Place de Dijon, nord de la ville, ± 1876-1878. 362 m/alt. Appelé fort Brûlé. Pilier nord-est de la place, avec ceux de Varois et de Sennecey, le fort d'Asnières aurait eu l'honneur de subir le premier choc d'armées venant de Prusse. Depuis son mamelon, le fameux jugum (hauteur) d'Asnières, où d'aucuns situent la bataille de cavalerie ayant précédé le siège d'Alésia, il domine tous les environs. Fort pentagonal passant erronément pour être le modèle type choisi par le colonel Rocolle dans son œuvre « 2000 ans de fortification française » (tome 2, p. 468). S'il est vrai que son plan est proche et peut servir de base pour bon nombre d'autres forts de plaine, par rapport à celui dessiné par Rocolle, Asnières ne possède pas de casernement à la gorge et celui au centre du fort comprend plus de travées. En outre, Rocolle ne montre aucune casemate à tir direct ou indirect. Nous avons donc ici un fort pentagonal construit sur un plan proche de celui de Sennecey. Les différences essentielles entre ces deux forts résident en la présence le long de la rue du rempart de treize traverses au lieu de quinze et de dix travées sur deux niveaux pour le casernement au lieu de douze. Identiquement, sept des traverses-abris sont enracinées et les n° 2, 3, 5 et 6 sont aussi des casemates à tir direct. Le bâtiment d'entrée s'ouvre au fond d'une courtine dont les flancs comprennent des coffres identiques à ceux de Sennecey hormis les crochets au plafond absents ici. Néanmoins, ces coffres sont disposés au-dessus du mur d'escarpe et non en son sein et, qui plus est, ils sont implantés légèrement en retrait. Cette disposition engendrait immanquablement de dangereux angles morts, ceci d'autant plus que l'escape apparaît attachée. La densité du lierre ne nous a pas permis de distinguer la présence de chronogrammes, mais en revanche, le cartouche surmontant l'entrée arbore le nom de baptême Boulanger. Ce porche d'entrée abrite le seul pont roulant de la place de Dijon. Escamotable latéralement sous le corps de garde de gauche, dégageant une fosse, il est d'un type particulier avec sa petite médiane faite d'une crémaillère et n'ayant que quatre galets de roulement. À droite de l'entrée, nous trouvons une casemate à tir direct orientée perpendiculairement à la gorge du fort. Le fameux rapport du 9 mai 1874 prescrivait de placer sous casemates un quart à un cinquième de l'artillerie du fort. Gageons que c'est dans le souci de respecter cette consigne que, de part et d'autre de l'entrée, on en a construit une. Notons au passage qu'il ne reste rien de celle de gauche, ou, à tout le moins, que l'accès en est obturé. Pour les puristes il est bon de préciser que l'entrée du fort est précédée d'un petit ravelin culminant à la cote 352. Ce ravelin se situe dans l'axe de tir des ces deux casemates, mais leur seuil d'embrasure étant à la cote 355,75, le tir direct était autorisé, ce qui ne semble pas être le cas à Sennecey où le ravelin est à la cote 241 et les seuils d'embrasures à 238 m ! Enchâssé dans la couverture de terre coiffant le bâtiment d'entrée, se trouve un petit abri d'infanterie, d'une seule pièce d'à peine quatre mètres carrés. Lorsque l'on débouche du tunnel de l'entrée dans la cour, on se retrouve face au casernement dont le plafond des chambrées/magasins était incliné à 7,5 % afin d'optimaliser la clarté naturelle. Les orifices circulaires de 25 cm de diamètre à la naissance des voûtes, par où s'introduisait l'air chauffé au contact de poêles ou de calorifères, disposent d'une bouche métallique à six ouvertures modulables (tulipes). Nous en trouverons d'identiques à Saint-Apollinaire et à Varois. Le couloir de circulation à l'arrière des chambrées au rez-de-chaussée desservait deux paires de casemates à tir indirect, paire séparées l'une par la gaine vers la traverse enracinée n° 3, l'autre par celle menant à la n° 5. À la droite de la caserne se trouvaient deux fours à pain, mais ils sont aujourd'hui inaccessibles. En fait, les Allemands ont occasionné de considérables dégâts en 1944 en faisant sauter des munitions dans le fort, tant et si bien qu'à l'exception de l'aileron du saillant II, il ne reste pratiquement rien de la moitié gauche de l'ouvrage. Les dégâts sont tels que même la rue du rempart ne peut plus être distinguée. L'autre moitié ne s'en est, loin s'en faut, pas non plus sortie indemne. Façades de la caserne arrachées, fissures et crevasses, seuls les locaux du front IV-V sont encore présentables hormis l'aileron du saillant IV, effondré. Sur ce front IV-V, nous avons pu rejoindre un local de latrines en arrière duquel se situent deux magasins à cartouches. Les flancs de ces derniers possèdent des aérations en baïonnette dans l'épaisseur des murs. La droite du casernement a quelque peu résisté à l'explosion de 1944, et on peut accéder à deux pièces du premier étage, pièces orientées perpendiculairement aux chambrées. La cloison côté couloir est anormalement épaisse et abrite une niche d'environ 150 cm de haut sur 50 de large et 30 de profondeur, niche dont la fonction nous échappe. L'aileron du saillant II n'est accessible que par le fossé. Nous y rencontrons une plate-forme bétonnée modèle 1886 pour canon de 12 culasse, côté escarpe comme il se doit, et une gaine de descente faite d'un escalier-rampe en deux travées de 24 et 19 marches séparées par un petit palier d'un mètre cinquante. Sous les embrasures des pièces ont été ménagés des ouvertures. Ces ouvertures, semblent être des créneaux de pied mais, pour l'affirmer, il faudrait les dégager. La caponnière double, à la tête de l'ouvrage, n'est, elle, accessible que par l'intérieur du massif, son périmètre extérieur étant sous eau. Ici aussi, nous empruntons un escalier-rampe en deux travées de 26 puis 30 marches. Les quelque 20 à 30 centimètres d'eau recouvrant le sol nous ont empêché d'y procéder à une inspection minutieuse, toutefois, les grilles d'embrasures sont bien là. Les angles extérieurs ne sont pas arrondis et il n'y a, ici encore, aucun orillon pour se protéger des coups d'écharpe. Comme de coutume à Dijon, les pièces sont protégées par des petites visières. Petit détail mais trop rare pour ne pas le souligner, sur le plan des dessus montrant les baraquements de temps de paix installés sur les glacis, un peu en avant de l'entrée du fort, il serait regrettable de ne pas remarquer les talents de jardiniers des soldats qui avaient apparemment créé là de véritables petits jardins à la française, se faisant ainsi les émule, toutes proportions gardées, de Le Nôtre. Le fort était flanqué à 700 m à l'est par une batterie annexe. Aujourd'hui (05/2002) propriété privée quelque peu entretenue par un groupe de jeunes qui effectuent (très courageusement) quelques aménagements, dont principalement du débroussaillement, le fort d'Asnières, bien que dans un triste état, se doit d'être visité par qui veut étudier la place de Dijon. En dépit des importantes destructions occasionnées en 1944 par l'occupant en déroute, il permet de se livrer au jeu des comparaisons, surtout avec le fort de Sennecey. L'autorisation du propriétaire est naturellement requise.

Festung von Dijon, nördlich der Stadt, ± 1876–1878. 362 m ü. M. Genannt Fort Brûlé. Als nordöstlicher Pfeiler des Platzes hatte das Fort von Asnières zusammen mit denen von Varois und Sennecey die Ehre, den ersten Angriff der aus Preußen kommenden Armeen abzuwehren. Von seinem Hügel, dem berühmten Jugum (Anhöhe) von Asnières, wo manche die Kavallerieschlacht verorten, die der Belagerung von Alésia vorausging, dominiert es die gesamte Umgebung. Fünfeckiges Fort, das fälschlicherweise als das typische Modell angesehen wurde, das Oberst Rocolle in seinem Werk „2000 Jahre französische Festungsarchitektur“ (Band 2, S. 468) wählte. Zwar ist sein Plan ähnlich und er kann als Grundlage für viele andere flache Forts dienen, doch im Vergleich zu dem von Rocolle hat Asnières keine Kasernen an der Schlucht und die in der Mitte des Forts umfasst mehr Buchten. Außerdem zeigt Rocolle keine Kasematten mit direktem oder indirektem Feuer. Wir haben hier also ein fünfeckiges Fort, das nach einem Plan errichtet wurde, der dem von Sennecey sehr ähnlich ist. Die wesentlichen Unterschiede zwischen diesen beiden Forts bestehen darin, dass entlang der Wallstraße dreizehn statt fünfzehn Traversen und zehn statt zwölf Joche auf zwei Ebenen für die Kasernen vorhanden sind. Sieben der identischen Schutztraversen sind verwurzelt und die Nummern 2, 3, 5 und 6 sind ebenfalls Kasematten mit direktem Feuer. Das Eingangsgebäude öffnet sich am Ende einer Kurtine, deren Seiten Kassetten enthalten, die mit denen von Sennecey identisch sind, mit Ausnahme der hier fehlenden Deckenhaken. Diese Kassetten sind jedoch über und nicht innerhalb der Böschungsmauer angeordnet und darüber hinaus leicht zurückgesetzt. Diese Anordnung führte unvermeidlich zu gefährlichen toten Winkeln, insbesondere da der Fluchtweg angeschlossen zu sein scheint. Aufgrund der Dichte des Efeus konnten wir keine Chronogramme erkennen, doch die Kartusche über dem Eingang trägt den Taufnamen Boulanger. Unter diesem Eingangsportal befindet sich die einzige Rollbrücke auf dem Platz von Dijon. Sie lässt sich seitlich unter dem linken Wachhaus einfahren und gibt so eine Grube frei. Mit ihrem kleinen Mittelstreifen aus Gestell und nur vier Rollrollen ist sie von besonderer Art. Rechts vom Eingang befindet sich eine Kasematte mit Direktfeuer, die senkrecht zur Schlucht des Forts ausgerichtet ist. Der berühmte Bericht vom 9. Mai 1874 schrieb vor, ein Viertel bis ein Fünftel der Artillerie des Forts unter Kasematten zu platzieren. Wir können wetten, dass man, um dieser Anweisung nachzukommen, auf beiden Seiten des Eingangs eine Kasematte errichtete. Nebenbei sei angemerkt, dass von der Kasematte auf der linken Seite nichts mehr übrig ist oder zumindest der Zugang zu ihr versperrt ist. Puristen sollten wissen, dass sich vor dem Eingang zum Fort ein kleines Ravelin befindet, das auf 352 m Höhe endet. Dieses Ravelin befindet sich in der Schussachse dieser beiden Kasematten, aber da sich ihre Schießschartenschwelle auf 355,75 m Höhe befindet, war direktes Feuer erlaubt. Dies scheint in Sennecey nicht der Fall zu sein, wo sich das Ravelin auf 241 m Höhe und die Schießschartenschwellen auf 238 m Höhe befinden! In die Erdschicht, die das Eingangsgebäude bedeckt, ist ein kleiner Infanterieunterstand eingelassen, ein einziger Raum von kaum vier Quadratmetern. Wenn Sie aus dem Eingangstunnel in den Hof treten, stehen Sie vor den Kasernen, deren Decke der Kasernen/Lager um 7,5 % geneigt war, um das natürliche Licht zu optimieren. Die runden Löcher mit 25 cm Durchmesser an der Basis der Gewölbe, durch die die durch Kontakt mit Öfen oder Heizkörpern erwärmte Luft eingeleitet wurde, haben eine Metallöffnung mit sechs verstellbaren Öffnungen (Tulpen). Identische finden wir in Saint-Apollinaire und Varois. Der Verkehrskorridor an der Rückseite der Kaserne im Erdgeschoss versorgte zwei Paare von Kasematten mit indirektem Feuer, ein Paar getrennt durch den Schacht zur eingewurzelten Traverse Nr. 3, das andere durch den Schacht, der zu Nr. 5 führte. Rechts von den Kasernen befanden sich zwei Brotöfen, die heute jedoch nicht mehr zugänglich sind. Tatsächlich richteten die Deutschen 1944 durch die Sprengung von Munition im Fort erheblichen Schaden an, so dass mit Ausnahme des Flügels des Frontbogens II von der linken Hälfte des Forts praktisch nichts mehr übrig ist. Die Schäden sind so groß, dass nicht einmal die Wallstraße mehr zu sehen ist. Auch die andere Hälfte ist nicht unversehrt geblieben. Die Fassaden der Kasernen sind abgerissen und weisen Risse und Spalten auf. Abgesehen vom eingestürzten Flügel des Frontbogens IV sind nur noch die Räumlichkeiten der Front IV-V vorzeigbar. Auf dieser Front IV-V konnten wir einen Latrinenraum erreichen, hinter dem sich zwei Patronenmagazine befinden. An den Seiten der letzteren befinden sich Bajonettöffnungen in der Wandstärke. Die rechte Seite der Kaserne hat der Explosion von 1944 einigermaßen standgehalten, und im ersten Stock sind zwei Räume zugänglich, die senkrecht zu den Kasernen ausgerichtet sind. Die Trennwand auf der Korridorseite ist ungewöhnlich dick und beherbergt eine etwa 150 cm hohe, 50 cm breite und 30 cm tiefe Nische, deren Funktion wir nicht verstehen. Der Flügel des Frontbogens II ist nur über den Graben zugänglich. Dort finden wir eine Betonplattform Modell 1886 für ein Geschütz mit 12 Verschlüssen, erwartungsgemäß auf der Böschungsseite, und einen Abstiegsschacht, der aus einer Treppenrampe mit zwei Jochen zu je 24 und 19 Stufen besteht, die durch einen kleinen, 1,50 Meter hohen Absatz getrennt sind. Unter den Schießscharten der Räume befinden sich Öffnungen. Diese Öffnungen scheinen Fußzinnen zu sein, aber um dies zu bestätigen, müssten sie freigelegt werden. Die doppelte Kaponniere am Kopfende des Bauwerks ist nur vom Inneren des Massivs aus zugänglich, da ihr äußerer Umfang unter Wasser liegt. Auch hier nehmen wir eine Treppenrampe mit zwei Jochen zu je 26 und 30 Stufen. Die etwa 20 bis 30 Zentimeter hohe Wasserdecke auf dem Boden hat uns eine gründliche Inspektion verhindert, die Schießschartengitter sind jedoch vorhanden. Die Außenecken sind nicht abgerundet, und auch hier gibt es kein Orillon zum Schutz vor Schlägen mit dem Schal. Wie in Dijon üblich, sind die Teile durch kleine Visiere geschützt. Ein kleines, aber zu seltenes Detail, um es nicht hervorzuheben: Auf dem obigen Plan, der die in Friedenszeiten auf dem Glacis, etwas vor dem Eingang des Forts, errichteten Kasernen zeigt, wäre es bedauerlich, das gärtnerische Talent der Soldaten nicht zu bemerken, die dort offenbar echte kleine französische Gärten angelegt und damit, alles in allem, Le Nôtre nachgeahmt hatten. Das Fort wurde 700 m östlich von einer Nebenbatterie flankiert. Heute (05/2002) ist das Fort Asnières ein Privatbesitz, der einigermaßen von einer Gruppe junger Leute gepflegt wird, die (sehr mutig) einige Verbesserungsarbeiten durchführen, hauptsächlich das Entfernen von Gestrüpp. Obwohl es sich in einem traurigen Zustand befindet, ist es ein Muss für jeden, der Dijon kennenlernen möchte. Trotz der erheblichen Zerstörung, die die sich 1944 zurückziehenden Besatzer anrichteten, lässt es Vergleiche zu, insbesondere mit dem Fort Sennecey. Die Genehmigung des Eigentümers ist selbstverständlich erforderlich.

Vesting van Dijon, ten noorden van de stad, ± 1876-1878. 362 m/hoogte. Fort Brûlé genoemd. De noordoostelijke pijler van het plein, samen met die van Varois en Sennecey, zou het fort van Asnières de eer hebben gehad de eerste schok van de legers uit Pruisen te ondergaan. Vanaf zijn heuvel, de beroemde jugum (hoogte) van Asnières, waar sommigen de cavalerieslag situeren die voorafging aan het beleg van Alesia, domineert het de hele omgeving. Het vijfhoekige fort, ten onrechte beschouwd als het typische model gekozen door kolonel Rocolle in zijn werk "2000 jaar Franse vesting" (deel 2, p. 468). Hoewel het plan vergelijkbaar is en als basis kan dienen voor vele andere eenvoudige forten, vergeleken met dat van Rocolle, heeft Asnières geen kazernes aan de kloof en omvat de kazerne in het midden van het fort meer baaien. Bovendien toont Rocolle geen kazematten met direct of indirect vuur. We hebben hier dus te maken met een vijfhoekig fort, gebouwd volgens een plattegrond die dicht bij die van Sennecey ligt. De essentiële verschillen tussen deze twee forten liggen in de aanwezigheid van dertien traversen in plaats van vijftien langs de walstraat en tien traveeën op twee niveaus voor de barakken in plaats van twaalf. Identiek, zeven van de traversen van de schuilplaatsen zijn geworteld en de nummers 2, 3, 5 en 6 zijn eveneens kazematten met direct vuur. Het entreegebouw opent aan het einde van een gordijnmuur waarvan de zijkanten identieke cassettes bevatten als die van Sennecey, afgezien van de plafondhaken die hier ontbreken. Deze cassettes zijn echter boven de hellingmuur geplaatst en niet erin, en bovendien liggen ze iets terug. Deze opstelling creëerde onvermijdelijk gevaarlijke blinde hoeken, vooral omdat de vluchtroute vast lijkt te zitten. De dichtheid van de klimop liet ons niet toe de aanwezigheid van chronogrammen te onderscheiden, maar de cartouche boven de ingang draagt daarentegen de doopnaam Boulanger. Deze ingangspoort herbergt de enige rolbrug op het plein van Dijon. Deze brug, die zijdelings onder het linker wachthuisje kan worden ingetrokken en een kuil vrijmaakt, is van een bijzonder type met zijn kleine middenberm, gemaakt van een tandheugel, en met slechts vier rolrollen. Rechts van de ingang vinden we een kazemat voor direct vuur, loodrecht op de kloof van het fort. Het beroemde rapport van 9 mei 1874 schreef voor om een kwart tot een vijfde van de artillerie van het fort onder kazematten te plaatsen. We kunnen er vergif op innemen dat er om deze instructie te respecteren aan weerszijden van de ingang een kazemat werd gebouwd. Terloops merken we op dat er van de linker kazemat niets meer over is, of in ieder geval dat de toegang ertoe geblokkeerd is. Puristen moeten er rekening mee houden dat de ingang van het fort wordt voorafgegaan door een kleine ravelijn die eindigt op hoogte 352. Deze ravelijn bevindt zich in de schietrichting van deze twee kazematten, maar omdat de schietgatdrempel zich op hoogte 355,75 bevindt, was direct vuur toegestaan, wat niet het geval lijkt te zijn bij Sennecey, waar de ravelijn zich op hoogte 241 bevindt en de schietgatdrempels op 238 meter! Ingebed in de aarden bedekking van het entreegebouw bevindt zich een kleine infanterieschuilplaats, een enkele ruimte van amper vier vierkante meter. Wanneer u vanuit de toegangstunnel de binnenplaats op komt, staat u tegenover de kazerne. Het plafond van de kazerne/opslagruimte was 7,5% hellend om optimaal natuurlijk licht te ontvangen. De ronde gaten met een diameter van 25 cm aan de voet van de gewelven, waardoor de door contact met kachels of radiatoren verwarmde lucht werd aangevoerd, hebben een metalen mond met zes verstelbare openingen (tulpen). Identieke exemplaren vinden we terug in Saint-Apollinaire en Varois. De circulatiegang aan de achterzijde van de kazerne op de begane grond bediende twee paar kazematten voor indirect vuur, één paar gescheiden door de schacht naar de gewortelde traverse nr. 3, het andere door de schacht die naar nr. 5 leidde. Rechts van de kazerne bevonden zich twee broodovens, maar deze zijn nu ontoegankelijk. Sterker nog, de Duitsers veroorzaakten in 1944 aanzienlijke schade door munitie in het fort op te blazen, zozeer zelfs dat, met uitzondering van de vleugel van saillant II, er van de linkerhelft van het fort vrijwel niets meer over is. De schade is zo groot dat zelfs de walstraat niet meer te zien is. Ook de andere helft is er niet ongeschonden vanaf gekomen. Met de afgerukte gevels van de kazerne, scheuren en spleten, zijn alleen de panden van front IV-V nog toonbaar, afgezien van de vleugel van saillant IV, die is ingestort. Op dit front IV-V konden we een latrineruimte bereiken waarachter zich twee patroonmagazijnen bevinden. De zijkanten van deze laatste hebben bajonetopeningen in de dikte van de muren. De rechterkant van de kazerne heeft de explosie van 1944 enigszins doorstaan en twee ruimtes op de eerste verdieping zijn toegankelijk, ruimtes die loodrecht op de kazerne staan. De scheidingswand aan de gangzijde is abnormaal dik en herbergt een nis van ongeveer 150 cm hoog, 50 cm breed en 30 cm diep, een nis waarvan de functie ons ontgaat. De vleugel van saillant II is alleen toegankelijk via de gracht. Daar vinden we een betonnen platform model 1886 voor een kanon met 12 spijlen, aan de hellingzijde zoals het hoort, en een afdaalschacht bestaande uit een traphelling in twee traveeën van 24 en 19 treden, gescheiden door een klein bordes van 1,5 meter. Onder de schietgaten van de kamers zijn openingen gemaakt. Deze openingen lijken voetkantelen te zijn, maar om dit te bevestigen zouden ze moeten worden vrijgemaakt. De dubbele caponnière, aan het hoofdeinde van het bouwwerk, is alleen toegankelijk vanuit het massief, de buitenomtrek ervan staat onder water. Ook hier treffen we een traphelling aan in twee traveeën van 26 en 30 treden. De ongeveer 20 tot 30 centimeter water die de grond bedekte, verhinderde een grondige inspectie, maar de schietgatroosters zijn er wel. De buitenhoeken zijn niet afgerond en ook hier is er geen orillon ter bescherming tegen slagen van de sjaal. Zoals gebruikelijk in Dijon worden de stukken beschermd door kleine vizieren. Een klein detail, maar te zeldzaam om niet te benadrukken: op de bovenstaande plattegrond, die de vredesbarakken toont die op het glacis waren geïnstalleerd, vlak voor de ingang van het fort, zou het jammer zijn om de tuiniertalenten van de soldaten, die er blijkbaar echte Franse tuintjes hadden aangelegd en daarmee, alles welbeschouwd, Le Nôtre nabootsten, niet te vermelden. Het fort werd 700 meter naar het oosten geflankeerd door een bijgebouw. Tegenwoordig (05/2002) is het fort van Asnières, dat gedeeltelijk wordt onderhouden door een groep jonge mensen die (zeer moedig) bezig zijn met enkele verbeteringen, voornamelijk het verwijderen van struikgewas, een bezoek waard voor iedereen die de omgeving van Dijon wil verkennen. Ondanks de aanzienlijke verwoestingen die in 1944 door de terugtrekkende bezetter werden aangericht, leent het zich voor vergelijkingen, vooral met het fort van Sennecey. Uiteraard is toestemming van de eigenaar vereist.

Fortress of Dijon, north of the city, ± 1876-1878. 362 m/alt. Called Fort Brûlé. Northeast pillar of the square, with those of Varois and Sennecey, the Asnières fort would have had the honor of undergoing the first shock of armies coming from Prussia. From its hillock, the famous jugum (height) of Asnières, where some locate the cavalry battle that preceded the siege of Alesia, it dominates all the surroundings. Pentagonal fort mistakenly considered to be the typical model chosen by Colonel Rocolle in his work "2000 years of French fortification" (volume 2, p. 468). While it is true that its plan is similar and can serve as a basis for many other plain forts, compared to that drawn by Rocolle, Asnières does not have barracks at the gorge and the one in the center of the fort includes more bays. In addition, Rocolle does not show any casemates with direct or indirect fire. We therefore have here a pentagonal fort built on a plan close to that of Sennecey. The essential differences between these two forts lie in the presence along the rampart street of thirteen traverses instead of fifteen and ten bays on two levels for the barracks instead of twelve. Identical, seven of the shelter traverses are rooted and numbers 2, 3, 5 and 6 are also direct fire casemates. The entrance building opens at the end of a curtain wall whose sides include coffers identical to those of Sennecey except for the ceiling hooks absent here. However, these coffers are arranged above the escarpment wall and not within it and, what is more, they are set back slightly. This arrangement inevitably created dangerous blind spots, especially since the escape appears attached. The density of the ivy did not allow us to distinguish the presence of chronograms, but on the other hand, the cartouche above the entrance bears the baptismal name Boulanger. This entrance porch houses the only rolling bridge in the square of Dijon. Retractable laterally under the left guardhouse, clearing a pit, it is of a particular type with its small median made of a rack and having only four rolling rollers. To the right of the entrance, we find a direct fire casemate oriented perpendicular to the gorge of the fort. The famous report of May 9, 1874 prescribed placing under casemates a quarter to a fifth of the fort's artillery. We can bet that it was in order to respect this instruction that one was built on either side of the entrance. Let us note in passing that nothing remains of the one on the left, or at the very least, that access to it is blocked. For purists, it is worth pointing out that the entrance to the fort is preceded by a small ravelin culminating at elevation 352. This ravelin is located in the firing axis of these two casemates, but their embrasure threshold being at elevation 355.75, direct fire was authorized, which does not seem to be the case at Sennecey where the ravelin is at elevation 241 and the embrasure thresholds at 238 m! Embedded in the earth cover covering the entrance building, there is a small infantry shelter, a single room of barely four square meters. When you emerge from the entrance tunnel into the courtyard, you find yourself facing the barracks, the ceiling of the barracks/stores of which was inclined at 7.5% in order to optimize natural light. The circular holes 25 cm in diameter at the base of the vaults, through which the air heated by contact with stoves or radiators was introduced, have a metal mouth with six adjustable openings (tulips). We will find identical ones in Saint-Apollinaire and Varois. The circulation corridor at the rear of the barracks on the ground floor served two pairs of indirect fire casemates, one pair separated by the shaft towards the rooted traverse no. 3, the other by that leading to no. 5. To the right of the barracks were two bread ovens, but they are now inaccessible. In fact, the Germans caused considerable damage in 1944 by blowing up munitions in the fort, so much so that, with the exception of the wing of salient II, practically nothing remains of the left half of the fort. The damage is such that even the rampart street can no longer be seen. The other half has not escaped unscathed either. With the barracks' facades torn off, cracks and crevices, only the premises of front IV-V are still presentable, apart from the wing of salient IV, which has collapsed. On this front IV-V, we were able to reach a latrine room behind which are located two cartridge magazines. The sides of the latter have bayonet vents in the thickness of the walls. The right of the barracks has somewhat resisted the explosion of 1944, and two rooms on the first floor can be accessed, rooms oriented perpendicular to the barracks. The partition on the corridor side is abnormally thick and houses a niche about 150 cm high by 50 wide and 30 deep, a niche whose function escapes us. The wing of salient II is only accessible by the ditch. There we find a concrete platform model 1886 for a 12-breech gun, on the escarpment side as it should be, and a descent shaft made of a staircase-ramp in two bays of 24 and 19 steps separated by a small landing of one meter fifty. Under the embrasures of the rooms have been made openings. These openings appear to be foot battlements but, to confirm this, they would have to be cleared. The double caponier, at the head of the structure, is only accessible from inside the massif, its outer perimeter being underwater. Here too, we take a staircase-ramp in two bays of 26 then 30 steps. The approximately 20 to 30 centimeters of water covering the ground prevented us from carrying out a thorough inspection, however, the embrasure grilles are there. The external corners are not rounded and there is, here again, no orillon to protect against blows from the scarf. As is customary in Dijon, the pieces are protected by small visors. A small detail, but too rare not to be underlined: on the plan above showing the peacetime barracks installed on the glacis, a little in front of the entrance to the fort, it would be regrettable not to notice the gardening talents of the soldiers who had apparently created there real small French gardens, thus emulating, all things considered, Le Nôtre. The fort was flanked 700 m to the east by an annex battery. Today (05/2002) private property somewhat maintained by a group of young people who are (very courageously) carrying out some improvements, mainly clearing brush, the fort of Asnières, although in a sad state, must be visited by anyone who wants to study the place of Dijon. Despite the significant destruction caused in 1944 by the occupier in retreat, it allows for the game of comparisons, especially with the fort of Sennecey. The owner's authorization is naturally required.

Dijonské pevnost, severně od města, ± 1876-1878. 362 m/n. m. Nazývané Fort Brûlé. Severovýchodní pilíř náměstí, spolu s těmi z Varois a Sennecey, měla pevnost Asnières tu čest podstoupit první úder armád přicházejících z Pruska. Z pahorku, slavného juga (vysočiny) Asnières, kde někteří lokalizují jezdeckou bitvu, která předcházela obléhání Alesie, dominuje celému okolí. Pětiboká pevnost mylně považována za typický model, který si zvolil plukovník Rocolle ve svém díle „2000 let francouzského opevnění“ (svazek 2, s. 468). I když je pravda, že její plán je podobný a může sloužit jako základ pro mnoho dalších prostých pevností, ve srovnání s tou, kterou nakreslil Rocolle, Asnières nemá kasárna v rokli a ta uprostřed pevnosti obsahuje více zátoček. Rocolle navíc neukazuje žádné kasematy s přímou nebo nepřímou palbou. Máme zde tedy pětiúhelníkovou pevnost postavenou na plánu blízkém plánu ze Sennecey. Zásadní rozdíly mezi těmito dvěma pevnostmi spočívají v přítomnosti třinácti příčných můstků namísto patnácti podél hradební ulice a deseti polí pro kasárna na dvou úrovních namísto dvanácti. Sedm příčných můstků je identických a čísla 2, 3, 5 a 6 jsou také kasematy s přímou palbou. Vstupní budova se otevírá na konci obvodové zdi, jejíž boky obsahují kazety shodné s těmi ze Sennecey, s výjimkou stropních háků, které zde chybí. Tyto kazety jsou však uspořádány nad srázovou zdí, nikoli v ní, a navíc jsou mírně odsunuty. Toto uspořádání nevyhnutelně vytvořilo nebezpečná slepá místa, zejména proto, že se zdá, že je k ní připojen únikový otvor. Hustota břečťanu nám neumožnila rozlišit přítomnost chronogramů, ale na druhou stranu kartuše nad vchodem nese křestní jméno Boulanger. Tato vstupní veranda obsahuje jediný rolovací most na náměstí v Dijonu. Zatahovatelná do strany pod levou strážnici a vyklízející jámu, je zvláštního typu s malou střední částí z ozubeného plechu, která má pouze čtyři valivé válečky. Napravo od vchodu nacházíme kasematu určenou pro přímou palbu, orientovanou kolmo k rokli pevnosti. Slavná zpráva z 9. května 1874 předepisovala umístění čtvrtiny až pětiny dělostřelectva pevnosti pod kasematy. Můžeme se vsadit, že právě kvůli respektování tohoto pokynu byla po každé straně vchodu postavena jedna kasemata. Mimochodem, poznamenáme, že z té levé se nic nezůstalo, nebo přinejmenším přístup k ní je zablokován. Pro puristy stojí za zmínku, že vstupu do pevnosti předchází malý ravelin vrcholící na kótě 352. Tento ravelin se nachází v palebné ose těchto dvou kasemat, ale vzhledem k tomu, že jejich práh střílny je na kótě 355,75, byla povolena přímá palba, což se nezdá být případem Sennecey, kde se ravelin nachází na kótě 241 a práh střílny na 238 m! V zemním krytu pokrývajícím vstupní budovu se nachází malý pěchotní kryt, jediná místnost o rozloze sotva čtyř metrů čtverečních. Když vyjdete vstupní tunelem do nádvoří, ocitnete se tváří v tvář kasárnám, jejichž strop kasáren/skladů byl skloněn o 7,5 %, aby se optimalizovalo přirozené světlo. Kruhové otvory o průměru 25 cm ve spodní části kleneb, kterými byl přiváděn vzduch ohřátý kontaktem s kamny nebo radiátory, mají kovové ústí se šesti nastavitelnými otvory (tulipány). Stejné najdeme v Saint-Apollinaire a Varois. Cirkulační chodba v zadní části kasáren v přízemí sloužila dvěma párům kasemat pro nepřímou palbu, jeden pár oddělený šachtou směrem k zakořeněnému traverzu č. 3, druhý šachtou vedoucí k č. 5. Napravo od kasáren se nacházely dvě pece na chléb, ale ty jsou nyní nepřístupné. Němci ve skutečnosti v roce 1944 způsobili značné škody odpálením munice v pevnosti, a to natolik, že s výjimkou křídla salientu II z levé poloviny pevnosti prakticky nic nezbylo. Škody jsou takové, že ani hradební ulice již není vidět. Ani druhá polovina nevyšla bez úhony. S otrhanými fasádami kasáren, prasklinami a štěrbinami jsou zachovány pouze prostory fronty IV-V, kromě křídla fronty IV, které se zřítilo. Na této frontě IV-V jsme se dostali k latríně, za kterou se nacházejí dva nábojové zásobníky. Boky těch druhých mají v tloušťce stěn bajonetové větrací otvory. Pravá část kasáren poněkud odolala explozi v roce 1944 a je přístupná do dvou místností v prvním patře, orientovaných kolmo na kasárna. Příčka na straně chodby je neobvykle silná a obsahuje výklenek o výšce asi 150 cm, šířce 50 cm a hloubce 30 cm, jehož funkce nám uniká. Křídlo fronty II je přístupné pouze příkopem. Nacházíme tam betonovou plošinu model 1886 pro dvanáctihlavňové dělo, na straně srázu, jak má být, a sestupnou šachtu tvořenou schodišťovou rampou ve dvou polích o 24 a 19 schodech oddělených malým podestem o výšce 1,5 metru. Pod střílnami místností jsou vytvořeny otvory. Tyto otvory se zdají být cimbuřím, ale k potvrzení by bylo nutné je vyčistit. Dvojitá kaponiéra v čele stavby je přístupná pouze zevnitř masivu, její vnější obvod je pod vodou. I zde se vydáváme po schodišťové rampě ve dvou polích o 26 a 30 schodech. Přibližně 20 až 30 centimetrů vody pokrývající zem nám zabránilo v provedení důkladné prohlídky, nicméně mříže střílny tam jsou. Vnější rohy nejsou zaoblené a ani zde není žádná římsa, která by chránila před údery střely. Jak je v Dijonu zvykem, jsou kusy chráněny malými clonami. Malý detail, ale příliš vzácný na to, aby nebyl podtržen: na výše uvedeném plánu zobrazujícím mírová kasárna umístěná na mírovém svahu, kousek před vchodem do pevnosti, by bylo politováníhodné nepovšimnout si zahradnického talentu vojáků, kteří zde zřejmě vytvořili skutečné malé francouzské zahrady, čímž napodobili, vezmeme-li v úvahu, Le Nôtre. Pevnost byla 700 m na východ lemována přístavní baterií. Dnes (05/2002) je to soukromý pozemek, o který se částečně stará skupina mladých lidí, kteří (velmi odvážně) provádějí nějaká vylepšení, zejména čištění křoví. Pevnost Asnières, ačkoli je v žalostném stavu, by měla být navštívena každým, kdo chce prostudovat místo Dijon. Navzdory značným škodám způsobeným v roce 1944 ustupujícími okupanty, umožňuje hru srovnání, zejména s pevností Sennecey. Samozřejmě je vyžadován souhlas majitele.