Place de Dijon, nord-est de la ville, ± 1876-1878. 286 m/alt. 18 pièces et 126 hommes ; 250 en cas de guerre. Avant toute description attardons-nous sur sa période de construction. Aucune donnée formelle n'a pu être trouvée dès lors, nous en sommes réduits à des conjectures. Ce que l'on nous a avancé sur place (redoute construite entre 1875 et 1883) ne nous convient pas car cette période couvre l'aménagement de la place au complet. Une telle redoute ne nécessitait pas plus de quinze à dix-huit mois de travaux. Mais au-delà des dates, la question essentielle est : pourquoi ? Pourquoi avoir construit, à 2350 m du centre-ville et 4400 mètres en arrière du fort de Varois, une telle redoute. Quelle était sa raison d'être ? Une explication pourrait résider dans le fait, restant à prouver, que la décision de la construire serait tombée très tôt, dès 1874, et celle de Varois décidée seulement deux ans plus tard. À priori, elle nous apparaît comme de l'argent dépensé inutilement. Mais voilà, dans la presse locale (Le Bien Public), un article du 23 février 1997 avance que la décision ministérielle de la construction de la redoute date du 18 juin 1877, concrètement alors que le fort de Varois était en chantier… En conséquence de quoi, il nous faut bien faire aveu de notre incompréhension. Quant à la "qualification" de redoute, le motif doit remonter au conflit de 1870, conflit au cours duquel la hauteur a très probablement été aménagée en redoute en terre, bien qu'aucune trace connue des auteurs n'en fasse foi. En effet, c'est à un véritable petit fort que l'on a ici affaire. Trapèze régulier avec courtine à la gorge, la redoute est aujourd'hui (05/2002) convertie en parc d'agréments. Ses fossés comblés réduisent le risque d'accident à néant et, foi d'amateur, cela ne nous a guère choqués tant les autorités locales ont accordé du respect aux restes de l'ouvrage. Le porche d'entrée est devancé par un petit tambour aux murs crénelés auxquels était confiée l'intégralité de la défense de la gorge. Nous n'avons décelé aucune trace d'un pont-levis, ni de chronogramme, ce qui nous eût bien secouru. Au passage en capitale flanqué de ses deux corps de garde succède, perpendiculairement, une petite cour bien soignée où sont alignées six travées, dont quatre servant de chambrées, séparées en deux groupes de trois par le passage en capitale continuant vers la tête de la redoute. Un seul petit magasin à poudre se tapit au fond du couloir arrière de circulation des chambrées, sur la gauche. Il possède la même particularité que ceux du fort de Beauregard. Le choix de cet emplacement, anormal et dangereux, semble avoir été nécessité et par la compacité de l'ouvrage et par souci d'économie. Les maçonneries coûtant assez cher, au lieu de le placer le long d'un des deux passages couverts prolongeant la cour, ce qui eût nécessité d'autres terrassements et un bon tiers de maçonneries supplémentaires, on préféra prendre le risque de sacrifier la sécurité de la garnison. Neuf traverses-abris garnissent la rue du rempart sur trois des quatre fronts. Une seule, celle en capitale, est enracinée et deux autres abritent le dessus des gaines descendant vers l'aileron du saillant II et la caponnière double du saillant III. Ces organes sont dans un triste état. Le comblement des fossés y a apporté un cubage important de terres et y maintient une humidité très élevée. Sagement, la municipalité en a d'ailleurs grillagé l'accès. Des neuf traverses-abris, seules trois sont pourvues d'un unique bras, à savoir les deux extrêmes aux saillants I et IV, ainsi que celle en capitale. Les six autres en sont totalement dépourvues. Le plan des dessus nous indique un nombre de pièces atteignant vingt unités, donc supérieur à Beauregard alors que l'espace destiné au logement est ici près du tiers inférieur, et la capacité en stockage de poudre encore plus défavorable. Allez comprendre… À l'instar de Beauregard, encore, les dessus du casernement ont aussi reçu quatre cuves bétonnées pour canons antiaériens. Aucun nom Boulanger n'a pu être trouvé. Y en eût-il seulement un ? Fût-ce au prix du comblement des fossés, l'initiative de la municipalité, au cœur d'une zone très peuplée, doit être saluée, d'autant plus qu'il est possible d'effectuer de temps à autre une visité guidée. Voir aussi place de Dijon.

Festung von Dijon, Nordosten der Stadt, ± 1876-1878. 286 M/ü M. 18 Geschütze und 126 Mann; 250 im Kriegsfall. Bevor wir uns der Beschreibung zuwenden, verweilen wir bei ihrer Bauzeit. Es konnten keine formellen Daten gefunden werden, daher sind wir auf Mutmaßungen angewiesen. Was uns vor Ort mitgeteilt wurde (zwischen 1875 und 1883 erbaute Redoute) befriedigt uns nicht, da dieser Zeitraum die vollständige Anlage der Festung abdeckt. Eine solche Redoute hätte nicht mehr als fünfzehn bis achtzehn Monate Bauzeit benötigt. Doch jenseits der Daten ist die wesentliche Frage: Warum? Warum wurde 2350 m vom Stadtzentrum und 4400 Meter hinter dem Fort de Varois eine solche Redoute erbaut? Was war ihr Daseinszweck? Eine Erklärung könnte in der Tatsache liegen, die noch zu beweisen ist, dass der Beschluss zu ihrem Bau sehr früh, bereits 1874, gefasst worden wäre, und der für Varois erst zwei Jahre später. A priori erscheint sie uns als unnötig ausgegebenes Geld. Aber siehe da, in der lokalen Presse (Le Bien Public) stellt ein Artikel vom 23. Februar 1997 die Behauptung auf, dass der ministerielle Beschluss zum Bau der Redoute auf den 18. Juni 1877 datiert, also genau zu einer Zeit, als das Fort de Varois bereits im Bau war… Infolgedessen müssen wir unser Unverständnis eingestehen. Was die "Bezeichnung" als Redoute betrifft, so muss der Grund auf den Konflikt von 1870 zurückgehen, während dessen die Höhe sehr wahrscheinlich als Erdredoute ausgebaut wurde, auch wenn keine bekannte Quelle der Autoren dies bezeugt. Tatsächlich handelt es sich hier um ein echtes kleines Fort. Regelmäßiges Trapez mit einer Kurtine an der Kehle, die Redoute ist heute (05/2002) in einen Vergnügungspark umgewandelt. Ihre verfüllten Gräben reduzieren das Unfallrisiko auf null und, ganz unter uns Hobbyisten, das hat uns kaum schockiert, so sehr haben die lokalen Behörden den Überresten des Werks Respekt gezollt. Das Eingangsportal wird von einem kleinen Tambour mit Zinnenmauern vorgelagert, denen die gesamte Verteidigung der Kehle anvertraut war. Wir haben keine Spur einer Zugbrücke oder eines Chronogramms entdeckt, was uns sehr geholfen hätte. Auf den von seinen beiden Wachhäuschen flankierten Hauptweg folgt rechtwinklig ein kleiner, gepflegter Hof, in dem sechs Joche aufgereiht sind, von denen vier als Schlafsäle dienen, getrennt in zwei Gruppen von drei durch den Hauptweg, der zur Spitze der Redoute weiterführt. Ein einziges kleines Pulvermagazin duckt sich am Ende des hinteren Korridors, der die Schlafsäle erschließt, links. Es weist dieselbe Besonderheit wie die des Forts Beauregard auf. Die Wahl dieses anormalen und gefährlichen Standorts scheint sowohl durch die Kompaktheit des Werks als auch durch Sparsamkeit erforderlich gewesen zu sein. Da das Mauerwerk ziemlich teuer war, wurde es, anstatt es entlang eines der beiden gedeckten Gänge zu platzieren, die den Hof verlängern, was andere Erdarbeiten und ein gutes Drittel zusätzliches Mauerwerk erfordert hätte, vorgezogen, das Risiko einzugehen, die Sicherheit der Garnison zu opfern. Neun Traversenunterstände säumen die Wallstraße auf drei der vier Fronten. Nur eine, die in der Hauptachse, ist verwurzelt und zwei andere beherbergen die Oberseiten der Schächte, die zum Flügel des Saillants II und zur Doppelkaponniere des Saillants III hinabführen. Diese Organe sind in einem traurigen Zustand. Die Verfüllung der Gräben hat dort ein erhebliches Erdvolumen eingebracht und hält eine sehr hohe Feuchtigkeit. Weiserweise hat die Gemeinde den Zugang übrigens vergittert. Von den neun Traversenunterständen sind nur drei mit einem einzigen Arm versehen, nämlich die beiden äußersten an den Saillants I und IV, sowie die in der Hauptachse. Die sechs anderen sind völlig davon beraubt. Der Plan der Obergeschosse zeigt uns eine Anzahl von Räumen, die zwanzig Einheiten erreicht, also höher als bei Beauregard, während der für die Unterbringung vorgesehene Raum hier fast ein Drittel kleiner ist und die Lagerkapazität für Pulver noch ungünstiger. Wer versteht das… Ganz wie Beauregard haben auch die Obergeschosse der Kaserne vier betonierte Bettungen für Flugabwehrkanonen erhalten. Es konnte kein Boulanger-Name gefunden werden. Gab es überhaupt einen? Selbst um den Preis der Verfüllung der Gräben ist die Initiative der Gemeinde, mitten in einem dicht besiedelten Gebiet, zu begrüßen, zumal von Zeit zu Zeit eine geführte Besichtigung möglich ist. Siehe auch Festung von Dijon.

Vesting van Dijon, noordoosten van de stad, ± 1876-1878. 286 m/hoogte. 18 stukken en 126 man; 250 in oorlogstijd. Voor elke beschrijving, laten we stilstaan bij de bouwperiode. Er konden geen formele gegevens worden gevonden, bijgevolg zijn we tot gissingen aangewezen. Wat ons ter plaatse werd verteld (tussen 1875 en 1883 gebouwde redoute) bevalt ons niet omdat die periode de volledige inrichting van de vesting beslaat. Zo'n redoute had niet meer dan vijftien tot achttien maanden werk nodig. Maar voorbij de data is de essentiële vraag: waarom? Waarom werd er, op 2350 m van het stadscentrum en 4400 meter achter het fort van Varois, zo'n redoute gebouwd. Wat was haar bestaansreden? Een verklaring zou kunnen liggen in het feit, nog te bewijzen, dat het besluit om haar te bouwen zeer vroeg, al in 1874, zou zijn gevallen, en dat van Varois pas twee jaar later. Op het eerste gezicht lijkt het ons nutteloos uitgegeven geld. Maar kijk, in de lokale pers (Le Bien Public) beweert een artikel van 23 februari 1997 dat het ministeriële besluit tot de bouw van de redoute dateert van 18 juni 1877, concreet terwijl het fort van Varois in aanbouw was… Als gevolg daarvan moeten we onze onbegrip bekennen. Wat de "kwalificatie" als redoute betreft, de reden moet teruggaan naar het conflict van 1870, conflict waarbij de hoogte zeer waarschijnlijk als aarderedoute werd ingericht, hoewel geen bekende sporen van de auteurs dit bevestigen. Inderdaad, het gaat hier om een echt klein fort. Regelmatig trapezium met een courtine aan de keel, de redoute is vandaag (05/2002) omgevormd tot een pretpark. Haar opgevulde grachten reduceren het ongevalsrisico tot nul en, op ons woord als amateur, dat heeft ons nauwelijks geschokt, zoveel respect hebben de lokale autoriteiten aan de resten van het werk betoond. Het ingangsportaal wordt voorafgegaan door een kleine tamboer met gekanteelde muren aan wie de volledige verdediging van de keel was toevertrouwd. We hebben geen spoor van een ophaalbrug of een chronogram ontdekt, wat ons goed had geholpen. Op de hoofdweg geflankeerd door zijn twee wachthuisjes volgt, loodrecht, een kleine, goed verzorgde binnenplaats waar zes traveeën zijn opgesteld, waarvan vier dienst doen als slaapzalen, gescheiden in twee groepen van drie door de hoofdweg die naar de kop van de redoute doorloopt. Een enkel klein kruitmagazijn schuilt achteraan de achterste circulatiegang van de slaapzalen, links. Het bezit dezelfde eigenaardigheid als die van het fort Beauregard. De keuze van deze abnormale en gevaarlijke locatie lijkt zowel veroorzaakt door de compactheid van het werk als door bezorgdheid om economie. Het metselwerk kostend vrij duur, in plaats van het langs een van de twee overdekte gangen te plaatsen die het hof verlengen, wat andere grondwerken en een goed derde extra metselwerk zou hebben vereist, verkoos men het risico te nemen de veiligheid van de garnizoen op te offeren. Negen traverseschuilplaatsen sieren de walstraat op drie van de vier fronten. Slechts één, die in de hoofdweg, is geworteld en twee andere herbergen de bovenzijde van de schachten die afdalen naar de vleugel van saillant II en de dubbele caponnière van saillant III. Deze organen zijn in een treurige staat. De opvulling van de grachten heeft daar een aanzienlijk volume aarde gebracht en houdt er een zeer hoge vochtigheid in. Verstandig heeft de gemeente de toegang trouwens afgezet met traliewerk. Van de negen traverseschuilplaatsen zijn slechts drie voorzien van een enkele arm, namelijk de twee uitersten aan de saillants I en IV, en die in de hoofdweg. De zes andere zijn er volledig van beroofd. Het plan van de bovenzijden toont ons een aantal kamers die twintig eenheden bereiken, dus hoger dan Beauregard terwijl de ruimte bestemd voor huisvesting hier bijna een derde lager is, en de opslagcapaciteit voor kruit nog ongunstiger. Wie begrijpt het… Net als Beauregard hebben ook de bovenzijden van de kazerne vier betonnen kuipen voor luchtafweergeschut gekregen. Er kon geen Boulanger-naam worden gevonden. Was er wel een? Al was het tegen de prijs van het opvullen van de grachten, het initiatief van de gemeente, in het hart van een dichtbevolkte zone, moet worden toegejuicht, des te meer daar het van tijd tot tijd mogelijk is een geleid bezoek te brengen. Zie ook vesting van Dijon.

Fortress of Dijon, northeast of the town, ± 1876-1878. 286 m/alt. 18 guns and 126 men; 250 in wartime. Before any description, let us dwell on its period of construction. No formal data could be found, therefore we are reduced to conjectures. What we were told on site (redoubt built between 1875 and 1883) does not satisfy us because that period covers the complete development of the fortress. Such a redoubt would not have required more than fifteen to eighteen months of work. But beyond the dates, the essential question is: why? Why build such a redoubt, 2350 m from the town center and 4400 meters behind the fort of Varois? What was its reason for being? An explanation could lie in the fact, still to be proven, that the decision to build it would have been taken very early, as early as 1874, and that of Varois decided only two years later. A priori, it appears to us as money spent uselessly. But behold, in the local press (Le Bien Public), an article of February 23, 1997 claims that the ministerial decision for the construction of the redoubt dates from June 18, 1877, concretely while the fort of Varois was under construction… As a result, we must confess our lack of understanding. As for the "qualification" as a redoubt, the motive must go back to the conflict of 1870, a conflict during which the height was very probably arranged as an earthen redoubt, although no known trace from the authors attests to it. Indeed, we are dealing here with a veritable small fort. Regular trapezoid with a curtain at the gorge, the redoubt is today (05/2002) converted into a pleasure park. Its filled-in ditches reduce the risk of accident to nothing and, as an amateur, that hardly shocked us so much have the local authorities accorded respect to the remains of the work. The entrance porch is preceded by a small drum with crenelated walls to which the entirety of the gorge defense was entrusted. We detected no trace of a drawbridge, nor of a chronogram, which would have helped us greatly. To the main passage flanked by its two guardhouses follows, perpendicularly, a small, well-kept courtyard where six bays are aligned, four of which serve as dormitories, separated into two groups of three by the main passage continuing towards the head of the redoubt. A single small powder magazine lurks at the end of the rear corridor serving the dormitories, on the left. It possesses the same peculiarity as those of fort Beauregard. The choice of this location, abnormal and dangerous, seems to have been necessitated both by the compactness of the work and by concern for economy. Masonry being quite expensive, instead of placing it along one of the two covered passages extending the courtyard, which would have required other earthworks and a good third of additional masonry, the risk was preferred of sacrificing the safety of the garrison. Nine traverse shelters garnish the rampart street on three of the four fronts. Only one, that on the main axis, is rooted and two others shelter the top of the shafts descending towards the wing of Salient II and the double caponier of Salient III. These organs are in a sorry state. The filling of the ditches has brought a significant volume of earth there and maintains very high humidity. Wisely, the municipality has moreover fenced off access. Of the nine traverse shelters, only three are provided with a single arm, namely the two extremes at Salients I and IV, and the one on the main axis. The other six are completely devoid of them. The plan of the upper levels indicates a number of rooms reaching twenty units, thus higher than Beauregard while the space intended for accommodation is here nearly one third lower, and the powder storage capacity even more unfavorable. Go figure… Like Beauregard, again, the upper levels of the barracks have also received four concrete emplacements for anti-aircraft guns. No Boulanger name could be found. Was there even one? Even at the price of filling the ditches, the initiative of the municipality, in the heart of a highly populated area, must be commended, especially since it is possible to carry out a guided visit from time to time. See also fortress of Dijon.

Pevnost Dijon, severovýchodně od města, ± 1876-1878. 286 m/n.m. 18 děl a 126 mužů; 250 za války. Než přistoupíme k popisu, zastavme se u období její výstavby. Nebyla nalezena žádná formální data, proto jsme odkázáni na dohady. Co nám bylo řečeno na místě (reduta postavená mezi lety 1875 a 1883) nám nevyhovuje, protože toto období pokrývá kompletní úpravu pevnosti. Taková reduta by nevyžadovala více než patnáct až osmnáct měsíců prací. Ale za daty je podstatná otázka: proč? Proč postavit takovou redutu, 2350 m od centra města a 4400 metrů za fortem Varois? Jaký byl její důvod existence? Vysvětlením by mohla být skutečnost, ještě třeba prokázat, že rozhodnutí o její stavbě padlo velmi brzy, již v roce 1874, a to o Varois bylo rozhodnuto až o dva roky později. Na první pohled se nám jeví jako peníze utracené zbytečně. Ale hle, v lokálním tisku (Le Bien Public) článek z 23. února 1997 tvrdí, že ministerské rozhodnutí o stavbě reduty pochází ze dne 18. června 1877, konkrétně v době, kdy byl fort Varois ve výstavbě… V důsledku toho musíme přiznat své nepochopení. Pokud jde o "kvalifikaci" jako reduta, důvod musí sahat ke konfliktu z roku 1870, konfliktu, během kterého byl tento výšinný bod s největší pravděpodobností upraven jako zemní reduta, ačkoli to žádná známá stopa od autorů nedokládá. Skutečně, zde se jedná o skutečnou malou pevnost. Pravidelný lichoběžník s kurtinou na šíji, reduta je dnes (05/2002) přeměněna na zábavní park. Její zasypané příkopy redukují riziko nehody na nic a, na naši amatérskou čest, to nás příliš nešokovalo, neboť místní úřady projevily zbytkům díla tolik respektu. Vstupní portál je předstižen malým tamburem s cimbuřím, kterému byla svěřena celá obrana šíje. Neodhalili jsme žádnou stopu po padacím mostě, ani po chronogramu, což by nám bylo velmi pomohlo. Na hlavní průchod lemovaný jeho dvěma strážnicemi navazuje, kolmo, malý, udržovaný dvůr, kde je seřazeno šest polí, z nichž čtyři slouží jako ložnice, rozdělené do dvou skupin po třech hlavním průchodem pokračujícím k čelu reduty. Jediný malý prachový sklad se krčí na konci zadní obslužné chodby ložnic, vlevo. Má stejnou zvláštnost jako ty ve fortu Beauregard. Volba tohoto nenormálního a nebezpečného umístění se zdá být způsobena jak kompaktností díla, tak úspornými důvody. Zděné zdivo je dost drahé, místo aby bylo umístěno podél jednoho ze dvou krytých průchodů prodlužujících dvůr, což by vyžadovalo další zemní práce a dobrou třetinu dodatečného zdiva, bylo upřednostněno riskovat obětování bezpečnosti posádky. Devět travers-úkrytů zdobí ulici valu na třech ze čtyř čel. Pouze jedna, ta v hlavní ose, je zakořeněna a dvě další ukrývají vršek šachet sestupujících ke křídlu salientu II a dvojité kaponiéře salientu III. Tyto orgány jsou v žalostném stavu. Zasypání příkopů tam přineslo značný objem zeminy a udržuje velmi vysokou vlhkost. Moudře obec navíc přístup ohradila mřížemi. Z devíti travers-úkrytů jsou pouze tři opatřeny jediným ramenem, totiž dva krajní na saliente I a IV, a ta v hlavní ose. Šest dalších je toho zcela prostých. Plán horních pater nám ukazuje počet místností dosahující dvaceti jednotek, tedy vyšší než Beauregard, zatímco prostor určený k ubytování je zde téměř o třetinu menší a kapacita skladování prachu ještě nepříznivější. Kdo tomu rozumí… Stejně jako Beauregard, i horní části kasáren také obdržely čtyři betonová lože pro protiletadlová děla. Nebylo nalezeno žádné Boulangerovo jméno. Bylo vůbec nějaké? I za cenu zasypání příkopů je třeba ocenit iniciativu obce, v srdci velmi zalidněné oblasti, tím spíše, že je možné čas od času uskutečnit komentovanou prohlídku. Viz také pevnost Dijon.