Dépt 08 (Ardennes). Organe détaché, pentagonal, au nord de la forteresse de Charlemont, le fort Condé rappelle un peu le fort Saint-Sébastien à Bitche en Moselle. Construit de 1725 à 1732 autour d'une tour appelée parfois tour Maugis ou encore tour Villahermosa, il fut tout d'abord appelé fort de la Macque. Vauban souhaitant défendre au plus près la route de Philippeville, avait souhaité abattre la tour et en aménager les abords en position défensive, ce qui donna le fort tel qu’on le voit aujourd’hui. Il était relié à la forteresse par un chemin couvert. C'est une forte position pour laquelle nous n'avons pu trouver le moindre indice d'armement dans la période intéressant cet index si ce n’est que le fronton de l’une des entrées de la caponnière au saillant I portant la date 1878, la probabilité existe que de l’artillerie ait prévue pour armer les deux batteries accolées à la gauche du fort ainsi que celle(s) de droite et ce dernier de servir au repos des artilleurs et d’abri pour partie de leur matériel. Nous avons là un ouvrage aussi intéressant que méconnu. De forme pentagonale donc, il n’a pas, à proprement parler, de fossé de gorge. L’entrée, de très faible largeur n’est pas même défendue par un pont–levis ou escamotable. Seuls les deux créneaux de fusillade des coffres de la courtine, courtine conséquemment très peu profonde, et ceux de la galerie crénelée occupant la totalité de la longueur de la gorge, pouvaient prétendre à une défense au demeurant peu efficace. Évidemment, cette gorge faisant face au fort de Charlemont, il ne fallait pas donner à l’ennemi, en cas de prise du fort Condé, une position trop coriace de ce côté. Il est dès lors raisonnable d’écrire que l’essentiel de la défense de la gorge du fort Condé était assurée par le fort de Charlemont. Les plates-formes de tir coiffant les escarpes sont, côté gorge, parfaitement découpées pour pouvoir être prises d’enfilade par des tirs provenant du fort voisin. Toujours ce fameux principe d’irréversibilité de la fortification… L’extrémité gauche de la galerie d’escarpe de gorge se termine, outre par un petit magasin, par une poterne (aujourd’hui effondrée), laquelle donne dans un passage couvert traversant le fossé au saillant I. Ce passage couvert, en fond de fossé et à ciel ouvert, comprend une terrasse permettant de desservir des créneaux de tir vers le fort de Charlemont et, côté front I-II, d’une série de locaux crénelés, dont des latrines, formant caponnière ; celle au fronton estampillé 1878. Au niveau de la jonction avec la contrescarpe, deux escaliers étroits permettaient de rejoindre les deux batteries annexes accolées l’une à l’autre, toutes deux dépourvues de traverses et en léger décrochage en hauteur l’une par rapport à l’autre et formant glacis sur ce front I-II. Depuis le chemin couvert on avait aussi accès à une galerie de contrescarpe qui rejoignait le saillant V tout en desservant nombre de créneaux étroits donnant sur le fossé ainsi que sept amorces de galeries de contremine. Ces dernières, palmées comme il se doit, sont extraordinairement bien conservées. Les fourneaux sont déjà creusés et plusieurs rainures dans les boyaux d’accès ont été prévues pour les différents stades du bourrage avant mise à feu. Il s’agit là, à notre connaissance, d’un des dispositifs les plus didactiques subsistant de nos jours. La galerie de contrescarpe est en excellent état, si ce n’est un éboulement à hauteur du saillant IV. L’extrémité droite de la galerie d’escarpe de gorge est toute autre. En effet, si l’on retrouve la poterne donnant dans le fossé, murée, la galerie se prolonge tout au long du front IV-V pour se terminer par un magasin plus vaste et pourvu de barbacanes assurant la ventilation. Un plan de Jean-Baptiste de Caux de Blaquetot (1723-1793), nommé directeur des fortifications en 1771, montre une caponnière au saillant V, reliant la poterne d’escarpe et l’accès à la galerie de contrescarpe. Aujourd’hui toutefois, il ne subsiste plus de trace de celle-ci. Légèrement décalé sur la gauche par rapport à la porte d’entrée, un escalier mène sur les dessus du fort. Ceux-ci ne comprennent qu’un épais parapet d’infanterie, deux emplacements d’artillerie bardés de murs maçonnés, une petite traverse-abri (effondrée) et un énorme monolithe de roc en place. Ce monolithe était jadis surmonté de la fameuse tour dont question en début d’article, tour qui, avec les tours Victoire et Grégoire, formait le trio figurant au bas des armoiries de Givet. L’accès à la dite tour s’effectuait depuis des escaliers ou échelle(s) en bois, aujourd’hui disparus et qui se situaient à l’entrée de la salle du pilier creusée dans le roc. Ce local, peu ou prou circulaire, creusé en 1699, à la voûte soutenue par un épais pilier central, ne comportait aucune ouverture autre que sa porte d’entrée. Ce pilier supporte en fait une seconde vaste salle, mais inaccessible sans échelle, salle d’où l’on gagnait la terrasse sommitale. Surmontant l’escalier d’accès aux dessus du fort, un petit local comprend deux fenêtres dont une face au fort voisin. Pouvait-on, depuis ce lieu, faire des signaux optiques ? Ce n’est pas impossible, mais nous devons insister sur le fait que, hormis le cartouche 1878 dont question plus haut, nous n’avons repéré aucun indice d’occupation du fort dans la période intéressant cet index, pas même un support de cage-applique. L’absence de réel casernement et de locaux de stockage aux normes en vigueur après 1874, indique clairement la dépendance du fort Condé vis-à-vis de son grand voisin. Dans l’axe du dit créneau, la caponnière, matérialisée par deux merlons de terre parallèles et permettant de circuler entre Condé et Charlemont à l’abri des coups directs, a été partiellement dégagée. Elle aussi mériterait une mise en valeur, ne fut-ce que par sa rareté. Notons que l’absence totale de gravats près de ces merlons n’incite pas à confirmer l’hypothèse de la présence ici de murs crénelés. Peu en avant et à l’est, se trouvait une demi lune. Un stand de tir occupait jusqu’à récemment (toujours présent en mars 2009) le fossé du front III-IV. La communauté de communes, intéressée par le site, riche tout autant de son patrimoine militaire que naturel, a manifestement débloqué des fonds car lors de notre second passage, en mars 2012, les choses avaient bien évolué. Le déboisement dégage désormais de superbes perspectives. Les fossés des fronts III-IV et IV-V ont été débarrassés des éboulis et leurs escarpes restaurées. A priori, la contrescarpe n’entre pas actuellement dans le plan de restauration, mais nous espérons que cela se fera. Néanmoins, un tel raclage de fossé ne risque-t-il pas d’éradiquer l’armoise blanche (Artemisia alba) qui, présente au saillant II, entre dans les lignes de protection du site ? Nous supposons que les parties prenantes y seront attentives. Bien que le fort soit actuellement toujours interdit au public, nous nous réjouissons des travaux accomplis. L’énorme soufflure de la demi gorge droite apparait déjà, de bien moindre ampleur toutefois, sur des cartes postales du début du XXè siècle. Elle attendra bien encore un peu. Les travaux sont apparemment effectués sous la forme de chantiers de réinsertion sociale ; deux à trois ans devraient encore être nécessaires pour rétablir les escarpes. Nous supposons qu’à terme, au moins les extérieurs seront accessibles au public qui pourra en faire un intéressant but de promenade.

Dept 08 (Ardennen). Fort Condé, ein freistehender, fünfeckiger Bau nördlich der Festung Charlemont, erinnert ein wenig an Fort Saint-Sébastien in Bitche, Moselle. Es wurde von 1725 bis 1732 um einen Turm herum erbaut, der manchmal Maugis-Turm oder Villahermosa-Turm genannt wird. Zuerst hieß es Fort de la Macque. VVaubanuban, der die Straße nach Philippeville so gut wie möglich verteidigen wollte, beschloss, den Turm abzureißen und das umliegende Gebiet zu einer Verteidigungsstellung auszubauen. So entstand das Fort, wie wir es heute sehen. Es war durch einen überdachten Weg mit der Festung verbunden. Dies ist eine starke Stellung, für die wir nicht den geringsten Hinweis auf eine Bewaffnung im für diesen Index relevanten Zeitraum finden konnten, außer dass der Giebel eines der Eingänge der Kaponniere zum Frontvorsprung I die Jahreszahl 1878 trägt. Es ist wahrscheinlich, dass die Artillerie die beiden Batterien links und rechts des Forts bewaffnen sollte und letztere als Ruheplatz für die Artilleristen und Schutz für einen Teil ihrer Ausrüstung dienen sollte. Wir haben hier ein ebenso interessantes wie wenig bekanntes Werk. Es hat also eine fünfeckige Form und verfügt streng genommen nicht über einen Schluchtgraben. Der sehr schmale Eingang wird nicht einmal durch eine Zugbrücke oder einziehbare Brücke verteidigt. Nur die beiden Schießscharten der Kassetten der Kurtine – eine folglich sehr flache Kurtine – und die der zinnenbewehrten Galerie, die die gesamte Länge der Schlucht einnimmt, konnten eine Verteidigung gewährleisten, die jedoch in jedem Fall nicht sehr wirksam war. Da diese Schlucht dem Fort Charlemont zugewandt war, war es offensichtlich wichtig, dem Feind im Falle einer Einnahme von Fort Condé auf dieser Seite keine zu schwierige Position zu bieten. Es ist daher vernünftig anzunehmen, dass der Hauptteil der Verteidigung der Schlucht von Fort Condé durch Fort Charlemont sichergestellt wurde. Die Feuerplattformen, die die Steilhänge bedecken, sind auf der Schluchtseite perfekt ausgeschnitten, um von Schüssen aus dem benachbarten Fort in Flankenangriff genommen werden zu können. Immer dieses berühmte Prinzip der Irreversibilität der Befestigung … Das linke Ende der Galerie des Schluchtsteilhangs endet, zusätzlich zu einem kleinen Magazin, an einer Ausfallpforte (inzwischen eingestürzt), die in einen überdachten Gang mündet, der den Graben bei Frontvorsprung I überquert. Dieser überdachte Gang am Grund des Grabens, der zum Himmel hin offen ist, umfasst eine Terrasse, die Zugang zu Schießscharten in Richtung Fort Charlemont bietet, und auf der Frontseite I-II eine Reihe von zinnenbewehrten Räumlichkeiten, darunter Latrinen, die eine Kaponniere bilden; der mit dem Giebel mit der Jahreszahl 1878. An der Kreuzung mit der Kontekarpe ermöglichten zwei schmale Treppen den Zugang zu den beiden angrenzenden Batterien, beide ohne Querstreben und leicht in der Höhe zueinander versetzt, und bildeten auf dieser Front I-II ein Glacis. Vom überdachten Weg aus gab es auch Zugang zu einer Kontekarpengalerie, die mit dem Vorsprung V verbunden war und gleichzeitig eine Reihe schmaler Zinnen mit Blick auf den Graben sowie sieben Anfänge von Konterminengalerien bediente. Letztere, nach Bedarf palmiert, sind außerordentlich gut erhalten. Die Öfen sind bereits gegraben und in den Zugangsschächten wurden mehrere Rillen für die verschiedenen Stadien des Stampfens vor dem Brennen vorgesehen. Dies ist unseres Wissens eine der didaktischsten Vorrichtungen, die heute noch übrig sind. Die Kontekarpengalerie ist in ausgezeichnetem Zustand, mit Ausnahme eines Erdrutsches auf der Höhe des Vorsprungs IV. Das rechte Ende der Schluchtsteilgalerie sieht ganz anders aus. Tatsächlich ist die Ausfallpforte, die in den Graben führt, zugemauert, und die Galerie verläuft entlang der gesamten Front IV-V, um in einem größeren Magazin zu enden, das mit Barbakanen ausgestattet ist, die für die Belüftung sorgen. Ein Plan von Jean-Baptiste de Caux de Blaquetot (1723–1793), der 1771 zum Leiter der Befestigungen ernannt wurde, zeigt am Frontbogen V eine Kaponniere, die die Steilwand und den Zugang zur Kontereskarpengalerie verband. Heute ist davon jedoch keine Spur mehr vorhanden. Etwas links vom Eingangstor versetzt führt eine Treppe in den oberen Teil des Forts. Dieser umfasst lediglich eine dicke Infanteriebrüstung, zwei mit Mauerwerk verkleidete Artilleriestellungen, eine kleine Schutztraverse (eingestürzt) und einen enormen Felsmonolithen. Dieser Monolith wurde einst von dem berühmten Turm gekrönt, der am Anfang des Artikels erwähnt wurde und zusammen mit den Türmen Victoire und Grégoire das Trio bildete, das unten auf dem Wappen von Givet abgebildet ist. Der Zugang zu diesem Turm erfolgte über heute verschwundene Holztreppen oder -leitern, die sich am Eingang des in den Fels gehauenen Säulenraums befanden. Dieser mehr oder weniger kreisförmige Raum, der 1699 gegraben wurde und dessen Gewölbe von einem dicken Mittelpfeiler getragen wurde, hatte außer der Eingangstür keine weitere Öffnung. Dieser Pfeiler stützte einen zweiten großen Raum, der jedoch ohne Leiter unzugänglich war und von dem aus man die Gipfelterrasse erreichte. Oberhalb der Zugangstreppe zum Fort befindet sich ein kleiner Raum mit zwei Fenstern, eines davon mit Blick auf das benachbarte Fort. Konnten von hier aus optische Signale gesendet werden? Es ist nicht unmöglich, aber wir müssen betonen, dass wir außer der oben erwähnten Kartusche von 1878 keine Hinweise auf eine Besiedlung des Forts im für diesen Index relevanten Zeitraum gefunden haben, nicht einmal eine Käfigmauerstütze. Das Fehlen echter Kasernen und Lagereinrichtungen, die den nach 1874 geltenden Standards entsprachen, zeigt deutlich die Abhängigkeit von Fort Condé von seinem größeren Nachbarn. In der Achse der besagten Zinne wurde die Kaponniere, die durch zwei parallele Erdhügel gekennzeichnet war und eine vor direkten Treffern geschützte Bewegung zwischen Condé und Charlemont ermöglichte, teilweise freigelegt. Auch dieser Ort verdient es, hervorgehoben zu werden, schon allein wegen seiner Seltenheit. Das völlige Fehlen von Schutt in der Nähe dieser Hügel spricht nicht für die Annahme, dass hier Zinnenmauern vorhanden waren. Etwas weiter östlich befand sich ein Halbmond. Bis vor kurzem (im März 2009 noch vorhanden) befand sich im Graben der Front III-IV ein Schießstand. Die Gemeinde, die sich für die Stätte mit ihrem reichen militärischen und natürlichen Erbe interessiert, hat offensichtlich Mittel bereitgestellt, denn bei unserem zweiten Besuch im März 2012 waren die Arbeiten bereits weit fortgeschritten. Die Abholzung bietet nun eine herrliche Aussicht. Die Gräben der Fronten III-IV und IV-V wurden vom Geröll befreit und ihre Steilhänge wiederhergestellt. Die Kontereskarpe ist derzeit nicht im Restaurierungsplan enthalten, wir hoffen aber, dass dies bald geschehen wird. Könnte jedoch durch das Abtragen der Gräben nicht der Weiße Wermut (Artemisia alba) ausgerottet werden, der im Frontbogen II innerhalb der Schutzlinien der Stätte wächst? Wir gehen davon aus, dass die Beteiligten dies aufmerksam verfolgen werden. Obwohl das Fort derzeit noch für die Öffentlichkeit geschlossen ist, sind wir mit den geleisteten Arbeiten zufrieden. Das riesige Blowhole in der rechten Hälfte der Schlucht ist bereits auf Postkarten aus dem frühen 20. Jahrhundert abgebildet, wenn auch in deutlich kleinerem Maßstab. Es muss jedoch noch etwas warten. Die Arbeiten werden offenbar als soziales Rehabilitationsprojekt durchgeführt; die Wiederherstellung der Steilhänge dürfte noch zwei bis drei Jahre dauern. Wir gehen davon aus, dass zumindest die Außenbereiche irgendwann für die Öffentlichkeit zugänglich sein werden und als interessantes Ziel für Spaziergänge genutzt werden können.

Dept 08 (Ardennen). Fort Condé, een losstaand, vijfhoekig bouwwerk ten noorden van het fort van Charlemont, doet enigszins denken aan Fort Saint-Sébastien in Bitche, aan de Moezel. Gebouwd tussen 1725 en 1732 rond een toren die soms de Maugis-toren of Villahermosatoren werd genoemd, heette het eerst Fort de la Macque. Vauban, die de weg naar Philippeville zo goed mogelijk wilde verdedigen, besloot de toren te slopen en het omliggende gebied te ontwikkelen tot een verdedigingslinie, wat resulteerde in het fort zoals we het nu zien. Het was met het fort verbonden door een overdekte weg. Dit is een sterke positie waarvoor we geen enkele aanwijzing voor bewapening in de periode die voor deze index van belang is, hebben kunnen vinden, behalve dat het fronton van een van de ingangen van de caponnière naar saillant I het jaartal 1878 draagt. De kans bestaat dat artillerie gepland was om de twee batterijen links van het fort te bewapenen, evenals die rechts, en dat deze laatste zou dienen als rustplaats voor de kanonniers en als schuilplaats voor een deel van hun uitrusting. We hebben hier een werk dat even interessant als weinig bekend is. Vijfhoekig van vorm, dus strikt genomen, heeft het geen kloofgracht. De ingang, van zeer geringe breedte, wordt zelfs niet verdedigd door een ophaalbrug of schuifbrug. Alleen de twee schietgaten van de vliesgevel, een vliesgevel dus zeer ondiep, en die van de gekanteelde galerij die de gehele lengte van de kloof beslaat, konden aanspraak maken op een verdediging die in ieder geval niet erg effectief was. Het was duidelijk dat deze kloof, die uitkeek op het fort Charlemont, belangrijk was om de vijand, in geval van de inname van Fort Condé, geen te lastige positie aan deze kant te geven. Het is daarom redelijk om te stellen dat het grootste deel van de verdediging van de kloof van Fort Condé werd gewaarborgd door Fort Charlemont. De schietplatforms die de hellingen bedekken, zijn aan de kant van de kloof perfect uitgesneden om in enfilade te kunnen worden ingenomen door schoten afkomstig van het naburige fort. Altijd dit beroemde principe van de onomkeerbaarheid van de vesting… Het linkereinde van de galerij van de kloofhelling eindigt, naast een klein magazijn, in een achterpoortje (nu ingestort), dat uitkomt op een overdekte doorgang die de gracht oversteekt bij saillant I. Deze overdekte doorgang, op de bodem van de gracht en open naar de hemel, omvat een terras dat toegang biedt tot schietgaten richting Fort Charlemont en, aan de voorkant I-II, een reeks gekanteelde ruimtes, waaronder latrines, die een caponnière vormen; degene met het fronton gestempeld 1878. Op de kruising met de contrescarp gaven twee smalle trappen toegang tot de twee aangrenzende batterijen, beide zonder dwarsbalken en enigszins verschoven in hoogte ten opzichte van elkaar, en vormden een glacis op dit front I-II. Vanaf de overdekte weg was er ook toegang tot een contrescarpgalerij die aansloot op saillant V en een aantal smalle kantelen bediende die uitkeken op de gracht, evenals zeven beginpunten van tegenmijngalerijen. Deze laatste, waar nodig gepalmd, zijn buitengewoon goed bewaard gebleven. De ovens zijn al gegraven en er zijn verschillende gleuven in de toegangsholten aangebracht voor de verschillende fasen van het aanstampen vóór het bakken. Dit is, voor zover wij weten, een van de meest didactische hulpmiddelen die vandaag de dag nog over zijn. De contrescarpgalerij verkeert in uitstekende staat, afgezien van een aardverschuiving ter hoogte van saillant IV. Het rechtereinde van de kloofhellinggalerij is heel anders. Als we de opening van de achterdeur naar de gracht dichtgemetseld aantreffen, loopt de galerij door over de gehele lengte van voorste gedeelte IV-V en eindigt in een groter magazijn, uitgerust met sperwers die voor de ventilatie zorgen. Een plattegrond van Jean-Baptiste de Caux de Blaquetot (1723-1793), in 1771 benoemd tot directeur van de vestingwerken, toont een caponnière in saillant V, die de achteringang van de steile helling verbindt met de toegang tot de galerij van de contrescarp. Tegenwoordig is er echter geen spoor meer van over. Iets links van de toegangspoort bevindt zich een trap die naar het bovenste deel van het fort leidt. Deze bestaat alleen uit een dikke infanterieparapet, twee artillerie-emplacementen bekleed met gemetselde muren, een kleine traverse van een schuilplaats (ingestort) en een enorme rotsmonoliet. Deze monoliet werd ooit bekroond door de beroemde toren die aan het begin van dit artikel werd genoemd, een toren die samen met de torens Victoire en Grégoire het trio vormde dat onderaan het wapen van Givet staat afgebeeld. De toegang tot de genoemde toren was via houten trappen of ladders, die nu verdwenen zijn en zich bevonden bij de ingang van de in de rots uitgehouwen pilaarkamer. Deze min of meer ronde ruimte, gegraven in 1699, met een gewelf ondersteund door een dikke centrale pilaar, had geen andere opening dan de toegangsdeur. Deze pilaar ondersteunde in feite een tweede grote ruimte, maar die was zonder ladder niet toegankelijk, een ruimte van waaruit men het topterras bereikte. Boven de toegangstrap naar de top van het fort bevindt zich een kleine ruimte met twee ramen, waarvan één uitkijkt op het naburige fort. Zouden vanaf deze locatie optische signalen kunnen worden ontvangen? Het is niet onmogelijk, maar we moeten benadrukken dat we, afgezien van de hierboven genoemde cartouche uit 1878, geen enkel bewijs hebben gevonden van bewoning van het fort in de periode die voor deze index van belang is, zelfs geen ondersteuning van een kooimuur. De afwezigheid van echte barakken en opslagfaciliteiten die voldeden aan de normen die na 1874 van kracht waren, wijst duidelijk op de afhankelijkheid van Fort Condé van zijn grotere buur. In de as van de genoemde kanteel is de caponnière, gemarkeerd door twee parallelle aarden wallen en die beweging tussen Condé en Charlemont mogelijk maakte, beschermd tegen directe treffers, gedeeltelijk vrijgemaakt. Ook deze verdient het om te worden benadrukt, al was het maar vanwege zijn zeldzaamheid. Merk op dat de totale afwezigheid van puin nabij deze heuvels de hypothese van de aanwezigheid van gekanteelde muren hier niet bevestigt. Iets verderop, ten oosten daarvan, was een halve maan te zien. Tot voor kort (in maart 2009 nog steeds aanwezig) bevond zich in de gracht van front III-IV een schietbaan. De gemeenschap van gemeenten, die geïnteresseerd is in de site, rijk aan zowel militair als natuurlijk erfgoed, heeft duidelijk geld vrijgemaakt, want tijdens ons tweede bezoek, in maart 2012, waren de zaken aanzienlijk gevorderd. De ontbossing biedt nu een prachtig uitzicht. De grachten van front III-IV en IV-V zijn ontdaan van puin en hun hellingen zijn hersteld. A priori is de contrescarp momenteel niet opgenomen in het restauratieplan, maar we hopen dat dit zal gebeuren. Zou een dergelijke greppelafbraak echter niet de witte alsem (Artemisia alba) kunnen uitroeien, die aanwezig is in saillant II en binnen de beschermingslijnen van de site valt? We gaan ervan uit dat de betrokkenen hier aandacht aan zullen besteden. Hoewel het fort momenteel nog gesloten is voor publiek, zijn we tevreden met de uitgevoerde werkzaamheden. Het enorme blaasgat in de rechterkloof verschijnt, zij het op veel kleinere schaal, al op ansichtkaarten uit het begin van de 20e eeuw. Het zal nog even moeten wachten. De werkzaamheden worden blijkbaar uitgevoerd als een sociaal rehabilitatieproject; het herstel van de hellingen zal nog twee tot drie jaar duren. We gaan ervan uit dat uiteindelijk in ieder geval de buitenkant toegankelijk zal zijn voor het publiek, dat er een interessante wandelbestemming van kan maken.

Dept 08 (Ardennes). A detached, pentagonal structure north of the fortress of Charlemont, Fort Condé is somewhat reminiscent of Fort Saint-Sébastien in Bitche, Moselle. Built from 1725 to 1732 around a tower sometimes called the Maugis Tower or Villahermosa Tower, it was first called Fort de la Macque. Vauban, wishing to defend the road to Philippeville as closely as possible, decided to demolish the tower and develop the surrounding area into a defensive position, which resulted in the fort as we see it today. It was connected to the fortress by a covered way. This is a strong position for which we have not been able to find the slightest indication of armament in the period of interest to this index except that the pediment of one of the entrances of the caponier to salient I bears the date 1878, the probability exists that artillery was planned to arm the two batteries attached to the left of the fort as well as those on the right and the latter to serve as a resting place for the gunners and shelter for part of their equipment. We have here a work as interesting as it is little known. Pentagonal in shape therefore, it does not, strictly speaking, have a gorge ditch. The entrance, of very narrow width, is not even defended by a drawbridge or retractable bridge. Only the two firing loopholes of the curtain wall coffers, a curtain wall consequently very shallow, and those of the crenellated gallery occupying the entire length of the gorge, could claim a defense that was in any case not very effective. Obviously, this gorge facing the Charlemont fort, it was important not to give the enemy, in the event of the capture of Fort Condé, too tough a position on this side. It is therefore reasonable to write that the main part of the defense of the gorge of Fort Condé was ensured by Fort Charlemont. The firing platforms covering the escarpments are, on the gorge side, perfectly cut out to be able to be taken in enfilade by shots coming from the neighboring fort. Always this famous principle of irreversibility of the fortification… The left end of the gorge escarpment gallery ends, in addition to a small magazine, by a postern (now collapsed), which opens into a covered passage crossing the ditch at salient I. This covered passage, at the bottom of the ditch and open to the sky, includes a terrace providing access to firing loopholes towards Fort Charlemont and, on the front I-II side, a series of crenellated premises, including latrines, forming a caponier; the one with the pediment stamped 1878. At the junction with the counterscarp, two narrow staircases allowed access to the two adjoining batteries, both without crosspieces and slightly offset in height from each other and forming a glacis on this front I-II. From the covered way there was also access to a counterscarp gallery which joined salient V while serving a number of narrow crenellations overlooking the ditch as well as seven beginnings of countermine galleries. The latter, palmed as required, are extraordinarily well preserved. The furnaces are already dug and several grooves in the access guts have been provided for the different stages of tamping before firing. This is, to our knowledge, one of the most didactic devices remaining today. The counterscarp gallery is in excellent condition, except for a landslide at the height of salient IV. The right end of the gorge scarp gallery is quite different. Indeed, if we find the postern opening into the ditch, walled up, the gallery continues all along front IV-V to end in a larger magazine equipped with barbicans ensuring ventilation. A plan by Jean-Baptiste de Caux de Blaquetot (1723-1793), appointed director of fortifications in 1771, shows a caponier at salient V, connecting the scarp postern and access to the counterscarp gallery. Today, however, no trace of it remains. Slightly offset to the left of the entrance gate, a staircase leads to the upper part of the fort. These only include a thick infantry parapet, two artillery emplacements clad with masonry walls, a small shelter traverse (collapsed) and an enormous rock monolith in place. This monolith was once topped by the famous tower mentioned at the beginning of the article, a tower which, with the Victoire and Grégoire towers, formed the trio shown at the bottom of Givet's coat of arms. Access to the said tower was via wooden stairs or ladder(s), now disappeared, which were located at the entrance to the pillar room dug into the rock. This room, more or less circular, dug in 1699, with a vault supported by a thick central pillar, had no opening other than its entrance door. This pillar in fact supports a second large room, but inaccessible without a ladder, a room from which one reached the summit terrace. Surmounting the access staircase to the top of the fort, a small room has two windows, one facing the neighboring fort. Could optical signals be made from this location? It is not impossible, but we must emphasize the fact that, apart from the 1878 cartouche mentioned above, we have not identified any evidence of occupation of the fort in the period of interest to this index, not even a cage-wall support. The absence of real barracks and storage facilities that met the standards in force after 1874 clearly indicates Fort Condé's dependence on its larger neighbor. In the axis of the said crenelation, the caponier, marked by two parallel earthen mounds and allowing movement between Condé and Charlemont protected from direct hits, has been partially cleared. It too deserves to be highlighted, if only because of its rarity. Note that the total absence of rubble near these mounds does not encourage confirmation of the hypothesis of the presence of crenellated walls here. A little ahead and to the east, there was a half-moon. A shooting range occupied until recently (still present in March 2009) the ditch of front III-IV. The community of communes, interested in the site, rich in both its military and natural heritage, has clearly released funds because during our second visit, in March 2012, things had progressed considerably. The deforestation now offers superb views. The ditches of fronts III-IV and IV-V have been cleared of scree and their escarpments restored. A priori, the counterscarp is not currently included in the restoration plan, but we hope that this will happen. However, might such ditch scraping not eradicate the white wormwood (Artemisia alba) which, present in salient II, falls within the site's protection lines? We assume that the stakeholders will be attentive to this. Although the fort is currently still closed to the public, we are pleased with the work accomplished. The enormous blowhole in the right half-gorge already appears, albeit on a much smaller scale, on postcards from the early 20th century. She'll have to wait a little longer. The work is apparently being carried out as a social rehabilitation project; it should still take two to three years to restore the escarpments. We assume that eventually, at least the exteriors will be accessible to the public, who will be able to use them as an interesting destination for walks.

Dept 08 (Ardeny). Samostatně stojící pětiúhelníková stavba severně od pevnosti Charlemont, pevnost Fort Condé, poněkud připomíná pevnost Fort Saint-Sébastien v Bitche v Mosele. Postavena byla v letech 1725 až 1732 kolem věže, někdy nazývané Maugisova věž nebo Villahermosova věž, a nejprve se nazývala Fort de la Macque. Vauban, který si přál co nejpřesněji bránit cestu do Philippeville, se rozhodl věž zbourat a okolní oblast přeměnit na obranné postavení, což vedlo k podobě pevnosti, jak ji vidíme dnes. S pevností byla spojena krytou cestou. Jedná se o silnou pozici, u které jsme v období, které je předmětem tohoto rejstříku, nenašli ani náznak vyzbrojení, s výjimkou štítu jednoho z vchodů do kaponiéru na výběžku I, který nese datum 1878. Existuje pravděpodobnost, že dělostřelectvo mělo vyzbrojit jak dvě baterie připojené k levé straně pevnosti, tak i ty napravo, přičemž ta druhá měla sloužit jako místo odpočinku pro dělostřelce a úkryt pro část jejich vybavení. Máme zde dílo zajímavé a zároveň málo známé. Má pětiúhelníkový tvar, takže striktně vzato nemá příkop v rokli. Vchod, který je velmi úzký, není ani chráněn padacím mostem ani zatahovacím mostem. Pouze dvě palebné střílny v kazetách kurtové zdi, která je tudíž velmi mělká, a střílny v cimbuří zabírající celou délku rokle by mohly představovat obranu, která v každém případě nebyla příliš účinná. Je zřejmé, že v této soutěsce obrácené k pevnosti Charlemont bylo důležité nepříteli v případě dobytí pevnosti Fort Condé nedat příliš těžké postavení na této straně. Je proto rozumné napsat, že hlavní část obrany soutěsky Fort Condé zajišťoval Fort Charlemont. Palebné plošiny kryjící srázy jsou na straně soutěsky dokonale vytesané tak, aby je bylo možné obsadit v enfiládě střelami přicházejícími ze sousední pevnosti. Vždy tento slavný princip nevratnosti opevnění… Levý konec galerie srázu soutěsky končí kromě malého zásobníku také zadním střešním můstkem (nyní zříceným), který se otevírá do kryté chodby křížící příkop u výběžku I. Tato krytá chodba, na dně příkopu a otevřená k nebi, zahrnuje terasu poskytující přístup k palebným střílnam směrem k pevnosti Fort Charlemont a na přední straně I-II řadu cimbuří, včetně latrín, tvořících kaponiéru; ten s štítem vyraženým rokem 1878. Na křižovatce s protiskluzovou lávkou umožňovala dvě úzká schodiště přístup ke dvěma sousedním bateriím, obě bez příčných trámů a mírně odsazená od sebe a tvořící na této frontě I-II mírný svah. Z kryté cesty byl také přístup do protiskluzové štoly, která se napojovala na výběžek V a obsluhovala řadu úzkých cimbuří s výhledem na příkop, a také sedm začátků protidůlních štol. Ty, dle potřeby ošetřené palmami, jsou mimořádně dobře zachovány. Pece jsou již vykopané a v přístupových vnitřnostech je vytvořeno několik drážek pro různé fáze pěchování před výpalem. Toto je podle našich znalostí jedno z nejdidaktičtějších zařízení, které se dodnes dochovalo. Štola protiskluzové lávky je ve výborném stavu, s výjimkou sesuvu půdy ve výšce výběžku IV. Pravý konec štoly srázové lávky rokle je zcela odlišný. Pokud najdeme zadní otvor do příkopu zazděný, štola pokračuje po celé frontě IV-V a končí ve větším zásobníku vybaveném barbakany zajišťujícími větrání. Plán od Jeana-Baptisty de Caux de Blaquetot (1723-1793), jmenovaného ředitelem opevnění v roce 1771, zobrazuje kaponiéru u výběžku V, spojující zadní část srázu a přístup k ochozu protisrázu. Dnes po něm však nezůstala žádná stopa. Mírně odsazené vlevo od vstupní brány vede do horní části pevnosti schodiště. Patří mezi ně pouze silný pěchotní parapet, dvě dělostřelecká stanoviště obložená zděnými zdmi, malý přístřešek (zřícený) a obrovský kamenný monolit. Tento monolit byl kdysi zakončen slavnou věží zmíněnou na začátku článku, věží, která spolu s věžemi Victoire a Grégoire tvořila trio zobrazené ve spodní části Givetova erbu. Přístup k zmíněné věži byl po dřevěných schodech nebo žebřících, které nyní zmizely a nacházely se u vchodu do sloupové místnosti vyhloubené ve skále. Tato místnost, víceméně kruhová, vykopaná v roce 1699, s klenbou podepřenou tlustým centrálním pilířem, neměla kromě vstupních dveří žádný jiný otvor. Tento pilíř ve skutečnosti podpírá druhou velkou místnost, ale bez žebříku nepřístupnou, místnost, ze které se dalo dostat na vrcholovou terasu. Nad přístupovým schodištěm na vrchol pevnosti se nachází malá místnost se dvěma okny, z nichž jedno směřuje k sousední pevnosti. Mohly by z tohoto místa být vysílány optické signály? Není to nemožné, ale musíme zdůraznit skutečnost, že kromě výše zmíněné kartuše z roku 1878 jsme nenašli žádné důkazy o obývání pevnosti v období, které je předmětem tohoto indexu, ani opěrnou stěnu ve tvaru klece. Absence skutečných kasáren a skladovacích zařízení, které by splňovaly normy platné po roce 1874, jasně ukazuje na závislost pevnosti Fort Condé na jejím větším sousedovi. V ose zmíněného cimbuří byl částečně vyčištěn kaponiér, označený dvěma rovnoběžnými hliněnými valy a umožňující pohyb mezi Condé a Charlemontem chráněný před přímými zásahy. I on si zaslouží zdůraznění, už jen pro svou vzácnost. Všimněte si, že naprostá absence sutin v blízkosti těchto mohyl nenasvědčuje potvrzení hypotézy o přítomnosti cimbuří. Kousek vpředu a na východ se nacházel půlměsíc. Střelnice se donedávna (v březnu 2009 stále nacházela) v příkopu fronty III-IV. Komunita obcí, která má zájem o toto místo, bohaté na vojenské i přírodní dědictví, zjevně uvolnila finanční prostředky, protože během naší druhé návštěvy v březnu 2012 se věci značně posunuly. Odlesňování nyní nabízí nádherné výhledy. Příkopy front III-IV a IV-V byly zbaveny sutě a jejich srázy byly obnoveny. Protisráz v současné době není zahrnut v plánu obnovy, ale doufáme, že se tak stane. Mohlo by však takové seškrábání příkopů nevyhubit pelyněk bílý (Artemisia alba), který se vyskytuje ve výběžku II a spadá do ochranných linií lokality? Předpokládáme, že zúčastněné strany budou této otázce věnovat pozornost. Ačkoli je pevnost v současné době pro veřejnost stále uzavřena, jsme s vykonanou prací spokojeni. Obrovský průduch v pravé polovině rokle se již objevuje, byť v mnohem menším měřítku, na pohlednicích z počátku 20. století. Bude si muset ještě chvíli počkat. Práce se zřejmě provádějí jako projekt sociální obnovy; obnova srázů by měla trvat ještě dva až tři roky. Předpokládáme, že nakonec budou alespoň exteriéry přístupné veřejnosti, která je bude moci využívat jako zajímavý cíl pro procházky.