Place de Dunkerque, nord-est de la ville, 1878-1880. 27 m/alt. 25 pièces dont 10 de flanquement, 451 hommes. Situé sur le territoire de Leffrinckoucke, il dominait tous les accès nord-est de Dunkerque et défendait le cordon littoral qui était quasiment la seule zone non inondable à l’entour. Ce cordon, connu sous le nom de "goulet de Bray-Dunes", était emprunté par un canal, deux routes et une voie, de chemin de fer. Le rôle assigné au fort crevait donc les yeux. Il s’agit d’un quadrilatère presque régulier entouré d’un fossé sec dont la contrescarpe, haute de 6 m et affectant un fruit prononcé, est composée d’une succession d’arceaux de décharge. L’escarpe, demi-détachée, n’est haute que de 4,5 m. La défense des fossés était assurée par un aileron au saillant II et une caponnière double au saillant III, tandis que le bâtiment d’entrée faisait saillie dans le fossé de gorge pour pouvoir en assurer le flanquement. Les flancs de ce bâtiment d’entrée sont particuliers car ils montrent un sous-sol où étaient installés le 12 culasse (inhabituellement côté escarpe !) et le canon-revolver, tandis que ces caves à canons étaient surmontées de locaux pourvus de créneaux pour feux de mousqueterie. Les organes de défense de fossé à deux niveaux ne sont déjà pas très répandus, et, lorsque c’est le cas, il est rarissime que les canons soient dessous (cas rencontré pour un seul des deux flancs de la caponnière double du fort du Mont à Albertville !). Le tunnel de l’entrée franchi, on débouche dans une cour face aux quatre travées sur deux étages du casernement de la troupe. Ces travées sont séparées par une cinquième, plus étroite, occupant la capitale. Chaque flanc de cette cour comprend un passage en tunnel menant l’un à la cour nord, l’autre à la cour sud. La première donnait sur le puits, la cuisine et le four à pain. Nous avons trouvé la mention écrite de deux fours de 200 rations chacun, mais le plan consulté n’en indique qu’un seul, même si, en fonction de la garnison, nous aurions tendance à créditer la présence de deux fours. Sous elle, ont été creusées deux citernes cubant au total 405 m³. De cette cour nord, parallèlement au front I-II, un second passage enraciné donne accès au magasin à poudre, lequel est tapis perpendiculairement au centre de ce front. Il avait une contenance de 70.000 kg, ce qui, pour desservir seulement 15 pièces de rempart est plutôt conséquent. Le front de tête comprend à ses extrémités les gaines de descente vers les caponnières (où le 12 culasse était placé aussi côté escarpe) lesquelles s’ouvrent au fond de traverses Mle 1879. Entre ces dernières, on trouve trois traverses-abris, sans culées en façade. Celle se situant au centre est enracinée. Les plates-formes qu’elles encadrent sont doubles et, apparemment, au moins l’une d’entre-elles communiquait avec la rue du rempart par un escalier-rampe d’une douzaine de marches, construit en briques de terre cuite jaunâtres, comme d’ailleurs tout le fort. On estime qu’il en a fallu entre 18 et 20 millions. Seuls quelques encadrements de créneaux ou d’embrasures sont en pierres de taille. Les deux saillants du front de tête étaient coiffés de bonnettes d’infanterie. Les dessus du casernement sont aussi aménagés avec des parapets d’infanterie séparés à mi-longueur par un débouché communiquant avec les chambrées. Ce débouché comprend un petit magasin pour les munitions d’infanterie ainsi qu’un petit abri. Les deux traverses-abris du front III-IV, sont du Mle 1879. Ce front est aussi pourvu d’un passage enraciné auquel s’adosse le casernement des officiers ; quatre chambrées sur deux niveaux séparées par un passage en capitale. Ce casernement donne sur la cour sud d’où l’on peut rejoindre la cour centrale via un passage en tunnel dans lequel s’abritent plusieurs petits magasins ainsi que des latrines et lavabos. En 1914, l’armement se limitait à 3 ou 4 pièces de 90 mm et le fort fut gardé par des territoriaux durant tout le conflit. S’il ne subit aucun dommage durant la Grande Guerre, il en fut, hélas, tout autrement en 1940. Les 2 et 3 juin de cette année-là, deux bombardements par Stukas firent une centaine de victimes. Par la suite, les Allemands construisirent dans l'enceinte un blockhaus (R680), une base bétonnée pour radar Würtzburg See Reise Fumo 214, un encuvement pour Flak légère et quelques tranchées en briques. Ils transformèrent aussi le magasin à poudre en théâtre où subsistent encore aujourd’hui quelques croquis muraux dont un passablement futuriste semblant inspiré du film de Fritz Lang "Métropolis". Les combats pour libérer la Festung Dunkerque, qui ne se rendra que le 8 mai 1945, n’occasionnèrent que des dommages mineurs. Par contre, le fort porte toujours les stigmates des bombardements de 1940. L’entrée est défigurée par un impact sur sa partie gauche, le tunnel de cette même entrée est maintenant largement éclairé par un cratère de bombe ayant percé sa voûte, l’aileron est effondré et la troisième travée du casernement de la troupe a été reconstruite, sans baies au premier étage. Là se trouvait l’infirmerie où bien des blessés furent achevés par une bombe le 3 juin 1940. Enfin, l’abri-traverse droit, sur le front de tête, fut aussi touché et 6 à 10 Gendarmes y périrent. Plusieurs officiers, dont le général Janssen, furent tués par une bombe ayant explosé dans la cour sud. Après la seconde guerre, le fort servit de camp de prisonniers puis passa aux mains des douaniers avant de connaître plusieurs décennies d’abandon. Acquis par la municipalité de Leffrinckoucke en septembre 1998, il est maintenant ouvert au public. On peut y voir deux plaques commémoratives, aux victimes des bombardements de 1940, ainsi qu’à la mémoire de huit résistants fusillés dans les fossés le 6 septembre 1944. En 2006, une réplique, criante de vérité, d’un canon de 90 mm De Bange, monté sur affût omnibus de siège et place, avec roues en acier, telles qu’en usage dans la forteresse, fut inaugurée. Le fort des Dunes est parfois appelé "fort de l'Est" ou encore "fort de Leffrinckoucke".

Festung von Dünkirchen, nordöstlich der Stadt, 1878-1880. 27 m/Höhe. 25 Geschütze, darunter 10 Flankenschützen, 451 Mann. Auf dem Gebiet von Leffrinckoucke gelegen, beherrschte es alle nordöstlichen Zugänge zu Dünkirchen und verteidigte die Küstenbarriere, die praktisch das einzige nicht überschwemmbare Gebiet in der Umgebung war. Diese Barriere, bekannt als „Bray-Dunes-Schlucht“, wurde von einem Kanal, zwei Straßen und einer Eisenbahnlinie durchquert. Die dem Fort zugewiesene Rolle war daher offensichtlich. Es handelt sich um ein fast regelmäßiges Viereck, das von einem trockenen Graben umgeben ist, dessen 6 m hohe Kontereskarpe mit ausgeprägter Frucht aus einer Abfolge von Reliefbögen besteht. Die Steilküste, die sich halb frei erhebt, ist nur 4,5 m hoch. Die Verteidigung der Gräben wurde durch einen Flügel am Frontbogen II und eine Doppelkaponniere am Frontbogen III gewährleistet, während das Eingangsgebäude in den Schluchtgraben hineinragte, um Flankenschutz zu bieten. Die Seiten dieses Eingangsgebäudes sind ungewöhnlich, da sie ein Untergeschoss zeigen, in dem die 12. Bresche (ungewöhnlicherweise auf der Böschungsseite!) und die Revolverkanone installiert waren, während diese Geschützkeller von Räumen mit Schießscharten für Musketenfeuer überzogen waren. Zweistöckige Grabenverteidigungen sind bereits nicht sehr verbreitet, und wenn doch, befinden sich die Kanonen äußerst selten darunter (dies ist nur bei einer der beiden Flanken der Doppelkaponniere des Forts von Mont in Albertville der Fall!). Nach dem Durchqueren des Eingangstunnels gelangt man in einen Hof mit Blick auf die vier Joche auf zwei Stockwerken der Truppenbaracken. Diese Joche sind durch einen fünften, schmäleren getrennt, der das Kapitell einnimmt. Jede Flanke dieses Hofes umfasst einen Tunnelgang, der eine zum Nordhof, die andere zum Südhof führt. Der erste führte zum Brunnen, zur Küche und zum Brotofen. Wir fanden schriftliche Erwähnungen von zwei Öfen mit jeweils 200 Rationen, aber der konsultierte Plan zeigt nur einen, auch wenn wir, je nach Garnison, eher an die Existenz von zwei Öfen glauben würden. Darunter wurden zwei Zisternen mit einem Gesamtfassungsvermögen von 405 m³ gegraben. Von diesem nördlichen Hof, parallel zur Front I-II, führt ein zweiter gegrabener Gang zum Pulvermagazin, das senkrecht zur Mitte dieser Front ausgerichtet ist. Es hatte ein Fassungsvermögen von 70.000 kg, was für die Versorgung von nur 15 Wallgeschützen ziemlich viel ist. Die Front weist an ihren Enden die Abstiegsschächte zu den Kaponnieren auf (wo sich auf der Böschungsseite auch der 12. Verschluss befand), die sich am Fuß der Traversen Mle 1879 öffnen. Zwischen diesen befinden sich drei Schutztraversen ohne Widerlager an der Fassade. Die in der Mitte befindliche ist verwurzelt. Die Plattformen, die sie einrahmen, sind doppelt und anscheinend war mindestens eine von ihnen über eine Treppenrampe mit einem Dutzend Stufen, die wie das gesamte Fort aus gelblichen Terrakottaziegeln gebaut war, mit der Wallstraße verbunden. Es wird geschätzt, dass es zwischen 18 und 20 Millionen dauerte. Nur wenige Rahmen von Zinnen oder Schießscharten bestehen aus behauenem Stein. Die beiden hervorstechenden Punkte der Front waren mit Infanteriekappen gekrönt. Die oberen Teile der Kaserne sind ebenfalls mit Infanteriebrüstungen ausgestattet, die auf halber Höhe durch eine mit den Kasernen verbundene Öffnung getrennt sind. Diese Öffnung enthält ein kleines Magazin für Infanteriemunition sowie einen kleinen Schutzraum. Die beiden Schutztraversen der Front III-IV stammen vom Mle 1879. Diese Front hat auch einen durchdrungenen Gang, an den die Offiziersbaracken angebaut sind; vier Baracken auf zwei Ebenen, die durch einen Kapitellgang getrennt sind. Diese Baracken öffnen sich zum Südhof, von wo aus man den zentralen Hof über einen Tunnelgang erreichen kann, in dem mehrere kleine Vorräte sowie Latrinen und Waschbecken untergebracht sind. 1914 war die Bewaffnung auf 3 oder 4 90-mm-Geschütze beschränkt, und das Fort wurde während des gesamten Konflikts von Territorialsoldaten bewacht. Obwohl es im Ersten Weltkrieg keine Schäden erlitt, war es 1940 leider ganz anders. Am 2. und 3. Juni desselben Jahres forderten zwei Stuka-Bombenangriffe etwa hundert Opfer. Anschließend bauten die Deutschen innerhalb der Anlage einen Bunker (R680), ein Betonfundament für das Radar Würtzburg See Reise Fumo 214, einen Bottich für leichte Flak und einige gemauerte Schützengräben. Sie verwandelten auch das Pulvermagazin in ein Theater, von dem noch heute einige Wandskizzen erhalten sind, darunter eine eher futuristische, die offenbar von Fritz Langs Film „Metropolis“ inspiriert wurde. Die Kämpfe um die Befreiung der Festung Dünkirchen, die erst am 8. Mai 1945 kapitulierte, verursachten nur geringe Schäden. Das Fort trägt hingegen noch immer die Spuren der Bombenangriffe von 1940. Der Eingang ist durch einen Einschlag auf der linken Seite entstellt, der Tunnel desselben Eingangs wird heute durch einen Bombenkrater, der sein Gewölbe durchbohrt hat, weitgehend erleuchtet, der Flügel ist eingestürzt, und das dritte Schiff der Truppenbaracke wurde wiederaufgebaut, ohne Schiffsnester im ersten Stock. Dort befand sich auch die Krankenstation, in der am 3. Juni 1940 viele Verwundete durch eine Bombe getötet wurden. Schließlich wurde auch der rechte Querbunker an der Frontlinie getroffen, und sechs bis zehn Gendarmen starben dort. Mehrere Offiziere, darunter General Janssen, wurden durch eine Bombe getötet, die im Südhof explodierte. Nach dem Zweiten Weltkrieg diente das Fort als Gefangenenlager, ging dann in die Hände der Zollbeamten über und stand jahrzehntelang verlassen da. Im September 1998 erwarb es die Gemeinde Leffrinckoucke und ist heute für die Öffentlichkeit zugänglich. Zwei Gedenktafeln erinnern an die Opfer der Bombenangriffe von 1940 sowie an die acht Widerstandskämpfer, die am 6. September 1944 in den Gräben erschossen wurden. 2006 wurde die detailgetreue Nachbildung einer 90-mm-De-Bange-Kanone eingeweiht, die auf einem Omnibus-Belagerungswagen mit Stahlrädern montiert war, wie sie in der Festung verwendet wurde. Das Fort des Dunes wird manchmal auch „Fort de l'Est“ oder „Fort de Leffrinckoucke“ genannt.

Vesting van Duinkerke, ten noordoosten van de stad, 1878-1880. 27 m/hoogte. 25 stukken, waaronder 10 flankerende stukken, 451 manschappen. Gelegen op het grondgebied van Leffrinckoucke, domineerde het alle noordoostelijke toegangswegen tot Duinkerke en verdedigde het de kustbarrière, die praktisch het enige niet-overstroombare gebied in de omgeving was. Deze barrière, bekend als de "Bray-Dunes-geul", werd doorkruist door een kanaal, twee wegen en een spoorlijn. De rol die het fort had, was dan ook duidelijk. Het is een bijna regelmatige vierhoek, omringd door een droge gracht waarvan de contrescarp, 6 m hoog en met een uitgesproken vrucht, bestaat uit een reeks reliëfbogen. De halfvrijstaande helling is slechts 4,5 m hoog. De verdediging van de grachten werd gewaarborgd door een vleugel bij saillant II en een dubbele caponnière bij saillant III, terwijl het ingangsgebouw in de kloofgracht uitstak om flankerende bescherming te bieden. De zijkanten van dit entreegebouw zijn ongebruikelijk omdat ze een kelder tonen waar de 12e linie (ongebruikelijk aan de hellingzijde!) en het revolverkanon waren geïnstalleerd, terwijl deze geschutkelders bovenop kamers lagen die waren uitgerust met kanonnen voor musketten. Tweelaagse grachtverdedigingswerken zijn al niet erg gebruikelijk, en als ze er zijn, bevinden de kanonnen zich zelden daaronder (dit is slechts het geval voor één van de twee flanken van de dubbele caponnière van het fort Mont in Albertville!). Eenmaal door de ingangstunnel komt men uit op een binnenplaats die uitkijkt op de vier traveeën op twee verdiepingen van de troepenkazerne. Deze traveeën worden gescheiden door een vijfde, smallere travee, die het kapiteel beslaat. Elke flank van deze binnenplaats omvat een tunnel die de ene naar de noordelijke binnenplaats leidt, de andere naar de zuidelijke binnenplaats. De eerste gaf toegang tot de waterput, de keuken en de broodoven. We vonden schriftelijke vermeldingen van twee ovens met elk 200 rantsoenen, maar de geraadpleegde plattegrond vermeldt er slechts één, ook al zouden we, afhankelijk van het garnizoen, eerder geneigd zijn de aanwezigheid van twee ovens te veronderstellen. Daaronder werden twee reservoirs gegraven met een totale inhoud van 405 m³. Vanuit deze noordelijke binnenplaats, parallel aan front I-II, geeft een tweede gang toegang tot het kruitmagazijn, dat loodrecht op het midden van dit front is opgesteld. Deze had een capaciteit van 70.000 kg, wat, voor het bedienen van slechts 15 walstukken, vrij aanzienlijk is. De voorgevel omvat aan de uiteinden de afdalende schachten naar de caponnières (waar ook het 12e sluitstuk aan de hellingzijde was geplaatst) die uitkomen aan de onderkant van traversen Mle 1879. Tussen deze laatste bevinden zich drie schuilplaatstraversen, zonder landhoofden aan de gevel. De middelste is geworteld. De platforms die ze omlijsten zijn dubbel en blijkbaar stond minstens één ervan in verbinding met de walstraat via een traphelling van een dozijn treden, gebouwd in geelachtige terracotta bakstenen, net als het hele fort. Geschat wordt dat het tussen de 18 en 20 miljoen heeft gekost. Slechts enkele frames van kantelen of schietgaten zijn van gehouwen steen. De twee saillante punten van de voorgevel waren bekroond met infanteriepetten. De bovenste delen van de kazerne zijn ook voorzien van infanterieborstweringen, halverwege gescheiden door een opening die in verbinding staat met de kazerne. Deze opening bevat een klein magazijn voor infanteriemunitie en een kleine schuilplaats. De twee schuilplaatsen van front III-IV zijn afkomstig van de Mle 1879. Dit front heeft ook een gewortelde gang waartegen de officierskazerne is bevestigd; vier barakken op twee niveaus, gescheiden door een kapiteelgang. Deze barakken komen uit op de zuidelijke binnenplaats, vanwaar men via een tunnel de centrale binnenplaats kan bereiken, waarin zich verschillende kleine opslagruimtes, latrines en wasbakken bevinden. In 1914 was de bewapening beperkt tot 3 of 4 90 mm kanonnen en werd het fort gedurende het hele conflict bewaakt door territoriale eenheden. Hoewel het fort tijdens de Eerste Wereldoorlog geen schade opliep, was dat helaas in 1940 heel anders. Op 2 en 3 juni van dat jaar veroorzaakten twee Stuka-bombardementen ongeveer honderd slachtoffers. Vervolgens bouwden de Duitsers een bunker (R680), een betonnen basis voor de Würtzburg See Reise Fumo 214 radar, een kuip voor lichte Flak en enkele bakstenen loopgraven binnen de omheining. Ze transformeerden ook het kruitmagazijn tot een theater, waar nog steeds enkele muurtekeningen te zien zijn, waaronder een nogal futuristisch exemplaar dat schijnbaar geïnspireerd is door Fritz Langs film "Metropolis". De gevechten om de bevrijding van de Festung Duinkerke, die zich pas op 8 mei 1945 overgaf, veroorzaakten slechts geringe schade. Het fort draagt echter nog steeds de littekens van de bombardementen van 1940. De ingang is ontsierd door een inslag aan de linkerkant, de tunnel van diezelfde ingang wordt nu grotendeels verlicht door een bomkrater die het gewelf heeft doorboord, de vleugel is ingestort en de derde travee van de troepenkazerne is herbouwd, zonder traveeën op de eerste verdieping. Er was de ziekenboeg waar op 3 juni 1940 vele gewonden werden gedood door een bom. Ten slotte werd ook de rechter traverseschuilplaats, aan de frontlinie, getroffen en kwamen daar 6 tot 10 gendarmes om het leven. Verschillende officieren, waaronder generaal Janssen, kwamen om het leven door een bom die ontplofte op de zuidelijke binnenplaats. Na de Tweede Wereldoorlog deed het fort dienst als gevangenenkamp en kwam het vervolgens in handen van de douane, waarna het tientallen jaren leegstond. In september 1998 werd het fort aangekocht door de gemeente Leffrinckoucke en is het nu opengesteld voor het publiek. Er zijn twee gedenkplaten ter nagedachtenis aan de slachtoffers van de bombardementen van 1940, evenals aan de acht verzetsstrijders die op 6 september 1944 in de grachten werden gefusilleerd. In 2006 werd een overduidelijke replica van een 90 mm De Bange-kanon, gemonteerd op een omnibus-belegeringswagen en -plaats, met stalen wielen, zoals gebruikt in het fort, ingehuldigd. Het Fort des Dunes wordt soms ook "fort de l'Est" of "fort de Leffrinckoucke" genoemd.

Fortress of Dunkirk, northeast of the city, 1878-1880. 27 m/alt. 25 pieces including 10 flanking pieces, 451 men. Located on the territory of Leffrinckoucke, it dominated all the northeast approaches to Dunkirk and defended the coastal barrier, which was practically the only non-floodable area in the surrounding area. This barrier, known as the "Bray-Dunes gully," was crossed by a canal, two roads, and a railway line. The role assigned to the fort was therefore obvious. It is an almost regular quadrilateral surrounded by a dry ditch whose counterscarp, 6 m high and with a pronounced fruit, is composed of a succession of relief arches. The scarp, semi-detached, is only 4.5 m high. The defence of the ditches was ensured by a wing at salient II and a double caponier at salient III, while the entrance building projected into the gorge ditch to provide flanking protection. The sides of this entrance building are unusual because they show a basement where the 12th breech (unusually on the escarpment side!) and the revolver cannon were installed, while these gun cellars were topped with rooms equipped with crenels for musketry fire. Two-level ditch defenses are already not very common, and when they are, it is extremely rare for the cannons to be underneath (this is the case for only one of the two flanks of the double caponier of the fort of Mont at Albertville!). Once through the entrance tunnel, one emerges into a courtyard facing the four bays on two floors of the troop barracks. These bays are separated by a fifth, narrower one, occupying the capital. Each flank of this courtyard includes a tunnel passage leading one to the north courtyard, the other to the south courtyard. The first gave onto the well, the kitchen and the bread oven. We found written mention of two furnaces of 200 rations each, but the plan consulted indicates only one, even if, depending on the garrison, we would tend to credit the presence of two furnaces. Beneath it, two cisterns were dug with a total capacity of 405 m³. From this northern courtyard, parallel to front I-II, a second rooted passage gives access to the powder magazine, which is lined perpendicular to the center of this front. It had a capacity of 70,000 kg, which, for serving only 15 rampart pieces, is rather substantial. The front includes at its ends the descent shafts towards the caponiers (where the 12th breech was also placed on the escarpment side) which open at the bottom of traverses Mle 1879. Between the latter, there are three shelter traverses, without abutments on the facade. The one located in the center is rooted. The platforms they frame are double and, apparently, at least one of them communicated with the rampart street by a staircase-ramp of a dozen steps, built in yellowish terracotta bricks, like the entire fort. It is estimated that it took between 18 and 20 million. Only a few frames of battlements or embrasures are in cut stone. The two salient points of the front were topped with infantry caps. The upper parts of the barracks are also fitted with infantry parapets separated halfway down by an opening communicating with the barracks. This opening includes a small magazine for infantry ammunition as well as a small shelter. The two shelter traverses of front III-IV are from the Mle 1879. This front also has a rooted passageway against which the officers' barracks are attached; four barracks on two levels separated by a capital passageway. This barracks opens onto the south courtyard from where one can reach the central courtyard via a tunnel passage in which several small stores are sheltered as well as latrines and washbasins. In 1914, the armament was limited to 3 or 4 90 mm pieces and the fort was guarded by territorials throughout the conflict. Although it suffered no damage during the Great War, it was, alas, quite different in 1940. On June 2 and 3 of that year, two Stuka bombings caused around a hundred casualties. Subsequently, the Germans built a bunker (R680), a concrete base for the Würtzburg See Reise Fumo 214 radar, a vat for light Flak and some brick trenches within the enclosure. They also transformed the powder magazine into a theater where some wall sketches still remain today, including a rather futuristic one seemingly inspired by Fritz Lang's film "Metropolis". The fighting to liberate the Festung Dunkerque, which did not surrender until May 8, 1945, caused only minor damage. On the other hand, the fort still bears the scars of the 1940 bombings. The entrance is disfigured by an impact on its left side, the tunnel of this same entrance is now largely lit by a bomb crater having pierced its vault, the wing has collapsed and the third bay of the troop barracks has been rebuilt, without bays on the first floor. There was the infirmary where many wounded were finished off by a bomb on June 3, 1940. Finally, the right-hand traverse shelter, on the front line, was also hit and 6 to 10 Gendarmes died there. Several officers, including General Janssen, were killed by a bomb that exploded in the south courtyard. After the Second World War, the fort served as a prison camp then passed into the hands of customs officers before experiencing several decades of abandonment. Acquired by the municipality of Leffrinckoucke in September 1998, it is now open to the public. There are two commemorative plaques to the victims of the 1940 bombings, as well as to the memory of eight resistance fighters shot in the ditches on September 6, 1944. In 2006, a replica, glaringly true, of a 90 mm De Bange cannon, mounted on an omnibus siege carriage and place, with steel wheels, as used in the fortress, was inaugurated. The Fort des Dunes is sometimes called "fort de l'Est" or "fort de Leffrinckoucke".

Pevnost Dunkerque, severovýchodně od města, 1878-1880. 27 m/nadmořská výška. 25 děl včetně 10 obranných děl, 451 mužů. Nacházela se na území Leffrinckoucke, dominovala všem severovýchodním přístupům k Dunkerque a bránila pobřežní bariéru, která byla prakticky jedinou nezaplavitelnou oblastí v okolí. Tuto bariéru, známou jako „rokle Bray-Dunes“, protínal kanál, dvě silnice a železniční trať. Úloha přidělená pevnosti byla tedy zřejmá. Jedná se o téměř pravidelný čtyřúhelník obklopený suchým příkopem, jehož protiskluzová vala, vysoká 6 m a s výrazným ovocem, se skládá z řady reliéfních oblouků. Skluzová vala, oddělená od sebe, je vysoká pouze 4,5 m. Obrana příkopů byla zajištěna křídlem u výběžku II a dvojitým kaponirem u výběžku III, zatímco vstupní budova vyčnívala do příkopu rokle a poskytovala boční ochranu. Boky této vstupní budovy jsou neobvyklé, protože ukazují suterén, kde byl instalován 12. závěr (neobvykle na straně srázu!) a revolverový kanón, zatímco tyto dělové sklepy byly zakončeny místnostmi vybavenými sbíječkami pro palbu z mušket. Dvouúrovňová obrana příkopů již není příliš běžná a pokud ano, je extrémně vzácné, aby se kanóny nacházely pod ní (to platí pouze pro jeden ze dvou boků dvojitého kaponiéru pevnosti Mont v Albertville!). Po průchodu vstupním tunelem se dostanete na nádvoří obrácené ke čtyřem zátokám ve dvou patrech kasáren. Tyto zátoky jsou odděleny pátým, užším zátokou, která zabírá hlavní město. Každé křídlo tohoto nádvoří zahrnuje tunelovou chodbu vedoucí jeden na severní nádvoří, druhý na jižní nádvoří. První ústila do studny, kuchyně a pece na chléb. Našli jsme písemnou zmínku o dvou pecích o objemu 200 dávek, ale konzultovaný plán uvádí pouze jednu, i když v závislosti na posádce bychom se přikláněli k připočítání přítomnosti dvou pecí. Pod ní byly vykopány dvě cisterny o celkové kapacitě 405 m³. Z tohoto severního nádvoří, rovnoběžně s průčelím I-II, vede druhá zakořeněná chodba přístup k prachárně, která je kolmo lemována středem tohoto průčelí. Měla kapacitu 70 000 kg, což je na obsluhu pouze 15 kusů valu poměrně značné. Průčelí na svých koncích zahrnuje sestupné šachty směrem ke kaponiérám (kde byl na straně srázu umístěn také 12. závěr), které se otevírají ve spodní části traverz Mle 1879. Mezi nimi se nacházejí tři přístřeškové traverzy bez opěr na fasádě. Ten, který se nachází uprostřed, je zakořeněný. Plošiny, které rámují, jsou dvojité a zřejmě alespoň jedna z nich byla s ulicí valu spojena schodišťovou rampou o dvanácti schodech, postavenou ze nažloutlých terakotových cihel, stejně jako celá pevnost. Odhaduje se, že stavba stála 18 až 20 milionů dolarů. Pouze několik rámů cimbuří nebo střílen je z tesaného kamene. Dva vyčnívající body průčelí byly zakončeny pěchotními čepicemi. Horní části kasáren jsou také opatřeny pěchotními parapety oddělenými v polovině otvorem komunikujícím s kasárnami. Tento otvor obsahuje malý zásobník pěchotní munice a malý přístřešek. Dva kryty na frontě III-IV pocházejí z vojenské jednotky Mle 1879. Tato fronta má také zakořeněnou chodbu, ke které jsou připojeny důstojnické kasárny; čtyři kasárna na dvou úrovních oddělená hlavní chodbou. Tato kasárna se otevírají na jižní nádvoří, odkud se lze dostat na centrální nádvoří tunelovou chodbou, v níž je chráněno několik malých obchodů, latríny a umyvadla. V roce 1914 byla výzbroj omezena na 3 nebo 4 děla ráže 90 mm a pevnost byla po celou dobu konfliktu střežena teritoriálními jednotkami. Ačkoli během první světové války neutrpěla žádné škody, v roce 1940 to bohužel bylo zcela jiné. 2. a 3. června téhož roku si dva bombardovací útoky Stuka vyžádaly asi sto obětí. Následně Němci postavili bunkr (R680), betonovou základnu pro radar Würtzburg See Reise Fumo 214, nádrž na lehké protiletadlové granáty a několik cihlových zákopů v ohradě. Také přeměnili prachárnu na divadlo, kde se dodnes dochovaly některé nástěnné skici, včetně poněkud futuristické, zdánlivě inspirované filmem Fritze Langa „Metropolis“. Boje za osvobození pevnosti Festung Dunkerque, která se vzdala až 8. května 1945, způsobily jen drobné škody. Na druhou stranu pevnost stále nese jizvy po bombardování z roku 1940. Vchod je znetvořen nárazem na levé straně, tunel téhož vchodu je nyní z velké části osvětlen kráterem po bombě, který prorazil jeho klenbu, křídlo se zřítilo a třetí pole kasáren bylo přestavěno, bez polí v prvním patře. Nacházela se zde ošetřovna, kde 3. června 1940 bomba dorazila k životu mnoho zraněných. Nakonec byl zasažen i pravý příčný kryt na frontové linii, kde zemřelo 6 až 10 četníků. Několik důstojníků, včetně generála Janssena, bylo zabito bombou, která explodovala na jižním nádvoří. Po druhé světové válce sloužila pevnost jako zajatecký tábor, poté přešla do rukou celníků a po několik desetiletí chátrala. V září 1998 ji získala obec Leffrinckoucke a nyní je přístupná veřejnosti. Jsou zde dvě pamětní desky obětem bombardování v roce 1940 a také památce osmi odbojářů zastřelených v zákopech 6. září 1944. V roce 2006 byla slavnostně otevřena replika, křiklavě věrná, 90mm kanónu De Bange, namontovaného na omnibusovém obléhacím voze s ocelovými koly, jaký se používal v pevnosti. Fort des Dunes se někdy nazývá „fort de l'Est“ nebo „fort de Leffrinckoucke“.