Chavagnac (fort)

Place de Cherbourg, nord-ouest de la ville. Plusieurs projets furent nécessaires avant de débuter la construction de ce fort, sur un banc rocheux découvert par le comte de Chavagnac en 1787. Il devait initialement être similaire aux forts du musoir Est et Ouest et on envisagea très sérieusement de l'équiper de tourelles cuirassées. Les travaux commencèrent en 1854 et, en 1865, selon les sources, soit il était finalisé, soit seuls les soubassements étaient terminés. L'enrochement de la base a été réalisé avec les produits de l'excavation du bassin Napoléon III dans l'arsenal. Nous n'avons donc pu trouver trace certaine de l'année de son achèvement, en revanche, le musée des plans reliefs à Paris expose une superbe maquette de ce fort qui affecte la forme d'un triangle isocèle, la gorge étant plus allongée, avec les angles arrondis. Sa plus grande longueur fait 116 mètres, tandis que sa largeur, en capitale, fait 66 mètres, pour une surface bâtie de 6800 m². Les deux fronts de tête ne sont, comme l'étaient les autres forts de la rade, qu'une succession de pas de tir casematés et ouverts à l'arrière. En 1891, on arasa en grande partie pour le couvrir d'une carapace de béton. Les épaisseurs de cette dernière dépassent tout ce que l'on avait pu jusque là couler en France : les soubassements de moellons de grès sont surmontés d'une dalle de béton non armé épaisse de cinq mètres. Cinq mètres d'épaisseur, pour une profondeur horizontale de…seize au saillant II ; excusez du peu. Bref, celui qui, en l'absence d'archives, souhaite retrouver la trace des anciens pas de tir, devra s'armer de courage et d'un burin aussi bien trempés l'un que l'autre. Cette profondeur peut paraître un record ; en fait Chavagnac fait mieux encore : pour peu que l'on considère le béton auquel les citernes sont adossées, nous atteignons pas moins de 24,50 m. Relativisons en précisant que "seuls" 13 de ces 24,50 mètres constituent le parapet au devant des pièces de 32 c tirant à barbette ; donc que l'épaisseur de 5 mètres n'est effective que sur ces 13 mètres, le solde restant n'ayant "que" 3,20 m d'épaisseur. Pour information, relevons que le minimum de profondeur horizontale est relevé à hauteur du magasin des munitions de 100 mm à la gauche de la batterie casematée, avec sept mètres "à peine". Le fort nouvelle mouture répond à une logique ancestrale de la fortification. L'entrée et les casemates destinées au logement donnent sur le côté le moins exposé : la gorge. En temps normal, la garnison se chiffrait à 5 officiers et 96 hommes, elle pouvait atteindre jusqu'à 238 et même 272 hommes en cas d'occupation maximale. Les munitions, comme il convient, sont réparties par calibre dans des magasins au centre du fort. Les lavabos et latrines sont bien séparés des cuisines et du réfectoire. L'usine électrique était installée aussi à la gorge, près du saillant III. Le fort sera électrifié en 1894 avec du matériel récupéré sur le cuirassé Le Tonnant. Un dernier élément sensible et indispensable, autant pour abreuver la garnison qu'en cas d'incendie ; deux citernes d'environ 50 à 60 m³ sont situées de part et d'autre de la capitale, judicieusement disposées au centre des différents magasins à projectiles et gargousses, eux mêmes proches des monte-charges desservant l'artillerie des dessus du fort. Attardons-nous quelques instants sur ces citernes. Elles sont un prétexte idéal pour aborder un sujet particulier qui est l'alimentation en eau potable d'un ouvrage fortifié situé en mer. Deux moyens palliaient à ce besoin. Un, probablement principal, était l'apport d'eau potable par bateaux citernes, l'autre, probablement secondaire, consistant en la récupération des eaux pluviales. Pour le premier, nous trouvons attachées au port de Cherbourg entre 1870 et 1914, trois citernes à eau ; soit : L'Amphore, construite en 1865 et rayée des listes en 1907 (capacité ?) ; le Réservoir, construit en 1889-1890, rayé des listes le 03 mai 1938, 140 tonneaux et le Tonneau, construit en 1901-1902, rayé des listes le 09 février 1948, 201 tonneaux. C'est le second système qui va retenir notre attention car, contrairement aux forts dits "de terre" contemporains, le Génie avait prévu ici des filtres particuliers. Voyons cela. La pluie est donc recueillie sur les dessus du fort. Ces dessus ne sont pas, à dessein, recouverts d'une pellicule de poix végétale ou minérale. Même faiblement, les eaux commencent à se minéraliser au contact du carbonate de calcium du béton, minéralisation essentielle pour le corps humain. Chaque plate-forme alimentait sa citerne. Chose insolite, les plans consultés n'indiquent aucun laboratoire. Un laboratoire consiste en deux (parfois plus) puits de décantation dans lesquels on alternait les lits de galets de calibres décroissants avec la profondeur. De la caillasse calcaire et même des lits de mâchefers ou de vieux clous contribuaient également dans ces laboratoires à la minéralisation des eaux. Les eaux ainsi filtrées et décantées étaient alors seulement conduites, par gravité, vers les citernes. L'essentiel des forts, ouvrages et batteries abritant une garnison permanente et contemporains du fort Chavagnac que nous avons visité jusqu'ici en France en sont pourvus. Pourquoi n'y en aurait-il pas ici ? Il est vrai que les débris végétaux des forêts avoisinantes ne risquaient guère de rendre indispensable un décanteur. Tout d'abord nous avons pensé qu'un autre type de pollution était plus à redouter : les fientes des nombreux oiseaux de mer. Contre ce genre de corruption, d'authentiques foyers de bactéries, riches en azote et phosphore, un décanteur et un filtre de graviers et sables seuls eussent été impuissants. La microbiologie en étant à ses balbutiements, l'invisible à l'œil nu commençant seulement à connaître une existence scientifique, il fallait trouver autre chose. L'eau de javel, découverte en 1774 par le chimiste français Berthollet (1748-1822), était déjà utilisée comme désinfectant mais son dosage était délicat et elle laissait un goût très désagréable. En 1884, le physicien et biologiste français Charles Chamberland (1851-1908), par ailleurs assistant de Louis Pasteur, invente le filtre auquel son nom restera attaché. Le principe du filtre Chamberland est le suivant : obliger l'eau à passer au travers d'une surface de porcelaine dégourdie, c'est à dire non émaillée, avant de la recueillir, débarrassée de tout corps solide, fut-il microscopique, par ce passage forcé. Ce genre de filtre fut vendu dans le commerce. Constitué d'un tube en métal encerclant une bougie de porcelaine laquelle était creuse, il se fixait sur tout robinet. En ouvrant le robinet, le volume déterminé par le métal se remplissait et la seule pression de la conduite d'eau forçait le passage dans la bougie par capillarité au travers des colloïdes du kaolin. L'eau était recueillie dans la cavité centrale de la bougie et son flux interrompu à volonté par un second robinet à la sortie du filtre. Ce n'était certes pas rapide, mais par contre c'était efficace. À titre d'exemple, une bougie de 20 cm de long et 2,5 cm de diamètre permettait la filtration de 15 à 20 litres d'eau par jour. C'est ce genre de filtres, que l'on imagine aisément un peu plus grands, que l'on adopta au fort Chavagnac. Ils étaient situés dans le même local que les lavabos dont ils n'étaient séparés que par une mince cloison. Si ces filtres pouvaient retenir les bactéries, qu'en était-il du phosphore et de l'azote, ainsi que du chlorure de sodium perpétuellement jeté sur les surfaces de récupération par les embruns ? Nous devons avouer notre impuissance à répondre à ces interrogations qui en amènent d'autres telles que, par exemple, laissait-on les oiseaux occuper les dessus du fort ? Comment neutralisait-on l'ammoniaque, les sels ? Il n'en demeure pas moins que ces filtres particuliers devaient avoir une raison d'être ; au moment de rédiger ce texte, nous ne disposons, hélas, d'aucune possibilité d'investiguer plus avant. L'usine électrique possédait sa propre citerne pour le refroidissement des moteurs, citerne alimentée par une descente recueillant les eaux pluviales tombant sur la batterie de 100 mm droite. À contrario par rapport aux autres citernes, il fallait éviter la minéralisation de ces eaux pluviales, sous peine d'entartrer les circuits de refroidissement des machines. Cette parenthèse effectuée, revenons à l'agencement intérieur du fort. Après avoir relevé que la galerie en capitale depuis le porche d'entrée est légèrement décalée par rapport à la capitale effective menant au magasin des obus de 32 c du front de tête, ceci pour éviter qu'un tir direct depuis l'arrière ne puisse atteindre ce magasin, il ne nous reste qu'à mentionner les deux casemates pour canons de rupture. Au contraire du goulet de Brest où sept batteries de rupture casematées ont été creusées dans le roc, le relief naturel inexistant imposa de créer de telles batteries sous béton. Le fort Chavagnac, désormais protégé par la digue de Querqueville ne se verra aménager que deux casemates ayant toutes deux leur embrasure dans l'arrondi du saillant III. L'axe de celle la plus au nord donnait approximativement sur l'arrière du fort Central de la grande digue et sa voisine prenait le fort du Homet en point de mire. Le principe de ces tirs sous casemate est d'effectuer un tir tendu, au ras des flots. Toute trajectoire étant fatalement courbe, les deux forts cités ne devaient craindre aucun impact, la portée pratique en site 0 n'étant que de l'ordre de 1500 m environ, la charge propulsive étant bien entendu calculée en fonction du besoin. Ces directions de tir, à priori inattendues car on croirait ces canons logiquement braqués sur la passe ouest, font de ces deux casemates une authentique batterie traditore, prenant l'ennemi à partie dès lors que ce dernier pense avoir passé la ligne principale de résistance. Les pièces choisies, des canons de 32 c modèle 1870-81 sur affût P.A. mle 1882, avaient leurs tourillons à l'altitude de 7,98 m, c'est-à-dire 73 centimètres à peine au-dessus du niveau des plus hautes marées de vives eaux. Heureusement que la digue de Querqueville, passant 80 m en avant, tempérait quelque peu la houle… Ceci étant, bien entendu, chaque embrasure possédait un volet obturateur. Les dessus du fort montrent deux moitiés pratiquement symétriques. De part et d'autre de la capitale, nous trouvons deux emplacements de canon de 32 c modèle 1870-84 sur affût P.A. modèle 1888 et deux autres pour deux canons de 100 mm modèle 1881 T.R. sur affûts Vavasseur. Seule différence, à la droite des canons de 100 mm du saillant III, se trouvait une ligne de 4 canons de 47 mm modèle 1885 T.R. sur affût à crinoline qui complétaient l'action de ceux du musoir de la digue de Querqueville. À titre indicatif, les tourillons des 4 canons de 32 c se trouvaient à l'altitude de 12,94 m. Ces canons étaient installés derrière un parapet de 180 cm de hauteur. En fait, le centre des dessus formait une cuvette protégeant le personnel d'éventuels tirs tendus. Le front de tête est à l'altitude 12,66 m, les saillants I et III sont à la cote 13,16 et l'escarpe de gorge à celle de 11,70 m. Le fond de la cuvette centrale est à environ 10,50 m. Au centre de ses superstructures, parfaitement défilé, sera coulé un poste de direction de tir, tandis qu'ultérieurement (Entre-deux-guerres ?) on installera 4 affûts de mitrailleuses. L'occupant allemand se contentera de menues modifications. Aujourd'hui (06/2008), le fort est colonisé par la gente aviaire. L'entrée ne montre aucune trace de pont-levis, en revanche, des encoches tant côté escarpe que sur le môle tendent à prouver la présence jadis d'un pont démontable. L'intérieur du fort a été consciencieusement ferraillé ; il ne reste rien hormis quelques consoles, anciens supports d'étagères murales. Même les sous sellettes des canons de 32 c sous casemate ont disparu. L'embrasure de la casemate gauche a été rétrécie par les Allemands, mais point de canon de 50 mm comme au Musoir Ouest. Les huisseries sont rares. Les latrines sont soit à la turque, soit avec un caisson siège. Les murs souffrent de l'humidité et il y en a même un qui a été copieusement tagué. Quant aux filtres Chamberland, il n'en demeure plus souvenir que sur plans. Les dessus en revanche ont, eux, conservé leurs roues dentées des sous sellettes des affûts des canons de 32 c. Propriété de la Marine, interdit d'accès.

Festung von Cherbourg, nordwestlich der Stadt. Mehrere Projekte waren notwendig, bevor mit dem Bau dieses Forts auf einem felsigen Hang begonnen werden konnte, den der Graf von Chavagnac 1787 entdeckt hatte. Ursprünglich sollte es den Forts des Ost- und Westkapitels ähneln, und man erwog ernsthaft, es mit Panzertürmen auszustatten. Die Arbeiten begannen 1854 und waren, je nach Quelle, 1865 entweder abgeschlossen oder lediglich die Fundamente errichtet. Die Felsschüttung für den Sockel bestand aus den Ausgrabungen des Beckens Napoleons III. im Arsenal. Daher konnten wir keine sicheren Hinweise auf das Jahr seiner Fertigstellung finden; das Museum für Reliefpläne in Paris zeigt jedoch ein hervorragendes Modell dieses Forts, das die Form eines gleichschenkligen Dreiecks hat, wobei die Schlucht länglicher ist und abgerundete Ecken aufweist. Seine größte Länge beträgt 116 Meter, während seine Breite am Kapitell 66 Meter beträgt, bei einer bebauten Fläche von 6800 m². Die beiden Fronten bestehen, wie die anderen Festungen des Hafens, lediglich aus einer Abfolge von Kasematten-Schießständen, die nach hinten offen sind. 1891 wurde ein großer Teil davon eingeebnet, um ihn mit einer Betonschale zu bedecken. Die Dicke dieser Schale übersteigt alles, was bis dahin in Frankreich gegossen werden konnte: Die Fundamente aus Sandsteinschutt sind mit einer fünf Meter dicken Platte aus unbewehrtem Beton bedeckt. Fünf Meter dick, bei einer horizontalen Tiefe von … sechzehn am Frontbogen II; entschuldigen Sie das Wenige. Kurz gesagt, wer in Ermangelung von Archiven Spuren der alten Schießstände finden möchte, muss sich mit Mut und einem Meißel wappnen, beides gleichermaßen gut gehärtet. Diese Tiefe mag rekordverdächtig erscheinen; tatsächlich ist Chavagnac noch besser: Wenn wir den Beton berücksichtigen, an den die Panzer gelehnt sind, kommen wir auf nicht weniger als 24,50 m. Um dies zu relativieren, müssen wir klarstellen, dass „nur“ 13 dieser 24,50 Meter die Brustwehr vor der Barbette bilden, die mit 32 c-Geschützen feuert. Die Dicke von 5 Metern ist also nur auf diesen 13 Metern wirksam, der verbleibende Rest ist „nur“ 3,20 Meter dick. Zur Information sei angemerkt, dass die minimale horizontale Tiefe auf der Höhe des Munitionsmagazins von 100 mm links von der Kasemattenbatterie mit „knapp“ sieben Metern ansteigt. Die neue Version des Forts entspricht einer alten Befestigungslogik. Der Eingang und die als Unterkünfte vorgesehenen Kasematten gehen auf die am wenigsten exponierte Seite hinaus: die Schlucht. Normalerweise bestand die Garnison aus 5 Offizieren und 96 Mann, bei Maximalbelegung konnte sie auf 238 und sogar 272 Mann anwachsen. Die Munition wird, wie es sich gehört, nach Kaliber in Lagern in der Mitte des Forts verteilt. Die Waschbecken und Latrinen sind gut von den Küchen und dem Refektorium getrennt. Das Elektrizitätswerk wurde ebenfalls in der Schlucht in der Nähe des Frontbogens III installiert. Das Fort wird 1894 mit Ausrüstung elektrifiziert, die aus dem Schlachtschiff Le Tonnant geborgen wurde. Ein letztes sensibles und unverzichtbares Element, sowohl zur Wasserversorgung der Garnison als auch im Brandfall: Zwei Zisternen mit einem Fassungsvermögen von etwa 50 bis 60 m³ befinden sich auf beiden Seiten des Kapitells, wohlüberlegt inmitten der verschiedenen Projektil- und Wasserspeierlager platziert, selbst in der Nähe der Lastenaufzüge, die die Artillerie über dem Fort versorgen. Lassen Sie uns einen Moment bei diesen Zisternen verweilen. Sie sind ein idealer Vorwand, um ein besonderes Thema anzusprechen, nämlich die Versorgung einer befestigten Anlage auf See mit Trinkwasser. Zwei Mittel wurden eingesetzt, um diesen Bedarf zu decken. Das eine, wahrscheinlich das wichtigste, war die Trinkwasserversorgung durch Tankschiffe, das andere, wahrscheinlich sekundäre, bestand in der Rückgewinnung von Regenwasser. Erstens finden wir im Hafen von Cherbourg zwischen 1870 und 1914 drei Wassertanks, nämlich die Amphore, erbaut 1865 und 1907 aus der Liste genommen (Fassungsvermögen?); das Reservoir, erbaut 1889–1890, aus der Liste genommen am 3. Mai 1938, 140 Tonnen, und das Tonneau, erbaut 1901–1902, aus der Liste genommen am 9. Februar 1948, 201 Tonnen. Das zweite System wird unsere Aufmerksamkeit fesseln, weil die Ingenieure hier, anders als bei den sogenannten zeitgenössischen „Erdforts“, spezielle Filter vorgesehen hatten. Sehen wir uns das an. Der Regen wird daher auf den Spitzen der Forts gesammelt. Diese Spitzen sind nicht absichtlich mit einem Film aus Pflanzen- oder Mineralpech bedeckt. Selbst bei leichtem Kontakt beginnt das Wasser mit dem Kalziumkarbonat im Beton zu mineralisieren, eine Mineralisierung, die für den menschlichen Körper unerlässlich ist. Jede Plattform speiste ihre eigene Zisterne. Ungewöhnlicherweise ist auf den eingesehenen Plänen kein Labor zu sehen. Ein Labor besteht aus zwei (manchmal mehr) Absetzbecken, in denen sich abwechselnd Kieselsteine mit abnehmender Tiefe und Größe ablagern. Kalksteinschutt und sogar Schichten aus Klinker oder alten Nägeln trugen ebenfalls zur Mineralisierung des Wassers in diesen Laboren bei. Das so gefilterte und abgesetzte Wasser wurde dann einfach durch die Schwerkraft zu den Zisternen geleitet. Die meisten Forts, Werke und Batterien, die eine ständige Garnison beherbergten und zeitgleich mit Fort Chavagnac standen, das wir bisher in Frankreich besucht haben, sind mit solchen Zisternen ausgestattet. Warum sollte es hier keines geben? Zwar war es unwahrscheinlich, dass die Pflanzenreste aus den umliegenden Wäldern einen Absetztank erforderlich machten. Zunächst dachten wir, dass eine andere Art der Verschmutzung eher zu befürchten sei: der Kot der vielen Seevögel. Gegen diese Art der Verunreinigung wären authentische, stickstoff- und phosphorreiche Bakterienquellen, ein Dekanter und ein Filter aus Kies und Sand allein machtlos gewesen. Da die Mikrobiologie noch in den Kinderschuhen steckte und das für das bloße Auge Unsichtbare gerade erst begann, wissenschaftlich Gestalt anzunehmen, musste man etwas anderes finden. Das 1774 von dem französischen Chemiker Berthollet (1748–1822) entdeckte Bleichmittel wurde bereits als Desinfektionsmittel verwendet, allerdings nur in geringen Mengen und mit einem sehr unangenehmen Geschmack. 1884 erfand der französische Physiker und Biologe Charles Chamberland (1851–1908), auch Assistent von Louis Pasteur, den Filter, mit dem sein Name bis heute verbunden bleibt. Das Prinzip des Chamberland-Filters ist folgendes: Das Wasser wird gezwungen, durch eine Oberfläche aus weichem, also unglasiertem Porzellan zu fließen, bevor es gesammelt und durch diesen erzwungenen Durchgang von allen, auch mikroskopisch kleinen, festen Körpern befreit wird. Diese Art von Filter wurde im Handel verkauft. Er bestand aus einem Metallrohr, das eine hohle Porzellankerze umgab, und konnte an jedem Wasserhahn angebracht werden. Durch Öffnen des Wasserhahns wurde das durch das Metall vorgegebene Volumen gefüllt, und allein der Druck der Wasserleitung zwang das Wasser durch Kapillarwirkung durch die Kolloide des Kaolins in die Kerze. Das Wasser wurde im zentralen Hohlraum der Kerze gesammelt und sein Fluss nach Belieben durch einen zweiten Hahn am Auslass des Filters unterbrochen. Das war sicherlich nicht schnell, aber andererseits effektiv. Eine Kerze von 20 cm Länge und 2,5 cm Durchmesser ermöglichte beispielsweise die Filterung von 15 bis 20 Litern Wasser pro Tag. Es war dieser Filtertyp, den man sich leicht etwas größer vorstellen kann, der im Fort Chavagnac eingeführt wurde. Sie befanden sich im selben Raum wie die Waschbecken und waren nur durch eine dünne Trennwand von ihnen getrennt. Wenn diese Filter Bakterien zurückhalten konnten, wie verhielt es sich dann mit Phosphor und Stickstoff sowie dem Natriumchlorid, das ständig von der Gischt auf die Bergungsflächen geschleudert wurde? Wir müssen zugeben, dass wir diese Fragen nicht beantworten können, was zu weiteren Fragen führt, wie zum Beispiel: Durften sich Vögel in den oberen Teilen des Forts aufhalten? Wie wurden Ammoniak und Salze neutralisiert? Tatsache ist, dass diese speziellen Filter einen Grund für ihre Existenz gehabt haben müssen; zum Zeitpunkt des Schreibens dieses Artikels haben wir leider keine Möglichkeit, dies näher zu untersuchen. Das Kraftwerk verfügte über eine eigene Zisterne zur Kühlung der Motoren, eine Zisterne, die von einem Fallrohr gespeist wurde, das das Regenwasser sammelte, das auf die rechte 100-mm-Batterie fiel. Im Gegensatz zu den anderen Zisternen musste die Mineralisierung dieses Regenwassers vermieden werden, da es sonst zu Ablagerungen in den Kühlkreisläufen der Maschinen gekommen wäre. Abgesehen davon wollen wir uns wieder der Innenaufteilung des Forts zuwenden. Nachdem wir festgestellt haben, dass die Galerie im Kapitell vom Eingangsportal aus leicht vom eigentlichen Kapitell versetzt ist, das zum 32-c-Granatenmagazin des Frontbogens führt, um zu verhindern, dass ein direkter Schuss von hinten dieses Magazin erreicht, müssen wir nur noch die beiden Kasematten für Bruchgeschütze erwähnen. Anders als in der Meerenge von Brest, wo sieben kasemattenartige Bruchgeschütze in den Fels gegraben wurden, erforderte das nicht vorhandene natürliche Relief die Schaffung solcher Batterien unter Beton. Für Fort Chavagnac, das heute durch den Deich von Querqueville geschützt ist, werden nur zwei Kasematten gebaut, beide mit ihrer Schießscharte in der Kurve des Bogens III. Die Achse der nördlichsten verlief ungefähr auf der Rückseite des Zentralforts des großen Deichs und ihr Nachbar nahm das Fort Homet ins Visier. Das Prinzip dieser Schüsse unter Kasematten besteht darin, einen straffen Schuss auf Wellenhöhe abzugeben. Da jede Flugbahn zwangsläufig gekrümmt ist, dürften die beiden oben genannten Forts keinen Aufprall befürchten, da die praktische Reichweite an Standort 0 nur etwa 1500 m beträgt und die Treibladung natürlich je nach Bedarf berechnet wird. Diese Schussrichtungen, die a priori unerwartet sind, weil man meinen könnte, diese Geschütze seien logischerweise auf den westlichen Pass gerichtet, machen diese beiden Kasematten zu einer echten Traditore-Batterie, die den Feind zur Strecke bringt, sobald dieser glaubt, die Hauptwiderstandslinie überschritten zu haben. Die ausgewählten Geschütze, 32 Geschütze des Typs C Modell 1870-81 auf Lafetten des Typs P.A. Mle 1882, hatten ihre Zapfen in einer Höhe von 7,98 m, also knapp 73 Zentimeter über dem Niveau der höchsten Springfluten. Glücklicherweise milderte der 80 m davor verlaufende Deich von Querqueville die Dünung etwas… Allerdings war jede Schießscharte natürlich mit einem Verschluss versehen. Die Spitzen des Forts weisen zwei praktisch symmetrische Hälften auf. Auf beiden Seiten des Kapitells finden wir zwei Geschützstellungen des 32 c Modells 1870-84 auf P.A.-Lafette Modell 1888 und zwei weitere für zwei 100-mm-Geschütze des Modells 1881 T.R. auf Vavasseur-Lafetten. Der einzige Unterschied rechts von den 100-mm-Geschützen des Frontbogens III war eine Reihe von 4 47-mm-Geschützen des Modells 1885 T.R. auf Krinolinenlafetten, die die Wirkung der Geschütze am Pierkopf des Querqueville-Deichs ergänzten. Zur Information: Die Zapfen der 4 32 c-Geschütze befanden sich in einer Höhe von 12,94 m. Diese Geschütze waren hinter einer 180 cm hohen Brüstung installiert. Tatsächlich bildete die Mitte der Spitzen ein Becken, das das Personal vor möglichem Direktfeuer schützte. Die Frontspitze liegt auf einer Höhe von 12,66 m, die Frontvorsprünge I und III auf 13,16 m und der Schluchtabhang auf 11,70 m. Der Boden des zentralen Beckens liegt auf etwa 10,50 m. In der Mitte der perfekt freigelegten Aufbauten wird ein Feuerleitstand errichtet, während später (zwischen den beiden Kriegen?) vier Maschinengewehrhalterungen installiert werden. Die deutschen Besatzer werden sich mit geringfügigen Änderungen begnügen. Heute (06/2008) ist das Fort von Vögeln besiedelt. Am Eingang sind keine Spuren einer Zugbrücke zu sehen, Kerben an der Böschung und am Pier deuten jedoch auf die ehemalige Existenz einer abnehmbaren Brücke hin. Das Innere des Forts wurde sorgfältig verschrottet; außer einigen Konsolen, ehemaligen Wandregalstützen, ist nichts mehr übrig. Sogar die Sättel der Geschütze des 32. Jahrhunderts unter der Kasematte sind verschwunden. Die Schießscharte der linken Kasematte wurde von den Deutschen verengt, aber es gibt kein 50-mm-Geschütz wie im West Musoir. Türrahmen sind selten. Die Latrinen sind entweder im türkischen Stil oder mit Sitzkasten. Die Wände leiden unter Feuchtigkeit, und es gibt sogar eine, die reichlich beschriftet ist. Von den Chamberland-Filtern sind nur noch Pläne erhalten. Die Oberseiten hingegen haben ihre Zahnräder von den Untersattelhalterungen der Geschützlafetten des 32. Jahrhunderts behalten. Eigentum der Marine, Zutritt verboten.

Vesting van Cherbourg, ten noordwesten van de stad. Verschillende projecten waren nodig voordat de bouw van dit fort, op een rotsachtige oever die in 1787 door de graaf van Chavagnac werd ontdekt, kon beginnen. Het was aanvankelijk bedoeld als een soortgelijk fort als de forten van de oostelijke en westelijke zijde, en er werd serieus overwogen het uit te rusten met pantsertorens. De werkzaamheden begonnen in 1854 en in 1865, afhankelijk van de bron, waren ze voltooid of waren alleen de funderingen voltooid. De rotsvulling voor de basis werd gemaakt met de resten van de uitgraving van het Napoleon III-bekken in het arsenaal. We hebben daarom geen enkel spoor kunnen vinden van het jaar van voltooiing; het Musée des Reliëfs in Parijs toont echter een prachtig model van dit fort, dat de vorm heeft van een gelijkbenige driehoek, waarbij de kloof langer is en afgeronde hoeken heeft. De grootste lengte is 116 meter, terwijl de breedte, bij de hoofdstad, 66 meter bedraagt, voor een bebouwde oppervlakte van 6800 m². De twee fronten zijn, net als de andere forten van de haven, slechts een opeenvolging van kazematten die aan de achterkant open zijn. In 1891 werd een groot deel ervan geëgaliseerd om het te bedekken met een betonnen granaat. De dikte van deze laatste overtreft alles wat tot dan toe in Frankrijk kon worden gestort: de funderingen van zandsteenpuin worden bekroond met een vijf meter dikke plaat ongewapend beton. Vijf meter dik, voor een horizontale diepte van… zestien bij saillant II; vergeef het kleine. Kortom, iedereen die, bij gebrek aan archieven, sporen van de oude vuurpunten wil vinden, zal zich moeten wapenen met moed en een beitel, beide even goed getemperd. Deze diepte mag een record lijken; Chavagnac doet het zelfs nog beter: als we het beton bekijken waartegen de tanks leunen, komen we op maar liefst 24,50 meter. Laten we dit in perspectief plaatsen door te stellen dat "slechts" 13 van deze 24,50 meter de borstwering vormen vóór de 32 stukken vuurbarbette; daarom is de dikte van 5 meter alleen effectief op deze 13 meter, terwijl de resterende dikte "slechts" 3,20 meter bedraagt. Ter informatie: de minimale horizontale diepte is verhoogd ter hoogte van het munitiemagazijn van 100 mm links van de kazematbatterij, met zeven meter "amper". De nieuwe versie van het fort beantwoordt aan een eeuwenoude vestinglogica. De ingang en de kazematten, bestemd voor accommodatie, geven uit op de minst blootgestelde zijde: de kloof. Normaal gesproken bestond het garnizoen uit 5 officieren en 96 manschappen; bij maximale bezetting kon dit oplopen tot 238 en zelfs 272 manschappen. De munitie wordt, zoals gebruikelijk, per kaliber verdeeld in magazijnen in het centrum van het fort. De gootstenen en toiletten zijn goed gescheiden van de keukens en de refter. De elektriciteitscentrale werd eveneens in de kloof geïnstalleerd, nabij saillant III. Het fort zal in 1894 worden geëlektrificeerd met apparatuur die afkomstig is van het slagschip Le Tonnant. Een laatste gevoelig en onmisbaar element, zowel voor de bewatering van het garnizoen als in geval van brand: twee waterreservoirs van ongeveer 50 tot 60 m³ bevinden zich aan weerszijden van het kapiteel, zorgvuldig geplaatst in het midden van de verschillende magazijnen voor projectielen en waterspuwer, op hun beurt dicht bij de goederenliften die de artillerie boven het fort bedienen. Laten we even stilstaan bij deze waterreservoirs. Ze vormen een ideaal voorwendsel om een specifiek onderwerp aan te snijden, namelijk de drinkwatervoorziening van een versterkte structuur op zee. Om in deze behoefte te voorzien, werden twee middelen gebruikt. Eén daarvan, waarschijnlijk de belangrijkste, was de levering van drinkwater door middel van tankschepen, de andere, waarschijnlijk secundaire, bestond uit het opvangen van regenwater. Voor het eerste vinden we aan de haven van Cherbourg tussen 1870 en 1914 drie watertanks, namelijk: de Amphore, gebouwd in 1865 en in 1907 van de lijsten geschrapt (capaciteit?); het Reservoir, gebouwd in 1889-1890, op 3 mei 1938 van de lijsten geschrapt, 140 ton, en de Tonneau, gebouwd in 1901-1902, op 9 februari 1948 van de lijsten geschrapt, 201 ton. Het tweede systeem zal onze aandacht trekken, omdat de ingenieurs, in tegenstelling tot de zogenaamde hedendaagse "aarde" forten, hier speciale filters hadden aangebracht. Laten we dat eens bekijken. Het regenwater wordt dus verzameld op de toppen van het fort. Deze toppen zijn niet opzettelijk bedekt met een laagje plantaardige of minerale pek. Zelfs lichtjes begint het water te mineraliseren bij contact met het calciumcarbonaat in het beton, een mineralisatie die essentieel is voor het menselijk lichaam. Elk platform voedde zijn eigen cisterne. Ongebruikelijk genoeg vermelden de geraadpleegde plannen geen enkel laboratorium. Een laboratorium bestaat uit twee (soms meer) bezinkingsputten waarin afwisselend lagen kiezelstenen van afnemend kaliber met de diepte lagen. Kalksteenpuin en zelfs lagen klinker of oude spijkers droegen ook bij aan de mineralisatie van het water in deze laboratoria. Het aldus gefilterde en bezonken water werd vervolgens eenvoudigweg door de zwaartekracht naar de cisternen geleid. De meeste forten, werken en batterijen die een permanent garnizoen huisvesten en die gelijktijdig met Fort Chavagnac, dat we tot nu toe in Frankrijk hebben bezocht, zijn ermee uitgerust. Waarom zou er hier geen zijn? Het is waar dat het plantenresten uit de omliggende bossen nauwelijks een bezinkingstank noodzakelijk zouden maken. In eerste instantie dachten we dat een andere vorm van vervuiling meer te vrezen was: de uitwerpselen van de vele zeevogels. Tegen dit soort corruptie zouden authentieke bronnen van bacteriën, rijk aan stikstof en fosfor, een karaf en een filter van grind en zand alleen machteloos zijn geweest. De microbiologie stond nog in de kinderschoenen en het voor het blote oog onzichtbare begon pas een wetenschappelijk bestaan te krijgen, dus was het noodzakelijk om iets anders te vinden. Bleekmiddel, ontdekt in 1774 door de Franse chemicus Berthollet (1748-1822), werd al gebruikt als ontsmettingsmiddel, maar de dosering was delicaat en liet een zeer onaangename smaak achter. In 1884 vond de Franse natuurkundige en bioloog Charles Chamberland (1851-1908), tevens assistent van Louis Pasteur, het filter uit waaraan zijn naam verbonden zal blijven. Het principe van het Chamberland-filter is als volgt: dwing het water door een oppervlak van zacht porselein te stromen, dat wil zeggen ongeglazuurd, alvorens het op te vangen, bevrijd van elke vaste stof, zelfs microscopisch, door deze geforceerde doorgang. Dit type filter werd commercieel verkocht. Bestaande uit een metalen buisje rond een holle porseleinen kaars, kon het aan elke kraan worden bevestigd. Door de kraan te openen, werd het volume bepaald door het metaal gevuld en de druk van de waterleiding alleen al forceerde de doorgang in de kaars door capillaire werking via de colloïden van de kaolien. Het water werd verzameld in de centrale holte van de kaars en de stroom ervan werd naar believen onderbroken door een tweede kraan aan de uitlaat van het filter. Het was zeker niet snel, maar aan de andere kant wel effectief. Zo maakte een kaars van 20 cm lang en 2,5 cm in diameter de filtratie van 15 tot 20 liter water per dag mogelijk. Het was dit type filter, waarvan men zich gemakkelijk iets groter kan voorstellen, dat in Fort Chavagnac werd toegepast. Ze bevonden zich in dezelfde ruimte als de wastafels, waarvan ze slechts door een dunne scheidingswand gescheiden waren. Als deze filters bacteriën konden vasthouden, hoe zit het dan met fosfor en stikstof, en ook met het natriumchloride dat voortdurend door de zeespray op de oppervlakten van de winning wordt geslingerd? We moeten toegeven dat we deze vragen niet kunnen beantwoorden, wat leidt tot andere vragen, zoals bijvoorbeeld: mochten vogels de bovenste delen van het fort bewonen? Hoe werden ammoniak en zouten geneutraliseerd? Feit blijft dat deze specifieke filters een bestaansreden moeten hebben gehad; op het moment van schrijven hebben we helaas geen mogelijkheid om dit verder te onderzoeken. De energiecentrale had een eigen cisterne voor de koeling van de motoren, een cisterne die gevoed werd door een regenpijp die regenwater opving dat op de rechter 100 mm batterij viel. In tegenstelling tot de andere cisternes was het noodzakelijk om mineralisatie van dit regenwater te voorkomen, anders zou dit leiden tot kalkaanslag in de koelcircuits van de machines. Laten we dit terzijde laten, terug naar de interne indeling van het fort. Na te hebben opgemerkt dat de galerij in het kapiteel vanaf de ingangspoort enigszins is verschoven ten opzichte van het eigenlijke kapiteel dat naar het 32-kaliber granaatmagazijn aan de voorzijde van het hoofd leidt, dit om te voorkomen dat een direct schot van achteren dit magazijn zou bereiken, rest ons alleen nog de twee kazematten voor breukkanonnen te vermelden. In tegenstelling tot de Straat van Brest, waar zeven breukbatterijen met kazematten in de rots waren gegraven, vereiste het ontbreken van natuurlijke reliëf de bouw van dergelijke batterijen onder beton. Fort Chavagnac, nu beschermd door de Querqueville-dijk, zal slechts twee kazematten krijgen, beide met hun schietgat in de bocht van saillant III. De as van de noordelijkste gaf ongeveer de achterkant van het centrale fort van de grote dijk aan en zijn buur nam het fort van Homet als doelwit. Het principe van deze schoten onder kazematten is het uitvoeren van een strak schot, ter hoogte van de golven. Omdat elke baan onvermijdelijk gebogen is, hoeven de twee bovengenoemde forten geen enkele impact te vrezen. De praktische reikwijdte op locatie 0 bedraagt slechts ongeveer 1500 m, waarbij de stuwlading uiteraard wordt berekend op basis van de behoefte. Deze vuurrichtingen, a priori onverwacht omdat men zou denken dat deze kanonnen logischerwijs op de westelijke pas waren gericht, maken deze twee kazematten tot een authentieke traditore-batterij, die de vijand te lijf gaat zodra deze denkt de hoofdweerstandslinie te hebben overschreden. De gekozen stukken, 32 kanonnen van het model 1870-81 op P.A. mle 1882-steunen, hadden hun draaipunten op een hoogte van 7,98 m, dat wil zeggen nauwelijks 73 centimeter boven het niveau van de hoogste springvloed. Gelukkig matigde de Querqueville-dijk, die 80 m ervoor liep, de deining enigszins… Dat gezegd hebbende, had elk schietgat natuurlijk een luik. De toppen van het fort vertonen twee vrijwel symmetrische helften. Aan weerszijden van het kapiteel vinden we twee geschutsopstellingen van 32c model 1870-84 op een P.A.-montering model 1888 en twee andere voor twee 100 mm model 1881 T.R. kanonnen op Vavasseur-monteringen. Het enige verschil, rechts van de 100 mm kanonnen van saillant III, was een rij van 4 47 mm model 1885 T.R. kanonnen op crinoline-monteringen, die de actie van die van de pijlerkop van de Querqueville-dijk aanvulden. Ter informatie: de draaipunten van de 4 32c kanonnen bevonden zich op een hoogte van 12,94 m. Deze kanonnen waren achter een borstwering van 180 cm hoog geplaatst. Het midden van de toppen vormde in feite een bassin dat het personeel beschermde tegen mogelijk direct vuur. Het front ligt op een hoogte van 12,66 m, de saillanten I en III op een hoogte van 13,16 m en de kloofhelling op een hoogte van 11,70 m. De bodem van het centrale bassin ligt op ongeveer 10,50 m. In het midden van de perfect ontmantelde bovenbouw wordt een vuurleidingspost gegoten, terwijl later (tussen de twee oorlogen?) vier machinegeweerstellingen worden geïnstalleerd. De Duitse bezetter zal genoegen nemen met kleine aanpassingen. Tegenwoordig (06/2008) wordt het fort gekoloniseerd door vogels. De ingang vertoont geen spoor van een ophaalbrug, maar inkepingen in zowel de helling als de pier lijken te wijzen op de vroegere aanwezigheid van een verwijderbare brug. Het interieur van het fort is zorgvuldig gesloopt; er is niets overgebleven behalve een paar consoles, voormalige wandplanksteunen. Zelfs de zadels van de 32e-eeuwse kanonnen onder de kazemat zijn verdwenen. Het schietgat van de linker kazemat werd door de Duitsers versmald, maar er is geen 50 mm kanon zoals in het West Musoir. De deurkozijnen zijn zeldzaam. De latrines zijn ofwel in Turkse stijl of met een zitkist. De muren hebben last van vocht en er is er zelfs een die rijkelijk is gemarkeerd. Wat de Chamberland-filters betreft, de enige herinnering daaraan is overgebleven op de plattegronden. De bovenkanten daarentegen hebben nog steeds de tandwielen van de onderzadels van de 32e-eeuwse kanononderstellen. Eigendom van de marine, toegang verboden.

Fortress Cherbourg, northwest of the city. Several projects were necessary before starting the construction of this fort, on a rocky bank discovered by the Count of Chavagnac in 1787. It was initially intended to be similar to the forts of the East and West head, and serious consideration was given to equipping it with armored turrets. Work began in 1854 and, by 1865, depending on the source, it was either finalized or only the foundations were finished. The rockfill for the base was made with the products of the excavation of the Napoleon III basin in the arsenal. We have therefore been unable to find any certain trace of the year of its completion; however, the Museum of Relief Plans in Paris exhibits a superb model of this fort, which takes the form of an isosceles triangle, the gorge being more elongated, with rounded corners. Its greatest length is 116 meters, while its width, at the capital, is 66 meters, for a built-up area of 6800 m². The two fronts are, like the other forts of the harbor, only a succession of casemated firing points open at the rear. In 1891, a large part of it was leveled to cover it with a concrete shell. The thickness of the latter exceeds anything that had been able to be poured until then in France: the sandstone rubble foundations are topped with a five-meter thick slab of unreinforced concrete. Five meters thick, for a horizontal depth of… sixteen at salient II; excuse the little. In short, anyone who, in the absence of archives, wishes to find traces of the old firing points, will have to arm themselves with courage and a chisel, both equally well tempered. This depth may seem a record; In fact, Chavagnac does even better: if we consider the concrete against which the tanks are leaned, we reach no less than 24.50 m. Let us put this into perspective by specifying that "only" 13 of these 24.50 meters constitute the parapet in front of the 32 c pieces firing barbette; therefore the thickness of 5 meters is only effective on these 13 meters, the remaining balance having "only" 3.20 m of thickness. For information, let us note that the minimum horizontal depth is raised at the height of the ammunition magazine of 100 mm to the left of the casemated battery, with seven meters "barely". The new version of the fort responds to an ancestral logic of fortification. The entrance and the casemates intended for accommodation give onto the least exposed side: the gorge. In normal times, the garrison consisted of 5 officers and 96 men, it could reach up to 238 and even 272 men in case of maximum occupancy. The ammunition, as is appropriate, is distributed by caliber in stores in the center of the fort. The sinks and latrines are well separated from the kitchens and the refectory. The electrical plant was also installed in the gorge, near salient III. The fort will be electrified in 1894 with equipment recovered from the battleship Le Tonnant. One last sensitive and indispensable element, as much to water the garrison as in case of fire; two cisterns of approximately 50 to 60 m³ are located on either side of the capital, judiciously placed in the center of the various projectile and gargoyle stores, themselves close to the freight elevators serving the artillery above the fort. Let us linger for a few moments on these cisterns. They are an ideal pretext for addressing a particular subject, which is the supply of drinking water to a fortified structure located at sea. Two means were used to meet this need. One, probably the main one, was the supply of drinking water by tanker boats, the other, probably secondary, consisting of the recovery of rainwater. For the first, we find attached to the port of Cherbourg between 1870 and 1914, three water tanks; namely: The Amphore, built in 1865 and removed from the lists in 1907 (capacity?); the Reservoir, built in 1889-1890, removed from the lists on May 3, 1938, 140 tons and the Tonneau, built in 1901-1902, removed from the lists on February 9, 1948, 201 tons. It is the second system that will retain our attention because, unlike the so-called contemporary "earth" forts, the Engineers had provided special filters here. Let's see that. The rain is therefore collected on the tops of the fort. These tops are not, intentionally, covered with a film of vegetable or mineral pitch. Even slightly, the waters begin to mineralize upon contact with the calcium carbonate in the concrete, a mineralization essential for the human body. Each platform fed its own cistern. Unusually, the plans consulted do not indicate any laboratory. A laboratory consists of two (sometimes more) settling wells in which alternating beds of pebbles of decreasing caliber with depth. Limestone rubble and even beds of clinker or old nails also contributed to the mineralization of the water in these laboratories. The waters thus filtered and settled were then simply led, by gravity, to the cisterns. Most of the forts, works, and batteries housing a permanent garrison and contemporary with Fort Chavagnac, which we have visited so far in France, are equipped with them. Why wouldn't there be one here? It is true that the plant debris from the surrounding forests was hardly likely to make a settling tank essential. At first, we thought that another type of pollution was more to be feared: the droppings of the many seabirds. Against this kind of corruption, authentic sources of bacteria, rich in nitrogen and phosphorus, a decanter and a filter of gravel and sand alone would have been powerless. Microbiology being in its infancy, the invisible to the naked eye only beginning to have a scientific existence, it was necessary to find something else. Bleach, discovered in 1774 by the French chemist Berthollet (1748-1822), was already used as a disinfectant but its dosage was delicate and it left a very unpleasant taste. In 1884, the French physicist and biologist Charles Chamberland (1851-1908), also assistant to Louis Pasteur, invented the filter to which his name will remain attached. The principle of the Chamberland filter is as follows: force the water to pass through a surface of softened porcelain, that is to say unglazed, before collecting it, freed from any solid body, even microscopic, by this forced passage. This type of filter was sold commercially. Consisting of a metal tube encircling a porcelain candle which was hollow, it could be attached to any faucet. By opening the faucet, the volume determined by the metal was filled and the pressure of the water pipe alone forced the passage into the candle by capillarity through the colloids of the kaolin. The water was collected in the central cavity of the candle and its flow interrupted at will by a second tap at the outlet of the filter. It was certainly not fast, but on the other hand it was effective. For example, a candle 20 cm long and 2.5 cm in diameter allowed the filtration of 15 to 20 liters of water per day. It was this type of filter, which one can easily imagine a little larger, that was adopted at Fort Chavagnac. They were located in the same room as the washbasins, from which they were separated only by a thin partition. If these filters could retain bacteria, what about phosphorus and nitrogen, as well as the sodium chloride perpetually thrown onto the recovery surfaces by the sea spray? We must admit our inability to answer these questions, which lead to others such as, for example, were birds allowed to occupy the upper parts of the fort? How were ammonia and salts neutralized? The fact remains that these particular filters must have had a reason for being; at the time of writing, we unfortunately have no possibility of investigating further. The power plant had its own cistern for cooling the engines, a cistern fed by a downspout collecting rainwater falling on the right 100 mm battery. Unlike the other cisterns, it was necessary to avoid the mineralization of this rainwater, otherwise it would cause scaling of the cooling circuits of the machines. This aside, let us return to the interior layout of the fort. Having noted that the gallery in the capital from the entrance porch is slightly offset from the actual capital leading to the 32 c shell magazine of the head front, this to prevent a direct shot from the rear from reaching this magazine, it only remains for us to mention the two casemates for rupture guns. Unlike the Brest strait where seven casemated rupture batteries were dug into the rock, the non-existent natural relief required the creation of such batteries under concrete. Fort Chavagnac, now protected by the Querqueville dike, will only have two casemates built, both with their embrasure in the curve of salient III. The axis of the northernmost one gave approximately on the rear of the Central fort of the large dike and its neighbor took the Homet fort as its target. The principle of these shots under casemates is to carry out a taut shot, at the level of the waves. Since any trajectory is inevitably curved, the two forts mentioned above should not fear any impact, the practical range in site 0 being only around 1500 m, the propellant charge being of course calculated according to the need. These directions of fire, a priori unexpected because one would think these guns were logically aimed at the western pass, make these two casemates an authentic traditore battery, taking the enemy to task as soon as the latter thinks he has crossed the main line of resistance. The chosen pieces, 32 c model 1870-81 guns on P.A. mle 1882 mounts, had their trunnions at an altitude of 7.98 m, that is to say barely 73 centimeters above the level of the highest spring tides. Fortunately, the Querqueville dike, passing 80 m in front, moderated the swell somewhat… That being said, of course, each embrasure had a shutter. The tops of the fort show two practically symmetrical halves. On either side of the capital, we find two gun emplacements of 32 c model 1870-84 on P.A. mount model 1888 and two others for two 100 mm model 1881 T.R. guns on Vavasseur mounts. The only difference, to the right of the 100 mm guns of salient III, was a line of 4 47 mm model 1885 T.R. guns on crinoline mounts which complemented the action of those of the pierhead of the Querqueville dike. For information, the trunnions of the 4 32 c guns were located at an altitude of 12.94 m. These guns were installed behind a parapet 180 cm high. In fact, the center of the tops formed a basin protecting the personnel from possible direct fire. The head front is at an altitude of 12.66 m, salients I and III are at an altitude of 13.16 m and the gorge escarpment at an altitude of 11.70 m. The bottom of the central basin is at approximately 10.50 m. In the center of its superstructures, perfectly defiladed, a fire control post will be cast, while later (between the two wars?) 4 machine gun mounts will be installed. The German occupier will be content with minor modifications. Today (06/2008), the fort is colonized by birds. The entrance shows no trace of a drawbridge, however, notches on both the escarpment and the pier tend to prove the former presence of a removable bridge. The interior of the fort has been conscientiously scrapped; nothing remains except a few consoles, former wall shelf supports. Even the saddles of the 32 c guns under the casemate have disappeared. The embrasure of the left casemate was narrowed by the Germans, but there is no 50 mm gun as at the West Musoir. The door frames are rare. The latrines are either Turkish-style or with a seat box. The walls suffer from humidity and there is even one that has been copiously tagged. As for the Chamberland filters, the only memory of them remains on plans. The tops, on the other hand, have retained their cogwheels from the under-saddle mounts of the 32 c gun carriages. Property of the Navy, access prohibited.

Cherbourgské pevnost, severozápadně od města. Před zahájením výstavby této pevnosti na skalnatém břehu objeveném hrabětem z Chavagnacu v roce 1787 bylo nutné realizovat několik projektů. Původně měla být podobná pevnostem východního a západního předhoří a vážně se uvažovalo o jejím vybavení pancéřovými věžemi. Práce začaly v roce 1854 a do roku 1865 byly, v závislosti na zdroji, buď dokončeny, nebo byly dokončeny pouze základy. Kamenný zásyp pro základy byl proveden z produktů vykopávek nádrže Napoleona III. v arzenálu. Proto se nám nepodařilo najít žádnou jistou stopu po roce jejího dokončení; nicméně Muzeum plánů podpory v Paříži vystavuje nádherný model této pevnosti, který má tvar rovnoramenného trojúhelníku, přičemž rokle je protáhlejší se zaoblenými rohy. Její největší délka je 116 metrů, zatímco její šířka v hlavici je 66 metrů, což představuje zastavěnou plochu 6800 m². Dvě fronty jsou, stejně jako ostatní pevnosti v přístavu, pouze řadou kasematizovaných palebných stanovišť otevřených vzadu. V roce 1891 byla velká část srovnána se zemí, aby byla pokryta betonovým pláštěm. Tloušťka tohoto pláště převyšuje vše, co bylo do té doby možné ve Francii odlít: základy z pískovcového suti jsou zakončeny pětimetrovou deskou z nevyztuženého betonu. Pět metrů silná, pro horizontální hloubku… šestnáct u druhého výběžku; omluvte tu malost. Zkrátka každý, kdo si bez archivů přeje najít stopy starých palebných stanovišť, se bude muset vyzbrojit odvahou a dlátem, obojím stejně dobře kaleném. Tato hloubka se může zdát rekordní; Chavagnac ve skutečnosti dosahuje ještě lepších výsledků: vezmeme-li v úvahu beton, o který jsou tanky opřeny, dosáhneme nejméně 24,50 m. Uveďme to na pravou míru a uveďme, že „pouze“ 13 z těchto 24,50 metrů tvoří parapet před 32 palebnými barbetami z c kusů; Tloušťka 5 metrů je tedy účinná pouze na těchto 13 metrech, zbývající část má tloušťku „pouze“ 3,20 m. Pro informaci si všimněme, že minimální horizontální hloubka je zvýšena ve výšce muničního zásobníku 100 mm nalevo od kasematizované baterie, přičemž sedm metrů je „sotva“. Nová verze pevnosti reaguje na starodávnou logiku opevňování. Vchod a kasematy určené k ubytování směřují na nejméně exponovanou stranu: do rokle. Za normálních okolností posádka tvořilo 5 důstojníků a 96 mužů, v případě maximální obsazenosti mohla dosáhnout až 238 a dokonce 272 mužů. Munice je, jak je vhodné, rozdělena podle ráže ve skladech uprostřed pevnosti. Umyvadla a latríny jsou dobře odděleny od kuchyní a refektáře. V rokli, poblíž výběžku III, byla také instalována elektrárna. Pevnost bude elektrifikována v roce 1894 zařízením získaným z bitevní lodi Le Tonnant. Poslední citlivý a nepostradatelný prvek, který slouží jak k zásobování posádky vodou, tak i v případě požáru, je to, že po obou stranách hlavního města se nacházejí dvě cisterny o objemu přibližně 50 až 60 m³, které jsou úmyslně umístěny uprostřed různých skladů projektilů a chrličů, a to v blízkosti nákladních výtahů obsluhujících dělostřelectvo nad pevností. U těchto cisteren se na chvíli zastavme. Jsou ideální záminkou k řešení konkrétního tématu, kterým je zásobování opevněné stavby nacházející se na moři pitnou vodou. K uspokojení této potřeby se používaly dva prostředky. Jedním, pravděpodobně hlavním, byla zásoba pitné vody tankery, druhým, pravděpodobně sekundárním, spočívajícím ve sběru dešťové vody. V první řadě nacházíme v přístavu Cherbourg mezi lety 1870 a 1914 tři vodní nádrže; a to: Amforu, postavenou v roce 1865 a vyřazenou ze seznamu v roce 1907 (kapacita?); Rezervoár, postavený v letech 1889-1890, vyřazený ze seznamu 3. května 1938, 140 tun a Tonneau, postavený v letech 1901-1902, vyřazený ze seznamu 9. února 1948, 201 tun. Je to druhý systém, který si zaslouží naši pozornost, protože na rozdíl od takzvaných tehdejších „zemních“ pevností zde inženýři instalovali speciální filtry. Podívejme se na to. Déšť se tedy shromažďuje na vrcholcích pevnosti. Tyto vrcholy nejsou záměrně pokryty filmem rostlinné nebo minerální pryskyřice. Voda se i nepatrně začíná mineralizovat při kontaktu s uhličitanem vápenatým v betonu, což je mineralizace nezbytná pro lidské tělo. Každá plošina napájela svou vlastní cisternu. Nahlédnuté plány neobvykle neuvádějí žádnou laboratoř. Laboratoř se skládá ze dvou (někdy i více) usazovacích studní, ve kterých se střídají vrstvy oblázků s klesajícím kalibrem s hloubkou. K mineralizaci vody v těchto laboratořích přispívaly také vápencové sutiny a dokonce i vrstvy slínku nebo starých hřebíků. Takto filtrovaná a usazená voda byla poté jednoduše odváděna do cisteren. Většina pevností, děl a baterií, kde sídlí stálá posádka a které se nacházejí současně s pevností Fort Chavagnac, kterou jsme dosud ve Francii navštívili, je jimi vybavena. Proč by zde jedna nebyla? Je pravda, že rostlinné zbytky z okolních lesů sotva vyžadovaly nutnost usazovací nádrže. Zpočátku jsme si mysleli, že je třeba se obávat jiného typu znečištění: trusu mnoha mořských ptáků. Proti tomuto druhu znečištění by byly bezmocné autentické zdroje bakterií bohaté na dusík a fosfor, dekantér a filtr ze štěrku a písku. Jelikož mikrobiologie byla teprve v plenkách a to, co je pouhým okem neviditelné, teprve začínalo mít vědeckou existenci, bylo nutné najít něco jiného. Bělidlo, objevené v roce 1774 francouzským chemikem Bertholletem (1748-1822), se již používalo jako dezinfekční prostředek, ale jeho dávkování bylo citlivé a zanechávalo velmi nepříjemnou chuť. V roce 1884 francouzský fyzik a biolog Charles Chamberland (1851-1908), také asistent Louise Pasteura, vynalezl filtr, ke kterému se jeho jméno připojí. Princip Chamberlandova filtru je následující: voda se protlačí povrchem změkčeného porcelánu, tj. neglazovaného, než se zachytí, a tímto nuceným průchodem se zbaví jakýchkoli pevných těles, i mikroskopických. Tento typ filtru se komerčně prodával. Skládal se z kovové trubice obklopující dutou porcelánovou svíčku a mohl být připojen k jakémukoli kohoutku. Otevřením kohoutku se naplnil objem určený kovem a samotný tlak z vodovodního potrubí protlačil průchod do svíčky kapilárou skrz koloidy kaolinu. Voda se shromažďovala v centrální dutině svíčky a její tok se libovolně přerušoval druhým kohoutkem na výstupu z filtru. Nebylo to sice rychlé, ale na druhou stranu to bylo účinné. Například svíčka o délce 20 cm a průměru 2,5 cm umožňovala filtraci 15 až 20 litrů vody denně. Právě tento typ filtru, který si lze snadno představit i o něco větší, byl přijat ve Fort Chavagnac. Byly umístěny ve stejné místnosti jako umyvadla, od kterých byly odděleny pouze tenkou přepážkou. Pokud tyto filtry dokázaly zadržet bakterie, co fosfor a dusík, a také chlorid sodný, který mořská sprcha neustále vrhá na záchranné plochy? Musíme přiznat, že na tyto otázky nedokážeme odpovědět, což vede k dalším otázkám, jako například, zda bylo dovoleno ptákům obsazovat horní části pevnosti? Jak byly neutralizovány amoniak a soli? Faktem zůstává, že tyto konkrétní filtry musely mít svůj důvod; v době psaní tohoto článku bohužel nemáme možnost dále zkoumat. Elektrárna měla vlastní cisternu pro chlazení motorů, cisternu napájenou svodem, který shromažďoval dešťovou vodu dopadající na pravou 100mm baterii. Na rozdíl od ostatních cisteren bylo nutné zabránit mineralizaci této dešťové vody, jinak by to způsobilo usazování vodního kamene v chladicích okruzích strojů. Kromě toho se vraťme k vnitřnímu uspořádání pevnosti. Poté, co jsme poznamenali, že galerie v hlavici od vstupní verandy je mírně odsazena od skutečné hlavice vedoucí k zásobníku granátů ráže 32 c v přední části, aby se zabránilo přímému výstřelu zezadu, který by dosáhl tohoto zásobníku, zbývá nám už jen zmínit dvě kasematy pro rozbíjecí děla. Na rozdíl od Brestské úžiny, kde bylo do skály vykopáno sedm kasematizovaných rozbíjecích baterií, si neexistující přírodní reliéf vyžádal vytvoření takových baterií pod betonem. Fort Chavagnac, nyní chráněný hrází Querqueville, bude mít postaveny pouze dvě kasematy, obě se střílnou v oblouku III. Osa nejsevernější z nich směřovala přibližně na zadní část centrální pevnosti velké hráze a její soused si za cíl vybral pevnost Homet. Princip těchto střel pod kasematami spočívá v provedení napjaté střely ve výšce vln. Vzhledem k tomu, že jakákoli trajektorie je nevyhnutelně zakřivená, neměly by se dva výše zmíněné forty obávat žádného nárazu, praktický dostřel v lokalitě 0 je pouze kolem 1500 m, přičemž náplň střely se samozřejmě vypočítává podle potřeby. Tyto směry palby, a priori neočekávané, protože by si člověk myslel, že tato děla logicky míří na západní průsmyk, dělají z těchto dvou kasemat autentickou tradiční baterii, která útočí na nepřítele, jakmile si ten myslí, že překročil hlavní linii odporu. Vybrané kusy, děla 32 c vzor 1870-81 na lafetách P.A. mle 1882, měly své čepy ve výšce 7,98 m, tedy sotva 73 centimetrů nad úrovní nejvyšších jarních přílivů. Naštěstí hráz Querqueville, procházející 80 m vpředu, poněkud zmírnila vlny… Nicméně každá střílna měla samozřejmě okenici. Vrcholy pevnosti ukazují dvě prakticky symetrické poloviny. Po obou stranách hlavního města najdeme dvě dělostřelecká stanoviště 32 c vzor 1870-84 na lafetách P.A. vzor 1888 a dvě další pro dva 100mm děla vzor 1881 T.R. děla na lafetách Vavasseur. Jediným rozdílem, napravo od 100mm děl výběžku III, byla řada 4 děl ráže 47 mm model 1885 T.R. na krinolínových lafetách, které doplňovaly činnost děl na temeni hráze Querqueville. Pro informaci, čepy 4 děl ráže 32 c se nacházely ve výšce 12,94 m. Tato děla byla instalována za hradbou vysokou 180 cm. Střed vrcholů tvořil nádrž chránící personál před možnou přímou palbou. Čelní fronta je ve výšce 12,66 m, výběžky I a III jsou ve výšce 13,16 m a sráz rokle ve výšce 11,70 m. Dno centrální nádrže je přibližně 10,50 m. Uprostřed jeho nástaveb, dokonale odlité z kamenů, bude odlito stanoviště řízení palby, zatímco později (mezi dvěma válkami?) budou instalovány 4 kulometné lafety. Německý okupant se spokojí s drobnými úpravami. Dnes (06/2008) je pevnost osídlena ptáky. U vchodu není žádná stopa po padacím mostě, nicméně zářezy na srázu i na molu svědčí o dřívější přítomnosti odnímatelného mostu. Interiér pevnosti byl svědomitě sešrotován; nic nezůstalo kromě několika konzolí, bývalých podpěr polic na stěnách. Zmizely i sedla děl 32 C pod kasematou. Střílnu levé kasematy Němci zúžili, ale není zde žádný 50mm kanón jako u West Musoir. Zárubně jsou vzácné. Latríny jsou buď tureckého typu, nebo se sedací lóží. Stěny trpí vlhkostí a jedna je dokonce hojně poškozená. Pokud jde o filtry Chamberland, jediná vzpomínka na ně zůstala na plánech. Vršky si naopak zachovaly ozubená kola z úchytů lafet děl 32 C pod sedla. Majetek námořnictva, přístup zakázán.