En 1881, par le traité du Bardot, la France impose son protectorat à la Tunisie qui, gouvernée par un bey, constituait depuis 1754 la régence de Tunis, pachalik de l’Empire ottoman. À cette époque, le lac de Bizerte, d’une superficie de 150 km², est séparé de la mer par des dunes et des marécages, sur une profondeur de 2 kilomètres. Le port de pêche, qui existe toujours sous le nom de « Vieux port », n’est qu’un aménagement du déversoir du lac. Lorsque, le 1er mai 1881, l’amiral Conrand se présente devant Bizerte sur la Galissonnière, les fortifications de la place comprennent l’enceinte construite par Ali Pacha de 1740 à 1743, le fort d’Espagne, la Ksibah, construite sous Charles Quint vers 1540, qui commande l’entrée du port avec le réduit de la Casbah, et une batterie située sur la route de Tunis. Ces défenses sont dépourvues de garnison, et une sommation suffit pour se faire livrer la ville. Dès 1886, l’amiral Aube, ministre de la Marine demande la création d’un port et d’un arsenal à Bizerte et, le 16 novembre, une convention est signée entre le gouvernement tunisien et messieurs Hersent et Couvreux, pour la construction de 2 jetées et le creusement d’un canal, d’une longueur de 1500 mètres, de 100 mètres de large et profond de 9 mètres. Ces travaux, seront réalisés, avec du matériel moderne, entre 1890 et 1896. Pendant la même période, s’édifie, à l’extrémité ouest du lac, l’arsenal et la ville de Ferryville, actuellement Menzel-Bourguiba. On a choisit ce site, appelé alors Sidi-Abdallah, à cause des 15 kilomètres qui le séparent de l’entrée du canal. Cet éloignement le met largement hors de portée de l’artillerie navale de l’époque. Comme rien n’existe, les ingénieurs vont pouvoir concevoir une installation moderne et cohérente, comprenant une darse de 5000 hectares, 4 bassins de radoub, dont 2 de 250 mètres, des ateliers et magasins, une pyrotechnie, un hôpital et des casernes. En 1898, un pont transbordeur est mis en service, entre les 2 rives du canal. Mais la Marine est hostile à cet engin, qu’elle redoute de voir obstruer le canal, en cas de destruction par un coup heureux, lors d’un bombardement. À partir de 1899, sous l’impulsion énergique du capitaine de vaisseau Ponty, des travaux d’améliorations vont se succéder, jusqu’en 1906, attribués à Hersent. Sont ainsi entrepris la construction d’une digue du large de 609 mètres, l’élargissement du canal à 240 mètres, l’allongement de la jetée nord, le dragage à – 10 mètres du canal et de l’avant-port, et la construction d’une base pour sous-marins et patrouilleurs à Sétié-Meriem. Au grand soulagement de Ponty, l’élargissement du canal entraînera le démontage du pont transbordeur, à l’existence éphémère, et qui sera remonté à Brest. À partir de 1911, suite à différents accords et rachats de droits, les navires de commerce sont évincés des postes d’accostage du canal, et relégués en baie de Sebra. La vitesse des navires de guerre dans le canal est portée à 10 nœuds, et la Marine est chez elle dans le lac, dont le mouillage, par fond de 10 mètres, peut recevoir 150 grands bâtiments modernes.
Les défenses du front de mer
La baie de Bizerte, ouverte largement sur le nord-est, se développe sur 28 kilomètres, du cap Bizerte au cap Zébib. Au nord, une chaîne de relief orientée sensiblement nord-sud s’étire sur 5 kilomètres. À 2 kilomètres en arrière de cette ligne, d’une altitude moyenne de 160 mètres, le djebel Kébir culmine à 274 mètres. À l’est, une chaîne de collines sableuses s’étend jusqu’au djebel Remel. Un relief plus accidenté lui succède jusqu’au djebel Bou Choucha, avant de tomber sur le cap Zébib. Ces caractéristiques sont très favorables à la défense. Les batteries de bombardement, établies sur les crêtes pourront croiser leurs feux et interdire l’approche et le mouillage des navires ennemis, sur toute l’étendue de la baie. La première décision importante, dans l’édification de la défense, est l’avis N° 19 du 12 mai 1888, de la Commission d’Études pour la Fortification du Littoral, présidée par le général de Méribel. La construction de 6 batteries de gros calibre est préconisée, et l’emplacement des 2 premières est fixé, le Koudia pour la rive gauche, et Roumadia pour la rive droite. Dès lors, les réalisations vont se succéder, en trois étapes principales, chacune étant conçue en fonction des progrès de l’artillerie et de l’architecture militaire, et aussi des idées du moment. Les deux premières batteries construites, de 1894 à 1895, Koudia et Roumadia, sont des ouvrages maçonnés, semblables à ceux construits sur les côtes métropolitaines, à la même époque. Ils sont entourés de fossés défendus par des caponnières. Les pièces tirent à barbette à partir de plateformes, séparées par des abris traverse. Les projectiles et la poudre sont entreposées dans un abri caverne, et distribuées aux pièces par un réseau de voie de 40. Les batteries annexes de 95 sont situées à l’extérieur des enceintes. L’armement est le suivant :
Le 24 mai 1898, le conseil de défense décide la construction de 2 nouvelles batteries sur la rive gauche, Aïn Roumi et Saint-Jean (Maktéléména), et 2 sur la rive droite, Chreck ben Chabane et Remel. Aïn Roumi et Remel sont semblables aux précédentes, mais plus vastes, ce qui permet d’inclure la batterie annexe à l’intérieur de l’enceinte. Saint-Jean est de conception identique, mais il inclut un réduit, qui constitue le PC du Groupe Nord. Chreck ben Chabane est un ouvrage hybride qui ne comporte qu’une demi-enceinte en avant des pièces. Il est défendu sur l’arrière par le réduit du Chreck qui est un des composant de la défense terrestre. Sa batterie annexe est située à l’extérieur de l’enceinte. L’armement est identique pour les quatre ouvrages : 4 canons G de 240 Mle 1884 sur affût G Mle 1890 PC et 4 canons G de 95 Mle 1888 sur affût de côte. Ces réalisations sont achevées en 1900. Cette même année commence l’étude et la réalisation de 5 nouvelles batteries. Rive gauche :
L’ancienne batterie du Koudia doit recevoir des 240 Mle 1884 en remplacement de ses 19 cm Mle 1878. Rive droite :
De plus, la batterie de Roumadia reçoit 2 nouveaux canons de 240 Mle 1884. Les nouvelles batteries sont différentes des précédentes. Sauf Rara, défendue par un fossé flanqué, les batteries ne disposent, comme système défensif, que de tronçons de fossé creusés dans le roc, et de réseaux de barbelés. Elles n’ont pas de magasin caverne. Ce sont des alignements de plateformes, séparées par des abris traverse en béton. El Euch et Ben Négro, sont dotées des abris de combats adoptés par la CEPAC le 25 mars 1901. Les autres seront modernisées ultérieurement. Dans l’alignement des plateformes de combat, se trouvent les magasins à munitions bétonnés, reliés aux pièces par voie de 40, et les locaux de vie. L’affût G Mle 1901 dit TR, qui arme 3 des nouveaux ouvrages, est un matériel remarquable de simplicité et d’efficacité, qui permet d’atteindre, avec le tube de 240 Mle 1884 une cadence de tir de 2 coups à la minute. Sur affût Mle 1890, la cadence n’est que d’un coup toutes les 4 minutes, et de 1 coup toutes les 2 minutes avec l’affût Mle 1890 amélioré, ou 1890-03, dit Jouhandeau. Commandé à Saint-Chamond pour le front de mer de Bizerte, l’affût Mle 1901 a également équipé la batterie de Bretteville Haut, à Cherbourg. Quelque soit le type de l’affût, le tube de 240 Mle 1884 expédie, sous l’angle de 20°, un obus P de 162 kg à 9 500 mètres, ou un obus FAD de 161 kg à 12 500 mètres. Ces batteries sont achevées en 1903, mais le remplacement des canons du Koudia Ancien est annulé. Celui-ci est transformé en PC du front de mer, et les canons prévus pour son réarmement seront installés à la batterie du Koudia Nouveau, à la place des 240 sur affût 1901 prévus. Trois de ces derniers canons sont installés à l’ouvrage de Roumadia, modernisé pour la circonstance. Quatre canons de 240 sur affût 1890 de ce dernier ouvrage serviront à moderniser la batterie de Rara. Enfin, on décide de construire, à l’arrière de la batterie du Remel, un ouvrage armé de 2 canons G de 240 Mle 1884 approprié pour affût G Mle 1901. Bien défilé et dirigé sur l’embouchure de l’oued Chaoui, il portera le nom de batterie du Remel à tir indirect, ou du Djenane. En 1914, la situation du front de mer de Bizerte est donc la suivante :
Groupe Nord
Groupe Sud
Il faut ajouter les batteries de défense rapprochée :
En 1918, après les prélèvements effectués au profit de la métropole, il ne reste plus que les 4 batteries armées de 240 sur affût 1901, trois des 4 canons de la batterie de Rara, six canons de 75 ,et plus aucun canon 95 Mle 1888.
Défense du front de terre
En 1914, l’armement du front de terre comprend 74 canons de calibres allant de 80 à 120 millimètres, et 12 mitrailleuses. Une partie de cet armement est installé :
En 1907, on envisage de construire sur le djebel Dekounia, à 10 kilomètres de Sidi-Abdallah, un ouvrage qui résoudrait enfin le problème de la défense de l’arsenal. L’armement prévu comprend alors 2 tourelles à éclipse pour 2 canons de 75 R, 2 tourelles à éclipse pour 155 R et 2 tourelles à éclipse pour 2 mitrailleuses. Mais on préconise l’adoption de 2 coupoles pour 155 court, de préférence aux tourelles à éclipse. Ce projet ne sera pas réalisé, et le problème de la défense de l’arsenal jamais résolu.
Seconde Guerre mondiale
Bizerte, utilisée intensivement, en particulier pour le soutien de l’armée d’orient, sort pratiquement consommée du conflit et, dès les années 20, le problème de sa modernisation et de son réarmement se pose. L’organisation d’un front de terre, permettant de barrer les voies de pénétrations, de s’assurer la possession des observatoires et d’organiser la défense des plages, est élaborée dès 1928. Les premières constructions voient le jour en 1930, mais c’est à partir de 1933 que la construction des 6 points d’appui, finalement réalisés, va vraiment démarrer. Ces môles de résistance sont constitués de blockhaus pour mitrailleuses, d’abris et d’observatoires bétonnés, assez semblables à ceux réalisés, à la même époque, sur la ligne Mareth. Il est assez remarquable de constater que celui prévu pour la défense de l’arsenal sera, à nouveau, ajourné… En ce qui concerne le front de mer, l’affût Mle 1901 ayant fait ses preuves, on va le moderniser en le surélevant pour permettre le tir à 40°. Il prendra alors le nom d’affût Mle 1901-21. Avec celui-ci, la portée atteint 13 500 mètres avec l’obus P, et 17 500 mètres avec l’obus FAD. Mais la longue durée de la trajectoire, due à la faible vitesse initiale, rend l’obus sensible au vent et la précision insuffisante. Néanmoins, 3 batteries seront rééquipées avec chacune 4 de ces matériels, Rara, El Euch, Ben Negro et une avec 2 matériels, Djenane. Ceci dans l’attente d‘une batterie d’artillerie principale moderne armée de canons de 340 Mle 12, qui sera El Metline. Les 3 matériels restant armeront la batterie du Canastel, à Oran. Quatre batteries d’artillerie secondaire, armées de canons de 164 Mle 1893-96 M seront également réalisées :
Deux batteries d’artillerie légère compléteront le dispositif avec leurs canons de 75 Mle 08
Enfin, 6 batteries de DCA, armées de canons de 75 CA Mle 22-24 assureront la défense contre avions, renforcées par 2 batteries de 90 CA Mle 32 SM. Tous ces matériels seront capturés par les forces de l’Axe en novembre 1942. Celles-ci détruiront tout à leur départ, sauf 4 des 6 batteries de 75 Mle 22-24 et les batteries de 90. Après la guerre, dont elle sort ruinée, Bizerte, reconstruite et modernisée, devient base principale de la Flotte. Dans l’ambiance de la Guerre froide, la batterie du Remel sera réarmée avec 4 canons de 105 SKC 32. Les installations souterraines stratégiques du Kébir et du Meslem resteront inachevées. Après le coup de force raté du président Bourguiba, en juillet 1961, la France quitte Bizerte, le 15 octobre 1963, mettant un terme à 82 ans de présence, qui ont définitivement transformé le paysage. De nos jours, les installations ex-françaises sont pratiquement toutes utilisées par l’armée tunisienne, et les autorisations de visite quasi impossibles à obtenir. Un pont, à travée centrale levante, a été construit sur le canal, matérialisant le cauchemar de l’amiral Ponty… JJM 14/10/07
Lire à ce sujet :
MOULINS Jean-Jacques, Les défenses de Bizerte, Éditions histoire et Fortifications
MOULINS Jean-Jacques, La position Metline-Zebib in 39-45 Magazine N° 225 de juillet 2005
1881 erzwingt Frankreich durch den Vertrag von Bardot sein Protektorat über Tunesien, das, von einem Bey regiert, seit 1754 das Regentschaft Tunesien, ein Paschalik des Osmanischen Reiches, bildete. Zu dieser Zeit ist der Bizerte-See, mit einer Fläche von 150 km², durch Dünen und Sümpfe auf einer Tiefe von 2 Kilometern vom Meer getrennt. Der Fischereihafen, der immer noch unter dem Namen „Alter Hafen“ existiert, ist nur eine Anpassung des Seeabflusses. Als sich am 1. Mai 1881 Admiral Conrand an Bord der Galissonnière vor Bizerte präsentiert, umfassen die Befestigungen des Platzes die von Ali Pascha zwischen 1740 und 1743 erbaute Umwallung, das Fort Espagne, die Ksibah, die unter Karl V. um 1540 erbaut wurde und den Hafeneingang mit dem Reduit der Kasbah beherrscht, sowie eine Batterie an der Straße nach Tunis. Diese Verteidigungsanlagen sind ohne Besatzung, und eine Aufforderung genügt, um die Stadt übergeben zu bekommen. Bereits 1886 fordert Admiral Aube, Marineminister, die Schaffung eines Hafens und eines Arsenals in Bizerte und am 16. November wird eine Vereinbarung zwischen der tunesischen Regierung und den Herren Hersent und Couvreux unterzeichnet für den Bau von 2 Molen und die Ausgrabung eines Kanals von 1500 Metern Länge, 100 Metern Breite und 9 Metern Tiefe. Diese Arbeiten werden mit modernem Gerät zwischen 1890 und 1896 ausgeführt. In derselben Zeit entstehen am Westende des Sees das Arsenal und die Stadt Ferryville, heute Menzel-Bourguiba. Man wählte diesen Ort, damals Sidi-Abdallah genannt, wegen der 15 Kilometer, die ihn vom Kanal-Eingang trennen. Diese Entfernung stellt ihn weit außerhalb der Reichweite der damaligen Marineartillerie. Da nichts existiert, können die Ingenieure eine moderne und kohärente Anlage konzipieren, die ein Hafenbecken von 5000 Hektar, 4 Docks, davon 2 von 250 Metern, Werkstätten und Lager, eine Pyrotechnik, ein Krankenhaus und Kasernen umfasst. 1898 wird eine Schwebefähre zwischen den beiden Ufern des Kanals in Betrieb genommen. Aber die Marine ist diesem Gerät feindlich gesinnt, das sie fürchtet, den Kanal im Falle einer Zerstörung durch einen Glückstreffer während eines Bombardements zu blockieren. Ab 1899 werden unter dem energischen Impuls von Kapitän zur See Ponty Verbesserungsarbeiten bis 1906 durchgeführt, die Hersent zugeschrieben werden. So werden unternommen: der Bau einer 609 Meter langen Seebrücke, die Erweiterung des Kanals auf 240 Meter, die Verlängerung der Nordmole, die Baggerung auf – 10 Meter im Kanal und im Vorhafen sowie der Bau einer Basis für U-Boote und Patrouillenboote in Sétié-Meriem. Zur großen Erleichterung von Ponty wird die Kanalerweiterung den Abbau der kurzlebigen Schwebefähre nach sich ziehen, die in Brest wieder aufgebaut wird. Ab 1911 werden, infolge verschiedener Vereinbarungen und Rechteaufkäufe, die Handelsschiffe von den Anlegeplätzen des Kanals verdrängt und in die Bucht von Sebra verbannt. Die Geschwindigkeit der Kriegsschiffe im Kanal wird auf 10 Knoten erhöht, und die Marine ist zu Hause im See, dessen Ankerplatz bei 10 Metern Tiefe 150 große moderne Schiffe aufnehmen kann.
Die Verteidigungen der Seefront
Die Bucht von Bizerte, die weit nach Nordosten offen liegt, erstreckt sich über 28 Kilometer, von Kap Bizerte bis Kap Zébib. Im Norden zieht sich eine annähernd nord-süd orientierte Hügelkette über 5 Kilometer hin. 2 Kilometer hinter dieser Linie, mit einer durchschnittlichen Höhe von 160 Metern, gipfelt der Djebel Kébir auf 274 Metern. Im Osten erstreckt sich eine Kette sandiger Hügel bis zum Djebel Remel. Ein stärker zerklüftetes Gelände folgt bis zum Djebel Bou Choucha, bevor es auf Kap Zébib abfällt. Diese Merkmale sind für die Verteidigung sehr günstig. Die auf den Kämmen errichteten Bombardementsbatterien können ihre Feuer kreuzen und die Annäherung und das Ankern feindlicher Schiffe in der gesamten Ausdehnung der Bucht verhindern. Die erste wichtige Entscheidung beim Aufbau der Verteidigung ist die Stellungnahme Nr. 19 vom 12. Mai 1888 der Studienkommission für die Befestigung der Küste unter Vorsitz von General de Méribel. Der Bau von 6 Batterien großen Kalibers wird empfohlen, und der Standort der ersten beiden ist festgelegt: Koudia für das linke Ufer und Roumadia für das rechte Ufer. Von da an folgen die Realisierungen in drei Hauptetappen, wobei jede entsprechend den Fortschritten der Artillerie und der Militärarchitektur sowie den Ideen der Zeit konzipiert wird. Die ersten beiden von 1894 bis 1895 gebauten Batterien, Koudia und Roumadia, sind gemauerte Werke, ähnlich denen, die zur gleichen Zeit an den Küsten des Mutterlandes gebaut wurden. Sie sind von Gräben umgeben, die durch Kaponnieren verteidigt werden. Die Geschütze schießen en barbette von Plattformen aus, die durch Traversenschutzhäuser getrennt sind. Die Geschosse und das Pulver werden in einem Kavernenunterstand gelagert und über ein Netz von 40-cm-Bahnen zu den Geschützen verteilt. Die Neben-Batterien 95 mm befinden sich außerhalb der Umwallungen. Die Bewaffnung ist wie folgt:
Am 24. Mai 1898 beschließt der Verteidigungsrat den Bau von 2 neuen Batterien am linken Ufer, Aïn Roumi und Saint-Jean (Maktéléména), und 2 am rechten Ufer, Chreck ben Chabane und Remel. Aïn Roumi und Remel sind ähnlich den vorherigen, aber größer, was erlaubt, die Neben-Batterie innerhalb der Umwallung einzuschließen. Saint-Jean ist von identischer Konzeption, enthält aber ein Reduit, das den Gefechtsstand der Nordgruppe bildet. Chreck ben Chabane ist ein hybrides Werk, das nur eine halbe Umwallung vor den Geschützen aufweist. Es wird auf der Rückseite durch das Reduit des Chreck verteidigt, das ein Bestandteil der Landverteidigung ist. Seine Neben-Batterie befindet sich außerhalb der Umwallung. Die Bewaffnung ist für die vier Werke identisch: 4 G-Kanonen 240 mm Mle 1884 auf G-Lafette Mle 1890 PC und 4 G-Kanonen 95 mm Mle 1888 auf Küstenlafette. Diese Realisierungen werden 1900 abgeschlossen. Im selben Jahr beginnt die Studie und Realisierung von 5 neuen Batterien. Linkes Ufer:
Die alte Batterie des Koudia soll 240 mm Mle 1884 anstelle ihrer 19 cm Mle 1878 erhalten. Rechtes Ufer:
Zudem erhält die Batterie von Roumadia 2 neue Kanonen 240 mm Mle 1884. Die neuen Batterien sind von den vorherigen verschieden. Außer Rara, die durch einen flankierten Graben verteidigt wird, verfügen die Batterien als Verteidigungssystem nur über in den Fels gegrabene Grabenabschnitte und Stacheldrahtnetze. Sie haben kein Kavernenmagazin. Es sind Aufreihungen von Plattformen, getrennt durch Beton-Traversenschutzhäuser. El Euch und Ben Négro sind mit den von der CEPAC am 25. März 1901 angenommenen Kampfunterständen ausgestattet. Die anderen werden später modernisiert. In der Linie der Kampfplattformen befinden sich die betonierten Munitionsmagazine, die über 40-cm-Bahnen mit den Geschützen verbunden sind, und die Lebensräume. Die G-Lafette Mle 1901, genannt TR, die 3 der neuen Werke bewaffnet, ist ein Material von bemerkenswerter Einfachheit und Wirksamkeit, das es mit dem Rohr 240 mm Mle 1884 erlaubt, eine Schussfolge von 2 Schüssen pro Minute zu erreichen. Auf Lafette Mle 1890 beträgt die Schussfolge nur ein Schuss alle 4 Minuten und 1 Schuss alle 2 Minuten mit der verbesserten Lafette Mle 1890 oder 1890-03, genannt Jouhandeau. Bestellt bei Saint-Chamond für die Seefront von Bizerte, hat die Lafette Mle 1901 ebenfalls die Batterie von Bretteville Haut in Cherbourg ausgerüstet. Unabhängig vom Lafettentyp verschießt das Rohr 240 mm Mle 1884 unter einem Winkel von 20° einen P-Granaten von 162 kg auf 9 500 Meter oder einen FAD-Granaten von 161 kg auf 12 500 Meter. Diese Batterien werden 1903 abgeschlossen, aber der Ersatz der Kanonen des Koudia Ancien wird annulliert. Dieser wird in den Gefechtsstand der Seefront umgewandelt, und die für seine Wiederbewaffnung vorgesehenen Kanonen werden in der Batterie des Koudia Nouveau installiert, anstelle der vorgesehenen 240 mm auf Lafette 1901. Drei dieser letztgenannten Kanonen werden im Werk von Roumadia installiert, das für diesen Anlass modernisiert wird. Vier Kanonen 240 mm auf Lafette 1890 dieses letztgenannten Werks werden zur Modernisierung der Batterie von Rara dienen. Schließlich beschließt man, hinter der Batterie des Remel ein Werk zu bauen, bewaffnet mit 2 G-Kanonen 240 mm Mle 1884 geeignet für G-Lafette Mle 1901. Gut gedeckt und auf die Mündung des Oued Chaoui gerichtet, wird es den Namen Batterie des Remel für indirektes Feuer oder des Djenane tragen. 1914 ist die Situation der Seefront von Bizerte wie folgt:
Nordgruppe
Südgruppe
Hinzuzufügen sind die Batterien der Nahverteidigung:
1918, nach den zugunsten des Mutterlandes vorgenommenen Abzügen, bleiben nur noch die 4 mit 240 mm auf Lafette 1901 bewaffneten Batterien, drei der 4 Kanonen der Batterie von Rara, sechs Kanonen 75 mm, und keine Kanonen 95 mm Mle 1888 mehr.
Verteidigung der Landfront
1914 umfasst die Bewaffnung der Landfront 74 Kanonen mit Kalibern von 80 bis 120 Millimetern und 12 Maschinengewehre. Ein Teil dieser Bewaffnung ist installiert:
1907 erwägt man, auf dem Djebel Dekounia, 10 Kilometer von Sidi-Abdallah entfernt, ein Werk zu bauen, das endlich das Problem der Verteidigung des Arsenals lösen würde. Die vorgesehene Bewaffnung umfasst dann 2 Versenkturme für 2 Kanonen 75 mm R, 2 Versenkturme für 155 mm R und 2 Versenkturme für 2 Maschinengewehre. Aber man empfiehlt die Annahme von 2 Kuppeln für 155 mm kurz, vorzugsweise zu den Versenktürmen. Dieses Projekt wird nicht verwirklicht und das Problem der Verteidigung des Arsenals nie gelöst.
Zweiter Weltkrieg
Bizerte, intensiv genutzt, insbesondere zur Unterstützung der Orientarmee, geht praktisch verbraucht aus dem Konflikt hervor, und bereits in den 1920er Jahren stellt sich das Problem seiner Modernisierung und Wiederbewaffnung. Die Organisation einer Landfront, die es erlaubt, die Eindringwege zu sperren, den Besitz der Beobachtungsstellen zu sichern und die Verteidigung der Strände zu organisieren, wird bereits 1928 ausgearbeitet. Die ersten Bauten entstehen 1930, aber ab 1933 beginnt der Bau der schließlich verwirklichten 6 Stützpunkte wirklich. Diese Widerstandsnester bestehen aus Blockhäusern für Maschinengewehre, betonierten Unterständen und Beobachtungsstellen, ziemlich ähnlich denen, die zur gleichen Zeit auf der Mareth-Linie errichtet wurden. Es ist ziemlich bemerkenswert festzustellen, dass der für die Verteidigung des Arsenals vorgesehene erneut aufgeschoben wird… Was die Seefront betrifft, so wird die sich bewährte Lafette Mle 1901 modernisiert, indem sie erhöht wird, um das Schießen auf 40° zu ermöglichen. Sie erhält dann den Namen Lafette Mle 1901-21. Mit ihr erreicht die Reichweite 13 500 Meter mit dem P-Granaten und 17 500 Meter mit dem FAD-Granaten. Aber die lange Flugbahn aufgrund der niedrigen Mündungsgeschwindigkeit macht den Granaten windempfindlich und die Genauigkeit unzureichend. Nichtsdestotrotz werden 3 Batterien mit jeweils 4 dieser Materialien nachgerüstet: Rara, El Euch, Ben Negro und eine mit 2 Materialien, Djenane. Dies in Erwartung einer modernen Hauptartilleriebatterie, bewaffnet mit Kanonen 340 mm Mle 12, die El Metline sein wird. Die 3 verbleibenden Materialien werden die Batterie des Canastel in Oran bewaffnen. Vier Batterien der Sekundärartillerie, bewaffnet mit Kanonen 164 mm Mle 1893-96 M, werden ebenfalls verwirklicht:
Zwei Batterien der leichten Artillerie vervollständigen die Anordnung mit ihren Kanonen 75 mm Mle 08
Schließlich werden 6 Flugabwehrbatterien, bewaffnet mit Kanonen 75 mm CA Mle 22-24, die Luftverteidigung sicherstellen, verstärkt durch 2 Batterien 90 mm CA Mle 32 SM. Alle diese Materialien werden von den Achsenmächten im November 1942 erbeutet. Diese werden bei ihrem Abzug alles zerstören, außer 4 der 6 Batterien 75 mm Mle 22-24 und den Batterien 90 mm. Nach dem Krieg, aus dem sie ruiniert hervorgeht, wird Bizerte, wiederaufgebaut und modernisiert, Hauptstützpunkt der Flotte. In der Atmosphäre des Kalten Krieges wird die Batterie des Remel mit 4 Kanonen 105 mm SKC 32 neu bewaffnet. Die strategischen unterirdischen Anlagen des Kébir und des Meslem bleiben unvollendet. Nach dem gescheiterten Gewaltakt von Präsident Bourguiba im Juli 1961 verlässt Frankreich Bizerte am 15. Oktober 1963 und setzt damit einer 82-jährigen Präsenz ein Ende, die die Landschaft endgültig verändert hat. Heutzutage werden die ehemals französischen Anlagen praktisch alle von der tunesischen Armee genutzt, und Besuchsgenehmigungen sind quasi unmöglich zu erhalten. Eine Brücke mit zentraler Hubklappe wurde über den Kanal gebaut, die den Albtraum von Admiral Ponty materialisiert… JJM 14/10/07
Lesen Sie dazu:
MOULINS Jean-Jacques, Die Verteidigungen von Bizerte, Éditions Histoire et Fortifications
MOULINS Jean-Jacques, Die Stellung Metline-Zebib in 39-45 Magazine Nr. 225 vom Juli 2005
In 1881 legt Frankrijk via het Verdrag van Bardot zijn protectoraat op aan Tunesië, dat, geregeerd door een bey, sinds 1754 het regentschap Tunis vormde, een pasjalik van het Ottomaanse Rijk. In die tijd wordt het meer van Bizerte, met een oppervlakte van 150 km², gescheiden van de zee door duinen en moerassen over een diepte van 2 kilometer. De vissershaven, die nog steeds bestaat onder de naam „Oude haven“, is slechts een aanpassing van de uitlaat van het meer. Wanneer op 1 mei 1881 admiraal Conrand zich aan boord van de Galissonnière voor Bizerte presenteert, omvatten de versterkingen van de plaats de door Ali Pasja van 1740 tot 1743 gebouwde omwalling, het Fort van Spanje, de Ksibah, gebouwd onder Karel V rond 1540, die de haveningang met het reduit van de Kasba beheerst, en een batterij aan de weg naar Tunis. Deze verdedigingswerken zijn zonder bezetting en een sommatie volstaat om de stad te laten overgeven. Al in 1886 vraagt admiraal Aube, minister van Marine, om de creatie van een haven en een arsenaal in Bizerte en op 16 november wordt een overeenkomst ondertekend tussen de Tunesische regering en de heren Hersent en Couvreux voor de bouw van 2 pieren en het graven van een kanaal van 1500 meter lang, 100 meter breed en 9 meter diep. Deze werken zullen worden uitgevoerd met modern materieel tussen 1890 en 1896. In dezelfde periode verrijzen aan het westelijke uiteinde van het meer het arsenaal en de stad Ferryville, nu Menzel-Bourguiba. Men koos deze plaats, toen Sidi-Abdallah genoemd, vanwege de 15 kilometer die haar scheiden van de ingang van het kanaal. Deze afstand plaatst haar ruim buiten het bereik van de toenmalige marine-artillerie. Omdat er niets bestaat, kunnen de ingenieurs een moderne en coherente installatie ontwerpen, bestaande uit een dok van 5000 hectare, 4 droogdokken, waarvan 2 van 250 meter, werkplaatsen en magazijnen, een pyrotechniek, een ziekenhuis en kazernes. In 1898 wordt een transbordeurbrug in dienst gesteld tussen de 2 oevers van het kanaal. Maar de Marine is vijandig tegenover dit tuig, dat ze vreest het kanaal te zien blokkeren bij vernietiging door een gelukkige treffer tijdens een bombardement. Vanaf 1899 zullen onder de energieke impuls van kapitein-ter-zee Ponty verbeteringswerken elkaar opvolgen tot 1906, toegewezen aan Hersent. Zo worden ondernomen: de bouw van een zeedijk van 609 meter, de verbreding van het kanaal tot 240 meter, de verlenging van de noordelijke pier, het baggeren tot – 10 meter van het kanaal en de voorhaven, en de bouw van een basis voor onderzeeboten en patrouilleboten in Sétié-Meriem. Tot grote opluchting van Ponty zal de verbreding van het kanaal de demontage van de kortstondige transbordeurbrug met zich meebrengen, die in Brest weer wordt opgebouwd. Vanaf 1911 worden, na verschillende akkoorden en rechtenaankopen, de handelsschepen verdreven van de aanlegplaatsen van het kanaal en verbannen naar de baai van Sebra. De snelheid van de oorlogsschepen in het kanaal wordt verhoogd tot 10 knopen en de Marine is thuis in het meer, waar het ankerplaats met een bodem van 10 meter 150 grote moderne schepen kan ontvangen.
De verdedigingen van het zeefront
De baai van Bizerte, wijd open naar het noordoosten, strekt zich uit over 28 kilometer, van Kaap Bizerte tot Kaap Zébib. In het noorden strekt een reliëfketen ongeveer noord-zuid georiënteerd zich uit over 5 kilometer. Op 2 kilometer achter deze lijn, met een gemiddelde hoogte van 160 meter, torent de djebel Kébir uit tot 274 meter. In het oosten strekt een keten van zandheuvels zich uit tot de djebel Remel. Een meer geaccidenteerd reliëf volgt tot de djebel Bou Choucha, alvorens af te dalen naar Kaap Zébib. Deze kenmerken zijn zeer gunstig voor de verdediging. De op de kammen gevestigde bombardementsbatterijen zullen hun vuur kunnen kruisen en de nadering en het ankeren van vijandelijke schepen over de gehele uitgestrektheid van de baai verbieden. Het eerste belangrijke besluit bij de opbouw van de verdediging is advies Nr. 19 van 12 mei 1888 van de Studieraad voor de Kustfortificatie, voorgezeten door generaal de Méribel. De bouw van 6 batterijen groot kaliber wordt aanbevolen en de plaats van de eerste 2 is vastgelegd: de Koudia voor de linkeroever en Roumadia voor de rechteroever. Vanaf dan zullen de realisaties elkaar opvolgen in drie hoofdstappen, elk ontworpen in functie van de vooruitgang van de artillerie en de militaire architectuur, en ook de ideeën van het moment. De eerste twee van 1894 tot 1895 gebouwde batterijen, Koudia en Roumadia, zijn gemetselde werken, vergelijkbaar met die in dezelfde tijd aan de kusten van het moederland gebouwd. Ze zijn omgeven door grachten verdedigd door caponnières. De stukken schieten en barbette vanaf platforms, gescheiden door traverseschuilplaatsen. De projectielen en het buskruit worden opgeslagen in een grotonderkomen en aan de stukken verdeeld via een netwerk van 40 cm-spoor. De nevenbatterijen 95 mm bevinden zich buiten de ommuringen. De bewapening is als volgt:
Op 24 mei 1898 beslist de verdedigingsraad tot de bouw van 2 nieuwe batterijen op de linkeroever, Aïn Roumi en Saint-Jean (Maktéléména), en 2 op de rechteroever, Chreck ben Chabane en Remel. Aïn Roumi en Remel zijn gelijkaardig aan de vorige, maar ruimer, wat toelaat de nevenbatterij binnen de ommuring op te nemen. Saint-Jean is van identiek concept, maar bevat een reduit, dat de PC van de Noordgroep vormt. Chreck ben Chabane is een hybride werk dat slechts een halve ommuring voor de stukken heeft. Het wordt aan de achterzijde verdedigd door het reduit van de Chreck dat een van de componenten van de landverdediging is. Zijn nevenbatterij bevindt zich buiten de ommuring. De bewapening is identiek voor de vier werken: 4 G-kanonnen 240 mm Mle 1884 op G-affuit Mle 1890 PC en 4 G-kanonnen 95 mm Mle 1888 op kustaffuit. Deze realisaties worden in 1900 voltooid. In datzelfde jaar begint de studie en realisatie van 5 nieuwe batterijen. Linkeroever:
De oude batterij van Koudia moet 240 mm Mle 1884 ontvangen ter vervanging van haar 19 cm Mle 1878. Rechteroever:
Bovendien ontvangt de batterij van Roumadia 2 nieuwe kanonnen 240 mm Mle 1884. De nieuwe batterijen verschillen van de vorige. Behalve Rara, verdedigd door een geflankeerde gracht, beschikken de batterijen als verdedigingssysteem slechts over in de rots uitgegraven grachtsegmenten en prikkeldraadnetten. Ze hebben geen grotmagazijn. Het zijn opeenvolgingen van platforms, gescheiden door betonnen traverseschuilplaatsen. El Euch en Ben Négro zijn voorzien van de door de CEPAC op 25 maart 1901 aangenomen gevechtsonderkomens. De andere zullen later gemoderniseerd worden. In de lijn van de gevechtsplatforms bevinden zich de gebetonneerde munitiemagazijnen, verbonden met de stukken via 40 cm-spoor, en de verblijfsruimten. Het G-affuit Mle 1901, genaamd TR, dat 3 van de nieuwe werken bewapent, is een materiaal van opmerkelijke eenvoud en doeltreffendheid, dat het mogelijk maakt met de loop 240 mm Mle 1884 een vuursnelheid van 2 schoten per minuut te bereiken. Op affuit Mle 1890 is de vuursnelheid slechts één schot per 4 minuten en 1 schot per 2 minuten met het verbeterde affuit Mle 1890, of 1890-03, genaamd Jouhandeau. Besteld bij Saint-Chamond voor het zeefront van Bizerte, heeft het affuit Mle 1901 eveneens de batterij van Bretteville Haut in Cherbourg uitgerust. Ongeacht het type affuit verschaft de loop 240 mm Mle 1884 onder een hoek van 20° een P-granaat van 162 kg tot 9 500 meter, of een FAD-granaat van 161 kg tot 12 500 meter. Deze batterijen worden in 1903 voltooid, maar de vervanging van de kanonnen van de Koudia Ancien wordt geannuleerd. Deze wordt omgevormd tot PC van het zeefront en de kanonnen voorzien voor haar herbewapening zullen in de batterij van Koudia Nouveau geïnstalleerd worden, in plaats van de voorziene 240 mm op affuit 1901. Drie van deze laatste kanonnen worden geïnstalleerd in het werk van Roumadia, voor deze gelegenheid gemoderniseerd. Vier kanonnen 240 mm op affuit 1890 van dit laatste werk zullen dienen om de batterij van Rara te moderniseren. Ten slotte besluit men achter de batterij van Remel een werk te bouwen, bewapend met 2 G-kanonnen 240 mm Mle 1884 geschikt voor G-affuit Mle 1901. Goed gedekt en gericht op de monding van de oued Chaoui, zal het de naam dragen batterij van Remel voor indirect vuur, of van Djenane. In 1914 is de situatie van het zeefront van Bizerte dus als volgt:
Noordgroep
Zuidgroep
Toe te voegen zijn de batterijen van de nabijverdediging:
In 1918, na de ten behoeve van het moederland uitgevoerde ontvreemdingen, blijven slechts over de 4 met 240 mm op affuit 1901 bewapende batterijen, drie van de 4 kanonnen van de batterij van Rara, zes kanonnen 75 mm, en geen enkele kanon 95 mm Mle 1888 meer.
Verdediging van het landfront
In 1914 omvat de bewapening van het landfront 74 kanonnen met kalibers van 80 tot 120 millimeter en 12 mitrailleurs. Een deel van deze bewapening is geïnstalleerd:
In 1907 overweegt men op de djebel Dekounia, 10 kilometer van Sidi-Abdallah, een werk te bouwen dat eindelijk het probleem van de verdediging van het arsenaal zou oplossen. De voorziene bewapening omvat dan 2 verdwijnkoepels voor 2 kanonnen 75 mm R, 2 verdwijnkoepels voor 155 mm R en 2 verdwijnkoepels voor 2 mitrailleurs. Maar men beveelt de aanneming van 2 koepels voor 155 mm kort aan, bij voorkeur boven de verdwijnkoepels. Dit project zal niet gerealiseerd worden en het probleem van de verdediging van het arsenaal nooit opgelost.
Tweede Wereldoorlog
Bizerte, intensief gebruikt, in het bijzonder voor de steun aan het Oriëntleger, komt praktisch verbruikt uit het conflict en al in de jaren 20 doet zich het probleem voor van haar modernisering en herbewapening. De organisatie van een landfront, dat toelaat de penetratieroutes te versperren, het bezit van de observatoria te verzekeren en de verdediging van de stranden te organiseren, wordt al in 1928 uitgewerkt. De eerste bouwwerken zien het licht in 1930, maar vanaf 1933 begint de bouw van de uiteindelijk gerealiseerde 6 steunpunten echt. Deze weerstandsnesten bestaan uit blokhuizen voor mitrailleurs, betonnen schuilplaatsen en observatoria, vrij gelijkaardig aan die in dezelfde tijd op de Mareth-linie gebouwd. Het is vrij opmerkelijk vast te stellen dat datgene voorzien voor de verdediging van het arsenaal opnieuw wordt uitgesteld… Wat het zeefront betreft, zal het affuit Mle 1901, dat zijn waarde heeft bewezen, gemoderniseerd worden door het te verhogen om het schieten op 40° mogelijk te maken. Het krijgt dan de naam affuit Mle 1901-21. Hiermee bereikt het bereik 13 500 meter met de P-granaat en 17 500 meter met de FAD-granaat. Maar de lange duur van de baan, door de lage aanvangssnelheid, maakt de granaat windgevoelig en de precisie onvoldoende. Desalniettemin zullen 3 batterijen elk met 4 van deze materialen worden heruitgerust: Rara, El Euch, Ben Negro en één met 2 materialen, Djenane. Dit in afwachting van een moderne hoofdartilleriebatterij bewapend met kanonnen 340 mm Mle 12, die El Metline zal zijn. De 3 overblijvende materialen zullen de batterij van Canastel in Oran bewapenen. Vier batterijen secundaire artillerie, bewapend met kanonnen 164 mm Mle 1893-96 M, zullen eveneens gerealiseerd worden:
Twee batterijen lichte artillerie zullen het dispositief vervolledigen met hun kanonnen 75 mm Mle 08
Tenslotte zullen 6 luchtafweerbatterijen, bewapend met kanonnen 75 mm CA Mle 22-24, de verdediging tegen vliegtuigen verzekeren, versterkt door 2 batterijen 90 mm CA Mle 32 SM. Al deze materialen zullen door de As-mogendheden in november 1942 buitgemaakt worden. Deze zullen bij hun vertrek alles vernietigen, behalve 4 van de 6 batterijen 75 mm Mle 22-24 en de batterijen 90 mm. Na de oorlog, waaruit ze geruïneerd tevoorschijn komt, wordt Bizerte, heropgebouwd en gemoderniseerd, hoofdbasis van de Vloot. In de sfeer van de Koude Oorlog zal de batterij van Remel opnieuw bewapend worden met 4 kanonnen 105 mm SKC 32. De strategische ondergrondse installaties van Kébir en Meslem blijven onvoltooid. Na de mislukte gewelddaad van president Bourguiba in juli 1961 verlaat Frankrijk Bizerte op 15 oktober 1963 en maakt daarmee een einde aan 82 jaar aanwezigheid, die het landschap definitief hebben getransformeerd. Tegenwoordig worden de ex-Franse installaties praktisch allemaal door het Tunesische leger gebruikt en zijn bezoekvergunningen quasi onmogelijk te verkrijgen. Een brug met centrale hefoverspanning is over het kanaal gebouwd, die de nachtmerrie van admiraal Ponty materialiseert… JJM 14/10/07
Lees hierover:
MOULINS Jean-Jacques, De verdedigingen van Bizerte, Éditions Histoire et Fortifications
MOULINS Jean-Jacques, De stelling Metline-Zebib in 39-45 Magazine Nr. 225 van juli 2005
In 1881, through the Treaty of Bardot, France imposed its protectorate over Tunisia which, governed by a bey, had constituted since 1754 the Regency of Tunis, a pashalik of the Ottoman Empire. At that time, Lake Bizerte, with an area of 150 km², was separated from the sea by dunes and marshes over a depth of 2 kilometers. The fishing port, which still exists under the name "Old Port", is only an adaptation of the lake's outlet. When, on 1 May 1881, Admiral Conrand presented himself before Bizerte aboard the Galissonnière, the fortifications of the place included the enceinte built by Ali Pasha from 1740 to 1743, Fort Spain, the Ksibah, built under Charles V around 1540, which commanded the port entrance along with the redoubt of the Casbah, and a battery located on the road to Tunis. These defenses were without garrison, and a summons sufficed to have the city surrendered. As early as 1886, Admiral Aube, Minister of the Navy, requested the creation of a port and an arsenal at Bizerte and, on 16 November, an agreement was signed between the Tunisian government and Messrs. Hersent and Couvreux for the construction of 2 jetties and the excavation of a canal, 1500 meters long, 100 meters wide and 9 meters deep. These works, carried out with modern equipment, were completed between 1890 and 1896. During the same period, the arsenal and the town of Ferryville, now Menzel-Bourguiba, were built at the western end of the lake. This site, then called Sidi-Abdallah, was chosen because of the 15 kilometers separating it from the canal entrance. This distance placed it well out of range of the naval artillery of the time. As nothing existed, the engineers were able to design a modern and coherent installation, comprising a basin of 5000 hectares, 4 dry docks, including 2 of 250 meters, workshops and stores, a pyrotechnics facility, a hospital and barracks. In 1898, a transporter bridge was put into service between the 2 banks of the canal. But the Navy was hostile to this device, fearing it might obstruct the canal if destroyed by a lucky hit during a bombardment. From 1899, under the energetic impetus of Captain Ponty, improvement works succeeded each other until 1906, attributed to Hersent. Thus undertaken were the construction of a 609-meter breakwater, the widening of the canal to 240 meters, the extension of the north jetty, dredging to – 10 meters in the canal and the outer harbour, and the construction of a base for submarines and patrol boats at Sétié-Meriem. To Ponty's great relief, the widening of the canal led to the dismantling of the short-lived transporter bridge, which was reassembled in Brest. From 1911, following various agreements and rights buyouts, commercial ships were evicted from the canal's berthing stations and relegated to Sebra Bay. The speed of warships in the canal was increased to 10 knots, and the Navy was at home in the lake, whose anchorage, with a depth of 10 meters, could accommodate 150 large modern vessels.
The Sea Front Defenses
Bizerte Bay, widely open to the northeast, extends over 28 kilometers, from Cape Bizerte to Cape Zébib. To the north, a chain of relief oriented roughly north-south stretches over 5 kilometers. 2 kilometers behind this line, at an average altitude of 160 meters, Djebel Kébir peaks at 274 meters. To the east, a chain of sandy hills extends to Djebel Remel. More rugged terrain follows until Djebel Bou Choucha, before falling to Cape Zébib. These characteristics are very favorable for defense. The bombardment batteries, established on the ridges, could cross their fires and forbid the approach and anchorage of enemy ships over the entire extent of the bay. The first important decision in the construction of the defense is Opinion No. 19 of 12 May 1888 from the Study Commission for Coastal Fortification, chaired by General de Méribel. The construction of 6 large-caliber batteries is recommended, and the location of the first 2 is set: Koudia for the left bank and Roumadia for the right bank. From then on, realizations followed in three main stages, each designed according to the progress of artillery and military architecture, and also the ideas of the time. The first two batteries built, from 1894 to 1895, Koudia and Roumadia, are masonry works, similar to those built on the metropolitan coasts at the same time. They are surrounded by ditches defended by caponiers. The guns fire en barbette from platforms separated by traverse shelters. Projectiles and powder are stored in a cavern shelter and distributed to the guns via a network of 40 cm gauge railways. The 95 mm auxiliary batteries are located outside the enceintes. The armament is as follows:
On 24 May 1898, the defense council decided on the construction of 2 new batteries on the left bank, Aïn Roumi and Saint-Jean (Maktéléména), and 2 on the right bank, Chreck ben Chabane and Remel. Aïn Roumi and Remel are similar to the previous ones but larger, allowing the auxiliary battery to be included inside the enceinte. Saint-Jean is of identical design but includes a redoubt, which constitutes the Command Post of the North Group. Chreck ben Chabane is a hybrid work that only has a half-enceinte in front of the guns. It is defended at the rear by the Chreck redoubt, which is a component of the land defense. Its auxiliary battery is located outside the enceinte. The armament is identical for the four works: 4 G guns 240 mm Mle 1884 on G carriage Mle 1890 PC and 4 G guns 95 mm Mle 1888 on coast carriage. These realizations were completed in 1900. That same year, the study and realization of 5 new batteries began. Left bank:
The old Koudia battery was to receive 240 mm Mle 1884 to replace its 19 cm Mle 1878. Right bank:
Furthermore, the Roumadia battery received 2 new 240 mm Mle 1884 guns. The new batteries differ from the previous ones. Except for Rara, defended by a flanked ditch, the batteries have, as a defensive system, only ditch sections dug into the rock and barbed wire networks. They have no cavern magazine. They are alignments of platforms separated by concrete traverse shelters. El Euch and Ben Négro were equipped with the combat shelters adopted by CEPAC on 25 March 1901. The others would be modernized later. In line with the combat platforms are the concrete ammunition magazines, connected to the guns by 40 cm gauge railways, and living quarters. The G carriage Mle 1901, called TR, which arms 3 of the new works, is a material remarkable for its simplicity and effectiveness, allowing a rate of fire of 2 rounds per minute with the 240 mm Mle 1884 barrel. On carriage Mle 1890, the rate is only one shot every 4 minutes, and 1 shot every 2 minutes with the improved carriage Mle 1890, or 1890-03, called Jouhandeau. Ordered from Saint-Chamond for the sea front of Bizerte, the carriage Mle 1901 also equipped the battery of Bretteville Haut in Cherbourg. Regardless of the carriage type, the 240 mm Mle 1884 barrel fires, at an angle of 20°, a P shell of 162 kg to 9 500 meters, or an FAD shell of 161 kg to 12 500 meters. These batteries were completed in 1903, but the replacement of the guns of Koudia Ancien was cancelled. It was converted into the Sea Front Command Post, and the guns intended for its rearmament were installed at the Koudia Nouveau battery, in place of the planned 240 mm on carriage 1901. Three of these latter guns were installed at the Roumadia work, modernized for the occasion. Four 240 mm guns on carriage 1890 from this latter work would serve to modernize the Rara battery. Finally, it was decided to build, behind the Remel battery, a work armed with 2 G guns 240 mm Mle 1884 suitable for G carriage Mle 1901. Well concealed and directed at the mouth of the Oued Chaoui, it would bear the name Remel battery for indirect fire, or Djenane. In 1914, the situation of the Bizerte sea front was thus as follows:
North Group
South Group
To be added are the close defense batteries:
In 1918, after the removals made for the benefit of the mainland, only the 4 batteries armed with 240 mm on carriage 1901 remained, three of the 4 guns of the Rara battery, six 75 mm guns, and no more 95 mm Mle 1888 guns.
Land Front Defense
In 1914, the armament of the land front comprised 74 guns with calibers ranging from 80 to 120 millimeters, and 12 machine guns. Part of this armament is installed:
In 1907, consideration was given to building a work on Djebel Dekounia, 10 kilometers from Sidi-Abdallah, which would finally solve the problem of defending the arsenal. The planned armament then included 2 disappearing turrets for 2 75 mm R guns, 2 disappearing turrets for 155 mm R, and 2 disappearing turrets for 2 machine guns. But the adoption of 2 cupolas for 155 mm short was recommended, preferably to disappearing turrets. This project was not realized, and the problem of arsenal defense was never solved.
Second World War
Bizerte, used intensively, particularly to support the Army of the Orient, emerged practically consumed from the conflict, and as early as the 1920s the problem of its modernization and rearmament arose. The organization of a land front, allowing to block infiltration routes, secure possession of observation posts and organize beach defense, was elaborated as early as 1928. The first constructions appeared in 1930, but it was from 1933 that the construction of the 6 support points, finally realized, really began. These resistance nests consisted of blockhouses for machine guns, concrete shelters and observation posts, quite similar to those built at the same time on the Mareth Line. It is quite remarkable to note that the one planned for the defense of the arsenal was, once again, postponed… Regarding the sea front, the carriage Mle 1901, having proven itself, was modernized by raising it to allow firing at 40°. It then took the name carriage Mle 1901-21. With it, range reached 13 500 meters with the P shell, and 17 500 meters with the FAD shell. But the long trajectory duration, due to the low muzzle velocity, made the shell sensitive to wind and accuracy insufficient. Nevertheless, 3 batteries were re-equipped with 4 of these materials each: Rara, El Euch, Ben Negro and one with 2 materials, Djenane. This while awaiting a modern main artillery battery armed with 340 mm Mle 12 guns, which would be El Metline. The 3 remaining materials would arm the Canastel battery in Oran. Four secondary artillery batteries, armed with 164 mm Mle 1893-96 M guns, would also be realized:
Two light artillery batteries would complete the setup with their 75 mm Mle 08 guns
Finally, 6 anti-aircraft batteries, armed with 75 mm CA Mle 22-24 guns, would ensure air defense, reinforced by 2 batteries of 90 mm CA Mle 32 SM. All these materials were captured by the Axis forces in November 1942. They destroyed everything upon their departure, except 4 of the 6 75 mm Mle 22-24 batteries and the 90 mm batteries. After the war, from which it emerged ruined, Bizerte, rebuilt and modernized, became the main base of the Fleet. In the atmosphere of the Cold War, the Remel battery was rearmed with 4 105 mm SKC 32 guns. The strategic underground installations of Kébir and Meslem remained unfinished. After the failed coup by President Bourguiba in July 1961, France left Bizerte on 15 October 1963, putting an end to 82 years of presence that had definitively transformed the landscape. Today, the former French installations are practically all used by the Tunisian army, and visit authorizations are almost impossible to obtain. A bridge with a central lifting span has been built over the canal, materializing Admiral Ponty's nightmare… JJM 14/10/07
Read on this subject:
MOULINS Jean-Jacques, The Defenses of Bizerte, Éditions Histoire et Fortifications
MOULINS Jean-Jacques, The Metline-Zebib Position in 39-45 Magazine No. 225 of July 2005
V roce 1881 ukládá Francie smlouvou z Bardotu svůj protektorát Tunisku, které, řízené bejem, tvořilo od roku 1754 tuniský regentát, pašalík Osmanské říše. V té době je jezero Bizerta, o rozloze 150 km², odděleno od moře dunami a bažinami do hloubky 2 kilometrů. Rybářský přístav, který dodnes existuje pod názvem „Starý přístav“, je pouze úpravou výtoku jezera. Když se 1. května 1881 admirál Conrand představí před Bizerou na Galissonnière, zahrnují opevnění místa hradbu postavenou Ali Pašou v letech 1740 až 1743, pevnost Španělsko, Ksibah, postavenou za Karla V. kolem roku 1540, která ovládá vstup do přístavu spolu s redutou Kasby, a baterii na silnici do Tunisu. Tato obranná zařízení jsou bez posádky a výzva stačí, aby bylo město vydáno. Již v roce 1886 žádá admirál Aube, ministr námořnictva, o vytvoření přístavu a arzenálu v Bizerte a 16. listopadu je podepsána dohoda mezi tuniskou vládou a pány Hersentem a Couvreuxem o výstavbě 2 mól a hloubení kanálu dlouhého 1500 metrů, širokého 100 metrů a hlubokého 9 metrů. Tyto práce budou provedeny moderním zařízením mezi lety 1890 a 1896. Ve stejném období vyrůstá na západním konci jezera arzenál a město Ferryville, nyní Menzel-Bourguiba. Toto místo, tehdy zvané Sidi-Abdallah, bylo vybráno kvůli 15 kilometrům, které je dělí od vstupu do kanálu. Tato vzdálenost jej staví daleko mimo dosah tehdejšího námořního dělostřelectva. Protože nic neexistuje, mohou inženýři navrhnout moderní a ucelenou instalaci zahrnující dok o rozloze 5000 hektarů, 4 suché doky, z toho 2 o délce 250 metrů, dílny a sklady, pyrotechniku, nemocnici a kasárny. V roce 1898 je uveden do provozu přenosný most mezi oběma břehy kanálu. Námořnictvo je však vůči tomuto zařízení nepřátelské, obává se, že by v případě zničení šťastným zásahem během bombardování zablokovalo kanál. Od roku 1899 se pod energickým podnětem kapitána Pontyho budou až do roku 1906 střídat zlepšovací práce, přičítané Hersentovi. Jsou tak podniknuty: výstavba 609metrové hrází, rozšíření kanálu na 240 metrů, prodloužení severního mola, prohloubení na – 10 metrů v kanálu a předním přístavu a výstavba základny pro ponorky a hlídkové čluny v Sétié-Meriem. K velké úlevě Pontyho povede rozšíření kanálu k demontáži krátkodobého přenosného mostu, který bude znovu postaven v Brestu. Od roku 1911 jsou v důsledku různých dohod a výkupů práv obchodní lodě vytlačeny z přístavišť kanálu a přemístěny do zátoky Sebra. Rychlost válečných lodí v kanálu je zvýšena na 10 uzlů a námořnictvo je doma v jezeře, jehož kotviště s hloubkou 10 metrů pojme 150 velkých moderních plavidel.
Obrana námořní fronty
Zátoka Bizerta, široce otevřená k severovýchodu, se rozvíjí na 28 kilometrech od mysu Bizerta po mys Zébib. Na severu se řetěz reliéfu orientovaný přibližně sever-jih táhne na 5 kilometrů. 2 kilometry za touto linií, v průměrné nadmořské výšce 160 metrů, vrcholí djebel Kébir na 274 metrech. Na východě se řetěz písečných kopců táhne až k djebel Remel. Následuje členitější terén až k djebel Bou Choucha, než spadne na mys Zébib. Tyto charakteristiky jsou pro obranu velmi příznivé. Bombardovací baterie, umístěné na hřebenech, budou moci křížit své palby a zakázat přiblížení a kotvení nepřátelských lodí v celém rozsahu zátoky. Prvním důležitým rozhodnutím při budování obrany je stanovisko č. 19 ze 12. května 1888 Komise pro studium pobřežního opevnění pod předsednictvím generála de Méribela. Doporučuje se výstavba 6 baterií velkého kalibru a umístění prvních 2 je stanoveno: Koudia pro levý břeh a Roumadia pro pravý břeh. Od té doby budou realizace následovat ve třech hlavních etapách, z nichž každá je navržena podle pokroku dělostřelectva a vojenské architektury a také představ doby. První dvě baterie postavené v letech 1894 až 1895, Koudia a Roumadia, jsou zděná díla, podobná těm postaveným na pobřeží mateřské země ve stejné době. Jsou obklopeny příkopy bráněnými kaponiérami. Děla střílejí en barbette z plošin oddělených traversovými úkryty. Střely a střelný prach jsou uskladněny v jeskynním úkrytu a distribuovány k dělům sítí 40 cm dráhy. Pomocné baterie 95 mm se nacházejí mimo ohrazení. Výzbroj je následující:
24. května 1898 rozhoduje obranná rada o výstavbě 2 nových baterií na levém břehu, Aïn Roumi a Saint-Jean (Maktéléména), a 2 na pravém břehu, Chreck ben Chabane a Remel. Aïn Roumi a Remel jsou podobné předchozím, ale rozsáhlejší, což umožňuje zahrnout pomocnou baterii do ohrazení. Saint-Jean je identického konceptu, ale obsahuje redutu, která tvoří velitelství Severní skupiny. Chreck ben Chabane je hybridní dílo, které má pouze poloviční ohrazení před děly. Je bráněno zezadu redutou Chreck, která je součástí pozemní obrany. Jeho pomocná baterie se nachází mimo ohrazení. Výzbroj je pro čtyři díla totožná: 4 G děla 240 mm Mle 1884 na G lafetě Mle 1890 PC a 4 G děla 95 mm Mle 1888 na pobřežní lafetě. Tyto realizace jsou dokončeny v roce 1900. Téhož roku začíná studie a realizace 5 nových baterií. Levý břeh:
Stará baterie Koudia má obdržet 240 mm Mle 1884 jako náhradu za své 19 cm Mle 1878. Pravý břeh:
Navíc baterie Roumadia obdrží 2 nová děla 240 mm Mle 1884. Nové baterie se liší od předchozích. Kromě Rary, bráněné flankovaným příkopem, disponují baterie jako obranným systémem pouze úseky příkopů vytesaných do skály a sítěmi ostnatého drátu. Nemají jeskynní sklad. Jsou to řady plošin oddělených betonovými traversovými úkryty. El Euch a Ben Négro jsou vybaveny bojovými úkryty schválenými CEPAC 25. března 1901. Ostatní budou později modernizovány. V linii bojových plošin se nacházejí betonové muniční sklady, spojené s děly 40 cm dráhou, a obytné prostory. G lafeta Mle 1901, zvaná TR, která vyzbrojuje 3 z nových děl, je materiál pozoruhodné jednoduchosti a účinnosti, umožňující s hlavní 240 mm Mle 1884 dosáhnout kadence 2 výstřely za minutu. Na lafetě Mle 1890 je kadence pouze jeden výstřel každé 4 minuty a 1 výstřel každé 2 minuty se vylepšenou lafetou Mle 1890, neboli 1890-03, zvanou Jouhandeau. Objednána u Saint-Chamondu pro námořní frontu Bizerty, lafeta Mle 1901 také vybavila baterii Bretteville Haut v Cherbourgu. Bez ohledu na typ lafety vystřeluje hlaveň 240 mm Mle 1884 pod úhlem 20° P granát o hmotnosti 162 kg na 9 500 metrů nebo FAD granát o hmotnosti 161 kg na 12 500 metrů. Tyto baterie jsou dokončeny v roce 1903, ale výměna děl Koudia Ancien je zrušena. Ten je přeměněn na velitelství námořní fronty a děla určená pro jeho přezbrojení budou instalována v baterii Koudia Nouveau místo plánovaných 240 mm na lafetě 1901. Tři z těchto posledních děl jsou instalovány v díle Roumadia, pro tuto příležitost modernizovaném. Čtyři děla 240 mm na lafetě 1890 z tohoto posledního díla poslouží k modernizaci baterie Rara. Nakonec se rozhoduje postavit za baterií Remel dílo vyzbrojené 2 G děly 240 mm Mle 1884 vhodnými pro G lafetu Mle 1901. Dobře kryté a namířené na ústí vádí Chaoui ponese název baterie Remel pro nepřímou palbu, nebo Djenane. V roce 1914 je tedy situace námořní fronty Bizerty následující:
Severní skupina
Jižní skupina
Je třeba přidat baterie blízké obrany:
V roce 1918, po odvezech provedených ve prospěch mateřské země, zůstávají pouze 4 baterie vyzbrojené 240 mm na lafetě 1901, tři ze 4 děl baterie Rara, šest děl 75 mm a již žádná děla 95 mm Mle 1888.
Obrana pozemní fronty
V roce 1914 zahrnuje výzbroj pozemní fronty 74 děl s rážemi od 80 do 120 milimetrů a 12 kulometů. Část této výzbroje je instalována:
V roce 1907 se uvažuje o výstavbě díla na djebel Dekounia, 10 kilometrů od Sidi-Abdallah, které by konečně vyřešilo problém obrany arzenálu. Plánovaná výzbroj pak zahrnuje 2 zatahovací věže pro 2 děla 75 mm R, 2 zatahovací věže pro 155 mm R a 2 zatahovací věže pro 2 kulomety. Doporučuje se však přijetí 2 kopulí pro 155 mm krátká, raději než zatahovací věže. Tento projekt nebude realizován a problém obrany arzenálu nikdy vyřešen.
Druhá světová válka
Bizerta, intenzivně využívaná, zejména pro podporu orientální armády, vychází z konfliktu prakticky spotřebovaná a již ve 20. letech se objevuje problém její modernizace a přezbrojení. Organizace pozemní fronty, umožňující zablokovat průnikové cesty, zajistit držbu pozorovatelen a organizovat obranu pláží, je vypracována již v roce 1928. První stavby se objevují v roce 1930, ale od roku 1933 skutečně začíná výstavba 6 konečně realizovaných opěrných bodů. Tato odporová hnízda se skládají z blokhausů pro kulomety, betonových úkrytů a pozorovatelen, dost podobných těm postaveným ve stejné době na Marethově linii. Je docela pozoruhodné konstatovat, že ten plánovaný pro obranu arzenálu bude opět odložen… Pokud jde o námořní frontu, lafeta Mle 1901, která se osvědčila, bude modernizována zvýšením, aby umožnila střelbu na 40°. Poté ponese název lafeta Mle 1901-21. S ní dosahuje dostřel 13 500 metrů s granátem P a 17 500 metrů s granátem FAD. Ale dlouhá doba letu způsobená nízkou úsťovou rychlostí činí granát citlivým na vítr a přesnost nedostatečnou. Přesto budou 3 baterie přezbrojeny každá 4 těmito materiály: Rara, El Euch, Ben Negro a jedna se 2 materiály, Djenane. To v očekávání moderní hlavní dělostřelecké baterie vyzbrojené děly 340 mm Mle 12, kterou bude El Metline. Zbývající 3 materiály vyzbrojí baterii Canastel v Oranu. Čtyři baterie sekundárního dělostřelectva, vyzbrojené děly 164 mm Mle 1893-96 M, budou rovněž realizovány:
Dvě baterie lehkého dělostřelectva doplní zařízení svými děly 75 mm Mle 08
Nakonec 6 protiletadlových baterií, vyzbrojených děly 75 mm CA Mle 22-24, zajistí obranu proti letadlům, posílenou 2 bateriemi 90 mm CA Mle 32 SM. Všechny tyto materiály budou ukořistěny silami Osy v listopadu 1942. Ty při svém odchodu všechno zničí, kromě 4 z 6 baterií 75 mm Mle 22-24 a baterií 90 mm. Po válce, ze které vychází zničená, se Bizerta, znovu postavená a modernizovaná, stává hlavní základnou floty. V atmosféře studené války bude baterie Remel přezbrojena 4 děly 105 mm SKC 32. Strategická podzemní zařízení Kébir a Meslem zůstanou nedokončena. Po neúspěšném násilném aktu prezidenta Bourguiby v červenci 1961 opouští Francie Bizerte 15. října 1963 a ukončuje tak 82 let přítomnosti, které definitivně proměnily krajinu. Dnes jsou bývalé francouzské instalace prakticky všechny využívány tuniskou armádou a povolení k návštěvě jsou téměř nemožné získat. Most s centrálním zvedacím polem byl postaven přes kanál, materializující noční můru admirála Pontyho… JJM 14/10/07
Čtěte k tomuto tématu:
MOULINS Jean-Jacques, Obrany Bizerty, Éditions Histoire et Fortifications
MOULINS Jean-Jacques, Postavení Metline-Zebib v 39-45 Magazine č. 225 z července 2005
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Canastel (batterie de ou du)
