Fortifications belges de la deuxième guerre mondiale, position fortifiée de Liège, première ligne de résistance, intervalle Neufchâteau-Visé, abri observatoire NV5. NV5 se situe à 128 m d’altitude, au milieu des prairies, à 250 m côté Est de la route Warsage-Bombaye. L’accès à l’ouvrage est aisé. NV5 poste observatoire du fort d'Aubin‑Neufchâteau surveillait le secteur entre l'abri NV 2 et Bombaye. L’ouvrage est composé du sas d’entrée, du puits de la cloche pour fusil-mitrailleur et d’une chambre de repos ancienne chambre de tir transformée (l’embrasure a été rebouchée pour laisser place à une gaine lance-grenades). L’extérieur est fort détérioré. L’entrée est ouverte et est protégée par un mur de béton. L’intérieur est dans un état indescriptible. L’accès peut être considéré comme dangereux. Tout le côté gauche de l’ouvrage est détruit, barres d’acier apparentes, les encadrements métalliques des portes pliés et le radier détruit. L’accès à la cloche est possible mais dangereux. Les bouchons obturateurs sont absents. Au sommet de la cloche, l'obturateur pour le lance-fusées est toujours présent. Vu les destructions, l’explosif devait être important ou puissant. Lorsque l’on regarde les photos, les côtés devaient avoir un renforcement de terre. Malheureusement à l’emplacement de l’explosion, un amas de pneus ne permet de rien voir. D’après la photo en noir et blanc de V Counet les dégâts sont importants. Essais d’explosif par les Allemands ? À voir avec un historien du coin.
Extraits du Journal de Campagne du fort de Neufchâteau :
Belgische Festungen des Zweiten Weltkriegs, Festungsstellung Lüttich, erste Widerstandslinie, Intervall Neufchâteau-Visé, Beobachtungsunterstand NV5. NV5 liegt auf 128 M/ü. M., mitten in Wiesen, 250 m östlich der Straße Warsage-Bombaye. Der Zugang zum Werk ist leicht. NV5, Beobachtungsposten des Forts Aubin‑Neufchâteau, überwachte den Sektor zwischen dem Unterstand NV 2 und Bombaye. Das Werk besteht aus der Eingangsschleuse, dem Schacht der MG-Glocke und einem Ruheraum, einer umgebauten ehemaligen Schießkammer (die Schiesscharte wurde zugeschüttet, um Platz für einen Granatwerfer-Schacht zu schaffen). Das Äußere ist stark beschädigt. Der Eingang ist offen und durch eine Betonmauer geschützt. Das Innere ist in einem unbeschreiblichen Zustand. Der Zugang kann als gefährlich angesehen werden. Die gesamte linke Seite des Werks ist zerstört, Stahlstangen sichtbar, die metallischen Türrahmen verbogen und die Bodenplatte zerstört. Der Zugang zur Glocke ist möglich, aber gefährlich. Die Verschlussstopfen fehlen. An der Oberseite der Glocke ist der Verschluss für den Leuchtpistolenhalter noch vorhanden. Angesichts der Zerstörungen muss der Sprengstoff erheblich oder stark gewesen sein. Wenn man die Fotos betrachtet, müssen die Seiten eine Erdverstärkung gehabt haben. Leider erlaubt ein Haufen von Reifen am Ort der Explosion keine Sicht. Laut dem Schwarz-Weiß-Foto von V Counet sind die Schäden erheblich. Sprengstofftests der Deutschen? Das sollte mit einem örtlichen Historiker besprochen werden.
Auszüge aus dem Kriegstagebuch des Forts Neufchâteau:
Belgische fortificaties van de Tweede Wereldoorlog, versterkte stelling Luik, eerste weerstandslijn, interval Neufchâteau-Visé, observatieschuilkelder NV5. NV5 bevindt zich op 128 m/TAW, midden in de weiden, 250 m ten oosten van de weg Warsage-Bombaye. De toegang tot het werk is gemakkelijk. NV5, observatiepost van het fort Aubin‑Neufchâteau, hield toezicht op de sector tussen de schuilkelder NV 2 en Bombaye. Het werk bestaat uit de sluis van de ingang, de schacht van de mitrailleurkoepel en een rustkamer, een verbouwde vroegere schietkamer (het schietgat is dichtgemaakt om plaats te maken voor een granaatwerpschuif). De buitenkant is sterk beschadigd. De ingang is open en wordt beschermd door een betonnen muur. Het interieur is in een onbeschrijflijke staat. De toegang kan als gevaarlijk worden beschouwd. De hele linkerkant van het werk is vernield, stalen staven zichtbaar, de metalen deurlijsten gebogen en de vloerplaat vernield. De toegang tot de koepel is mogelijk maar gevaarlijk. De afsluitdoppen ontbreken. Boven op de koepel is de afsluiter voor de vuurpijlwerper nog aanwezig. Gezien de verwoestingen moet het explosief aanzienlijk of krachtig geweest zijn. Wanneer men naar de foto's kijkt, moeten de zijden een grondversterking gehad hebben. Helaas laat een stapel banden op de plaats van de explosie niets zien. Volgens de zwart-witfoto van V Counet zijn de schade aanzienlijk. Explosievenproeven door de Duitsers? Te bespreken met een plaatselijke historicus.
Uittreksels uit het Velddagboek van het fort Neufchâteau:
Belgian fortifications of the Second World War, fortified position of Liège, first resistance line, Neufchâteau-Visé interval, observation shelter NV5. NV5 is located at 128 m/asl, in the middle of meadows, 250 m east of the Warsage-Bombaye road. Access to the work is easy. NV5, observation post of Fort Aubin‑Neufchâteau, monitored the sector between shelter NV 2 and Bombaye. The work consists of the entrance airlock, the shaft of the machine gun cupola, and a rest room, a converted former firing chamber (the embrasure was filled in to make way for a grenade launching chute). The exterior is heavily deteriorated. The entrance is open and protected by a concrete wall. The interior is in an indescribable state. Access can be considered dangerous. The entire left side of the work is destroyed, steel bars visible, the metal door frames bent and the foundation slab destroyed. Access to the cupola is possible but dangerous. The sealing plugs are missing. At the top of the cupola, the shutter for the flare launcher is still present. Given the destruction, the explosive must have been significant or powerful. When looking at the photos, the sides must have had an earth reinforcement. Unfortunately, a pile of tires at the explosion site prevents any view. According to the black and white photo by V Counet, the damage is significant. Explosive tests by the Germans? To be discussed with a local historian.
Excerpts from the Campaign Journal of Fort Neufchâteau:
Belgické opevnění z druhé světové války, opevněná pozice Lutych, první obranná linie, interval Neufchâteau-Visé, pozorovatelna bunkr NV5. NV5 se nachází ve výšce 128 m/n. m., uprostřed luk, 250 m východně od silnice Warsage-Bombaye. Přístup k objektu je snadný. NV5, pozorovatelna fortu Aubin‑Neufchâteau, sledovala sektor mezi bunkrem NV 2 a Bombaye. Objekt se skládá ze vstupní sásové komory, šachty kulometného zvonu a odpočinkové místnosti, přestavěné bývalé střelecké komory (střílna byla zaslepena, aby uvolnila místo pro odpalovací šachtu granátů). Exteriér je silně poškozen. Vstup je otevřený a chráněn betonovou zdí. Interiér je v nepopsatelném stavu. Přístup lze považovat za nebezpečný. Celá levá strana objektu je zničena, viditelné ocelové tyče, kovové zárubně dveří ohnuté a základová deska zničena. Přístup ke zvonu je možný, ale nebezpečný. Uzavírací zátky chybí. Na vrcholu zvonu je stále přítomen uzávěr pro odpalovač světlic. S ohledem na destrukce musela být výbušnina značná nebo silná. Když se podíváme na fotografie, boky musely mít zemní zesílení. Bohužel na místě výbuchu hromada pneumatik nic neumožňuje vidět. Podle černobílé fotografie od V Couneta jsou škody značné. Zkoušky výbušin Němci? To by se mělo probrat s místním historikem.
Výňatky z Polního deníku fortu Neufchâteau:
Lettre du Maréchal des Logis Rappe, Chef de NV5 en mai 1940, au Commandant d'Ardenne
Hermalle-sous-Argenteau, 20 juillet 1943
Récit des faits de NV5 du 10 au 16 mai 1940. Indicatif : OP 296. Effectif normal : Maréchal des Logis Rappe, Brigadier A. Ramaeckers, Soldats Hemricourt et Meessen. Le 10 mai, Meessen en congé est remplacé par Fabry. Dès une heure du matin, Fabry, dont c'est le tour de guet, signale un bruit de fusillade en direction de la Hollande. On entend aussi le canon dans le lointain. Tout ce bruit s'amplifie en même temps que l'heure avance. Il fait à peine clair que nous entendons un formidable ronflement d'avions. Quelques instants après, nous voyons apparaître une centaine de bombardiers venant de l'Est. Fabry, grimpé tout au sommet de l'abri, les mains au fond des poches, pousse une série d'exclamations variées. Il paraît très à son affaire. Avant 6 heures, une fusée rouge monte de la brume au-dessus du fort d'Eben-Emael. Nous le signalons au Commandant. Quelques instants plus tard, une seconde fusée apparaît au même endroit. A 6 heures, Meessen, alerté chez lui par la fusillade, arrive en vélo, prendre sa place parmi nous. Je lui propose de regagner le fort, mais il préfère rester à l'abri. Son remplaçant Fabry demande lui aussi à rester avec nous. Il ne sera pas de trop. L'aménagement intérieur de l'abri étant au point depuis plusieurs mois, nous n'avons pas à y toucher. Plusieurs bobines de barbelés sont dévidées à l'intérieur du petit réseau, ce qui place notre fortin au centre d'un énorme hérisson.
Pendant que Ramaeckers s'occupe de placer notre poste de TSF dans le local de détente, j'envoie Hemricourt et Meessen en corvée au village de Bombaye. Ils sont bientôt de retour avec deux cruches d'eau, un panier de pains, des œufs et un litre de genièvre ! Il passe beaucoup d'avions, mais ils sont beaucoup trop haut. Enfin, en voilà qui survolent Warsage à basse altitude. Je fais tirer et Meessen y va de son premier chargeur. Le FM est bien au point. Alors que les civils se font rares sur les routes, nous voyons accourir, venant de Warsage, deux soldats belges : Le Maréchal des Logis Gosset et un de ses hommes. Ils courent depuis Fouron. Gosset a l'écume à la bouche. Les Allemands les ont attaqués dès le matin, un des leurs a été tué. Ayant voulu regagner le fort, ils ont été accueillis dans le bois de La Heydt par des coups de feu. Le Commandant les autorise à rejoindre la batterie dépôt. Un avion qui passe à bonne portée me donne l'occasion d'essayer mon second FM. Tout le chargeur y passe… sans succès. Mais nous savons que nos deux FM sont bien réglés. Il ne passe plus personnes sur les routes. Nous attendons les premiers Allemands. Ils nous apparaissent dans le lointain sous forme d'une auto qui descend lentement la route qui passe près du lieu-dit "Maison mamelon 169" sur les hauteurs au Nord de Fouron. L'auto s'arrête et plusieurs soldats en sortent. Je signale la chose au fort qui ouvre le feu immédiatement . Les coups sont trop longs, mais auto et soldats n'en disparaissent pas moins aussitôt. Une patrouille nous arrive du fort, composée du Brigadier Teheux et des Soldats Ernst et Habets. Ils se dirigent vers Bombaye et Berneau. Deux heures plus tard, Habets nous revient en courant tant qu'il peut et se laisse littéralement tomber dans le couloir de l'abri. Il est épuisé. Nous apprenons que sa patrouille a rencontré à Berneau un groupe nombreux d'Allemands armés de mitraillettes. Ernst a tiré contre eux, ils ont riposté. Habets a pu s'échapper, mais ses deux camarades sont au moins prisonniers. On tire déjà de partout, et il me paraît difficile pour Habets de regagner le fort. Je consulte l'Adjudant Cloos et il m'autorise à le garder, ce qui porte à six hommes notre effectif. Dès ce moment, je constitue trois équipes de deux hommes qui prendront le guet à tour de rôle : Rappe-Fabry, Ramaeckers-Habets, Meessen-Hemricourt.
Chacune de ces équipes est capable de se tirer d'affaire toute seule car Meessen connaît par cœur son tour d'horizon et sait depuis longtemps situer un objectif et observer un tir. Ceci permet de mieux répartir le travail et d'éviter pour certains des prestations excessives et épuisantes. Les premières patrouilles ennemies ne tardent pas à se montrer, et nous les voyons dans des vergers à Warsage et sur la route de Warsage à Berneau. Les groupes ne dépassent pas quatre ou cinq hommes. De temps à autre apparaît une auto. Le tout est scrupuleusement signalé au "Cervè", c'est-à-dire au bureau de tir du fort. Comme la nuit tombe, nous apprenons qu'un homme de MN 11 a été atteint. On ne nous dit d'ailleurs ni son nom ni la nature de sa blessure. Au début de la première nuit, le Lieutenant Everard fait effectuer par le Bloc Mortier un tir sur notre abri afin d'obtenir les éléments exacts en vue d'un tir éventuel de protection. La première bombe tombe à 5 m "trop court", la seconde 10 m "trop long". Le calcul était juste. Au cours de cette même nuit, le fort effectue un tir systématique sur la ligne de chemin de fer Warsage-Fouron. On nous demande d'observer, mais la nuit est beaucoup trop noire et nous ne voyons que les lueurs d'éclatement sans que nous puissions donner une observation. Le 11, nos observations se font plus fréquentes et nous allons être en liaison presque ininterrompue avec le fort. Les groupes ennemis, pourtant, ne sont jamais nombreux, quelques cavaliers, de temps à autre une auto ou une moto, des soldats isolés. Voici qu'apparaissent les premières autos chenilles sur la route de Warsage à Berneau. Plus tard, un groupe d'une centaine d'hommes traverse la campagne, venant de Warsage en direction de Bombaye. Les canons du fort sont occupés à une autre mission et les Allemands disparaissent sans avoir été inquiétés.
Brief des Wachtmeisters Rappe, Kommandant von NV5 im Mai 1940, an den Kommandanten d'Ardenne
Hermalle-sous-Argenteau, 20. Juli 1943
Bericht der Ereignisse von NV5 vom 10. bis 16. Mai 1940. Kennung: OP 296. Normalbestand: Wachtmeister Rappe, Brigadier A. Ramaeckers, Soldaten Hemricourt und Meessen. Am 10. Mai wird Meessen, der frei hat, durch Fabry ersetzt. Ab ein Uhr morgens meldet Fabry, der Wache hat, Gewehrfeuer in Richtung Holland. Man hört auch Kanonendonner in der Ferne. Dieser Lärm verstärkt sich, während die Stunde voranschreitet. Es wird kaum hell, da hören wir ein gewaltiges Brummen von Flugzeugen. Kurz darauf sehen wir etwa hundert Bomber aus dem Osten auftauchen. Fabry, der ganz oben auf dem Unterstand geklettert ist, die Hände in den Taschen, stößt eine Reihe verschiedener Ausrufe aus. Er scheint sehr bei der Sache zu sein. Vor 6 Uhr steigt eine rote Leuchtkugel aus dem Nebel über dem Fort Eben-Emael auf. Wir melden es dem Kommandanten. Kurz darauf erscheint eine zweite Leuchtkugel an derselben Stelle. Um 6 Uhr trifft Meessen, der zu Hause durch das Schießen alarmiert wurde, mit dem Fahrrad ein, um seinen Platz bei uns einzunehmen. Ich schlage ihm vor, zum Fort zurückzukehren, aber er zieht es vor, im Unterstand zu bleiben. Sein Ersatzmann Fabry bittet ebenfalls, bei uns bleiben zu dürfen. Er wird nicht überflüssig sein. Da die Innenausstattung des Unterstands seit mehreren Monaten abgeschlossen ist, müssen wir nichts daran ändern. Mehrere Rollen Stacheldraht werden innerhalb des kleinen Netzes abgewickelt, was unseren kleinen Stützpunkt zum Zentrum eines riesigen Igels macht.
Während Ramaeckers damit beschäftigt ist, unsere Funkstelle im Entspannungsraum unterzubringen, schicke ich Hemricourt und Meessen auf eine Besorgungsfahrt ins Dorf Bombaye. Sie sind bald mit zwei Krügen Wasser, einem Korb Brot, Eiern und einem Liter Wacholderbrand zurück! Es fliegen viele Flugzeuge, aber sie sind viel zu hoch. Endlich überfliegen einige Warsage in niedriger Höhe. Ich lasse schießen und Meessen gibt sein erstes Magazin ab. Das MG ist gut eingestellt. Während Zivilisten auf den Straßen rar werden, sehen wir von Warsage kommend zwei belgische Soldaten herbeieilen: Den Wachtmeister Gosset und einen seiner Männer. Sie laufen seit Fouron. Gosset hat Schaum vor dem Mund. Die Deutschen haben sie bereits am Morgen angegriffen, einer der Ihren wurde getötet. Als sie zum Fort zurückkehren wollten, wurden sie im Wald La Heydt mit Schüssen empfangen. Der Kommandant erlaubt ihnen, sich der Depotbatterie anzuschließen. Ein Flugzeug, das in guter Reichweite vorbeifliegt, gibt mir die Gelegenheit, mein zweites MG auszuprobieren. Das ganze Magazin wird verschossen… ohne Erfolg. Aber wir wissen, dass unsere beiden MGs gut eingestellt sind. Es gehen keine Leute mehr auf den Straßen. Wir warten auf die ersten Deutschen. Sie erscheinen uns in der Ferne in Form eines Autos, das langsam die Straße hinabfährt, die nahe dem Weiler "Maison mamelon 169" auf den Höhen nördlich von Fouron verläuft. Das Auto hält und mehrere Soldaten steigen aus. Ich melde die Sache dem Fort, das sofort das Feuer eröffnet. Die Schüsse sind zu weit, aber Auto und Soldaten verschwinden dennoch sofort. Eine Patrouille vom Fort erreicht uns, bestehend aus dem Brigadier Teheux und den Soldaten Ernst und Habets. Sie begeben sich nach Bombaye und Berneau. Zwei Stunden später kommt Habets zu uns zurück, so schnell er kann rennend, und lässt sich buchstäblich im Gang des Unterstands fallen. Er ist erschöpft. Wir erfahren, dass seine Patrouille in Berneau auf eine große Gruppe von Deutschen mit Maschinenpistolen gestoßen ist. Ernst hat auf sie geschossen, sie haben erwidert. Habets konnte entkommen, aber seine beiden Kameraden sind mindestens gefangen. Es wird bereits von überall geschossen, und es scheint mir schwierig für Habets, zum Fort zurückzukehren. Ich konsultiere den Feldwebel Cloos und er erlaubt mir, ihn zu behalten, was unsere Stärke auf sechs Mann erhöht. Von diesem Moment an bilde ich drei Zweierteams, die abwechselnd Wache halten werden: Rappe-Fabry, Ramaeckers-Habets, Meessen-Hemricourt.
Jedes dieser Teams ist in der Lage, sich allein zu behaupten, da Meessen seinen Horizont auswendig kennt und seit langem weiß, wie man ein Ziel lokalisiert und einen Schuss beobachtet. Dies ermöglicht eine bessere Arbeitsverteilung und vermeidet für einige übermäßige und erschöpfende Dienstleistungen. Die ersten feindlichen Patrouillen lassen nicht lange auf sich warten, und wir sehen sie in Obstgärten in Warsage und auf der Straße von Warsage nach Berneau. Die Gruppen überschreiten nicht vier oder fünf Mann. Von Zeit zu Zeit erscheint ein Auto. Alles wird gewissenhaft an die "Cervè" gemeldet, das heißt an die Schießleitstelle des Forts. Als die Nacht hereinbricht, erfahren wir, dass ein Mann von MN 11 getroffen wurde. Man sagt uns übrigens weder seinen Namen noch die Art seiner Verwundung. Zu Beginn der ersten Nacht lässt Leutnant Everard vom Mörserblock einen Schuss auf unseren Unterstand abfeuern, um die genauen Daten für einen möglichen Schutzschuss zu erhalten. Die erste Bombe fällt 5 m "zu kurz", die zweite 10 m "zu weit". Die Berechnung war richtig. In derselben Nacht führt das Fort ein systematisches Feuer auf die Eisenbahnlinie Warsage-Fouron. Wir werden gebeten zu beobachten, aber die Nacht ist viel zu dunkel und wir sehen nur die Aufschlagblitze, ohne eine Beobachtung geben zu können. Am 11. werden unsere Beobachtungen häufiger und wir werden fast ununterbrochen mit dem Fort in Verbindung stehen. Die feindlichen Gruppen sind jedoch nie zahlreich, einige Reiter, von Zeit zu Zeit ein Auto oder ein Motorrad, vereinzelte Soldaten. Da erscheinen die ersten Raupenfahrzeuge auf der Straße von Warsage nach Berneau. Später durchquert eine Gruppe von etwa hundert Mann das Land, von Warsage in Richtung Bombaye kommend. Die Kanonen des Forts sind mit einer anderen Mission beschäftigt und die Deutschen verschwinden, ohne behelligt worden zu sein.
Brief van de Wachtmeester Rappe, Commandant van NV5 in mei 1940, aan de Commandant d'Ardenne
Hermalle-sous-Argenteau, 20 juli 1943
Verhaal van de feiten van NV5 van 10 tot 16 mei 1940. Roepnaam: OP 296. Normale bezetting: Wachtmeester Rappe, Brigadier A. Ramaeckers, Soldaten Hemricourt en Meessen. Op 10 mei wordt Meessen, die met verlof is, vervangen door Fabry. Vanaf één uur 's ochtends meldt Fabry, die wacht heeft, geweervuur in de richting van Holland. Men hoort ook kanonnen in de verte. Dit lawaai versterkt naarmate het uur vordert. Het is amper licht of we horen een geweldig gebrom van vliegtuigen. Kort daarna zien we ongeveer honderd bommenwerpers uit het oosten verschijnen. Fabry, helemaal bovenop de schuilkelder geklommen, met de handen in de zakken, stoot een reeks verschillende uitroepen uit. Hij lijkt zeer op zijn gemak. Voor 6 uur stijgt een rode lichtkogel op uit de mist boven het fort van Eben-Emael. We melden het aan de Commandant. Even later verschijnt een tweede lichtkogel op dezelfde plaats. Om 6 uur komt Meessen, thuis gewaarschuwd door het schieten, met de fiets zijn plaats bij ons innemen. Ik stel voor dat hij naar het fort terugkeert, maar hij verkiest in de schuilkelder te blijven. Zijn vervanger Fabry vraagt ook bij ons te mogen blijven. Hij zal niet overbodig zijn. Omdat de inrichting van de schuilkelder sinds enkele maanden in orde is, hoeven we er niets aan te veranderen. Verschillende rollen prikkeldraad worden binnen het kleine net uitgelegd, wat onze kleine stelling tot het centrum van een enorme egel maakt.
Terwijl Ramaeckers bezig is met het plaatsen van onze radiozender in de ontspanningsruimte, stuur ik Hemricourt en Meessen op boodschap naar het dorp Bombaye. Ze zijn snel terug met twee kruiken water, een mand brood, eieren en een liter jenever! Er vliegen veel vliegtuigen, maar ze zijn veel te hoog. Eindelijk, daar zijn er die Warsage op lage hoogte overvliegen. Ik laat vuren en Meessen schiet zijn eerste magazijn leeg. Het MG is goed ingesteld. Terwijl burgers op de wegen schaars worden, zien we uit Warsage twee Belgische soldaten aan komen rennen: De Wachtmeester Gosset en een van zijn mannen. Ze lopen sinds Fouron. Gosset heeft schuim op de mond. De Duitsers hebben hen 's ochtends al aangevallen, een van hen werd gedood. Toen ze naar het fort wilden terugkeren, werden ze in het bos La Heydt met schoten ontvangen. De Commandant staat hen toe zich bij de depotbatterij aan te sluiten. Een vliegtuig dat op goede afstand voorbijkomt, geeft me de gelegenheid om mijn tweede MG uit te proberen. Het hele magazijn gaat erdoor… zonder succes. Maar we weten dat onze twee MG's goed zijn afgesteld. Er lopen geen mensen meer op de wegen. We wachten op de eerste Duitsers. Ze verschijnen ons in de verte in de vorm van een auto die langzaam de weg afdaalt die langs de plaats "Maison mamelon 169" op de hoogten ten noorden van Fouron loopt. De auto stopt en verschillende soldaten stappen uit. Ik meld de zaak aan het fort dat onmiddellijk het vuur opent. De schoten zijn te ver, maar auto en soldaten verdwijnen niettemin onmiddellijk. Een patrouille komt van het fort naar ons toe, bestaande uit de Brigadier Teheux en de Soldaten Ernst en Habets. Ze gaan naar Bombaye en Berneau. Twee uur later komt Habets zo snel hij kan naar ons terugrennen en laat zich letterlijk in de gang van de schuilkelder vallen. Hij is uitgeput. We vernemen dat zijn patrouille in Berneau op een grote groep Duitsers met machinepistolen is gestuit. Ernst heeft op hen geschoten, zij hebben teruggeschoten. Habets kon ontsnappen, maar zijn twee kameraden zijn ten minste gevangen. Er wordt al van overal geschoten, en het lijkt me moeilijk voor Habets om naar het fort terug te keren. Ik raadpleeg de Adjudant Cloos en hij staat me toe hem te houden, wat onze sterkte op zes man brengt. Vanaf dat moment vorm ik drie teams van twee man die om beurt de wacht zullen houden: Rappe-Fabry, Ramaeckers-Habets, Meessen-Hemricourt.
Elk van deze teams is in staat zichzelf te redden, want Meessen kent zijn horizon uit het hoofd en weet al lang hoe een doelwit te lokaliseren en een schot te observeren. Dit maakt een betere verdeling van het werk mogelijk en voorkomt voor sommigen overmatige en uitputtende prestaties. De eerste vijandelijke patrouilles laten niet lang op zich wachten, en we zien ze in boomgaarden in Warsage en op de weg van Warsage naar Berneau. De groepen zijn niet groter dan vier of vijf man. Af en toe verschijnt een auto. Alles wordt nauwgezet gemeld aan de "Cervè", dat wil zeggen aan de schietleiding van het fort. Als de nacht valt, vernemen we dat een man van MN 11 is geraakt. Men vertelt ons trouwens noch zijn naam noch de aard van zijn verwonding. Aan het begin van de eerste nacht laat Luitenant Everard door de Mortierblok een schot op onze schuilkelder uitvoeren om de exacte gegevens te verkrijgen voor een eventueel beschermingsschot. De eerste bom valt op 5 m "te kort", de tweede op 10 m "te ver". De berekening was juist. Tijdens diezelfde nacht voert het fort een systematisch vuur uit op de spoorlijn Warsage-Fouron. We worden gevraagd te observeren, maar de nacht is veel te donker en we zien alleen de ontploffingslichten zonder een observatie te kunnen geven. Op de 11e worden onze observaties frequenter en zullen we bijna ononderbroken contact hebben met het fort. De vijandelijke groepen zijn echter nooit talrijk, enkele ruiters, af en toe een auto of een motor, geïsoleerde soldaten. Daar verschijnen de eerste rupsvoertuigen op de weg van Warsage naar Berneau. Later steekt een groep van ongeveer honderd man het platteland over, komende van Warsage in de richting van Bombaye. De kanonnen van het fort zijn met een andere missie bezig en de Duitsers verdwijnen zonder te zijn lastiggevallen.
Letter from Sergeant Rappe, Commander of NV5 in May 1940, to Commander d'Ardenne
Hermalle-sous-Argenteau, 20 July 1943
Account of the events at NV5 from 10 to 16 May 1940. Call sign: OP 296. Normal strength: Sergeant Rappe, Corporal A. Ramaeckers, Soldiers Hemricourt and Meessen. On 10 May, Meessen, on leave, is replaced by Fabry. From one o'clock in the morning, Fabry, whose turn it is to watch, reports the sound of gunfire in the direction of Holland. Cannon fire can also be heard in the distance. All this noise intensifies as the hour advances. It is barely dawn when we hear a tremendous roar of aircraft. A few moments later, we see about a hundred bombers appear from the East. Fabry, climbed to the very top of the shelter, hands in his pockets, utters a series of varied exclamations. He seems very much at ease. Before 6 o'clock, a red rocket rises from the mist above Fort Eben-Emael. We report it to the Commander. A few moments later, a second rocket appears at the same spot. At 6 o'clock, Meessen, alerted at home by the gunfire, arrives by bicycle to take his place among us. I suggest he return to the fort, but he prefers to stay in the shelter. His replacement Fabry also asks to stay with us. He will not be superfluous. The interior arrangement of the shelter having been ready for several months, we do not need to touch it. Several coils of barbed wire are unwound inside the small network, placing our small stronghold at the centre of an enormous hedgehog.
While Ramaeckers takes care of placing our radio set in the relaxation room, I send Hemricourt and Meessen on a chore to the village of Bombaye. They soon return with two jugs of water, a basket of bread, eggs and a litre of gin! Many planes are passing, but they are far too high. Finally, here are some flying over Warsage at low altitude. I order fire and Meessen goes ahead with his first magazine. The LMG is well adjusted. As civilians become scarce on the roads, we see two Belgian soldiers rushing from Warsage: Sergeant Gosset and one of his men. They have been running since Fouron. Gosset has foam at his mouth. The Germans attacked them early in the morning, one of theirs was killed. Having wanted to return to the fort, they were received in the Bois de La Heydt with gunfire. The Commander authorises them to join the depot battery. An aircraft passing within good range gives me the opportunity to try my second LMG. The whole magazine is fired… without success. But we know that our two LMGs are well adjusted. No more people pass on the roads. We await the first Germans. They appear to us in the distance in the form of a car slowly descending the road that passes near the hamlet "Maison mamelon 169" on the heights north of Fouron. The car stops and several soldiers get out. I report the matter to the fort which opens fire immediately. The shots are too long, but the car and soldiers nonetheless disappear at once. A patrol arrives from the fort, composed of Corporal Teheux and Soldiers Ernst and Habets. They head towards Bombaye and Berneau. Two hours later, Habets returns to us running as fast as he can and literally lets himself fall into the corridor of the shelter. He is exhausted. We learn that his patrol encountered a large group of Germans armed with submachine guns in Berneau. Ernst fired at them, they returned fire. Habets managed to escape, but his two comrades are at least prisoners. Gunfire is already coming from everywhere, and it seems difficult for Habets to return to the fort. I consult Sergeant Major Cloos and he authorises me to keep him, which brings our strength to six men. From this moment, I form three teams of two men who will take turns on watch: Rappe-Fabry, Ramaeckers-Habets, Meessen-Hemricourt.
Each of these teams is capable of managing on its own because Meessen knows his horizon by heart and has long known how to locate a target and observe fire. This allows for better distribution of work and avoids excessive and exhausting duties for some. The first enemy patrols are not long in showing themselves, and we see them in orchards in Warsage and on the road from Warsage to Berneau. The groups do not exceed four or five men. From time to time a car appears. Everything is scrupulously reported to "Cervè", that is, to the fort's fire control centre. As night falls, we learn that a man from MN 11 has been hit. We are not told his name or the nature of his wound, however. At the beginning of the first night, Lieutenant Everard has the Mortar Block fire a shot on our shelter to obtain the exact data for a possible protective fire. The first bomb falls 5 m "too short", the second 10 m "too long". The calculation was correct. During that same night, the fort carries out systematic fire on the Warsage-Fouron railway line. We are asked to observe, but the night is far too dark and we only see the burst flashes without being able to give an observation. On the 11th, our observations become more frequent and we are going to be in almost uninterrupted contact with the fort. The enemy groups, however, are never numerous, a few horsemen, from time to time a car or a motorcycle, isolated soldiers. Here come the first tracked vehicles on the road from Warsage to Berneau. Later, a group of about a hundred men crosses the countryside, coming from Warsage towards Bombaye. The fort's guns are busy with another mission and the Germans disappear without having been disturbed.
Dopis četaře Rappeho, velitele NV5 v květnu 1940, veliteli d'Ardenne
Hermalle-sous-Argenteau, 20. července 1943
Vyprávění událostí u NV5 od 10. do 16. května 1940. Volací znak: OP 296. Normální stav: četař Rappe, desátník A. Ramaeckers, vojáci Hemricourt a Meessen. 10. května je Meessen, který má dovolenou, nahrazen Fabrym. Od jedné hodiny ráno hlásí Fabry, který je na hlídce, zvuk střelby ve směru k Holandsku. V dálce je také slyšet kanonáda. Tento hluk se zesiluje s postupem času. Sotva se rozednívá, když uslyšíme ohromné hukot letadel. O chvíli později spatříme přibližně stovku bombardérů přilétajících z východu. Fabry, který vylezl až na vrchol bunkru, s rukama v kapsách, vydává sérii různých výkřiků. Zdá se být velmi při věci. Před 6. hodinou stoupá z mlhy nad fortem Eben-Emael červená raketa. Hlásíme to veliteli. O chvíli později se na stejném místě objeví druhá raketa. V 6 hodin přijíždí Meessen, doma vyrušený střelbou, na kole, aby zaujal své místo mezi námi. Navrhuji mu, aby se vrátil do fortu, ale on dává přednost setrvání v bunkru. Jeho náhradník Fabry také žádá, aby s námi mohl zůstat. Nebude navíc. Vnitřní zařízení bunkru je hotové již několik měsíců, takže s ním nemusíme nic dělat. Uvnitř malé sítě je rozvinuto několik cívek ostnatého drátu, což staví naši malou pevnůstku do středu obrovského ježka.
Zatímco Ramaeckers se stará o umístění naší radiostanice do odpočinkové místnosti, posílám Hemricourta a Meessena na pochůzku do vesnice Bombaye. Brzy se vracejí se dvěma džbány vody, košíkem chleba, vejci a litrem jalovcové pálenky! Přelétá mnoho letadel, ale jsou příliš vysoko. Konečně, tady jsou, přelétávají Warsage v nízké výšce. Dávám rozkaz k palbě a Meessen vypálí svůj první zásobník. Lehký kulomet je dobře seřízen. Zatímco civilisté na silnicích řídnou, vidíme z Warsage přibíhat dva belgické vojáky: četaře Gosseta a jednoho z jeho mužů. Utíkají od Fouronu. Gosset má u úst pěnu. Němci je napadli již ráno, jeden z jejich byl zabit. Když se chtěli vrátit do fortu, byli v lese La Heydt přivítáni střelbou. Velitel jim povoluje připojit se k deponované baterii. Letadlo, které prolétá v dobrém dostřelu, mi dává příležitost vyzkoušet můj druhý lehký kulomet. Celý zásobník je vystřílen… bez úspěchu. Ale víme, že naše dva lehké kulomety jsou dobře seřízeny. Po silnicích již nechodí lidé. Čekáme na první Němce. Objevují se nám v dálce v podobě auta pomalu sjíždějícího silnici, která prochází poblíž osady "Maison mamelon 169" na výšinách severně od Fouronu. Auto zastaví a vystoupí z něj několik vojáků. Oznámím věc fortu, který okamžitě otevírá palbu. Výstřely jsou přestřely, ale auto a vojáci neméně okamžitě mizí. Z fortu k nám přichází hlídka složená z desátníka Teheuxe a vojáků Ernsta a Habetsa. Vydávají se směrem k Bombaye a Berneau. O dvě hodiny později se Habets vrací k nám, běží, co může, a doslova se padá do chodby bunkru. Je vyčerpán. Dozvídáme se, že jeho hlídka narazila v Berneau na početnou skupinu Němců vyzbrojených samopaly. Ernst na ně střílel, oni odpověděli palbou. Habetsovi se podařilo uniknout, ale jeho dva druhové jsou přinejmenším zajati. Už se střílí ze všech stran a připadá mi obtížné, aby se Habets vrátil do fortu. Konzultuji s rotmistrem Cloosem a on mi povoluje jej ponechat, což zvyšuje náš stav na šest mužů. Od tohoto okamžiku vytvářím tři dvojčlenné hlídky, které se budou střídat ve službě: Rappe-Fabry, Ramaeckers-Habets, Meessen-Hemricourt.
Každá z těchto hlídek je schopna si poradit sama, protože Meessen zná svůj obzor zpaměti a už dlouho umí lokalizovat cíl a pozorovat palbu. To umožňuje lepší rozdělení práce a vyhýbá se pro některé nadměrným a vyčerpávajícím výkonům. První nepřátelské hlídky se brzy ukazují a vidíme je v sadech ve Warsage a na silnici z Warsage do Berneau. Skupiny nepřesahují čtyři nebo pět mužů. Občas se objeví auto. Vše je svědomitě hlášeno "Cervè", tedy do střeleckého řízení fortu. Když padá noc, dozvídáme se, že jeden muž z MN 11 byl zasažen. Mimochodem, neříkají nám ani jeho jméno, ani povahu jeho zranění. Na začátku první noci nechává poručík Everard z minometného bloku vypálit na náš bunkr, aby získal přesné údaje pro případnou ochrannou palbu. První bomba dopadá 5 m "málo", druhá 10 m "hodně". Výpočet byl správný. Během téže noci provádí fort systematickou palbu na železniční trať Warsage-Fouron. Jsme požádáni o pozorování, ale noc je příliš tmavá a vidíme pouze záblesky výbuchů, aniž bychom mohli podat pozorování. 11. se naše pozorování stávají častějšími a budeme mít téměř nepřetržitý kontakt s fortem. Nepřátelské skupiny však nikdy nejsou početné, několik jezdců, občas auto nebo motocykl, osamocení vojáci. Zde se objevují první pásová vozidla na silnici z Warsage do Berneau. Později překračuje skupina asi sta mužů venkov, přicházející z Warsage směrem k Bombaye. Děla fortu jsou zaměstnána jinou misí a Němci mizí, aniž by byli obtěžováni.
Quelques temps plus tard, Ramaeckers signale au fort deux canons qui ont pris position le long du remblai du chemin de fer entre les stations de Warsage et de Berneau. Les premiers obus tombent loin à côté, mais le tir est réglé en quelques coups, et soudain Ramaeckers crie "En plein dessus". Et de fait, il voit des cavaliers, dont l'un avait déployé une carte, s'enfuir (en 1941, à mon retour d'Allemagne, j'ai vu à l'endroit précité la tombe d'un soldat allemand, ce qui semble prouver la précision et, surtout, la réalité de ce tir, car aucun combat n'a eu lieu à cet endroit). Quelques temps plus tard, j'aperçois venant de Fouron, plusieurs centaines d'Allemands qui se dirigent vers Berneau à travers champs et en ordre dispersé. J'entends dans le téléphone mon camarade Franssen qui s'active au bureau de tir. Bientôt, les premiers coups partent et je peux aussi annoncer quelques coups : "Bonne direction, bonne portée". Mais les Allemands se mettent à courir et disparaissent en direction de Berneau. Notre attention est ensuite attirée du côté de NV 2. Des soldats vont et viennent près du Poste d'Observation. Se peut-il que nos camarades se promènent encore à l'extérieur ? Nous demandons NV 2, mais le centraliste déclare n'obtenir aucune réponse. Meessen me crie : "Logis, on tire sur nous !" C'est une mitrailleuse installée dans un verger à 250 m de nous, vers Warsage. Je lui dis de ne pas riposter encore et de fait, les Allemands n'insistent pas. Peu après, une lourde auto venant de Warsage vers Bombaye s'arrête sur la route derrière une maison et de là, tire sur nous. Une balle, de très gros calibre certainement, vient frapper le bord extérieur de l'orifice par lequel Fabry et moi, nous l'observions. Une parcelle de métal m'égratigne le cou tandis qu'un réflexe jette Fabry à mes pieds. Il se relève, tout blanc (je ne devais pas l'être moins). Nous appelons le fort dont le Bloc Mortier se met à tirer vers la maison où se cachaient les Allemands. Les premiers coups sont très précis, mais tout à coup, j'entends un grand bruit dans le téléphone, et quelques instants plus tard, le bureau de tir m'annonce : "Le tir est suspendu". Les Allemands se sont éloignés entre-temps, mais nous n'en restons pas moins désorientés et un peu inquiets car le fort a suspendu son tir au moment où on nous attaquait. Quelques temps plus tard, nous nous mettons en rapport avec le centraliste duquel nous apprendrons qu'on a fait sauter le Bloc Mortier ! Le fort de Barchon tire maintenant avec du 150 sur la grand-route de Mortroux à Bombaye. Le tir est bien groupé mais beaucoup trop long. J'ai un fil direct avec Barchon, mais il ne répond pas à mes appels. Je n'obtiens pas plus de succès par le central du fort. Une douzaine d'autos blindées roulent sur la route de Warsage à Berneau. Le temps d'alerter le bureau de tir et d'effectuer les calculs nécessaires, et la fin de la colonne est en vue. La dernière voiture quitte la route quand la coupole est prête à tirer. Le bureau de tir prépare un tir sur un point de la route que je lui détermine, de la sorte qu'on n'aura plus qu'à ouvrir le feu à la toute prochaine occasion. Des Allemands viennent de tenter un coup de main contre le Bloc O du fort. Le Lieutenant Evrard attire notre attention de ce côté et de fait, je vois bientôt des Allemands dévaler le chemin d'Affnay. Je propose de les mitrailler et un FM est déjà dans l'embrasure, mais le Lieutenant s'y oppose. Quelques temps après, le Commandant qui a reçu avis de combats livrés en direction de Liège me demande si je ne constate pas le passage de blessés ou de matériel endommagé. Je lui dis que les rares camions qui passent vont précisément vers Liège (c'est-à-dire vers Bombaye). J'y ajoute mon avis personnel : "Ils ne passent pas par ici". Hemricourt qui était l'habituel boute-en-train de la bande est maintenant le plus taciturne. Mais il se rend utile en préparant la "Popote". Il cuit des œufs, s'occupe du café. Nous croyons d'ailleurs le moment venu d'apprécier la qualité du "Chassart" dont nous sommes dotés. Ce qui ne contribue pas peu à nous conserver un bon moral. Les guetteurs échangent des blagues avec leurs camarades qui se reposent dans le local de détente, et l'observateur doit interrompre l'air à la mode qu'il fredonne pour donner des renseignements au fort. Le Commandant me demande de repérer l'endroit d'où on tire sur le fort. Celui-ci est criblé d'éclatements, mais je ne vois pas d'où peuvent tirer les Allemands. Je lui signale cependant un avion que je suppose destiné au réglage d'artillerie, qui fait lentement la navette entre Neufchâteau et Mortroux, me semble-t-il. Au cours d'une conversation avec le centraliste, nous apprenons que nos camarades des autres Postes d'Observation ne répondent plus depuis très longtemps. Nous sommes les seuls qui "Fonctionnons" encore. Cette nouvelle qui aurait dû être un stimulant nous laisse désemparés. Nous n'avons plus le soutien moral de savoir que d'autres font ailleurs ce que nous faisons ici. De nouveau, des balles frappent la cloche et Ramaeckers me crie qu'on tire encore du même endroit, c'est-à-dire de la direction de Warsage. Comme chaque fois, je fais différer la riposte, et le tir cesse. Le moral baisse. Le 1er Maréchal des Logis Dechêne entreprend (comme toujours, en wallon) de changer notre code de signalisation par fusées. Cela donne quelques trouvailles pittoresques (nous employons en effet des termes convenus pour dérouter l'ennemi à l'écoute). Une fusée à 6 feux verts devient "6 brins d'herbe", un feu rouge à parachute devient une "longue saignée de veau". Cela nous fait rire, mais chez moi sans conviction. Entre deux factions, nous restons couchés dans le local de détente, attendant notre tour de guet. Vers la fin de l'après-midi, une longue colonne de camions se dirige lentement de Warsage (village) vers la station de chemin de fer. Elle s'arrête. Les premiers se trouvent près de la halte de Warsage et se disposent à franchir la voie qui en cet endroit est de niveau avec la campagne. Il y a près de 50 camions. Je fais tirer le fort sur l'endroit où passent déjà les premiers camions. Les premiers coups partent, nous entendons nettement les coups de départ, mais nous n'observons rien. Après 20 coups, nous n'avons pu donner que des "Non observé". Pas un obus ne tombe dans un rayon d'un kilomètre de l'objectif. A ce moment, le centraliste intrigué lui aussi, demande au bureau de tir "Si c'est bien la bonne coupole" qui est en action. Ces paroles que nous avons entendues produisent un effet désastreux chez nous. Les coupoles ne sont plus en état de tirer, telle est la pensée qui s'impose à nous. Dans notre esprit, le Bloc Mortier, lui aussi est détruit (on nous a dit du central qu'il était sauté). Mon grand découragement s'empare de nous, et puisque notre batterie ne tire plus, je me demande s'il ne serait pas préférable pour nous de regagner la Meuse, c'est-à-dire l'armée. Quelques minutes de réflexion, et ma décision est prise. Je demande le Commandant. Ce qui se passe par la suite. Ce qui nous arriva le lendemain et la façon dont nous avons passé les jours suivants a déjà été relaté dans mon premier rapport. Je ne vois aucun fait qui vaille la peine d'être mentionné spécialement jusqu'au moment où nous avons été fait prisonniers le 16 mai vers 9 heures.
Hermalle-sous-Argenteau, le 20 juillet 1943 - Signé Rappe
Einige Zeit später meldet Ramaeckers dem Fort zwei Geschütze, die sich entlang des Bahndamms zwischen den Bahnhöfen Warsage und Berneau in Stellung gebracht haben. Die ersten Granaten schlagen weit daneben, aber das Feuer wird nach einigen Schüssen korrigiert, und plötzlich ruft Ramaeckers: "Volltreffer!" Und tatsächlich sieht er Reiter, von denen einer eine Karte entfaltet hatte, fliehen (1941, bei meiner Rückkehr aus Deutschland, sah ich an besagter Stelle das Grab eines deutschen Soldaten, was die Genauigkeit und vor allem die Realität dieses Schusses zu beweisen scheint, da an diesem Ort keine Kämpfe stattgefunden haben). Einige Zeit später erblicke ich aus Richtung Fouron mehrere hundert Deutsche, die in aufgelöster Ordnung querfeldein auf Berneau zusteuern. Ich höre im Telefon meinen Kameraden Franssen, der im Schießbüro aktiv ist. Bald gehen die ersten Schüsse los, und ich kann auch einige Treffer melden: "Gute Richtung, gute Reichweite". Aber die Deutschen beginnen zu rennen und verschwinden in Richtung Berneau. Unsere Aufmerksamkeit wird dann auf NV 2 gelenkt. Soldaten gehen in der Nähe der Beobachtungsstelle hin und her. Könnte es sein, dass unsere Kameraden noch draußen spazieren gehen? Wir fragen bei NV 2 nach, aber der Telefonist erklärt, keine Antwort zu erhalten. Meessen schreit mir zu: "Logis, man schießt auf uns!" Es ist ein Maschinengewehr, das in einem Obstgarten in 250 m Entfernung von uns, Richtung Warsage, aufgestellt ist. Ich sage ihm, er solle noch nicht zurückschießen, und tatsächlich bestehen die Deutschen nicht darauf. Kurz darauf hält ein schweres Auto, das von Warsage nach Bombaye unterwegs ist, auf der Straße hinter einem Haus an und schießt von dort auf uns. Eine Kugel, sicherlich von sehr großem Kaliber, trifft den Außenrand der Öffnung, durch die Fabry und ich es beobachteten. Ein Metallsplitter kratzt mich am Hals, während ein Reflex Fabry zu meinen Füßen wirft. Er steht auf, ganz weiß (ich war es wohl nicht weniger). Wir rufen das Fort an, dessen Mörserblock beginnt, auf das Haus zu schießen, in dem sich die Deutschen versteckt hatten. Die ersten Schüsse sind sehr genau, aber plötzlich höre ich ein lautes Geräusch im Telefon, und wenig später teilt mir das Schießbüro mit: "Das Feuer ist eingestellt". Die Deutschen hatten sich inzwischen entfernt, aber wir sind dennoch desorientiert und etwas beunruhigt, weil das Fort sein Feuer eingestellt hat, als wir angegriffen wurden. Einige Zeit später setzen wir uns mit dem Telefonisten in Verbindung, von dem wir erfahren, dass der Mörserblock gesprengt worden ist! Das Fort Barchon schießt jetzt mit 150 mm auf die Hauptstraße von Mortroux nach Bombaye. Das Feuer ist gut gruppiert, aber viel zu weit. Ich habe eine direkte Leitung zu Barchon, aber es antwortet nicht auf meine Anrufe. Über die Zentrale des Forts habe ich keinen größeren Erfolg. Ein Dutzend Panzerwagen fahren auf der Straße von Warsage nach Berneau. In der Zeit, die wir brauchen, um das Schießbüro zu alarmieren und die notwendigen Berechnungen durchzuführen, ist das Ende der Kolonne in Sicht. Das letzte Fahrzeug verlässt die Straße, gerade als die Kuppel feuerbereit ist. Das Schießbüro bereitet einen Schuss auf einen von mir bestimmten Punkt der Straße vor, so dass man beim nächsten Mal nur noch das Feuer eröffnen muss. Deutsche haben gerade einen Handstreich gegen Block O des Forts versucht. Leutnant Evrard lenkt unsere Aufmerksamkeit auf diese Seite, und tatsächlich sehe ich bald Deutsche den Weg von Affnay herunterstürmen. Ich schlage vor, sie mit MG zu beschießen, und ein MG ist bereits in der Schiesscharte, aber der Leutnant lehnt ab. Einige Zeit später fragt mich der Kommandant, der Nachricht von Kämpfen in Richtung Lüttich erhalten hat, ob ich keine Verwundeten oder beschädigtes Material vorbeiziehen sehe. Ich sage ihm, dass die wenigen Lastwagen, die vorbeikommen, genau nach Lüttich (d.h. nach Bombaye) fahren. Ich füge meine persönliche Meinung hinzu: "Sie kommen hier nicht vorbei". Hemricourt, der gewöhnlich der Spaßmacher der Truppe war, ist jetzt der schweigsamste. Aber er macht sich nützlich, indem er das "Essen" zubereitet. Er kocht Eier, kümmert sich um den Kaffee. Wir glauben übrigens, es sei an der Zeit, die Qualität des "Chassart", mit dem wir ausgestattet sind, zu würdigen. Was nicht wenig dazu beiträgt, uns bei guter Moral zu halten. Die Wächter tauschen Witze mit ihren Kameraden aus, die sich im Entspannungsraum ausruhen, und der Beobachter muss die modische Melodie, die er vor sich hin summt, unterbrechen, um dem Fort Informationen zu geben. Der Kommandant bittet mich, den Ort ausfindig zu machen, von dem auf das Fort geschossen wird. Es ist von Einschlägen übersät, aber ich sehe nicht, wo die Deutschen schießen könnten. Ich melde ihm jedoch ein Flugzeug, das meiner Vermutung nach zur Artilleriebeobachtung dient und langsam zwischen Neufchâteau und Mortroux pendelt, wie mir scheint. Während eines Gesprächs mit dem Telefonisten erfahren wir, dass unsere Kameraden an den anderen Beobachtungsstellen schon sehr lange nicht mehr antworten. Wir sind die Einzigen, die noch "funktionieren". Diese Nachricht, die ein Ansporn hätte sein sollen, lässt uns ratlos zurück. Wir haben nicht mehr die moralische Unterstützung zu wissen, dass andere anderswo das tun, was wir hier tun. Wieder schlagen Kugeln gegen die Glocke, und Ramaeckers schreit mir zu, dass noch immer von derselben Stelle, also aus Richtung Warsage, geschossen wird. Wie jedes Mal verzögere ich die Gegenmaßnahmen, und das Feuer hört auf. Die Moral sinkt. Der 1. Wachtmeister Dechêne unternimmt es (wie immer auf Wallonisch), unseren Signalisierungscode für Leuchtkugeln zu ändern. Das führt zu einigen pittoresken Einfällen (wir verwenden tatsächlich vereinbarte Begriffe, um den abhörenden Feind zu verwirren). Eine Leuchtkugel mit 6 grünen Feuern wird zu "6 Grashalmen", ein rotes Fallschirmfeuer wird zu einer "langen Kalbsblutwurst". Das lässt uns lachen, aber bei mir ohne Überzeugung. Zwischen den Wachdiensten bleiben wir im Entspannungsraum liegen und warten auf unseren Wachgang. Gegen Ende des Nachmittags bewegt sich eine lange Kolonne von Lastwagen langsam von Warsage (Dorf) zum Bahnhof. Sie hält an. Die ersten befinden sich in der Nähe des Haltepunkts Warsage und bereiten sich darauf vor, die Gleise zu überqueren, die an dieser Stelle ebenerdig mit dem Land verlaufen. Es sind fast 50 Lastwagen. Ich lasse das Fort auf die Stelle schießen, an der bereits die ersten Lastwagen passieren. Die ersten Schüsse gehen los, wir hören deutlich die Abschüsse, aber wir beobachten nichts. Nach 20 Schüssen konnten wir nur "Nicht beobachtet" melden. Keine einzige Granate fällt innerhalb eines Kilometers um das Ziel. In diesem Moment fragt der ebenfalls intrigierte Telefonist das Schießbüro, "ob es auch die richtige Kuppel" ist, die im Einsatz ist. Diese Worte, die wir gehört haben, haben eine verheerende Wirkung auf uns. Die Kuppeln sind nicht mehr feuerfähig, das ist der Gedanke, der sich uns aufdrängt. In unseren Augen ist der Mörserblock ebenfalls zerstört (man hat uns von der Zentrale gesagt, er sei gesprengt worden). Eine große Mutlosigkeit ergreift uns, und da unsere Batterie nicht mehr schießt, frage ich mich, ob es nicht besser für uns wäre, zur Maas, also zur Armee, zurückzukehren. Einige Minuten des Nachdenkens, und mein Entschluss steht fest. Ich verlange den Kommandanten. Was danach geschieht. Was uns am nächsten Tag widerfuhr und wie wir die folgenden Tage verbrachten, wurde bereits in meinem ersten Bericht geschildert. Ich sehe keine Tatsache, die es besonders erwähnenswert wäre, bis zu dem Moment, als wir am 16. Mai gegen 9 Uhr gefangen genommen wurden.
Hermalle-sous-Argenteau, den 20. Juli 1943 - Gezeichnet Rappe
Enige tijd later meldt Ramaeckers aan het fort twee kanonnen die zich langs de spoordijk tussen de stations van Warsage en Berneau hebben opgesteld. De eerste granaten vallen ver daarnaast, maar het vuur wordt na enkele schoten gecorrigeerd, en plots roept Ramaeckers: "Volle treffer!" En inderdaad, hij ziet ruiters, waarvan er een een kaart had uitgespreid, vluchten (in 1941, bij mijn terugkeer uit Duitsland, zag ik op de genoemde plaats het graf van een Duitse soldaat, wat de nauwkeurigheid en vooral de realiteit van dit schot lijkt te bewijzen, aangezien er op die plaats geen gevechten hebben plaatsgevonden). Enige tijd later bespeur ik uit de richting van Fouron enkele honderden Duitsers die in verspreide orde door de velden naar Berneau trekken. Ik hoor in de telefoon mijn kameraad Franssen die actief is op het schietbureau. Al snel gaan de eerste schoten af en kan ik ook enkele treffers melden: "Goede richting, goed bereik". Maar de Duitsers beginnen te rennen en verdwijnen in de richting van Berneau. Onze aandacht wordt dan naar NV 2 getrokken. Soldaten lopen heen en weer bij de observatiepost. Zou het kunnen dat onze kameraden nog buiten wandelen? We vragen NV 2, maar de centralist verklaart geen antwoord te krijgen. Meessen schreeuwt naar me: "Logies, ze schieten op ons!" Het is een machinegeweer dat in een boomgaard op 250 m van ons, richting Warsage, is opgesteld. Ik zeg hem nog niet terug te schieten en inderdaad, de Duitsers zetten niet door. Kort daarna stopt een zware auto, komende van Warsage naar Bombaye, op de weg achter een huis en vuurt vandaar op ons. Een kogel, zeker van zeer groot kaliber, raakt de buitenrand van de opening waardoor Fabry en ik hem observeerden. Een metaalsplinter schampt mijn hals terwijl een reflex Fabry aan mijn voeten werpt. Hij staat op, helemaal wit (ik was het waarschijnlijk niet minder). We roepen het fort aan, waarvan de Mortierblok begint te vuren op het huis waar de Duitsers zich verborgen. De eerste schoten zijn zeer precies, maar plots hoor ik een groot lawaai in de telefoon, en even later kondigt het schietbureau me aan: "Het vuur is gestaakt". De Duitsers waren intussen vertrokken, maar we blijven desalniettemin gedesoriënteerd en enigszins ongerust omdat het fort zijn vuur staakte op het moment dat we werden aangevallen. Enige tijd later komen we in contact met de centralist van wie we zullen vernemen dat de Mortierblok is opgeblazen! Het fort van Barchon vuurt nu met 150 mm op de grote weg van Mortroux naar Bombaye. Het vuur is goed gegroepeerd maar veel te ver. Ik heb een directe lijn met Barchon, maar het antwoordt niet op mijn oproepen. Via de centrale van het fort krijg ik geen meer succes. Een dozijn pantserwagens rijdt op de weg van Warsage naar Berneau. De tijd om het schietbureau te alarmeren en de nodige berekeningen uit te voeren, en het einde van de colonne is in zicht. De laatste auto verlaat de weg net wanneer de koepel klaar is om te vuren. Het schietbureau bereidt een schot voor op een punt van de weg dat ik bepaal, zodat men bij de eerstvolgende gelegenheid alleen nog maar het vuur hoeft te openen. Duitsers hebben net een handstreak geprobeerd tegen Blok O van het fort. Luitenant Evrard vestigt onze aandacht op die kant en inderdaad, ik zie al snel Duitsers het pad van Affnay afstormen. Ik stel voor ze met MG te beschieten en een MG is al in het schietgat, maar de Luitenant weigert. Enige tijd later vraagt de Commandant, die bericht heeft gekregen van gevechten in de richting van Luik, mij of ik geen gewonden of beschadigd materiaal zie passeren. Ik zeg hem dat de weinige vrachtwagens die passeren precies naar Luik (d.w.z. naar Bombaye) gaan. Ik voeg mijn persoonlijke mening toe: "Ze komen hier niet langs". Hemricourt, die gewoonlijk de gangmaker van de groep was, is nu de zwijgzaamste. Maar hij maakt zich nuttig door de "Popote" klaar te maken. Hij kookt eieren, zorgt voor de koffie. We geloven trouwens dat het moment gekomen is om de kwaliteit te waarderen van de "Chassart" waarmee we zijn uitgerust. Wat niet weinig bijdraagt om ons moreel hoog te houden. De wissels wisselen grappen uit met hun kameraden die zich in de ontspanningsruimte uitrusten, en de observator moet de modieuze melodie die hij neuriet onderbreken om inlichtingen aan het fort te geven. De Commandant vraagt me de plaats te lokaliseren van waar op het fort wordt geschoten. Het is bezaaid met inslagen, maar ik zie niet waar de Duitsers zouden kunnen vuren. Ik meld hem echter een vliegtuig dat naar mijn vermoeden voor artilleriewaarneming bestemd is, en dat langzaam heen en weer pendelt tussen Neufchâteau en Mortroux, lijkt me. Tijdens een gesprek met de centralist vernemen we dat onze kameraden van de andere observatieposten al zeer lang niet meer antwoorden. Wij zijn de enigen die nog "functioneren". Dit nieuws, dat een stimulans had moeten zijn, laat ons ontredderd achter. We hebben niet meer de morele steun te weten dat anderen elders doen wat wij hier doen. Opnieuw treffen kogels de koepel en Ramaeckers schreeuwt me toe dat er nog steeds van dezelfde plaats, dus uit de richting van Warsage, wordt geschoten. Zoals elke keer laat ik de tegenmaatregelen uitstellen, en het vuur houdt op. Het moreel daalt. De 1e Wachtmeester Dechêne onderneemt (zoals altijd, in het Waals) onze signaliseringscode voor lichtkogels te veranderen. Dit levert enkele pittoreske vondsten op (we gebruiken inderdaad afgesproken termen om de afhoorbare vijand te misleiden). Een lichtkogel met 6 groene vuren wordt "6 grassprietjes", een rood parachutevuur wordt een "lange kalfsbloedworst". Dit doet ons lachen, maar bij mij zonder overtuiging. Tussen twee wachtbeurten blijven we in de ontspanningsruimte liggen, wachtend op onze wachtronde. Tegen het eind van de namiddag beweegt een lange colonne vrachtwagens zich langzaam van Warsage (dorp) naar het station. Hij stopt. De eerste bevinden zich nabij de halte Warsage en bereiden zich voor het spoor over te steken dat op deze plaats gelijk ligt met het platteland. Er zijn bijna 50 vrachtwagens. Ik laat het fort vuren op de plaats waar de eerste vrachtwagens al passeren. De eerste schoten gaan af, we horen duidelijk de afvuurgeluiden, maar we observeren niets. Na 20 schoten hebben we alleen maar "Niet waargenomen" kunnen melden. Geen enkele granaat valt binnen een kilometer van het doel. Op dat moment vraagt de eveneens nieuwsgierige centralist aan het schietbureau "of het wel de juiste koepel is" die in actie is. Deze woorden die we hebben gehoord, hebben een desastreus effect op ons. De koepels zijn niet meer in staat te vuren, dat is de gedachte die zich aan ons opdringt. In onze geest is de Mortierblok ook vernietigd (men heeft ons van de centrale gezegd dat hij was opgeblazen). Een grote moedeloosheid maakt zich van ons meester, en aangezien onze batterij niet meer vuurt, vraag ik me af of het niet beter voor ons zou zijn om naar de Maas, dat wil zeggen het leger, terug te keren. Enige minuten van nadenken, en mijn besluit staat vast. Ik vraag de Commandant. Wat daarna gebeurt. Wat ons de volgende dag overkwam en de manier waarop we de volgende dagen hebben doorgebracht, is al beschreven in mijn eerste rapport. Ik zie geen feit dat het speciaal vermelden waard is tot het moment waarop we op 16 mei rond 9 uur gevangen werden genomen.
Hermalle-sous-Argenteau, 20 juli 1943 - Getekend Rappe
Some time later, Ramaeckers reports to the fort two guns that have taken position along the railway embankment between Warsage and Berneau stations. The first shells fall far wide, but the fire is adjusted in a few shots, and suddenly Ramaeckers shouts "Direct hit!". And indeed, he sees horsemen, one of whom had unfolded a map, fleeing (in 1941, upon my return from Germany, I saw at the aforementioned place the grave of a German soldier, which seems to prove the accuracy and, above all, the reality of this shot, as no combat took place there). Some time later, I spot from Fouron several hundred Germans heading towards Berneau across fields in dispersed order. I hear on the telephone my comrade Franssen who is active at the fire control centre. Soon, the first shots are fired and I can also report some hits: "Good direction, good range". But the Germans start running and disappear in the direction of Berneau. Our attention is then drawn to NV 2. Soldiers are coming and going near the Observation Post. Could it be that our comrades are still walking outside? We ask for NV 2, but the switchboard operator declares he gets no answer. Meessen shouts to me: "Logis, they're shooting at us!" It's a machine gun set up in an orchard 250 m from us, towards Warsage. I tell him not to return fire yet, and indeed, the Germans do not persist. Shortly after, a heavy car coming from Warsage towards Bombaye stops on the road behind a house and from there, fires on us. A bullet, certainly of very large calibre, strikes the outer edge of the opening through which Fabry and I were observing it. A metal fragment scratches my neck while a reflex throws Fabry at my feet. He gets up, all white (I must have been no less). We call the fort, whose Mortar Block starts firing at the house where the Germans were hiding. The first shots are very accurate, but suddenly, I hear a loud noise in the telephone, and a few moments later, the fire control centre announces to me: "Fire is suspended". The Germans had moved away in the meantime, but we remain nonetheless disoriented and a little worried because the fort suspended its fire just when we were being attacked. Some time later, we get in touch with the switchboard operator from whom we will learn that the Mortar Block has been blown up! Fort Barchon is now firing 150 mm on the main road from Mortroux to Bombaye. The fire is well grouped but much too long. I have a direct line with Barchon, but it does not respond to my calls. I get no more success through the fort's switchboard. A dozen armoured cars are driving on the road from Warsage to Berneau. By the time we alert the fire control centre and perform the necessary calculations, the end of the column is in sight. The last car leaves the road just as the cupola is ready to fire. The fire control centre prepares a shot on a point of the road that I determine, so that we only have to open fire at the very next opportunity. Germans have just attempted a raid against Block O of the fort. Lieutenant Evrard draws our attention to that side, and indeed, I soon see Germans rushing down the Affnay path. I propose to machine-gun them and an LMG is already in the embrasure, but the Lieutenant opposes it. Some time later, the Commander, who has received news of fighting in the direction of Liège, asks me if I do not observe the passage of wounded or damaged material. I tell him that the few trucks that pass are going precisely towards Liège (i.e., towards Bombaye). I add my personal opinion: "They are not coming through here". Hemricourt, who was the usual life of the party, is now the most taciturn. But he makes himself useful by preparing the "Mess". He cooks eggs, takes care of the coffee. We also believe the time has come to appreciate the quality of the "Chassart" with which we are equipped. This contributes not a little to keeping our morale high. The watchers exchange jokes with their comrades who are resting in the relaxation room, and the observer must interrupt the fashionable tune he is humming to give information to the fort. The Commander asks me to locate the place from which the fort is being fired upon. It is riddled with bursts, but I do not see where the Germans could be firing from. However, I report to him an aircraft that I presume is intended for artillery spotting, shuttling slowly between Neufchâteau and Mortroux, it seems to me. During a conversation with the switchboard operator, we learn that our comrades at the other Observation Posts have not answered for a very long time. We are the only ones still "Functioning". This news, which should have been a stimulant, leaves us bewildered. We no longer have the moral support of knowing that others are doing elsewhere what we are doing here. Again, bullets strike the cupola and Ramaeckers shouts to me that they are still firing from the same place, i.e., from the direction of Warsage. As each time, I have the response delayed, and the firing ceases. Morale drops. The 1st Sergeant Dechêne undertakes (as always, in Walloon) to change our rocket signalling code. This yields some picturesque finds (we indeed use agreed terms to mislead the eavesdropping enemy). A rocket with 6 green lights becomes "6 blades of grass", a red parachute flare becomes a "long calf's blood sausage". This makes us laugh, but with me without conviction. Between duties, we remain lying in the relaxation room, waiting for our watch turn. Towards the end of the afternoon, a long column of trucks moves slowly from Warsage (village) towards the railway station. It stops. The first ones are near the Warsage halt and prepare to cross the tracks, which at this point are level with the countryside. There are nearly 50 trucks. I have the fort fire on the place where the first trucks are already passing. The first shots are fired, we clearly hear the firing sounds, but we observe nothing. After 20 shots, we could only give "Not observed". Not a single shell falls within a kilometre of the target. At that moment, the also intrigued switchboard operator asks the fire control centre "if it is the right cupola" that is in action. These words that we have heard have a disastrous effect on us. The cupolas are no longer in firing condition, that is the thought that imposes itself on us. In our minds, the Mortar Block is also destroyed (we were told from the switchboard that it had been blown up). Great discouragement seizes us, and since our battery is no longer firing, I wonder if it would not be preferable for us to regain the Meuse, that is, the army. A few minutes of reflection, and my decision is made. I ask for the Commander. What happens afterwards. What happened to us the next day and the way we spent the following days has already been related in my first report. I see no fact worth mentioning specially until the moment we were taken prisoner on 16 May around 9 o'clock.
Hermalle-sous-Argenteau, 20 July 1943 - Signed Rappe
Později Ramaeckers hlásí pevnosti dvě děla, která zaujala postavení podél železničního náspu mezi nádražími Warsage a Berneau. První granáty dopadají daleko vedle, ale palba je po několika výstřelech upravena a náhle Ramaeckers křičí: "Přímý zásah!" A skutečně, vidí jezdce, z nichž jeden rozvinul mapu, prchat (v roce 1941, při mém návratu z Německa, jsem na uvedeném místě viděl hrob německého vojáka, což zřejmě dokazuje přesnost a především realitu této střelby, protože tam nedošlo k žádnému boji). O něco později spatřuji z Fouronu několik set Němců, kteří se v rozptýleném pořádku přes pole ubírají k Berneau. V telefonu slyším svého druha Franssena, který je aktivní ve střeleckém řízení. Brzy jsou vypáleny první výstřely a já také mohu hlásit několik zásahů: "Dobrý směr, dobrý dostřel". Ale Němci se dávají do běhu a mizí ve směru k Berneau. Naše pozornost je pak přitahována k NV 2. Vojáci přicházejí a odcházejí poblíž pozorovatelny. Je možné, že naši druzi se ještě procházejí venku? Ptáme se na NV 2, ale telefonista prohlašuje, že nedostává odpověď. Meessen na mě křičí: "Četníku, střílejí po nás!" Je to kulomet umístěný v sadě 250 m od nás, směrem k Warsage. Říkám mu, aby ještě neopětoval palbu, a skutečně, Němci netrvají. Krátce nato zastavuje na silnici za domem těžký automobil jedoucí z Warsage do Bombaye a odtud na nás střílí. Kulka, jistě velmi velké ráže, udeří do vnějšího okraje otvoru, kterým jsme ji s Fabrym pozorovali. Úlomek kovu mi poškrábal krk, zatímco reflex srazil Fabryho k mým nohám. Vstává celý bílý (já jsem jistě nebyl o nic méně). Voláme pevnost, jejíž minometný blok začíná střílet na dům, kde se Němci skrývali. První výstřely jsou velmi přesné, ale náhle slyším v telefonu velký hluk a o chvíli později mi střelecké řízení oznamuje: "Palba je přerušena". Němci se mezitím vzdálili, ale my přesto zůstáváme dezorientovaní a trochu znepokojení, protože pevnost přerušila palbu právě když jsme byli napadeni. O něco později se spojíme s telefonistou, od kterého se dozvíme, že minometný blok byl vyhozen do vzduchu! Pevnost Barchon nyní střílí 150 mm na hlavní silnici z Mortroux do Bombaye. Palba je dobře soustředěná, ale příliš dlouhá. Mám přímé spojení s Barchonem, ale neodpovídá na mé volání. Přes ústřednu pevnosti nemám větší úspěch. Tucet obrněných vozů jede po silnici z Warsage do Berneau. Za tu dobu, než upozorníme střelecké řízení a provedeme potřebné výpočty, je konec kolony na dohled. Poslední auto opouští silnici právě když je kopule připravena střílet. Střelecké řízení připravuje výstřel na bod silnice, který určím, takže při nejbližší příležitosti bude stačit otevřít palbu. Němci právě zkusili úder proti Bloku O pevnosti. Poručík Evrard upozorňuje na tuto stranu a skutečně brzy vidím Němce, jak se řítí dolů po cestě z Affnay. Navrhuji je ostřelovat kulometem a kulomet je již ve střílně, ale poručík to zamítá. O něco později se mě velitel, který obdržel zprávu o bojích ve směru na Lutych, ptá, zda nepozoruji průchod raněných nebo poškozeného materiálu. Říkám mu, že těch několik nákladních aut, která projíždějí, směřuje právě k Lutychu (tj. k Bombaye). Přidávám svůj osobní názor: "Tudy neprocházejí". Hemricourt, který byl obvykle duší společnosti, je nyní nejmlčenlivější. Ale činí se užitečným přípravou "kuchyně". Vaří vejce, stará se o kávu. Myslíme také, že nastal čas ocenit kvalitu "Chassartu", kterým jsme vybaveni. Což nemálo přispívá k udržení dobré morálky. Hlídky si vyměňují vtipy se svými druhy, kteří odpočívají v odpočinkové místnosti, a pozorovatel musí přerušit módní melodii, kterou si pobrukuje, aby podal pevnosti informace. Velitel mě požádá, abych určil místo, ze kterého se střílí na pevnost. Je poseto výbuchy, ale nevidím, odkud by Němci mohli střílet. Nicméně mu hlásím letadlo, které předpokládám určené pro dělostřelecké pozorování, pomalu pendlující mezi Neufchâteau a Mortroux, jak se mi zdá. Při rozhovoru s telefonistou se dozvídáme, že naši druzi na ostatních pozorovatelnách již velmi dlouho neodpovídají. Jsme jediní, kteří ještě "fungují". Tato zpráva, která měla být povzbuzením, nás zanechává bezradné. Už nemáme morální podporu vědomí, že jinde dělají totéž, co my zde. Znovu dopadají kulky na zvon a Ramaeckers na mě křičí, že se stále střílí ze stejného místa, tedy ze směru Warsage. Jako pokaždé nechávám opožděnou odpověď a palba ustává. Morálka klesá. 1. četař Dechêne se pouští (jako vždy ve valonštině) do změny našeho signalizačního kódu pro rakety. To přináší několik malebných nápadů (skutečně používáme dohodnuté termíny, abychom zmátli nepřítele, který odposlouchává). Raketa se 6 zelenými světly se stává "6 stébly trávy", červený padákový světlicový signál se stává "dlouhou telecí krvavou klobásou". To nás rozesměje, ale u mě bez přesvědčení. Mezi službami zůstáváme ležet v odpočinkové místnosti a čekáme na svou hlídku. Ke konci odpoledne se dlouhá kolona nákladních aut pomalu pohybuje z Warsage (vesnice) k nádraží. Zastavuje se. První se nacházejí poblíž zastávky Warsage a chystají se přejít koleje, které jsou v tomto místě v úrovni s krajinou. Je tam téměř 50 nákladních aut. Nechám pevnost střílet na místo, kde již projíždějí první nákladní auta. První výstřely jsou vypáleny, jasně slyšíme zvuky výstřelů, ale nic nepozorujeme. Po 20 výstřelech jsme mohli hlásit pouze "Nepozorováno". Ani jeden granát nedopadne do okruhu jednoho kilometru od cíle. V tom okamžiku se také zvědavý telefonista ptá střeleckého řízení, "jestli je to ta správná kopule", která je v akci. Tato slova, která jsme slyšeli, mají na nás zničující účinek. Kopule již nejsou ve stavu střílet, to je myšlenka, která se nám vnucuje. V našich myslích je minometný blok také zničen (říkali nám z ústředny, že byl vyhozen do vzduchu). Velká sklíčenost se nás zmocňuje, a protože naše baterie již nestřílí, ptám se sám sebe, zda by pro nás nebylo lepší vrátit se k Meuse, tedy k armádě. Několik minut přemýšlení a mé rozhodnutí je učiněno. Žádám o velitele. Co se stane poté. Co se nám stalo následující den a jak jsme strávili následující dny, bylo již vylíčeno v mé první zprávě. Nevidím žádnou skutečnost, která by stála za zvláštní zmínku až do okamžiku, kdy jsme byli zajati 16. května kolem 9. hodiny.
Hermalle-sous-Argenteau, 20. července 1943 - Podepsán Rappe
Le 12 mai, le seul Poste d'Observation qui tenait encore, NV5, n'avait plus été en communication avec le fort depuis la veille 11 mai à 22h44. Nous venons de voir qu'il s'était encore manifesté le 12 mai à 3h35 puis à 9h24. Ensuite... plus rien, et dès lors, le fort est dépourvu de tout Poste d'Observation extérieur.
Remarquons que NV 5, bien que devenu inutile, est toujours occupé… mais depuis le départ des derniers éléments de la 253ème ID, il n'y a momentanément plus d'Allemands à cet endroit. Aussi les observateurs belges - qui, semble-t-il, se considèrent comme astreints à l'inactivité depuis qu'ils ont arboré le drapeau blanc - ne trouveront-ils quelqu'un à qui se rendre que le 16 mai.
Am 12. Mai stand der einzige Beobachtungsposten, der noch hielt, NV5, seit dem Vorabend, dem 11. Mai um 22:44 Uhr, nicht mehr mit dem Fort in Verbindung. Wir haben gerade gesehen, dass er sich am 12. Mai um 3:35 Uhr und dann um 9:24 Uhr noch gemeldet hatte. Danach... nichts mehr, und von da an ist das Fort ohne jeden äußeren Beobachtungsposten.
Bemerken wir, dass NV 5, obwohl nutzlos geworden, immer noch besetzt ist… aber seit dem Abzug der letzten Elemente der 253. ID gibt es vorübergehend keine Deutschen mehr an diesem Ort. So werden die belgischen Beobachter – die sich, wie es scheint, seit dem Hissen der weißen Flagge zur Untätigkeit verpflichtet sehen – erst am 16. Mai jemanden finden, dem sie sich ergeben können.
Op 12 mei was de enige observatiepost die nog standhield, NV5, sinds de avond ervoor, 11 mei om 22u44, niet meer in communicatie met het fort. We hebben net gezien dat hij zich op 12 mei om 3u35 en vervolgens om 9u24 nog had gemeld. Daarna... niets meer, en vanaf dan is het fort verstoken van elke externe observatiepost.
Laten we opmerken dat NV 5, hoewel nutteloos geworden, nog steeds bezet is… maar sinds het vertrek van de laatste elementen van de 253ste ID zijn er tijdelijk geen Duitsers meer op deze plaats. Dus zullen de Belgische waarnemers – die, zo lijkt het, zich sinds het hijsen van de witte vlag tot inactiviteit verplicht achten – pas op 16 mei iemand vinden aan wie zij zich kunnen overgeven.
On May 12, the only Observation Post still holding, NV5, had no longer been in communication with the fort since the previous day, May 11 at 22:44. We have just seen that it had still reported on May 12 at 3:35 and then at 9:24. Then... nothing more, and from then on, the fort is deprived of any external Observation Post.
Note that NV 5, although become useless, is still occupied… but since the departure of the last elements of the 253rd ID, there are temporarily no Germans at this location. Thus, the Belgian observers – who, it seems, consider themselves bound to inactivity since they raised the white flag – will not find someone to surrender to until May 16.
Dne 12. května jediná pozorovatelna, která ještě držela, NV5, již nebyla v komunikaci s fortem od předchozího dne 11. května ve 22:44. Právě jsme viděli, že se ještě ozvala 12. května v 3:35 a poté v 9:24. Poté... už nic, a od té doby je fort zbaven jakékoli vnější pozorovatelny.
Poznamenejme, že NV 5, ačkoli se stal neužitečným, je stále obsazen… ale od odchodu posledních prvků 253. ID dočasně nejsou na tomto místě žádní Němci. Tak belgičtí pozorovatelé – kteří se, jak se zdá, považují za zavázané nečinnosti od okamžiku, kdy vyvěsili bílou vlajku – nenajdou někoho, komu by se mohli vzdát, až 16. května.
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Aubin - Introduction, NV2 (O 369 abri PFL1) Warsage, Intervalle Neufchâteau-Visé, NV6 (abri PFL1)
