Tunisie. Lorsque, le 1er mai 1881, l’amiral Conrad se présente devant Bizerte, sur la Galissonnière, les fortifications de la place comprennent l’enceinte, construite par Ali Pacha, entre 1740 et 1743, le fort d’Espagne, la Ksibah, construite par Charles Quint vers 1540, qui commande l’entrée du port, avec le réduit de la Casbah, ainsi qu’une batterie qui commande la route de Tunis. Ces défenses sont dépourvues de garnison, et une sommation suffit pour se faire livrer la ville. À cette époque, le lac de Bizerte, d’une superficie de 150 km2, et qui, selon Jules Ferry « vaut, à lui seul, la possession de la Tunisie tout entière » est séparé de la mer par des dunes et des marécages, sur une profondeur de deux kilomètres. Le port, qui existe toujours sous le nom de vieux port, n’est qu’un aménagement du déversoir du lac. Dès 1886, l’amiral Aube, ministre de la Marine, demande la création d’un port et d’un arsenal à Bizerte. Le 16 novembre, une convention est signée entre le gouvernement tunisien et messieurs Hersent et Couvreux, pour la construction de deux jetées et le creusement d’un canal, qui reliera le lac à la mer. Ce canal, d’une longueur de 1 500 mètres et large de 10 mètres aura une profondeur de 9 mètres. Ces travaux sont réalisés entre 1890 et 1896. Pendant la même période, s’édifie, à l’extrémité ouest du lac, l’arsenal et la ville de Ferryville, actuellement Menzel Bourguiba. Ce site, alors appelé Sidi-Abdallah, a été préféré à d’autres, à cause des 15 kilomètres qui le séparent de l’entrée du canal. Cette distance le place largement hors de portée de l’artillerie navale de l’époque. Comme rien n’existe alors, les ingénieurs vont pouvoir concevoir une installation moderne et cohérente, comportant quatre bassins de radoub, dont deux de 250 mètres, des ateliers et magasins, une pyrotechnie, un hôpital etc… En 1897, Bizerte devient « point d’appui de la flotte ». En 1898, un pont transbordeur est mis en service, entre les deux rives du canal. La Marine est hostile à cet engin, qu’elle redoute de voir obstruer le canal, en cas de destruction lors d’un bombardement. À partir de 1899, sous l’énergique impulsion du capitaine de vaisseau Ponty, les travaux d’amélioration vont se succéder, jusqu’en 1906, attribués à Hersent. Sont ainsi réalisés la construction d’une digue du large, d’une longueur de 609 mètres, l’élargissement du canal à 240 mètres, l’allongement de la jetée nord, le dragage à -10 mètres du canal et de l’avant-port, et la construction d’une base pour sous-marins et patrouilleurs à Sétié-Mériem. Ces travaux entraînent, au grand soulagement de l’amiral Ponty, le démontage du pont-transbordeur, qui sera remonté à Brest. À partir de 1911, la Marine est totalement chez elle dans le lac, dont le mouillage, d’une profondeur de 10 mètres, peut recevoir jusqu’à 150 grands bâtiments modernes. Elle dispose enfin de sa seconde base importante en Méditerranée, idéalement située, à la jonction des bassins orientaux et occidentaux, à 250 milles de Malte et de la Maddalena. Protégée par de nombreuses batteries côtes, Bizerte va rendre les plus grands services au cours de la Première Guerre mondiale, en particulier pour le soutien de l’armée d’Orient. Utilisée intensivement, elle sort pratiquement consommée du conflit et, dès les années 20, le problème de sa modernisation et de son réarmement se pose. En 1940, c’est chose faite, avec la réalisation d’une ceinture de points d’appui terrestre, et construction de batteries de côte armées des matériels les plus récents, comme la batterie de Metline, qui ne sera malheureusement jamais achevée. Après la guerre, dont elle sort ruinée, Bizerte, reconstruite et modernisée, devient base principale de la Flotte, puis base stratégique. Mais les installations souterraines du Kébir et du Meslem resteront inachevées. Après le coup de force raté du président Bourguiba, en juillet 1961, la France quitte Bizerte le 15 octobre 1963, mettant un terme à 82 ans de présence, qui auront définitivement transformé le paysage. De nos jours, les installations ex-françaises sont pratiquement toutes utilisées par l’armée tunisienne, et les autorisations de visite quasi impossibles à obtenir. Als sich Admiral Conrad am 1. Mai 1881 mit der Galissonnière vor Bizerte zeigt, umfassen die Befestigungen des Platzes die zwischen 1740 und 1743 von Ali Pascha erbaute Umwallung, das Fort d’Espagne, die um 1540 von Karl V. erbaute Ksibah, die den Hafeneingang beherrscht, mit dem Reduit der Kasbah, sowie eine Batterie, die die Straße nach Tunis beherrscht. Diese Verteidigungsanlagen haben keine Garnison, und eine Aufforderung genügt, um die Stadt übergeben zu bekommen. Zu dieser Zeit ist der See von Bizerte mit einer Fläche von 150 km², der laut Jules Ferry « allein den Besitz von ganz Tunesien wert ist », durch Dünen und Sümpfe auf einer Tiefe von zwei Kilometern vom Meer getrennt. Der Hafen, der noch heute unter dem Namen Alter Hafen existiert, ist nur eine Ausgestaltung des Überlaufs des Sees. Bereits 1886 fordert Admiral Aube, Marineminister, die Schaffung eines Hafens und eines Arsenals in Bizerte. Am 16. November wird eine Vereinbarung zwischen der tunesischen Regierung und den Herren Hersent und Couvreux unterzeichnet, für den Bau von zwei Molen und den Aushub eines Kanals, der den See mit dem Meer verbinden wird. Dieser Kanal, mit einer Länge von 1 500 Metern und einer Breite von 10 Metern, wird eine Tiefe von 9 Metern haben. Diese Arbeiten werden zwischen 1890 und 1896 ausgeführt. Im gleichen Zeitraum entsteht am Westufer des Sees das Arsenal und die Stadt Ferryville, heute Menzel Bourguiba. Dieser damals Sidi-Abdallah genannte Ort wurde wegen der 15 Kilometer, die ihn vom Kanaleingang trennen, anderen vorgezogen. Diese Distanz bringt ihn weit außerhalb der Reichweite der damaligen Schiffsartillerie. Da dort damals nichts existiert, können die Ingenieure eine moderne und kohärente Anlage konzipieren, mit vier Trockendocks, davon zwei von 250 Metern, Werkstätten und Magazinen, einer Pyrotechnik, einem Krankenhaus usw.… 1897 wird Bizerte « Stützpunkt der Flotte ». 1898 wird zwischen den beiden Kanalufern eine Schwebefähre in Betrieb genommen. Die Marine ist diesem Gerät gegenüber feindlich eingestellt, da sie befürchtet, es könnte den Kanal im Falle seiner Zerstörung bei einem Bombardement versperren. Ab 1899 folgen unter dem energischen Antrieb von Kapitän zur See Ponty bis 1906 Verbesserungsarbeiten, die an Hersent vergeben werden. So werden der Bau einer Seebrücke von 609 Metern Länge, die Verbreiterung des Kanals auf 240 Meter, die Verlängerung der Nordmole, die Ausbaggerung des Kanals und des Vorhafens auf -10 Meter und der Bau einer Basis für U-Boote und Patrouillenboote in Sétié-Mériem realisiert. Diese Arbeiten führen zur großen Erleichterung von Admiral Ponty zum Abbau der Schwebefähre, die in Brest wieder aufgebaut wird. Ab 1911 ist die Marine im See völlig zu Hause, dessen Ankerplatz mit einer Tiefe von 10 Metern bis zu 150 große moderne Schiffe aufnehmen kann. Sie verfügt endlich über ihren zweiten bedeutenden Stützpunkt im Mittelmeer, ideal gelegen an der Nahtstelle des östlichen und westlichen Beckens, 250 Seemeilen von Malta und La Maddalena entfernt. Geschützt von zahlreichen Küstenbatterien wird Bizerte während des Ersten Weltkriegs größte Dienste leisten, insbesondere zur Unterstützung der Orient-Armee. Intensiv genutzt, geht es aus dem Konflikt praktisch verbraucht hervor, und bereits in den 20er Jahren stellt sich das Problem seiner Modernisierung und Wiederbewaffnung. 1940 ist dies geschehen, mit der Errichtung eines Gürtels von Landstützpunkten und dem Bau von Küstenbatterien, die mit den neuesten Materialien bewaffnet sind, wie die Batterie von Metline, die leider nie fertiggestellt wird. Nach dem Krieg, aus dem es ruiniert hervorgeht, wird Bizerte, wiederaufgebaut und modernisiert, zum Hauptstützpunkt der Flotte, dann zum strategischen Stützpunkt. Aber die unterirdischen Anlagen von Kébir und Meslem bleiben unvollendet. Nach dem fehlgeschlagenen Putschversuch von Präsident Bourguiba im Juli 1961 verlässt Frankreich Bizerte am 15. Oktober 1963 und beendet damit 82 Jahre Präsenz, die die Landschaft endgültig verändert haben werden. Heutzutage werden die ehemaligen französischen Anlagen praktisch alle von der tunesischen Armee genutzt, und Besuchsgenehmigungen sind so gut wie unmöglich zu erhalten. Wanneer admiraal Conrad zich op 1 mei 1881 met de Galissonnière voor Bizerte vertoont, omvatten de vestingwerken van de plaats de omwalling, gebouwd door Ali Pascha tussen 1740 en 1743, het fort d’Espagne, de Ksibah, gebouwd door Karel V omstreeks 1540, die de ingang van de haven beheerst, met het reduit van de Kasbah, alsmede een batterij die de weg naar Tunis beheerst. Deze verdedigingswerken hebben geen garnizoen, en een sommatie volstaat om de stad overgeleverd te krijgen. In die tijd is het meer van Bizerte, met een oppervlakte van 150 km², dat volgens Jules Ferry « op zichzelf het bezit van geheel Tunesië waard is », van de zee gescheiden door duinen en moerassen over een diepte van twee kilometer. De haven, die nog steeds onder de naam oude haven bestaat, is slechts een aanpassing van de overlaat van het meer. Reeds in 1886 vraagt admiraal Aube, minister van Marine, om de aanleg van een haven en een arsenaal te Bizerte. Op 16 november wordt een overeenkomst getekend tussen de Tunesische regering en de heren Hersent en Couvreux, voor de bouw van twee pieren en het graven van een kanaal, dat het meer met de zee zal verbinden. Dit kanaal, met een lengte van 1 500 meter en breedte van 10 meter zal een diepte hebben van 9 meter. Deze werken worden uitgevoerd tussen 1890 en 1896. In dezelfde periode verrijst aan de westelijke oever van het meer het arsenaal en de stad Ferryville, thans Menzel Bourguiba. Deze plaats, toen Sidi-Abdallah genaamd, werd verkozen boven andere vanwege de 15 kilometer die haar van de ingang van het kanaal scheiden. Deze afstand plaatst haar ruim buiten het bereik van de scheepsartillerie van die tijd. Aangezien er dan niets bestaat, kunnen de ingenieurs een moderne en samenhangende installatie ontwerpen, met vier droogdokken, waarvan twee van 250 meter, werkplaatsen en magazijnen, een pyrotechniek, een ziekenhuis enz… In 1897 wordt Bizerte « steunpunt van de vloot ». In 1898 wordt een veerpont in gebruik genomen tussen de twee oevers van het kanaal. De Marine is vijandig tegenover dit toestel, waarvan zij vreest dat het het kanaal zou kunnen versperren bij vernietiging tijdens een bombardement. Vanaf 1899 volgen onder de energieke impuls van kapitein-ter-zee Ponty tot 1906 verbeteringswerken, toegewezen aan Hersent. Zo worden gerealiseerd de bouw van een zeebreker van 609 meter lengte, de verbreding van het kanaal tot 240 meter, de verlenging van de noordelijke pier, het baggeren tot -10 meter van het kanaal en de voorhaven, en de bouw van een basis voor onderzeeërs en patrouilleboten te Sétié-Mériem. Deze werken leiden tot grote opluchting van admiraal Ponty tot de demontage van de veerpont, die in Brest zal worden herbouwd. Vanaf 1911 is de Marine volkomen thuis in het meer, waarvan de ankerplaats met een diepte van 10 meter tot 150 grote moderne schepen kan ontvangen. Zij beschikt eindelijk over haar tweede belangrijke basis in de Middellandse Zee, ideaal gelegen op de scheiding van de oostelijke en westelijke bekkens, op 250 mijl van Malta en La Maddalena. Beschermd door talrijke kustbatterijen zal Bizerte de grootste diensten bewijzen tijdens de Eerste Wereldoorlog, in het bijzonder voor de ondersteuning van het Leger van het Oosten. Intensief gebruikt, komt het praktisch verbruikt uit het conflict en, reeds in de jaren 20, stelt zich het probleem van zijn modernisering en herbewapening. In 1940 is dat gebeurd, met de realisatie van een gordel van landsteunpunten, en de bouw van kustbatterijen bewapend met de nieuwste materialen, zoals de batterij van Metline, die helaas nooit zal worden voltooid. Na de oorlog, waaruit het geruïneerd tevoorschijn komt, wordt Bizerte, herbouwd en gemoderniseerd, hoofdsteunpunt van de Vloot, dan strategische basis. Maar de ondergrondse installaties van Kébir en Meslem blijven onvoltooid. Na de mislukte machtsgreep van president Bourguiba in juli 1961 verlaat Frankrijk Bizerte op 15 oktober 1963, waarmee een einde komt aan 82 jaar aanwezigheid, die het landschap definitief zullen hebben veranderd. Tegenwoordig worden de voormalige Franse installaties praktisch allemaal gebruikt door het Tunesische leger, en zijn bezoekvergunningen vrijwel onmogelijk te verkrijgen. When, on 1 May 1881, Admiral Conrad appears before Bizerte on the Galissonnière, the fortifications of the place comprise the enceinte, built by Ali Pasha between 1740 and 1743, Fort d’Espagne, the Ksibah, built by Charles V around 1540, which commands the entrance to the port, with the keep of the Casbah, as well as a battery which commands the road to Tunis. These defences lack a garrison, and a summons suffices to have the town surrendered. At that time, Lake Bizerte, with an area of 150 km², and which, according to Jules Ferry, "is, by itself, worth the possession of the whole of Tunisia" is separated from the sea by dunes and marshes, over a depth of two kilometres. The port, which still exists under the name of old port, is only a development of the lake's overflow. As early as 1886, Admiral Aube, Minister of the Navy, requests the creation of a port and an arsenal at Bizerte. On 16 November, an agreement is signed between the Tunisian government and Messrs. Hersent and Couvreux, for the construction of two jetties and the digging of a canal, which will connect the lake to the sea. This canal, 1,500 metres long and 10 metres wide, will have a depth of 9 metres. These works are carried out between 1890 and 1896. During the same period, the arsenal and the town of Ferryville, now Menzel Bourguiba, are built at the western end of the lake. This site, then called Sidi-Abdallah, was preferred to others because of the 15 kilometres separating it from the canal entrance. This distance places it well out of range of the naval artillery of the time. As nothing exists there then, the engineers will be able to design a modern and coherent facility, comprising four dry docks, including two of 250 metres, workshops and stores, a pyrotechnics establishment, a hospital, etc.… In 1897, Bizerte becomes a "fleet support point". In 1898, a transporter bridge is put into service between the two banks of the canal. The Navy is hostile to this device, which it fears might obstruct the canal if destroyed during a bombardment. From 1899, under the energetic impetus of Captain Ponty, improvement works follow one another until 1906, awarded to Hersent. Thus are achieved the construction of a breakwater, 609 metres long, the widening of the canal to 240 metres, the extension of the north jetty, the dredging to -10 metres of the canal and the outer harbour, and the construction of a base for submarines and patrol boats at Sétié-Mériem. These works lead, to the great relief of Admiral Ponty, to the dismantling of the transporter bridge, which will be reassembled in Brest. From 1911, the Navy is completely at home in the lake, whose anchorage, 10 metres deep, can accommodate up to 150 large modern ships. It finally has its second major base in the Mediterranean, ideally located at the junction of the eastern and western basins, 250 miles from Malta and La Maddalena. Protected by numerous coast batteries, Bizerte will render the greatest services during the First World War, particularly for the support of the Army of the Orient. Used intensively, it emerges practically worn out from the conflict and, from the 1920s, the problem of its modernisation and rearmament arises. By 1940, this is done, with the creation of a belt of land strongpoints, and the construction of coast batteries armed with the most recent equipment, such as the Metline battery, which unfortunately will never be completed. After the war, from which it emerges ruined, Bizerte, rebuilt and modernised, becomes the main base of the Fleet, then a strategic base. But the underground installations of Kébir and Meslem remain unfinished. After the failed coup d'état by President Bourguiba in July 1961, France leaves Bizerte on 15 October 1963, ending 82 years of presence, which will have definitively transformed the landscape. Nowadays, the former French installations are practically all used by the Tunisian army, and visit permits are almost impossible to obtain. Když se 1. května 1881 admirál Conrad objeví před Bizertou na lodi Galissonnière, zahrnují opevnění místa hradby postavené Ali Pašou v letech 1740 až 1743, pevnost d’Espagne, Ksibu postavenou Karlem V. kolem roku 1540, která ovládá vjezd do přístavu, s reduitem Kasby, a také baterii ovládající silnici do Tunisu. Tato obrana nemá posádku a k vydání města stačí výzva. V té době je jezero Bizerta o rozloze 150 km², které podle Julese Ferryho « samo o sobě stojí za vlastnictví celého Tuniska », odděleno od moře dunami a močály do hloubky dvou kilometrů. Přístav, který stále existuje pod názvem starý přístav, je jen úpravou přelivu jezera. Již v roce 1886 požaduje admirál Aube, ministr námořnictva, vytvoření přístavu a arzenálu v Bizertě. 16. listopadu je podepsána dohoda mezi tuniskou vládou a pány Hersentem a Couvreuxem na stavbu dvou mol a vyhloubení kanálu, který spojí jezero s mořem. Tento kanál o délce 1 500 metrů a šířce 10 metrů bude mít hloubku 9 metrů. Tyto práce jsou provedeny v letech 1890 až 1896. Ve stejném období vzniká na západním konci jezera arzenál a město Ferryville, v současnosti Menzel Bourguiba. Toto místo, tehdy nazývané Sidi-Abdalláh, bylo upřednostněno před jinými kvůli 15 kilometrům, které ho dělí od vjezdu do kanálu. Tato vzdálenost ho staví daleko mimo dosah tehdejšího námořního dělostřelectva. Jelikož tam tehdy nic neexistuje, mohou inženýři navrhnout moderní a koherentní zařízení zahrnující čtyři suché doky, z toho dva 250 metrů dlouhé, dílny a sklady, pyrotechnický závod, nemocnici atd… V roce 1897 se Bizerta stává « opěrným bodem flotily ». V roce 1898 je mezi oběma břehy kanálu uveden do provozu transbordérový most. Námořnictvo je k tomuto zařízení nepřátelské, protože se obává, že by v případě zničení při bombardování mohlo kanál zablokovat. Od roku 1899 pod energickým vedením kapitána lodi Pontyho následují až do roku 1906 zlepšovací práce, zadané Hersentovi. Tak je realizována stavba vlnolamu dlouhého 609 metrů, rozšíření kanálu na 240 metrů, prodloužení severního mola, bagrování kanálu a předpřístavu do hloubky -10 metrů a stavba základny pro ponorky a hlídkové čluny v Sétié-Mériem. Tyto práce vedou k velké úlevě admirála Pontyho k demontáži transbordérového mostu, který bude znovu smontován v Brestu. Od roku 1911 je námořnictvo v jezeře zcela doma, jehož kotviště o hloubce 10 metrů může pojmout až 150 velkých moderních plavidel. Konečně má svou druhou významnou základnu ve Středomoří, ideálně umístěnou na rozhraní východní a západní pánve, 250 námořních mil od Malty a La Maddaleny. Bizerta, chráněná četnými pobřežními bateriemi, prokáže během první světové války ty největší služby, zejména pro podporu Armády Východu. Intenzivně využívána vychází z konfliktu prakticky spotřebovaná a již ve 20. letech 20. století se objevuje problém její modernizace a přezbrojení. V roce 1940 je to hotovo, s vytvořením pásu pozemních opěrných bodů a stavbou pobřežních baterií vyzbrojených nejnovějším materiálem, jako je baterie Metline, která bohužel nikdy nebude dokončena. Po válce, z níž vychází zničená, se Bizerta, přestavěná a modernizovaná, stává hlavní základnou Flotily, poté strategickou základnou. Ale podzemní zařízení Kébir a Meslem zůstanou nedokončena. Po neúspěšném pokusu o puč prezidenta Burgiby v červenci 1961 Francie opouští Bizertu 15. října 1963, čímž končí 82 let přítomnosti, která definitivně změnila krajinu. V dnešní době jsou bývalá francouzská zařízení prakticky všechna využívána tuniskou armádou a povolení k návštěvě je téměř nemožné získat. © JJM 28/02/2026
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Outremer - Introduction, Canastel (batterie de ou du)
