Après la guerre de 1870, Dijon est classée comme place de 2e ligne, en raison de son importance ferroviaire et logistique. Le dispositif de défense qui s'y développe entre 1875 et 1885 s'inscrit dans la logique du système Séré de Rivières. Il s'articule autour de plusieurs forts et positions annexes. À l'est, le fort d'Asnière (1) surveille la route de Besançon, renforcé par une batterie annexe (2) en soutien d'artillerie. Plus au nord-est, la redoute de Saint-Apollinaire (3) occupe une position avancée, protégeant les abords immédiats de la ville. Le fort de Varois (4) couvre la vallée de la Tille, tandis que le fort de Sennecey (5) verrouille l'accès sud-est. À l'ouest, le fort de Beauregard (6) surplombe la ville, assurant le contrôle des hauteurs. Plus au sud, le réduit du Mont Afrique (7), ouvrage de campagne plus sommaire, complète la ligne en occupant un point culminant. Le fort de la Motte-Giron (8) contrôle les approches sud-ouest, avec une vue stratégique sur la plaine. Enfin, au nord-ouest, le fort d'Hauteville (9) ferme le dispositif, flanqué de batteries annexes judicieusement réparties sur les crêtes avoisinantes. L'ensemble forme une ceinture défensive discontinue adaptée au relief, destinée à protéger Dijon des raids ou à freiner une avancée ennemie. Ces ouvrages, souvent remaniés ou désarmés après 1914, conservent pour certains des vestiges visibles sur le terrain, témoins de la logique défensive de l'époque. Cette numérotation renvoie directement à la carte ci-dessous facilitant leur repérage.

Nach dem Krieg von 1870 wurde Dijon als Festung zweiter Linie eingestuft, aufgrund seiner Eisenbahn- und Logistikbedeutung. Die Verteidigungsanlage, die sich dort zwischen 1875 und 1885 entwickelte, folgt der Logik des Systems Séré de Rivières. Es gliedert sich um mehrere Forts und Nebenstellungen. Im Osten überwacht das Fort d'Asnière (1) die Straße nach Besançon, verstärkt durch eine Nebenbatterie (2) zur Artillerieunterstützung. Weiter nordöstlich nimmt die Redoute von Saint-Apollinaire (3) eine vorgeschobene Position ein und schützt die unmittelbaren Zugänge der Stadt. Das Fort de Varois (4) deckt das Tal der Tille, während das Fort de Sennecey (5) den Südost-Zugang sperrt. Im Westen überragt das Fort de Beauregard (6) die Stadt und sichert die Kontrolle der Höhen. Weiter südlich ergänzt das Reduit des Mont Afrique (7), ein einfacheres Feldwerk, die Linie durch die Besetzung eines Höhenpunkts. Das Fort der Motte-Giron (8) kontrolliert die Südwest-Zugänge mit einer strategischen Sicht auf die Ebene. Schließlich schließt im Nordwesten das Fort d'Hauteville (9) die Anlage ab, flankiert von Neben batterien, die geschickt auf den benachbarten Kämmen verteilt sind. Das Ganze bildet einen an das Gelände angepassten, diskontinuierlichen Verteidigungsgürtel, der dazu bestimmt war, Dijon vor Überfällen zu schützen oder einen feindlichen Vormarsch zu verlangsamen. Diese Werke, die oft nach 1914 umgebaut oder abgerüstet wurden, bewahren zum Teil sichtbare Überreste im Gelände, die Zeugen der damaligen Verteidigungslogik sind. Diese Nummerierung bezieht sich direkt auf die untenstehende Karte und erleichtert ihre Lokalisierung.

Na de oorlog van 1870 werd Dijon geclassificeerd als een vestingplaats van de tweede lijn, vanwege zijn spoorweg- en logistiek belang. Het verdedigingssysteem dat zich daar ontwikkelde tussen 1875 en 1885 past in de logica van het Séré de Rivières-systeem. Het is gestructureerd rond verschillende forten en annexe posities. In het oosten bewaakt het fort d'Asnière (1) de weg naar Besançon, versterkt door een annexbatterij (2) voor artilleriesteun. Meer naar het noordoosten neemt de redoute van Saint-Apollinaire (3) een vooruitgeschoven positie in, die de onmiddellijke toegangen van de stad beschermt. Het fort van Varois (4) dekt de vallei van de Tille, terwijl het fort van Sennecey (5) de zuidoostelijke toegang afsluit. In het westen torent het fort van Beauregard (6) boven de stad uit en zorgt voor de controle over de hoogten. Meer naar het zuiden vervolledigt het reduit van de Mont Afrique (7), een eenvoudiger veldwerk, de linie door een hoogtepunt te bezetten. Het fort van de Motte-Giron (8) controleert de zuidwestelijke toegangen, met een strategisch zicht op de vlakte. Ten slotte sluit in het noordwesten het fort van Hauteville (9) het systeem af, geflankeerd door annexbatterijen die doordacht verspreid zijn over de naburige kammen. Het geheel vormt een discontinue verdedigingsgordel aangepast aan het reliëf, bedoeld om Dijon te beschermen tegen raids of om een vijandelijke opmars te vertragen. Deze werken, vaak verbouwd of ontwapend na 1914, behouden voor sommige zichtbare overblijfselen in het terrein, getuigen van de defensieve logica van die tijd. Deze nummering verwijst direct naar de onderstaande kaart en vergemakkelijkt hun lokalisatie.

After the war of 1870, Dijon was classified as a second-line fortress, due to its railway and logistical importance. The defensive system developed there between 1875 and 1885 follows the logic of the Séré de Rivières system. It is structured around several forts and ancillary positions. To the east, the fort d'Asnière (1) monitors the road to Besançon, reinforced by an annex battery (2) for artillery support. Further northeast, the redoubt of Saint-Apollinaire (3) occupies an advanced position, protecting the immediate approaches to the city. The fort de Varois (4) covers the Tille valley, while the fort de Sennecey (5) blocks the southeastern access. To the west, the fort de Beauregard (6) overlooks the city, ensuring control of the heights. Further south, the redoubt of Mont Afrique (7), a more basic field work, completes the line by occupying a high point. The fort of Motte-Giron (8) controls the southwestern approaches, with a strategic view over the plain. Finally, to the northwest, the fort d'Hauteville (9) closes the system, flanked by annex batteries judiciously distributed on the neighbouring ridges. The whole forms a discontinuous defensive belt adapted to the terrain, intended to protect Dijon from raids or to slow down an enemy advance. These works, often modified or disarmed after 1914, retain for some visible remains on the ground, witnesses to the defensive logic of the time. This numbering refers directly to the map below, facilitating their location.

Po válce v roce 1870 byl Dijon klasifikován jako pevnost druhé linie, kvůli své železniční a logistické důležitosti. Obranný systém, který se tam rozvinul mezi lety 1875 a 1885, se řídí logikou systému Séré de Rivières. Strukturován je kolem několika fortů a pomocných pozic. Na východě hlídá fort d'Asnière (1) cestu do Besançonu, posílený pomocnou baterií (2) pro dělostřeleckou podporu. Dále na severovýchodě zaujímá reduta Saint-Apollinaire (3) přední postavení, chránící bezprostřední přístupy k městu. Fort de Varois (4) kryje údolí řeky Tille, zatímco fort de Sennecey (5) blokuje jihovýchodní přístup. Na západě ční fort de Beauregard (6) nad městem a zajišťuje kontrolu výšin. Dále na jihu doplňuje linii reduit na Mont Afrique (7), jednodušší polní objekt, obsazením výšinného bodu. Fort Motte-Giron (8) kontroluje jihozápadní přístupy se strategickým výhledem na planinu. Konečně na severozápadě uzavírá systém fort d'Hauteville (9), lemovaný pomocnými bateriemi chytře rozmístěnými na sousedních hřebenech. Celek tvoří přerušovaný obranný pás přizpůsobený terénu, určený k ochraně Dijonu před nájezdy nebo ke zpomalení nepřátelského postupu. Tyto objekty, často upravované nebo odzbrojené po roce 1914, si pro některé zachovávají viditelné pozůstatky v terénu, svědčící o obranné logice tehdejší doby. Toto číslování odkazuje přímo na mapu níže a usnadňuje jejich vyhledání.