Camp retranché de Belfort, OSO de la ville, 1890-1892. 459 m/alt. Baptisé "batterie Édouard Thiers" en 1896. 279 hommes, 4 canons de 120 mm longs et 5 canons revolvers. Vu du ciel, ce trapèze presque régulier ne laisse rien paraître de sa singularité. Nul ne se douterait alors qu’il a sous les yeux un ouvrage entièrement creusé dans le roc. Pourtant un œil averti ne manquerait pas d’être interloqué par la présence de fossés défendus par des coffres de contrescarpe et les seuls reliefs de quatre traverses sur les dessus. Point de casernement apparent, point de cour intérieure, rien. Tout cela doit bien se trouver quelque part car il n’existe pas de si petite batterie dotée d’un périmètre défensif aussi sophistiqué. Entrons ensemble dans l’ouvrage. L’entrée de contrescarpe rappelle singulièrement celle des forts belges de la Meuse. Est-ce réellement un hasard ? Ces derniers ont précisément été construits entre 1888 et 1892. Cet accès consiste en une rampe perpendiculaire au fossé descendant au niveau de ce dernier. Avant de l’atteindre, une muraille est percée d’un passage à la voûte en plein cintre. Ce tunnel franchi, on débouche dans une courtine, face à l’entrée d’escarpe. Cette courtine n’est pas plane, depuis un point bas en son centre, le fossé remonte de part et d’autre vers les coffres flanquants. Au contraire des forts belges, les entrées d’escarpe et de contrescarpe se situent sur un même axe. Seule celle d’escarpe est pourvue d’un pont-levis. Ce dernier est du type bascule en dessous, mais ce ne sont point des contrepoids qui s’escamotent dans des tranchées latérales, ici c’est un prolongement de la partie centrale qui s’enfonçait dans le sol. Par ailleurs, il n’y a pas de local de manœuvre sous le pont et son haha était comblé lors de notre visite en août 2000. Dès l’instant où l’on pénètre l’escarpe, la moindre galerie, le moindre local, a été creusé dans le roc. Les locaux s’appuyant à la courtine sont séparés d’elle par une solide épaisseur de roc et dépourvus de fenêtre. Le revêtement intérieur dissimule le rocher, mais l’humidité et la fraîcheur inhabituelles constituent de précieux indices que cet ouvrage est différent. Les deux vastes chambrées sont conçues comme celles des abris sous roc, avec un parapluie de tôles. Elles sont placées perpendiculairement à deux couloirs de circulations, ce qui favorise leur ventilation. La circulation de l’air était conditionnée par deux âtres érigés dans un des couloirs devant les chambrées. Leur air chaud appelant l’air froid créait un flux d’air permanent dans les chambrées mais aussi dans les diverticules s’écartant vers les coffres du front de tête. Les locaux tels que magasin à projectiles, à poudre et atelier de chargement sont, eux aussi disposés comme dans un magasin sous roc. Il ne serait ainsi pas erroné de décrire brièvement l’ouvrage comme un abri caverne accolé à un magasin sous roc reliés par galerie à des coffres défendant le périmètre et à des emplacements d’artillerie sur leurs dessus. La gaine menant au coffre double du saillant II jouxte un puits d’une trentaine de mètres de profondeur lequel assurait l’alimentation en eau potable de la garnison. Chaque gaine joignant un coffre de contrescarpe comprend, sous la contrescarpe, un égout "visitable", pour reprendre un vocable ayant cours dans la Ligne Maginot et désignant une évacuation d’eaux usées ou de condensation matérialisée par une galerie basse dans laquelle un homme peut circuler, fut-ce à genoux. Les autres locaux de vie du fort, cuisines et magasins aux vivres, sont ceux qui s’adossent au mur de la courtine. Tous les coffres sont en béton spécial. Tous ont sur leur cloison arrière une croix censée faciliter le pointage des canons en dépit de la fumée de leurs tirs. Certains créneaux de projecteurs possèdent encore leur revêtement de carreaux de faïence quant à ceux de tir, ils sont encore pourvus des supports de pied de mitrailleuse de caponnière Mle 1900. Chaque coffre est pourvu, outre du créneau de tir et celui du projecteur, d’un autre étiré verticalement devant pouvoir le cas échéant à la fois servir pour le tir au fusil, pour l’observation et suppléer au créneau de pied absent ici. Ce der nier créneau est gradiné. Les traverses-abris sont en béton spécial de deux mètres d’épaisseur. Elles sont toutes en rondeurs et très bien conservées. Les n° 2 et 4 communiquent avec les dessous, seule la n° 2 est enracinée. Une association se démène pour la sauvegarde de cet ouvrage réellement atypique et l’ouvre au public. C’est sans aucun doute l’ouvrage intermédiaire le plus intéressant de la place et il nous tarde d’y retourner voir le travail accompli. Très souvent mentionné comme "ouvrage de la Côte d'Essert".

Befestigtes Lager Belfort, WSW der Stadt, 1890–1892. 459 m ü. M. Benannt 1896 „Batterie Édouard Thiers“. 279 Mann, 4 lange 120-mm-Geschütze und 5 Revolverkanonen. Aus der Luft betrachtet, verrät dieses fast regelmäßige Trapez nichts von seiner Einzigartigkeit. Niemand würde vermuten, dass er eine vollständig in den Fels gehauene Anlage vor sich hat. Doch ein geschultes Auge würde von den Gräben, die durch Kontekarpenkassetten verteidigt werden, und den einzigen Reliefs von vier Traversen auf den Gipfeln überrascht sein. Keine sichtbaren Kasernen, kein Innenhof, nichts. All das muss irgendwo sein, denn es gibt keine so kleine Batterie mit einem so ausgeklügelten Verteidigungsring. Betreten wir gemeinsam die Anlage. Der Eingang zur Kontekarpe erinnert auffallend an die belgischen Forts an der Maas. Ist das wirklich ein Zufall? Sie wurden zwischen 1888 und 1892 erbaut. Der Zugang besteht aus einer Rampe, die senkrecht zum Graben verläuft und bis auf dessen Höhe abfällt. Vor diesem Zugang durchbricht eine Mauer einen Gang mit einem halbkreisförmigen Gewölbe. Durch diesen Tunnel gelangt man in eine Kurtine gegenüber dem Eingang zur Steilküste. Diese Kurtine ist nicht flach; von einem niedrigen Punkt in ihrer Mitte steigt der Graben auf beiden Seiten zu den flankierenden Gewölben an. Anders als bei den belgischen Forts liegen die Eingänge zur Steilküste und zur Kontereskarpe auf derselben Achse. Nur der Eingang zur Steilküste verfügt über eine Zugbrücke. Diese ist unten vom Typ Klappbrücke, aber es handelt sich nicht um Gegengewichte, die in seitliche Gräben eingefahren werden; hier handelt es sich um eine in den Boden eingelassene Verlängerung des Mittelteils. Außerdem gibt es unter der Brücke keinen Manövrierraum, und ihr Haha wurde bei unserem Besuch im August 2000 zugeschüttet. Vom Moment des Betretens der Steilküste an ist jeder Gang, jeder Raum in den Fels gegraben. Die an den Vorhang gelehnten Räume sind durch eine massive Felswand von diesem getrennt und haben keine Fenster. Die Innenverkleidung verbirgt den Fels, aber die ungewöhnliche Feuchtigkeit und Kühle sind wertvolle Hinweise darauf, dass diese Struktur anders ist. Die beiden großen Baracken sind wie Felsunterstände mit einem Blechschirm konzipiert. Sie stehen senkrecht zu zwei Verkehrskorridoren, was ihre Belüftung fördert. Die Luftzirkulation wurde durch zwei Feuerstellen geregelt, die in einem der Korridore vor den Baracken errichtet wurden. Ihre heiße Luft, die kalte Luft verlangte, erzeugte einen permanenten Luftstrom in den Baracken, aber auch in den Divertikeln, die zu den Kassetten der Stirnwand hin divergierten. Die Räume wie die Projektil- und Pulvermagazine und die Ladewerkstatt sind ebenfalls wie in einem Felsmagazin angeordnet. Es wäre daher nicht falsch, die Struktur kurz als einen Höhlenunterstand zu beschreiben, der an ein Felsmagazin angebaut war und durch Galerien mit Gewölben zur Verteidigung des Umkreises und mit Artilleriestellungen auf ihren Spitzen verbunden war. Der Schacht, der zum Doppelgewölbe von Frontbogen II führt, grenzt an einen etwa dreißig Meter tiefen Brunnen, der die Garnison mit Trinkwasser versorgte. Jeder Schacht, der mit einem Kontereskarpengewölbe verbunden ist, enthält unter der Kontereskarpe einen „besuchbaren“ Abwasserkanal, um einen in der Maginot-Linie gebräuchlichen Begriff zu verwenden, der einen Abwasser- oder Kondenswasserablauf bezeichnet, der durch einen niedrigen Gang realisiert wurde, in dem sich ein Mann auch auf den Knien bewegen konnte. Die anderen Wohnbereiche des Forts, Küchen und Lebensmittellager, sind diejenigen, die an die Kurtine lehnen. Alle Gewölbe sind aus Spezialbeton gebaut. An ihrem hinteren Schott befindet sich bei allen ein Kreuz, das das Zielen der Kanonen trotz des Rauchs ihrer Geschosse erleichtern soll. Einige Schießscharten für Suchscheinwerfer sind noch mit Steingutfliesen verkleidet, während die Schießscharten noch mit den Fußstützen der Kaponniere-Maschinengewehre Mle 1900 ausgestattet sind. Jeder Kasten ist neben der Schießscharte und der Scheinwerferscharte mit einer weiteren vertikalen Schießscharte ausgestattet, die bei Bedarf zum Gewehrfeuer, zur Beobachtung und als Ersatz für die hier fehlende Fußscharte genutzt werden kann. Diese letzte Schießscharte ist abgestuft. Die Traversen des Unterstands bestehen aus zwei Meter dickem Spezialbeton. Sie sind alle abgerundet und sehr gut erhalten. Die Nummern 2 und 4 sind mit den unteren Abschnitten verbunden, nur Nr. 2 ist eingewurzelt. Ein Verein arbeitet daran, dieses wirklich untypische Bauwerk zu erhalten und es der Öffentlichkeit zugänglich zu machen. Dies ist zweifellos das interessanteste Zwischenbauwerk in der Gegend, und wir können es kaum erwarten, zurückzukehren, um die Fertigstellung der Arbeiten zu sehen. Es wird sehr oft als „Bauwerk der Côte d'Essert“ bezeichnet.

Versterkt kamp van Belfort, ten WZW van de stad, 1890-1892. 459 m/hoogte. In 1896 "Édouard Thiers-batterij" genoemd. 279 manschappen, 4 lange 120 mm kanonnen en 5 revolverkanonnen. Vanuit de lucht gezien, onthult deze bijna regelmatige trapezium niets van zijn bijzonderheid. Niemand zou vermoeden dat ze naar een volledig in de rots uitgehouwen bouwwerk kijken. Toch zou een geoefend oog verrast worden door de aanwezigheid van grachten, verdedigd door contrescarp-cassettes, en de enige reliëfs van vier traversen op de toppen. Geen zichtbare barakken, geen binnenplaats, niets. Dit alles moet ergens zijn, want er is geen zo kleine batterij met zo'n geavanceerde verdedigingsperimeter. Laten we samen het bouwwerk betreden. De ingang via de contrescarp doet op een merkwaardige manier denken aan die van de Belgische forten langs de Maas. Is dit echt toeval? Deze werden gebouwd tussen 1888 en 1892. Deze toegang bestaat uit een helling loodrecht op de gracht die afdaalt naar het niveau van de gracht. Voordat men deze bereikt, wordt een muur doorboord door een doorgang met een halfrond gewelf. Eenmaal door deze tunnel komt men uit in een gordijnmuur, tegenover de ingang van de steile helling. Deze gordijnmuur is niet vlak; vanaf een laag punt in het midden loopt de gracht aan beide zijden omhoog richting de flankerende gewelven. In tegenstelling tot de Belgische forten bevinden de ingangen van de steile helling en de contrascarpus zich op dezelfde as. Alleen de ingang van de steile helling heeft een ophaalbrug. Deze laatste is van het basculetype, maar dit zijn geen contragewichten die in laterale sleuven worden teruggetrokken; hier is het een verlenging van het centrale deel dat in de grond is verzonken. Bovendien is er geen manoeuvreerruimte onder de brug en was de hah gevuld tijdens ons bezoek in augustus 2000. Vanaf het moment dat men de steile helling betreedt, is elke galerij, elke kamer, in de rots uitgegraven. De kamers die tegen het gordijn aanleunen, zijn ervan gescheiden door een dikke laag rots en hebben geen ramen. De binnenbekleding verbergt de rots, maar de ongewone vochtigheid en koelte zijn waardevolle aanwijzingen dat deze structuur anders is. De twee grote barakken zijn ontworpen als die van rotsschuilplaatsen, met een metalen parasol. Ze staan loodrecht op twee circulatiecorridors, wat de ventilatie bevordert. De luchtcirculatie werd geconditioneerd door twee haarden die in een van de gangen voor de barakken waren geplaatst. Hun warme lucht, die koude lucht nodig had, creëerde een permanente luchtstroom in de barakken, maar ook in de divertikels die naar de kasten van het hoofdeinde divergeerden. De ruimtes, zoals de projectiel- en kruitmagazijnen en de laadwerkplaats, zijn ook ingericht als in een rotsmagazijn. Het zou daarom niet verkeerd zijn om de structuur kort te beschrijven als een grotschuilplaats, bevestigd aan een rotsmagazijn, via galerijen verbonden met gewelven die de perimeter beschermden en met artillerieopstellingen op hun daken. De schacht die naar het dubbele gewelf van saillant II leidt, grenst aan een put van ongeveer dertig meter diep die het garnizoen van drinkwater voorzag. Elke schacht die aansluit op een contrescarp-gewelf omvat, onder het contrescarp, een "zichtbaar" riool, om een term te gebruiken die in de Maginotlinie werd gebruikt en die een afvalwater- of condensafvoer aanduidt, gevormd door een lage galerij waarin men zich zelfs op zijn knieën kan bewegen. De andere woonruimtes van het fort, keukens en voedselvoorraden, bevinden zich tegen de ringmuur. Alle gewelven zijn gemaakt van speciaal beton. Ze hebben allemaal een kruis op hun achterste schot, wat het richten van de kanonnen zou moeten vergemakkelijken, ondanks de rook van hun schoten. Sommige zoeklichtschietgaten hebben nog steeds hun bekleding van aardewerk tegels, terwijl de schietgaten nog steeds zijn voorzien van de voetsteunen van het caponnière-machinegeweer van het type Mle 1900. Elke kazerne is, naast het schietgat en het zoeklichtgat, voorzien van een ander verticaal verlengd schietgat dat, indien nodig, gebruikt kan worden voor geweervuur, observatie en ter vervanging van het hier ontbrekende voetschietgat. Dit laatste schietgat is trapsgewijs. De traversen van de schuilplaats zijn gemaakt van speciaal beton, twee meter dik. Ze zijn allemaal afgerond en zeer goed bewaard gebleven. Nummers 2 en 4 staan in verbinding met de lagere delen, alleen nummer 2 is geworteld. Een vereniging zet zich in voor het behoud van deze werkelijk atypische structuur en stelt deze open voor het publiek. Dit is ongetwijfeld de meest interessante tussenstructuur in de omgeving en we kijken ernaar uit om terug te keren om de uitgevoerde werkzaamheden te zien. Vaak aangeduid als de "Côte d'Essert-werk".

Belfort fortified camp, WSW of the city, 1890-1892. 459 m/alt. Named "Édouard Thiers battery" in 1896. 279 men, 4 long 120 mm guns and 5 revolver cannons. Seen from the air, this almost regular trapezoid reveals nothing of its singularity. No one would suspect that they are looking at a structure entirely dug into the rock. Yet a trained eye would not fail to be taken aback by the presence of ditches defended by counterscarp coffers and the only reliefs of four traverses on the tops. No apparent barracks, no interior courtyard, nothing. All this must be somewhere because there is no such small battery with such a sophisticated defensive perimeter. Let us enter the structure together. The counterscarp entrance is singularly reminiscent of that of the Belgian forts of the Meuse. Is this really a coincidence? These were built between 1888 and 1892. This access consists of a ramp perpendicular to the ditch descending to the level of the latter. Before reaching it, a wall is pierced by a passage with a semicircular vault. Once through this tunnel, one emerges in a curtain wall, opposite the scarp entrance. This curtain wall is not flat; from a low point in its center, the ditch rises on both sides towards the flanking vaults. Unlike the Belgian forts, the scarp and counterscarp entrances are located on the same axis. Only the scarp entrance has a drawbridge. The latter is of the bascule type below, but these are not counterweights that retract into lateral trenches; here, it is an extension of the central part that was sunk into the ground. Furthermore, there is no maneuvering room under the bridge and its haha was filled during our visit in August 2000. From the moment one enters the scarp, every gallery, every room, has been dug into the rock. The rooms leaning against the curtain are separated from it by a solid thickness of rock and have no windows. The interior lining conceals the rock, but the unusual humidity and coolness are valuable clues that this structure is different. The two large barracks are designed like those of rock shelters, with a sheet metal umbrella. They are placed perpendicular to two circulation corridors, which promotes their ventilation. Air circulation was conditioned by two hearths erected in one of the corridors in front of the barracks. Their hot air calling for cold air created a permanent flow of air in the barracks but also in the diverticula diverging towards the coffers of the head face. The rooms such as the projectile and powder magazines and loading workshop are also arranged as if in a rock magazine. It would therefore not be wrong to briefly describe the structure as a cave shelter attached to a rock magazine connected by galleries to vaults defending the perimeter and to artillery emplacements on their tops. The shaft leading to the double vault of salient II adjoins a well about thirty meters deep which provided the garrison with drinking water. Each shaft joining a counterscarp vault includes, under the counterscarp, a "visitable" sewer, to use a term used in the Maginot Line and designating a wastewater or condensation drain materialized by a low gallery in which a man can move, even on his knees. The other living areas of the fort, kitchens and food stores, are those which lean against the curtain wall. All the vaults are made of special concrete. All have a cross on their rear bulkhead, which is supposed to facilitate the aiming of the cannons despite the smoke from their shots. Some searchlight loopholes still have their earthenware tile covering, while the firing loopholes are still fitted with the Mle 1900 caponier machine gun foot supports. Each box is equipped, in addition to the firing loophole and the searchlight loophole, with another vertically extended loophole that can be used, if necessary, for rifle firing, for observation, and to replace the foot loophole that is missing here. This last loophole is stepped. The shelter traverses are made of special concrete, two meters thick. They are all rounded and very well preserved. Nos. 2 and 4 communicate with the lower sections, only No. 2 is rooted. An association is working to preserve this truly atypical structure and opens it to the public. This is undoubtedly the most interesting intermediate structure in the area and we are eager to return to see the work accomplished. Very often referred to as the "Côte d'Essert work".

Opevněný tábor Belfort, jihozápadně od města, 1890-1892. 459 m n. m. V roce 1896 pojmenován „baterie Édouarda Thiers“. 279 mužů, 4 dlouhá 120mm děla a 5 revolverových kanónů. Při pohledu z ptačí perspektivy tento téměř pravidelný lichoběžník neprozrazuje nic ze své jedinečnosti. Nikdo by netušil, že se dívá na stavbu zcela vytesanou do skály. Přesto by trénované oko jistě bylo překvapeno přítomností příkopů chráněných protiskluzovými valy a jedinými reliéfy čtyř traverz na vrcholech. Žádná zjevná kasárna, žádné vnitřní nádvoří, nic. To vše musí někde být, protože žádná tak malá baterie s tak sofistikovaným obranným perimetrem neexistuje. Vstupme do stavby společně. Vstup z protiskluzové valy jedinečně připomíná vchod z belgických pevností na Máse. Je to opravdu náhoda? Tyto pevnosti byly postaveny v letech 1888 až 1892. Tento přístup se skládá z rampy kolmé k příkopu sestupující na jeho úroveň. Než se k němu dostaneme, prochází zeď průchodem s půlkruhovou klenbou. Po průchodu tímto tunelem se člověk dostane do obvodové zdi naproti vchodu do srázu. Tato obvodová zeď není plochá; z nejnižšího bodu v jejím středu se příkop zvedá na obou stranách směrem k bočním klenbám. Na rozdíl od belgických pevností se vstupy do srázu a protisrázu nacházejí na stejné ose. Pouze vstup do srázu má padací most. Ten je dole zvedacího typu, ale nejedná se o protizávaží, která se zatahují do bočních zákopů; zde se jedná o prodloužení střední části, která byla zapuštěna do země. Pod mostem navíc není žádný manévrovací prostor a jeho haha byla zasypána během naší návštěvy v srpnu 2000. Od okamžiku, kdy se vstoupí do srázu, je každá galerie, každá místnost, vykopána do skály. Místnosti opírající se o kurtinu jsou od ní odděleny pevnou vrstvou skály a nemají okna. Vnitřní obložení skálu zakrývá, ale neobvyklá vlhkost a chlad jsou cennými vodítkami, že se jedná o odlišnou stavbu. Dva velké kasárny jsou navrženy ve stylu skalních přístřešků s plechovým deštníkem. Jsou umístěny kolmo ke dvěma cirkulačním chodbám, což podporuje jejich větrání. Cirkulaci vzduchu zajišťovaly dva ohniště postavené v jedné z chodeb před kasárnami. Jejich horký vzduch, který přitahoval studený vzduch, vytvářel trvalé proudění vzduchu v kasárnách, ale také v divertiklech rozbíhajících se směrem k kazetám předního čela. Místnosti, jako jsou sklady střel a prachu a nabíjecí dílna, jsou také uspořádány jako v kamenném skladu. Proto by nebylo špatné stručně popsat stavbu jako jeskynní přístřešek připojený ke skalnímu skladu propojenému galeriemi s klenbami bránícími perimetr a s dělostřeleckými postaveními na jejich vrcholech. Šachta vedoucí k dvojité klenbě výběžku II sousedí se studnou hlubokou asi třicet metrů, která zásobovala posádku pitnou vodou. Každá šachta spojující klenbu protiskluzové skály obsahuje pod protiskluzovou skálou „návštěvovanou“ kanalizaci, abychom použili termín používaný v Maginotově linii a označující odtok odpadních vod nebo kondenzátu zhmotněný nízkou galerií, ve které se člověk může pohybovat i po kolenou. Ostatní obytné prostory pevnosti, kuchyně a sklady potravin, se opírají o obvodovou hradbu. Všechny klenby jsou vyrobeny ze speciálního betonu. Všechny mají na zadní přepážce kříž, který má usnadnit míření kanónů i přes kouř z jejich výstřelů. Některé střílny světlometů si stále zachovávají hliněné dlaždice, zatímco střelecké střílny jsou stále vybaveny nožními podpěrami pro kulomet Mle 1900. Každá střílna je kromě střelecké střílny a střílny světlometu vybavena dalším svisle protaženým střílnám, který lze v případě potřeby použít pro střelbu z pušky, pro pozorování a k nahrazení chybějící nožní střílny. Tato poslední střílna je stupňovitá. Traverzy krytu jsou vyrobeny ze speciálního betonu, silné dva metry. Všechny jsou zaoblené a velmi dobře zachovalé. Čísla 2 a 4 komunikují s nižšími částmi, pouze č. 2 je zakořeněná. Sdružení pracuje na zachování této skutečně atypické stavby a otevírá ji veřejnosti. Toto je bezpochyby nejzajímavější přechodná stavba v oblasti a my se těšíme, až se vrátíme, abychom viděli, jak je práce dokončena. Velmi často se jí říká „stavba Côte d'Essert“.