Place de Dunkerque, nord-est de la ville. Parfois appelée batterie de l'Est et renseignée construite en 1877-1878, bien que située sur le territoire de Leffrinckoucke, elle doit son nom au rôle qui lui était dévolu : battre la passe de Zuydcoote. L'entrée, détruite, arborait le chronogramme "1879". Construite sur le front de mer, entièrement en briques jaunes, elle constituait une annexe du fort des Dunes. À peu près rectangulaire, elle disposait d'un fossé défendu par deux petites caponnières doubles. Si celle du saillant II a disparu, celle du saillant IV peut encore être discernée au travers de la végétation (09/1998). Les dimensions extérieures de cet organe nous conduisent à estimer peu probable une défense autre que par feux de mousqueterie. L’escarpe du front de gorge était détachée, celle des autres fronts, demi-détachée. Initialement, le front II-III (face à la mer) comportait une ligne de quatre pièces de 95 mm Mle 1888 et une seconde, dans le même alignement, de quatre pièces de 19 c. Ces deux batteries étaient devancées d’un parapet de 10 m d’épaisseur. Le front latéral nord-est disposait de deux autres pièces de 95 mm sur affûts de siège et place, pour battre le cordon de dunes vers la Belgique. Sous ces deux emplacements on trouve encore un magasin à poudre (17.660 kg) de conception classique si ce n’est que les gaines latérales ne sont qu’un vide ventilé très étroit et que l’unique créneau à lampe se situe à côté de l’entrée. Plus tard, ce magasin abritera exclusivement les munitions des 95 mm. Un second magasin, bétonné et à l'épreuve, sera coulé en face de l'entrée dès 1893. La couverture de béton atteint 350 cm et le local de stockage, encadré par deux sas avec créneau à lampe, sas eux-mêmes suivis, chacun, d’un escalier d’accès, mesure 6,5 x 5 x 3 m pour une capacité de 19.442 kg de poudre. Ce magasin, à demi enterré, se verra accoler une galerie couverte d’une toiture plus légère, avec trois fenêtres et flancs ouverts qui sera le magasin à projectiles. Le site subira de nombreuses modifications dont la plus remarquable sera, en 1913, la suppression des emplacements des pièces de 19 c par 4 autres de 24 c Mle 1876 sur affûts Mle 1911. La ligne des canons de 19 c est alors remodelée pour accueillir cet armement avec deux soutes bétonnées desservant respectivement les pièces 1 et 2 ainsi que 3 et 4. Les pièces 2 et 3 étant séparées par une traverse pleine. Le casernement, pour 128 hommes, est implanté de biais dans la moitié droite de la batterie. Il comprend six travées sur un seul niveau. En 1900, 350 m à l’Est de la batterie, on établira les infrastructures nécessaires à un projecteur. Une usine électrique, avec, accolée à sa gauche, la citerne à pétrole, est établie dans les dunes, une centaine de mètres en arrière d’un abri de combat, abri relié par voie ferrée à l’abri de jour, une cinquantaine de mètres en arrière à l’abri d’une dune. Une trentaine de mètres à la gauche de l’abri de combat se trouvait le poste de commandement du projecteur. Peut-être demeure-t-il l’usine ? Nous n’avons pu nous en assurer. Pour ce qui est du poste de combat et de celui de commandement, il semble bien qu’ils n’existent plus, la dune ayant fortement reculé, nous n’avons distingué qu’une casemate Pak allemande sur la plage. Après la première guerre, l'armement de la batterie comprendra encore les 4 canons de 24 c, 2 de 155 mm et 4 de 95 mm, ainsi que 2 projecteurs de 150 cm (dont celui que nous venons d’évoquer ?). Le site sera encore remanié par les Français dans l'Entre-deux-guerres avec installation d'un observatoire bétonné (toujours présent) et le remplacement des 24 c par 4 x 194 mm Mle 1902 et, surtout, par les Allemands qui en firent une batterie de côte qui, aujourd'hui encore, offre au visiteur un panel complet des différents blockhaus composant une batterie d'artillerie côtière. Ce site est parmi les plus intéressants à visiter et étudier. Plusieurs époques y sont étroitement mêlées et le novice en fortifications risque bien, comme nous en 1998, d’y perdre son latin. Le front de mer a reculé et un long pan de mur de l’escarpe originelle ne protège plus aucun fossé. Les briques de la contrescarpe ont fait un lit de briquaillons aux quatre casemates H671 (pour canon de 105 mm) adossées au cordon dunaire. Certaines de ces casemates ont encore leurs volets d’embrasures formés de deux plaques d’acier séparées par un interstice rempli de goudron. Notons encore la configuration très particulière du poste directeur de tir M162a. Selon les uns, à cause d’un mouvement de la dune, selon les autres en raison d’un bombardement allié, un cratère a déstabilisé l’édifice sur sa partie arrière, rendant nécessaire la construction d’une sorte d’arc-boutant angulaire soutenant le blockhaus en y prenant appui au-dessus de la porte d’accès. À la gauche de ce poste directeur de tir, le blockhaus n’est autre que la première des deux soutes françaises de la batterie de 24 c. Des panneaux interdisent l’accès à la batterie et il fut épisodiquement question de tout araser. Puisse un tel dessein ne jamais être concrétisé car une telle richesse, une telle variété en éléments de fortification côtière sur une aussi petite surface est quasiment unique. En sus, avec le fort des Dunes tout proche, il y a là un potentiel touristique indéniable.

Festung von Dünkirchen, Nordosten der Stadt. Manchmal auch Batterie des Ostens genannt und als 1877-1878 erbaut angegeben, obwohl sie auf dem Gebiet von Leffrinckoucke liegt, verdankt sie ihren Namen der ihr zugedachten Rolle: die Einfahrt von Zuydcoote zu bestreichen. Das zerstörte Eingangstor trug die Jahreszahl "1879". Auf der Seefront erbaut, vollständig aus gelben Ziegeln, war sie eine Annex des Forts des Dunes. Annähernd rechteckig, verfügte sie über einen Graben, der von zwei kleinen Doppelkaponnieren verteidigt wurde. Wenn die am Saillant II verschwunden ist, kann die des Saillant IV immer noch durch die Vegetation erkannt werden (09/1998). Die Außenabmessungen dieses Elements lassen es unserer Einschätzung nach unwahrscheinlich erscheinen, dass die Verteidigung anders als durch Gewehrfeuer erfolgte. Die Escarpe der Kehlfront war abgetrennt, die der anderen Fronten halb abgetrennt. Ursprünglich wies die Front II-III (zur See hin) eine Linie mit vier Geschützen 95 mm Mle 1888 und eine zweite, in derselben Flucht, mit vier Geschützen 19 cm auf. Diese beiden Batterien waren von einem 10 m dicken Brustkronenwall geschützt. Die nordöstliche Seitenfront verfügte über zwei weitere Geschütze 95 mm auf Belagerungs- und Platzlafetten, um den Dünengürtel Richtung Belgien zu bestreichen. Unter diesen beiden Stellungen befindet sich noch immer ein Pulvermagazin (17.660 kg) klassischer Konzeption, abgesehen davon, dass die seitlichen Leitungen nur ein sehr schmaler, belüfteter Hohlraum sind und sich der einzige Lampenschlitz neben dem Eingang befindet. Später beherbergte dieses Magazin ausschließlich die Munition für die 95-mm-Geschütze. Ein zweites, betoniertes und bombensicheres Magazin wurde 1893 gegenüber dem Eingang errichtet. Die Betonabdeckung erreicht 350 cm und der Lagerraum, umrahmt von zwei Schleusen mit Lampenschlitzen, die ihrerseits jeweils von einem Zugangstreppe gefolgt werden, misst 6,5 x 5 x 3 m bei einer Kapazität von 19.442 kg Pulver. Dieses halb vergrabene Magazin erhielt einen Anbau mit einem leichteren Dach, drei Fenstern und offenen Flanken, der das Geschossmagazin sein sollte. Die Anlage erfuhr zahlreiche Änderungen, von denen die bemerkenswerteste 1913 die Beseitigung der Stellungen der 19-cm-Geschütze und deren Ersatz durch vier weitere 24-cm-Geschütze Mle 1876 auf Lafetten Mle 1911 war. Die Linie der 19-cm-Kanonen wurde für diese Bewaffnung umgestaltet, mit zwei betonierten Munitionsräumen, die jeweils die Geschütze 1 und 2 sowie 3 und 4 versorgten, wobei die Geschütze 2 und 3 durch einen vollen Wall getrennt waren. Die Unterkunft für 128 Mann ist schräg in der rechten Hälfte der Batterie angeordnet. Sie umfasst sechs Joche auf einer einzigen Ebene. Im Jahr 1900, 350 m östlich der Batterie, wurden die notwendigen Infrastrukturen für einen Scheinwerfer errichtet. Ein Elektrizitätswerk mit daneben links dem Öltank wurde in den Dünen errichtet, etwa hundert Meter hinter einem Gefechtsstand, der per Schiene mit dem Tagesunterstand verbunden war, etwa fünfzig Meter dahinter, geschützt durch eine Düne. Etwa dreißig Meter links des Gefechtsstandes befand sich der Kommandoposten des Scheinwerfers. Vielleicht steht das Kraftwerk noch? Wir konnten uns nicht davon überzeugen. Was den Gefechtsstand und den Kommandoposten betrifft, so scheinen sie nicht mehr zu existieren; da die Düne sich stark zurückgezogen hat, unterschieden wir nur eine deutsche Pak-Kasematte am Strand. Nach dem Ersten Weltkrieg umfasste die Bewaffnung der Batterie noch die 4 Geschütze 24 cm, 2 von 155 mm und 4 von 95 mm, sowie 2 Scheinwerfer von 150 cm (darunter der eben erwähnte?). Die Anlage wurde in der Zwischenkriegszeit von den Franzosen weiter umgebaut, mit der Installation eines betonierten Beobachtungspostens (immer noch vorhanden) und dem Ersatz der 24-cm-Geschütze durch 4 x 194 mm Mle 1902 und, vor allem, von den Deutschen, die daraus eine Küstenbatterie machten, die dem Besucher auch heute noch eine vollständige Palette der verschiedenen Bunker einer Küstenartilleriebatterie bietet. Diese Stätte gehört zu den interessantesten zu besuchen und zu studieren. Mehrere Epochen sind hier eng miteinander verbunden, und ein Neuling in der Befestigungskunst läuft Gefahr, wie wir 1998, völlig verwirrt zu werden. Die Seefront hat sich zurückgezogen und eine lange Mauer der ursprünglichen Escarpe schützt keinen Graben mehr. Die Ziegel der Contreescarpe bildeten ein Bett aus Ziegelschutt für die vier H671-Kasematten (für 105-mm-Kanonen), die an den Dünengürtel angelehnt sind. Einige dieser Kasematten haben immer noch ihre Schießschartenverschlüsse, die aus zwei Stahlplatten bestehen, die durch einen mit Teer gefüllten Spalt getrennt sind. Wir weisen noch auf die sehr besondere Konfiguration des Feuerleitstandes M162a hin. Einer Meinung nach aufgrund einer Dünenbewegung, nach einer anderen aufgrund eines alliierten Bombardements, hat ein Krater das Gebäude im hinteren Teil destabilisiert, was den Bau einer Art winkliger Strebepfeiler notwendig machte, die den Bunker stützt, indem sie sich über dem Zugangstür abstützt. Links von diesem Feuerleitstand ist der Bunker nichts anderes als der erste der beiden französischen Munitionsräume der 24-cm-Batterie. Schilder verbieten den Zutritt zur Batterie, und es wurde zeitweise erwogen, alles einebnen zu lassen. Möge ein solcher Plan niemals verwirklicht werden, denn ein solcher Reichtum, eine solche Vielfalt an Elementen der Küstenbefestigung auf so kleiner Fläche ist praktisch einzigartig. Darüber hinaus gibt es, zusammen mit dem nahegelegenen Fort des Dunes, ein unbestreitbares touristisches Potenzial.

Vesting van Duinkerke, noordoosten van de stad. Soms batterij van het Oosten genoemd en opgegeven als gebouwd in 1877-1878, hoewel gelegen op het grondgebied van Leffrinckoucke, dankt zij haar naam aan de rol die haar was toebedeeld: de vaargeul van Zuydcoote bestrijken. De vernielde ingang droeg het chronogram "1879". Gebouwd aan het zeefront, volledig in gele bakstenen, vormde zij een bijlage van het fort van de Duinen. Ongeveer rechthoekig, beschikte zij over een gracht verdedigd door twee kleine dubbele caponnières. Als die van saillant II verdwenen is, kan die van saillant IV nog onderscheiden worden door de vegetatie heen (09/1998). De buitenafmetingen van dit orgaan leiden ons ertoe onwaarschijnlijk te achten dat de verdediging anders was dan door musketvuur. De escarpe van het keelfront was losstaand, die van de andere fronten, half losstaand. Initieel telde het front II-III (richting zee) een lijn van vier stukken 95 mm Mle 1888 en een tweede, in dezelfde lijn, van vier stukken 19 cm. Deze twee batterijen werden voorafgegaan door een borstwering van 10 m dikte. Het noordoostelijke zijfront beschikte over twee andere stukken 95 mm op belegerings- en plaatsaffuiten, om de duinenrij richting België te bestrijken. Onder deze twee emplacementen vindt men nog steeds een kruitmagazijn (17.660 kg) van klassiek concept, behalve dat de zijgangen slechts een zeer smalle geventileerde leegte zijn en dat het unieke lampenis zich naast de ingang bevindt. Later herbergde dit magazijn uitsluitend de munitie van de 95 mm. Een tweede magazijn, gebetonneerd en bomvrij, werd in 1893 tegenover de ingang gegoten. De betonnen dekking bereikt 350 cm en de opslagruimte, omkaderd door twee sasjes met lampenis, sasjes zelf gevolgd, elk, door een toegangstrap, meet 6,5 x 5 x 3 m voor een capaciteit van 19.442 kg buskruit. Dit magazijn, half ingegraven, kreeg een aangebouwde galerij bedekt met een lichter dak, met drie vensters en open flanken die het projectielenmagazijn zou zijn. De site onderging talrijke wijzigingen waarvan de meest opmerkelijke, in 1913, de verwijdering was van de emplacementen van de 19 cm stukken door 4 andere van 24 cm Mle 1876 op affuiten Mle 1911. De lijn van de 19 cm kanonnen werd toen hervormd om deze bewapening te ontvangen met twee gebetonneerde geschutskoepels die respectievelijk de stukken 1 en 2 evenals 3 en 4 bedienden. De stukken 2 en 3 werden gescheiden door een volle traverse. De kazerne, voor 128 man, is schuin geplaatst in de rechterhelft van de batterij. Ze omvat zes traveeën op één niveau. In 1900, 350 m ten Oosten van de batterij, werden de nodige infrastructuur voor een zoeklicht aangelegd. Een elektriciteitsfabriek, met, ernaast links, de petroleumciterne, werd aangelegd in de duinen, een honderdtal meter achter een gevechtsonderstand, onderstand verbonden per spoor met de dagonderstand, een vijftigtal meter achterin beschut door een duin. Een dertigtal meter links van de gevechtsonderstand bevond zich de commandopost van het zoeklicht. Misschien blijft de fabriek staan? We hebben het niet kunnen verifiëren. Wat de gevechtspost en de commandopost betreft, het lijkt erop dat ze niet meer bestaan, de duin is sterk teruggelopen, we onderscheidden alleen een Duitse Pak-kazemat op het strand. Na de eerste oorlog omvatte de bewapening van de batterij nog de 4 kanonnen van 24 cm, 2 van 155 mm en 4 van 95 mm, evenals 2 zoeklichten van 150 cm (waarvan dat we zojuist vermeldden?). De site werd nog aangepast door de Fransen in het Interbellum met installatie van een gebetonneerde observatiepost (altijd aanwezig) en de vervanging van de 24 cm door 4 x 194 mm Mle 1902 en, vooral, door de Duitsers die er een kustbatterij van maakten die, vandaag nog, de bezoeker een volledig panel aanbiedt van de verschillende bunkers die een kustartilleriebatterij samenstellen. Deze site behoort tot de meest interessante om te bezoeken en bestuderen. Verscheidene tijdperken zijn er nauw vermengd en de beginner in fortificaties riskeert er, zoals wij in 1998, zijn latijn kwijt te raken. Het zeefront is teruggelopen en een lang stuk muur van de oorspronkelijke escarpe beschermt geen gracht meer. De bakstenen van de contrescarpe vormden een bed van baksteengruis voor de vier H671 kazematten (voor kanon van 105 mm) tegen de duinenrij aangebouwd. Sommige van deze kazematten hebben nog steeds hun schietopeningluiken gevormd door twee staalplaten gescheiden door een tussenruimte gevuld met teer. Merken we nog de zeer bijzondere configuratie op van de vuurleidingspost M162a. Volgens sommigen, ten gevolge van een duinverplaatsing, volgens anderen ten gevolge van een geallieerd bombardement, heeft een krater het gebouw op zijn achterste deel gedestabiliseerd, wat de bouw noodzakelijk maakte van een soort hoekige steunbeer die de bunker ondersteunt door zich erboven de toegangsdeur te steunen. Links van deze vuurleidingspost is de bunker niets anders dan de eerste van de twee Franse kruithuizen van de batterij van 24 cm. Borden verbieden de toegang tot de batterij en het werd episodisch overwogen alles te slechten. Moge een dergelijk voornemen nooit geconcretiseerd worden want een dergelijke rijkdom, een dergelijke verscheidenheid in elementen van kustversterking op een zo kleine oppervlakte is quasi uniek. Bovendien, met het nabijgelegen fort der Duinen, is er een onmiskenbaar toeristisch potentieel.

Fortress of Dunkirk, north-east of the city. Sometimes called battery of the East and recorded as built in 1877-1878, although located on the territory of Leffrinckoucke, it owes its name to the role assigned to it: to cover the Zuydcoote passage. The destroyed entrance featured the chronogram "1879". Built on the sea front, entirely of yellow bricks, it was an annex of the Dunes fort. Roughly rectangular, it had a ditch defended by two small double caponiers. While the one at Salient II has disappeared, the one at Salient IV can still be discerned through the vegetation (09/1998). The external dimensions of this feature lead us to estimate that defence by musket fire only is most probable. The escarp of the gorge front was detached, that of the other fronts, semi-detached. Initially, the front II-III (facing the sea) featured a line of four 95 mm Mle 1888 guns and a second, in the same alignment, of four 19 cm guns. These two batteries were preceded by a parapet 10 m thick. The north-eastern lateral front had two other 95 mm guns on siege and garrison carriages, to cover the belt of dunes towards Belgium. Beneath these two emplacements, a powder magazine (17,660 kg) of classical design can still be found, except that the lateral ducts are only a very narrow ventilated void and the single lamp niche is located next to the entrance. Later, this magazine housed exclusively the ammunition for the 95 mm guns. A second magazine, concreted and shell-proof, was built opposite the entrance in 1893. The concrete cover reaches 350 cm and the storage room, flanked by two airlocks with lamp niches, each followed by an access staircase, measures 6.5 x 5 x 3 m with a capacity of 19,442 kg of powder. This semi-buried magazine had a covered gallery added with a lighter roof, three windows and open flanks, which was to be the projectile magazine. The site underwent many modifications, the most remarkable of which was, in 1913, the removal of the 19 cm gun emplacements and their replacement by four 24 cm Mle 1876 guns on Mle 1911 mountings. The line of the 19 cm guns was then remodelled to accommodate this armament with two concrete magazines serving guns 1 and 2, and 3 and 4 respectively, with guns 2 and 3 separated by a full traverse. The barracks, for 128 men, is set at an angle in the right half of the battery. It comprises six bays on a single level. In 1900, 350 m East of the battery, the necessary infrastructure for a searchlight was established. A power plant, with an oil tank attached to its left, was established in the dunes, about a hundred metres behind a combat shelter, itself connected by railway to the day shelter, about fifty metres further back sheltered by a dune. About thirty metres to the left of the combat shelter was the searchlight command post. Perhaps the power plant remains? We were unable to verify this. As for the combat post and the command post, it seems they no longer exist; the dune having receded significantly, we only distinguished a German Pak casemate on the beach. After the First World War, the battery's armament still included the 4 x 24 cm guns, 2 x 155 mm and 4 x 95 mm, as well as 2 x 150 cm searchlights (including the one we just mentioned?). The site was further modified by the French in the Interwar period with the installation of a concrete observation post (still present) and the replacement of the 24 cm guns by 4 x 194 mm Mle 1902 and, especially, by the Germans who turned it into a coastal battery which, to this day, offers the visitor a complete panel of the different blockhouses composing a coastal artillery battery. This site is among the most interesting to visit and study. Several eras are closely intertwined here and a novice in fortifications risks, as we did in 1998, being utterly confused. The sea front has receded and a long section of the original escarp wall no longer protects any ditch. The bricks of the counterscarp made a bed of brick fragments for the four H671 casemates (for 105 mm guns) backing onto the dune belt. Some of these casemates still have their embrasure shutters formed of two steel plates separated by a gap filled with tar. Let us also note the very particular configuration of the M162a fire control post. According to some, due to a dune movement, according to others due to an Allied bombardment, a crater destabilised the structure at its rear, making necessary the construction of a sort of angular buttress supporting the blockhouse by resting above the access door. To the left of this fire control post, the blockhouse is none other than the first of the two French magazines of the 24 cm battery. Signs prohibit access to the battery and there was episodic talk of razing everything. May such a design never be realised, for such richness, such a variety of coastal fortification elements in such a small area is almost unique. Furthermore, with the nearby Dunes fort, there is an undeniable tourist potential.

Pevnost Dunkerk, severovýchodně od města. Někdy nazývána baterie Východu a uváděna jako postavená v letech 1877-1878, ačkoli se nachází na území obce Leffrinckoucke, dostala své jméno podle role, která jí byla přidělena: ostřelovat průjezd Zuydcoote. Zničený vchod nesl chronogram "1879". Postavena na námořní frontě, celá z žlutých cihel, tvořila přílohu pevnosti Dunes. Přibližně obdélníkového tvaru, disponovala příkopem bráněným dvěma malými dvojitými kaponiérami. Zatímco ta na salientu II zmizela, ta na salientu IV může být stále rozeznána skrz vegetaci (09/1998). Vnější rozměry tohoto orgánu nás vedou k odhadu, že obrana jiná než puškovými střelami je nepravděpodobná. Eskarpa čelní hrdla byla oddělená, u ostatních čel, polooddělená. Původně, fronta II-III (čelící moři) obsahovala linii čtyř děl 95 mm Mle 1888 a druhou, ve stejné linii, ze čtyř děl 19 cm. Tyto dvě baterie byly předstupněny parapetem o tloušťce 10 m. Boční severovýchodní fronta disponovala dalšími dvěma děly 95 mm na obléhacích a pevnostních lafetách, k ostřelování pásu dun směrem k Belgii. Pod těmito dvěma stanovišti se stále nachází prachárna (17 660 kg) klasické konstrukce, až na to, že boční kanály jsou pouze velmi úzká větraná mezera a jediná střílna na lampu se nachází vedle vchodu. Později tato prachárna výhradně ukrývala munici pro děla 95 mm. Druhá prachárna, betonová a odolná, byla postavena naproti vchodu již v roce 1893. Betonové krytí dosahuje 350 cm a skladovací prostor, obklopený dvěma přechody se střílnami pro lampu, které jsou samy následovány, každý, přístupovým schodištěm, měří 6,5 x 5 x 3 m s kapacitou 19 442 kg prachu. K této polozapuštěné prachárně byla přistavěna krytá galerie s lehčí střechou, se třemi okny a otevřenými boky, která měla být skladištěm projektilů. Místo prošlo četnými úpravami, z nichž nejpozoruhodnější bylo v roce 1913 odstranění stanovišť děl 19 cm a jejich nahrazení 4 dalšími děly 24 cm Mle 1876 na lafetách Mle 1911. Linie děl 19 cm byla poté přetvořena pro toto vyzbrojení se dvěma betonovými muníčními sklady obsluhujícími respective děla 1 a 2 oraz 3 a 4, přičemž děla 2 a 3 byla oddělena plnou traversou. Ubytovna pro 128 mužů je umístěna šikmo v pravé polovině baterie. Skládá se z šesti polí na jedné úrovni. V roce 1900, 350 m východně od baterie, byla zřízena potřebná infrastruktura pro projektor. Elektrárna, s na levé straně přiléhající nádrží na petrolej, byla zřízena v dunách, asi sto metrů za bojovým úkrytem, úkryt spojený železniční vlečkou s denním úkrytem, asi padesát metrů vzadu chráněn dunou. Asi třicet metrů vlevo od bojového úkrytu se nacházelo velitelské stanoviště projektoru. Možná elektrárna zůstala? Nemohli jsme se o tom ujistit. Pokud jde o bojové stanoviště a velitelské stanoviště, zdá se, že již neexistují, duna se výrazně stáhla, rozeznali jsme pouze německou pancéřovou kasematu na pláži. Po první válce bude výzbroj baterie stále zahrnovat 4 děla 24 cm, 2 děla 155 mm a 4 děla 95 mm, stejně jako 2 projektory 150 cm (včetně toho, který jsme právě zmínili?). Místo bylo dále upravováno Francouzi v meziválečném období instalací betonové pozorovatelny (stále přítomné) a nahrazením děl 24 cm 4 x 194 mm Mle 1902 a, zejména, Němci, kteří z něj udělali pobřežní baterii, která i dnes nabízí návštěvníkovi kompletní panel různých bunkrů tvořících pobřežní dělostřeleckou baterii. Tato lokalita patří mezi nejzajímavější k návštěvě a studiu. Těsně se zde mísí několik období a začátečník v opevňování by se zde, jako my v roce 1998, mohl snadno ztratit. Námořní fronta ustoupila a dlouhý úsek zdi původní eskarpy již nechrání žádný příkop. Cihly kontreskarpy vytvořily lože z cihelných úlomků pro čtyři kasematy H671 (pro kanón 105 mm) přistavěné k pásu dun. Některé z těchto kasemat mají stále své okenice střílen tvořené dvěma ocelovými pláty oddělenými mezerou vyplněnou dehtem. Všimněme si ještě velmi zvláštní konfigurace stanoviště řízení palby M162a. Podle některých, kvůli pohybu duny, podle jiných kvůli spojeneckému bombardování, kráter destabilizoval stavbu v její zadní části, což učinilo nutnou stavbu jakéhosi úhlového opěrného pilíře podpírajícího bunkr opírajícího se nad vstupními dveřmi. Vlevo od tohoto stanoviště řízení palby není bunkr nic jiného než první ze dvou francouzských muníčních skladů baterie 24 cm. Tabule zakazují přístup k baterii a občas se uvažovalo o jejím srovnání se zemí. Kéž by takový záměr nikdy nebyl realizován, protože takové bohatství, taková rozmanitost prvků pobřežního opevnění na tak malé ploše je téměř jedinečná. Navíc, s nedalekou pevností Dunes, je zde nesporný turistický potenciál.