Le Havre, sud de la ville, rive gauche de l’estuaire de la Seine, 1889. Cette batterie s’inscrit dans une parcelle cadastrale ayant la forme d’un pentagone irrégulier dont les saillants impairs sont pratiquement en angles droits. Entre les saillants III et V, un talus adopte un tracé plus tourmenté, étant entendu que la crête d’artillerie, orientée au NNE, se limite à longer le front III-IV. La gorge est bordée par un haut mur de maçonneries de briques de terre cuite, percé de créneaux de fusillade, dans lequel deux entrées ont été ménagées, en décrochage, et bardées de pilastres aux chapiteaux comme moulurés. Entre ces deux portails, à l’intérieur et contre l’enceinte, se trouvaient l’atelier de remplissage des gargousses et un magasin d’artillerie. Bien qu’ils aient été détruits, leur emplacement reste parfaitement visible au sol et, bien évidemment, le mur d’escarpe n’est pas crénelé à leur hauteur. En revanche, au saillant I, le hangar à projectiles, bien que transformé, nous est parvenu. Il en est de même pour le logement de la troupe –à colombages !- demeuré dans la cour à droite après avoir franchi le portail droit. Ce bâtiment est jouxté par deux citernes enterrées. Dans l’axe du portail gauche s’ouvre l’accès au magasin à poudre. L’entrée, enrobée, est surmontée d’un cartouche indiquant 1889. Le couloir d’accès, assez étroit (env. 150 cm), descend d’une douzaine de marches avant de déboucher sur l’arrière du sas du magasin lequel s’ouvre sur la gauche. Cet escalier est un rare pas d’âne et nous n’avons rencontré ce type d’accès ailleurs qu’au fort du Mont Chauve d’Aspremont à Nice. L’unique créneau à lampe a été modernisé et mis aux standards voulus par la directive ministérielle du 10 juin 1893, à ce détail près que le mur de briques n’étant pas suffisamment épais, l’ébrasement côté vitre est nettement moindre qu’à l’ordinaire ; Ce créneau à lampe donne dans le sas, face à la porte d’entrée du local de stockage des poudres. Ce local, à la voûte en plein cintre culminant à quatre mètres, a une longueur de huit mètres pour une largeur de cinq. Hormis le mur dans lequel est percée l’entrée, aux briques apparentes, le reste des murs ainsi que la voûte sont recouverts d’un enduit de ciment. Le mur du fond n’est pas rigoureusement vertical, à partir du niveau de la courbure du plein cintre des murs latéraux, un retour de voûte –forcément ogival- restreint modestement le cubage du local. Cette disposition est aussi une singularité. Le sol est couvert de carrelages et des plinthes enjolivent le pied des murs. Bien que ces éléments ne semblent pas de première jeunesse, nous ne pouvons avec certitude garantir leur ancienneté au-delà de la seconde guerre mondiale. Néanmoins le doute mérite d’être souligné tant il est vrai que rares sont les magasins de batterie côtière postérieurs au Mle 1879 qui disposaient d’un plancher. En fait, aucun exemple ne nous vient à l’esprit lors de la rédaction du présent. Il n’y a ni parafoudre ni puits de lumière ou aération. Le corps de logis de l’ancienne ferme signalé en 1889 au centre de la batterie, a été rasé. La crête d’artillerie paraît, au premier abord, assez classique, alignant quatre emplacements pour canons de 24 c à la droite desquels une batterie de canons de 95 mm Mle 1888 en deux plates-formes doubles a été accolée. À la gauche de cette crête, nous trouvons un magasin à projectiles, semi enterré, de 5 x 2,8 x 4 m. Son entrée a été percée dans un de ses angles. La porte franchie, un raide pas de souris de six marches attend le visiteur, escalier jadis prolongé par un autre, en bois, permettant d’atteindre le sol du magasin environ 150 cm plus bas. Nous n’avons jamais rencontré ailleurs cette disposition. À l’instar du magasin à poudre, le sol est carrelé et bordé de plinthes. Au plafond, une lampe a été encastrée, probablement par les Allemands, dans ce qui devait être, sous réserve, un puits d’aération. Notons au passage que l’occupant de la seconde guerre restera discret et ne bouleversera nullement le site. Ce magasin s’appuie à la crête de feu. Derrière lui, un petit local indépendant, d’à peine 150 cm de profondeur, mériterait d’être dégagé de la végétation. Il doit s’agir du poste de télémétrie de la batterie de 24 c. Ce poste est assez curieusement séparé des emplacements des canons par une plate-forme, à priori (c’est impossible de se prononcer vu la terre et la végétation la recouvrant) dépourvue de canon et de largeur suffisante soit pour un seul canon de gros calibre, soit pour deux de moyen calibre. L’unique plan qu’il nous a été donné de consulter n’y indique d’ailleurs aucune pièce. Vu l’isolement de la batterie sur la rive gauche de l’estuaire de la Seine, il pourrait s’agir de sa section d’éclairage, mais ces dernières ne sont apparues que dans l’Entre-deux-guerres, ce qui rend caduque cette option. Plus vraisemblablement avait-on prévu une batterie à six pièces et avons-nous là l’amorce d’une troisième plate-forme double, plate-forme dont la réalisation fut contrariée par la difficulté (influence d’un propriétaire ?) d’expropriation d’une parcelle qui aurait non seulement permis d’étendre la batterie à l’ouest, mais aussi de se passer de la cassure que représente le front II-III. Néanmoins, à décharge, la proposition d’armement datant d’août 1888 ne prévoyait que quatre canons de 24 c. Avait-on, déjà, clôturé l’acquisition des parcelles à ce moment ? Ces quatre pièces de 24 c occupaient donc deux plates-formes doubles séparées par un abri où s’opérait l’amorçage des projectiles. Cet abri possède la même disposition d’entrée que le magasin aux projectiles, mais sa surface est nettement moindre. Notons que ces deux locaux ont conservé leur porte originelle. Les sous sellettes d’affûts de la batterie de bombardement sont identiques à celles de la batterie de 24 c du Toulinguet, ce qui nous autorise à certifier la présence d’affûts G.P.C. et, probable, de 24 c Mle 1876. Par contre, une partie des circulaires graduées est restée fixée au sol. Apparemment, seul le quart de cercle opposé au parapet n’était pas gradué. Ces éléments en métal cuivreux ont, à notre connaissance, partout ailleurs, été récupérés pour la refonte. Sur l’une d’elles, la mention "Batterie de Villerville 1 pièce" a été frappée. Autre rareté, outre des niches pour les coups de sûreté, le parapet comprend des consoles métalliques rabattables, consoles que l’on retrouve aussi fixées au parapet de la batterie de moyen calibre. Cette dernière a été parfaitement dégagée puis intégrée dans le périmètre d’une piscine. Nous n’en connaissons pas d’autre exemple, mais il nous faut convenir que l’idée est excellente et que le patrimoine historique, outre le fait qu’il soit maintenu, offre une alternative originale pour la décoration des abords du plan d’eau. Le parapet a été restauré et les boulons de fixation balisent en quelque sorte la contrevallation de vasques fleuries. Le poste de direction de tir se situe à la droite de la batterie de 95. Hormis la gorge, le solde du périmètre est encore bardé de son aussi impressionnante que dissuasive grille défensive dont seuls quelques mètres ont été riblonnés. Dans ces quelques mètres, des barreaux littéralement avalés par des arbres ont été préservés, ce qui offre aujourd’hui un bien singulier spectacle (07/2008). La nouvelle maison du propriétaire occupe, à quelque distance, la droite de la batterie de 95 et le talus de la crête de feu a été en partie arasé. Il convient de relever enfin que, hormis le sol des pas des tir, le béton semble absent de cette batterie où tout est en briques de terre cuite. Après des décennies d’abandon, la batterie est maintenant une propriété privée au sein d’un quartier très cossu et elle ne se visite pas. La batterie est parfois désignée comme étant le fort ou la batterie de Cricquebœuf.

Le Havre, südlich der Stadt, linkes Ufer der Seinemündung, 1889. Diese Batterie liegt in einem Katastergrundstück in Form eines unregelmäßigen Fünfecks, dessen einzelne Frontvorsprünge praktisch rechtwinklig zueinander stehen. Zwischen den Frontvorsprüngen III und V verläuft der Wall etwas schroffer, wobei der nach Nordosten ausgerichtete Artilleriekamm auf die Front III-IV beschränkt ist. Die Schlucht wird von einer hohen, mit Schießzinnen durchbrochenen Mauer aus Terrakottaziegeln begrenzt, in die zwei versetzte Eingänge eingelassen sind, die mit Pilastern mit gegossenen Kapitellen verkleidet sind. Zwischen diesen beiden Portalen, innerhalb und an der Mauer entlang, befanden sich die Kanisterfüllwerkstatt und ein Artilleriemagazin. Obwohl sie zerstört wurden, ist ihr Standort vom Boden aus noch deutlich sichtbar, und natürlich ist die Böschungsmauer in ihrer Höhe nicht mit Zinnen versehen. Am Frontvorsprung I hingegen ist der Geschossschuppen, wenn auch umgebaut, erhalten geblieben. Dasselbe gilt für die Truppenunterkünfte – Fachwerk! – die nach dem Passieren des rechten Tors im Hof rechts verbleiben. An dieses Gebäude schließen sich zwei vergrabene Zisternen an. In der Achse des linken Tors öffnet sich der Zugang zum Pulvermagazin. Der gemauerte Eingang wird von einer Kartusche mit der Jahreszahl 1889 gekrönt. Der recht schmale Zugangskorridor (ca. 150 cm) führt über ein Dutzend Stufen hinab, bevor er sich zur Rückseite der Magazinschleuse öffnet, die sich links öffnet. Diese Treppe ist eine seltene Eselstreppe, und wir sind dieser Art von Zugang nur anderswo im Fort Mont Chauve d'Aspremont in Nizza begegnet. Die einzelne Lampennische wurde modernisiert und an die in der Ministerialrichtlinie vom 10. Juni 1893 geforderten Standards angepasst, mit der Ausnahme, dass die Ziegelmauer nicht dick genug war und die Schräge auf der Fensterseite deutlich geringer als üblich ist; diese Lampennische öffnet sich in die Schleuse, gegenüber der Eingangstür zum Pulverlagerraum. Dieser Raum mit einem halbrunden Gewölbe von vier Metern Höhe ist acht Meter lang und fünf Meter breit. Abgesehen von der Wand, in der der Eingang mit Sichtziegeln durchbrochen ist, sind die übrigen Wände und das Gewölbe mit einer Zementbeschichtung verkleidet. Die Rückwand ist nicht streng vertikal; ab der Krümmung des Halbkreisbogens der Seitenwände schränkt eine – notwendigerweise spitzbogige – Rückwölbung des Gewölbes den Rauminhalt geringfügig ein. Auch diese Anordnung ist einzigartig. Der Boden ist mit Fliesen ausgelegt, und Fußleisten verzieren die Wandsockel. Obwohl diese Elemente nicht aus früherer Zeit zu stammen scheinen, können wir ihr Alter über den Zweiten Weltkrieg hinaus nicht mit Sicherheit garantieren. Dennoch verdient dieser Zweifel seine Unterstreichung, da es stimmt, dass nur wenige Küstenbatteriemagazine nach der Mle 1879 einen Boden hatten. Tatsächlich fällt mir zum Zeitpunkt des Schreibens kein Beispiel ein. Es gibt weder einen Blitzableiter noch ein Oberlicht oder eine Belüftung. Das Hauptgebäude des alten Bauernhofs, von dem 1889 in der Mitte der Batterie berichtet wurde, wurde abgerissen. Der Artilleriekamm erscheint auf den ersten Blick recht klassisch. Er weist vier Stellungen für 24 C-Geschütze auf, rechts davon wurde eine Batterie mit 95-mm-Geschützen Mle 1888 auf zwei Doppelplattformen angebracht. Links von diesem Kamm befindet sich ein halb vergrabenes Projektilmagazin mit den Abmessungen 5 x 2,8 x 4 m. Der Eingang wurde in einer seiner Ecken durchbrochen. Nach dem Durchschreiten der Tür erwartet den Besucher eine steile Treppe mit sechs Stufen, die einst durch eine weitere Holztreppe verlängert wurde und über die man den etwa 150 cm tiefer gelegenen Boden des Magazins erreichen kann. Diese Anordnung haben wir nirgendwo sonst gesehen. Wie beim Pulvermagazin ist der Boden gefliest und mit Sockeln versehen. In die Decke wurde eine Lampe eingelassen, wahrscheinlich von den Deutschen, in etwas, das vorläufig ein Lüftungsschacht gewesen sein muss. Nebenbei sei angemerkt, dass der Besatzer aus dem Zweiten Weltkrieg diskret bleiben und das Gelände in keiner Weise stören wird. Dieses Magazin lehnt an der Feuerkrone. Dahinter würde es gut sein, einen kleinen, unabhängigen Raum von kaum 150 cm Tiefe von der Vegetation zu befreien. Es muss sich um den Telemetrieposten der 24. Batterie handeln. Dieser Posten ist merkwürdigerweise durch eine Plattform von den Geschützstellungen getrennt, die anscheinend (angesichts der Erde und Vegetation, die sie bedeckt, lässt sich das nicht sagen) keine Kanone hat und breit genug für eine einzelne Kanone großen Kalibers oder für zwei Kanonen mittleren Kalibers ist. Der einzige Plan, den wir einsehen konnten, weist keine Geschütze aus. Angesichts der Isolation der Batterie am linken Ufer der Seine-Mündung könnte es sich um ihren Beleuchtungsabschnitt handeln, aber diese kamen erst in der Zwischenkriegszeit auf, was diese Option hinfällig macht. Wahrscheinlicher ist, dass eine Batterie mit sechs Kanonen geplant war, und wir haben hier die Anfänge einer dritten Doppelplattform, einer Plattform, deren Bau durch die Schwierigkeit (Einfluss eines Grundbesitzers?) vereitelt wurde, ein Grundstück zu enteignen, das nicht nur eine Erweiterung der Batterie nach Westen ermöglicht, sondern auch den Bruch durch die Front II-III vermieden hätte. Zur Verteidigung sah der Bewaffnungsvorschlag vom August 1888 jedoch nur vier 24-c-Kanonen vor. War der Erwerb der Grundstücke zu diesem Zeitpunkt bereits abgeschlossen? Diese vier 24-c-Kanonen belegten daher zwei Doppelplattformen, die durch einen Unterstand getrennt waren, in dem die Projektile geladen wurden. Dieser Unterstand hat die gleiche Eingangsanordnung wie das Projektilmagazin, seine Fläche ist jedoch deutlich kleiner. Beachten Sie, dass diese beiden Räumlichkeiten ihre Originaltüren behalten haben. Die Geschützlafetten der Bombardierungsbatterie sind identisch mit denen der 24-c-Batterie von Toulinguet, was uns die Anwesenheit von G.P.C. bestätigt. Geschützhalterungen und wahrscheinlich 24 c Mle 1876. Andererseits blieben einige der graduierten Rundschreiben am Boden befestigt. Offenbar war nur das Viertelkreisstück gegenüber der Brustwehr nicht graduiert. Diese Kupfermetallelemente wurden unseres Wissens nach überall sonst zur Neugestaltung wiedergefunden. Auf einem davon wurde die Aufschrift „Batterie de Villerville 1 pièce“ eingeprägt. Eine weitere Rarität: Neben Nischen für Sicherheitsschüsse enthält die Brustwehr klappbare Metallkonsolen, die auch an der Brustwehr der Mittelkaliberbatterie befestigt sind. Letztere wurde vollständig freigelegt und anschließend in den Rand eines Schwimmbeckens integriert. Wir kennen kein weiteres Beispiel, müssen aber zugeben, dass die Idee hervorragend ist und dass das historische Erbe nicht nur erhalten bleibt, sondern auch eine originelle Alternative zur Dekoration der Seeränder bietet. Die Brustwehr wurde restauriert, und die Befestigungsbolzen markieren die Gegenwallung der Blumenbecken. Der Feuerleitstand befindet sich rechts neben der 95er-Batterie. Abgesehen von der Schlucht ist der Rest des Umfangs noch immer mit seinem beeindruckenden und abschreckenden Verteidigungsgitter verkleidet, von dem nur wenige Meter gerippt sind. Auf diesen wenigen Metern sind buchstäblich von Bäumen verschluckte Gitter erhalten geblieben, die heute (07/2008) einen ganz besonderen Anblick bieten. Das neue Haus des Eigentümers steht in einiger Entfernung rechts von Batterie 95 und der Damm des Feuerkamms wurde teilweise eingeebnet. Abschließend ist anzumerken, dass abgesehen vom Boden der Feuerstufen Beton in dieser Batterie, die komplett aus gebrannten Lehmziegeln besteht, zu fehlen scheint. Nach Jahrzehnten der Vernachlässigung befindet sich die Batterie heute in Privatbesitz in einem sehr wohlhabenden Viertel und ist für die Öffentlichkeit nicht zugänglich. Die Batterie wird manchmal als Fort oder Batterie von Cricquebœuf bezeichnet.

Le Havre, ten zuiden van de stad, linkeroever van de Seine-monding, 1889. Deze batterij bevindt zich op een kadastraal perceel in de vorm van een onregelmatige vijfhoek waarvan de oneven saillanten vrijwel haaks op elkaar staan. Tussen saillanten III en V loopt een wal ruwer, aangezien de artillerierug, georiënteerd op het noordnoordoosten, beperkt is tot front III-IV. De kloof wordt begrensd door een hoge muur van terracotta bakstenen metselwerk, doorboord met schietkantelen, waarin twee ingangen zijn gemaakt, verspringend, en bekleed met pilasters met kapitelen alsof ze gemodelleerd zijn. Tussen deze twee portalen, binnen en tegen de muur, bevonden zich de werkplaats voor het vullen van de granaten en een artilleriemagazijn. Hoewel ze verwoest zijn, is hun locatie vanaf de grond nog steeds perfect zichtbaar en is de hellingmuur natuurlijk niet op hun hoogte gekanteeld. Aan de andere kant, bij saillant I, is de projectielenloods, hoewel getransformeerd, tot ons gekomen. Hetzelfde geldt voor de troepenaccommodatie – vakwerk! – die zich na het passeren van de rechterpoort rechts op de binnenplaats bevindt. Dit gebouw grenst aan twee ondergrondse waterreservoirs. In de as van de linkerpoort bevindt zich de toegang tot het kruitmagazijn. De ingang, bekleed met een coating, is bekroond met een cartouche met het jaartal 1889. De toegangsgang, vrij smal (ongeveer 150 cm), daalt een tiental treden af voordat hij uitkomt op de achterkant van de luchtsluis van het kruitmagazijn, die links opengaat. Deze trap is een zeldzame ezelstap en we zijn dit type toegang alleen elders tegengekomen in het fort Mont Chauve d'Aspremont in Nice. De nis met één lamp werd gemoderniseerd en aangepast aan de normen van de ministeriële richtlijn van 10 juni 1893, behalve dat de bakstenen muur niet dik genoeg was; de speling aan de raamzijde is aanzienlijk minder dan gebruikelijk; Deze lampennis komt uit in de luchtsluis, tegenover de toegangsdeur tot de kruitopslag. Deze ruimte, met een halfrond gewelf dat eindigt op vier meter, is acht meter lang en vijf meter breed. Afgezien van de muur waarin de ingang is doorboord, met zichtbare bakstenen, zijn de rest van de muren en het gewelf bedekt met een cementlaag. De achterwand is niet strikt verticaal; vanaf het niveau van de kromming van de halfronde boog van de zijwanden beperkt een terugkeer van het gewelf – noodzakelijkerwijs spitsboogvormig – de kubieke inhoud van de ruimte op bescheiden wijze. Deze indeling is eveneens uniek. De vloer is bedekt met tegels en plinten verfraaien de basis van de muren. Hoewel deze elementen niet van vroege ouderdom lijken te zijn, kunnen we hun ouderdom na de Tweede Wereldoorlog niet met zekerheid garanderen. Niettemin verdient de twijfel de aandacht, aangezien het waar is dat weinig kustbatterijmagazijnen na de Mle 1879 een vloer hadden. Sterker nog, op het moment dat ik dit schrijf, schiet me geen enkel voorbeeld te binnen. Er is geen bliksemafleider, dakraam of ventilatie. Het hoofdgebouw van de oude boerderij, dat in 1889 in het centrum van de batterij werd vermeld, is gesloopt. De artilleriekam lijkt op het eerste gezicht vrij klassiek, met vier opstellingen voor 24 kanonnen rechts daarvan, waaraan een batterij van 95 mm Mle 1888 kanonnen in twee dubbele platforms is bevestigd. Links van deze kam vinden we een half begraven projectielmagazijn van 5 x 2,8 x 4 m. De ingang ervan was in een van de hoeken doorboord. Eenmaal door de deur wacht de bezoeker een steile trap met zes treden, een trap die ooit werd verlengd met een andere, houten trap, waardoor men de magazijnvloer ongeveer 150 cm lager kon bereiken. Deze opstelling zijn we nergens anders tegengekomen. Net als het kruitmagazijn is de vloer betegeld en bekleed met plinten. In het plafond is een lamp ingebouwd, waarschijnlijk door de Duitsers, in wat, voorlopig, een ventilatieschacht moet zijn geweest. Laten we terloops opmerken dat de bewoner van de Tweede Wereldoorlog discreet zal blijven en de locatie op geen enkele manier zal verstoren. Dit magazijn leunt tegen de vuurkam. Daarachter bevindt zich een kleine, onafhankelijke ruimte van amper 150 cm diep, die baat zou hebben bij het ontdoen van vegetatie. Dit moet de telemetriepost van de 24e-eeuwse batterij zijn. Deze post is merkwaardig genoeg van de geschutsopstellingen gescheiden door een platform, blijkbaar (het is onmogelijk te zeggen gezien de aarde en de vegetatie die het bedekt) zonder kanon en breed genoeg voor ofwel één kanon van groot kaliber ofwel twee kanonnen van middelgroot kaliber. De enige plattegrond die we konden raadplegen, vermeldt geen kanonnen. Gezien de geïsoleerde ligging van de batterij aan de linkeroever van de Seine-monding zou dit de verlichtingssectie kunnen zijn, maar deze verschenen pas in het interbellum, waardoor deze optie overbodig is geworden. Waarschijnlijker was een batterij met zes kanonnen gepland en we hebben hier de aanzet tot een derde dubbel platform, een platform waarvan de bouw werd gedwarsboomd door de moeilijkheid (invloed van een landeigenaar?) om een stuk land te onteigenen, waardoor de batterij niet alleen naar het westen kon worden uitgebreid, maar ook de breuk die werd gevormd door het II-III front kon worden vermeden. Ter verdediging voorzag het bewapeningsvoorstel uit augustus 1888 echter slechts in vier 24c kanonnen. Was de verwerving van de percelen toen al voltooid? Deze vier 24c kanonnen bezetten dus twee dubbele platformen, gescheiden door een schuilplaats waar de projectielen werden geladen. Deze schuilplaats heeft dezelfde ingang als het projectielenmagazijn, maar de oppervlakte is aanzienlijk kleiner. Merk op dat deze twee panden hun originele deuren hebben behouden. De geschutsopstellingen van de bombardementsbatterij zijn identiek aan die van de 24c batterij van Toulinguet, wat ons toelaat de aanwezigheid van G.P.C. te certificeren. kanonsteunen en, waarschijnlijk, 24e eeuw Mle 1876. Aan de andere kant bleven enkele van de gegradueerde cirkels aan de grond vastzitten. Blijkbaar was alleen de kwartcirkel tegenover de borstwering niet gegradueerd. Deze koperen metalen elementen zijn, voor zover wij weten, overal elders teruggevonden om opnieuw gegoten te worden. Op één ervan stonden de woorden "Batterie de Villerville 1 pièce" geslagen. Een andere zeldzaamheid is dat de borstwering, naast nissen voor veiligheidsschoten, opvouwbare metalen consoles bevat, consoles die ook bevestigd zijn aangetroffen aan de borstwering van de batterij van middelgroot kaliber. Deze laatste werd volledig vrijgemaakt en vervolgens geïntegreerd in de omtrek van een zwembad. We kennen geen ander voorbeeld, maar we moeten toegeven dat het idee uitstekend is en dat het historische erfgoed, naast het behoud ervan, een origineel alternatief biedt voor de decoratie van de randen van het meer. De borstwering is gerestaureerd en de bevestigingsbouten markeren de contravalling van de bebloemde bassins. De vuurleidingspost bevindt zich rechts van de batterij 95. Afgezien van de kloof is de rest van de perimeter nog steeds bekleed met zijn indrukwekkende en afschrikwekkende verdedigingslinie, waarvan slechts enkele meters zijn geribbeld. Op deze paar meter zijn letterlijk door bomen opgeslokte spijlen bewaard gebleven, wat vandaag de dag een zeer uniek schouwspel biedt (07/2008). Het nieuwe huis van de eigenaar bevindt zich op enige afstand rechts van batterij 95 en de helling van de brandwal is gedeeltelijk geëgaliseerd. Tot slot moet worden opgemerkt dat, afgezien van de grond van de vuurtrappen, beton ontbreekt in deze batterij, waar alles is gemaakt van gebakken kleistenen. Na decennia van verwaarlozing is de batterij nu in privébezit in een zeer welgestelde buurt en is niet toegankelijk voor het publiek. De batterij wordt soms ook wel het Fort van Cricquebœuf of de Batterij genoemd.

Le Havre, south of the city, left bank of the Seine estuary, 1889. This battery is located in a cadastral plot in the shape of an irregular pentagon whose odd salients are practically at right angles. Between salients III and V, an embankment takes a more rugged course, it being understood that the artillery ridge, oriented to the NNE, is limited to running along front III-IV. The gorge is bordered by a high wall of terracotta brick masonry, pierced with firing crenellations, in which two entrances have been created, offset, and clad with pilasters with capitals as if molded. Between these two portals, inside and against the wall, were the workshop for filling the canisters and an artillery magazine. Although they were destroyed, their location remains perfectly visible on the ground and, of course, the escarpment wall is not crenellated at their height. On the other hand, at salient I, the projectile shed, although transformed, has come down to us. The same is true for the troop accommodation – half-timbered! – which remains in the courtyard to the right after passing through the right gate. This building is adjoined by two buried cisterns. In the axis of the left gate opens access to the powder magazine. The entrance, coated, is surmounted by a cartouche indicating 1889. The access corridor, quite narrow (approx. 150 cm), descends a dozen steps before opening onto the rear of the magazine airlock which opens on the left. This staircase is a rare donkey step and we have only encountered this type of access elsewhere at the fort of Mont Chauve d'Aspremont in Nice. The single lamp niche was modernized and brought up to the standards required by the ministerial directive of June 10, 1893, except that the brick wall was not thick enough, the splay on the window side is significantly less than usual; This lamp niche opens into the airlock, opposite the entrance door to the powder storage room. This room, with a semicircular vault culminating at four meters, is eight meters long and five meters wide. Apart from the wall in which the entrance is pierced, with exposed bricks, the rest of the walls and the vault are covered with a cement coating. The back wall is not strictly vertical; from the level of the curvature of the semicircular arch of the side walls, a return of the vault - necessarily ogival - modestly restricts the cubic capacity of the room. This arrangement is also a singularity. The floor is covered with tiles and baseboards embellish the base of the walls. Although these elements do not appear to be of early youth, we cannot with certainty guarantee their antiquity beyond the Second World War. Nevertheless, the doubt deserves to be underlined since it is true that few coastal battery magazines after the Mle 1879 had a floor. In fact, no example comes to mind at the time of writing this. There is no lightning arrester or skylight or ventilation. The main building of the old farm reported in 1889 in the center of the battery, has been razed. The artillery ridge appears, at first glance, quite classic, aligning four positions for 24 c guns to the right of which a battery of 95 mm Mle 1888 guns in two double platforms has been attached. To the left of this ridge, we find a projectile magazine, semi-buried, 5 x 2.8 x 4 m. Its entrance was pierced in one of its corners. Once through the door, a steep, six-step staircase awaits the visitor, a staircase once extended by another, wooden one, allowing one to reach the magazine floor about 150 cm lower. We have never encountered this arrangement anywhere else. Like the powder magazine, the floor is tiled and lined with plinths. In the ceiling, a lamp has been embedded, probably by the Germans, in what must have been, tentatively, a ventilation shaft. Let us note in passing that the occupant of the Second World War will remain discreet and will not disrupt the site in any way. This magazine leans against the fire crest. Behind it, a small independent room, barely 150 cm deep, would benefit from being cleared of vegetation. It must be the telemetry post of the 24 c battery. This post is rather curiously separated from the gun emplacements by a platform, apparently (it is impossible to say given the earth and vegetation covering it) without a cannon and of sufficient width either for a single large-caliber cannon or for two medium-caliber ones. The only plan that we were able to consult does not indicate any guns. Given the isolation of the battery on the left bank of the Seine estuary, this could be its illumination section, but these only appeared in the interwar period, which makes this option obsolete. More likely, a six-gun battery was planned and we have here the beginnings of a third double platform, a platform whose construction was thwarted by the difficulty (influence of a landowner?) of expropriating a plot of land that would not only have allowed the battery to be extended to the west, but also to avoid the break represented by the II-III front. However, in defense, the armament proposal dating from August 1888 only provided for four 24 c guns. Had the acquisition of the plots already been completed at that time? These four 24 c guns therefore occupied two double platforms separated by a shelter where the projectile priming took place. This shelter has the same entrance layout as the projectile magazine, but its surface area is significantly smaller. Note that these two premises have retained their original doors. The gun mounts of the bombardment battery are identical to those of the 24 c battery of Toulinguet, which allows us to certify the presence of G.P.C. gun mounts and, probably, 24 c Mle 1876. On the other hand, some of the graduated circulars remained fixed to the ground. Apparently, only the quarter circle opposite the parapet was not graduated. These copper metal elements have, to our knowledge, been recovered everywhere else for recasting. On one of them, the words "Batterie de Villerville 1 pièce" were struck. Another rarity, in addition to niches for safety shots, the parapet includes folding metal consoles, consoles that are also found fixed to the parapet of the medium caliber battery. The latter was completely cleared and then integrated into the perimeter of a swimming pool. We don't know of any other example, but we must agree that the idea is excellent and that the historical heritage, in addition to being maintained, offers an original alternative for decorating the edges of the lake. The parapet has been restored and the fixing bolts mark out the countervallation of flowered basins. The fire control post is located to the right of the 95 battery. Apart from the gorge, the remainder of the perimeter is still clad with its impressive and dissuasive defensive grid, of which only a few meters have been ribbed. In these few meters, bars literally swallowed by trees have been preserved, which today offers a very singular spectacle (07/2008). The owner's new house occupies, some distance away, to the right of the 95 battery and the embankment of the fire ridge has been partly leveled. Finally, it should be noted that, apart from the ground of the firing steps, concrete seems to be absent from this battery where everything is made of baked clay bricks. After decades of abandonment, the battery is now privately owned in a very affluent neighborhood and is not open to the public. The battery is sometimes referred to as the Cricquebœuf Fort or Battery.

Le Havre, jižně od města, levý břeh ústí Seiny, 1889. Tato baterie se nachází na katastrální parcele ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku, jehož liché výběžky svírají prakticky pravý úhel. Mezi výběžky III a V má násep členitější průběh, přičemž dělostřelecký hřbet, orientovaný na severo-severovýchod, je omezen na frontu III-IV. Rokle je ohraničena vysokou zdí z terakotového cihlového zdiva, proraženou cimbuřím, v níž byly vytvořeny dva vchody, odsazené a obložené pilastry s hlavicemi, jako by byly odlité. Mezi těmito dvěma portály, uvnitř a u zdi, se nacházela dílna na plnění kanystrů a dělostřelecký sklad. Ačkoli byly zničeny, jejich umístění zůstává na zemi dokonale viditelné a srázová zeď samozřejmě není ve své výšce cimbuřím. Na druhou stranu, u výběžku I se k nám dochovala střelárna, ačkoli přeměněná. Totéž platí pro ubytování vojsk – hrázděné! – která zůstává na nádvoří vpravo po průchodu pravou branou. K této budově přiléhají dvě zakopané cisterny. V ose levé brány se otevírá přístup do prachárny. Vchod, pokrytý nátěrem, je zakončen kartuší s rokem 1889. Přístupová chodba, poměrně úzká (cca 150 cm), klesá po tuctu schodů, než se otevírá do zadní části přechodové komory prachárny, která se otevírá vlevo. Toto schodiště má vzácný oslí schod a s tímto typem přístupu jsme se setkali pouze jinde v pevnosti Mont Chauve d'Aspremont v Nice. Výklenek s jedinou lampou byl modernizován a upraven na standardy požadované ministerskou směrnicí z 10. června 1893, až na to, že cihlová zeď nebyla dostatečně silná, rozpětí na straně okna je výrazně menší než obvykle; Tento výklenek s lampou se otevírá do přechodové komory naproti vstupním dveřím do prachárny. Tato místnost s půlkruhovou klenbou zakončenou ve výšce čtyř metrů je osm metrů dlouhá a pět metrů široká. Kromě zdi s odhalenými cihlami, ve které je proražen vchod, jsou zbytek stěn a klenba pokryty cementovým nátěrem. Zadní stěna není striktně svislá; z úrovně zakřivení půlkruhového oblouku bočních stěn vyplývá, že návrat klenby - nutně ogivální - mírně omezuje objem místnosti. Toto uspořádání je také jedinečné. Podlaha je pokryta dlaždicemi a podlahové lišty zdobí základnu stěn. Ačkoli se tyto prvky nezdají být z raného stáří, nemůžeme s jistotou zaručit jejich starobylost po druhé světové válce. Nicméně je třeba pochybnost zdůraznit, protože je pravda, že jen málo skladů pobřežních baterií po bitvě v roce 1879 mělo podlahu. Ve skutečnosti mě v době psaní tohoto textu žádný příklad nenapadá. Není zde žádný svodič blesku, střešní okno ani větrání. Hlavní budova staré farmy, o které se v roce 1889 píše uprostřed baterie, byla srovnána s zemí. Dělostřelecký hřeben se na první pohled jeví jako docela klasický, s uspořádáním čtyř pozic pro 24 děl kalibru C, napravo od nichž je na dvou dvojitých plošinách připojena baterie 95mm děl Mle 1888. Nalevo od tohoto hřebene najdeme částečně zakopaný zásobník střel o rozměrech 5 x 2,8 x 4 m. Jeho vchod byl proražen v jednom z rohů. Po průchodu dveřmi čeká na návštěvníka strmé šestistupňové schodiště, kdysi prodloužené o další dřevěné schodiště, které umožňuje dosáhnout podlahy zásobníku asi o 150 cm níže. S tímto uspořádáním jsme se nikde jinde nesetkali. Stejně jako u zásobníku prachu je podlaha obložena dlaždicemi a podstavci. Ve stropě je v místě, které muselo být předběžně větrací šachtou, zabudována lampa, pravděpodobně Němci. Mimochodem poznamenáme, že útočník z druhé světové války zůstane diskrétní a nebude nijak narušovat areál. Tento sklad se opírá o palebný hřeben. Za ním by prospělo vyčistit od vegetace malou samostatnou místnost, sotva 150 cm hlubokou. Musí to být telemetrické stanoviště 24. baterie C. Toto stanoviště je poněkud zvláštně odděleno od dělostřeleckých postavení plošinou, zřejmě (vzhledem k zemině a vegetaci, která ji pokrývá, to nelze říci) bez kanónu a s dostatečnou šířkou buď pro jeden kanón velké ráže, nebo pro dva kanóny střední ráže. Jediný plán, který jsme si mohli prohlédnout, nenaznačuje žádná děla. Vzhledem k izolaci baterie na levém břehu ústí Seiny by se mohlo jednat o její osvětlovací sekci, ale ty se objevily až v meziválečném období, což tuto možnost činí zastaralou. Pravděpodobnější je, že se plánovala baterie se šesti děly a máme zde počátky třetí dvojité plošiny, plošiny, jejíž výstavbu zmařila obtížnost (vliv vlastníka půdy?) s vyvlastněním pozemku, který by nejen umožnil prodloužení baterie na západ, ale také zamezil průlomu představovanému II. a III. frontou. Nicméně, co se týče obrany, návrh výzbroje ze srpna 1888 počítal pouze se čtyřmi kanóny ráže 24 C. Bylo v té době již získání pozemků dokončeno? Tyto čtyři kanóny ráže 24 C tedy obsadily dvě dvojité plošiny oddělené krytem, kde probíhala zápalka střel. Tento kryt má stejné uspořádání vstupu jako zásobník střel, ale jeho plocha je výrazně menší. Všimněte si, že tyto dva prostory si zachovaly své původní dveře. Lafety kanónů bombardovací baterie jsou identické s lafetami baterie ráže 24 C z Toulinguetu, což nám umožňuje potvrdit přítomnost G.P.C. lafety pro děla a pravděpodobně i 24. kaliber Mle 1876. Na druhou stranu některé odstupňované kruhové znaky zůstaly připevněny k zemi. Zřejmě pouze čtvrtkruh naproti parapetu nebyl odstupňován. Tyto měděné kovové prvky byly, pokud je nám známo, nalezeny všude jinde k přelití. Na jednom z nich jsou ražena slova „Batterie de Villerville 1 kus“. Další raritou, kromě výklenků pro bezpečnostní střely, je parapet, který obsahuje skládací kovové konzole, konzole, které se nacházejí také připevněné k parapetu baterie středního kalibru. Ta byla kompletně vyčištěna a poté integrována do obvodu bazénu. Neznáme žádný jiný příklad, ale musíme souhlasit, že nápad je vynikající a že historické dědictví kromě zachování nabízí originální alternativu pro zdobení okrajů jezera. Parapet byl restaurován a upevňovací šrouby vyznačují protiproud květinových nádrží. Stanoviště řízení palby se nachází napravo od 95. baterie. Kromě soutěsky je zbytek obvodu stále obložen impozantní a odrazující obrannou mřížkou, z níž je jen několik metrů žebrováno. V těchto několika metrech se zachovaly mříže doslova pohlcené stromy, což dnes nabízí velmi jedinečnou podívanou (07/2008). Nový dům majitele se nachází o něco dál, napravo od baterie 95 a násep palebného hřebene byl částečně srovnán. Konečně je třeba poznamenat, že kromě terénu palebných schodů v této baterii jako by chyběl beton, vše je postaveno z pálených cihel. Po desetiletích opuštění je nyní baterie v soukromém vlastnictví ve velmi bohaté čtvrti a není přístupná veřejnosti. Baterie se někdy označuje jako pevnost Cricquebœuf nebo baterie.