Dépt 50 (Manche) Nous pourrions écrire, en simplifiant à l'extrême, que si Cherbourg existe, c'est parce qu'à l'époque des grands voiliers, franchir en une journée et sans possibilité de relâche, le raz de Barfleur et le raz Blanchard (cap de la Hague), se révélait extrêmement difficile. La mésaventure de Tourville qui y laissera sa flotte après la bataille de la Hougue (1692) dans le tristement nommé Passage de la Déroute, en voulant rejoindre Saint Malo, seul port à sa disposition, l'illustre a souhait. Qu'outre cette difficulté, la proximité des côtes de l'ennemi ancestral favorisait des raids aussi subits que dévastateurs. Sans entrer dans le détail, considérons que l'état de guerre avec l'Angleterre était alors quasi permanent, ceci sans parler du harcèlement des corsaires des îles anglo-normandes. À ces motivations qui conduisirent la France à dépenser ici autant d'efforts que de deniers, s'ajoutent l'influence des vents, des courants, la perspective de pouvoir à son tour menacer la côte sud anglaise, celle de secourir un port sur la Manche qui serait attaqué, … La France hésita longuement, de 1639 à 1774 - excusez du peu -, entre fortifier la rade de Cherbourg ou celle de Saint-Vaast-la-Hougue. Dans les tribulations qui amenèrent la décision finale, les plus grands noms de l'époque se retrouvent : Le Roux d'Infréville, Richelieu, Vauban, Louvois, Bélidor, Choquet de Lindu, Montalembert, Seignelay, Cormontaigne, de Caux,… Air du temps, ambitions, besoins ou nécessités, Vauban évoquait en parlant de Cherbourg "l'auberge de la Manche", un siècle plus tard, le Génie n'hésitait pas à pérorer un fier et mâle "Gibraltar de la Manche" ! Au milieu du XVIIè siècle, Cherbourg possède un castel et une enceinte en bien piteux état. Vauban souhaite redresser ces fortifications, mais Louvois, de crainte de voir l'Anglais s'en rendre maître et tenir ainsi une solide tête de pont, fait cesser les travaux et ordonne le démantèlement des remparts. 1758 ; les Anglais débarquent à l'ouest de Querqueville. Rien ne s'oppose à eux et Cherbourg en paie le prix fort en étant consciencieusement pillé et dévasté. En 1769, la décision est enfin prise : Cherbourg est le meilleur endroit stratégique depuis lequel on pourrait défendre les côtes de la Manche. Construire ex nihilo a l'avantage de ne pas devoir tenir compte de constructions préexistantes. Le nouveau port nécessite la création d'une digue, d'un arsenal mais aussi de forts pour le protéger. On donna l'assurance à Louis XVI de pouvoir protéger ici quatre-vingt navires de guerre des marées, des vents et des attaques. Pourtant, il était évident que la création d'une digue au large, par des fonds de dix mètres et avec les moyens d'alors, constituait un audacieux défi. Nous étions en 1777 ; quelques décennies auparavant, Vauban avait déjà émis l'idée de construire des digues enserrant une petite rade entre le Homet et les Flamands, voire entre le Homet et l'île Pelée. La Bretonnière, marin de la Royale, - nanti en 1781 du grade de capitaine de vaisseau, alors le plus haut grade des officiers de Marine -, évoque d'emblée l'encadrement d'une immense étendue d'eau par des digues suivant une courbe allant de Querqueville à l'Île Pelée. Travaux titanesques s'il en est. Le Génie, attaché au ministère de la Guerre alors en rivalité avec la Marine, a la charge de la construction des forts. Alors que le choix entre une digue reliant le Homet à l'île Pelée, petite option, ou une digue reliant la pointe de Querqueville à l'île Pelée, grande option, n'est pas encore défini, le Génie, avec l'accord du gouvernement, prend l'initiative de commencer les forts de l'île Pelée et du Homet, privilégiant ainsi un des projets de Vauban en optant pour une petite rade. Les ingénieurs des Ponts et Chaussées, bien que, selon le règlement du 11 mars 1762, non concernés par les ouvrages militaires, obtiennent de s'occuper de la direction technique de la construction de la digue. Les travaux des forts de l'île Pelée et du Homet avancent bien et ils seront opérationnels bientôt, c'est-à-dire à même de protéger les travaux de la digue et de l'arsenal d'une insulte ennemie. La Marine a attendu son heure, contre l'attente et l'avis du Génie, elle obtient que l'on privilégie la grande option, rendant du coup le fort du Homet quasiment inutile. Qu'à cela ne tienne, le Génie entreprend de fortifier la pointe de Querqueville. Ce sera un chef d'œuvre d'une puissance de feu jamais réunie à ce jour. L'hémicycle de Querqueville sort de terre, il est prévu de le protéger à la gorge par un front bastionné très profond, idée de Vauban remaniée par Cormontaigne, lequel, avec des dispositifs d'inondations, empêcherait la réédition de la surprise de 1758. Pour le seul front de mer, on parle de 120 pièces de canon de 36 et de 48, l'hémicycle étant entièrement pourvu de ce dernier calibre, les batteries adjacentes du premier. Querqueville est commencé en 1787. Moins de deux ans plus tard, la Marine découvre l'existence d'un banc rocheux affleurant qui impose de repousser la passe ouest à plus d'un kilomètre du fort. Découverte dont le côté fortuit, pour le moins suspect, diminue sensiblement l'importance du fort de Querqueville, eu égard à la portée pratique des canons de l'époque. Dans cette saga de conflits d'intérêt et de prestige, le Corps Royal de l'Artillerie, fondé en 1755, sort à peine d'un tiraillement entre deux écoles. D'une part, celle du général Jean Florent de Vallière (1667-1759) – conception défendue après 1759 par son fils - qui prétend limiter le nombre de calibres et n'en conserver que les plus importants dans la mesure où l'artillerie ne doit servir qu'aux places et aux sièges et ne pas accompagner l'infanterie dans ses manœuvres ; celle de Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715-1789) d'autre part, lequel considère que la puissance d'une armée tient au soutien que l'artillerie peut lui apporter. On le sait, les conceptions du second l'emporteront et serviront, ô combien, Napoléon Bonaparte dans ses conquêtes. Quoi qu'il en soit, un fort s'impose sur ce banc rocheux, le rocher Chavagnac. Le front bastionné de Querqueville sera réduit à la portion congrue et les difficultés financières, techniques et politiques résultant de la Révolution ne conduiront jamais à l'armement complet du fort de Querqueville. Revenons en 1783 ; La Bretonnière propose de couler des vaisseaux lestés de moellons que l'on couvrirait de pierres que l'on surmonterait d'une digue maçonnée. Il ne sera pas écouté. L'ingénieur des Ponts et Chaussées Louis-Alexandre de Cessart séduit le Roi en proposant la construction de nonante énormes cônes en bois que l'on remorquerait jusqu'à un lieu choisi, que l'on immergerait en les remplissant de pierres et qui constitueraient ainsi l'ossature d'une digue escomptée indestructible. Cinq ans plus tard, seuls dix-huit cônes ont été mis en place ; ils ne résistent pas aux tempêtes, il y a pénurie de bois, l'argent manque,… Ces éléments découragent Cessart en personne et, en dehors de La Bretonnière, en raison des remous politiques de la Révolution, bien peu sont ceux qui s'accrochent encore au projet. En 1802, l'ingénieur Cachin sera chargé de reprendre les travaux d'établissement d'une digue au large de Cherbourg. Sa méthodologie, à peu de choses près, sera celle préconisée par La Bretonnière. Les travaux se poursuivirent jusqu'en 1813 puis furent abandonnés pour reprendre en 1828. En 1853 enfin, ils touchèrent à leur fin mais ce ne sera qu'à la fin du XIXè siècle que les digues de Querqueville et Collignon seront assises. Simultanément, en multipliant les déroctages, l'arsenal prenait forme. Il ne fallut pas moins de cinquante-cinq ans pour terminer tous les bassins, entre le premier coup de pioche du 16 mai 1803 et l'inauguration du dernier bassin le 7 août 1858. À peine terminé, l'arsenal se voit menacé par l'évolution des techniques: la vapeur qui permet de remonter contre les vents et courants, les bateaux en fer puis cuirassés, armés de canons en barbette puis sous tourelle, l'obus explosif rendent totalement périmés les forts de la rade. Les risques de débarquement (déjà) imposent de protéger Cherbourg côté terre. Ces travaux seront entrepris après la défaite de 1870 dans la période de remilitarisation qui dura jusqu'en 1914. Ils continueront, en se concentrant sur quelques ouvrages, entre les deux guerres. La raison d'être des fortifications est évidemment de défendre l'arsenal et la flotte s'abritant dans la rade de Cherbourg. Celle-ci a la réputation d'être la plus grande rade artificielle au monde. Quelques chiffres : la grande rade, entre le fort de Querqueville et la racine de la digue de l'Est, superficie d'environ 1500 ha, longueur 8000 m, largeur 1700 m (entre le fort Central de la digue et la jetée du Homet). La petite rade, entre l'arsenal et le fort des Flamands, superficie d'environ 500 ha, longueur 2000 m (de l'arsenal à l'actuel terre-plein des Mielles), largeur 1000 m (de la jetée du Homet à la cité de la Mer). La grande digue, construction 1784-1853, longueur 3650 m, largeur de l'assise : une moyenne de 100 m, avec une pente très douce vers le large, largeur au sommet : une moyenne de 10 m, volume total : plus de 5.000.000 m³ ; le parapet domine les plus hautes mers de 3,75 m. La digue de Querqueville, construction 1890-1896, longueur 1150 m, largeur de l'assise : une moyenne de 80 m, largeur au sommet : une moyenne de 8,5 m, volume total : 700.000 m³. La digue de l'Est ou digue Collignon (du nom de l'entrepreneur l'ayant réalisée), construction 1890-1894, longueur 1897 m, largeur de l'assise : une moyenne de 20 m, largeur au sommet : une moyenne de 8 m, volume total 200.000 m³. Les passes ; la passe de l'ouest, entre la digue de Querqueville et le fort du Musoir Ouest ; largeur 1100 m ; la passe de l'est, entre le fort du Musoir Est et l'île Pelée ; largeur 800 m ; la passe Cabart-Danneville, dans la digue de l'Est, largeur 50 m (désignée "passe Collignon" jusqu'en 1948, cette passe semble avoir été rebaptisée en mémoire du député maire de Tourlaville, Charles-Maurice Cabart-Danneville (1846-1918)) et, enfin, l'entrée de la petite rade, entre la jetée du Homet et celle des Flamands ; largeur 250 m. L'entretien des digues n'est pas une mince affaire. En 2004 s'est achevé un programme de remise à niveau qui a nécessité 35.000 tonnes d'enrochement. 125 km de joints ont été refaits ; la réfection de 1000 m de parapets a nécessité 4000 m³ de béton. Chaque année, on estime à 700.000 € le coût du seul maintien en l'état. Revenons un instant à la grande digue, puisqu'elle constitue l'élément le plus important des fortifications de la place : 3650 mètres pour 112 pièces d'artillerie ! Une pièce tous les 32,5 mètres ! 18 canons de 32 c, 6 mortiers de 30 c, 60 canons de 194 mm, 16 de 100 mm, 12 de 47 mm ; ce n'est rien de moins que la plus grande concentration de feux sur une même crête ayant jamais existé dans la fortification permanente française, peut-être même s'agit-il d'un record mondial. À cela on ajoute les appuis latéraux de Querqueville, de Chavagnac et de l'Île Pelée, ceux arrières des batteries côtières depuis le Hameau de la Mer à Mare de Tourlaville ainsi que celui de la flotte au mouillage dans la rade ; dès lors, il n'est guère étonnant que personne n'ait jamais tenté une attaque frontale sur Cherbourg. La branche ouest, entre l'axe du fort Central et l'entrée du fort du Musoir Ouest fait 2010 m de longueur. La branche orientale fait, quant à elle, 1456 m. Ces deux distances furent bien entendu bardées de défenses (voir batteries de la grande Digue). La défense terrestre était confiée à de vieux ouvrages un tant soit peu réhabilités, à savoir d'ouest en est : les redoutes du Tot, des Couplets, des Fourches, d'Octeville (1792, caserne pour 18 soldats, à priori abandonnée au profit du fort Neuf), le tout ayant été bâti vers 1812. Plus tard, la défense terrestre sera prolongée vers l'Est avec la batterie de la Fauconnière et les redoutes Saint-Gabriel et Saint-Maur. Notons aussi les forts Neuf (ou de la lande d'Octeville) et du Roule, ce dernier datant de 1857. Dans les listes de déclassement, nous trouvons pour la place de Cherbourg, les batteries de Gouvy, Diélette, Dennemont (d'Ennemont), Portbail, Surville et Saint-Germain-sur-Ay ainsi que le fort de Vauville qui ont été déclassés entre le 18 novembre 1874 et le 3 février 1875. Tous se situaient entre La Hague et Granville. Un ambitieux projet fut de barrer la racine du Cotentin et le barder de batteries tant côtières qu'à action terrestre. Il resta sans suite et bien malheureusement, nous n'en avons pas trouvé le détail des implantations. La géomorphologie du littoral a imposé ici d'autres solutions qu'à Brest, par exemple, où les falaises donnent d'excellentes positions dominantes. La grande digue impose d'autres contraintes défensives sans que la nature pourvoie en abris de quelque sorte. Il fut donc nécessaire de suppléer à cette carence par des bétonnages sans commune mesure ailleurs en France. Chef-lieu du 1er arrondissement militaire jusqu'en 1914 et abritant, notamment, les 1ère et 2ème escadrilles de sous-marins, Cherbourg, plus que tout autre port français, affiche la prédominance de ses activités militaires passées et actuelles. Pourvoyeuse de la majorité des emplois locaux, la Marine Nationale veille sur les ateliers de la D.C.N et de la D.G.A. qui, au sein de l'arsenal, construisent et déconstruisent les sous-marins nucléaires. Avec une telle activité, il n'est rien de plus normal que d'exiger une sécurité optimale et rigoureuse. Dès lors, l'arsenal et les forts de la digue se refusent à bon nombre de candidats visiteurs. Combien sont-ils les Cherbourgeois qui lorgnent à longueur d'années sur ces monolithes gris sans jamais avoir pénétré leurs entrailles, enviant goélands et cormorans squattant impunément l'objet de leurs pensées ? Nous ne pouvons émettre un avis neutre sur l'opportunité qu'il y aurait à ouvrir la digue et ses forts aux touristes. Le combat contre les assauts de mer est permanent et la mise en sécurité des forts coûterait les yeux de la tête. Les sommes à engager seraient probablement sans rapport avec le bénéfice à espérer. Et pourtant ! Du strict point de vue architecture militaire, un classement immédiat s'imposerait. Mais le temps où la fortification côtière de la fin du XIXème siècle mobilisera les acteurs du patrimoine n'est, à quelques rares exceptions près, pas encore venu. Nous avons mesuré notre chance d'avoir pu, en juin 2005 et juin 2007, jouir d'une liberté inespérée pour parcourir la grande digue, l'île Pelée et l'arsenal. À jamais notre reconnaissance est acquise à la Marine que rien n'obligeait à nous ouvrir de la sorte ses domaines. Nos visites à Cherbourg compteront parmi les plus marquantes de l'extraordinaire aventure que fut la rédaction de cet index. Notre rêve serait de voir la grande digue ouverte au public ; il ne s'agit que d'un rêve, même s'il s'agit d'un patrimoine d'intérêt majeur. En dehors des terrains demeurés militaires, quelques batteries ont fait place nette. Nous sommes arrivés trop tard pour celles de Mare de Tourlaville, de Sainte-Anne, du Hameau de la Mer, d'Equeurdreville ainsi que plusieurs batteries de Querqueville, mais à temps pour celles de Nacqueville-Haut, des Capelains, Nouvelle des Couplets,… Un projet immobilier (06/2007) pourrait mettre en danger ce qu'il demeure de l'ensemble des ouvrages 1 à 4 de Querqueville. Quelle perte irréparable ce serait ! Au passage, les postes extérieurs des lignes de torpilles de fond de la passe ouest disparaitraient, tout comme ont déjà disparu leurs postes intérieurs et d'inflammation. En comptabilisant les postes extérieurs et intérieurs, on arrive à déterminer que la passe ouest était protégée par deux lignes de torpilles de fond, et la passe est par une seule. Le total précis des torpilles nous est inconnu, mais on peut raisonnablement l'estimer à environ 160 à 180. Parmi les fortifications toujours existantes mais déclassées avant la période couverte par cet index, nous citerons la batterie de l'Onglet (siège d'une radio amateur) et le fort du cap Lévi (chambres d'hôtes). Visiter Cherbourg n'est pas chose aisée car près de 80 % des terrains où furent bâties les batteries sont encore propriété de la Marine. Voir aussi place de La Hougue.

Abt. 50 (Kanal) Vereinfacht könnten wir sagen, dass Cherbourg existiert, weil es im Zeitalter der großen Segelschiffe äußerst schwierig war, die Barfleur-Rasse und die Alderney-Rasse (Kap von La Hague) an einem Tag und ohne Zwischenstopp zu durchqueren. Das Missgeschick Tourvilles, der nach der Schlacht von La Hougue (1692) seine Flotte in der traurig benannten Passage de la Déroute zurückließ, als er versuchte, Saint-Malo, den einzigen ihm zur Verfügung stehenden Hafen, zu erreichen, ist ein perfektes Beispiel dafür. Zusätzlich zu dieser Schwierigkeit begünstigte die Nähe der Küsten des angestammten Feindes ebenso plötzliche wie verheerende Überfälle. Ohne ins Detail zu gehen, bedenken wir, dass der Kriegszustand mit England damals nahezu permanent herrschte, von den Schikanen der Korsaren der Kanalinseln ganz zu schweigen. Zu diesen Beweggründen, die Frankreich dazu veranlassten, hier ebenso viel Mühe wie Geld aufzuwenden, kamen der Einfluss der Winde, der Strömungen, die Aussicht, wiederum die englische Südküste bedrohen zu können, die Rettung eines Hafens am Kanal, der angegriffen werden könnte, … Frankreich zögerte lange, von 1639 bis 1774 – entschuldigen Sie, wenn ich das sage – zwischen der Befestigung des Hafens von Cherbourg oder des Hafens von Saint-Vaast-la-Hougue. In den Wirren, die zur endgültigen Entscheidung führten, fanden sich die größten Namen der Zeit: Le Roux d'Infréville, Richelieu, Vauban, Louvois, Bélidor, Choquet de Lindu, Montalembert, Seignelay, Cormontaigne, de Caux, … Zeitgeist, Ambitionen, Bedürfnisse oder Notwendigkeiten, Vauban sprach von Cherbourg als „das Gasthaus des Kanals“, ein Jahrhundert später zögerte der Ingenieur nicht, ein stolzes und maskulines „Gibraltar des Kanals“ zu liefern! Mitte des 17. Jahrhunderts hatte Cherbourg eine Burg und eine Mauer in einem sehr erbärmlichen Zustand. Vauban wollte diese Befestigungen wieder aufbauen, aber Louvois, der befürchtete, dass die Engländer sie einnehmen und somit einen soliden Brückenkopf halten könnten, stoppte die Arbeiten und ordnete den Abbau der Stadtmauern an. 1758; Die Engländer landeten westlich von Querqueville. Nichts stand ihnen im Weg, und Cherbourg zahlte den Preis dafür, indem es gründlich geplündert und verwüstet wurde. 1769 fiel die Entscheidung schließlich: Cherbourg war der strategisch beste Standort, um die Kanalküste zu verteidigen. Der Bau von Grund auf hatte den Vorteil, dass man keine Rücksicht auf bereits bestehende Strukturen nehmen musste. Der neue Hafen erforderte den Bau eines Deichs, eines Arsenals und auch von Forts zu seinem Schutz. Ludwig XVI. wurde versichert, dass hier 80 Kriegsschiffe vor Gezeiten, Wind und Angriffen geschützt werden könnten. Es war jedoch klar, dass der Bau eines Deichs vor der Küste, in zehn Metern Tiefe und mit den damals verfügbaren Mitteln ein gewagtes Unterfangen war. Das war im Jahr 1777; Bereits einige Jahrzehnte zuvor hatte Vauban die Idee geäußert, Deiche zu bauen, die einen kleinen Hafen zwischen Homet und den Flamands oder sogar zwischen Homet und Ile de Pelée einschließen. La Bretonnière, ein Matrose der Royal Navy – der 1781 den Rang eines Schiffskapitäns erhielt, damals der höchste Dienstgrad für Marineoffiziere –, brachte sofort die Idee auf, eine riesige Wasserfläche durch Deiche zu umschließen, die einer Kurve von Querqueville zur Ile de Pelée folgen. Ein titanisches Unterfangen, wenn es je eines gab. Das dem Kriegsministerium unterstellte Ingenieurkorps, das damals in Konkurrenz zur Marine stand, war für den Bau der Forts zuständig. Während die Entscheidung zwischen einem Deich, der Le Homet mit der Insel Pelée verbindet (eine kleinere Option), und einem Deich, der die Pointe de Querqueville mit der Insel Pelée verbindet (eine größere Option), noch nicht gefallen war, ergriff das Ingenieurkorps mit Zustimmung der Regierung die Initiative und begann mit dem Bau der Forts auf der Insel Pelée und Le Homet. Damit bevorzugte es eines von Vaubans Projekten, indem es einen kleinen Hafen vorsah. Die Ingenieure des Brücken- und Straßenbauamts, die gemäß den Verordnungen vom 11. März 1762 nicht mit militärischen Arbeiten befasst waren, erhielten die Aufgabe, den Deichbau technisch zu leiten. Die Arbeiten an den Forts auf der Insel Pelée und in Le Homet schritten gut voran, und sie waren bald einsatzbereit, d. h. in der Lage, die Deicharbeiten und das Arsenal vor feindlichen Angriffen zu schützen. Die Marine wartete ab und erreichte entgegen den Erwartungen und dem Rat der Pioniere, dass die Hauptoption bevorzugt wurde, wodurch das Fort du Homet nahezu nutzlos wurde. Trotzdem begannen die Pioniere, die Spitze von Querqueville zu befestigen. Es sollte ein nie zuvor erreichtes Meisterwerk an Feuerkraft werden. Der Halbkreis von Querqueville ragte aus dem Boden und sollte an der Schlucht durch eine sehr tiefe Bastionfront geschützt werden. Dies war eine Idee Vaubans, die Cormontaigne überarbeitete und mit Flutungsvorrichtungen eine Wiederholung der Überraschung von 1758 verhindern sollte. Allein für die Strandpromenade ist von 120 Kanonen des Kalibers 36 und 48 die Rede, wobei der Halbkreis vollständig mit letzterem Kaliber und die angrenzenden Batterien mit ersterem ausgerüstet waren. Mit dem Bau von Querqueville wurde 1787 begonnen. Keine zwei Jahre später entdeckte die Marine die Existenz einer vorspringenden Felsbank, die eine Verlagerung des westlichen Passes um mehr als einen Kilometer vom Fort erforderlich machte. Eine Entdeckung, deren Zufall, zumindest verdächtig, die Bedeutung des Forts von Querqueville angesichts der praktischen Reichweite der damaligen Kanonen erheblich mindert. In dieser Saga aus Interessen- und Prestigekonflikten war das 1755 gegründete Königliche Artilleriekorps gerade dabei, aus einem Tauziehen zwischen zwei Schulen hervorzugehen. Auf der einen Seite stand die Idee des Generals Jean Florent de Vallière (1667–1759) – eine Idee, die nach 1759 von seinem Sohn verteidigt wurde –, der die Zahl der Kaliber begrenzen und nur die größten behalten wollte, sodass Artillerie nur für Karrees und Belagerungen eingesetzt werden und die Infanterie nicht bei ihren Manövern begleiten sollte; auf der anderen Seite stand die Idee von Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715–1789), der der Ansicht war, dass die Macht einer Armee von der Unterstützung abhängt, die die Artillerie bieten kann. Wie wir wissen, setzten sich die Ideen des zweiten durch und dienten, oh wie sehr, Napoleon Bonaparte bei seinen Eroberungen. Auf jeden Fall wurde auf diesem Felsvorsprung, dem Felsen Chavagnac, ein Fort errichtet. Die Bastionierungsfront von Querqueville wird auf ein absolutes Minimum reduziert und die finanziellen, technischen und politischen Schwierigkeiten infolge der Revolution werden nie zu einer vollständigen Bewaffnung des Forts von Querqueville führen. Kehren wir ins Jahr 1783 zurück: La Bretonnière schlägt vor, mit Schutt beschwerte Schiffe zu versenken, die mit Steinen bedeckt und mit einem gemauerten Deich überragt werden sollen. Er wird nicht erhört. Der Brücken- und Straßenbauingenieur Louis-Alexandre de Cessart verführt den König mit dem Vorschlag, neunzig riesige Holzkegel zu bauen, die an einen ausgewählten Ort geschleppt und dort mit Steinen gefüllt werden sollten, um sie zu versenken und so das Gerüst eines Deichs zu bilden, der unzerstörbar sein soll. Fünf Jahre später sind erst achtzehn Kegel aufgestellt worden. sie halten Stürmen nicht stand, es herrscht Holzmangel, es fehlt an Geld, … Diese Elemente entmutigen Cessart selbst und abgesehen von La Bretonnière halten aufgrund der politischen Wirren der Revolution nur sehr wenige an dem Projekt fest. Im Jahr 1802 wird der Ingenieur Cachin damit beauftragt, die Arbeiten zum Bau eines Deichs vor der Küste von Cherbourg wieder aufzunehmen. Seine Methodik wird mehr oder weniger der von La Bretonnière empfohlenen entsprechen. Die Arbeiten werden bis 1813 fortgesetzt und dann aufgegeben, um 1828 wieder aufgenommen zu werden. Im Jahr 1853 werden sie schließlich abgeschlossen, aber es wird bis zum Ende des 19. Jahrhunderts dauern, bis die Deiche von Querqueville und Collignon errichtet werden. Gleichzeitig nimmt das Arsenal durch die zunehmende Entfernung von Steinen Gestalt an. Zwischen dem ersten Spatenstich am 16. Mai 1803 und der Einweihung des letzten Docks am 7. August 1858 dauerte es nicht weniger als 55 Jahre, bis alle Docks fertiggestellt waren. Kaum fertiggestellt, wurde das Arsenal durch technologische Entwicklungen bedroht: Dampfschiffe, die es ermöglichten, gegen Wind und Strömung zu segeln, Eisen- und später Panzerschiffe, bewaffnet mit Barbetten- und später Turmkanonen, sowie Sprenggranaten machten die Hafenfestungen völlig überflüssig. Die Risiken einer Landung erforderten (bereits) den Schutz Cherbourgs von der Landseite aus. Diese Arbeiten wurden nach der Niederlage von 1870 während der Remilitarisierungsphase bis 1914 in Angriff genommen. Sie wurden zwischen den beiden Kriegen fortgesetzt, wobei der Schwerpunkt auf einigen wenigen Bauwerken lag. Der Zweck der Befestigungen bestand offensichtlich darin, das Arsenal und die im Hafen von Cherbourg untergebrachte Flotte zu verteidigen. Dieser gilt als der größte künstliche Hafen der Welt. Einige Zahlen: Der große Hafen zwischen dem Fort Querqueville und der Wurzel des Ostdeichs hat eine Fläche von etwa 1500 ha, eine Länge von 8000 m und eine Breite von 1700 m (zwischen dem Zentralfort des Deichs und der Mole von Homet). Der kleine Hafen zwischen dem Arsenal und dem Fort des Flamands hat eine Fläche von etwa 500 ha, eine Länge von 2000 m (vom Arsenal bis zur heutigen Esplanade von Mielles) und eine Breite von 1000 m (von der Mole von Homet bis zur Cité de la Mer). Der große Deich, erbaut 1784–1853, Länge 3650 m, Breite der Basis: durchschnittlich 100 m, mit sehr sanftem Gefälle zum offenen Meer, Breite an der Krone: durchschnittlich 10 m, Gesamtvolumen: über 5.000.000 m³; die Brustwehr überragt die höchste See um 3,75 m. Der Querqueville-Deich, erbaut 1890–1896, Länge 1150 m, Breite der Basis: durchschnittlich 80 m, Breite an der Krone: durchschnittlich 8,5 m, Gesamtvolumen: 700.000 m³. Der East Dike oder Collignon Dike (benannt nach dem Bauunternehmer), erbaut 1890–1894, Länge 1897 m, Breite an der Basis: durchschnittlich 20 m, Breite an der Krone: durchschnittlich 8 m, Gesamtvolumen 200.000 m³. Die Pässe: der West Pass zwischen dem Querqueville-Deich und dem Fort West Head; Breite 1100 m; der East Pass zwischen dem Fort East Head und Pelee Island; Breite 800 m; der Cabart-Danneville-Pass im Ostdeich, 50 m breit (bis 1948 „Collignon-Pass“ genannt, dieser Pass scheint in Erinnerung an den stellvertretenden Bürgermeister von Tourlaville, Charles-Maurice Cabart-Danneville (1846-1918) umbenannt worden zu sein) und schließlich die Einfahrt zum kleinen Hafen zwischen der Mole Homet und der Mole Flamands, 250 m breit. Die Instandhaltung der Deiche ist keine Kleinigkeit. Im Jahr 2004 wurde ein Modernisierungsprogramm abgeschlossen, für das 35.000 Tonnen Steinschüttung benötigt wurden. 125 km Fugen wurden erneuert; für die Reparatur von 1.000 m Brüstungen waren 4.000 m³ Beton erforderlich. Allein die Kosten für deren Instandhaltung werden jährlich auf 700.000 € geschätzt. Kehren wir noch einmal kurz zum großen Deich zurück, denn er stellt das wichtigste Element der Befestigungen des Ortes dar: 3650 Meter für 112 Artilleriegeschütze! Ein Geschütz alle 32,5 Meter! 18 Kanonen à 32 c, 6 Mörser à 30 c, 60 Kanonen à 194 mm, 16 à 100 mm, 12 à 47 mm; dies ist nichts weniger als die größte Feuerkonzentration auf einem einzigen Grat, die es jemals in der französischen Dauerbefestigung gegeben hat, vielleicht sogar ein Weltrekord. Hinzu kommen die seitlichen Unterstützungen von Querqueville, Chavagnac und Île Pelée, jene hinter den Küstenbatterien vom Hameau de la Mer bis zum Mare de Tourlaville sowie jene der im Hafen vor Anker liegenden Flotte. Daher überrascht es kaum, dass niemand jemals einen Frontalangriff auf Cherbourg versuchte. Der westliche Arm zwischen der Achse des Zentralforts und dem Eingang zum Fort Musoir Ouest ist 2010 m lang. Der östliche Arm ist 1456 m lang. Diese beiden Strecken waren natürlich mit Verteidigungsanlagen gesäumt (siehe Batterien der Grande Digue). Die Landverteidigung wurde alten, teilweise sanierten Werken anvertraut, und zwar von Westen nach Osten: den Tot-Redouten, den Couplets, den Fourches und Octeville (1792, Kaserne für 18 Soldaten, anscheinend zugunsten des Fort Neuf aufgegeben), die alle um 1812 erbaut wurden. Später wurde die Landverteidigung nach Osten erweitert mit dem Batterie Fauconnière und die Redouten Saint-Gabriel und Saint-Maur. Bemerkenswert sind auch die Forts Neuf (oder Moor von Octeville) und Roule, wobei letzteres aus dem Jahr 1857 stammt. In den Stilllegungslisten finden wir für die Gegend um Cherbourg die Batterien von Gouvy, Diélette, Dennemont (d'Ennemont), Portbail, Surville und Saint-Germain-sur-Ay sowie das Fort Vauville, die zwischen dem 18. November 1874 und dem 3. Februar 1875 stillgelegt wurden. Alle befanden sich zwischen La Hague und Granville. Ein ehrgeiziges Projekt bestand darin, die Wurzel des Cotentin zu blockieren und sie sowohl mit küstennahen als auch landgestützten Batterien zu umgeben. Es blieb unbeantwortet und leider haben wir die Einzelheiten der Standorte nicht gefunden. Die Geomorphologie der Küste erforderte hier andere Lösungen als beispielsweise in Brest, wo die Klippen hervorragende beherrschende Stellungen bieten. Der große Deich erlegt andere Verteidigungsbeschränkungen auf, ohne dass die Natur Schutz jeglicher Art bieten würde. Daher war es notwendig, diesen Mangel durch Betonierung auszugleichen, was im Gegensatz zu anderen französischen Städten beispiellos ist. Cherbourg, bis 1914 Hauptstadt des 1. Militärbezirks und insbesondere Standort des 1. und 2. U-Boot-Geschwaders, ist wie kein anderer französischer Hafen von seiner früheren und gegenwärtigen militärischen Aktivität geprägt. Die französische Marine stellt den Großteil der Arbeitsplätze vor Ort und betreibt die Werkstätten der DCN und der DGA, die innerhalb ihres Arsenals Atom-U-Boote bauen und demontieren. Bei einer solchen Tätigkeit ist es selbstverständlich, optimale und strenge Sicherheitsvorkehrungen zu fordern. Seitdem sind das Arsenal und die Forts entlang des Deichs für viele potenzielle Besucher tabu. Wie viele Einwohner von Cherbourg haben jahrelang diese grauen Monolithen bestaunt, ohne jemals in ihr Inneres vorgedrungen zu sein, und die Möwen und Kormorane beneidet, die sich ungestraft auf dem Objekt ihrer Gedanken niederließen? Wir können keine neutrale Meinung zur Zweckmäßigkeit der Öffnung des Deichs und seiner Forts für Touristen abgeben. Der Kampf gegen Angriffe vom Meer aus ist ununterbrochen, und die Sicherung der Forts würde ein Vermögen kosten. Die damit verbundenen Summen stünden wahrscheinlich in keinem Verhältnis zum erwarteten Nutzen. Und dennoch! Aus rein militärarchitektonischer Sicht wäre eine sofortige Einstufung unerlässlich. Doch der Zeitpunkt, an dem die Küstenbefestigung aus dem späten 19. Jahrhundert die Interessenvertreter des Kulturerbes mobilisieren wird, ist, von wenigen Ausnahmen abgesehen, noch nicht gekommen. Wir schätzten unser Glück, im Juni 2005 und Juni 2007 die unerwartete Freiheit genießen zu können, die Grande Digue, die Insel Pelée und das Arsenal zu erkunden. Wir sind der Marine auf ewig dankbar, denn sie war nicht verpflichtet, uns ihre Gebiete auf diese Weise zu öffnen. Unsere Besuche in Cherbourg werden zu den unvergesslichsten des außergewöhnlichen Abenteuers gehören, das die Erstellung dieses Indexes mit sich brachte. Unser Traum wäre es, die Grande Digue der Öffentlichkeit zugänglich zu machen; es ist nur ein Traum, auch wenn es sich um ein Kulturerbe von großem Interesse handelt. Abgesehen von dem militärisch genutzten Gelände wurden einige Batterien geräumt. Wir kamen zu spät für die Batterien von Mare de Tourlaville, Sainte-Anne, Hameau de la Mer, Equeurdreville sowie mehrere Batterien von Querqueville, aber rechtzeitig für die von Nacqueville-Haut, Capelains, Nouvelle des Couplets,… Ein Immobilienprojekt (06/2007) könnte gefährden, was vom Komplex der Werke 1 bis 4 übrig bleibt Querqueville. Was für ein irreparabler Verlust das wäre! Nebenbei bemerkt würden die äußeren Posten der unteren Torpedolinien der westlichen Passage verschwinden, so wie ihre inneren Posten und Zündposten bereits verschwunden sind. Durch Zählen der äußeren und inneren Posten können wir feststellen, dass die westliche Passage durch zwei untere Torpedolinien geschützt war und die östliche Passage nur durch eine. Die genaue Gesamtzahl der Torpedos ist uns nicht bekannt, kann aber vernünftigerweise auf etwa 160 bis 180 geschätzt werden. Unter den noch existierenden, aber vor dem in diesem Index abgedeckten Zeitraum stillgelegten Befestigungen erwähnen wir die Batterie Onglet (Hauptquartier einer Amateurfunkstation) und das Fort Cap Lévi (Bed & Breakfast). Cherbourg zu besichtigen ist nicht einfach, da fast 80 % des Landes, auf dem die Batterien errichtet wurden, noch immer Eigentum der Marine ist. Siehe auch Place de La Hougue.

Afdeling 50 (Kanaal) We zouden, al te simplistisch, kunnen stellen dat Cherbourg bestaat omdat het in het tijdperk van de grote zeilschepen extreem moeilijk was om de Barfleur- en Alderney-route (Kaap van La Hague) in één dag over te steken, zonder de mogelijkheid om te stoppen. Het ongeluk van Tourville, die zijn vloot daar na de Slag bij La Hougue (1692) achterliet in de treurig genaamde Passage de la Déroute, terwijl hij probeerde Saint-Malo te bereiken, de enige haven die hij tot zijn beschikking had, illustreert dit perfect. Dat naast deze moeilijkheid de nabijheid van de kusten van de voorouderlijke vijand aanvallen bevorderde die even plotseling als verwoestend waren. Laten we, zonder in details te treden, bedenken dat de oorlog met Engeland toen vrijwel permanent was, om nog maar te zwijgen van de aanvallen van de kapers van de Kanaaleilanden. Bij deze motieven die Frankrijk ertoe brachten hier evenveel moeite als geld in te steken, kwamen nog de invloed van de wind, de stromingen, het vooruitzicht om op zijn beurt de Engelse zuidkust te kunnen bedreigen, het vooruitzicht om een haven aan het Kanaal te redden die zou worden aangevallen,… Frankrijk aarzelde lang, van 1639 tot 1774 - neem me niet kwalijk dat ik het zeg -, tussen het versterken van de haven van Cherbourg of die van Saint-Vaast-la-Hougue. In de beproevingen die tot de uiteindelijke beslissing leidden, kwamen de grootste namen van die tijd naar voren: Le Roux d'Infréville, Richelieu, Vauban, Louvois, Bélidor, Choquet de Lindu, Montalembert, Seignelay, Cormontaigne, de Caux,… Gedreven door de tijdgeest, ambities, behoeften of noodzaak, sprak Vauban over Cherbourg als "de herberg van het Kanaal". Een eeuw later aarzelde de Ingenieur niet om een trotse en mannelijke "Gibraltar van het Kanaal" te presenteren! Halverwege de 17e eeuw had Cherbourg een kasteel en een muur in zeer erbarmelijke staat. Vauban wilde deze vestingwerken herbouwen, maar Louvois, uit angst dat de Engelsen ze zouden overnemen en zo een stevig bruggenhoofd zouden behouden, stopte de werkzaamheden en gaf opdracht tot de ontmanteling van de wallen. 1758; De Engelsen landden ten westen van Querqueville. Niets stond hen in de weg en Cherbourg betaalde de prijs: het werd grondig geplunderd en verwoest. In 1769 werd de beslissing eindelijk genomen: Cherbourg was de beste strategische locatie om de Kanaalkust te verdedigen. Vanaf nul bouwen had het voordeel dat er geen rekening hoefde te worden gehouden met reeds bestaande structuren. De nieuwe haven vereiste de bouw van een zeewering, een arsenaal en ook forten ter bescherming. Lodewijk XVI kreeg de garantie dat tachtig oorlogsschepen hier beschermd konden worden tegen de getijden, wind en aanvallen. Het was echter duidelijk dat het bouwen van een zeewering op zee, op een diepte van tien meter en met de toen beschikbare middelen, een gewaagde uitdaging was. Dit was in 1777; Enkele decennia eerder had Vauban al het idee geopperd om dijken te bouwen rond een kleine haven tussen Homet en de Flamands, of zelfs tussen Homet en Ile de la Pelée. La Bretonnière, matroos bij de Koninklijke Marine – in 1781 benoemd tot kapitein, destijds de hoogste rang voor marineofficieren –, riep meteen de omlijsting van een immense watervlakte op door dijken die een bocht volgden van Querqueville naar Ile de la Pelée. Een titanenproject, hoe onwaarschijnlijk het ook mag zijn. De Genie, verbonden aan het Ministerie van Oorlog, dat destijds concurreerde met de Marine, was verantwoordelijk voor de bouw van de forten. Hoewel de keuze tussen een dijk die Le Homet met het eiland Pelée zou verbinden, een minder belangrijke optie, of een dijk die de Pointe de Querqueville met het eiland Pelée zou verbinden, een belangrijke optie, nog niet was gemaakt, nam de Genie, met instemming van de regering, het initiatief om te beginnen met de bouw van de forten op het eiland Pelée en Le Homet. Daarmee bevoordeelde ze een van Vaubans projecten door te kiezen voor een kleine haven. De ingenieurs van het Departement Bruggen en Wegen, hoewel volgens de voorschriften van 11 maart 1762 niet betrokken bij militaire werken, kregen de opdracht om de bouw van de dijk technisch te leiden. De werkzaamheden aan de forten op het eiland Pelée en Le Homet vorderden gestaag en ze zouden spoedig operationeel zijn, dat wil zeggen, in staat om de werkzaamheden aan de dijk en het arsenaal te beschermen tegen vijandelijke aanvallen. De marine wachtte haar tijd af, tegen de verwachtingen en het advies van de genie in, en wist te bewerkstelligen dat de belangrijkste optie de voorkeur kreeg, waardoor Fort du Homet vrijwel onbruikbaar werd. Hoe dan ook, de genie ondernam de versterking van de Querqueville-punt. Het zou een meesterwerk van vuurkracht worden, nog nooit eerder gebouwd. De hemicycle van Querqueville rees op uit de grond en het was de bedoeling deze bij de kloof te beschermen met een zeer diepe bastiongevel, een idee van Vauban, herwerkt door Cormontaigne, die met behulp van overstromingsmechanismen een herhaling van de verrassing van 1758 zou voorkomen. Alleen al voor de kust wordt gesproken over 120 kanonnen van 36 en 48 pond; de halve cirkel is volledig uitgerust met het laatstgenoemde kaliber, de aangrenzende batterijen met het eerstgenoemde. Querqueville werd in 1787 gebouwd. Minder dan twee jaar later ontdekte de marine het bestaan van een rotsachtige oever die de westelijke pas meer dan een kilometer van het fort moest verleggen. Een ontdekking waarvan het toevallige karakter, op zijn minst verdacht, het belang van het fort van Querqueville aanzienlijk vermindert, gezien het praktische bereik van de kanonnen in die tijd. In deze saga van belangen- en prestigeconflicten was het Royal Corps of Artillery, opgericht in 1755, nauwelijks hersteld van een touwtrekkerij tussen twee scholen. Aan de ene kant die van generaal Jean Florent de Vallière (1667-1759) – een concept dat na 1759 door zijn zoon werd verdedigd – die beweerde het aantal kalibers te beperken en alleen de grootste te behouden, aangezien artillerie alleen gebruikt mocht worden voor pleinen en belegeringen en de infanterie niet mocht begeleiden bij manoeuvres; aan de andere kant die van Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715-1789), die van mening was dat de macht van een leger afhangt van de ondersteuning die artillerie kon bieden. Zoals we weten, zouden de ideeën van de tweede de overhand krijgen en Napoleon Bonaparte, o hoezeer, van dienst zijn bij zijn veroveringen. Hoe dan ook, er werd een fort gebouwd op deze rotsachtige oever, de rots Chavagnac. De bastionfront van Querqueville zal tot een absoluut minimum worden teruggebracht en de financiële, technische en politieke moeilijkheden die de Revolutie met zich meebrengt, zullen nooit leiden tot de volledige bewapening van het fort van Querqueville. Laten we terugkeren naar 1783; La Bretonnière stelt voor om schepen te laten zinken die geballast zijn met puin, bedekt met stenen en bekroond met een gemetselde dijk. Hij zal niet worden gehoord. De ingenieur van Bruggen en Wegen, Louis-Alexandre de Cessart, verleidt de koning met het voorstel om negentig enorme houten kegels te bouwen die naar een gekozen locatie zouden worden gesleept, die zouden worden ondergedompeld door ze met stenen te vullen en die zo het geraamte zouden vormen van een dijk die naar verwachting onverwoestbaar zou zijn. Vijf jaar later zijn er slechts achttien kegels geplaatst; ze zijn niet bestand tegen stormen, er is een tekort aan hout, geld ontbreekt, … Deze elementen ontmoedigen Cessart zelf en, afgezien van La Bretonnière, zijn er, vanwege de politieke onrust van de Revolutie, maar weinigen die zich nog aan het project vastklampen. In 1802 zal de ingenieur Cachin verantwoordelijk zijn voor het hervatten van de werkzaamheden voor het aanleggen van een dijk voor de kust van Cherbourg. Zijn methodologie zal min of meer die zijn die door La Bretonnière werd aanbevolen. Het werk ging door tot 1813 en werd toen stopgezet om in 1828 te worden hervat. In 1853 bereikten ze eindelijk hun einde, maar het zal tot het einde van de 19e eeuw duren voordat de dijken van Querqueville en Collignon worden aangelegd. Tegelijkertijd, door het vermenigvuldigen van de rotsverwijdering, kreeg het arsenaal vorm. Het duurde maar liefst vijfenvijftig jaar om alle dokken te voltooien, tussen de eerste spadeslag op 16 mei 1803 en de ingebruikname van het laatste dok op 7 augustus 1858. Nauwelijks voltooid, werd het arsenaal bedreigd door technologische ontwikkelingen: stoom, waarmee het tegen de wind en stromingen in kon varen, ijzeren en later gepantserde schepen, bewapend met barbet- en later torenkanonnen, en explosieve granaten maakten de havenforten volledig overbodig. De risico's van een landing vereisten (al) de bescherming van Cherbourg vanaf de landzijde. Deze werken werden uitgevoerd na de nederlaag van 1870, tijdens de periode van remilitarisering die duurde tot 1914. Ze werden voortgezet, met een focus op enkele bouwwerken, tussen de twee wereldoorlogen. Het doel van de vestingwerken was uiteraard de verdediging van het arsenaal en de vloot die in de haven van Cherbourg beschutting zocht. Deze haven staat bekend als de grootste kunstmatige haven ter wereld. Enkele cijfers: de grote haven, tussen het fort van Querqueville en de voet van de oostelijke dijk, met een oppervlakte van circa 1500 ha, een lengte van 8000 m en een breedte van 1700 m (tussen het centrale fort van de dijk en de pier van Homet). De kleine haven, tussen het arsenaal en het Fort des Flamands, met een oppervlakte van circa 500 ha, een lengte van 2000 m (van het arsenaal tot de huidige esplanade van Mielles), een breedte van 1000 m (van de pier van Homet tot de Cité de la Mer). De grote dijk, gebouwd tussen 1784 en 1853, lengte 3650 m, breedte aan de basis: gemiddeld 100 m, met een zeer flauwe helling naar de open zee, breedte bovenaan: gemiddeld 10 m, totaal volume: meer dan 5.000.000 m³; de borstwering domineert de hoogste zeeën met 3,75 m. De Querqueville-dijk, gebouwd tussen 1890 en 1896, lengte 1150 m, breedte aan de basis: gemiddeld 80 m, breedte bovenaan: gemiddeld 8,5 m, totaal volume: 700.000 m³. De Oostdijk of Collignondijk (genoemd naar de aannemer die hem bouwde), gebouwd tussen 1890 en 1894, lengte 1897 m, breedte aan de basis: gemiddeld 20 m, breedte bovenaan: gemiddeld 8 m, totaal volume 200.000 m³. De passen; de Westpas, tussen de Querquevilledijk en het fort West Head; breedte 1100 m; de Oostpas, tussen het fort East Head en Pelee Island; breedte 800 m; De Cabart-Dannevillepas, in de oostelijke dijk, 50 m breed (tot 1948 "Collignonpas" genoemd; deze pas lijkt te zijn hernoemd ter nagedachtenis aan de locoburgemeester van Tourlaville, Charles-Maurice Cabart-Danneville (1846-1918)) en, ten slotte, de ingang van het haventje, tussen de Homet- en de Flamands-pier; 250 m breed. Het onderhoud van de dijken is geen sinecure. In 2004 werd een verbeteringsprogramma voltooid waarvoor 35.000 ton stortsteen nodig was. 125 km aan voegen werd vernieuwd; voor de reparatie van 1.000 m aan borstweringen was 4.000 m³ beton nodig. De jaarlijkse onderhoudskosten worden alleen al geschat op € 700.000. Laten we even terugkeren naar de grote dijk, aangezien deze het belangrijkste element van de vestingwerken van de plaats vormt: 3650 meter voor 112 artilleriestukken! Eén stuk per 32,5 meter! 18 kanonnen van 32 mm, 6 mortieren van 30 mm, 60 kanonnen van 194 mm, 16 kanonnen van 100 mm, 12 kanonnen van 47 mm; dit is niets minder dan de grootste vuurconcentratie op één heuvelrug die ooit in de Franse permanente vesting heeft bestaan, misschien zelfs een wereldrecord. Hierbij voegen we de zijdelingse steunpunten van Querqueville, Chavagnac en Île Pelée toe, die achter de kustbatterijen van de Hameau de la Mer tot de Mare de Tourlaville, evenals die van de vloot die voor anker lag in de haven; het is dan ook nauwelijks verrassend dat niemand ooit een frontale aanval op Cherbourg heeft ondernomen. De westelijke tak, tussen de as van het Centrale Fort en de ingang van het Musoir Ouest Fort, is 2010 m lang. De oostelijke tak is 1456 m lang. Deze twee afstanden waren uiteraard voorzien van verdedigingslinies (zie batterijen van de Grande Digue). De landverdediging werd toevertrouwd aan oude, enigszins gerehabiliteerde werken, namelijk van west naar oost: de Tot redoutes, de Couplets, de Fourches en Octeville (1792, kazerne voor 18 soldaten, blijkbaar verlaten ten gunste van Fort Neuf), die alle rond 1812 waren gebouwd. Later werd de landverdediging naar het oosten uitgebreid met de Fauconnière-batterij en de redoutes Saint-Gabriel en Saint-Maur. Ook vermeldenswaard zijn de forten Neuf (of Octeville-heide) en Roule, waarvan de laatste dateert uit 1857. In de lijsten van buiten gebruik gestelde forten vinden we voor het gebied Cherbourg de batterijen Gouvy, Diélette, Dennemont (d'Ennemont), Portbail, Surville en Saint-Germain-sur-Ay, evenals het fort Vauville, die buiten gebruik werden gesteld tussen 18 november 1874 en 3 februari 1875. Alle batterijen bevonden zich tussen La Hague en Granville. Een ambitieus project was om de wortel van de Cotentin te blokkeren en deze te omringen met zowel kust- als landbatterijen. Het bleef onbeantwoord en helaas hebben we de details van de locaties niet gevonden. De geomorfologie van de kustlijn vereiste hier andere oplossingen dan bijvoorbeeld in Brest, waar de kliffen uitstekende dominante posities bieden. De grote dijk legt andere verdedigingsbeperkingen op, zonder dat de natuur enige vorm van beschutting bood. Het was daarom noodzakelijk om dit tekort te compenseren met beton dat elders in Frankrijk ongeëvenaard is. Cherbourg, hoofdstad van het 1e militaire district tot 1914 en thuisbasis van met name het 1e en 2e onderzeebooteskader, toont, meer dan welke andere Franse havenstad ook, de dominantie van haar vroegere en huidige militaire activiteiten. De Franse marine, die de meeste lokale banen biedt, houdt toezicht op de werkplaatsen van het DCN en de DGA, die binnen het arsenaal nucleaire onderzeeërs bouwen en demonteren. Met dergelijke activiteiten is het vanzelfsprekend dat optimale en rigoureuze beveiliging vereist is. Vanaf dat moment waren het arsenaal en de forten langs de zeewering een no-go voor veel potentiële bezoekers. Hoeveel inwoners van Cherbourg hebben jarenlang naar deze grijze monolieten gestaard zonder ooit hun ingewanden te hebben doorboord, jaloers op de meeuwen en aalscholvers die ongestraft op het object van hun gedachten hurkten? We kunnen geen neutraal oordeel vellen over de wenselijkheid van het openstellen van de zeewering en de forten voor toeristen. De strijd tegen aanvallen vanuit zee is aanhoudend, en het beveiligen van de forten zou een rib uit je lijf kosten. De betrokken bedragen zouden waarschijnlijk niet in verhouding staan tot het verwachte voordeel. En toch! Vanuit een strikt militair architectonisch oogpunt zou onmiddellijke classificatie essentieel zijn. Maar de tijd dat de kustversterking van eind 19e eeuw erfgoedbelanghebbenden zal mobiliseren, is nog niet aangebroken, op een paar zeldzame uitzonderingen na. We hebben het geluk gehad dat we in juni 2005 en juni 2007 de onverwachte vrijheid konden genieten om de Grande Digue, het eiland Pelée en het arsenaal te verkennen. We zijn de marine eeuwig dankbaar, die niet verplicht was haar domein op deze manier voor ons open te stellen. Onze bezoeken aan Cherbourg zullen tot de meest memorabele momenten behoren van het buitengewone avontuur dat het schrijven van deze index met zich meebracht. Onze droom zou zijn om de Grande Digue open te stellen voor het publiek; het is slechts een droom, ook al is het een erfgoedlocatie van groot belang. Afgezien van het gebied dat nog militair is, zijn er enkele batterijen geruimd. We kwamen te laat aan voor die van Mare de Tourlaville, Sainte-Anne, Hameau de la Mer, Equeurdreville en verschillende batterijen van Querqueville, maar op tijd voor die van Nacqueville-Haut, Capelains, Nouvelle des Couplets,… Een vastgoedproject (06/2007) zou de restanten van het complex van werken 1 tot en met 2008 in gevaar kunnen brengen. 4 van Querqueville. Wat een onherstelbaar verlies zou dat zijn! Terloops zouden de buitenste palen van de onderste torpedolijnen van de westelijke pas verdwijnen, net zoals hun binnenste en ontstekingspalen al verdwenen zijn. Door de buitenste en binnenste palen te tellen, kunnen we vaststellen dat de westelijke pas beschermd werd door twee onderste torpedolijnen, en de oostelijke pas door slechts één. Het precieze aantal torpedo's is ons onbekend, maar het kan redelijkerwijs worden geschat op ongeveer 160 tot 180. Onder de nog bestaande, maar buiten gebruik gestelde versterkingen vóór de periode die door deze index wordt bestreken, noemen we de batterij Onglet (hoofdkwartier van een amateurradiostation) en het fort Cap Lévi (bed & breakfast). Cherbourg bezoeken is niet eenvoudig, omdat bijna 80% van het terrein waar de batterijen werden gebouwd nog steeds in handen is van de marine. Zie ook Place de La Hougue.

Dept 50 (Channel) We could write, oversimplifying, that if Cherbourg exists, it is because in the era of the great sailing ships, crossing the Barfleur Race and the Alderney Race (Cape of La Hague) in one day and without the possibility of stopping, proved extremely difficult. The misadventure of Tourville who left his fleet there after the Battle of La Hougue (1692) in the sadly named Passage de la Déroute, while trying to reach Saint Malo, the only port at his disposal, illustrates this perfectly. That in addition to this difficulty, the proximity of the coasts of the ancestral enemy favored raids as sudden as they were devastating. Without going into detail, let us consider that the state of war with England was then almost permanent, not to mention the harassment of the corsairs of the Channel Islands. To these motivations which led France to spend as much effort as money here, were added the influence of the winds, the currents, the prospect of being able to threaten the English south coast in turn, that of rescuing a port on the Channel which would be attacked, … France hesitated for a long time, from 1639 to 1774 - excuse me for saying so -, between fortifying the harbor of Cherbourg or that of Saint-Vaast-la-Hougue. In the tribulations that led to the final decision, the greatest names of the time were found: Le Roux d'Infréville, Richelieu, Vauban, Louvois, Bélidor, Choquet de Lindu, Montalembert, Seignelay, Cormontaigne, de Caux,… Spirit of the times, ambitions, needs or necessities, Vauban spoke of Cherbourg as "the inn of the Channel", a century later, the Engineer did not hesitate to deliver a proud and masculine "Gibraltar of the Channel"! In the middle of the 17th century, Cherbourg had a castle and a wall in a very pitiful state. Vauban wanted to rebuild these fortifications, but Louvois, fearing that the English would take control of them and thus hold a solid bridgehead, stopped the work and ordered the dismantling of the ramparts. 1758; The English landed west of Querqueville. Nothing stood in their way, and Cherbourg paid the price, being thoroughly pillaged and devastated. In 1769, the decision was finally made: Cherbourg was the best strategic location from which to defend the Channel coast. Building from scratch had the advantage of not having to take into account pre-existing structures. The new port required the creation of a sea wall, an arsenal, and also forts to protect it. Louis XVI was assured that eighty warships could be protected here from the tides, winds, and attacks. However, it was clear that creating a sea wall offshore, in depths of ten meters and with the means available at the time, was a daring challenge. This was in 1777; A few decades earlier, Vauban had already put forward the idea of building dikes enclosing a small harbor between Homet and the Flamands, or even between Homet and Pelee Island. La Bretonnière, a sailor in the Royal Navy, - given the rank of ship captain in 1781, then the highest rank for naval officers -, immediately evoked the framing of an immense expanse of water by dikes following a curve going from Querqueville to Pelée Island. A titanic undertaking if ever there was one. The Engineering Corps, attached to the Ministry of War, which was then in rivalry with the Navy, was in charge of building the forts. While the choice between a dike connecting Le Homet to Pelée Island, a minor option, or a dike connecting the Pointe de Querqueville to Pelée Island, a major option, had not yet been made, the Engineering Corps, with the government's agreement, took the initiative to begin the forts on Pelée Island and Le Homet, thus favoring one of Vauban's projects by opting for a small harbor. The engineers of the Bridges and Roads Department, although, according to the regulations of March 11, 1762, not concerned with military works, were given the task of technically directing the construction of the dike. Work on the forts on Pelée Island and Le Homet progressed well and they would soon be operational, that is, able to protect the work on the dike and the arsenal from enemy attack. The Navy bided its time, against the expectations and advice of the Engineers, it obtained that the major option be favored, thus rendering the Fort du Homet almost useless. No matter, the Engineers undertook to fortify the Querqueville point. It would be a masterpiece of firepower never before assembled. The Querqueville hemicycle was rising from the ground, it was planned to protect it at the gorge by a very deep bastioned front, an idea of Vauban's reworked by Cormontaigne, who, with flooding devices, would prevent a repeat of the surprise of 1758. For the seafront alone, there is talk of 120 36 and 48-pounder cannons, the hemicycle being entirely equipped with the latter caliber, the adjacent batteries with the former. Querqueville was begun in 1787. Less than two years later, the Navy discovered the existence of an outcropping rocky bank which required pushing the western pass back more than a kilometer from the fort. A discovery whose fortuitous nature, at the very least suspect, significantly diminishes the importance of the Querqueville fort, given the practical range of the cannons of the time. In this saga of conflicts of interest and prestige, the Royal Corps of Artillery, founded in 1755, was barely emerging from a tug-of-war between two schools. On the one hand, that of General Jean Florent de Vallière (1667-1759) – a concept defended after 1759 by his son – who claimed to limit the number of calibers and to retain only the largest, insofar as artillery should only be used for squares and sieges and not accompany the infantry in its maneuvers; that of Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715-1789) on the other hand, who considered that the power of an army depends on the support that artillery can provide. As we know, the second's ideas would prevail and serve, oh how much, Napoleon Bonaparte in his conquests. In any case, a fort was established on this rocky bank, the rock Chavagnac. The bastioned front of Querqueville will be reduced to a bare minimum and the financial, technical and political difficulties resulting from the Revolution will never lead to the complete armament of the fort of Querqueville. Let us return to 1783; La Bretonnière proposes to sink ships ballasted with rubble that would be covered with stones and surmounted by a masonry dike. He will not be listened to. The engineer of Bridges and Roads Louis-Alexandre de Cessart seduces the King by proposing the construction of ninety enormous wooden cones that would be towed to a chosen location, that would be submerged by filling them with stones and which would thus constitute the framework of a dike expected to be indestructible. Five years later, only eighteen cones have been put in place; they do not withstand storms, there is a shortage of wood, money is lacking, … These elements discourage Cessart himself and, apart from La Bretonnière, due to the political turmoil of the Revolution, very few are those who still cling to the project. In 1802, the engineer Cachin will be responsible for resuming the work of establishing a dike off the coast of Cherbourg. His methodology, more or less, will be that recommended by La Bretonnière. The work continued until 1813 then was abandoned to resume in 1828. In 1853 finally, they reached their end but it will not be until the end of the 19th century that the dikes of Querqueville and Collignon will be established. Simultaneously, by multiplying the rock removals, the arsenal took shape. It took no less than fifty-five years to complete all the docks, between the first spade-stroke on May 16, 1803, and the inauguration of the last dock on August 7, 1858. Barely finished, the arsenal was threatened by technological developments: steam, which allowed it to sail against the winds and currents, iron and then armored ships, armed with barbette and then turret-mounted cannons, and explosive shells rendered the harbor forts completely obsolete. The risks of landing (already) required protecting Cherbourg from the land side. These works were undertaken after the defeat of 1870 during the period of remilitarization that lasted until 1914. They continued, concentrating on a few structures, between the two wars. The purpose of the fortifications was obviously to defend the arsenal and the fleet sheltering in the Cherbourg harbor. This has the reputation of being the largest artificial harbor in the world. Some figures: the large harbor, between the Querqueville fort and the root of the eastern dike, area of approximately 1500 ha, length 8000 m, width 1700 m (between the Central Fort of the dike and the Homet jetty). The small harbor, between the arsenal and the Fort des Flamands, area of approximately 500 ha, length 2000 m (from the arsenal to the current Mielles esplanade), width 1000 m (from the Homet jetty to the Cité de la Mer). The great dike, built 1784-1853, length 3650 m, width of the base: an average of 100 m, with a very gentle slope towards the open sea, width at the top: an average of 10 m, total volume: more than 5,000,000 m³; the parapet dominates the highest seas by 3.75 m. The Querqueville dike, built 1890-1896, length 1150 m, width of the base: an average of 80 m, width at the top: an average of 8.5 m, total volume: 700,000 m³. The East Dike or Collignon Dike (named after the contractor who built it), built 1890-1894, length 1897 m, width of the base: an average of 20 m, width at the top: an average of 8 m, total volume 200,000 m³. The passes; the West Pass, between the Querqueville dike and the fort of West Head; width 1100 m; the East Pass, between the fort of East Head and Pelee Island; width 800 m; the Cabart-Danneville pass, in the eastern dike, 50 m wide (called "Collignon pass" until 1948, this pass seems to have been renamed in memory of the deputy mayor of Tourlaville, Charles-Maurice Cabart-Danneville (1846-1918)) and, finally, the entrance to the small harbor, between the Homet jetty and the Flamands jetty; 250 m wide. Maintaining the dikes is no small matter. In 2004, an upgrading program was completed that required 35,000 tons of rockfill. 125 km of joints were redone; the repair of 1,000 m of parapets required 4,000 m³ of concrete. Each year, the cost of maintaining them alone is estimated at €700,000. Let us return for a moment to the great dike, since it constitutes the most important element of the fortifications of the place: 3650 meters for 112 artillery pieces! One piece every 32.5 meters! 18 32 c cannons, 6 30 c mortars, 60 194 mm cannons, 16 100 mm, 12 47 mm; this is nothing less than the greatest concentration of fire on a single ridge that has ever existed in the French permanent fortification, perhaps even a world record. To this we add the lateral supports of Querqueville, Chavagnac and Île Pelée, those behind the coastal batteries from the Hameau de la Mer to Mare de Tourlaville as well as that of the fleet at anchor in the harbor; therefore, it is hardly surprising that no one ever attempted a frontal attack on Cherbourg. The western branch, between the axis of the Central Fort and the entrance to the Musoir Ouest Fort, is 2010 m long. The eastern branch is 1456 m long. These two distances were of course lined with defenses (see batteries of the Grande Digue). Land defense was entrusted to old, somewhat rehabilitated works, namely from west to east: the Tot redoubts, the Couplets, the Fourches, and Octeville (1792, barracks for 18 soldiers, apparently abandoned in favor of the Fort Neuf), all having been built around 1812. Later, land defense was extended to the East with the Fauconnière battery and the Saint-Gabriel and Saint-Maur redoubts. Also noteworthy are forts Neuf (or Octeville moor) and Roule, the latter dating from 1857. In the decommissioning lists, we find for the Cherbourg area, the batteries of Gouvy, Diélette, Dennemont (d'Ennemont), Portbail, Surville and Saint-Germain-sur-Ay as well as the Vauville fort, which were decommissioned between November 18, 1874 and February 3, 1875. All were located between La Hague and Granville. An ambitious project was to block the root of the Cotentin and surround it with both coastal and land-based batteries. It remained unanswered and unfortunately, we have not found the details of the locations. The geomorphology of the coastline imposed other solutions here than in Brest, for example, where the cliffs provide excellent dominant positions. The large dike imposes other defensive constraints without nature providing shelters of any kind. It was therefore necessary to compensate for this deficiency by concreting without comparison elsewhere in France. Capital of the 1st military district until 1914 and home, in particular, to the 1st and 2nd submarine squadrons, Cherbourg, more than any other French port, displays the predominance of its past and current military activities. Providing the majority of local jobs, the French Navy oversees the workshops of the DCN and the DGA which, within the arsenal, build and deconstruct nuclear submarines. With such activity, it is only natural to demand optimal and rigorous security. From then on, the arsenal and the forts along the sea wall have been a no-go for many potential visitors. How many Cherbourg residents have spent years gazing at these gray monoliths without ever having penetrated their entrails, envying the gulls and cormorants squatting with impunity on the object of their thoughts? We cannot express a neutral opinion on the advisability of opening the sea wall and its forts to tourists. The fight against sea assaults is constant, and securing the forts would cost an arm and a leg. The sums involved would probably be out of proportion to the expected benefit. And yet! From a strictly military architecture point of view, immediate classification would be essential. But the time when the coastal fortification of the late 19th century will mobilize heritage stakeholders has not yet come, with a few rare exceptions. We appreciated our luck in being able, in June 2005 and June 2007, to enjoy the unexpected freedom to explore the Grande Digue, Pelée Island, and the arsenal. We are forever grateful to the Navy, which was under no obligation to open its domains to us in this way. Our visits to Cherbourg will be among the most memorable of the extraordinary adventure that was the writing of this index. Our dream would be to see the Grande Digue open to the public; it is only a dream, even if it is a heritage site of major interest. Apart from the land that remains military, a few batteries have been cleared. We arrived too late for those of Mare de Tourlaville, Sainte-Anne, Hameau de la Mer, Equeurdreville as well as several batteries of Querqueville, but in time for those of Nacqueville-Haut, Capelains, Nouvelle des Couplets,… A real estate project (06/2007) could endanger what remains of the complex of works 1 to 4 of Querqueville. What an irreparable loss that would be! In passing, the outer posts of the bottom torpedo lines of the western pass would disappear, just as their inner and ignition posts have already disappeared. By counting the outer and inner posts, we can determine that the western pass was protected by two bottom torpedo lines, and the eastern pass by only one. The precise total of torpedoes is unknown to us, but it can reasonably be estimated at around 160 to 180. Among the fortifications still existing but decommissioned before the period covered by this index, we will mention the Onglet battery (headquarters of an amateur radio station) and the fort of Cap Lévi (bed and breakfast). Visiting Cherbourg is not easy because nearly 80% of the land where the batteries were built is still owned by the Navy. See also Place de La Hougue.

Oddělení 50 (Lamanšský průliv) Mohli bychom zjednodušeně napsat, že pokud Cherbourg existuje, je to proto, že v éře velkých plachetnic se ukázalo, že překonání Barfleurského průlivu a Alderneyského průlivu (mys La Hague) za jeden den a bez možnosti zastavení bylo extrémně obtížné. Nehoda Tourvilla, který tam po bitvě u La Hougue (1692) zanechal svou flotilu v smutně pojmenovaném průlivu Passage de la Déroute, když se snažil dosáhnout Saint-Malo, jediného přístavu, který měl k dispozici, to dokonale ilustruje. Kromě této obtíže blízkost pobřeží odvěkého nepřítele napomáhala nájezdům stejně náhlým jako ničivým. Aniž bychom zacházeli do podrobností, uvažujme, že válečný stav s Anglií byl tehdy téměř permanentní, nemluvě o obtěžování korzáry z Normanských ostrovů. K těmto motivacím, které vedly Francii k tomu, aby zde vynaložila tolik úsilí jako peněz, se přidal vliv větrů, proudů, vyhlídka na to, že by mohla ohrozit anglické jižní pobřeží, vyhlídka na záchranu přístavu na Lamanšském průlivu, který by byl napaden,… Francie dlouho váhala, od roku 1639 do roku 1774 - promiňte, že to říkám - mezi opevněním přístavu Cherbourg a přístavu Saint-Vaast-la-Hougue. V útrapách, které vedly k závěrečnému rozhodnutí, se objevila největší jména té doby: Le Roux d'Infréville, Richelieu, Vauban, Louvois, Bélidor, Choquet de Lindu, Montalembert, Seignelay, Cormontaigne, de Caux… Duch doby, ambice, potřeby či nutnosti, Vauban hovořil o Cherbourgu jako o „hostinci u Lamanšského průlivu“, o století později inženýr neváhal pronést hrdé a mužné „Gibraltar u Lamanšského průlivu“! V polovině 17. století měl Cherbourg hrad a zeď ve velmi žalostném stavu. Vauban chtěl tato opevnění znovu postavit, ale Louvois, obávaje se, že by je Angličané ovládli a udrželi si tak pevné předmostí, práce zastavil a nařídil demontáž valů. 1758; Angličané se vylodili západně od Querqueville. Nic jim nestálo v cestě a Cherbourg za to zaplatil, byl důkladně vypleněn a zpustošen. V roce 1769 bylo konečně rozhodnuto: Cherbourg byl nejlepším strategickým místem pro obranu pobřeží Lamanšského průlivu. Stavba od základu měla tu výhodu, že se nemuselo brát v úvahu již existující stavby. Nový přístav vyžadoval vytvoření mořské zdi, arzenálu a také pevností, které by ho chránily. Ludvík XVI. byl ujištěn, že zde bude možné před přílivem, větrem a útoky ochránit osmdesát válečných lodí. Bylo však jasné, že vytvoření mořské zdi na moři, v hloubce deseti metrů a s tehdy dostupnými prostředky, je odvážná výzva. To se stalo v roce 1777; O několik desetiletí dříve Vauban již navrhl výstavbu hrází, které by obklopovaly malý přístav mezi Hometem a Flámskými ostrovy, nebo dokonce mezi Hometem a ostrovem Pelée. La Bretonnière, námořník Královského námořnictva, kterému byla v roce 1781 udělena hodnost kapitána lodi, tehdy nejvyšší hodnost pro námořní důstojníky, si okamžitě vybavil ohraničení obrovské vodní plochy hrázemi, které vedly k oblouku z Querqueville k ostrovu Pelée. Titánský úkol, jaký kdy existoval. Stavbu pevností měl na starosti ženijní sbor, přidělený ministerstvu války, které tehdy soupeřilo s námořnictvem. Zatímco volba mezi hrází spojující Le Homet s ostrovem Pelée, což byla menší varianta, a hrází spojující Pointe de Querqueville s ostrovem Pelée, což byla hlavní varianta, ještě nepadla, ženistři se s vládním souhlasem chopili iniciativy a zahájili stavbu pevností na ostrově Pelée a v Le Hometu, čímž upřednostnili jeden z Vaubanových projektů a zvolili malý přístav. Inženýři z oddělení mostů a silnic, ačkoli se podle předpisů z 11. března 1762 nezabývali vojenskými pracemi, dostali za úkol technicky řídit stavbu hráze. Práce na pevnostech na ostrově Pelée a v Le Hometu postupovaly dobře a pevnosti měly být brzy v provozu, tj. schopny chránit práce na hrázi a arzenál před nepřátelským útokem. Námořnictvo vyčkávalo, proti očekávání a radám ženistů, ale dosáhlo upřednostnění hlavní varianty, čímž se pevnost Fort du Homet stala téměř nepoužitelnou. Nicméně se ženisti zavázali opevnit mys Querqueville. Bylo by to mistrovské dílo palebné síly, jaké dosud nebylo sestaveno. Querquevilleský sál se tyčil ze země a plánovalo se ho v rokli chránit velmi hlubokou opevněnou frontou, což byl Vaubanův nápad, který přepracoval Cormontaigne a pomocí protipovodňových zařízení měl zabránit opakování překvapení z roku 1758. Jen na nábřeží se hovoří o 120 kanónech ráže 36 a 48 liber, přičemž hemicycle byl kompletně vybaven kanóny ráže 2, přilehlé baterie kanóny ráže 3. Stavba Querqueville byla zahájena v roce 1787. Necelé dva roky poté námořnictvo objevilo existenci vystupujícího skalnatého valu, který vyžadoval posunutí západního průsmyku o více než kilometr od pevnosti. Objev, jehož náhodná povaha, přinejmenším podezřelá, výrazně snižuje význam pevnosti Querqueville, vzhledem k praktickému dostřelu kanónů té doby. V této sáze střetu zájmů a prestiže se Královský dělostřelecký sbor, založený v roce 1755, sotva vzpamatovával z přetahované mezi dvěma školami. Na jedné straně myšlenka generála Jeana Florenta de Vallière (1667-1759) – koncept, který po roce 1759 obhajoval jeho syn – který tvrdil, že je třeba omezit počet ráží a zachovat pouze ty největší, takže dělostřelectvo by mělo být používáno pouze pro čtverce a obléhání a nemělo by doprovázet pěchotu při jejích manévrech; na druhé straně myšlenka Jeana-Baptisty Vaquette de Gribeauval (1715-1789), který se domníval, že síla armády závisí na podpoře, kterou může dělostřelectvo poskytnout. Jak víme, myšlenky druhého z nich zvítězily a posloužily, ach jak moc, Napoleonovi Bonapartovi v jeho dobyvačných taženích. V každém případě byla na tomto skalnatém břehu, skále Chavagnac, založena pevnost. Opevněná fronta Querqueville bude zredukována na naprosté minimum a finanční, technické a politické potíže vyplývající z revoluce nikdy nepovedou k úplnému vyzbrojení pevnosti Querqueville. Vraťme se do roku 1783; La Bretonnière navrhuje potopit lodě zatížené sutinami, které by byly pokryty kameny a zakončeny zděnou hrází. Nebude poslouchat. Inženýr mostů a silnic Louis-Alexandre de Cessart svádí krále návrhem na stavbu devadesáti obrovských dřevěných kuželů, které by byly odtaženy na vybrané místo, ponořeny naplněním kameny a které by tak tvořily kostru hráze, u které se očekává, že bude nezničitelná. O pět let později bylo instalováno pouze osmnáct kuželů; neodolávají bouřím, je nedostatek dřeva, chybí peníze… Tyto prvky odrazují samotného Cessarta a kromě La Bretonnièra se kvůli politickým nepokojům revoluce jen velmi málo lidí stále drží projektu. V roce 1802 bude inženýr Cachin zodpovědný za obnovení prací na budování hráze u pobřeží Cherbourgu. Jeho metodologie bude víceméně shodná s metodologií doporučenou La Bretonnièrem. Práce pokračovaly až do roku 1813, poté byly opuštěny a obnoveny v roce 1828. V roce 1853 konečně dosáhly svého konce, ale až na konci 19. století budou vybudovány hráze Querqueville a Collignon. Současně, znásobením odstraňování hornin, nabyl tvar arzenál. Dokončení všech doků trvalo nejméně padesát pět let, od prvního rýčového záběru 16. května 1803 do slavnostního otevření posledního doku 7. srpna 1858. Sotva dokončený arzenál byl ohrožen technologickým pokrokem: pára, která mu umožňovala plout proti větru a proudům, železné a poté obrněné lodě vyzbrojené barbetami a poté věžovými kanóny a explozivní granáty učinily přístavní pevnosti zcela zastaralými. Rizika vylodění (již dříve) vyžadovala ochranu Cherbourgu z pevniny. Tyto práce byly provedeny po porážce v roce 1870 během období remilitarizace, které trvalo do roku 1914. Pokračovaly, soustředěně na několik staveb, i mezi oběma válkami. Účelem opevnění byla zjevně obrana arzenálu a flotily ukrývající se v cherbourgském přístavu. Tento přístav má pověst největšího umělého přístavu na světě. Několik údajů: velký přístav, mezi pevností Querqueville a kořenem východní hráze, má rozlohu přibližně 1500 ha, délku 8000 m, šířku 1700 m (mezi centrální pevností hráze a molem Homet). Malý přístav, mezi arzenálem a pevností Fort des Flamands, plocha přibližně 500 ha, délka 2000 m (od arzenálu k současné promenádě Mielles), šířka 1000 m (od mola Homet k Cité de la Mer). Velká hráz, postavená v letech 1784-1853, délka 3650 m, šířka základny: průměrně 100 m, s velmi mírným sklonem směrem k otevřenému moři, šířka na vrcholu: průměrně 10 m, celkový objem: více než 5 000 000 m³; parapet dominuje nejvyššímu moři o 3,75 m. Hráz Querqueville, postavená v letech 1890-1896, délka 1150 m, šířka základny: průměrně 80 m, šířka na vrcholu: průměrně 8,5 m, celkový objem: 700 000 m³. Východní hráz neboli Collignon Dike (pojmenovaná po dodavateli, který ji postavil), postavená v letech 1890-1894, délka 1897 m, šířka u základny: průměrná 20 m, šířka nahoře: průměrná 8 m, celkový objem 200 000 m³. Průsmyky: Západní průsmyk, mezi hrází Querqueville a pevností West Head; šířka 1100 m; Východní průsmyk, mezi pevností East Head a ostrovem Pelee; šířka 800 m; průsmyk Cabart-Danneville ve východní hrázi, široký 50 m (do roku 1948 nazývaný „průsmyk Collignon“, zdá se, že tento průsmyk byl přejmenován na památku místostarosty Tourlaville, Charlese-Maurice Cabarta-Dannevillea (1846-1918)) a konečně vstup do malého přístavu mezi moly Homet a Flamands; široký 250 m. Údržba hrází není žádná malá záležitost. V roce 2004 byl dokončen modernizační program, který vyžadoval 35 000 tun kamenného zásypu. Bylo přepracováno 125 km spár; oprava 1 000 m zábradlí vyžadovala 4 000 m³ betonu. Každý rok se náklady na jejich údržbu odhadují na 700 000 EUR. Vraťme se na chvíli k velké hrázi, protože představuje nejdůležitější prvek opevnění místa: 3650 metrů pro 112 dělostřeleckých děl! Jeden kus každých 32,5 metru! 18 kanónů ráže 32 C, 6 minometů ráže 30 C, 60 kanónů ráže 194 mm, 16 kanónů ráže 100 mm, 12 kanónů ráže 47 mm; to není nic menšího než největší koncentrace palby na jednom hřebeni, jaká kdy ve francouzském trvalém opevnění existovala, možná dokonce světový rekord. K tomu připočtěme boční podpory Querqueville, Chavagnac a Île Pelée, ty za pobřežními bateriemi od Hameau de la Mer po Mare de Tourlaville, stejně jako podporu flotily kotvící v přístavu; proto není divu, že se nikdo nikdy nepokusil o frontální útok na Cherbourg. Západní větev, mezi osou Centrální pevnosti a vchodem do pevnosti Musoir Ouest, je dlouhá 2010 m. Východní větev je dlouhá 1456 m. Tyto dvě úseky byly samozřejmě lemovány obrannými prvky (viz baterie Grande Digue). Obrana pozemních sil byla svěřena starým, poněkud zrekonstruovaným stavbám, a to od západu na východ: reduty Tot, Couplets, Fourches a Octeville (1792, kasárna pro 18 vojáků, zřejmě opuštěná ve prospěch Fort Neuf), všechny byly postaveny kolem roku 1812. Později byla obrana pozemních sil rozšířena na východ s baterie Fauconnière a reduty Saint-Gabriel a Saint-Maur. Za zmínku stojí také pevnosti Neuf (neboli vřesoviště Octeville) a Roule, druhá z nich pochází z roku 1857. V seznamech vyřazovaných baterií nacházíme v oblasti Cherbourgu baterie Gouvy, Diélette, Dennemont (d'Ennemont), Portbail, Surville a Saint-Germain-sur-Ay, stejně jako pevnost Vauville, které byly vyřazeny z provozu mezi 18. listopadem 1874 a 3. únorem 1875. Všechny se nacházely mezi La Hague a Granville. Ambiciózní projekt spočíval v zablokování kořene Cotentinu a jeho obklopení pobřežními i pozemními bateriemi. Zůstal bez odpovědi a bohužel jsme nenašli podrobnosti o umístění. Geomorfologie pobřeží si zde vynutila jiná řešení než například v Brestu, kde útesy poskytují vynikající dominantní pozice. Velká hráz ukládá další obranná omezení, aniž by příroda poskytovala jakékoli úkryty. Bylo proto nutné tento nedostatek kompenzovat betonáží, která nemá srovnání jinde ve Francii. Cherbourg, hlavní město 1. vojenského okruhu do roku 1914 a domov zejména 1. a 2. ponorkové eskadry, více než kterýkoli jiný francouzský přístav, vykazuje převahu svých minulých i současných vojenských aktivit. Francouzské námořnictvo, které zajišťuje většinu místních pracovních míst, dohlíží na dílny DCN a DGA, které v rámci arzenálu staví a demontují jaderné ponorky. Při takové činnosti je přirozené požadovat optimální a přísné zabezpečení. Od té doby jsou arzenál a pevnosti podél mořské zdi pro mnoho potenciálních návštěvníků nepřístupné. Kolik obyvatel Cherbourgu strávilo roky zíráním na tyto šedé monolity, aniž by se jim kdy podívalo do útrob, a závidělo rackům a kormoránům, kteří beztrestně dřepěli na předmětu svých myšlenek? Nemůžeme vyjádřit neutrální názor na vhodnost otevření mořské zdi a jejích pevností turistům. Boj proti námořním útokům je neustálý a zabezpečení pevností by stálo majlant. Částky by pravděpodobně byly neúměrné očekávanému přínosu. A přesto! Z hlediska striktně vojenské architektury by byla okamžitá klasifikace nezbytná. Ale doba, kdy pobřežní opevnění z konce 19. století zmobilizuje zainteresované strany v oblasti kulturního dědictví, ještě nenastala, až na několik vzácných výjimek. Ocenili jsme naše štěstí, že jsme si v červnu 2005 a červnu 2007 mohli užít nečekanou svobodu prozkoumat Grande Digue, ostrov Pelée a arzenál. Navždy budeme vděční námořnictvu, které nemělo žádnou povinnost nám takto otevřít své domény. Naše návštěvy Cherbourgu budou patřit k nejpamátnějším z mimořádného dobrodružství, kterým bylo sepsání tohoto rejstříku. Naším snem by bylo vidět Grande Digue otevřený veřejnosti; je to jen sen, i když se jedná o památkově chráněnou lokalitu velkého významu. Kromě území, které je stále vojenské, bylo vyčištěno i několik baterií. Na útočiště v Mare de Tourlaville, Sainte-Anne, Hameau de la Mer, Equeurdreville a také na několik útočných baterií v Querqueville jsme dorazili příliš pozdě, ale na útočiště v Nacqueville-Haut, Capelains, Nouvelle des Couplets,… Realitní projekt (06/2007) by mohl ohrozit to, co zbylo z komplexu děl 1 až 4 v Querqueville. Jaká nenapravitelná ztráta by to byla! Mimochodem, vnější stanoviště spodních torpédových linií západního průsmyku by zmizela, stejně jako již zmizely jejich vnitřní a zápalné stanoviště. Spočítáním vnějších a vnitřních stanovišť můžeme určit, že západní průsmyk byl chráněn dvěma spodními torpédovými liniemi a východní průsmyk pouze jedním. Přesný počet torpéd nám není znám, ale lze jej rozumně odhadnout na přibližně 160 až 180. Mezi opevněními, která stále existují, ale jsou vyřazena z provozu před obdobím, které tento index zahrnuje, zmíníme baterii Onglet (velitelství amatérské radiostanice) a pevnost Cap Lévi (nocleh se snídaní). Návštěva Cherbourgu není snadná, protože téměř 80 % pozemků, kde byly baterie postaveny, stále vlastní námořnictvo. Viz také Place de La Hougue.