Position La Fère - Laon – Soissons, nord-ouest de La Fère, 1879-1881. ± 85 m/alt. Dénommé fort Maison. 343 hommes et 20 pièces. Il contrôlait le canal de Saint-Quentin et le cours de l'Oise. En 1878, on proposa de construire une batterie annexe au sud-est pour couvrir l'intervalle avec le fort de Frières (jamais construit), mais apparemment sans suite. Quadrilatère trapézoïdal, il était pourvu d'un fossé sec défendu par une caponnière double (saillant II) et deux ailerons (saillants I et III). La contrescarpe aligne sur tout le périmètre des arceaux en décharge tandis que l'escarpe est détachée et percée de créneaux verticaux. Le fort est intégralement édifié en briques de terre cuite. L'entrée, proche du saillant I, communiquait avec l'aileron de ce saillant par une galerie de fusillade d'escarpe. Le porche d'entrée franchi, une première cour donnait sur un passage en tunnel débouchant, lui, dans une seconde cour plus vaste où donnait la gauche de la rue du rempart et le passage couvert gauche menant au casernement. Dans ce dernier passage, sur la droite, se trouvait un puits d'eau potable lequel avait fait l'objet d'une technique particulière de fonçage avec un tube de onze mètres de long, tôlé, placé dans un scellement de béton. La cour du casernement séparait deux fois cinq travées, celles de gauche étant les chambrées, celles de droite des magasins. Le passage couvert à la droite de cette cour abritait le four à pain (Lespinasse bois/houille de 350 rations) et un magasin à poudre d'une capacité de l'ordre d'une soixantaine de tonnes. La rue du rempart longe neuf traverses du Modèle 1879. Aujourd'hui (03/2008), ce fort n'a même plus de chemin d'accès. Le bois où il se terre émerge au sein de terres agricoles. L'entrée a disparu. L'aileron du saillant I n'est plus accessible que par son embrasure. Son orillon se dresse encore, isolé par une explosion, comme une tête séparée de son corps. Les autres caponnières sont effondrées et l'escarpe détachée ne subsiste plus que par quelques rares pans de mur très dégradés. Une partie du fossé sur le front I-II est comblée avec des ordures. Le casernement a été méthodiquement détruit. Il n'en reste que des ruines si informes qu'il est impossible d'y indiquer ne fut-ce que l'emplacement précis de l'un des piédroits séparant les travées. La bonnette d'infanterie en arrière du saillant II, en revanche, est encore parfaitement dessinée avec, en son centre, le creux formé par l'effondrement de la gaine d'accès à la caponnière double. Contre toute attente, au sein de ce désastre, le magasin à poudre a survécu. Certes, il a perdu les cloisons de son sas d'entrée et de ses créneaux à lampe, mais il protège encore le visiteur de sa voûte en plein cintre, intacte et à priori solide. Le plancher a disparu et laisse apparaître les quatre orifices des vides sanitaires sous le sol. Ici et là, quelques embryons de galeries demeurent, sans grand intérêt si ce n'est que les chaînages d'angle des maçonneries ne sont ni en briques ni en moellons, mais bien en béton ! Le casernement fut démantelé par les Allemands lors de leur retraite en 1918. La destruction est trop systématique pour être due à un bombardement. En revanche, le fort a manifestement subi aussi des tirs d'artillerie et il est parfois malaisé d'attribuer tel dégât à un pain d'explosif ou à un obus. Ainsi est-il singulier de constater que les trois caponnières n'ont pas été détruites de la même manière. L'aileron du saillant I a conservé, en piteux état il est vrai, sa cave à canon, tandis que la caponnière double montre deux effondrements (impacts ?) ayant comblé les deux caves à canons et l'aileron du saillant III en montre au moins un. La galerie flanquante d'escarpe de cet aileron est par contre toujours praticable. Notons encore que la moitié gauche du fort regorge d'huîtres fossiles. Lors de notre visite, nous n'avons pas aperçu le moindre panneau d'interdiction. L'amateur se gardera toutefois de s'y risquer en été car la végétation doit tout recouvrir.

Stellung La Fère - Laon – Soissons, Nordwesten von La Fère, 1879-1881. ± 85 M ü M. Bezeichnet als Fort Maison. 343 Mann und 20 Geschütze. Es kontrollierte den Canal de Saint-Quentin und den Lauf der Oise. 1878 wurde vorgeschlagen, eine Annexbatterie im Südosten zu bauen, um die Lücke zum Fort Frières (nie gebaut) zu decken, aber anscheinend ohne Folge. Trapezförmiges Viereck, war es mit einem trockenen Graben versehen, der durch eine Doppelkaponniere (Stützpunkt II) und zwei Flankenbatterien (Stützpunkte I und III) verteidigt wurde. Die Kontereskarpe zeigt über den gesamten Umfang Entlastungsbögen, während die Eskarpe abgesetzt und mit senkrechten Schießscharten durchbrochen ist. Das Fort ist vollständig aus Ziegelsteinen erbaut. Der Eingang, nahe Stützpunkt I, kommunizierte mit der Flankenbatterie dieses Stützpunkts durch eine Eskarpenschusssgalerie. Nach dem Durchschreiten des Eingangsportals gelangte man in einen ersten Hof, der zu einem Tunneldurchgang führte, der seinerseits in einen zweiten, größeren Hof mündete, wo die linke Seite der Wallstraße und der überdachte linke Gang zur Unterkunft einmündeten. In diesem letzten Gang befand sich rechts ein Trinkwasserbrunnen, der mit einer besonderen Senktechnik mit einem elf Meter langen, blechverkleideten Rohr in einer Betonverankerung versehen war. Der Hof der Unterkunft trennte zweimal fünf Joche, die linken waren die Schlafsäle, die rechten Magazine. Der überdachte Gang rechts dieses Hofs beherbergte den Brotofen (Lespinasse Holz/Kohle für 350 Rationen) und ein Pulvermagazin mit einer Kapazität von etwa sechzig Tonnen. Die Wallstraße verläuft entlang neuf Traversen des Modells 1879. Heute (03/2008) hat dieses Fort nicht einmal mehr einen Zufahrtsweg. Der Wald, in dem es sich verbirgt, taucht inmitten von landwirtschaftlichen Flächen auf. Der Eingang ist verschwunden. Die Flankenbatterie des Stützpunkts I ist nur noch durch ihre Schartenöffnung zugänglich. Seine Orille steht noch, durch eine Explosion isoliert, wie ein vom Körper getrennter Kopf. Die anderen Kaponnieren sind eingestürzt und die abgesetzte Eskarpe besteht nur noch aus wenigen, sehr degradierten Mauerresten. Ein Teil des Grabens auf der Front I-II ist mit Abfällen verfüllt. Die Unterkunft wurde systematisch zerstört. Es bleiben nur so unförmige Ruinen, dass es unmöglich ist, auch nur den genauen Standort eines der die Joche trennenden Pfosten anzugeben. Die Infanterie-Bonnette hinter Stützpunkt II ist dagegen noch perfekt gezeichnet mit, in ihrer Mitte, der durch den Einsturz des Zugangsschachts zur Doppelkaponniere gebildeten Mulde. Wider Erwarten hat inmitten dieser Katastrophe das Pulvermagazin überlebt. Zwar hat es die Trennwände seines Eingangsschleusen und seiner Lampennischen verloren, aber es schützt den Besucher noch mit seinem Tonnengewölbe, intakt und anscheinend stabil. Der Boden ist verschwunden und lässt die vier Öffnungen der Belüftungshohlräume unter dem Boden erscheinen. Hier und da bleiben einige Galerie-Embryos erhalten, ohne großes Interesse, außer dass die Mauereckverbindungen weder aus Ziegeln noch aus Bruchsteinen, sondern aus Beton sind! Die Unterkunft wurde von den Deutschen während ihres Rückzugs 1918 demontiert. Die Zerstörung ist zu systematisch, um auf ein Bombardement zurückzuführen zu sein. Andererseits hat das Fort offensichtlich auch Artilleriebeschuss erlitten und es ist manchmal schwierig, solche Schäden einer Sprengladung oder einer Granate zuzuschreiben. So ist es eigenartig festzustellen, dass die drei Kaponnieren nicht auf die gleiche Weise zerstört wurden. Die Flankenbatterie des Stützpunkts I hat, wenn auch in kläglichem Zustand, ihre Kanonenkammer bewahrt, während die Doppelkaponniere zwei Einstürze (Einschläge?) zeigt, die die beiden Kanonenkammern verfüllt haben und die Flankenbatterie des Stützpunkts III zeigt mindestens einen. Die Eskarpenflankierungsgalerie dieser Flankenbatterie ist dagegen immer noch begehbar. Wir bemerken noch, dass die linke Hälfte des Forts von Fossilaustern strotzt. Während unseres Besuchs haben wir kein einziges Verbotsschild gesehen. Der Liebhaber wird sich jedoch davor hüten, sich im Sommer dorthin zu wagen, da die Vegetation alles bedecken muss.

Stelling La Fère - Laon – Soissons, noordwesten van La Fère, 1879-1881. ± 85 m/hoogte. Genoemd fort Maison. 343 man en 20 stukken. Het controleerde het kanaal van Saint-Quentin en de loop van de Oise. In 1878 werd voorgesteld om een annexbatterij in het zuidoosten te bouwen om het interval met het fort Frières (nooit gebouwd) te dekken, maar blijkbaar zonder gevolg. Trapeziumvormige vierhoek, het was voorzien van een droge gracht verdedigd door een dubbele caponnière (saillant II) en twee flankbatterijen (saillanten I en III). De contrescarpe toont over de hele omtrek ontlastbogen terwijl de escarpe losstaand is en doorboord met verticale schietgaten. Het fort is volledig opgetrokken in bakstenen. De ingang, nabij saillant I, communiceerde met de flankbatterij van deze saillant door een escarpevuurgalerij. Het toegangsportaal gepasseerd, gaf een eerste binnenplaats uit op een tunneldoorgang die zelf uitmondde in een tweede, ruimere binnenplaats waar de linkerzijde van de wallstraat en de overdekte linkerdoorgang naar de kazerne uitkwamen. In deze laatste doorgang bevond zich rechts een drinkwaterput welke het onderwerp was geweest van een bijzondere afzinktechniek met een elf meter lange, beplakte buis geplaatst in een betonnen verankering. De binnenplaats van de kazerne scheidde tweemaal vijf traveeën, die links waren de slaapzalen, die rechts magazijnen. De overdekte doorgang rechts van deze binnenplaats herbergde de broodoven (Lespinasse hout/kolen voor 350 rantsoenen) en een kruitmagazijn met een capaciteit van ongeveer zestig ton. De wallstraat loopt langs negen traversen van het Model 1879. Vandaag (03/2008) heeft dit fort niet eens meer een toegangsweg. Het bos waar het zich verschuilt duikt op midden landbouwgronden. De ingang is verdwenen. De flankbatterij van saillant I is alleen nog toegankelijk via zijn schietopening. Zijn orillon staat nog overeind, geïsoleerd door een explosie, als een hoofd gescheiden van zijn lichaam. De andere caponnières zijn ingestort en de losstaande escarpe bestaat alleen nog uit enkele zeldzame, zeer gedegradeerde muurgedeelten. Een deel van de gracht op front I-II is opgevuld met afval. De kazerne werd methodisch vernietigd. Er blijven alleen maar zo vormeloze ruïnes over dat het onmogelijk is er zelfs maar de precieze locatie van een der de traveeën scheidende stijlen aan te geven. De infanterie-bonnette achter saillant II is daarentegen nog perfect getekend met, in haar centrum, de holte gevormd door de instorting van de toegangsschorste tot de dubbele caponnière. Tegen alle verwachting in, te midden van deze ramp, heeft het kruitmagazijn overleefd. Weliswaar heeft het de tussenwanden van zijn toegangsluis en zijn lampnissen verloren, maar het beschermt de bezoeker nog steeds met zijn tongewelf, intact en ogenschijnlijk solide. De vloer is verdwenen en laat de vier openingen van de kruipruimtes onder de vloer verschijnen. Hier en daar blijven enkele galerij-embryo's over, zonder groot belang behalve dat de hoekverbindingen van het metselwerk noch in bakstenen noch in moppen zijn, maar wel in beton! De kazerne werd ontmanteld door de Duitsers tijdens hun terugtocht in 1918. De vernietiging is te systematisch om aan een bombardement te wijten te zijn. Anderzijds heeft het fort duidelijk ook artillerievuur ondergaan en het is soms moeilijk zulke schade aan een springlading of een granaat toe te schrijven. Zo is het eigenaardig vast te stellen dat de drie caponnières niet op dezelfde manier vernietigd werden. De flankbatterij van saillant I heeft, in erbarmelijke staat weliswaar, zijn kanonkelder behouden, terwijl de dubbele caponnière twee instortingen (inslagen?) toont die de twee kanonkelders hebben opgevuld en de flankbatterij van saillant III toont er minstens één. De escarpeflankeringsgalerij van deze flankbatterij is daarentegen altijd nog begaanbaar. We merken nog op dat de linkerhelft van het fort wemelt van fossiele oesters. Tijdens ons bezoek hebben we geen enkel verbodsbord opgemerkt. De liefhebber zal zich echter wachten zich er in de zomer te wagen daar de vegetatie alles moet bedekken.

Position La Fère - Laon – Soissons, northwest of La Fère, 1879-1881. ± 85 m/alt. Named fort Maison. 343 men and 20 guns. It controlled the Canal de Saint-Quentin and the course of the Oise. In 1878, it was proposed to build an annex battery to the southeast to cover the interval with the fort of Frières (never built), but apparently without follow-up. Trapezoidal quadrilateral, it was provided with a dry ditch defended by a double caponier (salient II) and two flanking batteries (salients I and III). The counterscarp shows relieving arches along the entire perimeter while the scarp is detached and pierced with vertical embrasures. The fort is entirely built in baked bricks. The entrance, near salient I, communicated with the flanking battery of this salient through a scarp rifle gallery. Once past the entrance porch, a first courtyard led to a tunnel passage which, in turn, opened into a second larger courtyard where the left side of the rampart street and the covered left passage leading to the barracks opened. In this last passage, on the right, was a drinking water well which had been the subject of a special sinking technique with an eleven-meter long, sheet-metal clad tube placed in a concrete setting. The barracks courtyard separated twice five bays, those on the left being the dormitories, those on the right the magazines. The covered passage to the right of this courtyard housed the bread oven (Lespinasse wood/coal for 350 rations) and a powder magazine with a capacity of about sixty tons. The rampart street runs along nine traverses of the Model 1879. Today (03/2008), this fort no longer even has an access road. The wood where it hides emerges amidst agricultural land. The entrance has disappeared. The flanking battery of salient I is only accessible through its embrasure. Its orillon still stands, isolated by an explosion, like a head separated from its body. The other caponiers have collapsed and the detached scarp remains only through a few rare, highly degraded wall sections. Part of the ditch on front I-II is filled with garbage. The barracks has been methodically destroyed. Only ruins so shapeless remain that it is impossible to indicate even the precise location of one of the piers separating the bays. The infantry bonnet behind salient II, on the other hand, is still perfectly outlined with, in its center, the hollow formed by the collapse of the access shaft to the double caponier. Against all expectations, amidst this disaster, the powder magazine has survived. Admittedly, it has lost the partitions of its entrance airlock and its lamp niches, but it still protects the visitor with its barrel vault, intact and apparently solid. The floor has disappeared and reveals the four openings of the crawl spaces under the floor. Here and there, a few gallery embryos remain, without great interest except that the corner reinforcements of the masonry are neither bricks nor rubble, but concrete! The barracks was dismantled by the Germans during their retreat in 1918. The destruction is too systematic to be due to bombardment. On the other hand, the fort has clearly also suffered artillery fire and it is sometimes difficult to attribute such damage to an explosive charge or a shell. Thus it is peculiar to note that the three caponiers were not destroyed in the same way. The flanking battery of salient I has preserved, in pitiful condition admittedly, its gun chamber, while the double caponier shows two collapses (impacts?) having filled the two gun chambers and the flanking battery of salient III shows at least one. The scarp flanking gallery of this flanking battery is however still passable. Let us also note that the left half of the fort abounds with fossil oysters. During our visit, we did not notice any prohibition sign. The enthusiast will however refrain from venturing there in summer as the vegetation must cover everything.

Postavení La Fère - Laon – Soissons, severozápadně od La Fère, 1879-1881. ± 85 m/n.v. Nazýváno fort Maison. 343 mužů a 20 děl. Kontroloval kanál Saint-Quentin a tok Oise. Roku 1878 bylo navrženo postavit pomocnou baterii na jihovýchodě k krytí intervalu s fortem Frières (nikdy postaven), ale zřejmě bez následku. Lichoběžníkový čtyřúhelník, byl opatřen suchým příkopem bráněným dvojitou kaponiérou (výběžek II) a dvěma flankovacími bateriemi (výběžky I a III). Kontreskarp vykazuje po celém obvodu vykládací oblouky zatímco skarpa je odsazená a proražena svislými střílnami. Fort je celistvě vystavěn z pálených cihel. Vchod, blízko výběžku I, komunikoval s flankovací baterií tohoto výběžku přes eskarpovou střeleckou chodbu. Po překročení vstupního portálu vedl první dvůr na tunelovou chodbu ústící naopak do druhého, rozsáhlejšího dvora kde ústila levá strana hradební ulice a krytá levá chodba vedoucí do kasáren. V této poslední chodbě, napravo, se nacházela studna s pitnou vodou která byla předmětem zvláštní zátopové techniky s jedenáct metrů dlouhou, plechem obloženou trubkou umístěnou v betonovém ukotvení. Dvůr kasáren odděloval dvakrát pět polí, levé byly ubikace, pravé sklady. Krytá chodba vpravo tohoto dvora ukrývala chlebovou pec (Lespinasse dřevo/uhel pro 350 dávek) a prachárnu s kapacitou řádově šedesáti tun. Hradební ulice vede podél devíti travers Modelu 1879. Dnes (03/2008) nemá tento fort ani přístupovou cestu. Les kde se ukrývá vystupuje uprostřed zemědělských pozemků. Vchod zmizel. Flankovací baterie výběžku I je přístupná pouze přes její střílnu. Její ucho stále stojí, oddělené explozí, jako hlava oddělená od těla. Ostatní kaponiéry jsou zřícené a odsazená skarpa přežívá pouze několika vzácnými, velmi degradovanými úseky zdí. Část příkopu na frontě I-II je zavezena odpadky. Kasárna byla metodicky zničena. Zůstávají pouze tak beztvaré ruiny že je nemožné udat ani přesné umístění jednoho z pilířů oddělujících pole. Pěchotní čepice za výběžkem II je naopak stále dokonale vykreslena s, v jejím středu, prohlubní formedovanou zřícením přístupového kanálu k dvojité kaponiéře. Proti všemu očekávání, uprostřed této katastrofy, prachárna přežila. Jistě, ztratila přepážky své vstupní komory a svých lampových výklenků, ale stále chrání návštěvníka svou valenou klenbou, neporušenou a zdánlivě pevnou. Podlaha zmizela a odhaluje čtyři otvory podpodlažních prostor. Tu a tam zůstávají některé zárodky chodeb, bez velkého zájmu kromě toho, že rohové vazby zdění nejsou ani z cihel ani z kamene, ale z betonu! Kasárna byla rozebrána Němci během jejich ústupu roku 1918. Zničení je příliš systematické na to, aby bylo způsobeno bombardováním. Naopak, fort zjevně utrpěl také dělostřeleckou palbu a je někdy nesnadné připsat takové poškození náloži nebo granátu. Tak je zvláštní pozorovat, že tři kaponiéry nebyly zničeny stejným způsobem. Flankovací baterie výběžku I si zachovala, v sešlém stavu ovšem, svou dělovou komoru, zatímco dvojitá kaponiéra ukazuje dva závaly (dopady?) které zasypaly dvě dělové komory a flankovací baterie výběžku III ukazuje alespoň jeden. Eskarpová flankovací chodba této flankovací baterie je naopak stále schůdná. Poznamenáváme ještě, že levá polovina fortu je plná fosilních ústřic. Během naší návštěvy jsme nezaznamenali žádný zákazový panel. Nadšenec se však bude zdržet riskování v létě protože vegetace musí vše pokrýt.