Place de Lorient, nord de la place, 1000 m au nord du hameau de Kerdual, sur la rive droite du Scorff, c'est le plus septentrional des deux grands magasins à poudre de la Marine que compte ce port de guerre. Son origine remonte à un décret du président Mac Mahon daté du 2 octobre 1878. Les quelques soucis d'acquisitions de terrains trouvèrent rapidement une solution devant les tribunaux puisque les actions en justice s'éteignirent le 17 juin suivant avec le montant chiffré des indemnisations. Préalablement un premier jugement du 22 janvier avait ordonné la prise de possession des terrains et la construction du magasin à poudre a donc, peut-être sinon probablement, commencé peu après cette date. Le nom provient d'ailleurs de l'une des familles expropriée (habitant Bois-du-Château), celle d'un certain Joseph Le Mentec. Le magasin, dans ses dimensions et formes, est à rapprocher des magasins de la pyrotechnie Saint-Nicolas à Brest et du Nardouet à Cherbourg, tous d'une capacité de 250 tonnes de poudre. Jean Le Bihan (cfr bibliographie), narre avec force détails les tribulations engendrées par l'intention de la Marine d'élargir ses possessions au Mentec afin d'y déplacer une partie de la pyrotechnie de l'îlot Saint-Michel fin 1901. Un des propriétaires terriens s'y opposant construisit en 1902, à 350 m de la poudrière, une usine d'équarrissage ce qui gênait considérablement le personnel dont des sentinelles qui en tombèrent malades du fait des odeurs. Si la Marine renonce en 1909 à son projet d'extension, au profit de Gâvres, l'usine ne sera fermée –sur ordre de justice- qu'à dater du 6 avril 1910. L'origine des magasins souterrains à proximité du magasin initial remonte à l'occupation allemande. Les Français les récupéreront et les aménageront de 1948 à 1957. Pendant ces travaux, le vieux magasin, qui avait été atteint par un bombardement allié, fut réparé. Plus tard, vers 1975, la nouvelle voie rapide (N 165) passant trop près du Sac'h Quéven, obligea la Marine à agrandir l'emprise du Mentec en y construisant 6 autres locaux de stockage semi-enterrés où la quasi-totalité des munitions de Lorient fut entreposée, depuis les simples cartouches jusqu'aux missiles Exocet. En 2003, les munitions furent évacuées sur Brest et les terrains du Mentec, bien que demeurés militaires, furent rapidement laissés à l'abandon. Aujourd'hui (04/2012), des années de vandalisme ont considérablement dégradé les lieux. Toutes les alvéoles sont ouvertes, des détritus traînent partout et les tags, hideux et agressifs, ternissent un endroit que la nature et le Scorff avaient pourtant privilégié. Le magasin, dont les portes étaient encore obturées par des plaques soudées en septembre 2007, est désormais grand ouvert. Cela nous a permis de constater qu'il a été débarrassé de tous ses lambris et planchers. Ces lambris de châtaignier ont été remplacés par une couche de même épaisseur de béton armé (de l'ordre d'une dizaine de cm environ) rattrapant la saillie de l'appareillage des barbacanes des flancs du magasin. Le local de stockage a été divisé en deux niveaux, le plancher de chêne cédant la place à du béton. L'accès au niveau supérieur s'effectue par un escalier- en béton également-, depuis le local de stockage même. Les chambres aux lampes subsistent avec leurs créneaux d'éclairage (originellement au nombre de quatorze) obturés par du béton. Ces créneaux à lampe ont leur linteau supérieur, côté chambre, pourvu d'un évidement pour les besoins du fumivore de chaque lampe. Les escaliers d'accès, tant aux chambres aux lampes qu'aux vides sanitaires du sous-sol montrent encore des maçonneries soignées, mais les voûtes de ces vides sanitaires comportent d'inquiétantes fissures. Alors que le petit côté nord du magasin possède une extension accolée au corps du bâtiment, extension permettant de présenter deux portes d'entrée perpendiculaires à l'axe du magasin, il n'en est rien sur le côté opposé. Mieux, aucune trace de semblable construction n'a pu être décelée, alors que le magasin voisin, celui de Sac'h Quéven, dispose quant à lui de sas d'entrée sur ses deux petits côtés. La toiture montre des pentes nettement moins prononcées que celles des magasins du Nardouet et les parafoudre ont disparu. Un blockhaus allemand, abri pour personnel avec sortie de secours sur le même côté que l'entrée principale, subsiste près de la face nord du magasin. Le mur d'enceinte est encore visible sur les flancs du coteau, tandis qu'au sud, au-delà d'un petit appontement (1948-1957) sur le Scorff, le logement des surveillants, imposante bâtisse à deux niveaux + combles, contemporain du grand magasin, demeure, lui aussi, à l'abandon et vandalisé. Trouvé mentionné « Le Meulec ». Le site demeure terrain militaire, non gardé mais interdit d'accès.

Festung von Lorient, Norden der Festung, 1000 m nördlich des Weilers Kerdual, am rechten Ufer des Scorff, es ist der nördlichste der beiden großen Pulvermagazine der Marine, die dieser Kriegshafen zählt. Sein Ursprung geht auf ein Dekret von Präsident Mac Mahon vom 2. Oktober 1878 zurück. Die wenigen Probleme beim Landerwerb fanden schnell eine Lösung vor Gericht, da die Gerichtsverfahren am 17. Juni des folgenden Jahres mit dem bezifferten Betrag der Entschädigungen endeten. Zuvor hatte ein erstes Urteil vom 22. Januar die Inbesitznahme der Grundstücke angeordnet und der Bau des Pulvermagazins hat daher, vielleicht wenn nicht wahrscheinlich, kurz nach diesem Datum begonnen. Der Name stammt übrigens von einer der enteigneten Familien (Bewohner von Bois-du-Château), der eines gewissen Joseph Le Mentec. Das Magazin, in seinen Abmessungen und Formen, ist mit den Magazinen der Pyrotechnik Saint-Nicolas in Brest und des Nardouet in Cherbourg zu vergleichen, alle mit einer Kapazität von 250 Tonnen Pulver. Jean Le Bihan (cf. Bibliographie) erzählt mit vielen Details die Wirrungen, die durch die Absicht der Marine verursacht wurden, ihre Besitztümer in Mentec zu erweitern, um Ende 1901 einen Teil der Pyrotechnik der Insel Saint-Michel dorthin zu verlegen. Ein der Grundbesitzer, der sich dagegen wehrte, baute 1902, 350 m von der Pulverkammer entfernt, eine Abdeckerei, was das Personal erheblich störte, darunter Wachposten, die aufgrund der Gerüche erkrankten. Wenn die Marine 1909 ihr Erweiterungsprojekt zugunsten von Gâvres aufgibt, wird die Fabrik –auf gerichtliche Anordnung- erst ab dem 6. April 1910 geschlossen. Der Ursprung der unterirdischen Magazine in der Nähe des ursprünglichen Magazins geht auf die deutsche Besatzung zurück. Die Franzosen werden sie übernehmen und von 1948 bis 1957 einrichten. Während dieser Arbeiten wurde das alte Magazin, das von einem alliierten Bombardement getroffen worden war, repariert. Später, um 1975, zwang die neue Schnellstraße (N 165), die zu nahe am Sac'h Quéven vorbeiführte, die Marine, den Grundbesitz von Mentec zu vergrößern, indem sie 6 weitere halbversenkte Lagerräume baute, in denen fast die gesamte Munition von Lorient gelagert wurde, von einfachen Patronen bis zu Exocet-Raketen. 2003 wurde die Munition nach Brest evakuiert und die Grundstücke von Mentec, obwohl militärisch geblieben, wurden schnell aufgegeben. Heute (04/2012) haben Jahre von Vandalismus die Orte erheblich verschlechtert. Alle Zellen sind offen, Abfall liegt überall herum und die Tags, hässlich und aggressiv, trüben einen Ort, den Natur und der Scorff dennoch privilegiert hatten. Das Magazin, dessen Türen im September 2007 noch durch geschweißte Platten verschlossen waren, ist nun weit offen. Dies erlaubte uns festzustellen, dass es all seiner Verkleidungen und Fußböden beraubt wurde. Diese Kastanienholzverkleidungen wurden durch eine gleich dicke Schicht Stahlbeton (in der Größenordnung von etwa zehn cm) ersetzt, die den Vorsprung der Anordnung der Schießscharten an den Flanken des Magazins ausglich. Der Lagerraum wurde in zwei Ebenen unterteilt, der Eichenboden wich Beton. Der Zugang zur oberen Ebene erfolgt über eine Treppe - ebenfalls aus Beton - vom Lagerraum selbst aus. Die Lampenkammern bestehen mit ihren Beleuchtungsscharten (ursprünglich vierzehn an der Zahl) fort, die mit Beton verschlossen sind. Diese Lampenscharten haben ihren oberen Sturz, auf der Kammer Seite, mit einer Aussparung für die Bedürfnisse des Rauchabzugs jeder Lampe versehen. Die Zugangstreppen, sowohl zu den Lampenkammern als auch zu den Kriechkellern des Kellers, zeigen noch sorgfältige Mauerwerke, aber die Gewölbe dieser Kriechkeller weisen beunruhigende Risse auf. Während die kleine Nordseite des Magazins eine an den Gebäudekörper angebaute Erweiterung besitzt, die zwei Eingangstüren senkrecht zur Achse des Magazins ermöglicht, ist auf der gegenüberliegenden Seite nichts dergleichen. Mehr noch, keine Spur eines ähnlichen Baus konnte entdeckt werden, während das benachbarte Magazin, das von Sac'h Quéven, seinerseits über Eingangsschleusen auf seinen beiden kleinen Seiten verfügt. Das Dach zeigt deutlich weniger steile Neigungen als die der Magazine des Nardouet und die Blitzableiter sind verschwunden. Ein deutscher Bunker, Schutzraum für Personal mit Notausgang auf derselben Seite wie der Haupteingang, besteht in der Nähe der Nordseite des Magazins. Die Umfassungsmauer ist noch an den Hängen des Hügels sichtbar, während im Süden, jenseits einer kleinen Landebrücke (1948-1957) am Scorff, die Wohnung der Wächter, ein imposantes Gebäude mit zwei Etagen + Dachboden, zeitgenössisch mit dem großen Magazin, ebenfalls verlassen und vandalisiert bleibt. Erwähnt als „Le Meulec“. Das Gelände bleibt militärisches Terrain, unbewacht aber betretungsverboten.

Vesting van Lorient, noorden van de vesting, 1000 m ten noorden van de gehucht Kerdual, op de rechteroever van de Scorff, het is de noordelijkste van de twee grote kruitmagazijnen van de Marine die deze oorlogshaven telt. Zijn oorsprong gaat terug op een decreet van president Mac Mahon gedateerd 2 oktober 1878. De weinige problemen met grondverwerving vonden snel een oplossing voor de rechtbank aangezien de rechtszaken op 17 juni volgende werden beëindigd met het geraamde bedrag van de schadevergoedingen. Voorafgaand had een eerste vonnis van 22 januari de inbezitneming van de gronden bevolen en de bouw van het kruitmagazijn is dus, misschien zo niet waarschijnlijk, kort na die datum begonnen. De naam komt trouwens van een van de onteigende families (inwoner van Bois-du-Château), die van een zekere Joseph Le Mentec. Het magazijn, in zijn afmetingen en vormen, is te vergelijken met de magazijnen van de pyrotechniek Saint-Nicolas in Brest en van de Nardouet in Cherbourg, allemaal met een capaciteit van 250 ton kruit. Jean Le Bihan (cf. bibliografie) vertelt met veel details de tribulaties veroorzaakt door de intentie van de Marine om haar bezittingen in Mentec uit te breiden om er eind 1901 een deel van de pyrotechniek van het eilandje Saint-Michel naartoe te verplaatsen. Een van de grondbezitters die zich verzette bouwde in 1902, op 350 m van de kruitkamer, een destructiebedrijf wat het personeel aanzienlijk hinderde, waaronder schildwachten die er ziek van werden door de geuren. Als de Marine in 1909 afziet van haar uitbreidingsproject, ten gunste van Gâvres, zal de fabriek –op gerechtelijk bevel- pas vanaf 6 april 1910 gesloten worden. De oorsprong van de ondergrondse magazijnen in de buurt van het oorspronkelijke magazijn gaat terug op de Duitse bezetting. De Fransen zullen ze overnemen en inrichten van 1948 tot 1957. Tijdens deze werken werd het oude magazijn, dat getroffen was door een geallieerd bombardement, hersteld. Later, rond 1975, dwong de nieuwe snelweg (N 165), die te dicht bij Sac'h Quéven passeerde, de Marine om de terreinen van Mentec uit te breiden door er 6 andere halfondergrondse opslaglokalen te bouwen waar bijna alle munitie van Lorient werd opgeslagen, van eenvoudige patronen tot Exocet-raketten. In 2003 werd de munitie geëvacueerd naar Brest en de terreinen van Mentec, hoewel militair gebleven, werden snel verlaten. Vandaag (04/2012) hebben jaren van vandalisme de plaatsen aanzienlijk aangetast. Alle cellen zijn open, afval ligt overal rond en de tags, afzichtelijk en agressief, ontsieren een plaats die de natuur en de Scorff nochtans bevoorrecht hadden. Het magazijn, waarvan de deuren in september 2007 nog versperd waren door gelaste platen, is nu wijd open. Dit stelde ons in staat vast te stellen dat het ontdaan is van al zijn lambriseringen en vloeren. Deze kastanjehouten lambriseringen werden vervangen door een even dikke laag gewapend beton (in de orde van ongeveer tien cm) die de uitstek van de apparatuur van de schietgaten van de flanken van het magazijn opving. De opslagruimte werd verdeeld in twee niveaus, de eikenhouten vloer maakte plaats voor beton. De toegang tot het bovenste niveau gebeurt via een trap - eveneens in beton -, vanaf de opslagruimte zelf. De lampkamers bestaan voort met hun verlichtingsschietsleuven (oorspronkelijk veertien in aantal) dichtgemetseld met beton. Deze lampsietsleuven hebben hun bovenste latei, aan de kamerzijde, voorzien van een uitsparing voor de behoeften van de rookafzuiger van elke lamp. De toegangstrappen, zowel naar de lampkamers als naar de kruipkelders van de kelder, tonen nog zorgvuldige metselwerken, maar de gewelven van deze kruipkelders vertonen verontrustende scheuren. Terwijl de kleine noordzijde van het magazijn een uitbreiding heeft aangebouwd aan het gebouw, uitbreiding die het mogelijk maakt twee toegangsdeuren loodrecht op de as van het magazijn te presenteren, is er aan de tegenovergestelde zijde niets van dien aard. Meer nog, geen spoor van gelijkaardige constructie kon worden opgespoord, terwijl het naburige magazijn, dat van Sac'h Quéven, zelf wel toegangsluizen op zijn twee kleine zijden heeft. Het dak toont duidelijk minder uitgesproken hellingen dan die van de magazijnen van de Nardouet en de bliksemafleiders zijn verdwenen. Een Duitse bunker, schuilplaats voor personeel met nooduitgang aan dezelfde zijde als de hoofdingang, bestaat in de buurt van de noordgevel van het magazijn. De omheiningsmuur is nog zichtbaar op de flanken van de heuvel, terwijl in het zuiden, voorbij een kleine aanlegsteiger (1948-1957) op de Scorff, de woning van de opzichters, imposant gebouw met twee verdiepingen + zolders, tijdgenoot van het grote magazijn, eveneens verlaten en gevandaliseerd blijft. Vermeld als „Le Meulec“. De site blijft militair terrein, niet bewaakt maar verboden toegang.

Fortress of Lorient, north of the fortress, 1000 m north of the hamlet of Kerdual, on the right bank of the Scorff, it is the most northern of the two large powder magazines of the Navy that this war port counts. Its origin dates back to a decree by President Mac Mahon dated October 2, 1878. The few concerns with land acquisitions quickly found a solution in court since the lawsuits ended on June 17 the following year with the estimated amount of compensations. Previously a first judgment on January 22 had ordered the taking possession of the lands and the construction of the powder magazine therefore, perhaps if not probably, began shortly after that date. The name moreover comes from one of the expropriated families (inhabiting Bois-du-Château), that of a certain Joseph Le Mentec. The magazine, in its dimensions and forms, is to be compared with the magazines of the pyrotechnics Saint-Nicolas in Brest and of the Nardouet in Cherbourg, all with a capacity of 250 tons of powder. Jean Le Bihan (cf. bibliography) narrates with many details the tribulations generated by the Navy's intention to expand its possessions in Mentec in order to move part of the pyrotechnics of the islet Saint-Michel there at the end of 1901. One of the landowners opposing it built in 1902, at 350 m from the powder magazine, a rendering plant which considerably bothered the personnel including sentinels who fell ill from the odors. If the Navy renounces in 1909 its extension project, in favor of Gâvres, the factory will be closed –by court order- only from April 6, 1910. The origin of the underground magazines near the initial magazine dates back to the German occupation. The French will recover them and arrange them from 1948 to 1957. During these works, the old magazine, which had been hit by an allied bombardment, was repaired. Later, around 1975, the new expressway (N 165) passing too close to Sac'h Quéven, forced the Navy to enlarge the land holding of Mentec by building 6 other semi-buried storage rooms where almost all the ammunition of Lorient was stored, from simple cartridges to Exocet missiles. In 2003, the ammunition was evacuated to Brest and the lands of Mentec, although remaining military, were quickly abandoned. Today (04/2012), years of vandalism have considerably degraded the places. All the cells are open, trash lies everywhere and the tags, hideous and aggressive, tarnish a place that nature and the Scorff had however privileged. The magazine, whose doors were still obstructed by welded plates in September 2007, is now wide open. This allowed us to note that it has been stripped of all its paneling and floors. These chestnut wood panelings were replaced by a layer of the same thickness of reinforced concrete (on the order of about ten cm) compensating for the projection of the arrangement of the loopholes on the flanks of the magazine. The storage room was divided into two levels, the oak floor giving way to concrete. Access to the upper level is via a staircase - also in concrete -, from the storage room itself. The lamp rooms remain with their lighting loopholes (originally fourteen in number) obstructed by concrete. These lamp loopholes have their upper lintel, on the room side, provided with a recess for the needs of the fume extractor of each lamp. The access stairs, both to the lamp rooms and to the crawl spaces of the basement still show careful masonry, but the vaults of these crawl spaces have worrying cracks. While the small north side of the magazine has an extension attached to the body of the building, extension allowing to present two entrance doors perpendicular to the axis of the magazine, there is nothing on the opposite side. Better, no trace of similar construction could be detected, whereas the neighboring magazine, that of Sac'h Quéven, has entrance airlocks on its two small sides. The roof shows slopes clearly less pronounced than those of the magazines of the Nardouet and the lightning rods have disappeared. A German blockhouse, shelter for personnel with emergency exit on the same side as the main entrance, remains near the north face of the magazine. The enclosure wall is still visible on the slopes of the hill, while to the south, beyond a small landing stage (1948-1957) on the Scorff, the housing of the supervisors, imposing building with two levels + attics, contemporary with the large magazine, remains, also, abandoned and vandalized. Found mentioned "Le Meulec". The site remains military terrain, not guarded but access forbidden.

Pevnost Lorient, sever pevnosti, 1000 m severně od osady Kerdual, na pravém břehu Scorffu, je to nejsevernější ze dvou velkých pracháren Námořnictva, které tento válečný přístav počítá. Jeho původ sahá k dekretu prezidenta Mac Mahona ze dne 2. října 1878. Několik problémů s nabýváním pozemků rychle našlo řešení před soudy, protože soudní spory zanikly 17. června následujícího roku s vyčíslenou částkou odškodnění. Předtím první rozsudek ze 22. ledna nařídil převzetí pozemků a stavba prachárny tedy, možná ne-li pravděpodobně, začala krátce po tomto datu. Jméno mimochodem pochází od jedné z vyvlastněných rodin (obyvatel Bois-du-Château), od jistého Josepha Le Menteca. Magazín, ve svých rozměrech a formách, je srovnatelný s magazíny pyrotechniky Saint-Nicolas v Brestu a Nardouet v Cherbourgu, všechny s kapacitou 250 tun prachu. Jean Le Bihan (cf. bibliografie) vypráví s mnoha podrobnostmi útrapy způsobené záměrem Námořnictva rozšířit své državy v Mentec, aby tam koncem roku 1901 přesunulo část pyrotechniky z ostrůvku Saint-Michel. Jeden z pozemkových vlastníků, který se tomu bránil, postavil v roce 1902, 350 m od prachárny, továrnu na zpracování zdechlin, což značně obtěžovalo personál včetně hlídek, které z toho onemocněly kvůli pachům. Pokud Námořnictvo v roce 1909 zřekne svůj projekt rozšíření ve prospěch Gâvres, továrna bude uzavřena – na soudní příkaz – až od 6. dubna 1910. Původ podzemních magazínů v blízkosti původního magazínu sahá do německé okupace. Francouzi je převezmou a zařídí od roku 1948 do 1957. Během těchto prací byla stará prachárna, která byla zasažena spojeneckým bombardováním, opravena. Později, kolem roku 1975, nová rychlostní silnice (N 165) procházející příliš blízko Sac'h Quéven, přinutila Námořnictvo rozšířit pozemky Mentec výstavbou 6 dalších polozapuštěných skladovacích prostor, kde byla uskladněna téměř veškerá munice z Lorientu, od prostých nábojů po střely Exocet. V roce 2003 byla munice evakuována do Brestu a pozemky Mentec, ač zůstaly vojenské, byly rychle opuštěny. Dnes (04/2012) roky vandalismu místa značně zhoršily. Všechny buňky jsou otevřené, odpadky se válejí všude a tagy, ošklivé a agresivní, kalí místo, které příroda a Scorff přesto zvýhodnily. Prachárna, jejíž dveře byly v září 2007 ještě zataraseny svařovanými pláty, je nyní dokořán. To nám umožnilo zjistit, že byla zbavena všech svých obkladů a podlah. Tyto kaštanové obklady byly nahrazeny vrstvou stejné tloušťky železobetonu (řádově asi deset cm) vyrovnávající výčnělek zařízení střílen na bocích magazínu. Skladovací prostor byl rozdělen na dvě úrovně, dubová podlaha ustoupila betonu. Přístup k horní úrovni se uskutečňuje po betonovém schodišti přímo ze skladovacího prostoru. Lampové komory zůstávají se svými osvětlovacími střílnami (původně čtrnáct) zabetonovanými. Tyto lampové střílny mají svůj horní nadpraží, na straně komory, opatřeno výklenkem pro potřeby odvodu kouře každé lampy. Přístupová schodiště, jak k lampovým komorám, tak k provětrávaným podlahám suterénu, ještě ukazují pečlivé zdivo, ale klenby těchto provětrávaných podlah mají znepokojivé trhliny. Zatímco malá severní strana magazínu má přístavbu přiléhající k tělesu budovy, přístavba umožňující prezentovat dvě vstupní dveře kolmé k ose magazínu, na protilehlé straně nic takového není. Ba co víc, nebyla zjištěna žádná stopa podobné stavby, zatímco sousední magazín, ten ze Sac'h Quéven, má na svých dvou malých stranách vstupní komory. Střecha vykazuje výrazně méně strmé sklony než střechy magazínů Nardouet a hromosvody zmizely. Německý bunkr, úkryt pro personál s nouzovým východem na stejné straně jako hlavní vchod, zůstává poblíž severního průčelí magazínu. Ohradní zeď je ještě viditelná na svazích kopce, zatímco na jihu, za malým přístavištěm (1948-1957) na Scorffu, obydlí dozorců, impozantní stavba se dvěma podlažími + podkroví, současné s velkým magazínem, zůstává, také, opuštěné a vandalizované. Nalezeno zmíněno „Le Meulec“. Místo zůstává vojenským terénem, nehlídané, ale s přístupem zakázán.