Camp retranché de Belfort, nord-est de la ville. Si la première guerre mondiale n’avait interrompu les travaux en cours, ç’eût été là une des positions les plus solides de toute la France. S’inscrivant dans un rectangle d’environ 1500 m d’ouest en est et de 1000 m du nord au sud, il y a lieu de différencier le périmètre défini par un réseau de fils de fer barbelés entourant le fort et ses annexes les plus proches, des batteries détachées possédant chacune leur propre réseau de fils de fer. Ainsi, au sud-ouest et au sud du fort, nous trouvons sept batteries, toutes à quatre pièces, couvrant ensemble un azimut allant du Nord à l’Est. La plus à l’ouest est désignée comme étant la batterie n° 12 (cote 440), suivie vers l’Est par les n° 1, 6, 2, 3, 4 et 5. Cette numérotation nous impose une évidence : nos données sont forcément incomplètes car nous ignorons tout des numéros 7 à 11. Probablement sont-elles dispersées dans l’intervalle jusqu’au Mont Rudolphe. Nous n’avons visité (10/2005) que les 1, 3, 4, 5 et 6. La n° 1 (cote 475) n’a rien de particulier sinon à sa gauche, tout contre la route montant au fort, un abri bétonné à deux locaux de stockage pour les munitions. Passé cette batterie, nous avons affaire à un carrefour en croix. À gauche, on se dirige vers l’emplacement prévu pour l’abri de combat des pentes ouest (cote 470). Tout droit on entre dans le périmètre défensif du fort (cote 480), à droite, le chemin descend tout en longeant quatre batteries. La n° 6 tout d’abord, à droite et en contrebas du chemin (cote de 460 à 450), elle mériterait assurément d’être dégagée. Ses parapets sont creusés de niches à munitions dont tous les volets métalliques sont en place. Les traverses-abris sont bétonnées et leurs portes coulissant sur un rail sont également toutes présentes derrière leur mur de masque. Son état de conservation est stupéfiant. Plus loin, à gauche et proches du chemin, légèrement décalées l’une par rapport à l’autre, nous avons les n° 3 (cote 440) et 4 (cote 435). Elles comprennent plusieurs abris en béton simple aux formes arrondies. La n° 5 succède à la n° 4, mais de l’autre côté du chemin, presque perpendiculairement à ce dernier. À l’ouest de la batterie n° 3, bien dissimulé dans un creux, se cache un des deux seuls abris de combat à deux niveaux jamais coulés (cote 445 - 1906), abri désigné "Nord des pentes sud de Roppe". Profitons de l’occasion pour signaler que le second abri de combat à deux niveaux était celui de Denney, mais que ce dernier a été rasé. Une des particularités de la plupart des abris de combat de Belfort est la présence d’âtres dans les chambrées. Cette parenthèse effectuée, si l’on revient sur le chemin longeant les batteries, plus loin vers l’Est, en contrebas sur la gauche se trouve un autre abri de combat (cote 410 - 1906), plutôt bien conservé et désigné "Sud des pentes sud de Roppe". Devant cet abri, une ligne de retranchements bétonnées, composés de parapets d’infanterie avec masques blindés (disparus ici) se rattache au périmètre de barbelés du noyau central et est précédée elle aussi jusqu’à la cote 395 de fils de fer barbelés. Le noyau central comprend le fort, culminant à la cote 511. Devant son entrée, l’avancée sud-ouest englobe de ses retranchements en parapets bétonnés l’abri caverne dont question dans un articulet tiers. La plus grande partie du périmètre logeant les réseaux de barbelés est constituée d’une ligne ininterrompue de retranchements avec de petits abris bétonnés, des guérites et des observatoires. Un abri de combat a même été coulé à l’Est du dispositif (cote 465 - 1906). À la droite du fort (cote 490 - 1914) on trouve les fouilles d’une batterie cuirassée pour deux tourelles de 155 R. Cette batterie eût été ainsi conçue : un grand monolithe de béton long de 53,60 m et large de 28,50 dont les extrémités eussent été occupées par les puits des tourelles. Entre ces dernières, deux niveaux de locaux aurait compris, au sous-sol, trois chambres pour la troupe, chambres de 13,50 x 6 m au-dessus desquelles le même espace eut comporté une autre grande chambrée et divers locaux dont des chambres pour sous-officiers et officiers, la cuisine, le poste télégraphique etc. Côté gorge, une petite courtine avec les deux entrées aurait été défendue par un petit coffre latéral, sur la gauche. Plus loin à l’Est, un autre bloc bétonné a abrité une tourelle de 75 Mle 05, son observatoire cuirassé et les locaux de ses servants. La tourelle, aujourd’hui ferraillée, avait effectué ses tirs de réception le 14 avril 1908. Ces deux batteries cuirassées possédaient leur propre réseau de fils barbelés. Une galerie souterraine partait du fort rejoindre la batterie de 75 et un diverticule était prévu pour être relié à celle de 155 R. Le bloc de la tourelle de 75 est occupé (02/2002) par des chasseurs et la communication souterraine solidement obturée. Pour le reste, nous devons encore aller parcourir les retranchements, mais nous nous sommes laissés dire que certains masques blindés voire même une guérite blindée subsisteraient. Il s’agit d’un terrain militaire totalement à l’abandon.

Das befestigte Lager Belfort, nordöstlich der Stadt. Hätte der Erste Weltkrieg die laufenden Arbeiten nicht unterbrochen, wäre dies eine der stabilsten Stellungen Frankreichs gewesen. Es liegt in einem Rechteck von etwa 1.500 m von West nach Ost und 1.000 m von Nord nach Süd. Zwischen dem Stacheldrahtnetz, das das Fort und seine nächsten Nebengebäude umgibt, und den freistehenden Batterien mit jeweils eigenem Drahtnetz ist zu unterscheiden. So befinden sich südwestlich und südlich des Forts sieben Batterien mit jeweils vier Geschützen, die zusammen einen von Nord nach Ost verlaufenden Azimut abdecken. Die westlichste wird als Batterie Nr. 12 (Höhe 440) bezeichnet, in östlicher Richtung folgen die Nr. 1, 6, 2, 3, 4 und 5. Diese Nummerierung legt eine offensichtliche Tatsache nahe: Unsere Daten sind zwangsläufig unvollständig, da wir nichts über die Nummern 7 bis 11 wissen. Sie sind wahrscheinlich im Bereich bis zum Mont Rudolphe verstreut. Wir haben (10/2005) nur 1, 3, 4, 5 und 6 besichtigt. Nr. 1 (Höhe 475) hat nichts Besonderes, außer links davon, direkt an der Straße, die zum Fort hinaufführt, einem Betonunterstand mit zwei Lagerräumen für Munition. Nach dieser Batterie stehen wir vor einer kreuzförmigen Kreuzung. Nach links gehen wir in Richtung des geplanten Standorts des Gefechtsunterstands am Westhang (Höhe 470). Geradeaus betreten wir den Verteidigungsring des Forts (Höhe 480); rechts führt der Weg bergab und verläuft neben vier Batterien. Nummer 6 zuerst, rechts und unterhalb des Weges (Höhe von 460 bis 450), verdient es auf jeden Fall, geräumt zu werden. Seine Brustwehren sind mit Munitionsnischen ausgehoben, deren Metallläden alle noch vorhanden sind. Die Unterstandstraversen sind betoniert und ihre Schiebetüren auf einer Schiene sind ebenfalls alle hinter ihrer Maskenwand vorhanden. Ihr Erhaltungszustand ist erstaunlich. Weiter links und in der Nähe des Weges, leicht versetzt zueinander, befinden sich die Nummern 3 (Höhe 440) und 4 (Höhe 435). Sie umfassen mehrere einfache Betonunterstände mit abgerundeten Formen. Nr. 5 folgt auf Nr. 4, aber auf der anderen Straßenseite, fast senkrecht dazu. Westlich der Batterie Nr. 3, gut versteckt in einer Senke, liegt einer von nur zwei jemals gegrabenen zweistöckigen Kampfbunkern (Höhe 445 – 1906), ein Bunker mit der Bezeichnung „Nördlich der Südhänge von Roppe“. Wir möchten bei dieser Gelegenheit darauf hinweisen, dass der zweite zweistöckige Kampfunterstand der von Denney war, dieser jedoch abgerissen wurde. Eine der Besonderheiten der meisten Kampfunterstände in Belfort ist das Vorhandensein von Feuerstellen in den Kasernen. Um diese Klammer zu schließen: Wenn wir zum Weg entlang der Batterien zurückkehren, finden wir weiter östlich, weiter unten links, einen weiteren Kampfunterstand (Höhe 410 – 1906), der recht gut erhalten ist und die Bezeichnung „Südlich der Südhänge der Roppe“ trägt. Vor diesem Unterstand ist eine Linie von Betonverschanzungen, bestehend aus Infanteriebrüstungen mit Panzermasken (hier verschwunden), an den Stacheldrahtzaun des zentralen Kerns angeschlossen und wird auch bis zur Höhe 395 von Stacheldraht eingefasst. Der zentrale Kern umfasst das Fort, das auf Höhe 511 gipfelt. Vor seinem Eingang umfasst der südwestliche Vorstoß mit seinen Betonbrüstungen den in einem dritten Artikel erwähnten Höhlenunterstand. Der größte Teil des Stacheldrahtzauns besteht aus einer ununterbrochenen Linie von Schanzen mit kleinen Betonunterständen, Wachhäuschen und Beobachtungsposten. Östlich der Anlage (Höhe 465 - 1906) wurde sogar ein Kampfunterstand in die Tiefe gegraben. Rechts vom Fort (Höhe 490 - 1914) befinden sich die Ausgrabungen einer Panzerbatterie für zwei 155 R-Geschütztürme. Diese Batterie war vermutlich wie folgt aufgebaut: ein großer Betonmonolith von 53,60 m Länge und 28,50 m Breite, an dessen Enden sich die Turmschächte befanden. Dazwischen befanden sich auf zwei Ebenen Räumlichkeiten, in deren Kellergeschoss drei 13,50 x 6 m große Truppenräume lagen, und darüber befanden sich auf derselben Fläche eine weitere große Kaserne und verschiedene Räume, darunter Räume für Unteroffiziere und Offiziere, die Küche, der Telegrafenposten usw. Auf der Schluchtseite war eine kleine Ringmauer mit den beiden Eingängen durch ein kleines Seitengewölbe auf der linken Seite geschützt. Weiter östlich beherbergte ein weiterer Betonblock einen 75 Mle 05-Turm, sein gepanzertes Observatorium und die Unterkünfte seiner Bediensteten. Der heute verschrottete Turm hatte am 14. April 1908 seine Empfangsschüsse abgegeben. Diese beiden Panzerbatterien verfügten über ein eigenes Stacheldrahtnetz. Ein unterirdischer Stollen führte vom Fort zur Batterie 75, und ein Divertikel sollte mit dem der Batterie 155 R verbunden werden. Der Block des Turms 75 ist (Stand: 02/2002) von Jägern besetzt, und die unterirdische Verbindung ist massiv blockiert. Im Übrigen müssen wir die Verschanzungen noch erkunden, aber uns wurde gesagt, dass einige Panzermasken und sogar ein gepanzertes Wachhäuschen erhalten geblieben seien. Dies ist ein völlig verlassenes Militärgelände.

Verschansd kamp van Belfort, ten noordoosten van de stad. Als de Eerste Wereldoorlog de werkzaamheden niet had onderbroken, zou dit een van de meest solide posities van heel Frankrijk zijn geweest. Gelegen binnen een rechthoek van ongeveer 1500 m van west naar oost en 1000 m van noord naar zuid, is het noodzakelijk om de perimeter, begrensd door een netwerk van prikkeldraad rondom het fort en de dichtstbijzijnde bijgebouwen, te onderscheiden van afzonderlijke batterijen, elk met hun eigen netwerk van prikkeldraad. Zo vinden we ten zuidwesten en ten zuiden van het fort zeven batterijen, alle met vier kanonnen, die samen een azimut bestrijken dat van noord naar oost loopt. De meest westelijke batterij is aangeduid als batterij nr. 12 (hoogte 440), gevolgd in het oosten door de nummers 1, 6, 2, 3, 4 en 5. Deze nummering legt een voor de hand liggend feit op: onze gegevens zijn noodzakelijkerwijs onvolledig, omdat we niets weten over de nummers 7 tot en met 11. Ze liggen waarschijnlijk verspreid in het interval tot Mont Rudolphe. We bezochten (oktober 2005) alleen de nummers 1, 3, 4, 5 en 6. Nr. 1 (hoogte 475) heeft niets bijzonders, behalve links, rechts tegen de weg die naar het fort leidt, een betonnen schuilplaats met twee opslagruimtes voor munitie. Na deze batterij komen we een kruispunt tegen. Links lopen we richting de geplande locatie voor de gevechtsschuilplaats op de westelijke helling (hoogte 470). Rechtdoor betreden we de verdedigingslinie van het fort (hoogte 480), rechts daalt het pad af langs vier batterijen. Nummer 6 eerst, rechts en lager dan het pad (hoogte 460 tot 450), verdient zeker een schoonmaakbeurt. De borstweringen zijn uitgegraven met munitienissen, waarvan alle metalen luiken aanwezig zijn. De traversen van de schuilplaatsen zijn van beton en hun schuifdeuren op een rail bevinden zich ook allemaal achter hun maskerwand. De staat van bewaring is verbluffend. Verderop, links en dicht bij het pad, iets verschoven van elkaar, vinden we nummer 3 (hoogte 440) en 4 (hoogte 435). Ze omvatten verschillende eenvoudige betonnen schuilplaatsen met ronde vormen. Nummer 5 volgt nummer 4, maar aan de andere kant van de weg, bijna loodrecht erop. Ten westen van Batterij nr. 3, goed verborgen in een holte, ligt een van de twee ooit gegraven gevechtsschuilplaatsen met twee verdiepingen (hoogte 445 - 1906), een schuilplaats met de aanduiding "Noordelijk van de zuidelijke hellingen van Roppe". Laten we van deze gelegenheid gebruikmaken om erop te wijzen dat de tweede gevechtsschuilplaats met twee verdiepingen die van Denney was, maar dat deze werd afgebroken. Een van de bijzonderheden van de meeste gevechtsschuilplaatsen in Belfort is de aanwezigheid van haarden in de kazerne. Deze tussen haakjes worden gemaakt als we terugkeren naar het pad langs de batterijen, verder naar het oosten, lager aan de linkerkant, een andere gevechtsschuilplaats (opstand 410-1906), vrij goed bewaard gebleven en aangeduid als "ten zuiden van de zuidelijke hellingen van Roppe". Vóór deze schuilplaats is een rij betonnen loopgraven, bestaande uit infanterieborstweringen met pantsermaskers (hier verdwenen), bevestigd aan de prikkeldraadomtrek van de centrale kern en wordt eveneens tot aan hoogte 395 voorafgegaan door prikkeldraad. De centrale kern omvat het fort, dat eindigt op hoogte 511. Vóór de ingang omvat de zuidwestelijke opmars met zijn betonnen borstwering de grotschuilplaats die in een derde artikel werd genoemd. Het grootste deel van de perimeter met de prikkeldraadnetwerken bestaat uit een ononderbroken rij loopgraven met kleine betonnen schuilplaatsen, wachthuisjes en observatieposten. Ten oosten van het fort (opstand 465 - 1906) werd zelfs een gevechtsschuilplaats aangelegd. Rechts van het fort (opstand 490 - 1914) bevinden zich de uitgravingen van een pantserbatterij voor twee 155 R-torens. Deze batterij zou als volgt zijn ontworpen: een grote betonnen monoliet van 53,60 m lang en 28,50 m breed, waarvan de uiteinden in beslag werden genomen door de torenschachten. Tussen deze twee verdiepingen bevonden zich in de kelder drie kamers voor de troepen, kamers van 13,50 x 6 m, waarboven zich in dezelfde ruimte nog een grote barak en diverse kamers bevonden, waaronder kamers voor onderofficieren en officieren, de keuken, de telegraafpost, enz. Aan de kant van de kloof zou een kleine gordijnmuur met de twee ingangen zijn verdedigd door een klein zijgewelf aan de linkerkant. Verder naar het oosten bevond zich in een ander betonblok een 75 Mle 05-toren, het bijbehorende gepantserde observatorium en de verblijven van het personeel. De toren, inmiddels gesloopt, had op 14 april 1908 zijn ontvangstschoten uitgevoerd. Deze twee pantserbatterijen hadden hun eigen netwerk van prikkeldraad. Een ondergrondse galerij begon bij het fort en sloot aan op batterij 75. Er was een divertikel gepland dat verbonden zou worden met die van 155 R. Het blok van de toren van 75 is bezet (02/2002) door jagers en de ondergrondse verbinding is stevig geblokkeerd. Voor de rest moeten we de loopgraven nog verkennen, maar ons werd verteld dat er enkele gepantserde maskers en zelfs een gepantserde wachtpost zouden achterblijven. Dit is een volledig verlaten militair terrein.

Belfort fortified camp, northeast of the city. If the First World War had not interrupted the ongoing work, this would have been one of the most solid positions in all of France. Located within a rectangle of approximately 1,500 m from west to east and 1,000 m from north to south, it is necessary to differentiate the perimeter defined by a network of barbed wire surrounding the fort and its nearest annexes, from detached batteries each with their own network of wire. Thus, to the southwest and south of the fort, we find seven batteries, all with four guns, together covering an azimuth running from north to east. The westernmost is designated as battery No. 12 (elevation 440), followed to the east by Nos. 1, 6, 2, 3, 4 and 5. This numbering imposes an obvious fact: our data is necessarily incomplete because we know nothing about numbers 7 to 11. They are probably scattered in the interval up to Mont Rudolphe. We only visited (10/2005) 1, 3, 4, 5 and 6. No. 1 (elevation 475) has nothing special except to its left, right against the road leading up to the fort, a concrete shelter with two storage rooms for ammunition. After this battery, we are faced with a cross-shaped intersection. To the left, we head towards the planned location for the western slopes combat shelter (elevation 470). Straight ahead, we enter the fort's defensive perimeter (elevation 480), to the right, the path descends while running alongside four batteries. No. 6 first, to the right and below the path (elevation from 460 to 450), it certainly deserves to be cleared. Its parapets are dug with ammunition niches, all of whose metal shutters are in place. The shelter traverses are concreted and their sliding doors on a rail are also all present behind their mask wall. Its state of preservation is astonishing. Further on, to the left and close to the path, slightly offset from each other, we have nos. 3 (elevation 440) and 4 (elevation 435). They include several simple concrete shelters with rounded shapes. No. 5 follows No. 4, but on the other side of the road, almost perpendicular to it. To the west of Battery No. 3, well hidden in a hollow, lies one of only two two-level combat shelters ever sunk (elevation 445 - 1906), a shelter designated "North of the southern slopes of Roppe". Let us take this opportunity to point out that the second two-level combat shelter was that of Denney, but that the latter was razed. One of the peculiarities of most of the combat shelters in Belfort is the presence of hearths in the barracks. This parenthesis made, if we return to the path along the batteries, further to the east, lower down on the left is another combat shelter (elevation 410 - 1906), rather well preserved and designated "South of the southern slopes of Roppe". In front of this shelter, a line of concrete entrenchments, composed of infantry parapets with armored masks (disappeared here) is attached to the barbed wire perimeter of the central core and is also preceded up to elevation 395 by barbed wire. The central core includes the fort, culminating at elevation 511. In front of its entrance, the southwest advance encompasses with its concrete parapet entrenchments the cave shelter mentioned in a third article. The greater part of the perimeter housing the barbed wire networks consists of an uninterrupted line of entrenchments with small concrete shelters, sentry boxes and observation posts. A combat shelter was even sunk to the east of the device (elevation 465 - 1906). To the right of the fort (elevation 490 - 1914) are the excavations of an armored battery for two 155 R turrets. This battery would have been designed as follows: a large concrete monolith 53.60 m long and 28.50 m wide, the ends of which would have been occupied by the turret shafts. Between these, two levels of premises would have included, in the basement, three rooms for the troops, rooms of 13.50 x 6 m above which the same space would have included another large barracks and various rooms including rooms for non-commissioned officers and officers, the kitchen, the telegraph post etc. On the gorge side, a small curtain wall with the two entrances would have been defended by a small lateral vault, on the left. Further to the east, another concrete block housed a 75 Mle 05 turret, its armored observatory and the quarters of its servants. The turret, now scrapped, had carried out its reception shots on April 14, 1908. These two armored batteries had their own network of barbed wire. An underground gallery started from the fort to join the 75 battery and a diverticulum was planned to be connected to that of 155 R. The block of the 75 turret is occupied (02/2002) by hunters and the underground communication solidly blocked. For the rest, we still have to go and explore the entrenchments, but we were told that some armored masks and even an armored sentry box would remain. This is a completely abandoned military terrain.

Opevněný tábor Belfort, severovýchodně od města. Kdyby první světová válka nepřerušila probíhající práce, jednalo by se o jednu z nejpevnějších pozic v celé Francii. Nachází se v obdélníku o délce přibližně 1 500 m od západu na východ a 1 000 m od severu na jih, je nutné rozlišovat perimetr vymezený sítí ostnatého drátu obklopující pevnost a její nejbližší přístavby od samostatných baterií, z nichž každá má vlastní síť drátu. Jihozápadně a jižně od pevnosti se tedy nachází sedm baterií, všechny se čtyřmi děly, které společně pokrývají azimut od severu na východ. Nejzápadnější je označena jako baterie č. 12 (kóta 440), na východě následují baterie č. 1, 6, 2, 3, 4 a 5. Toto číslování naznačuje zřejmý fakt: naše data jsou nutně neúplná, protože o číslech 7 až 11 nic nevíme. Pravděpodobně jsou rozptýlena v intervalu až po Mont Rudolphe. Navštívili jsme pouze (10/2005) baterie 1, 3, 4, 5 a 6. Baterie č. 1 (kóta 475) nemá nic zvláštního, kromě betonového krytu se dvěma sklady munice, který se nachází vlevo od ní. Za touto baterií se nachází křižovatka ve tvaru kříže. Vlevo se vydáváme k plánovanému místu pro bojový kryt na západních svazích (kóta 470). Rovně vcházíme do obranného perimetru pevnosti (kóta 480), doprava cesta klesá dolů a vede podél čtyř baterií. Č. 6, první, vpravo a pod cestou (kóta od 460 do 450), si jistě zaslouží vyčištění. Její parapety jsou vyhloubeny s muničními výklenky, všechny mají kovové okenice. Traverzy krytů jsou vybetonované a jejich posuvné dveře na kolejnici jsou také přítomny za maskovací zdí. Její stav zachování je ohromující. Dále, vlevo a blízko cesty, mírně odsazené od sebe, se nacházejí č. 3 (kóta 440) a 4 (kóta 435). Zahrnují několik jednoduchých betonových krytů se zaoblenými tvary. Č. 5 navazuje na č. 4, ale na druhé straně silnice, téměř kolmo k ní. Západně od baterie č. 3, dobře ukrytý v prohlubni, leží jeden ze dvou dvoupatrových bojových krytů, které kdy byly potopeny (kóta 445 - 1906), kryt označený jako „Severně od jižních svahů Roppe“. Dovolte nám využít této příležitosti a zdůraznit, že druhým dvoupatrovým bojovým krytem byl Denney, ale ten byl srovnán se zemí. Jednou ze zvláštností většiny bojových krytů v Belfortu je přítomnost ohnišť v kasárnách. Pokud se vrátíme k cestě podél baterií, dále na východ, níže vlevo, nachází se další bojový kryt (kóta 410 - 1906), poměrně dobře zachovalý a označený jako „Jižně od jižních svahů Roppe“. Před tímto krytem je k ostnatému drátu kolem centrálního jádra připevněna řada betonových zákopů, složených z pěchotních parapetů s obrněnými maskami (zde zmizely), kterým až ke kótě 395 předchází ostnatý drát. Centrální jádro zahrnuje pevnost, která vrcholí na kótě 511. Před jejím vchodem jihozápadní předsunutý oblouk obklopuje svými betonovými zákopy jeskynní kryt, o kterém se hovoří ve třetím článku. Větší část perimetru, kolem kterého se nacházela síť ostnatého drátu, se skládala z nepřerušené linie zákopů s malými betonovými přístřešky, strážními budkami a pozorovacími stanovišti. Východně od zařízení byl dokonce vykopán bojový kryt (kóta 465 - 1906). Napravo od pevnosti (kóta 490 - 1914) se nacházejí vykopávky obrněné baterie pro dvě věže děla 155 R. Tato baterie byla navržena následovně: velký betonový monolit o délce 53,60 m a šířce 28,50 m, jehož konce byly obsazeny šachtami věží. Mezi nimi se nacházely dvě úrovně prostor, které by v suterénu zahrnovaly tři místnosti pro vojáky, místnosti o rozměrech 13,50 x 6 m, nad nimiž by se ve stejném prostoru nacházely další velké kasárny a různé místnosti včetně místností pro poddůstojníky a důstojníky, kuchyň, telegrafní sloup atd. Na straně rokle by malá obvodová zeď se dvěma vchody byla vlevo chráněna malou boční klenbou. Dále na východ se v dalším betonovém bloku nacházela věž 75. bateriového tanku Mle 05, jeho obrněná pozorovatelna a ubytování pro jeho služebnictvo. Věž, nyní sešrotovaná, provedla 14. dubna 1908 přijímací střelbu. Tyto dvě obrněné baterie měly vlastní síť ostnatého drátu. Z pevnosti vycházela podzemní galerie, která se napojovala na baterii 75. baterií, a s baterií 155. baterií R se plánovalo propojení divertikulu. Blok věže 75. baterií je (02/2002) obsazen lovci a podzemní komunikace je pevně zablokována. Zbytek musíme ještě prozkoumat do zákopů, ale bylo nám řečeno, že zůstanou nějaké obrněné masky a dokonce i obrněná strážní budka. Jedná se o zcela opuštěný vojenský terén.