdgeschoss für das Licht aus den Schächten entsteht. Die Kasematten der Kurtine sind zugänglich, besonders die rechte, die gut freigelegt und folglich fotogen ist. Ihre zwei kleinen Sehschlitze sind jeweils von einem starken Haken in der Decke vorangestellt. Wir bemerken die Anwesenheit eines kleinen Projektillagers in jeder dieser Kasematten. Das große Pulvermagazin rechts konnte nicht von innen besichtigt werden, nur der Umlaufgang ist frei. Die Lampenkammer zeigt drei Schießscharten ohne Besonderheiten. Durch eine davon konnten wir feststellen, dass der Lagerraum in gutem Zustand war, mit einer Tonnengewölbe, an den Flanken mit Belüftungsöffnungen versehen und die Wände vollständig mit einem Zementputz bedeckt. Dagegen haben die in der linken Kurtinenkasematte symmetrisch installierten Patronenmagazine noch die bronzenen Rahmen der Lampenscharten und sogar einen vollständigen und intakten Rahmen/Glas-Satz. Durch die Hauptstraße gelangen wir zu zwei Räumen, die als Latrinen genutzt wurden. Der rechte, in seiner Länge von einem Lüftungsschacht unterbrochen, dessen Brüstung darauf hinweist, dass er bei der Verteidigungsbereitschaft des Forts verschlossen werden konnte, bietet 6 Latrinen, davon 2 mit 2 m hohen Wänden und 4 mit 1,5 m hohen Wänden. Der linke, auf gleiche Weise mit einer Deckenunterbrechung, hat in seiner Mitte einen Block von 2 x 6 Latrinen, die Rücken an Rücken angeordnet sind, wobei der vollständige Umgang um den Block durch die Isolierung der Kabinen von den umgebenden Wänden möglich ist. Beide Räume zeigen Latrinen, die noch alle mit ihrer originalen Metalltür (139 cm hoch und 74 cm breit) ausgestattet sind. Diese Rücken-an-Rücken-Anordnung ist ziemlich ungewöhnlich (Musoirs Est und Ouest in Cherbourg, Plesnoy in Langres,…). Die vier indirekt schießenden Kasematten, die an den Zentralmassiv angelehnt sind, sind ziemlich unzugänglich. Recht eigenartig liegen ihre Schießscharten auf gleicher Höhe mit dem Boden der Wallstraße. Durch die Vegetation kann nur die Kasematte Nr. 3 gut beobachtet werden. Die Wallstraße verbindet die Bastionen I bis V. Sie umfasst fünfzehn Traversen-Schutzräume, davon sieben verwurzelt. Die verwurzelten Traversen Nr. 2, 3, 5 und 6, also jene, die die Bastionen II und IV umgeben, bilden direkt schießende Kasematten. Nr. 2 hat einen hervorragenden zementierten Boden, während Nr. 3 und 5 nur gestampfte Erde haben. Die Mauern sind von einwandfreier Qualität. Ihre Arme sowie die der benachbarten Traversen sind manchmal vermauert, manchmal frei; manchmal besitzen sie sogar ihre Holztür. Der Böschung der Autobahn beraubt das Fort seiner Bastion IV. Praktisch äußert sich dies in einem Abbruch nach einigen Metern des Abstiegs zum Flankenturm dieser Bastion; von der direkt schießenden Kasematte der Traverse Nr. 6 sind nur die ersten vier Meter erhalten, während die Traverse zu ihrer rechts nicht in der Vegetation ausgemacht werden konnte, aber es ist sehr wahrscheinlich, dass sie nicht mehr existiert. Schließlich ist die letzte verwurzelte Traverse nahe der Bastion V auf Höhe ihrer Arme abgeschnitten. Wenn der Flankenturm der Bastion II einen Erdabgang hat, so hat die Kopfkaponniere hingegen eine Treppenrampe, bestehend aus einem ersten Lauf von 20 Stufen, gefolgt von einem 3 Meter langen Podest und dann einem zweiten Lauf von 31 Stufen. Diese Treppenrampe hat eine sehr geringe Steigung, die Stufe ist 40 cm tief und ihre Steigung 13 cm hoch. Das Innere der Doppelkaponniere steht unter 25 cm einer undurchsichtigen Flüssigkeit, einer Mischung aus Diesel, Ölen und was auch immer Übelriechendem. Dies verhinderte, die Geschützstellungen der 12-cm-Hinterlader zu erkennen, mit denen wir einen Vergleich mit dem des Flankenturms der Bastion II hätten durchführen können. Letzteres, eine betonierte Plattform Modell 1886 für das 12-cm-Hinterladergeschütz, befindet sich hinter der zentralen Schießscharte und ist 40 cm tiefer als der Boden der Kaponniere, aber vor allem ist auf der linken Seite der Plattform ein Betonrahmen mit einer sanften Neigung von 2,5 m Länge vorgesehen. Der Flankenturm und die Doppelkaponniere haben jeweils drei Geschütze pro flankierter Richtung. Die Zählung der Artillerieplattformen, hinzugefügt zu den Geschützen der Grabensicherung, ergibt eine Artillerie von 42 bis 44 Kanonen, davon 16 oder 18 Wallgeschütze, 10 in Kasematten und 16 Flankierungsgeschütze. Unserer Meinung nach musste seine Besatzung etwa 700 Mann betragen. Das Fort gilt als Niederbatteriefort. Tatsächlich kann in Dijon nur das der Motte Giron einen Kavalier vorweisen. Die Oberseiten der Unterkunft von Sennecey waren als Infanteriestellung mit zwei Ausgängen organisiert, die wir nicht beobachten konnten. Wir kennen keine Neben-Batterie dafür. Das Fort wird Schauplatz des Epilogs einer Kollaborationsaffäre mit dem Feind sein, die die Region seit dem Attentat auf Kanonikus Kir (22. Januar 1876 - 25. April 1968) am 26. Januar 1944 in Atem hielt, jener, dem der berühmte Aperitif zu verdanken ist und dessen offene Worte in der Region für kräftige Erinnerungen sorgten. Im Juli 1946 warteten 45 Kollaborateure, einige davon Mörder im Dienst des deutschen Nachrichtendienstes, auf das Urteil eines Prozesses, der drei Wochen dauern sollte. Am Ende verhängte das Gericht 21 Todesurteile, davon 15 in Abwesenheit. Die sechs übrigen Verurteilten sowie zwei andere, deren Fall gesondert war, wurden am 30. Oktober 1946 in einem Graben des Forts erschossen. Für Unkundige ist der Anblick von Sennecey heute (06/2002) ein Schock. Das gesamte Glacis und das Fort sind vom "Comptoir du matériel" besetzt. Dieses Unternehmen sammelt viele Metalle und lagert sie, wo es kann, also überall in einem unglaublichen Kuddelmuddel (aus dem zahlreiche interessante Militärfahrzeuge ragen), durch den man sich einen Weg bahnen muss. Dazu kommt, dass fast das gesamte Eingangsgebäude 1944 gesprengt wurde und dabei einige Fassaden der Kaserne mitriss; dass die Gräben im Begriff sind verfüllt zu werden und dass die Autobahn die gesamte Bastion IV abgetragen hat, und so ist ein wenig idyllisches Bild schnell skizziert. Es wäre jedoch ein grober Fehler, umzukehren. Dieses Fort hat uns wirklich fasziniert, viele originale Tür- und Fensterbeschläge sowie Eisenbeschläge sind an Ort und Stelle und die Wände sind frei von Graffiti. Es gilt, die Umgebung zu ignorieren und sich nur auf das Mauerwerk und die zeitgenössischen Überreste zu konzentrieren. Ein Wunder verliert nie ganz seine Pracht. Das Fort ist in Privatbesitz und darf nicht ohne Erlaubnis besichtigt werden.

Vesting van Dijon, zuidoosten van de stad, 1876-1877. 252 m boven zeeniveau. Genaamd fort Junot, het flankeerde de bovenloop van de Ouchevallei en de weg naar Dole. Het betreft een grote regelmatige vijfhoek met een keelcourtine. De verdediging hiervan was vergelijkbaar met die van het fort van Asnières, wat we alleen op basis van plannen kunnen stellen, aangezien, behalve de van binnenuit toegankelijke kazematten, de keel volledig verdwenen is, inclusief het ravelijn van opgeworpen aarde op de glacis voor de ingang. Het toegangsgebouw, aan het einde van de courtine, werd links en rechts bekroond door een direct schietende kazemat loodrecht op de keel georiënteerd. De grachten laten nog slechts op een paar plaatsen hun contrescarp van ontlastbogen zien. Men staat meteen voor de twaalf traveeën op twee niveaus van de kazerne. Van links naar rechts vindt men drie traveeën van normale breedte, een smallere, drie andere normale gevolgd door een vierde smallere waaronder de hoofdweg passeert en rechts waarvan het linkerschema zich herhaalt. De traveeën nr. 3 tot 6 hebben geen gevel meer. Van uiterst links geeft een trap toegang tot de eerste verdieping. Deze trap wordt verlicht door een lichtschacht waarvan het onderste, schuine deel zoals gebruikelijk bekleed is met witte faiencetegels. Hier echter zijn deze tegels van ongebruikelijke afmetingen, ze meten niet minder dan 92 cm lang en 26 cm breed, in plaats van de gebruikelijke vierkanten van 15 x 15 cm en 20 x 20 cm. De circulatiegang op de eerste verdieping heeft nog zijn originele leuningen. Zoals in Asnières en Varois bestaat de vloer uit bakstenen gewelfjes waarvan de bovenkant gecementeerd is, gewelfjes met weinig overspanning en ondersteund door balken loodrecht op de gang over de volledige breedte ervan. Deze vloer, zoals in Asnières en Varois, stopt ongeveer een meter van de muur tegenover de deuren van de slaapzalen, waardoor over de volledige lengte van de gang een vrije ruimte tot de begane grond ontstaat voor het licht uit de schachten. De kazematten van de courtine zijn toegankelijk, vooral die rechts die goed vrijgemaakt is en dus fotogeniek. Zijn twee kleine vizieren worden elk voorafgegaan door een stevige haak in het plafond verankerd. Let op de aanwezigheid van een klein projectielenmagazijn in elk van deze kazematten. Het grote kruitmagazijn rechts kon niet van binnen bezocht worden, alleen de circulatiegalerij is vrij. De lampenkamer toont drie schietgaten zonder bijzonderheden. Door een daarvan konden we vaststellen dat de opslagruimte in goede staat was, met een tongewelf, aan de flanken voorzien van ventilatieopeningen en de wanden volledig bedekt met een cementpleister. Daarentegen hebben de patroonmagazijnen symmetrisch geïnstalleerd in de gang van de linker courtinekazemat nog de bronzen kozijnen van de lampeopeningen en zelfs een volledig en intact kozijn/glas-complex. Via de hoofdweg bereiken we twee lokalen bezet door latrines. Die rechts, over zijn lengte onderbroken door een ventilatieschacht waarvan de rand aangeeft dat hij bij de defensieve paraatheid van het fort afgesloten kon worden, telt 6 latrines waarvan 2 met muren van 2 m hoog en 4 met muren van 1,5 m. Die links, op dezelfde manier onderbroken in het plafond, heeft in het midden een blok van 2 x 6 latrines rug aan rug opgesteld, blok waar een volledige rondgang mogelijk is door de isolatie van de hokjes van de omringende muren. Beide lokalen tonen latrines nog allemaal voorzien van hun originele metalen deur (139 cm hoog en 74 cm breed). Deze rug-aan-rug-opstelling is vrij ongebruikelijk (Musoirs Est en Ouest in Cherbourg, Plesnoy in Langres,…). De vier indirect schietende kazematten, tegen de centrale massief aangebouwd, zijn vrij ontoegankelijk. Eigenaardig genoeg komen hun schietopeningen gelijk met de vloer van de walstraat. Door de vegetatie kan alleen kazemat nr. 3 goed waargenomen worden. De walstraat verbindt de saillanten I tot V. Ze telt vijftien traverse-schuilplaatsen waarvan zeven geworteld. De gewortelde traversen nr. 2, 3, 5 en 6, dus die rond de saillanten II en IV, vormen direct schietende kazematten. Nr. 2 heeft een prachtige gecementeerde vloer terwijl nr. 3 en 5 alleen aangestampte aarde hebben. Het metselwerk is van onberispelijke kwaliteit. Hun armen, evenals die van de naburige traversen, zijn soms dichtgemetseld, soms vrij; soms hebben ze zelfs hun houten deur. De talud van de snelweg berooft het fort van zijn saillant IV. Praktisch uit zich dit in een afsnijding, na enkele meters, van de afdaling naar de flanktoren van deze saillant; van de direct schietende kazemat van traverse nr. 6 resteren slechts de eerste vier meter, terwijl de traverse rechts ervan niet in de vegetatie kon worden onderscheiden, maar het is zeer waarschijnlijk dat ze niet meer bestaat. Ten slotte is de laatste gewortelde traverse nabij saillant V op hoogte van haar armen afgesneden. Als de flanktoren van saillant II een aardafgang heeft, heeft de hoofdcaponnière daarentegen een traphelling bestaande uit een eerste vlucht van 20 treden gevolgd door een plateau van 3 meter en dan een tweede vlucht van 31 treden. Deze traphelling heeft een zeer zwakke helling, de trede is 40 cm en de optrede 13 cm. Het interieur van de dubbele caponnière staat onder 25 cm van een ondoorzichtige vloeistof, een mengsel van diesel, oliën en weet ik veel wat stinkends. Dit verhinderde de plaatsen van de 12 cm achterlaadkanonnen te onderscheiden waarmee we een vergelijking hadden kunnen maken met die van de flanktoren van saillant II. Laatstgenoemde, een betonnen platform model 1886, voor het 12 cm achterlaadgeweer, gelegen achter de centrale schietopening, is 40 cm lager geplaatst dan de vloer van de caponnière, maar vooral, er is een betonnen kader met een zachte helling van 2,5 m lang aan de linkerkant van het platform aangebracht. De flanktoren en de dubbele caponnière hebben elk drie stukken per geflankeerde richting. Het tellen van de artillerieplatforms opgeteld bij de stukken voor grachtverdediging geeft een artillerie van 42 tot 44 kanonnen waarvan 16 of 18 walstukken, 10 in kazematten en 16 flankeringsstukken. Volgens ons moest zijn bezetting ongeveer 700 man bedragen. Het fort wordt een lage batterij genoemd. In feite kan in Dijon alleen dat van de Motte Giron een kazematwagen voorwenden. De bovenzijden van de kazerne van Sennecey waren georganiseerd als infanteriestelling met twee uitgangen die we niet hebben kunnen observeren. We kennen geen aanvullende batterij ervoor. Het fort zal het toneel zijn van de epiloog van een collaboratiezaak met de vijand die de regio sinds de aanslag op kanunnik Kir (22 januari 1876 - 25 april 1968) op 26 januari 1944 in spanning hield, dezelfde aan wie de beroemde aperitief te danken is en wiens openhartigheid voor pittige herinneringen in de regio zorgde. In juli 1946 wachtten 45 collaborateurs, sommige moordenaars ten dienste van de Duitse inlichtingendienst, op het vonnis van een proces dat drie weken zou duren. Aan het eind sprak de rechtbank 21 doodstraffen uit, waarvan 15 bij verstek. De zes overige veroordeelden, evenals twee anderen wier zaak apart was, werden op 30 oktober 1946 in een gracht van het fort gefusilleerd. Voor wie niet ingelicht is, is de aanblik van Sennecey vandaag (06/2002) een schok. Het gehele glacis en het fort zijn bezet door het "Comptoir du matériel". Dit bedrijf recupereert veel metalen en slaat ze op waar het kan, overal in een ongelooflijke chaos (waaruit talrijke interessante militaire voertuigen opduiken) waarin men zich een weg moet banen. Daarbij komt dat bijna het hele toegangsgebouw in 1944 opgeblazen is, wat enkele gevels van de kazerne meenam; dat de grachten bezig zijn dichtgestort te worden en dat de snelweg de hele saillant IV heeft weggesnoeid, en zo is een weinig idyllisch tafereel snel geschetst. Het zou echter een grove fout zijn om terug te keren. Dit fort heeft ons echt gefascineerd, veel origineel hang- en sluitwerk en beslag is aanwezig en de muren zijn vrij van graffiti. Het is de kunst de omgeving te negeren en je alleen op het metselwerk en de tijdsgetrouwe overblijfselen te concentreren. Een wonder verliest nooit helemaal zijn pracht. Het fort is privébezit en mag niet zonder toestemming bezocht worden.

Fortress of Dijon, south-east of the city, 1876-1877. 252 m above sea level. Named Fort Junot, it flanked the upper part of the Ouche valley and the road to Dole. It is a large regular pentagon with a gorge curtain. The defence of the latter was similar to that of Fort d'Asnières, which we can only affirm on the basis of plans because, except for the coffers, accessible from the inside, the gorge has completely disappeared, including the ravelin of raised earth on the glacis facing the entrance. The entrance building, at the back of the curtain, was surmounted on the left and right by a direct-fire casemate oriented perpendicularly to the gorge. The ditches only show their counter-scarp made of relieving arches in a few places. One immediately finds oneself in front of the twelve bays on two levels of the barracks. From left to right, there are three bays of normal width, a narrower one, three other normal ones followed by a fourth narrower one under which the main road passes, and to the right of which the left-hand pattern repeats. Bays no. 3 to 6 no longer have a facade. From the far left, a staircase allows access to the first floor. This staircase is illuminated by a light well whose lower, oblique part is lined, as usual, with white earthenware tiles. However, here these tiles are of unusual dimensions, measuring no less than 92 cm long by 26 cm wide, instead of the commonly found 15 x 15 cm and 20 x 20 cm squares. The circulation corridor on the first floor still has its original handrails. As in Asnières and Varois, its floor is composed of brick vaults whose upper surface has been cemented, vaults of short span and resting on beams placed perpendicularly to the corridor across its entire width. This floor, as in Asnières and Varois, stops about one metre from the wall opposite the doors of the quarters, thus creating along the entire length of the corridor a free space down to the ground floor for the light from the wells. The coffers of the curtain are accessible, especially the right one, which is well cleared and, therefore, photogenic. Its two small visors are each preceded by a strong hook sealed in the ceiling. Note the presence of a small projectile magazine in each of these coffers. The large powder magazine on the right could not be visited from the inside, only the circulation gallery being free. The lamp room shows three embrasures without particularity. Through one of these, we were able to see that the storage room was in good condition, with a barrel vault, flanks fitted with ventilation holes and walls completely covered with cement render. On the other hand, the cartridge magazines installed symmetrically in the passage of the left curtain coffer still have the bronze frames of the lamp embrasures and even a complete and intact frame/glass set. Via the main road, we access two rooms occupied by latrines. The one on the right, barred along its length by an air shaft whose coping indicates that it could be closed during the fort's defence readiness, lines up 6 latrines, 2 with walls 2 m high and 4 with walls 1.5 m high. The one on the left, with its ceiling barred in the same way, has at its centre a block of 2 x 6 latrines aligned back to back, a block around which a complete tour is possible due to the isolation of the cubicles from the surrounding walls. Both rooms show latrines still all equipped with their original metal door (139 cm high by 74 cm wide). This back-to-back arrangement is quite uncommon (Musoirs Est et Ouest in Cherbourg, Plesnoy in Langres,…). The four indirect-fire casemates, backing onto the central massif, are rather inaccessible. Quite peculiarly, their embrasures are flush with the floor of the rampart walk. Through the vegetation only casemate no. 3 can be effectively observed. The rampart walk joins salients I to V. It lines up fifteen traverse shelters, seven of which are rooted. The rooted traverses no. 2, 3, 5 and 6, i.e., those surrounding salients II and IV, constitute direct-fire casemates. No. 2 has a superb cemented floor while nos. 3 and 5 have only beaten earth. The masonry is of impeccable quality. Their arms, as well as those of neighbouring traverses, are sometimes walled up, sometimes free; sometimes they even have their wooden door. The motorway embankment amputates the fort of its salient IV. Practically, this results in a cut, after a few metres, of the descent to the orillon of this salient; of the direct-fire casemate of traverse no. 6 only the first four metres remain, while the traverse to its right could not be discerned in the vegetation, but it is very likely that it no longer exists. Finally, the last rooted traverse near salient V is cut off at the level of its arms. If the orillon of salient II has an earthen descent, the head caponnière, on the other hand, has a stair-ramp composed of a first flight of 20 steps followed by a 3-metre landing and then a second flight of 31 steps. This stair-ramp has a very gentle slope, the tread being 40 cm and its riser 13 cm. The interior of the double caponnière is flooded under 25 cm of opaque liquid, a mixture of diesel, oils and who knows what nauseating substance. This prevented us from distinguishing the emplacements of the 12 cm breech-loading guns with which we could have made a comparison with that of the orillon of salient II. The latter, a concrete platform model 1886, for the 12 cm breech-loading gun, located behind the central embrasure, is placed 40 cm lower than the floor of the caponnière but, above all, a concrete frame with a gentle slope 2.5 m long has been provided on the left side of the platform. The orillon and the double caponnière each have three guns per flanked direction. Counting the artillery platforms added to the pieces for ditch defence gives an artillery of 42 to 44 guns, of which 16 or 18 rampart guns, 10 in casemates and 16 flanking guns. In our opinion, its garrison must have amounted to about 700 men. The fort is said to be a low battery. In fact, in Dijon, only that of Motte Giron can boast of having a cavalier. The tops of the Sennecey barracks were organised as an infantry position with two exits that we were unable to observe. We do not know of any annex battery for it. The fort will be the scene of the epilogue of a collaboration case with the enemy that kept the region on tenterhooks since the attack, on 26 January 1944, of Canon Kir (22 January 1876 - 25 April 1968), the very one to whom the famous aperitif is owed and whose outspokenness left colourful memories in the region. In July 1946, 45 collaborators, some of them killers for the benefit of the German intelligence service, awaited the verdict of a trial that would last three weeks. At the end, the court pronounced 21 death sentences, 15 of which in absentia. The six remaining condemned, as well as two others whose case was separate, were executed by firing squad in a ditch of the fort on 30 October 1946. For those unaware, seeing Sennecey today (06/2002) is a shock. The entire glacis and the fort are occupied by the "Comptoir du matériel". This company recovers many metals and stores them where it can, i.e., everywhere in an incredible jumble (from which emerge many military vehicles of interest) through which one must make one's way. Add to this the fact that almost the entire entrance building was blown up in 1944, taking with it some facades of the barracks; that the ditches are being filled in and that the motorway has eroded away the entire salient IV, and there is a scarcely idyllic picture quickly painted. However, it would be a gross error to turn back. This fort truly fascinated us, many original door and window fittings and ironwork are in place and the walls are free of tags. The key is to ignore the decor and focus only on the masonry and period remains. A marvel never loses all its splendour. The fort is private property and may not be visited without permission.

Pevnost Dijon, jihovýchodně od města, 1876-1877. 252 m/n.m. Pojmenován jako pevnost Junot, flankoval horní část údolí Ouche a silnici do Dole. Jedná se o velký pravidelný pětiúhelník s krční kurtinou. Obrana té byla podobná jako u fortu Asnières, což můžeme tvrdit pouze na základě plánů, protože kromě kasemat, přístupných zevnitř, krk zcela zmizel, včetně ravelinu z navršené zeminy na glacis před vstupem. Vstupní budova, na konci kurtiny, byla po levé i pravé straně završena přímou střílející kasematou orientovanou kolmo ke krku. Příkopy již jen na několika místech ukazují svou kontreskarpu z odlehčovacích oblouků. Okamžitě se ocitáme před dvanácti poli na dvou úrovních kasáren. Zleva doprava nalezneme tři pole normální šířky, jedno užší, tři další normální následovaná čtvrtým užším, pod nímž prochází hlavní silnice, a napravo od něj se opakuje schéma zleva. Pole č. 3 až 6 již nemají fasádu. Zcela vlevo umožňuje schodiště přístup do prvního patra. Toto schodiště je osvětleno světlíkem, jehož spodní, šikmá část je jako obvykle obložena bílými kachlemi. Zde však jsou tyto kachle neobvyklých rozměrů, měří nejméně 92 cm na délku a 26 cm na šířku, místo běžně rozšířených čtverců 15 x 15 cm a 20 x 20 cm. Cirkulační chodba v prvním patře má stále své původní zábradlí. Stejně jako v Asnières a Varois je její podlaha složena z cihelných kleneb, jejichž horní povrch byl zcementován, klenby s malým rozpětím a podepřené trámy umístěnými kolmo na chodbu po celé její šířce. Tato podlaha, stejně jako v Asnières a Varois, končí asi metr od zdi naproti dveřím ubikací, čímž se po celé délce chodby uvolňuje volný prostor až do přízemí pro světlo ze světlíků. Kasematy kurtiny jsou přístupné, zejména ta pravá, která je dobře uklizená a proto fotogenická. Její dvě malé střílny předchází vždy silný hák ukotvený ve stropě. Všimněme si přítomnosti malého skladu střeliva v každé z těchto kasemat. Velký prachový sklad vpravo nemohl být navštíven zevnitř, volná je pouze cirkulační galerie. Lampová místnost ukazuje tři střílny bez zvláštností. Jednou z nich jsme mohli zjistit, že skladovací prostor je v dobrém stavu, s valenou klenbou, boky opatřenými větracími otvory a stěny zcela pokrytými cementovou omítkou. Naproti tomu sklady nábojů symetricky umístěné v chodbě levé kasematy kurtiny mají stále bronzové rámy lampových střílen a dokonce i kompletní a neporušený rám/sklo set. Hlavní silnicí přistupujeme ke dvěma místnostem obsazeným latrínami. Ta vpravo, přerušená po své délce ventilační šachtou, jejíž ostění naznačuje, že mohla být uzavřena během obranné pohotovosti pevnosti, řadí 6 latrín, z toho 2 se stěnami vysokými 2 m a 4 se stěnami 1,5 m. Ta vlevo, se stropem stejným způsobem přerušeným, má uprostřed blok 2 x 6 latrín seřazených zády k sobě, kolem kterého je možný úplný obchůzku díky izolaci kabinek od okolních stěn. Obě místnosti ukazují latríny stále všechny vybavené původními kovovými dveřmi (139 cm vysokými a 74 cm širokými). Toto uspořádání zády k sobě je dosti neobvyklé (Musoirs Est et Ouest v Cherbourgu, Plesnoy v Langres,…). Čtyři nepřímo střílející kasematy, přiléhající k centrálnímu masivu, jsou dosti nepřístupné. Dosti zvláštně jsou jejich střílny v úrovni podlahy hradbové cesty. Skrz vegetaci lze účinně pozorovat pouze kasemat č. 3. Hradbová cesta spojuje salienty I až V. Řadí patnáčet travers-úkrytů, z nichž sedm je zakořeněných. Zakořeněné traversy č. 2, 3, 5 a 6, tedy ty obklopující salienty II a IV, tvoří přímé střílející kasematy. Č. 2 má nádhernou zcementovanou podlahu, zatímco č. 3 a 5 mají pouze udusanou zem. Zdivo je bezchybné kvality. Jejich ramena, stejně jako ramena sousedních travers, jsou někdy zazděna, někdy volná; někdy dokonce mají své dřevěné dveře. Násep dálnice připravuje pevnost o její salient IV. Prakticky se to projevuje přerušením po několika metrech sestupu k uchu tohoto salientu; z přímé střílející kasematy traversy č. 6 zůstávají pouze první čtyři metry, zatímco traversa napravo od ní nemohla být v vegetaci rozpoznána, ale je velmi pravděpodobné, že již neexistuje. Konečně poslední zakořeněná traversa poblíž salientu V je uříznuta v úrovni jejích ramen. Pokud má ucho salientu II zemní sestup, hlavní kaponiéra naopak má schodišťovou rampou složenou z prvního ramene 20 stupňů následovaného podestou 3 metry a pak druhého ramene 31 stupňů. Tato schodišťová rampa má velmi mírný sklon, stupeň je 40 cm a výška stupně 13 cm. Vnitřek dvojité kaponiéry je zaplaven 25 cm neprůhledné kapaliny, směsi nafty, olejů a bůhví čeho nechutného. To nám zabránilo rozeznat stanoviště 12 cm zadovek, s nimiž bychom mohli provést srovnání s tím na uchu salientu II. Ten, betonová platforma model 1886, pro 12 cm zadovkové dělo, umístěná za centrální střílnou, je umístěna o 40 cm níže než podlaha kaponiéry, ale hlavně, na levé straně platformy je vytvořen betonový rám s mírným sklonem 2,5 m dlouhým. Ucho a dvojitá kaponiéra mají každá tři děla na flankovaný směr. Počítání dělostřeleckých platform připočtených k dělům na obranu příkopů dává dělostřelectvo 42 až 44 děl, z toho 16 nebo 18 hradebních děl, 10 v kasematách a 16 flankovacích děl. Podle nás musela jeho posádka činit asi 700 mužů. Tento fort je označován jako nízká baterie. Ve skutečnosti v Dijonu pouze ten na Motte Giron se může pochlubit kavalírem. Vrchy kasáren Sennecey byly zorganizovány jako pěchotní postavení se dvěma východy, které jsme nemohli pozorovat. Neznáme k němu žádnou pomocnou baterii. Tento fort bude dějištěm epilogu případu kolaborace s nepřítelem, který držel region v napětí od atentátu na kanovníka Kira (22. ledna 1876 - 25. dubna 1968) 26. ledna 1944, toho samého, kterému vděčíme za slavný aperitiv a jehož upřímné řeči zanechaly v regionu živé vzpomínky. V červenci 1946 čekalo 45 kolaborantů, někteří vrazi ve službách německé zpravodajské služby, na rozsudek procesu, který měl trvat tři týdny. Na konci vynesl soud 21 trestů smrti, z toho 15 v nepřítomnosti. Zbývajících šest odsouzených, stejně jako dva další, jejichž případ byl oddělený, bylo popraveno zastřelením v příkopu pevnosti 30. října 1946. Pro nezasvěcené je pohled na Sennecey dnes (06/2002) šokem. Celé glacis a pevnost jsou obsazeny "Comptoir du matériel". Tato firma získává mnoho kovů a skladuje je, kde může, tedy všude v neuvěřitelném nepořádku (z něhož vystupuje mnoho zajímavých vojenských vozidel), kterým se musíte probíjet. Připočtěte k tomu, že téměř celá vstupní budova byla v roce 1944 vyhozena do vzduchu, přičemž s sebou vzala některé fasády kasáren; že příkopy se plní a že dálnice ukousla celý salient IV, a máte rychle načrtnutý málo idylický obraz. Bylo by však hrubou chybou obrátit se zpět. Tato pevnost nás opravdu nadchla, mnoho původního kování a železného zámečnictví je na místě a stěny jsou bez graffiti. Jde o to ignorovat dekor a držet se pouze zdění a dobových pozůstatků. Div nikdy neztrácí celou svou nádheru. Pevnost je v soukromém vlastnictví a nesmí být navštěvována bez povolení.