Place de Toulon, sud-est de la ville. 20 m/alt. 1707 : les Savoyards viennent à bout de la résistance du fort Saint-Louis, protégeant la rade des Vignettes, en tirant au canon depuis les hauteurs de Lamalgue. Tirant parti de cette malheureuse expérience, un fort fut édifié, précisément sur cette hauteur (42 m/alt) entre 1738 et 1764. Face aux moyens navals que pourrait désormais déployer un adversaire, le fort Saint-Louis, à l'emprise non extensible, avait toute l'apparence d'un oiseau pour le chat. Perpendiculairement à la face sud du bastion 4 du nouveau fort Lamalgue, soit en droite ligne vers la mer, on établit un ouvrage détaché, avec fossés, occupant toute la largeur de terrain entre fort et mer. Face à l'est, cet organe détaché présentait une série de cinq plates-formes d'artillerie, en ressauts, étalées sur le dénivelé naturel. Face aux flots, donc à angle droit par rapport aux cinq plates-formes, une batterie de côte, destinée à appuyer l'action du fort Saint-Louis, est aménagée et terminée vers 1780. Sa crête de feu principale, pour 12 canons de 24 rapidement remplacés par autant de calibre 36 (livres de balle) se situe en contre-haut d'une terrasse où prenaient place deux mortiers, terrasse terminée en 1783. Un magasin à poudre classique pour l'époque, avec trois contreforts de maçonneries sur chacun de ses flancs, occupera une fosse creusée pour l'accueillir, directement en arrière de la batterie de côte. Ainsi logé dans un creux, il était à l'abri des coups directs qu'ils proviennent de la mer ou d'une armée approchant par l'est. Ce creux se prolongeait devant le magasin par un alignement de deux paires de chambrées séparées par le couloir de communication souterrain avec l'emplacement des mortiers. Un autre passage souterrain, plus haut dans l'organe détaché, permettait de gagner le fort lui-même. Au milieu du XIXè siècle, l'état d'armement variera encore et le magasin à poudre sera remanié une première fois peu ou prou selon les directives du modèle 1868. Pour cela, le plancher sera surélevé de façon à ménager des vides ventilés sous le local de stockage et les contreforts extérieurs seront désormais englobés dans des galeries latérales couvertes. Un mur sera élevé devant l'entrée du magasin, formant sas d'entrée. La largeur de la cour ne permet pas de voir la galerie latérale gauche et la galerie latérale droite ne sera obturée en façade, une pierre taillée en faisant foi, qu'en 1878. Les contreforts latéraux qui, sur d'anciens plans, ne sont pas rattachés aux parois de la fosse, semblent avoir été amoindris et présentent désormais un arc sommital les reliant aux parois externes de l'enveloppe. L'unique créneau à lampe pourrait dater de la première modification du magasin et la chambre depuis laquelle on desservait la lampe a une largeur de l'ordre de deux mètres. Cette chambre a reçu en son centre un contrefort particulièrement épais dans le creux duquel le créneau à lampe a été percé tout comme le bas de l'inévitable puits à lumière. Relevons que ce contrefort est absent des premiers plans de la batterie. Enfin, le local de stockage, de dimensions approximatives de 12 x 6 m, à la voûte en plein cintre et deux barbacanes par flanc, devait pouvoir contenir au moins une trentaine de tonnes de poudre. Bien évidemment, si, en 1878, on prend la peine de retoucher le magasin à poudre, c'est que la batterie entre dans le nouveau plan de défense de la rade de Toulon, plan mis en œuvre à partir de 1876. Au-dessus du casernement, la crête d'artillerie va être transformée en une succession de quatre plates-formes de tir séparées par trois traverses creuses. Les seuils de parapet culminent désormais à la cote 20,40 m et les tourillons des canons de 32 c Mle 1870-81 se trouvaient à 21,28 m (pièce n° 2 – seule donnée disponible). Ces quatre canons et les deux, de même calibre, de la batterie de la Grosse Tour, constituaient donc la totalité du dispositif de tir de rupture de la rive nord de la rade. Plus tard, sur la terrasse inférieure, laquelle n'occupe que le tiers gauche du front de la batterie, on aménagera une batterie pour deux pièces de 65 mm à tir rapide (parapet à la cote 16,20 m). Le poste d'observation et de commandement de la batterie de rupture sera coulé sur la plus basse des cinq plates-formes faisant face à l'est. Aujourd'hui (04/2010) force est de constater que cette batterie s'est faite discrète ; à tel point qu'elle fut omise de la première édition de notre Index de la Fortification française 1874-1914. Elle constitue en quelque sorte le jardin d'un immeuble de luxueux appartements au périmètre clôturé. L'entrée de la résidence se situe précisément à la même place que l'entrée de la batterie, rue du Capitaine de Vaisseau Renon. Les espaces verts et l'immeuble empêchent de distinguer les importants vestiges encore présents. En fait d'importants vestiges, si l'on excepte le poste de commandement, sacrifié sous le building, la batterie de 65 mm arasée et la plate-forme de tir la plus orientale occupée par une piscine, toute l'infrastructure est présente. La cour en creux, avec le puits, ses chambrées et le magasin à poudre sont intacts. Notons au passage que la chambrée n° 2 (de gauche à droite lorsqu'on fait face au casernement) est jouxtée à l'arrière par un local soigneusement ventilé qui pourrait avoir été un magasin aux vivres. Les trois traverses-abris, à demi enfoncées dans le sol, coiffent l'ensemble ; à l'intérieur de chacune d'elles se trouvent deux niches latérales de peu de profondeur ; bien trop peu pour que l'on puisse prétendre avoir affaire à des traverses Mle 1879 dont la caractéristique est d'avoir deux culées latérales en façade. Les pas de tir ont été modifiés pour les besoins de la résidence, mais demeurent parfaitement lisibles. Le passage souterrain du casernement vers la plate-forme inférieure a été obturé et remplacé par un autre sous la plate-forme occidentale. La batterie de 65 mm a cédé la place à un terrain de volley-ball, mais l'impressionnante escarpe sud conserve son rôle dissuasif, longée par la route littorale Frédéric Mistral, route depuis laquelle le profil du fossé oriental peut être parfaitement distingué. Avant l'édification de la résidence, des scouts ont occupé la batterie ainsi qu'en témoignent de nombreux dessins muraux. C'est trop rare pour être passé sous silence, la cour est pavée de galets de plage dont la taille varie de 10 à 30 cm ; en sus, dominant l'angle du magasin à poudre et du casernement, subsiste une rare potence pour élever les charges de poudre au niveau de la crête de feu. Il me faut aussi insister sur la joliesse du puits, en moellons de calcaire blanc. En forme de tourelle ronde, avec une petite porte dans le flanc, il conserve à l'extérieur des vestiges d'une pompe de marque Bodan – n° 3 dont la roue de manœuvre a disparu et que nous ne sommes pas à même de dater mais qui sont tout sauf récents. À l'intérieur, l'eau, parfaitement cristalline, est distante de la margelle d'à peine deux mètres. Curieusement, on dirait que la maçonnerie ne repose sur rien puisqu'elle disparaît des vues peu avant le contact avec la masse liquide qui occupe un volume d'un diamètre supérieur à celui du puits. Le fond est constitué de pierres et moellons et nous sommes dans l'impossibilité d'écrire s'il s'agit d'une citerne ou d'une cavité ménagée dans le terrain sous le niveau de la nappe phréatique. Ce puits n'apparaît que sur les plans contemporains et postérieurs à la première modification du magasin à poudre. Je m'en voudrais, pour terminer, de ne pas souligner la façon dont les jardiniers paysagistes ont réussi à intégrer ces nobles vestiges dans un écrin d'arbustes aux couleurs et formes variées. Je laisse au lecteur le choix des superlatifs ; tous doivent convenir pour souligner leur travail. On l'aura compris, la batterie, en terrain privé, n'est pas accessible au public. Il n'est toutefois pas exclu qu'à l'avenir et sous toutes réserves, à l'occasion de l'une ou l'autre journée du patrimoine, il soit possible de la visiter. De passage dans le coin, pointez l'impasse Sous-marin Casabianca sur votre G.P.S., garez-y votre voiture et passez derrière les immeubles pour aller contempler la superbe lunette 11, libre d'accès, en avant du front de tête du vieux fort Lamalgue. Vous ne le regretterez pas. La batterie de la Basse Malgue est parfois renseignée comme batterie basse de Lamalgue.

Festung von Toulon, südöstlich der Stadt. 20 M/ü M. 1707: Die Savoyer beenden den Widerstand des Forts Saint-Louis, das die Reede von Vignettes schützte, indem sie von den Höhen von Lamalgue aus Kanonen abfeuerten. Diese unglückliche Erfahrung nutzend, wurde zwischen 1738 und 1764 genau auf dieser Höhe (42 M/ü M) ein Fort erbaut. Angesichts der Marinekräfte, die ein Gegner nunmehr einsetzen könnte, hatte das Fort Saint-Louis, mit nicht erweiterbarem Grundriss, alles Erscheinungsbild eines Vogels für die Katze. Senkrecht zur Südfront von Bastion 4 des neuen Forts Lamalgue, also in gerader Linie zum Meer, wurde ein detachiertes Werk mit Gräben errichtet, das die gesamte Breite des Geländes zwischen Fort und Meer einnahm. Nach Osten zeigte dieses detachierte Organ eine Reihe von fünf Artillerieplattformen, in Absätzen, über das natürliche Gefälle verteilt. Den Fluten zugewandt, also rechtwinklig zu den fünf Plattformen, wurde eine Küstenbatterie, bestimmt zur Unterstützung der Aktion des Forts Saint-Louis, um 1780 eingerichtet und fertiggestellt. Ihre Hauptfeuerlinie, für 12 Kanonen von 24, schnell ersetzt durch ebenso viele Kaliber 36 (Pfund Kugel), liegt oberhalb einer Terrasse, auf der zwei Mörser Platz fanden, Terrasse fertiggestellt 1783. Ein klassisches Pulvermagazin für die Epoche, mit drei Mauerwerksstreben an jeder seiner Flanken, wird eine für ihn gegrabene Grube direkt hinter der Küstenbatterie einnehmen. So in einer Mulde untergebracht, war es vor direkten Treffern geschützt, ob sie nun vom Meer oder von einer von Osten herannahenden Armee kamen. Diese Mulde erstreckte sich vor dem Magazin durch eine Ausrichtung von zwei Paaren Kammern, getrennt durch den unterirdischen Kommunikationskorridor mit der Mörserstellung. Ein anderer unterirdischer Durchgang, höher im detachierten Organ, erlaubte das Erreichen des Forts selbst. Mitte des 19. Jahrhunderts wird der Bewaffnungszustand sich noch ändern und das Pulvermagazin wird ein erstes Mal mehr oder weniger gemäß den Direktiven des Modells 1868 umgebaut. Dazu wird der Boden angehoben, um belüftete Hohlräume unter dem Lagerraum zu schaffen, und die äußeren Streben werden fortan in gedeckten seitlichen Galerien eingeschlossen. Eine Mauer wird vor dem Magazieneingang errichtet, forming eine Eingangsschleuse. Die Breite des Hofs erlaubt nicht, die linke seitliche Galerie zu sehen, und die rechte seitliche Galerie wird in der Fassade, wie eine bearbeitete Stein bezeugt, erst 1878 verschlossen. Die seitlichen Streben, die auf alten Plänen nicht mit den Wänden der Grube verbunden sind, scheinen verkleinert worden zu sein und weisen nun einen Scheitelbogen auf, der sie mit den äußeren Wänden der Hülle verbindet. Der einzige Lampenschacht könnte von der ersten Modifikation des Magazins datieren und die Kammer, von der aus die Lampe bedient wurde, hat eine Breite in der Größenordnung von zwei Metern. Diese Kammer erhielt in ihrer Mitte eine besonders dicke Strebe, in deren Mulde der Lampenschacht ebenso wie die Unterseite des unvermeidlichen Lichtschachts durchbrochen wurde. Wir stellen fest, dass diese Strebe in den ersten Plänen der Batterie fehlt. Schließlich sollte der Lagerraum, mit ungefähren Abmessungen von 12 x 6 m, mit Tonnengewölbe und zwei Barbakanen pro Flanke, mindestens dreißig Tonnen Pulver enthalten können. Selbstverständlich, wenn man sich 1878 die Mühe macht, das Pulvermagazin nachzubessern, dann deshalb, weil die Batterie in den neuen Verteidigungsplan der Reede von Toulon eintritt, Plan umgesetzt ab 1876. Über der Unterkunft wird die Artillerielinie in eine Abfolge von vier Schießplattformen umgewandelt, getrennt durch drei hohle Traversen. Die Brüstungsschwellen gipfeln fortan auf Kote 20,40 m und die Drehzapfen der Kanonen 32 c Mle 1870-81 befanden sich auf 21,28 m (Geschütz Nr. 2 – einzige verfügbare Angabe). Diese vier Kanonen und die beiden gleichen Kalibers der Batterie des Grosse Tour, stellten also die Gesamtheit des Durchbruchfeuerdispositivs des Nordufers der Reede dar. Später, auf der unteren Terrasse, die nur das linke Drittel der Batteriefront einnimmt, wird eine Batterie für zwei Geschütze 65 mm Schnellfeuer eingerichtet (Brüstung auf Kote 16,20 m). Der Beobachtungs- und Kommandoposten der Durchbruchsbatterie wird auf der niedrigsten der fünf nach Osten gerichteten Plattformen gegossen. Heute (04/2010) muss festgestellt werden, dass diese Batterie diskret geworden ist; so sehr, dass sie in der ersten Ausgabe unseres Index der französischen Fortifikation 1874-1914 ausgelassen wurde. Sie bildet gewissermaßen den Garten eines Gebäudes mit luxuriösen Appartements innerhalb eines eingezäunten Perimeters. Der Eingang der Residenz befindet sich genau an derselben Stelle wie der Eingang der Batterie, Rue du Capitaine de Vaisseau Renon. Die Grünflächen und das Gebäude verhindern das Unterscheiden der noch vorhandenen bedeutenden Überreste. Was bedeutende Überreste betrifft, wenn man vom Kommandoposten, unter dem Gebäude geopfert, der eingeebneten 65-mm-Batterie und der östlichsten Schießplattform, die von einem Schwimmbad eingenommen wird, absieht, ist die gesamte Infrastruktur vorhanden. Der Hof in der Mulde, mit dem Brunnen, seinen Kammern und dem Pulvermagazin, sind intakt. Wir bemerken nebenbei, dass Kammer Nr. 2 (von links nach rechts, wenn man der Unterkunft gegenübersteht) hinten von einem sorgfältig belüfteten Raum flankiert wird, der ein Proviantmagazin gewesen sein könnte. Die drei Traversen-Unterstände, halb in den Boden versenkt, überdecken das Ganze; inside each of them there are two lateral niches of little depth; viel zu wenig, um behaupten zu können, dass es sich um Traversen Mle 1879 handelt, deren Charakteristikistik zwei seitliche Widerlager in der Fassade ist. Die Schießstände wurden für die Bedürfnisse der Residenz modifiziert, bleiben aber perfekt lesbar. Der unterirdische Durchgang von der Unterkunft zur unteren Plattform wurde verschlossen und durch einen anderen unter der westlichen Plattform ersetzt. Die 65-mm-Batterie hat einem Volleyballfeld Platz gemacht, aber die beeindruckende Südeskarpe behält ihre abschreckende Rolle, gesäumt von der Küstenstraße Frédéric Mistral, Straße, von der aus das Profil des östlichen Grabens perfekt unterschieden werden kann. Vor der Errichtung der Residenz haben Pfadfinder die Batterie besetzt, wie zahlreiche Wandzeichnungen bezeugen. Es ist zu selten, um verschwiegen zu werden, der Hof ist mit Strandkieseln gepflastert, deren Größe von 10 bis 30 cm variiert; zusätzlich überragt eine seltene Winde, um die Pulverladungen auf das Niveau der Feuerlinie zu heben, die Ecke des Pulvermagazins und der Unterkunft. Ich muss auch auf die Schönheit des Brunnens aus weißem Kalksteinbruchsteinen bestehen. In Form eines runden Turms, mit einer kleinen Tür in der Flanke, bewahrt er außen Überreste einer Pumpe der Marke Bodan – Nr. 3, deren Bedienrad verschwunden ist und die wir nicht datieren können, die aber alles andere als recent ist. Innen ist das Wasser, vollkommen kristallklar, kaum zwei Meter von der Brüstung entfernt. Seltsamerweise scheint es, als ob das Mauerwerk auf nichts aufliegt, da es kurz vor dem Kontakt mit der Flüssigkeitsmasse, die ein Volumen mit einem Durchmesser größer als der des Brunnens einnimmt, aus den Ansichten verschwindet. Der Grund besteht aus Steinen und Bruchsteinen, und wir sind außerstande zu schreiben, ob es sich um eine Zisterne oder um einen Hohlraum handelt, der im Gelände unter dem Niveau des Grundwasserspiegels angelegt wurde. Dieser Brunnen erscheint nur auf Plänen, die zeitgenössisch und nach der ersten Modifikation des Pulvermagazins sind. Ich würde es bedauern, zum Abschluss nicht die Art und Weise hervorzuheben, in der die Landschaftsgärtner es geschafft haben, diese edlen Überreste in ein Schmuckstück von Sträuchern mit variierten Farben und Formen zu integrieren. Ich überlasse dem Leser die Wahl der Superlative; alle müssen passen, um ihre Arbeit zu unterstreichen. Man wird verstanden haben, die Batterie, auf privatem Gelände, ist nicht öffentlich zugänglich. Es ist jedoch nicht ausgeschlossen, dass in Zukunft und unter allen Vorbehalten, anlässlich des einen oder anderen Tag des Kulturerbes, es möglich sein wird, sie zu besichtigen. Wenn Sie in der Gegend sind, geben Sie die Sackgasse Sous-marin Casabianca in Ihr GPS ein, parken Sie dort Ihr Auto und gehen Sie hinter die Gebäude, um die superb Lunette 11, frei zugänglich, vor der Front des alten Forts Lamalgue zu betrachten. Sie werden es nicht bereuen. Die Batterie von Basse Malgue wird manchmal als niedrige Batterie von Lamalgue angegeben.

Vesting van Toulon, zuidoost van de stad. 20 m/alt. 1707: de Savoyaards breken het verzet van fort Saint-Louis, dat de rede van Vignettes beschermde, door kanon te vuren vanaf de hoogten van Lamalgue. Gebruik makend van deze ongelukkige ervaring werd tussen 1738 en 1764 precies op deze hoogte (42 m alt) een fort gebouwd. Gezien de naval middelen die een tegenstander voortaan kon inzetten, had fort Saint-Louis, met niet uitbreidbaar beslag, alle schijn van een vogel voor de kat. Loodrecht op de zuidzijde van bastion 4 van het nieuwe fort Lamalgue, dus in rechte lijn naar zee, werd een gedetacheerd werk met grachten aangelegd, dat de volledige breedte van het terrein tussen fort en zee innam. Naar het oosten toe presenteerde dit gedetacheerde orgaan een reeks van vijf artillerieplatforms, in verspringingen, verspreid over het natuurlijke hoogteverschil. Naar de golven toe, dus haaks op de vijf platforms, wordt een kustbatterij, bestemd om de actie van fort Saint-Louis te ondersteunen, ingericht en voltooid rond 1780. Haar hoofdvuurlinie, voor 12 kanonnen van 24 snel vervangen door evenveel kaliber 36 (ponden bal) bevindt zich boven een terras waar twee mortieren plaatsnamen, terras voltooid in 1783. Een klassiek kruitmagazijn voor de tijd, met drie steunberen van metselwerk aan elk van zijn flanken, zal een voor hem gegraven kuil innemen, direct achter de kustbatterij. Zo gehuisvest in een holte, was het beschermd tegen directe treffers of ze nu van zee kwamen of van een leger dat vanuit het oosten naderde. Deze holte zette zich voor het magazijn voort door een opstelling van twee paar slaapzalen gescheiden door de ondergrondse communicatiegang met de mortieropstelling. Een andere ondergrondse doorgang, hoger in het gedetacheerde orgaan, stond toe het fort zelf te bereiken. Midden 19e eeuw zal de bewapeningstoestand nog variëren en het kruitmagazijn zal een eerste keer min of meer worden verbouwd volgens de richtlijnen van model 1868. Daartoe wordt de vloer verhoogd om geventileerde holtes onder de opslagruimte te creëren en de buitenste steunberen worden voortaan opgenomen in overdekte zijgalerijen. Een muur wordt voor de ingang van het magazijn opgetrokken, vormende een sluis. De breedte van de binnenplaats laat niet toe de linker zijgalerij te zien en de rechter zijgalerij wordt in de gevel, een bewerkte steen getuigt ervan, pas in 1878 afgesloten. De zijsteunberen die, op oude plannen, niet verbonden zijn met de wanden van de kuil, lijken verminderd te zijn en vertonen voortaan een topboog die ze verbindt met de buitenwanden van de omhulling. De unieke lampsonnering zou kunnen dateren van de eerste wijziging van het magazijn en de kamer vanwaar de lamp werd bediend heeft een breedte in de orde van twee meter. Deze kamer heeft in haar centrum een bijzonder dikke steunbeer ontvangen in whose holte de lampsonnering werd doorgebroken evenals de onderkant van de onvermijdelijke lichtschacht. We merken op dat deze steunbeer afwezig is op de eerste plannen van de batterij. Tenslotte, de opslagruimte, met geschatte afmetingen van 12 x 6 m, met tongewelf en twee schietsleuven per flank, moet minstens dertig ton kruit hebben kunnen bevatten. Vanzelfsprekend, als men in 1878 de moeite neemt het kruitmagazijn bij te werken, is dat omdat de batterij opgenomen wordt in het nieuwe verdedigingsplan van de rede van Toulon, plan in werking vanaf 1876. Boven de kazerne wordt de artillerielinie omgevormd tot een opeenvolging van vier schietplatforms gescheiden door drie holle traversen. De parapetdrempels toppen voortaan op kote 20,40 m en de draagassen van de kanonnen 32 c Mle 1870-81 bevonden zich op 21,28 m (stuk nr. 2 – enige beschikbare gegeven). Deze vier kanonnen en de twee, van hetzelfde kaliber, van de batterij van de Grosse Tour, vormden dus het geheel van het doorbraakvuurdispositief van de noordoever van de rede. Later, op de lagere terras, welke slechts het linkse derde van de batterijfront inneemt, wordt een batterij voor twee stukken 65 mm snelvuur ingericht (parapet op kote 16,20 m). De observatie- en commandopost van de doorbraakbatterij wordt gegoten op het laagste van de vijf naar het oosten gerichte platforms. Vandaag (04/2010) moet vastgesteld worden dat deze batterij discreet is geworden; zodanig dat ze werd weggelaten in de eerste editie van onze Index van de Franse Fortificatie 1874-1914. Ze vormt min of meer de tuin van een gebouw met luxueuze appartementen binnen een omheinde perimeter. De ingang van de residentie bevindt zich precies op dezelfde plaats als de ingang van de batterij, Rue du Capitaine de Vaisseau Renon. De groene ruimten en het gebouw verhinderen de belangrijke nog aanwezige overblijfselen te onderscheiden. Wat belangrijke overblijfselen betreft, als men afziet van de commandopost, opgeofferd onder het gebouw, de afgevlakte 65 mm batterij en het meest oostelijke schietplatform ingenomen door een zwembad, is de volledige infrastructuur aanwezig. De binnenplaats in de holte, met de put, zijn slaapzalen en het kruitmagazijn zijn intact. We merken terloops op dat slaapzaal nr. 2 (van links naar rechts wanneer men de kazerne voor zich heeft) aan de achterzijde grenst aan een zorgvuldig geventileerde ruimte die een proviandmagazijn zou kunnen zijn geweest. De drie traverse-schuilplaatsen, half in de grond gezakt, overkoepelen het geheel; binnenin elk ervan bevinden zich twee zij nissen van weinig diepte; veel te weinig om te kunnen beweren dat het gaat om traversen Mle 1879 waarvan de karakteristiek is twee zij landhoofden in de gevel te hebben. De schietstanden zijn gewijzigd voor de behoeften van de residentie, maar blijven perfect leesbaar. De ondergrondse doorgang van de kazerne naar het lagere platform is afgesloten en vervangen door een andere onder het westelijke platform. De 65 mm batterij heeft plaatsgemaakt voor een volleybalveld, maar de indrukwekkende zuid escarp behoudt zijn afschrikwekkende rol, geflankeerd door de kustweg Frédéric Mistral, weg vanwaar het profiel van de oostelijke gracht perfect kan worden onderscheiden. Voor de oprichting van de residentie hebben scouts de batterij bezet zoals talrijke muurtekeningen getuigen. Het is te zeldzaam om verzwegen te worden, de binnenplaats is geplaveid met strandkiezels waarvan de grootte varieert van 10 tot 30 cm; bovendien overeind blijvend, domineert een zeldzame hijskraan om de kruitladingen op te tillen tot het niveau van de vuurlinie, de hoek van het kruitmagazijn en de kazerne. Ik moet ook aandringen op de mooiheid van de put, in witte kalksteenbreukstenen. In de vorm van een ronde toren, met een kleine deur in de flank, bewaart hij buiten overblijfselen van een pomp van merk Bodan – nr. 3 waarvan het bedieningswiel verdwenen is en die we niet kunnen dateren maar die allesbehalve recent zijn. Binnen is het water, volkomen kristalhelder, op amper twee meter van de putrand verwijderd. Vreemd genoeg, het lijkt erop dat het metselwerk nergens op rust aangezien het verdwijnt uit het zicht kort voor het contact met de vloeisto fmassa die een volume inneemt met een diameter groter dan die van de put. De bodem bestaat uit stenen en breukstenen en we zijn niet in staat te schrijven of het een cisterne betreft of een holte aangebracht in het terrein onder het niveau van de grondwaterspiegel. Deze put verschijnt alleen op plannen die contemporain en later zijn dan de eerste wijziging van het kruitmagazijn. Ik zou het mijzelf kwalijk nemen, om te eindigen, niet de manier te benadrukken waarop de landschapstuiniers erin geslaagd zijn deze edele overblijfselen te integreren in een juweel van struiken met gevarieerde kleuren en vormen. Ik laat de lezer de keuze van de superlatieven; alle moeten passen om hun werk te onderstrepen. Men zal begrepen hebben, de batterij, op privéterrein, is niet toegankelijk voor het publiek. Het is evenwel niet uitgesloten dat in de toekomst en onder alle voorbehoud, bij gelegenheid van de een of andere erfgoeddag, het mogelijk zal zijn ze te bezoeken. Voorbijgaand in de streek, richt de doodlopende weg Sous-marin Casabianca op uw GPS, parkeer er uw auto en ga achter de gebouwen om de superb lunet 11, vrij toegankelijk, voor de front van het oude fort Lamalgue te gaan bewonderen. U zult het niet betreuren. De batterij van Basse Malgue wordt soms aangeduid als lage batterij van Lamalgue.

Fortress of Toulon, south-east of the city. 20 m/alt. 1707: The Savoyards overcome the resistance of Saint-Louis fort, protecting the Vignettes roadstead, by firing cannons from the heights of Lamalgue. Taking advantage of this unfortunate experience, a fort was built precisely on this height (42 m alt) between 1738 and 1764. Facing the naval means that an adversary could henceforth deploy, Fort Saint-Louis, with non-extendable footprint, had all the appearance of a bird for the cat. Perpendicular to the south face of bastion 4 of the new Lamalgue fort, i.e., straight towards the sea, a detached work with ditches was established, occupying the entire width of land between fort and sea. Facing east, this detached organ presented a series of five artillery platforms, in steps, spread over the natural slope. Facing the waves, thus at right angles to the five platforms, a coast battery, intended to support the action of Saint-Louis fort, was arranged and completed around 1780. Its main fire crest, for 12 cannons of 24 quickly replaced by as many caliber 36 (pounds ball) is located above a terrace where two mortars were placed, terrace completed in 1783. A classic powder magazine for the era, with three masonry buttresses on each of its flanks, will occupy a pit dug to receive it, directly behind the coast battery. Thus housed in a hollow, it was protected from direct hits whether they came from the sea or an army approaching from the east. This hollow extended in front of the magazine by an alignment of two pairs of barracks separated by the underground communication corridor with the mortar emplacement. Another underground passage, higher in the detached organ, allowed reaching the fort itself. In the mid-19th century, the armament state will vary again and the powder magazine will be remodeled a first time more or less according to the directives of model 1868. For this, the floor will be raised to provide ventilated voids under the storage room and the external buttresses will henceforth be enclosed in covered lateral galleries. A wall will be erected in front of the magazine entrance, forming an entrance lock. The width of the courtyard does not allow seeing the left lateral gallery and the right lateral gallery will be closed on the facade, as a cut stone attests, only in 1878. The lateral buttresses which, on old plans, are not attached to the pit walls, seem to have been reduced and now present a summit arch connecting them to the external walls of the envelope. The unique lamp embrasure could date from the first modification of the magazine and the chamber from which the lamp was serviced has a width of about two meters. This chamber received in its center a particularly thick buttress in the hollow of which the lamp embrasure was pierced as well as the bottom of the inevitable light shaft. We note that this buttress is absent from the first plans of the battery. Finally, the storage room, with approximate dimensions of 12 x 6 m, with barrel vault and two barbicans per flank, should have been able to contain at least thirty tons of powder. Obviously, if, in 1878, one takes the trouble to retouch the powder magazine, it is because the battery enters the new defense plan of the Toulon roadstead, plan implemented from 1876. Above the barracks, the artillery crest will be transformed into a succession of four firing platforms separated by three hollow traverses. The parapet thresholds now peak at level 20.40 m and the trunnions of the 32 c Mle 1870-81 guns were at 21.28 m (piece no. 2 – only available data). These four guns and the two, of the same caliber, of the Grosse Tour battery, thus constituted the entirety of the breakthrough firing device of the north shore of the roadstead. Later, on the lower terrace, which occupies only the left third of the battery front, a battery for two 65 mm quick-fire pieces will be arranged (parapet at level 16.20 m). The observation and command post of the breakthrough battery will be cast on the lowest of the five platforms facing east. Today (04/2010) it must be stated that this battery has become discreet; to such an extent that it was omitted from the first edition of our Index of French Fortification 1874-1914. It constitutes in a way the garden of a building of luxurious apartments within a fenced perimeter. The entrance to the residence is located precisely at the same place as the entrance to the battery, Rue du Capitaine de Vaisseau Renon. The green spaces and the building prevent distinguishing the important vestiges still present. As for important vestiges, except for the command post, sacrificed under the building, the razed 65 mm battery and the most eastern firing platform occupied by a swimming pool, the entire infrastructure is present. The sunken courtyard, with the well, its barracks and the powder magazine are intact. Let's note in passing that barracks room no. 2 (from left to right when facing the barracks) is adjacent at the rear to a carefully ventilated room that could have been a food store. The three traverse-shelters, half sunk into the ground, cap the whole; inside each of them there are two lateral niches of little depth; far too little to claim to be dealing with traverses Mle 1879 whose characteristic is to have two lateral abutments on the facade. The firing steps have been modified for the needs of the residence, but remain perfectly readable. The underground passage from the barracks to the lower platform has been blocked and replaced by another under the western platform. The 65 mm battery has given way to a volleyball court, but the impressive south scarp retains its deterrent role, lined by the coastal road Frédéric Mistral, road from which the profile of the eastern ditch can be perfectly distinguished. Before the erection of the residence, scouts occupied the battery as evidenced by numerous wall drawings. It is too rare to be passed over in silence, the courtyard is paved with beach pebbles ranging in size from 10 to 30 cm; in addition, dominating the corner of the powder magazine and the barracks, remains a rare gibbet to raise powder charges to the level of the fire crest. I must also insist on the prettiness of the well, in white limestone rubble. In the shape of a round turret, with a small door in the flank, it preserves outside remains of a pump of brand Bodan – no. 3 whose operating wheel has disappeared and which we are not able to date but which are anything but recent. Inside, the water, perfectly crystalline, is barely two meters from the coping. Curiously, it seems that the masonry rests on nothing since it disappears from views shortly before contact with the liquid mass which occupies a volume with a diameter larger than that of the well. The bottom consists of stones and rubble and we are unable to write whether it is a cistern or a cavity arranged in the ground below the water table level. This well appears only on plans contemporary and subsequent to the first modification of the powder magazine. I would regret, to conclude, not to emphasize the way in which the landscape gardeners managed to integrate these noble vestiges into a setting of shrubs with varied colors and shapes. I leave the reader the choice of superlatives; all must suit to underline their work. It will be understood, the battery, on private land, is not accessible to the public. It is however not excluded that in the future and with all reserves, on the occasion of one or another heritage day, it might be possible to visit it. Passing through the area, point the impasse Sous-marin Casabianca on your GPS, park your car there and go behind the buildings to contemplate the superb lunette 11, freely accessible, in front of the head front of the old Lamalgue fort. You will not regret it. The Basse Malgue battery is sometimes reported as low battery of Lamalgue.

Pevnost Toulon, jihovýchodně od města. 20 m/n.m. 1707: Savojští překonávají odpor fortu Saint-Louis, chránícího rejdu Vignettes, střelbou z děl z výšin Lamalgue. Této nešťastné zkušenosti využívaje, byl mezi lety 1738 a 1764 přesně na této výšině (42 m/n.m.) vystavěn fort. Tváří v tvář námořním prostředkům, které by protivník nyní mohl nasadit, měl fort Saint-Louis, s nerozšiřitelnou stopou, všechny znaky ptáka pro kočku. Kolmo k jižní straně bastionu 4 nového fortu Lamalgue, tedy přímo k moři, bylo zřízeno odloučené dílo s příkopy, zaujímající celou šířku terénu mezi fortem a mořem. Čelem k východu představovalo toto odloučené těleso řadu pěti dělostřeleckých platforem, v odstupech, rozložených po přirozeném svahu. Čelem k vlnám, tedy v pravém úhlu k pěti platformám, je kolem roku 1780 upravena a dokončena pobřežní baterie, určená k podpoře akce fortu Saint-Louis. Její hlavní palebná hrana, pro 12 děl ráže 24 rychle nahrazených stejným počtem ráže 36 (liberní koule) se nachází nad terasou, kde byly umístěny dva moždíře, terasa dokončena 1783. Klasický prachový sklad pro tehdejší dobu, se třemi opěrami zdiva na každém z jeho boků, zaujme jámu vyhloubenou pro jeho přijetí, přímo za pobřežní baterií. Tak umístěn v prohlubni, byl chráněn před přímými zásahy, ať už pocházely z moře nebo od armády přibližující se z východu. Tato prohlubeň pokračovala před skladem řadou dvou párů kasáren oddělených podzemním komunikačním koridorem s postavením moždířů. Jiný podzemní průchod, výše v odloučeném tělese, umožňoval dosáhnout samotného fortu. V polovině 19. století se stav výzbroje ještě změní a prachový sklad bude poprvé přestavěn více méně podle směrnic modelu 1868. K tomu bude podlaha zvýšena tak, aby poskytla větrané prostory pod skladovacím prostorem a vnější opěry budou nyní zahrnuty do krytých bočních galerií. Před vstupem do skladu bude vztyčena zeď, tvořící vstupní komoru. Šířka nádvoří neumožňuje vidět levou boční galerii a pravá boční galerie bude uzavřena v průčelí, jak dosvědčuje tesaný kámen, až v roce 1878. Boční opěry, které na starých plánech nejsou připojeny ke stěnám jámy, se zdají být zmenšeny a nyní představují vrcholový oblouk spojující je s vnějšími stěnami obalu. Jediná střílna pro lampu by mohla datovat od první úpravy skladu a komora, ze které se obsluhovala lampa, má šířku řádově dva metry. Tato komora obdržela ve svém středu obzvláště tlustou opěru, v jejž prohlubni byla proražena střílna pro lampu stejně jako spodek nevyhnutelné světlíkové šachty. Všimněme si, že tato opěra chybí na prvních plánech baterie. Konečně, skladovací prostor, s přibližnými rozměry 12 x 6 m, s valenou klenbou a dvěma střílnami na každém boku, měl pojmout alespoň třicet tun prachu. Samozřejmě, jestliže se v roce 1878 dává práce na retušování prachového skladu, je to proto, že baterie vstupuje do nového obranného plánu toulonské rejdy, plánu realizovaného od roku 1876. Nad kasárnami bude dělostřelecká hrana přeměněna na sled čtyř palebných platforem oddělených třemi dutými traversami. Prahy parapetu nyní vrcholí na kótě 20,40 m a čepy děl 32 c Mle 1870-81 se nacházely na 21,28 m (dělo č. 2 – jediný dostupný údaj). Tyto čtyři děla a dvě, stejné ráže, baterie Grosse Tour, tedy tvořily celé zařízení průrazné palby severního břehu rejdy. Později, na spodní terase, která zaujímá pouze levou třetinu čela baterie, bude zřízena baterie pro dva kusy 65 mm rychlopalné (parapet na kótě 16,20 m). Pozorovatelský a velitelský postavení průrazné baterie bude odlito na nejnižší z pěti platforem čelících východu. Dnes (04/2010) nutno konstatovat, že tato baterie se stala diskrétní; tak velmi, že byla vynechána z prvního vydání našeho Indexu francouzského opevnění 1874-1914. Tvoří jakousi zahradu budovy s luxusními apartmány v ohrazeném perimetru. Vstup do rezidence se nachází přesně na stejném místě jako vstup do baterie, Rue du Capitaine de Vaisseau Renon. Zelené plochy a budova brání rozlišit důležité dosud přítomné pozůstatky. Co se týče důležitých pozůstatků, vyjma velitelského stanoviště, obětovaného pod budovou, srovnané baterie 65 mm a nejvýchodnější palebné platformy obsazené bazénem, je celá infrastruktura přítomna. Zapuštěné nádvoří, se studnou, jejími kasárnami a prachovým skladem jsou neporušeny. Všimněme si mimochodem, že kasárna č. 2 (zleva doprava když čelíme kasárnám) je vzadu přiléhající k pečlivě větrané místnosti, která mohla být skladem potravin. Tři traversy-úkryty, napůl zapuštěné do země, korunují celek; uvnitř každé z nich se nacházejí dvě boční výklenky malé hloubky; příliš malé na to, aby bylo možno tvrdit, že se jedná o traversy Mle 1879, jejichž charakteristikou jsou dvě boční opěry v průčelí. Střelecká místa byla upravena pro potřeby rezidence, ale zůstávají dokonale čitelná. Podzemní průchod z kasáren na spodní platformu byl uzavřen a nahrazen jiným pod západní platformou. Baterie 65 mm ustoupila volejbalovému hřišti, ale působivá jižní eskarp si zachovává svůj odstrašující účel, lemována pobřežní silnicí Frédéric Mistral, silnicí, z níž může být dokonale rozlišován profil východního příkopu. Před vztyčením rezidence obsadili baterii skauti, jak svědčí četné nástěnné kresby. Je to příliš vzácné, než aby bylo pomlčeno, nádvoří je dlážděno plážovými kamínky o velikosti od 10 do 30 cm; navíc, převyšující roh prachového skladu a kasáren, zůstává vzácný jeřáb pro zvedání prachových náloží na úroveň palebné hrany. Musím také trvat na půvabu studny, z bílého vápencového lomového zdiva. Ve tvaru kulaté věžičky, s malými dveřmi v boku, uchovává venku zbytky pumpy značky Bodan – č. 3, jejíž ovládací kolo zmizelo a kterou neumíme datovat, ale které jsou cokoli jen ne recentní. Uvnitř je voda, dokonale křišťálová, vzdálena od okraje barely dva metry. Podivně, zdá se, že zdivo nespočívá na ničem, protože mizí z pohledu krátce před kontaktem s kapalnou hmotou, která zaujímá objem o průměru větším než je průměr studny. Dno je tvořeno kameny a lomovým zdivem a jsme neschopni napsat, zda se jedná o cisternu nebo dutinu upravenou v terénu pod úrovní hladiny podzemní vody. Tato studna se objevuje pouze na plánech současných a pozdějších než první úprava prachového skladu. Bylo by mi líto, na závěr, nezdůraznit způsob, jakým krajinářští zahradníci dokázali integrovat tyto ušlechtilé pozůstatky do schránky keřů s rozmanitými barvami a tvary. Nechávám čtenáři volbu superlativů; všechny musí postačit k podtržení jejich práce. Bude pochopeno, baterie, na soukromém pozemku, není přístupná veřejnosti. Nicméně není vyloučeno, že v budoucnu a se všemi výhradami, při příležitosti jednoho nebo druhého dne patrimonia, bude možno ji navštívit. Projížděje krajinou, namířte do slepé ulice Sous-marin Casabianca ve svém GPS, zaparkujte tam své auto a jděte za budovy obdivovat superb lunetu 11, volně přístupnou, před čelním frontem starého fortu Lamalgue. Nebudete litovat. Baterie Basse Malgue je někdy uváděna jako nízká baterie Lamalgue.