Dépt 59 (Nord). Très tôt, il est envisagé d’établir une ceinture de forts détachés avec des forts à Brouckerque, Pitgam, Socx, Quaedypre et Maison Blanche. Cette ceinture se serait appuyée sur les places de Gravelines et Bergues ainsi que sur une remise à niveau des vieux forts Vallière et Castelnau (Louis), englobant ainsi une importante longueur de littoral. Place côtière qui, à terme, donc en 1914, ne comptera qu'un fort, deux ouvrages et une batterie détachés. L'ancienne enceinte, établie de 1818 à 1848, sera améliorée dès 1869 et jusque 1879, en disposant une série de canons tournés vers la mer et répartis entre les batteries du Risban, du Musoir, les courtines entre les bastions 25-26 (1889 = 4 x 95 mm<, 4 x 19c, 2 x 32c), 26-27 (1889 = 3 x 27 c, 4 x 19 c), 28-29 (2 emplacements, mais calibre inconnu), 29-31 (1889 = 4 x 19c, 2 x 32c, 4 x 95 mm - il n’y a pas de bastion portant le n° 30). Deux mortiers étaient installés au sommet des bastions 29 et 31. Le développement économique de la cité fit que seuls les ouvrages détachés furent conservés, tandis que le reste était progressivement déclassé jusqu'en 1903, sauf les bastions 28 (alors armés de 4 x 95 mm Mle 1888 de côte & 2 x 155 C Mle 90), 29 (2 x 164,7 mm Mle 1893 installés en 1918) et 31 (4 x 95 mm Mle 1888 de côte) réorganisés sur le front de mer de 1892 à 1914. Des projecteurs orientés vers le large étaient disposés, d'ouest en est, au poste de Salines, à la batterie de Mardyck, aux musoirs des jetées est & ouest, à la batterie de Zuydcoote et un dernier peu à l'est de cette dernière. Pour ce qui est de la défense côté terre, les bastions 5 à 28, sans que nous en possédions le détail, totalisaient 8 x 95 mm, 2 x 155 mm, 2 x 16c, 2 x 19c et 2 x 32 c. Ces données sont toutefois à prendre avec les réserves utiles car ces trois derniers calibres sont caractéristiques de la défense côtière. De ces bastions il ne reste (09/2005) que les 28 (avec un casernement de six travées 1882-1883 – coiffé d’une Sechsschartenturm), 29 et 31 (uniquement les contours), ainsi que le 32 avec un casernement de 1874 comprenant treize travées encadrées de deux couloirs. Le couloir de circulation à l’arrière des chambrées de ces deux casernements a des parois incurvées pour mieux résister aux coups venant taper dans le parados. Le casernement du bastion 32 abrite le musée de la bataille de Dunkerque. Il semble bien qu’il n’y en eut pas même un commencement d’exécution. En 1906, on lit que Dunkerque fait partie du 1er arrondissement maritime dont le chef-lieu est Cherbourg. C’est un centre de défense mobile de torpilleurs ; c’est aussi une base d’opérations pour les escadres opérant au large. Après l’agrandissement du port, Dunkerque pourra devenir port de mouillage et même port de refuge pour les flottes. L’amiral Bienaimé disait que la base d’opérations contre l’Angleterre ne pouvait plus être à Cherbourg, qu’elle était à créer et qu’il l’appelait de tous ses vœux derrière les bancs de Dunkerque. La côte dans la région est en effet longée par des bancs qui s’étendent au large jusqu’à 6 km de la plage ; celle-ci se trouve par suite à l’abri du bombardement direct. L’agrandissement du port comprendra un nouvel avant-port, les jetées allant 800 mètres en mer ; mais aussi un port de marée et deux bassins à flot comprenant chacun trois nouvelles darses. En outre, deux des quatre darses existantes seront prolongées dans la direction du sud-ouest. L’extension du port entraîne le déplacement de l’enceinte fortifiée dans sa partie ouest ; pour le moment, on va exécuter l’allongement des darses 3 et 4 et les ouvrages militaires nécessaires pour remplacer la fortification actuelle. La concrétisation de ce report sera la refonte de la batterie Ouest en un ouvrage moderne et bétonné et l’amélioration de la batterie de Mardyck, tandis que celle du Clipon restera dans les cartons. Le développement du port sera interrompu par le déclenchement des hostilités. Dunkerque fut menacée à deux reprises par l’avance allemande ; en octobre 1914 tout d’abord, en mars – avril 1918 ensuite, à tel point que le maréchal Haig préconisa son abandon après destruction de toutes les installations portuaires. Heureusement, on n’en fut pas réduit à cette extrémité. Dunkerque fut souvent bombardée durant la première guerre, par avions surtout, mais aussi par les canons de 380 mm tapis au Predikboom puis au Leugenboom en Belgique occupée. Nous n’avons pas trouvé de trace d’éventuels tirs de sa défense côtière. Le 4 août 1914, sa défense mobile reposait sur deux torpilleurs, le Simoun et le Rafale, ainsi que sur les petits torpilleurs (types 37 et 38 m de longueur, moins de 100 tonnes) portant les numéros 224, 251, 258, 259, 279, 280, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 341, 342, 343, 344, 345, 350 et 351 ; le tout placé sous le commandant du capitaine de frégate Saillard. Le torpilleur 251 sera coulé le 26 octobre 1914 suite à un abordage. Le 19 janvier 1915, le 319 sautera sur une mine devant Nieuport, imité en cela par le 317 le 28 décembre 1916 devant Calais. Enfin, le torpilleur Rafale sera coulé dans le port de Boulogne par l’explosion accidentelle de l’une de ses propres grenades anti-sous-marin le 1er février 1917, grenade qui fera trois morts dont le commandant du navire, le lieutenant de vaisseau Erzbichoff. La loi du 8 mars 1921 déclassa l’enceinte de Dunkerque (sauf le front de mer) et la destruction de l’essentiel des remparts s’effectua en 1930.

Dept 59 (Nord). Schon früh gab es Pläne, einen Ring aus freistehenden Forts zu errichten, mit Forts in Brouckerque, Pitgam, Socx, Quaedypre und Maison Blanche. Dieser Gürtel hätte sich auf die Orte Gravelines und Bergues sowie auf eine Modernisierung der alten Forts Vallière und Castelnau (Louis) gestützt und somit einen beträchtlichen Küstenabschnitt umfasst. Ein Küstengebiet, das letztendlich, also im Jahr 1914, nur über ein Fort, zwei Werke und eine separate Batterie verfügen sollte. Die alte Umfassungsmauer, die von 1818 bis 1848 errichtet wurde, wird von 1869 bis 1879 verbessert, indem eine Reihe von Kanonen mit Blick auf das Meer aufgestellt und zwischen den Batterien von Risban, von Musoir, den Kurtinen zwischen den Bastionen 25-26 (1889 = 4 x 95 mm<, 4 x 19c, 2 x 32c), 26-27 (1889 = 3 x 27 c, 4 x 19 c), 28-29 (2 Standorte, aber unbekanntes Kaliber), 29-31 (1889 = 4 x 19c, 2 x 32c, 4 x 95 mm - es gibt keine Bastion mit der Nummer 30). Auf den Bastionen 29 und 31 wurden zwei Mörser installiert. Die wirtschaftliche Entwicklung der Stadt führte dazu, dass nur die freistehenden Werke erhalten blieben, während der Rest nach und nach bis 1903 außer Dienst gestellt wurde, mit Ausnahme der Bastionen 28 (damals bewaffnet mit 4 x 95 mm Mle 1888 Coast und 2 x 155 C Mle 90), 29 (2 x 164,7 mm Mle 1893, installiert 1918) und 31 (4 x 95 mm Mle 1888 Coast), die von 1892 bis 1914 an der Strandpromenade neu aufgestellt wurden. Die auf das Meer gerichteten Suchscheinwerfer wurden von Westen nach Osten am Posten Salines, an der Batterie von Mardyck, an den Pierköpfen im Osten und Westen, an der Zuydcoote-Batterie und eine letzte etwas östlich davon. Was die Landverteidigung betrifft, so waren die Bastionen 5 bis 28, ohne dass uns die Einzelheiten bekannt sind, insgesamt 8 x 95 mm, 2 x 155 mm, 2 x 16c, 2 x 19c und 2 x 32c. Diese Daten sollten jedoch mit den gebotenen Vorbehalten betrachtet werden, da diese letzten drei Kaliber charakteristisch für die Küstenverteidigung sind. Von diesen Bastionen sind nur noch die Nummern 28 (mit einer Kaserne mit sechs Jochen aus den Jahren 1882-1883 – gekrönt von einem Sechsschartenturm), 29 und 31 (nur die Umrisse) erhalten (09/2005), ebenso wie die Nummer 32 mit einer Kaserne aus dem Jahr 1874, die aus dreizehn Jochen besteht, die von zwei Korridoren eingerahmt werden. Der Verkehrskorridor an der Rückseite dieser beiden Kasernen hat gewölbte Wände, um Schlägen auf die Parados besser standzuhalten. Die Kaserne der Bastion 32 beherbergt das Museum der Schlacht von Dünkirchen. Es scheint, als hätte es nie einen Beginn der Hinrichtung gegeben. Im Jahr 1906 lesen wir, dass Dünkirchen Teil des 1. Seebezirks war, dessen Hauptstadt Cherbourg war. Es war ein mobiles Verteidigungszentrum für Torpedoboote; es war auch eine Operationsbasis für vor der Küste operierende Geschwader. Nach der Erweiterung des Hafens konnte Dünkirchen ein Ankerplatz und sogar ein Zufluchtshafen für die Flotten werden. Admiral Bienaimé sagte, dass die Operationsbasis gegen England nicht länger in Cherbourg sein könne, dass sie geschaffen werden müsse und dass er sie mit aller Kraft hinter den Sandbänken von Dünkirchen forderte. Die Küste der Region ist von Sandbänken gesäumt, die sich bis zu 6 km vor dem Strand erstrecken; dieser ist daher vor direkten Angriffen geschützt. Die Hafenerweiterung umfasst einen neuen Außenhafen mit 800 m weit ins Meer hinausragenden Molen, einen Gezeitenhafen und zwei Schwimmdocks mit jeweils drei neuen Docks. Darüber hinaus werden zwei der vier bestehenden Docks in südwestlicher Richtung verlängert. Die Hafenerweiterung bringt die Verlegung der befestigten Anlage im westlichen Teil mit sich; vorerst werden die Docks 3 und 4 verlängert und die notwendigen militärischen Arbeiten zum Ersatz der derzeitigen Befestigung durchgeführt. Dieser Aufschub wird durch die Neugestaltung der Westbatterie in eine moderne Betonkonstruktion und die Verbesserung der Batterie Mardyck erreicht, während die Batterie Clipon in Planung bleibt. Der Ausbau des Hafens wird durch den Ausbruch von Feindseligkeiten unterbrochen. Dünkirchen wurde zweimal durch den deutschen Vormarsch bedroht, zuerst im Oktober 1914 und dann im März/April 1918, und zwar in einem solchen Ausmaß, dass Feldmarschall Haig nach der Zerstörung aller Hafenanlagen die Aufgabe des Hafens empfahl. Glücklicherweise kam es nicht so weit. Dünkirchen wurde im Ersten Weltkrieg oft bombardiert, hauptsächlich von Flugzeugen, aber auch von den 380-mm-Geschützen, die am Predikboom und dann am Leugenboom im besetzten Belgien lauerten. Wir haben keine Spuren eines möglichen Beschusses aus der Küstenverteidigung gefunden. Am 4. August 1914 stützte sich die mobile Verteidigung auf zwei Torpedoboote, die Simoun und die Rafale, sowie auf die kleinen Torpedoboote (Typen 37 und 38 m lang, weniger als 100 Tonnen) mit den Nummern 224, 251, 258, 259, 279, 280, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 341, 342, 343, 344, 345, 350 und 351; alle unter dem Kommando von Fregattenkapitän Saillard. Das Torpedoboot 251 wurde am 26. Oktober 1914 nach einer Kollision versenkt. Am 19. Januar 1915 explodierte die 319 auf einer Mine vor Nieuwpoort, ein ähnliches Ereignis erlebte die 317 am 28. Dezember 1916 vor Calais. Schließlich versenkte das Torpedoboot Rafale am 1. Februar 1917 im Hafen von Boulogne dies durch die versehentliche Explosion einer seiner U-Boot-Abwehrgranaten. Dabei kamen drei Menschen ums Leben, darunter der Schiffskommandant, Leutnant Erzbichoff. Mit dem Gesetz vom 8. März 1921 wurde die Stadtmauer von Dünkirchen (mit Ausnahme der Strandpromenade) freigegeben, und 1930 wurden die meisten Wälle zerstört.

Dept 59 (Nord). Al vroeg werden plannen gemaakt om een ring van losstaande forten te stichten met forten bij Brouckerque, Pitgam, Socx, Quaedypre en Maison Blanche. Deze gordel zou gebaseerd zijn op de plaatsen Gravelines en Bergues, evenals op een modernisering van de oude forten Vallière en Castelnau (Louis), en zo een aanzienlijk deel van de kustlijn beslaan. Een kustplaats die uiteindelijk, in 1914, slechts één fort, twee werken en een losse batterij zou hebben. De oude omheining, opgericht van 1818 tot 1848, zal van 1869 tot 1879 worden verbeterd door een reeks kanonnen te plaatsen die naar de zee zijn gericht en verdeeld over de batterijen van Risban, van Musoir, de ringmuren tussen bastions 25-26 (1889 = 4 x 95 mm<, 4 x 19c, 2 x 32c), 26-27 (1889 = 3 x 27 c, 4 x 19 c), 28-29 (2 locaties, maar onbekend kaliber), 29-31 (1889 = 4 x 19c, 2 x 32c, 4 x 95 mm - (er is geen bastion met nummer 30). Bovenop bastions 29 en 31 werden twee mortieren geplaatst. Door de economische ontwikkeling van de stad bleven alleen de losstaande werken bewaard, terwijl de rest geleidelijk buiten gebruik werd gesteld tot 1903, met uitzondering van bastions 28 (toen bewapend met 4 x 95 mm Mle 1888 kust & 2 x 155 C Mle 90), 29 (2 x 164,7 mm Mle 1893 geïnstalleerd in 1918) en 31 (4 x 95 mm Mle 1888 kust) die van 1892 tot 1914 aan de kust werden gereorganiseerd. Zoeklichten gericht op zee werden van west naar oost geplaatst bij de Salines-post, bij de batterij van Mardyck, bij de pieren aan de oost- en westkant, bij de Zuydcoote batterij en een laatste batterij iets ten oosten daarvan. Wat de landwaartse verdediging betreft, hadden de bastions 5 tot en met 28, zonder dat we de details kennen, in totaal 8 x 95 mm, 2 x 155 mm, 2 x 16c, 2 x 19c en 2 x 32 c kalibers. Deze gegevens moeten echter met de nodige reserve worden bekeken, omdat deze laatste drie kalibers kenmerkend zijn voor de kustverdediging. Van deze bastions zijn alleen de nummers 28 (met een kazerne met zes traveeën uit 1882-1883 – bekroond met een Sechsschartenturm), 29 en 31 (alleen de contouren) overgebleven (09/2005), evenals de nummers 32 met een kazerne uit 1874 bestaande uit dertien traveeën omlijst door twee gangen. De circulatiegang aan de achterzijde van de kazerne van deze twee kazernes heeft gebogen muren om de klappen op de parados beter te kunnen weerstaan. De kazerne van bastion 32 herbergt het museum van de Slag bij Duinkerke. Het lijkt erop dat er zelfs geen begin van executie is geweest. In 1906 lezen we dat Duinkerke deel uitmaakte van het eerste maritieme district, waarvan Cherbourg de hoofdstad was. Het was een mobiel verdedigingscentrum voor torpedoboten; het was tevens een uitvalsbasis voor squadrons die op zee opereerden. Nadat de haven was uitgebreid, kon Duinkerke een ankerplaats en zelfs een toevluchtsoord voor de vloten worden. Admiraal Bienaimé zei dat de uitvalsbasis tegen Engeland niet langer in Cherbourg kon liggen, dat deze moest worden gecreëerd en dat hij er met alle macht om vroeg achter de zandbanken van Duinkerke. De kust in de regio wordt inderdaad begrensd door zandbanken die zich uitstrekken tot 6 km vanaf het strand; het strand is daardoor beschut tegen directe bombardementen. De havenuitbreiding omvat een nieuwe buitenhaven met aanlegsteigers die 800 meter de zee in reiken; maar ook een getijdenhaven en twee drijvende dokken, elk bestaande uit drie nieuwe dokken. Daarnaast worden twee van de vier bestaande dokken in zuidwestelijke richting uitgebreid. De havenuitbreiding omvat de verplaatsing van de versterkte omheining in het westelijke deel; voorlopig worden de dokken 3 en 4 verlengd en worden de militaire werken uitgevoerd die nodig zijn om de huidige versterking te vervangen. De realisatie van dit uitstel zal bestaan uit de herinrichting van de Westbatterij tot een moderne, betonnen structuur en de verbetering van de Mardyck-batterij, terwijl die van Clipon in de pijplijn blijft. De ontwikkeling van de haven zal worden onderbroken door het uitbreken van de vijandelijkheden. Duinkerke werd twee keer bedreigd door de Duitse opmars; eerst in oktober 1914 en vervolgens in maart-april 1918, in die mate dat veldmaarschalk Haig de opgave ervan aanraadde na de vernietiging van alle havenfaciliteiten. Gelukkig bleef het niet bij deze extreme situatie. Duinkerke werd tijdens de Eerste Wereldoorlog vaak gebombardeerd, voornamelijk door vliegtuigen, maar ook door de 380 mm kanonnen die in het bezette België bij de Predikboom en vervolgens bij de Leugenboom lagen te wachten. We hebben geen enkel spoor gevonden van mogelijke beschietingen vanuit de kustverdediging. Op 4 augustus 1914 steunde de mobiele verdediging op twee torpedoboten, de Simoun en de Rafale, en op de kleine torpedoboten (types 37 en 38 m lang, minder dan 100 ton) met de nummers 224, 251, 258, 259, 279, 280, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 341, 342, 343, 344, 345, 350 en 351; alle onder bevel van fregatkapitein Saillard. De torpedoboot 251 werd op 26 oktober 1914 na een aanvaring tot zinken gebracht. Op 19 januari 1915 explodeerde de 319 op een mijn voor Nieuwpoort, gevolgd door de 317 op 28 december 1916 voor Calais. Ten slotte werd de torpedoboot Rafale op 1 februari 1917 in de haven van Boulogne tot zinken gebracht door de accidentele ontploffing van een van haar eigen anti-onderzeebootgranaten. Deze granaat doodde drie mensen, waaronder de commandant van het schip, luitenant Erzbichoff. De wet van 8 maart 1921 maakte de stadsmuren van Duinkerke (met uitzondering van de zeedijk) vrij en de vernietiging van het grootste deel van de stadswallen vond plaats in 1930.

Dept 59 (Nord). Early on, plans were made to establish a ring of detached forts with forts at Brouckerque, Pitgam, Socx, Quaedypre, and Maison Blanche. This belt would have relied on the places of Gravelines and Bergues as well as on an upgrade of the old forts Vallière and Castelnau (Louis), thus encompassing a significant length of coastline. A coastal place which, in the end, therefore in 1914, would only have one fort, two works and a detached battery. The old enclosure, established from 1818 to 1848, will be improved from 1869 until 1879, by placing a series of cannons facing the sea and distributed between the batteries of Risban, of Musoir, the curtain walls between bastions 25-26 (1889 = 4 x 95 mm<, 4 x 19c, 2 x 32c), 26-27 (1889 = 3 x 27 c, 4 x 19 c), 28-29 (2 locations, but unknown caliber), 29-31 (1889 = 4 x 19c, 2 x 32c, 4 x 95 mm - there is no bastion bearing number 30). Two mortars were installed on top of bastions 29 and 31. The economic development of the city meant that only the detached works were preserved, while the rest were gradually decommissioned until 1903, except for bastions 28 (then armed with 4 x 95 mm Mle 1888 coast & 2 x 155 C Mle 90), 29 (2 x 164.7 mm Mle 1893 installed in 1918) and 31 (4 x 95 mm Mle 1888 coast) reorganized on the seafront from 1892 to 1914. Searchlights facing the sea were arranged, from west to east, at the Salines post, at the battery of Mardyck, at the pierheads of the east & west, at the Zuydcoote battery and a final one a little to the east of the latter. As for the landward defense, bastions 5 to 28, without us having the details, totaled 8 x 95 mm, 2 x 155 mm, 2 x 16c, 2 x 19c and 2 x 32 c. These data should however be taken with the useful reservations because these last three calibers are characteristic of coastal defense. Of these bastions, only numbers 28 (with a six-bay barracks from 1882-1883 – topped with a Sechsschartenturm), 29 and 31 (only the outlines) remain (09/2005), as do numbers 32 with a barracks from 1874 comprising thirteen bays framed by two corridors. The circulation corridor at the rear of the barracks of these two barracks has curved walls to better withstand blows hitting the parados. The barracks of bastion 32 houses the museum of the Battle of Dunkirk. It seems that there was not even a beginning of execution. In 1906, we read that Dunkirk was part of the 1st maritime district whose capital was Cherbourg. It was a mobile defense center for torpedo boats; it was also a base of operations for squadrons operating offshore. After the port was enlarged, Dunkirk could become an anchorage port and even a port of refuge for the fleets. Admiral Bienaimé said that the base of operations against England could no longer be in Cherbourg, that it had to be created and that he called for it with all his might behind the Dunkirk sandbanks. The coast in the region is indeed bordered by sandbanks that extend offshore up to 6 km from the beach; the latter is therefore sheltered from direct bombardment. The port expansion will include a new outer harbor, with jetties extending 800 meters out to sea; but also a tidal port and two floating docks, each comprising three new docks. In addition, two of the four existing docks will be extended in a southwesterly direction. The port expansion entails the relocation of the fortified enclosure in its western part; for the time being, the lengthening of docks 3 and 4 and the military works necessary to replace the current fortification will be carried out. The realization of this postponement will be the redesign of the West battery into a modern, concrete structure and the improvement of the Mardyck battery, while that of Clipon will remain in the pipeline. The development of the port will be interrupted by the outbreak of hostilities. Dunkirk was threatened twice by the German advance; first in October 1914, then in March-April 1918, to such an extent that Field Marshal Haig recommended its abandonment after the destruction of all the port facilities. Fortunately, it was not reduced to this extremity. Dunkirk was often bombed during the First World War, mainly by aircraft, but also by the 380 mm guns lying in wait at the Predikboom and then at the Leugenboom in occupied Belgium. We have not found any trace of possible firing from its coastal defense. On August 4, 1914, its mobile defense relied on two torpedo boats, the Simoun and the Rafale, as well as on the small torpedo boats (types 37 and 38 m in length, less than 100 tons) bearing the numbers 224, 251, 258, 259, 279, 280, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 341, 342, 343, 344, 345, 350 and 351; all under the command of Frigate Captain Saillard. The torpedo boat 251 was sunk on October 26, 1914 following a collision. On January 19, 1915, the 319 exploded on a mine in front of Nieuport, imitated in this by the 317 on December 28, 1916 in front of Calais. Finally, the torpedo boat Rafale was sunk in the port of Boulogne by the accidental explosion of one of its own anti-submarine grenades on February 1, 1917, a grenade which killed three people including the ship's commander, Lieutenant Erzbichoff. The law of March 8, 1921 declassified the Dunkirk city walls (except the seafront) and the destruction of most of the ramparts took place in 1930.

Dept 59 (Nord). Již od začátku se plánovalo vybudování kruhu samostatných pevností s pevnostmi v Brouckerque, Pitgam, Socx, Quaedypre a Maison Blanche. Tento pás by se opíral o místa Gravelines a Bergues, jakož i o modernizaci starých pevností Vallière a Castelnau (Louis), a zahrnoval by tak značnou délku pobřeží. Pobřežní místo, které by nakonec, tedy v roce 1914, mělo pouze jednu pevnost, dvě opevnění a samostatnou baterii. Starý ohrazení, postavené v letech 1818 až 1848, bude v letech 1869 až 1879 vylepšeno umístěním řady děl směřujících k moři a rozmístěných mezi bateriemi Risban, z Musoir, obvodové zdi mezi baštami 25-26 (1889 = 4 x 95 mm<, 4 x 19c, 2 x 32c), 26-27 (1889 = 3 x 27c, 4 x 19c), 28-29 (2 umístění, ale neznámá ráže), 29-31 (1889 = 4 x 19c, 2 x 32c, 4 x 95 mm - číslo bašty není uvedeno) 30). Na bašty 29 a 31 byly instalovány dva minomety. Hospodářský rozvoj města znamenal, že byly zachovány pouze samostatně stojící díla, zatímco zbytek byl postupně vyřazován z provozu až do roku 1903, s výjimkou bašt 28 (tehdy vyzbrojených 4 x 95 mm Mle 1888 coast a 2 x 155 C Mle 90), 29 (2 x 164,7 mm Mle 1893 instalovaných v roce 1918) a 31 (4 x 95 mm Mle 1888 coast), které byly reorganizovány na pobřeží v letech 1892 až 1914. Světlomety směřující k moři byly rozmístěny od západu na východ u stanoviště Salines, u baterie Mardyck, na vrcholcích pilířů na východě a západě, u Zuydcoote baterie a poslední o něco východněji od té druhé. Pokud jde o obranu na pevninu, bašty 5 až 28, bez bližších informací, měly celkem 8 x 95 mm, 2 x 155 mm, 2 x 16c, 2 x 19c a 2 x 32 c. Tato data je však třeba brát s užitečnými výhradami, protože tyto poslední tři ráže jsou charakteristické pro pobřežní obranu. Z těchto bašt se dochovaly pouze čísla 28 (s šestidílnými kasárnami z let 1882-1883 – zakončenými šestidílnou věží), 29 a 31 (pouze obrysy) (09/2005), stejně jako čísla 32 s kasárnami z roku 1874, která se skládala ze třinácti polí orámovaných dvěma chodbami. Cirkulační chodba v zadní části kasáren těchto dvou kasáren má zakřivené stěny, aby lépe odolala úderům dopadajícím na parados. V kasárnách bastionu 32 se nachází muzeum bitvy u Dunkerque. Zdá se, že ani nezačalo s popravami. V roce 1906 čteme, že Dunkerque byl součástí 1. námořního distriktu, jehož hlavním městem byl Cherbourg. Bylo to mobilní obranné centrum pro torpédové čluny; byl to také operační základna pro eskadry operující na moři. Po rozšíření přístavu se Dunkerque mohl stát kotvištem a dokonce i útočištěm pro flotily. Admirál Bienaimé prohlásil, že operační základna proti Anglii již nemůže být v Cherbourgu, že musí být vytvořena a že o to vší silou žádá za dunkerckými písečnými mělčinami. Pobřeží v oblasti je skutečně ohraničeno písečnými mělčinami, které se táhnou od pobřeží až 6 km; Ten druhý je proto chráněn před přímým bombardováním. Rozšíření přístavu bude zahrnovat nový vnější přístav s moly sahajícími 800 metrů do moře; ale také přílivový přístav a dva plovoucí doky, z nichž každý bude obsahovat tři nové doky. Kromě toho budou dva ze čtyř stávajících doků rozšířeny jihozápadním směrem. Rozšíření přístavu zahrnuje přemístění opevněného prostoru v jeho západní části; prozatím bude provedeno prodloužení doků 3 a 4 a vojenské práce nezbytné k nahrazení stávajícího opevnění. Realizací tohoto odkladu bude přestavba západní baterie na moderní betonovou konstrukci a vylepšení baterie Mardyck, zatímco baterie Clipon zůstane v plánu. Rozvoj přístavu bude přerušen vypuknutím nepřátelských akcí. Dunkerk byl dvakrát ohrožen německým postupem; nejprve v říjnu 1914, poté v březnu až dubnu 1918, a to do takové míry, že polní maršál Haig po zničení všech přístavních zařízení doporučil jeho opuštění. Naštěstí se to nedostalo do této extrémní situace. Dunkerk byl během první světové války často bombardován, zejména letadly, ale také 380mm děly, která číhala u Predikboomu a poté u Leugenboomu v okupované Belgii. Nenašli jsme žádné stopy po možné palbě z jeho pobřežní obrany. 4. srpna 1914 se její mobilní obrana opírala o dva torpédové čluny, Simoun a Rafale, a také o malé torpédové čluny (typy 37 a 38 m dlouhé, méně než 100 tun) s čísly 224, 251, 258, 259, 279, 280, 317, 318, 319, 320, 321, 322, 323, 341, 342, 343, 344, 345, 350 a 351; všechny pod velením kapitána fregaty Saillarda. Torpédový člun 251 byl potopen 26. října 1914 po srážce. Dne 19. ledna 1915 explodovala 319. loď na mině před Nieuportem, kterou 28. prosince 1916 před Calais napodobila 317. Nakonec byl torpédový člun Rafale potopen v přístavu Boulogne náhodnou explozí jednoho z vlastních protilodkových granátů 1. února 1917. Granát zabil tři lidi včetně velitele lodi, poručíka Erzbichoffa. Zákon z 8. března 1921 odtajnil městské hradby Dunkerk (s výjimkou nábřeží) a většina valů byla zničena v roce 1930.