Place de Cherbourg, nord de la ville. Un premier fort fut inauguré le 16 août 1804. On le désignera "batterie Bonaparte" puis "batterie Napoléon". Cette batterie fut détruite en février 1808 par une tempête qui fit 176 (246 ?) morts. Il faut alors attendre la Monarchie de Juillet pour que les travaux reprennent pour ériger un fort à deux niveaux de casemates surmontés de pièces tirant à barbette, le tout disposé autour d'une cour ovale. Ce fort sera terminé en 1859. Vers 1890, on diminua la hauteur du réduit avant de couler une dalle de béton de 3 m d'épaisseur, dalle englobant la cour centrale, le réduit et la batterie du front de tête. De part et d'autre, sur l'arrière, on bâtit deux nouveaux casernements de 18&bsp;x&bsp;7&bsp;m, en lieu et place de ceux existants. La forme du fort est un demi-cercle ovalisé avec, à la gorge, un réduit bétonné ovale faisant saillie. Il a une longueur de 130&bsp;m pour une largeur maximale de 70&bsp;m. Sa situation et l'interdiction d'accès l'ont préservé de bien des maux aussi est-ce un des ouvrages qui eût à souffrir le moins des ferraillages. C'est ainsi qu'en juin 2007, on pouvait y observer : deux ponts à la Poncelet (accès au réduit), pratiquement tous les monte-charges, plusieurs affûts de canons de la seconde guerre, une usine électrique quasiment complète avec son moteur ALSTHOM, un fourneau François-Vaillant modèle 1887 type C ou D,… Ceci sans compter les très nombreuses huisseries avec la désignation des locaux en allemand, ainsi qu'une splendide fresque datant également de l'occupation allemande. Le magasin à charbon contient encore plusieurs mètres cubes de ce combustible. Le réduit, bien que modernisé, n'en conserva pas moins ses assommoirs à chacune de ses entrées. Dans la galerie centrale, une énorme masse métallique est appuyée à 45° au centre du fort. Il s'agit d'un treuil dont les ferrailleurs ont découpé les supports sud. Les appuis du côté nord de la galerie ont plié sous le poids. Ce treuil surmontait la voie ferrée de 0,80 m qui traversait le fort dans sa longueur et devait avoir une sérieuse capacité de levage. Toute la partie nord du fort est consacrée aux munitions et charges des batteries installées sur les dessus du fort. Ici également, les monte-charges sont présents et, il faut en convenir, rarement nous aurons rencontré autant de vestiges métalliques. Pourtant, bien des poutrelles ont été coupées au chalumeau. La récupération s'effectuant de haut en bas, les récupérateurs de métaux se sont attaqués à de nombreuses poutrelles supportant les planchers du premier étage, mais, manifestement, ils n'ont pu terminer leur travail de destruction… pour notre plus grand bonheur. Les monte-charges sont encore là, tout comme des grilles, des volets, des étagères pour les charges, sans parler des huisseries,… L'armement du fort était installé en totalité sur ses superstructures. Nous n'en avons le détail précis qu'à partir de 1904, à savoir 6 canons de 32 c en deux groupes de trois et deux batteries de 4 x 100 mm à tir rapide. Les canons de 32 c étaient installés de part et d'autre du poste directeur de tir central, tandis que les batteries de 100 mm occupaient les cÙtés de la dalle de ciel. Toutes ces pièces tiraient à barbette. Nous avons compté au moins cinq voies d'accès à ces dessus. La dalle de ciel est impressionnante avec son énorme poste de commandement et de direction de tir qui présente au large deux étroites visières. Ce mastodonte n'est autre que le poste de direction de tir de la batterie de Castel Vendon surprise en 1940 par les Allemands en pleine construction, 12,5 km plus à l'Ouest. La visière inférieure commandait les quatre canons de 138 mm installés sur le fort dans les années 1930' et seule celle du haut devait servir pour Castel Vendon. Á l'intérieur de ce PdT, nous retrouvons sur les murs la couleur bleue typique des constructions de la Marine française de l'Entre-deux-guerres. Un plafond y a servi de support pour une rose des vents et plusieurs portes blindées ont échappé aux ferrailleurs. L'occupant allemand y est allé de ses constructions parasites telle cette tour de défense antiaérienne en arrière et à l'est du PdT. Ainsi, dans l'Entre-deux-guerres, les dessus furent modifiés. De chaque côté du PdT, les canons de 138 mm ont été séparés par des canons de défense contre avions. Malgré cela, au moins deux sous-sellettes d'affûts P.A. modèle 1882 pour canon de 32 c sont encore là, en fait les extérieures de groupes de trois qui ne gênaient en rien l'installation des pièces de 138. Á hauteur de ces dernières, le parapet a été modifié et nous y noterons des escaliers en pas de canard. Á l'emplacement de la pièce de D.C.A. gauche, on peut encore voir, dirigé sur la ville de Cherbourg, un canon de 37 mm allemand dont l'état de conservation nous a stupéfié. Il faut savoir qu'en 1944, les derniers Allemands défenseurs de la Festung Cherbourg se retranchèrent ici. Les troupes U.S. canonnèrent le fort Central ainsi qu'en témoignent les nombreux impacts dans la tour Flak, mais aussi sur le parement de granit à l'arrière du fort. Á ce propos, il convient de noter deux impacts proches l'un de l'autre à proximité de l'entrée est. Ces impacts, probablement du 57 ou du 75 mm, étonnent par le peu de dégâts occasionnés. L'un a frappé un moellon en plein centre, l'autre proche d'un angle. Si le second a fait sauter environ deux décimètres cubes de granit, le premier n'a eu d'autre effet que de creuser avec ses éclats des traits divergents de peu de profondeur dans la pierre. Un bon béton ne se serait pas mieux comporté. La cuve de D.C.A. droite abrite encore la croix métallique support d'un affût pour canon de 37 mm Flak 36. Une autre croix, avec affût cette fois, est basculée à proximité de l'avant droit du PdT. Par l'arrière de ce PdT, on peut regagner le premier étage des magasins du front de tête, mais attention, l'escalier est très étroit a ses marches recouverts de guano et lorsqu'on l'emprunte en venant du dehors, les yeux doivent s'habituer à la pénombre et aucune rambarde ne vient à votre secours bien que de chaque côté ce soit le vide. De part et d'autre du fort on trouve un petit port d'accostage dont les musoirs reçurent, chacun, 2 canons de 47 T.R. Ces musoirs n'en conservent aucune trace. Notons encore que les trois forts de la digue étaient reliés à cette digue par un batardeau coiffé d'une dame, qu'aujourd'hui il n'en reste plus qu'une seule ayant résisté à tous les outrages, et qu'elle se situe à la gauche du fort Central. Nous avons eu la chance de le visiter plusieurs fois dont une à marée basse et nous étant rendus au devant du front de tête, nous nous sommes sentis écrasés par cette masse aussi imposante et impressionnante. Propriété de la Marine, interdit d'accès. Les rares privilégiés qui obtiennent l'autorisation de visite en conservent un souvenir inoubliable.

Festung von Cherbourg, nördlich der Stadt. Am 16. August 1804 wurde ein erstes Fort eingeweiht. Es erhielt den Namen „Batterie Bonaparte“ und dann „Batterie Napoleon“. Diese Batterie wurde im Februar 1808 bei einem Sturm zerstört, bei dem 176 (246?) Menschen starben. Erst während der Julimonarchie wurden die Arbeiten zum Bau eines Forts mit zwei Kasemattenebenen mit Barbettengeschützen obendrauf wieder aufgenommen, die alle um einen ovalen Innenhof angeordnet waren. Dieses Fort wurde 1859 fertiggestellt. Um 1890 wurde die Höhe der Redoute reduziert, bevor eine 3 m dicke Betonplatte gegossen wurde, die den zentralen Innenhof, die Redoute und die vorderste Batterie umschloss. Auf beiden Seiten, nach hinten, wurden zwei neue Kasernen mit den Maßen 18 x 7 m errichtet, die die bestehenden ersetzten. Das Fort hat die Form eines ovalen Halbkreises, an dessen Ende eine ovale Betonredoute hervorsteht. Es ist 130 m lang und maximal 70 m breit. Seine Lage und das Zugangsverbot haben es vor vielen Problemen bewahrt, sodass es zu den Bauwerken gehört, die am wenigsten unter Verstärkungen gelitten haben. So konnte man im Juni 2007 zwei Poncelet-Brücken (Zugang zur Redoute), praktisch alle Lastenaufzüge, mehrere Lafetten aus dem Zweiten Weltkrieg, eine fast vollständige Elektrizitätsanlage mit ALSTHOM-Motor, einen François-Vaillant-Ofen Modell 1887 Typ C oder D usw. besichtigen. Dabei sind die zahlreichen Türrahmen mit den deutschen Ortsbezeichnungen sowie ein prächtiges Fresko, ebenfalls aus der deutschen Besatzungszeit, noch gar nicht mitgezählt. Das Kohlenlager enthält noch mehrere Kubikmeter dieses Brennstoffs. Die Redoute wurde zwar modernisiert, behielt aber an jedem ihrer Eingänge ihre Totmannanlagen. In der Mittelgalerie ruht in der Mitte des Forts in einem 45°-Winkel eine enorme Metallmasse. Es handelt sich um eine Winde, deren südliche Stützen von den Eisenarbeitern geschnitten wurden. Die Stützen an der Nordseite der Galerie bogen sich unter dem Gewicht. Diese Winde überragte die 0,80 m breite Eisenbahnstrecke, die das Fort der Länge nach durchquerte, und muss eine beachtliche Hubkraft gehabt haben. Der gesamte nördliche Teil des Forts ist der Munition und den Ladungen der auf den Dächern des Forts installierten Batterien gewidmet. Auch hier sind die Lastenaufzüge vorhanden, und zugegebenermaßen sind wir selten auf so viele Metallreste gestoßen. Allerdings wurden viele Balken mit einem Schweißbrenner durchtrennt. Da die Bergung von oben nach unten erfolgte, griffen die Metallbergungsarbeiter viele Balken an, die die Böden des ersten Stocks stützten, aber offensichtlich konnten sie ihr Zerstörungswerk nicht vollenden … zu unserer großen Freude. Die Lastenaufzüge sind noch vorhanden, ebenso wie die Gitter, Rollläden, Regale für die Lasten, ganz zu schweigen von den Türrahmen … Die Bewaffnung des Forts war vollständig auf seinen Aufbauten installiert. Genaue Angaben liegen uns erst aus dem Jahr 1904 vor, nämlich 6 x 32 c Geschütze in zwei Dreiergruppen und zwei Batterien mit 4 x 100 mm Schnellfeuer. Die 32-cm-Geschütze waren auf beiden Seiten des zentralen Feuerleitstands installiert, während die 100-mm-Batterien die Seiten der Himmelsplatte einnahmen. Alle diese Geschütze feuerten Barbetten ab. Wir zählten mindestens fünf Zugangswege zu diesen Spitzen. Die Himmelsplatte beeindruckt mit ihrem enormen Kommando- und Feuerleitposten, der über zwei schmale Visiere auf See verfügt. Dieses Ungetüm ist nichts anderes als der Feuerleitposten der Batterie von Castel Vendon, die 1940 im Bauzustand von den Deutschen überrascht wurde, 12,5 km weiter westlich. Das untere Visier steuerte die vier 138-mm-Geschütze, die in den 1930er Jahren auf dem Fort installiert wurden und nur das obere sollte für Castel Vendon verwendet werden. Im Inneren dieses PdT finden wir an den Wänden die für die Bauten der französischen Marine der Zwischenkriegszeit typische blaue Farbe. Eine Decke diente als Stütze für eine Kompassrose und mehrere Panzertüren entgingen den Schrotthändlern. Die deutschen Besatzer gelangten mit ihren parasitären Konstruktionen dorthin, wie beispielsweise diesem Flugabwehrturm hinter und östlich des PdT. So wurden in der Zwischenkriegszeit die Spitzen verändert. Auf jeder Seite des PdT wurden die 138-mm-Geschütze durch Flugabwehrgeschütze getrennt. Trotzdem sind noch mindestens zwei Untersättel von Lafetten P.A. Modell 1882 für 32-cm-Geschütze vorhanden, und zwar die äußeren von Dreiergruppen, die die Aufstellung der 138 Geschütze in keiner Weise behinderten. Auf der Höhe des Letzteren wurde die Brustwehr verändert, und wir werden eine Treppe mit Gänsestufen bemerken. Am Standort des linken Flugabwehrgeschütz können wir noch immer eine auf die Stadt Cherbourg gerichtete deutsche 37-mm-Kanone sehen, deren Erhaltungszustand uns in Erstaunen versetzt hat. Es sei darauf hingewiesen, dass sich 1944 die letzten deutschen Verteidiger der Festung Cherbourg hier verschanzt hatten. Die US-Truppen bombardierten das Zentralfort, wie die zahlreichen Einschläge im Flakturm, aber auch in der Granitverkleidung an der Rückseite des Forts belegen. In diesem Zusammenhang sind zwei nahe beieinander liegende Einschläge in der Nähe des Osteingangs erwähnenswert. Diese Einschläge, wahrscheinlich von der 57- oder 75-mm-Kanone, haben überraschend wenig Schaden angerichtet. Einer traf einen Bruchstein in der Mitte, der andere in der Nähe einer Ecke. Während der zweite etwa zwei Kubikdezimeter Granit sprengte, hatte der erste keine andere Wirkung, als mit seinen Splittern divergierende Linien geringer Tiefe in den Stein zu graben. Guter Beton hätte es nicht besser gemacht. Der rechte Flugabwehrpanzer beherbergt noch immer das Metallkreuz, das eine Lafette für ein 37-mm-Flak-36-Geschütz trägt. Ein weiteres Kreuz, diesmal mit einer Lafette, steht schräg in der Nähe der rechten Vorderseite des PdT. Von der Rückseite dieses PdT gelangt man in den ersten Stock der vorderen Magazine. Aber Vorsicht: Die Treppe ist sehr schmal und ihre Stufen mit Guano bedeckt. Wenn man sie von außen betritt, muss man sich an die Dunkelheit gewöhnen, und es gibt kein Geländer, obwohl auf beiden Seiten nichts ist. Zu beiden Seiten des Forts befindet sich ein kleiner Anlegeplatz, dessen Pfeilerköpfe jeweils zwei 47-T.R.-Kanonen enthielten. Von diesen Pfeilerköpfen ist nichts mehr zu sehen. Es ist auch zu beachten, dass die drei Forts auf dem Deich durch einen mit einer Dame gekrönten Fangedamm mit diesem Deich verbunden waren. Heute ist nur noch eines übrig, das allen Angriffen standgehalten hat, und es befindet sich links vom Zentralfort. Wir hatten die Gelegenheit, es mehrmals zu besichtigen, auch einmal bei Ebbe, und als wir bis zur Vorderseite der Kopffront gingen, fühlten wir uns von dieser imposanten und beeindruckenden Masse erdrückt. Eigentum der Marine, der Zutritt ist verboten. Die wenigen Privilegierten, die eine Besuchserlaubnis erhalten, behalten eine unvergessliche Erinnerung daran.

Vesting van Cherbourg, ten noorden van de stad. Een eerste fort werd ingehuldigd op 16 augustus 1804. Het heette "Batterij Bonaparte" en vervolgens "Batterij Napoleon". Deze batterij werd in februari 1808 verwoest door een storm, waarbij 176 (246?) doden vielen. Pas tijdens de Julimonarchie werd de bouw van een fort hervat met twee lagen kazematten, bekroond met kanonnen met weerhaken, allemaal opgesteld rond een ovale binnenplaats. Dit fort werd voltooid in 1859. Rond 1890 werd de hoogte van de schans verlaagd voordat een 3 meter dikke betonnen plaat werd gestort, die de centrale binnenplaats, de schans en de frontliniebatterij omsloot. Aan weerszijden, aan de achterzijde, werden twee nieuwe barakken van 18 x 7 meter gebouwd ter vervanging van de bestaande. De vorm van het fort is een ovale halve cirkel met, bij de keel, een ovale betonnen schans die uitsteekt. Het heeft een lengte van 130 m en een maximale breedte van 70 m. De ligging en het feit dat de toegang verboden is, hebben het voor veel problemen behoed. Het is dan ook een van de bouwwerken die het minst te lijden heeft gehad van versterking. Zo kon men in juni 2007 het volgende bewonderen: twee Ponceletbruggen (toegang tot de redoute), vrijwel alle goederenliften, verschillende affuiten uit de Tweede Wereldoorlog, een bijna complete elektriciteitscentrale met zijn ALSTHOM-motor, een François-Vaillant-oven model 1887 type C of D, … En dan hebben we het nog niet eens gehad over de talrijke deurposten met de aanduidingen van de lokalen in het Duits, evenals een prachtig fresco dat eveneens dateert uit de Duitse bezetting. De kolenopslag bevat nog steeds enkele kubieke meters van deze brandstof. De redoute, hoewel gemoderniseerd, behield niettemin zijn dodemansknop bij elke ingang. In de centrale galerij rust een enorme metalen massa onder een hoek van 45° in het midden van het fort. Het betreft een lier waarvan de zuidelijke steunen door de ijzerbewerkers werden gezaagd. De steunen aan de noordzijde van de galerij bogen door onder het gewicht. Deze lier overbrugde de 0,80 m lange spoorlijn die dwars door het fort liep en moet een aanzienlijk hefvermogen hebben gehad. Het gehele noordelijke deel van het fort is bestemd voor de munitie en ladingen van de batterijen die bovenop het fort zijn geïnstalleerd. Ook hier zijn de goederenliften aanwezig en, het moet gezegd worden, we zijn zelden zoveel metaalresten tegengekomen. Veel balken zijn echter met een brander doorgesneden. Tijdens de berging van boven naar beneden vielen de metaalredders vele balken aan die de vloeren van de eerste verdieping ondersteunden, maar ze konden hun vernietigingswerk duidelijk niet voltooien… tot onze grote vreugde. De goederenliften zijn er nog steeds, evenals de roosters, luiken, planken voor de lading, om nog maar te zwijgen van de deurkozijnen… De bewapening van het fort was volledig op de bovenbouw geïnstalleerd. Alleen uit 1904 beschikken we over precieze gegevens, namelijk 6 x 32 c kanonnen in twee groepen van drie en twee batterijen van 4 x 100 mm snelvuur. De 32 c kanonnen waren aan weerszijden van de centrale vuurleiderspositie geïnstalleerd, terwijl de 100 mm batterijen de zijkanten van de hemelplaat bezet hielden. Al deze kanonnen vuurden barbettes af. We telden minstens vijf toegangswegen naar deze toppen. De hemelplaat is indrukwekkend met zijn enorme commando- en vuurleidingspost met twee smalle vizieren op zee. Deze kolos is niets anders dan de vuurleidingspost van de Castel Vendon-batterij, die in 1940 in volle opbouw door de Duitsers werd overvallen, 12,5 km verder naar het westen. Het onderste vizier bestuurde de vier 138 mm kanonnen die in de jaren 1930 op het fort waren geïnstalleerd en alleen het bovenste zou voor Castel Vendon worden gebruikt. Binnenin deze PdT vinden we op de muren de blauwe kleur die typisch is voor de bouwwerken van de Franse marine uit het interbellum. Een plafond diende als steun voor een kompasroos en verschillende gepantserde deuren ontsnapten aan de schroothandelaren. De Duitse bezetter vestigde zich daar met zijn parasitaire constructies, zoals deze luchtafweertoren achter en ten oosten van de PdT. Zo werden in het interbellum de toppen aangepast. Aan weerszijden van de PdT werden de 138 mm kanonnen gescheiden door luchtafweergeschut. Desondanks zijn er nog steeds minstens twee subzadels van P.A.-onderstellen van model 1882 voor 32 c kanonnen, namelijk de buitenste van groepen van drie, die de installatie van de 138 kanonnen geenszins belemmerden. Ter hoogte van laatstgenoemde werd de borstwering aangepast en we zien een trap met eendentreden. Ter plaatse van het linker luchtafweergeschut zien we nog steeds, gericht op Cherbourg, een Duits 37 mm kanon waarvan de staat van bewaring ons verbaasde. Opgemerkt dient te worden dat in 1944 de laatste Duitse verdedigers van de Festung Cherbourg zich hier verschansten. De Amerikaanse troepen bombardeerden het Centrale Fort, zoals blijkt uit de talrijke inslagen in de Flak-toren, maar ook op de granieten gevel aan de achterkant van het fort. In dit verband is het vermeldenswaard dat twee inslagen dicht bij elkaar, nabij de oostelijke ingang, plaatsvonden. Deze inslagen, waarschijnlijk van 57 of 75 mm, zijn verrassend weinig beschadigd. De ene raakte een puinsteen in het midden, de andere nabij een hoek. Als de tweede ongeveer twee kubieke decimeter graniet vernietigde, had de eerste geen ander effect dan dat de splinters divergerende lijnen van geringe diepte in de steen graven. Goed beton zou het niet beter hebben gedaan. De rechter luchtafweertank herbergt nog steeds het metalen kruis dat een onderstel voor een 37 mm Flak 36 kanon ondersteunt. Een ander kruis, dit keer met een onderstel, staat schuin tegenover de rechtervoorzijde van de PdT. Vanaf de achterkant van deze PdT kan men terugkeren naar de eerste verdieping van de voorste magazijnen, maar wees voorzichtig: de trap is erg smal met zijn met guano bedekte treden. Wanneer men hem van buitenaf neemt, moeten de ogen wennen aan de duisternis en is er geen leuning die te hulp schiet, hoewel er aan beide kanten niets te zien is. Aan weerszijden van het fort bevindt zich een kleine aanlegsteiger waarvan de pijlers elk twee 47 T.R.-kanonnen hadden. Deze pijlers hebben geen spoor meer van hen. Het is ook vermeldenswaard dat de drie forten op de dijk met deze dijk verbonden waren door een kistdam met daarop een dame. Er is er vandaag de dag nog maar één over die alle gewelddadigheden heeft doorstaan, en die zich links van het centrale fort bevindt. We hebben het meerdere keren kunnen bezoeken, waaronder een keer bij eb. Toen we naar de voorkant van het hoofdfort gingen, voelden we ons verpletterd door deze imposante en indrukwekkende massa. Eigendom van de marine, toegang is verboden. De weinige bevoorrechten die toestemming krijgen om het te bezoeken, bewaren er een onvergetelijke herinnering aan.

Fortress of Cherbourg, north of the city. A first fort was inaugurated on August 16, 1804. It was called "Bonaparte Battery" and then "Napoleon Battery." This battery was destroyed in February 1808 by a storm that left 176 (246?) dead. It was not until the July Monarchy that work resumed to erect a fort with two levels of casemates topped with barbette-firing guns, all arranged around an oval courtyard. This fort was completed in 1859. Around 1890, the height of the redoubt was reduced before pouring a 3 m thick concrete slab, enclosing the central courtyard, the redoubt, and the front-line battery. On either side, to the rear, two new barracks measuring 18 x 7 m were built, replacing the existing ones. The shape of the fort is an oval semicircle with, at the throat, an oval concrete redoubt projecting. It has a length of 130 m and a maximum width of 70 m. Its location and the fact that access is prohibited have preserved it from many problems, so it is one of the structures that suffered the least from reinforcement. Thus, in June 2007, one could observe: two Poncelet bridges (access to the redoubt), practically all the freight elevators, several gun carriages from the Second World War, an almost complete electrical plant with its ALSTHOM motor, a François-Vaillant furnace model 1887 type C or D, … This is without counting the very numerous door frames with the designations of the premises in German, as well as a splendid fresco also dating from the German occupation. The coal store still contains several cubic meters of this fuel. The redoubt, although modernized, nonetheless retained its deadmen at each of its entrances. In the central gallery, an enormous metal mass rests at a 45° angle in the center of the fort. It is a winch whose southern supports were cut by the ironworkers. The supports on the north side of the gallery bent under the weight. This winch surmounted the 0.80 m railway track which crossed the fort in its length and must have had a serious lifting capacity. The entire northern part of the fort is devoted to the ammunition and charges of the batteries installed on the tops of the fort. Here too, the freight elevators are present and, it must be admitted, we have rarely encountered so many metal remains. However, many beams were cut with a blowtorch. As the recovery was carried out from top to bottom, the metal salvagers attacked many beams supporting the floors of the first floor, but, clearly, they were unable to complete their work of destruction… to our great delight. The freight elevators are still there, as are the grilles, shutters, shelves for the loads, not to mention the door frames,… The fort's armament was installed entirely on its superstructures. We only have precise details from 1904, namely 6 x 32 c guns in two groups of three and two batteries of 4 x 100 mm rapid fire. The 32 c guns were installed on either side of the central fire director position, while the 100 mm batteries occupied the sides of the sky slab. All these guns fired barbettes. We counted at least five access routes to these tops. The sky slab is impressive with its enormous command and fire direction post which has two narrow visors at sea. This behemoth is none other than the fire direction post of the Castel Vendon battery surprised in 1940 by the Germans in full construction, 12.5 km further west. The lower visor controlled the four 138 mm guns installed on the fort in the 1930s and only the upper one was to be used for Castel Vendon. Inside this PdT, we find on the walls the blue color typical of the constructions of the French Navy of the interwar period. A ceiling served as a support for a compass rose and several armored doors escaped the scrap dealers. The German occupier went there with its parasitic constructions such as this anti-aircraft defense tower behind and to the east of the PdT. Thus, in the interwar period, the tops were modified. On each side of the PdT, the 138 mm guns were separated by anti-aircraft defense guns. Despite this, at least two sub-saddles of P.A. model 1882 carriages for 32 c guns are still there, in fact the outer ones of groups of three which in no way hindered the installation of the 138 guns. At the height of the latter, the parapet was modified and we will note duck-step stairs. At the location of the left anti-aircraft gun, we can still see, aimed at the city of Cherbourg, a German 37 mm cannon whose state of preservation astonished us. It should be noted that in 1944, the last German defenders of the Festung Cherbourg entrenched themselves here. The U.S. troops bombarded the Central Fort as evidenced by the numerous impacts in the Flak tower, but also on the granite facing at the rear of the fort. In this regard, it is worth noting two impacts close to each other near the eastern entrance. These impacts, probably from the 57 or 75 mm, are surprisingly little damaged. One hit a rubble stone in the center, the other near a corner. If the second blasted about two cubic decimeters of granite, the first had no other effect than to dig with its splinters diverging lines of little depth in the stone. Good concrete would not have behaved better. The right anti-aircraft tank still houses the metal cross supporting a carriage for a 37 mm Flak 36 gun. Another cross, with a carriage this time, is tilted near the right front of the PdT. From the rear of this PdT, one can return to the first floor of the front-end magazines, but be careful, the staircase is very narrow with its steps covered in guano and when one takes it from outside, the eyes must get used to the darkness and no railing comes to your aid although on each side there is nothing. On either side of the fort there is a small docking port whose pierheads each received two 47 T.R. cannons. These pierheads retain no trace of them. It should also be noted that the three forts on the dike were connected to this dike by a cofferdam topped with a lady, that today there remains only one having resisted all the outrages, and that it is located to the left of the Central fort. We had the chance to visit it several times, including one at low tide and having gone to the front of the head front, we felt crushed by this imposing and impressive mass. Property of the Navy, access is prohibited. The few privileged people who obtain permission to visit keep an unforgettable memory of it.

Cherbourgské Pevnost, severně od města. První pevnost byla slavnostně otevřena 16. srpna 1804. Jmenovala se „Bonaparteova baterie“ a poté „Napoleonova baterie“. Tato baterie byla zničena v únoru 1808 bouří, která si vyžádala 176 (246?) obětí. Teprve za červencové monarchie byly obnoveny práce na výstavbě pevnosti se dvěma úrovněmi kasemat zakončených barbetními děly, vše uspořádané kolem oválného nádvoří. Tato pevnost byla dokončena v roce 1859. Kolem roku 1890 byla výška reduty snížena a poté byla nalita 3 m silná betonová deska, která obklopovala centrální nádvoří, redutu a přední baterii. Po obou stranách, vzadu, byly postaveny dvě nová kasárna o rozměrech 18 x 7 m, která nahradila stávající. Tvar pevnosti je oválný půlkruh s vyčnívající oválnou betonovou redutou v hrdle. Má délku 130 m a maximální šířku 70 m. Jeho umístění a zákaz přístupu ho uchránily před mnoha problémy, takže je jednou ze staveb, které nejméně utrpěly zesílením. V červnu 2007 bylo možné pozorovat: dva Ponceletovy mosty (přístup k redutě), prakticky všechny nákladní výtahy, několik lafet z druhé světové války, téměř kompletní elektrárnu s motorem ALSTHOM, pec François-Vaillant model 1887 typ C nebo D,… A to nepočítaje velmi četné zárubně s označením prostor v němčině, stejně jako nádhernou fresku, která rovněž pochází z německé okupace. Sklad uhlí stále obsahuje několik metrů krychlových tohoto paliva. Reduta, ačkoli byla modernizována, si u každého ze svých vchodů zachovala své dělostřelce. V centrální galerii spočívá v úhlu 45° uprostřed pevnosti obrovská kovová masa. Je to naviják, jehož jižní podpěry byly přeříznuty železáři. Podpěry na severní straně galerie se prohnuly pod tíhou. Tento naviják převyšoval železniční trať o délce 0,80 m, která křižovala pevnost v celé své délce a musel mít značnou nosnost. Celá severní část pevnosti je věnována munici a nábojům baterií instalovaných na vrcholcích pevnosti. I zde jsou přítomny nákladní výtahy a je třeba přiznat, že jsme se s tolika kovovými pozůstatky setkali jen zřídka. Mnoho trámů však bylo přeříznuto hořákem. Protože se vyprošťování provádělo odshora dolů, kovoví záchranáři zaútočili na mnoho trámů nesoucích podlahy prvního patra, ale zjevně nebyli schopni dokončit své ničivé dílo… k naší velké radosti. Nákladní výtahy jsou stále tam, stejně jako mříže, okenice, police na náklady, nemluvě o zárubních… Výzbroj pevnosti byla instalována výhradně na jejích nástavbách. Přesné podrobnosti máme až z roku 1904, a to 6 x 32 děl ve dvou skupinách po třech a dvě baterie 4 x 100 mm rychlopalných děl. 32 kanónů typu c bylo instalováno po obou stranách centrálního stanoviště pro řízení palby, zatímco 100mm baterie obsadily boky vyhlídkové plošiny. Všechny tyto kanóny střílely z barbet. Napočítali jsme nejméně pět přístupových cest k těmto vrcholům. Vyhlídková plošina je impozantní svým obrovským velitelským a palebným stanovištěm, které má na moři dva úzké průzory. Tento gigant není nic jiného než palebné stanoviště baterie Castel Vendon, kterou v roce 1940 Němci v plné výstavbě přepadli 12,5 km dále na západ. Spodní průzor ovládal čtyři 138mm kanóny instalované na pevnosti ve 30. letech 20. století a pouze ten horní měl být použit pro Castel Vendon. Uvnitř této PdT nacházíme na stěnách modrou barvu typickou pro stavby francouzského námořnictva meziválečného období. Strop sloužil jako podpěra pro růžici kompasu a několik obrněných dveří uniklo obchodníkům se šrotem. Německý okupant se tam dostal se svými parazitickými konstrukcemi, jako je tato protiletadlová obranná věž za a východně od PdT. V meziválečném období byly tedy upraveny střechy. Na každé straně PdT byly 138mm kanóny odděleny protiletadlovými obrannými kanóny. Navzdory tomu se stále nacházejí nejméně dvě podsedla lafet P.A. model 1882 pro 32 kanónů typu c, ve skutečnosti vnější sedla skupin po třech, která nijak nebránila instalaci 138mm kanónů. Ve výšce druhého byl upraven parapet a všimneme si schodů s kachními stupni. Na místě levého protiletadlového kanónu stále vidíme, mířící na město Cherbourg, německý 37mm kanón, jehož stav zachování nás ohromil. Je třeba poznamenat, že v roce 1944 se zde ukopali poslední němečtí obránci opevnění Cherbourg. Americké jednotky bombardovaly centrální pevnost, o čemž svědčí četné zásahy do protiletadlové věže, ale také do žulového obložení v zadní části pevnosti. V tomto ohledu stojí za zmínku dva zásahy blízko sebe poblíž východního vchodu. Tyto zásahy, pravděpodobně z děla ráže 57 nebo 75 mm, jsou překvapivě málo poškozeny. Jeden zasáhl suťový kámen uprostřed, druhý blízko rohu. Pokud druhý odpálil asi dva krychlové decimetry žuly, první neměl jiný účinek, než že svými střepinami vyryl v kameni rozbíhavé linie malé hloubky. Dobrý beton by se nechoval lépe. Pravý protiletadlový tank stále ukrývá kovový kříž nesoucí lafetu pro kanón Flak 36 ráže 37 mm. Další kříž, tentokrát s lafetou, je nakloněn blízko pravé přední části PdT. Ze zadní části tohoto PdT se lze vrátit do prvního patra předních skladů, ale buďte opatrní, schodiště je velmi úzké se schody pokrytými guánem a když se po něm dostanete zvenčí, oči si musí zvyknout na tmu a žádné zábradlí vám nepomůže, i když na obou stranách nic není. Po obou stranách pevnosti je malý dokovací port, jehož vrcholy pilířů obsahovaly vždy dva kanóny ráže 47 T.R. Tyto vrcholy pilířů po nich nezachovaly žádnou stopu. Je třeba také poznamenat, že tři pevnosti na hrázi byly s touto hrází spojeny kesonem s dámou na vrcholu, že dnes zbývá pouze jedna, která odolala všem násilnostem, a že se nachází nalevo od centrální pevnosti. Měli jsme možnost ji navštívit několikrát, včetně jednoho při odlivu, a když jsme se dostali do přední části fronty, cítili jsme se zdrceni touto impozantní a působivou masou. Majetek námořnictva, přístup je zakázán. Několik privilegovaných osob, které získají povolení k návštěvě, si na ni uchovává nezapomenutelnou vzpomínku.