Place de Cherbourg, nord-ouest de la ville, 1787-1806. La pointe de Querqueville est située entre l'anse de Querqueville à l'ouest et la baie de Querqueville à l'est. Cette baie, englobée par la digue de Querqueville, constitue l'extrémité ouest de la grande rade. Avec une telle situation, qui plus est 3000 m au nord-ouest de l'arsenal, il convenait de faire de cette pointe un pilier essentiel de la défense. Cette pointe peut s'imaginer comme un carré d'un kilomètre de côté dont les diagonales indiqueraient les quatre points cardinaux. Si, aujourd'hui, seul le front nord-est a conservé ses défenses, d'autres batteries occupaient le terrain dans la période nous intéressant. Le fort de Querqueville connut une genèse qui valut bien des tracas à ses concepteurs tant et si bien qu'il ne fut achevé qu'en 1806. Il fut construit sur l'emplacement d'un ancien fort dont le front de tête était aussi un arc de cercle, mais nettement plus petit et non casematé. Vu du ciel, ce fort est constitué d'un hémicycle, comme tracé au compas dont la pointe eût été fichée dans le passage couvert de la gorge. Cet hémicycle s'étend en fait sur sept douzièmes d'un cercle parfait, donc débordant légèrement du diamètre. Ce débordement définit la brisure de la gorge qui apparaît en chevron. Pour sa construction, ce sont les conceptions de Montalembert qui inspirèrent l'ingénieur de Caux car, à l'époque, surtout pour des questions d'enfumement lors des tirs, les casemates n'étaient pas bien considérées. À cet argument, on opposait une quasi invulnérabilité des pièces dont l'affût à aiguille autorisait un débattement maximal pour une embrasure minimale, sans parler de l'escarpe courbe n'offrant aucun replat aux tirs d'écharpe. L'hémicycle aligne 49 casemates à canon, casemates ouvertes à l'arrière sur une vaste cour. Un casernement à deux niveaux occupe la gorge, mais deux autres casemates à canon occupent le rez-de-chaussée de chaque côté, prolongeant ainsi les lignes de l'hémicycle et portant à 53 le nombre d'embrasures à garnir. Il semble bien que jamais il ne fut envisagé de créer par dessus ces casemates un étage de feux pour pièces à barbette ; en effet tant la fréquence de la méchante humeur des flots de la Manche que la faible hauteur de la construction n'auraient pas manqué de faire reculer les initiateurs d'un pareil projet. Par gros temps, les flots impétueux viennent s'abattre jusque dans la cour. Il est évident que les embrasures de l'hémicycle étaient murées et découvertes uniquement en cas de besoin. Néanmoins, les archives montrent un projet de 1876 qui aurait consisté en l'élévation d'une butte à l'intérieur de la moitié gauche de cette cour, butte qui aurait supporté quatre canons de 24 c. Le front de terre était déjà bastionné, mais la configuration actuelle ne fut établie qu'après 1850. La présence dès le départ de ces deux bastions, dont l'oriental couvert par une lunette, explique l'absence de défense perpendiculaire de la gorge du fort. Les fronts de terre et de mer apparaissent alors comme un vaste ensemble, presque rectangulaire avec un bastion à chaque angle, hormis au saillant III, où se trouvait l'hémicycle casematé, la grande médiane de cet ensemble étant constituée par un fossé en eaux alimenté par la mer. En 1850 donc, on remanie tout ce qui se trouve en dehors de l'hémicycle. La médiane en eaux est brisée pour épouser les nouveaux fronts latéraux dont l'arrière constitue désormais la nouvelle réelle escarpe de l'ensemble. Les ouvrages au-delà du fossé aquatique étant arasés, on ne laisse plus sur la rive sud du fossé qu'un petit ravelin crénelé protégeant vaille que vaille la nouvelle entrée d'escarpe d'un tir direct. L'ensemble va très vite être divisé en quatre ouvrages numérotés de 1 à 4. L'ouvrage 1 n'est autre que le fort, l'hémicycle proprement dit. En 1881, seules treize de ses casemates sont armées (n° 30 à 42) ; les dix premières par un canon de 30 (165 mm), les trois dernières par un obusier de 22 c lisse. Notons toutefois que cet armement avait été déclassé depuis 1875. Nous ignorons si un jour, chaque embrasure fut armée, mais nous devons avouer être curieux de savoir comment on pouvait assurer le service d'un obusier de 22 c lisse depuis ce genre de casemate sans modifier l'embrasure. Une des casemates de l'hémicycle, la n° 14, recevra un feu de tir en 1910. Son abri de jour était établi dans la casemate n° 13 et son usine dans la n° 12. La toiture de la caserne de gorge recevra un poste de commandement en béton, en fait le poste de commande du projecteur, depuis lequel d'éventuelles communications optiques pouvaient être assurées vers les batteries de Nacqueville et d'Amfréville. Nous retiendrons également sur cette toiture, l'assommoir, plus décoratif que réellement défensif, surmontant le porche d'entrée principal. Cet ouvrage 1 est bâti en granit (arkose ?) et en schistes verts dont l'appareillage est superbe. L'ouvrage 3 englobe l'entrée de l'enveloppe, des casernes et des magasins ajoutés en 1874 sur la gauche après l'entrée. Cet alignement de magasins et de chambrées comprend en son centre deux citernes construites en élévation et au niveau du premier étage, à l'arrière, un chemin couvert permettait de servir les créneaux de fusillade de l'escarpe du front de tête entre hémicycle et ouvrage 4. Cet ouvrage 3 comprend aussi, un magasin à poudre du modèle 1874, situé sous le parapet de l'escarpe de gorge, à l'arrière droit du fort soit côté ouvrage 2. Ce magasin à poudre, à voûte en plein cintre et à trois créneaux à lampe est dans un état moyen, mais le chevron à la jonction des murs et du plancher, chevron destiné à éviter l'accumulation de pulvérin dans les encoignures, est encore visible. Plusieurs barbacanes latérales, donnant dans les gaines de ventilation, sont encore pourvues de leur volet métallique. L'entrée de l'enveloppe possédait un pont-levis à la Poncelet dont seules subsistent les roues ; les masselottes et le tablier ayant disparu. Cette entrée débouche quelques dizaines de mètres en arrière du saillant I de l'ouvrage 1. Enfin, du ravelin déjà évoqué ne subsistent que des pans de murs à sa jonction avec le fossé aquatique. Pour l'anecdote, alors chef de bataillon, le futur général Léon Raffenel (14/08/1856-22/08/1914), commanda le fort de Querqueville et le bataillon du 136ème de ligne qui y était stationné, de décembre 1894 à octobre 1899. Raffenel fut le commandant des troupes françaises lors de la désastreuse bataille de Rossignol (Ardennes belges) lors de laquelle il périt. Aujourd'hui (06/2007), la presse locale fait état d'une probable mise en vente de l'ensemble des 4 ouvrages or, il semble bien que l'hémicycle, un des plus spectaculaires au monde, ne soit même pas inscrit à l'inventaire du patrimoine historique. Selon que l'on soit optimiste ou pessimiste, chacun se fera sa propre vision de l'avenir de cet ensemble fortifié sans pareil dans l'Hexagone. En attendant, le fort fait encore partie du périmètre de l'école des Fourriers mais peut être visité chaque année, en juin, à l'occasion de la journée portes ouvertes de cette école.

Festung von Cherbourg, nordwestlich der Stadt, 1787-1806. Die Landspitze von Querqueville liegt zwischen der Bucht von Querqueville im Westen und der Bai von Querqueville im Osten. Diese Bai, eingeschlossen vom Deich von Querqueville, bildet das westliche Ende der großen Reede. Bei einer solchen Lage, zudem 3000 m nordwestlich des Arsenals, musste diese Spitze zu einem wesentlichen Stützpunkt der Verteidigung gemacht werden. Diese Landspitze kann man sich als ein Quadrat von einem Kilometer Seitenlänge vorstellen, dessen Diagonalen die vier Himmelsrichtungen anzeigen würden. Wenn heute nur die Nordostfront ihre Verteidigungsanlagen bewahrt hat, belegten in der für uns interessanten Zeit andere Batterien das Gelände. Das Fort Querqueville erlebte eine Entstehungsgeschichte, die seinen Konstrukteuren viele Schwierigkeiten bereitete, so dass es erst 1806 fertiggestellt wurde. Es wurde auf dem Gelände eines alten Forts errichtet, dessen Stirnfront ebenfalls ein Kreisbogen war, aber deutlich kleiner und nicht kasemattiert. Von oben betrachtet besteht das Fort aus einem Halbrund, als wäre es mit einem Zirkel gezeichnet worden, dessen Spitze in der überwölbten Halspassage steckt. Dieses Halbrund erstreckt sich tatsächlich über sieben Zwölftel eines perfekten Kreises, überragt also leicht den Durchmesser. Diese Ausbuchtung definiert den Knick der Kehle, die als Zickzack erscheint. Für seinen Bau inspirierten die Konzepte von Montalembert den Ingenieur de Caux, denn zu jener Zeit waren Kasematten, besonders wegen der Rauchentwicklung beim Schießen, nicht gut angesehen. Dem wurde die nahezu unverwundbare Aufstellung der Geschütze entgegengehalten, bei der die Nadelgabelung eine maximale Schwenkbarkeit bei minimaler Schartenöffnung erlaubte, ganz zu schweigen von der gekrümmten Escarpe, die keine Absätze für Querschüsse bot. Das Halbrund reiht 49 Kanonenkasematten auf, die auf der Rückseite zu einem großen Hof offen sind. Eine zweistöckige Unterkunft nimmt die Kehle ein, aber zwei weitere Kanonenkasematten belegen das Erdgeschoss auf jeder Seite, verlängern so die Linien des Halbrunds und erhöhen die Anzahl der zu bestückenden Scharten auf 53. Es scheint, dass niemals erwogen wurde, über diesen Kasematten eine Etage für Geschütze in Barbetten zu errichten; tatsächlich hätten sowohl die häufige Unbill der Kanalwellen als auch die geringe Bauhöhe die Initiatoren eines solchen Projekts zweifellos zurückschrecken lassen. Bei schwerem Wetter schlagen die ungestümen Wellen bis in den Hof. Es ist offensichtlich, dass die Scharten des Halbrunds vermauert und nur bei Bedarf geöffnet wurden. Dennoch zeigen die Archive ein Projekt von 1876, das die Aufschüttung eines Hügels in der linken Hälfte dieses Hofs vorsah, ein Hügel, der vier 24-cm-Kanonen getragen hätte. Die Landfront war bereits bastioniert, aber die heutige Konfiguration wurde erst nach 1850 festgelegt. Die von Anfang an vorhandenen beiden Bastionen, wovon die östliche von einer Lünette gedeckt war, erklären das Fehlen einer senkrechten Verteidigung der Kehle des Forts. Die Land- und Seefronten erscheinen dann als ein weites Ensemble, fast rechteckig mit einer Bastion an jeder Ecke, außer am Saillant III, wo sich das kasemattierte Halbrund befand, wobei der große Mittelteil dieses Ensembles von einem von der Meer gespeisten Wassergraben gebildet wurde. 1850 also wird alles außerhalb des Halbrunds umgestaltet. Der Wassergraben wird gebrochen, um sich den neuen Seitenfronten anzupassen, deren Rückseite fortan die neue eigentliche Escarpe des Ganzen bildet. Die Werke jenseits des Wassergrabens werden eingeebnet, auf dem Südufer des Grabens bleibt nur noch eine kleine gekrenelte Lünette, die notdürftig den neuen Escarpeneingang vor direktem Beschuss schützt. Das Ganze wird sehr schnell in vier Werke unterteilt, nummeriert von 1 bis 4. Werk 1 ist nichts anderes als das Fort, das Halbrund im eigentlichen Sinne. 1881 sind nur dreizehn seiner Kasematten bewaffnet (Nr. 30 bis 42); die ersten zehn mit einer 30er (165 mm) Kanone, die letzten drei mit einer glatten 22-cm-Haubitze. Man beachte jedoch, dass diese Bewaffnung seit 1875 außer Dienst gestellt war. Wir wissen nicht, ob jemals jede Scharte bewaffnet war, aber wir müssen zugeben, neugierig zu sein, wie der Betrieb einer glatten 22-cm-Haubitze von solch einer Kasematte aus ohne Änderung der Scharte gewährleistet werden konnte. Eine der Kasematten des Halbrunds, Nr. 14, wird 1910 ein Scheinwerferlicht erhalten. Ihr Tagesunterstand war in der Kasematte Nr. 13 eingerichtet und ihre Kraftzentrale in Nr. 12. Das Dach der Halskaserne wird einen Betonkommandoposten erhalten, eigentlich die Befehlsstelle des Scheinwerfers, von der aus eventuelle optische Kommunikation zu den Batterien von Nacqueville und Amfréville sichergestellt werden konnte. Wir werden auf diesem Dach auch den Fallgatter über dem Haupteingangsportal erwähnen, dekorativer als wirklich defensiv. Dieses Werk 1 ist aus Granit (Arkose?) und grünen Schiefern gebaut, deren Mauerwerk hervorragend ist. Werk 3 umfasst den Eingang der Umwallung, der Kasernen und der 1874 links nach dem Eingang hinzugefügten Magazine. Diese Reihe von Magazinen und Schlafsälen umfasst in ihrer Mitte zwei in die Höhe gebaute Zisternen und im ersten Stock, hinten, einen gedeckten Weg, der die Schießscharten der Escarpe der Stirnfront zwischen Halbrund und Werk 4 bedienen ließ. Dieses Werk 3 enthält auch ein Pulvermagazin des Modells 1874, gelegen unter der Brustwehr der Halsescarpe, rechts hinten am Fort, also auf der Seite von Werk 2. Dieses Pulvermagazin mit Tonnengewölbe und drei Lampenscharten ist in mittlerem Zustand, aber die Kehle am Übergang von Wänden und Boden, die Kehle zur Vermeidung von Pulverstaubansammlungen in den Ecken, ist noch sichtbar. Mehrere seitliche Auslässe, die in die Belüftungsschächte führen, sind noch mit ihren metallischen Klappen versehen. Der Eingang der Umwallung besaß eine Zugbrücke nach Poncelet, von der nur die Räder übrig sind; die Gegengewichte und das Brückentableau sind verschwunden. Dieser Eingang mündet einige Dutzend Meter hinter dem Saillant I von Werk 1. Schließlich sind von der bereits erwähnten Lünette nur noch Mauerstücke an ihrer Verbindung mit dem Wassergraben erhalten. Anekdotisch: Als Bataillonschef kommandierte der spätere General Léon Raffenel (14.08.1856-22.08.1914) von Dezember 1894 bis Oktober 1899 das Fort Querqueville und das dort stationierte Bataillon des 136. Linienregiments. Raffenel war der Befehlshaber der französischen Truppen während der verheerenden Schlacht von Rossignol (Belgische Ardennen), in der er umkam. Heute (06/2007) berichtet die lokale Presse von einem wahrscheinlichen Verkauf der gesamten 4 Werke, wobei das Halbrund, eines der spektakulärsten der Welt, nicht einmal im Inventar des historischen Erbes verzeichnet zu sein scheint. Je nachdem, ob man optimistisch oder pessimistisch ist, wird sich jeder seine eigene Vorstellung von der Zukunft dieses in Frankreich einmaligen Befestigungskomplexes machen. In der Zwischenzeit gehört das Fort noch zum Gelände der Fourierschule, kann aber jedes Jahr im Juni anlässlich des Tags der offenen Tür dieser Schule besichtigt werden.

Vesting van Cherbourg, noordwesten van de stad, 1787-1806. De punt van Querqueville ligt tussen de inham van Querqueville in het westen en de baai van Querqueville in het oosten. Deze baai, omsloten door de dijk van Querqueville, vormt het westelijke uiteinde van de grote rede. Met een dergelijke ligging, bovendien 3000 m ten noordwesten van het arsenaal, was het gepast van deze punt een essentiële pijler van de verdediging te maken. Deze punt kan men zich voorstellen als een vierkant van een kilometer zijde waarvan de diagonalen de vier windrichtingen zouden aanduiden. Als vandaag alleen de noordoostfront zijn verdedigingswerken heeft behouden, bezetten in de voor ons interessante periode andere batterijen het terrein. Het fort van Querqueville kende een ontstaansgeschiedenis die zijn ontwerpers veel hoofdbrekens kostte, zodat het pas in 1806 voltooid werd. Het werd gebouwd op de plaats van een oud fort waarvan de voorhoofd eveneens een cirkelboog was, maar duidelijk kleiner en niet gekazemat. Vanuit de lucht gezien bestaat dit fort uit een halve cirkel, als getrokken met een passer waarvan de punt in de overdekte keeldoorgang gestoken zou zijn. Deze halve cirkel strekt zich in feite uit over zeven twaalfden van een perfecte cirkel, dus licht uitstekend over de diameter. Deze uitstulping definieert de breuk van de keel die als een chevron verschijnt. Voor zijn bouw inspireerden de concepties van Montalembert de ingenieur de Caux, want in die tijd waren kazematten, vooral vanwege rookontwikkeling bij het schieten, niet goed beschouwd. Daartegenover werd een quasi-onkwetsbaarheid van de stukken gesteld, waarvan de naaflaffet een maximale draai mogelijk maakte voor een minimale schietopening, om nog te zwijgen van de gebogen escarpe die geen aanzet bood voor flankvuur. De halve cirkel schikt 49 kanonkazematten, kazematten open aan de achterzijde op een ruime binnenplaats. Een onderkomen met twee niveaus neemt de keel in, maar twee andere kanonkazematten bezetten het gelijkvloers aan elke zijde, verlengen zo de lijnen van de halve cirkel en brengen het aantal te vullen schietgaten op 53. Het lijkt erop dat nooit overwogen werd boven deze kazematten een verdieping voor stukken op barbette te creëren; inderdaad zouden zowel de frequentie van de slechte humeur van de Kanaalgolven als de geringe bouwhoogte de initiatiefnemers van een dergelijk project ongetwijfeld hebben doen terugdeinzen. Bij ruw weer slaan de onstuimige golven tot op de binnenplaats. Het is duidelijk dat de schietgaten van de halve cirkel dichtgemetseld waren en alleen bij noodzaak geopend werden. Niettemin tonen de archieven een project van 1876 dat zou hebben bestaan uit de oprichting van een heuvel in de linkerhelft van deze binnenplaats, een heuvel die vier 24 cm kanonnen zou hebben gedragen. Het landfront was al gebastioneerd, maar de huidige configuratie werd pas na 1850 vastgesteld. De aanwezigheid vanaf het begin van deze twee bastions, waarvan de oostelijke bedekt door een lunet, verklaart het ontbreken van een loodrechte verdediging van de keel van het fort. De land- en zeefronten verschijnen dan als een uitgebreid ensemble, bijna rechthoekig met een bastion op elke hoek, behalve aan de saillant III, waar het gekazematte halve cirkel zich bevond, de grote middelste van dit ensemble bestaande uit een van de zee gevoede watergracht. In 1850 dus wordt alles buiten de halve cirkel herzien. De watergracht wordt gebroken om zich aan de nieuwe zijfronten aan te passen, waarvan de achterzijde voortaan de nieuwe werkelijke escarpe van het geheel vormt. De werken voorbij de watergracht worden geëffend, op de zuidoever van de gracht blijft alleen een kleine gekanteelde lunet over die zo goed als het kan de nieuwe escarpe-ingang tegen direct vuur beschermt. Het geheel wordt snel verdeeld in vier werken genummerd van 1 tot 4. Werk 1 is niets anders dan het fort, de halve cirkel zelf. In 1881 zijn slechts dertien van zijn kazematten bewapend (nr. 30 tot 42); de eerste tien met een 30 (165 mm) kanon, de laatste drie met een gladde 22 cm houwitser. Merken we echter op dat deze bewapening sinds 1875 was afgevoerd. We weten niet of ooit elk schietgat bewapend was, maar we moeten toegeven nieuwsgierig te zijn hoe men de bediening van een gladde 22 cm houwitser vanaf dit soort kazemat zonder wijziging van het schietgat kon verzekeren. Een van de kazematten van de halve cirkel, nr. 14, zal in 1910 een schijnwerperlicht ontvangen. Haar dagonderkomen was ingericht in kazemat nr. 13 en haar energiecentrale in nr. 12. Het dak van de keelkazerne zal een betonnen commandopost ontvangen, eigenlijk de bedieningspost van de schijnwerper, vanwaaruit eventuele optische communicatie naar de batterijen van Nacqueville en Amfréville verzekerd kon worden. We zullen ook op dit dak de valhek boven de hoofdpoort vermelden, decoratiever dan echt defensief. Dit werk 1 is gebouwd in graniet (arkose?) en groene leistenen waarvan het metselwerk prachtig is. Werk 3 omvat de ingang van de omwalling, de kazernes en de in 1874 links na de ingang toegevoegde magazijnen. Deze rij van magazijnen en slaapzalen omvat in haar midden twee in hoogte gebouwde cisterne en op de eerste verdieping, achteraan, een overdekte weg die de schietgaten van de escarpe van het voorhoofd tussen halve cirkel en werk 4 liet bedienen. Dit werk 3 bevat ook een kruitmagazijn van het model 1874, gelegen onder de borstwering van de keel-escarpe, aan de rechterachterkant van het fort dus aan de zijde van werk 2. Dit kruitmagazijn, met tongewelf en drie lampnissen, is in gemiddelde staat, maar de keper op de overgang van muren en vloer, keper bestemd om ophoping van kruidstof in de hoeken te vermijden, is nog zichtbaar. Verscheidene zijdelingsche uitlaten, uitkomend in de ventilatiekanalen, zijn nog voorzien van hun metalen klep. De ingang van de omwalling bezat een ophaalbrug naar Poncelet waarvan alleen de wielen resteren; de tegengewichten en het val zijn verdwenen. Deze ingang komt uit enkele tientallen meters achter de saillant I van werk 1. Ten slotte, van de reeds vermelde lunet blijven alleen muurstukken op haar verbinding met de watergracht over. Anekdotisch: als bataljonschef commandeerde de toekomstige generaal Léon Raffenel (14/08/1856-22/08/1914) van december 1894 tot oktober 1899 het fort Querqueville en het daar gestationeerde bataljon van het 136e linieregiment. Raffenel was de commandant van de Franse troepen tijdens de rampzalige slag van Rossignol (Belgische Ardennen) waarbij hij omkwam. Vandaag (06/2007) bericht de lokale pers van een waarschijnlijke verkoop van het geheel van de 4 werken, terwijl het halve cirkel, een van de meest spectaculaire ter wereld, niet eens in de inventaris van het historisch erfgoed lijkt ingeschreven. Naargelang men optimistisch of pessimistisch is, zal ieder zich zijn eigen visie vormen op de toekomst van dit vestingcomplex zonder weerga in Frankrijk. In afwachting maakt het fort nog deel uit van het perimeter van de school voor Fouriers maar kan het elk jaar, in juni, bezocht worden naar aanleiding van de opendeurdag van deze school.

Fortress of Cherbourg, northwest of the town, 1787-1806. The point of Querqueville is located between the cove of Querqueville to the west and the bay of Querqueville to the east. This bay, enclosed by the Querqueville dyke, constitutes the western end of the large roadstead. With such a location, moreover 3000 m northwest of the arsenal, it was appropriate to make this point an essential pillar of the defense. This point can be imagined as a square one kilometer on a side whose diagonals would indicate the four cardinal points. If today only the northeast front has retained its defenses, other batteries occupied the ground in the period of interest to us. Fort Querqueville had a genesis that caused much trouble for its designers, so much so that it was not completed until 1806. It was built on the site of an old fort whose head front was also an arc of a circle, but much smaller and not casemated. Seen from the sky, this fort consists of a hemicycle, as drawn with a compass whose point would have been stuck in the covered passage of the gorge. This hemicycle actually extends over seven twelfths of a perfect circle, thus slightly protruding from the diameter. This protrusion defines the break of the gorge which appears as a chevron. For its construction, it was the concepts of Montalembert that inspired engineer de Caux because, at the time, especially due to smoke issues during firing, casemates were not well regarded. To this argument, a quasi invulnerability of the guns was opposed, whose needle carriage allowed maximum traverse for a minimal embrasure, not to mention the curved scarp offering no ledge for enfilade fire. The hemicycle lines up 49 gun casemates, casemates open at the rear onto a large courtyard. A two-story barracks occupies the gorge, but two other gun casemates occupy the ground floor on each side, thus extending the lines of the hemicycle and bringing the number of embrasures to be fitted to 53. It seems that it was never envisaged to create a level of fire for barbette guns above these casemates; indeed both the frequency of the foul mood of the Channel waves and the low height of the construction would undoubtedly have deterred the initiators of such a project. In heavy weather, the impetuous waves come crashing right into the courtyard. It is obvious that the embrasures of the hemicycle were walled up and uncovered only when necessary. Nevertheless, archives show a project from 1876 that would have consisted of raising a mound inside the left half of this courtyard, a mound that would have supported four 24 cm guns. The land front was already bastioned, but the current configuration was not established until after 1850. The presence from the outset of these two bastions, the eastern one covered by a lunette, explains the absence of perpendicular defense of the fort's gorge. The land and sea fronts then appear as a vast ensemble, almost rectangular with a bastion at each corner, except at Salient III, where the casemated hemicycle was located, the large median of this ensemble being formed by a water-filled ditch fed by the sea. In 1850, therefore, everything outside the hemicycle is reworked. The water median is broken to follow the new lateral fronts whose rear now constitutes the new real scarp of the whole. The works beyond the aquatic ditch being leveled, only a small crenellated ravelin is left on the south bank of the ditch, protecting as best it can the new scarp entrance from direct fire. The whole will quickly be divided into four works numbered from 1 to 4. Work No. 1 is none other than the fort, the hemicycle proper. In 1881, only thirteen of its casemates are armed (Nos. 30 to 42); the first ten with a 30 (165 mm) gun, the last three with a smooth 22 cm howitzer. Note, however, that this armament had been decommissioned since 1875. We do not know if ever each embrasure was armed, but we must admit to being curious how one could ensure the service of a smooth 22 cm howitzer from this kind of casemate without modifying the embrasure. One of the hemicycle casemates, No. 14, will receive a searchlight in 1910. Its day shelter was set up in casemate No. 13 and its power plant in No. 12. The roof of the gorge barracks will receive a concrete command post, actually the searchlight control post, from which possible optical communications could be ensured to the batteries of Nacqueville and Amfréville. We will also note on this roof, the portcullis, more decorative than truly defensive, surmounting the main entrance porch. This work 1 is built of granite (arkose?) and green slates whose masonry is superb. Work 3 includes the entrance to the envelope, the barracks and the magazines added in 1874 on the left after the entrance. This alignment of magazines and sleeping quarters includes in its center two cisterns built in elevation and at the first-floor level, at the rear, a covered way allowed serving the rifle loopholes of the scarp of the head front between hemicycle and work 4. This work 3 also includes a powder magazine of the 1874 model, located under the parapet of the gorge scarp, at the right rear of the fort, i.e., on the side of work 2. This powder magazine, with a barrel vault and three lamp embrasures, is in average condition, but the bevel at the junction of the walls and the floor, bevel intended to avoid the accumulation of powder dust in the corners, is still visible. Several lateral vents, leading into the ventilation ducts, are still fitted with their metal flap. The entrance of the envelope had a Poncelet drawbridge of which only the wheels remain; the counterweights and the deck having disappeared. This entrance emerges a few tens of meters behind Salient I of work 1. Finally, of the already mentioned ravelin only wall sections at its junction with the aquatic ditch remain. Anecdotally, as a battalion chief, the future General Léon Raffenel (14/08/1856-22/08/1914) commanded Fort Querqueville and the battalion of the 136th line regiment stationed there from December 1894 to October 1899. Raffenel was the commander of the French troops during the disastrous Battle of Rossignol (Belgian Ardennes) in which he perished. Today (06/2007), the local press reports a probable sale of the entire 4 works, while the hemicycle, one of the most spectacular in the world, does not even seem to be listed in the inventory of historical heritage. Depending on whether one is optimistic or pessimistic, everyone will have their own vision of the future of this fortified complex without equal in France. In the meantime, the fort is still part of the perimeter of the school for quartermasters but can be visited every year, in June, on the occasion of the open day of this school.

Pevnost Cherbourg, severozápadně od města, 1787-1806. Mys Querqueville se nachází mezi zátočkou Querqueville na západě a zálivem Querqueville na východě. Tento záliv, obklopený hrází Querqueville, tvoří západní konec velké rejdy. S takovou polohou, navíc 3000 m severozápadně od arzenálu, bylo vhodné udělat z tohoto mysu základní pilíř obrany. Tento mys si lze představit jako čtverec o straně jednoho kilometru, jehož úhlopříčky by ukazovaly čtyři světové strany. Pokud dnes pouze severovýchodní fronta zachovala svá opevnění, v období, které nás zajímá, zaujímala pozemek jiná dělostřelecká postavení. Fort Querqueville prodělal genezi, která jeho projektantům způsobila mnoho potíží, natolik, že byl dokončen až v roce 1806. Byl postaven na místě starého fortu, jehož čelní fronta byla rovněž kruhovým obloukem, ale mnohem menším a nekrytým kasematami. Při pohledu z nebe se tento fort skládá z půlkruhu, jako by byl nakreslen kružítkem, jehož hrot by byl zapíchnut do kryté průchodky hrdla. Tento půlkruh se ve skutečnosti rozkládá na sedmi dvanáctinách dokonalého kruhu, tedy mírně přesahuje průměr. Tento přesah definuje zlom hrdla, který se jeví jako chevron. Pro jeho stavbu inspirovaly koncepty Montalemberta inženýra de Caux, neboť v té době nebyly kasematy, zvláště kvůli zakouření při střelbě, dobře hodnoceny. Tomuto argumentu byla postavena téměř nezranitelnost děl, jejichž jehlová lafeta umožňovala maximální rozkmit při minimální střílně, nemluvě o křivkové eskarpe nenabízející žádnou římsu pro boční palbu. Půlkruh seřazuje 49 dělostřeleckých kasemat, kasematy otevřené na zadní straně do velkého dvora. Dvoupatrová kasárna zaujímají hrdlo, ale dvě další dělostřelecké kasematy zaujímají přízemí na každé straně, čímž prodlužují linie půlkruhu a zvyšují počet střílen na 53. Zdá se, že nikdy nebylo zvažováno vytvoření patra pro barbetová děla nad těmito kasematami; skutečně by jak častá nepřízeň vln Kanálu, tak nízká výška stavby nepochybně odradily iniciátory takového projektu. Za špatného počasí se prudké vlny ženou až na dvůr. Je zřejmé, že střílny půlkruhu byly zazděny a odkryty pouze v případě potřeby. Nicméně archivy ukazují projekt z roku 1876, který by spočíval ve vybudování násypu uvnitř levé poloviny tohoto dvora, násyp, který by nesl čtyři 24cm děla. Pozemní fronta byla již bastionována, ale současná konfigurace byla stanovena až po roce 1850. Přítomnost od počátku těchto dvou bastionů, z nichž východní kryt lunetou, vysvětluje absenci kolmé obrany hrdla fortu. Pozemní a námořní fronty se pak jeví jako rozsáhlý komplex, téměř obdélníkový s bastionem v každém rohu, kromě výběžku III, kde se nacházel kasematový půlkruh, přičemž velká střední část tohoto komplexu byla tvořena vodním příkopem napájeným z moře. V roce 1850 je tedy vše mimo půlkruh přestavěno. Vodní střední část je prolomena, aby následovala nové boční fronty, jejichž zadní část nyní tvoří novou skutečnou eskarpu celku. Díla za vodním příkopem jsou srovnána se zemí, na jižním břehu příkopu zůstává pouze malá cimbuřím opatřená luneta, chránící, jak se dá, nový vchod do eskarpy před přímou palbou. Celek bude rychle rozdělen na čtyři díla číslovaná od 1 do 4. Dílo č. 1 není nic jiného než fort, vlastní půlkruh. V roce 1881 je pouze třináct jeho kasemat vyzbrojeno (č. 30 až 42); prvních deset 30 (165 mm) dělem, poslední tři hladkou 22cm houfnicí. Všimněme si však, že tato výzbroj byla od roku 1875 vyřazena. Nevíme, zda byla kdy každá střílna vyzbrojena, ale musíme přiznat zvědavost, jak by bylo možné zajistit obsluhu hladké 22cm houfnice z tohoto druhu kasematy bez úpravy střílny. Jedna z kasemat půlkruhu, č. 14, obdrží v roce 1910 světlomet. Její denní úkryt byl zřízen v kasematě č. 13 a její elektrárna v č. 12. Střecha kasáren v hrdle obdrží betonové velitelské stanoviště, vlastně řídící stanoviště světlometu, ze kterého mohla být zajištěna případná optická komunikace k bateriím Nacqueville a Amfréville. Na této střeše si také povšimneme padací mříže, více dekorativní než skutečně obranné, korunující hlavní vchodovou bránu. Toto dílo 1 je postaveno z žuly (arkózy?) a zelených břidlic, jejichž zdivo je vynikající. Dílo 3 zahrnuje vchod do obvodového opevnění, kasáren a skladů přidaných v roce 1874 vlevo za vchodem. Tato řada skladů a ubikací zahrnuje ve svém středu dvě cisterny postavené do výšky a na úrovni prvního patra, vzadu, krytá cesta umožňovala obsluhovat střílny eskarpy čelní fronty mezi půlkruhem a dílem 4. Toto dílo 3 také obsahuje prachárnu modelu 1874, umístěnou pod parapetem eskarpy hrdla, na pravé zadní straně fortu, tedy na straně díla 2. Tato prachárna, s valenou klenbou a třemi střílnami pro lampy, je v průměrném stavu, ale zkosení na spoji stěn a podlahy, zkosení určené k zabránění hromadění prachového prášku v rozích, je stále viditelné. Několik bočních vývodů, ústících do ventilačních kanálů, je stále opatřeno kovovou klapkou. Vchod do obvodového opevnění měl padací most systému Poncelet, z něhož zůstala pouze kola; protizávaží a mostovka zmizely. Tento vchod vyúsťuje několik desítek metrů za výběžkem I díla 1. Nakonec z již zmíněné lunety zůstávají pouze úseky zdí na jejím spojení s vodním příkopem. Anekdoticky: jako velitel praporu velel budoucí generál Léon Raffenel (14.08.1856-22.08.1914) od prosince 1894 do října 1899 fortu Querqueville a tam umístěnému praporu 136. pluku. Raffenel byl velitelem francouzských vojsk během katastrofální bitvy u Rossignolu (Belgické Ardeny), ve které zahynul. Dnes (06/2007) místní tisk informuje o pravděpodobném prodeji celého komplexu 4 děl, přičemž půlkruh, jeden z nejúžasnějších na světě, se ani nezdá být zapsán v inventáři historického dědictví. Podle toho, zda je člověk optimista nebo pesimista, si každý vytvoří vlastní vizi budoucnosti tohoto opevněného komplexu bez obdoby ve Francii. Mezitím fort stále patří do areálu školy pro ubytovatele, ale může být navštíven každý rok v červnu při příležitosti dne otevřených dveří této školy.