Place de Dunkerque, ouest de la ville. L’agrandissement portuaire, avec l’aménagement des darses 1 à 4, en cours début du XXème siècle nécessiteront le report à l’ouest des défenses et côtières et terrestres de Dunkerque. Ainsi, dès avant 1906, projette-t-on la construction d’un ouvrage extrêmement moderne qui sortira de terre entre 1908 et 1911. Nous avons trouvé une seule mention d’une batterie préexistante et prétendument construite en 1877-1879 mais nous devons admettre notre incapacité à en écrire plus. Manquant de documents iconographiques et l’ouvrage ayant été rasé après la seconde guerre, nous sommes contraints d’en effectuer le descriptif sur base d’un plan daté du 1er octobre 1920, plan qu’à certains points de vue, il nous faut interpréter. La voie d’accès longeait un baraquement de temps de paix et la maison du gardien avant d’atteindre le fossé en eau entourant le fort. À une petite avancée rattachée à la berge, succédait un tablier reposant à chaque extrémité sur un môle de terre tout en ayant le poids de sa longueur réparti sur cinq piliers équidistants. Quelques mètres encore et l’on se retrouvait devant l’entrée pourvue d’un pont-levis ou, à tout le moins, rétractable. Flanqué de locaux avec deux créneaux défensifs, le porche de l’entrée donnait rapidement dans une cour, face à la partie droite de la caserne bétonnée. Cette dernière était prévue pour 221 hommes. Ce monolithe de béton, alignait sur un seul niveau neuf larges travées, de profondeurs inégales, dont quatre étaient dévolues au logement de la troupe, une à celui des sous-officiers et une autre enfin, cloisonnée, à celui des officiers. Le bloc abritait également un magasin aux vivres, une cuisine, une usine électrique et, sous sa partie gauche, un puits et les citernes cubant, au total, 422 m³. Sur la droite, perpendiculairement à ce bloc et sans communication avec lui, un second bloc bétonné ne comprenait que le local du télégraphe et le bureau du commandant de l’ouvrage. Devant ce second bloc, avait été creusé un puits qui, suppose-t-on, gagnait la nappe phréatique d’eau douce. Un imposant merlon de terre protégeait l’arrière et les dessus de cette caserne. Derrière elle s’étendait une très vaste esplanade depuis laquelle on pouvait distinguer l’ensemble de l’ouvrage. Ce dernier affectait la forme d’un trapèze très irrégulier, à gorge rentrante. La seule défense de la gorge consistait en l’occupation de banquettes de tir au sommet des escarpes par des fantassins. Au saillant I, le fossé se divisait en deux branches Celle de gauche s’en allait contourner l’ouvrage, celle de droite filait vers le SSO, formant un fossé défensif inondé. Ce fossé, après avoir obliqué au sud-est, rejoignait l’ouvrage de Petite-Synthe. La première partie de ce fossé était flanquée par une casemate de Bourges implantée à mi-longueur du front I-II de l’ouvrage Ouest. Sur base du plan, nous pouvons affirmer que ses deux chambres de tir étaient en décrochage très prononcé et que le mur de protection en aile était très long. Si un énorme massif de terre la protégeait des coups venant de la mer, en revanche, par rapport au saillant I, elle occupait une saillie de l’escarpe dévoilant ainsi tout son flanc gauche. Au saillant II, hormis un aileron armé d’un canon de 47 mm côté escarpe et d’une mitrailleuse côté contrescarpe, on trouvait les trois abris sous traverse encadrant deux plates-formes doubles pour un total de 4 canons de 120 mm L Mle 1878. Ces pièces flanquaient les approches occidentales de l’ouvrage. Ses traverses, bétonnées, avaient leur entrée perpendiculaire aux plates-formes de tir et un énorme parados de terre protégeait l’arrière de la batterie. À côté de ce parados, se trouvait un second puits avec pompe. Le front II-III était relativement court. Le saillant III comprenait une caponnière double avec de très longs murs prolongeant les faces, murs supportant l’appui de la protection en terre garantissant la caponnière contre les tirs tendus. Rappelons au besoin qu’il n’y a ici pas le moindre relief autre que le modelé de l’ouvrage. Le front III-IV constituait le front de mer. Sa genèse nous apparaît assez nébuleuse aussi est-ce prudemment que nous avançons qu’initialement, on y trouve deux pièces de 16 c suivies par une ligne de 4 x 95 mm puis, à nouveau, deux canons de 16 c. Quoi qu’il en soit, à terme, c’est-à-dire en 1914, ce front de mer est composé, d’ouest en est, comme suit. Accolé à la gaine d’accès à la caponnière double, se trouvait le poste de commandement du front de mer. Adossée au parapet, une ligne de six locaux, dont deux avec étage, était dévolue aux officiers. Devant ce bâtiment, une petite cour donnait sur l’arrière d’une usine électrique et de ses citernes (eau et pétrole). À la droite de cet ensemble, on trouvait un bloc cumulant les rôles d’abri de combat et d’abri de jour pour un feu de tir (calibre 150 cm ?). Venait ensuite une batterie de 3 x 32 c M Mle 1870-1881. Chaque canon, à priori sur affût P.A., était encadré par des traverses bétonnées dont deux des compartiments, magasin aux gargousses et magasin aux projectiles, lui étaient dévolus. Ainsi l’alignement commençait-il par le poste de commandement, suivi d’une traverse à trois magasins (celui de droite étant un magasin commun pour l’entretien de la batterie), une plate-forme de tir, une traverse à quatre magasins, une plate-forme, une autre traverse à quatre magasins, la dernière plate-forme de tir et une traverse à deux magasins à la droite de laquelle étaient accolés les postes de télémétrie et de téléphonie. Une vingtaine de mètres plus loin on trouvait le poste de commandement du groupe central. Ensuite, un mât de signaux, mât que l’on pouvait rabattre au sol, suivi d’un abri de combat. Le plan déjà référencé indique très clairement cette locution. De fait, la ressemblance avec un abri de combat Mle 1899 tel que l’on en trouve exclusivement dans les quatre grandes places de l’Est est flagrante, même s’il y a des différences notables, telles les citernes devant le mur de masque du couloir de circulation et, en plus des deux chambres (2 x 52 hommes) de la troupe, un petit local pour cinq officiers. Sur la gauche de l’abri, des latrines (4) sont installées dans une niche du mur d’aile. Contrairement aux abris de combat rencontrés à Cherbourg (voir Saint-Maur, Tot, …), la légende du plan indique des doubles lits et des banquettes rabattables, mais aucun hamac. À la droite de cet abri se trouve l’emplacement d’une première pièce de 16 c suivi de l’abri/poste de commandement de la batterie de 16 c, lui-même appuyé à un second abri de combat, mais à une seule chambrée pour 52 hommes. Ensuite vient une seconde pièce de 16 c et, légèrement en oblique, une batterie de 4 x 95 mm Mle 1888 alternant emplacements de pièces et niches à projectiles. Le petit espace demeurant entre cette batterie de 95 et le saillant IV était occupé par une troisième pièce de 16 c. Une double voie Decauville parcourait tout l'arrière du front de mer. Derrière cette ligne ont trouvait encore deux puits, trois hangars pour l’armement des batteries, les écuries, ainsi qu’une baraque servant de cuisine et de réfectoire. Le front IV-V, de peu de longueur, n’était défendu que depuis le parapet coiffant son escarpe. Apparemment, avant 1914, les 4 x 120 L seront remplacés par 2 ou 4 x 155 L. Après la première guerre, on y trouvait encore les 3 canons de 16 c, 2 de 155 mm, 4 de 95 mm et un projecteur de tir de 150 cm. L’ouvrage a été totalement détruit par l'expansion du port. Son emplacement exact est aujourd’hui occupé par d’énormes citernes à carburant. Notons encore qu’en 1911-1912, 1.200 m au sud, on coulera un important magasin de secteur ayant une contenance de 100.000 kg de poudre. Ce magasin aurait également disparu.

Festung von Dünkirchen liegt westlich der Stadt. Die Hafenerweiterung mit dem Bau der Docks 1 bis 4, die zu Beginn des 20. Jahrhunderts begann, machte die Verlegung der Küsten- und Landverteidigungsanlagen von Dünkirchen nach Westen notwendig. Daher wurden bereits vor 1906 Pläne für den Bau eines hochmodernen Bauwerks entworfen, das zwischen 1908 und 1911 errichtet werden sollte. Wir haben lediglich eine Erwähnung einer bereits existierenden Batterie gefunden, die angeblich zwischen 1877 und 1879 erbaut wurde, können aber leider keine weiteren Informationen dazu liefern. Da uns Bildmaterial fehlt und das Bauwerk nach dem Zweiten Weltkrieg abgerissen wurde, sind wir gezwungen, es anhand eines Plans vom 1. Oktober 1920 zu beschreiben, der in mancher Hinsicht Interpretationsbedarf aufweist. Die Zufahrtsstraße verlief an einer Kaserne aus Friedenszeiten und dem Haus des Torwächters vorbei, bevor sie den wassergefüllten Burggraben erreichte, der die Festung umgab. Ein kleiner, am Ufer befestigter Vorbau führte zu einer Brücke, die an beiden Enden auf einem Erdwall ruhte und deren Gewicht auf fünf gleichmäßig verteilten Pfeilern verteilt war. Wenige Meter weiter erreichte man den Eingang mit einer Zugbrücke oder zumindest einer einziehbaren. Flankiert von Räumen mit zwei Schießscharten, öffnete sich die Eingangshalle rasch zu einem Hof, der der rechten Seite der Betonkaserne zugewandt war. Diese war für 221 Mann ausgelegt. Der eingeschossige Betonklotz bestand aus neun breiten, unterschiedlich tiefen Jochen, von denen vier als Mannschaftsquartiere, eines für Unteroffiziere und ein drittes, abgetrenntes Joch für Offiziere dienten. Der Block beherbergte außerdem ein Lebensmittellager, eine Küche, ein Kraftwerk und, an seiner linken Seite, einen Brunnen und Zisternen mit einem Gesamtvolumen von 422 Kubikmetern. Rechts davon, senkrecht zu diesem Block und ohne Verbindung zu ihm, befand sich ein zweiter Betonblock, der lediglich den Telegrafenraum und das Büro des Festungskommandanten enthielt. Vor diesem zweiten Block war ein Brunnen gegraben worden, der vermutlich zum Grundwasserspiegel führte. Ein imposanter Erdwall schützte die Rückseite und die Oberseite dieser Kaserne. Dahinter erstreckte sich eine sehr große Esplanade, von der aus die gesamte Befestigungsanlage überblickt werden konnte. Diese hatte die Form eines unregelmäßigen Trapezes mit einer einspringenden Schlucht. Die einzige Verteidigung der Schlucht bestand aus Infanteristen, die auf den Steilhängen Feuerstellungen besetzt hielten. Am ersten Vorsprung teilte sich der Graben in zwei Arme. Der linke Arm umging die Befestigungsanlage, während der rechte Arm in süd-südwestlicher Richtung verlief und einen gefluteten Verteidigungsgraben bildete. Dieser Graben bog nach Südosten ab und mündete in die Befestigungsanlage Petite-Synthe. Der erste Abschnitt dieses Grabens wurde von einer Bourges-Kasematte flankiert, die sich etwa in der Mitte der Front I-II der westlichen Befestigungsanlage befand. Dem Plan zufolge waren ihre beiden Feuerkammern deutlich zurückgesetzt, und die flügelförmige Schutzmauer war sehr lang. Während ein massiver Erdwall es vor Granaten vom Meer her schützte, nahm es einen Vorsprung der Abbruchkante ein und legte somit seine gesamte linke Flanke in Bezug auf den ersten Frontvorsprung frei. Am zweiten Frontvorsprung befanden sich neben einem Flügel, der auf der Abbruchkante mit einer 47-mm-Kanone und auf der Gegenabbruchkante mit einem Maschinengewehr bewaffnet war, drei Querschützer, die zwei Doppelplattformen für insgesamt vier 120-mm-Geschütze des Typs L Mle 1878 einrahmten. Diese Geschützstellungen flankierten die westlichen Zugänge zur Befestigungsanlage. Ihre Betontraversen hatten ihre Eingänge senkrecht zu den Feuerplattformen, und eine massive Erdbrüstung schützte die Rückseite der Batterie. Neben dieser Brüstung befand sich ein zweiter Brunnen mit einer Pumpe. Front II-III war relativ kurz. Der Frontvorsprung III bestand aus einer Doppelkaponiere mit sehr langen Mauern, die sich von den Frontflächen erstreckten; diese Mauern stützten die Erdwälle und schützten so die Kaponiere vor direktem Beschuss. Es ist bemerkenswert, dass hier außer den Konturen der Befestigungsanlage selbst kein Relief vorhanden ist. Front III-IV bildete die Seefront. Ihre Entstehung ist weitgehend unklar, daher vermuten wir vorsichtig, dass sie anfänglich aus zwei 16-Pfünder-Geschützen, gefolgt von einer Linie aus vier 95-mm-Geschützen und dann erneut zwei 16-Pfünder-Geschützen, bestand. Jedenfalls setzte sich diese Seefront 1914 von West nach Ost wie folgt zusammen. Angrenzend an den Zugangsschacht zur Doppelkaponiere befand sich der Seefront-Gefechtsstand. An die Brüstung angrenzend, befand sich eine Reihe von sechs Räumen, von denen zwei über ein Obergeschoss verfügten, die für Offiziere reserviert waren. Vor diesem Gebäude führte ein kleiner Hof zum hinteren Teil eines Kraftwerks mit seinen Zisternen (Wasser und Öl). Rechts davon lag ein Gebäudekomplex, der als Gefechts- und Tagesschutz für einen Schießstand (Kaliber 150 cm?) diente. Daneben folgte eine Batterie mit drei 32-cm-Geschützen des Typs Mle 1870-1881. Jedes Geschütz, vermutlich auf einer Lafette montiert, war von zwei Betontraversen flankiert, von denen jeweils zwei Bereiche – ein Patronenmagazin und ein Geschossmagazin – ihm zugeordnet waren. Die Anordnung begann somit mit dem Gefechtsstand, gefolgt von einer Traverse mit drei Magazinen (das rechte war ein gemeinsames Magazin für die Batteriewartung), einer Feuerplattform, einer Traverse mit vier Magazinen, einer weiteren Plattform, einer weiteren Traverse mit vier Magazinen, der letzten Feuerplattform und einer Traverse mit zwei Magazinen, rechts davon befanden sich die Telemetrie- und Telefonstationen. Etwa zwanzig Meter weiter befand sich der Gefechtsstand der zentralen Gruppe. Daneben stand ein Signalmast, der bis zum Boden abgesenkt werden konnte, gefolgt von einem Gefechtsbunker. Der bereits erwähnte Plan belegt dies eindeutig. Tatsächlich ist die Ähnlichkeit mit einem Gefechtsbunker Modell 1899, wie er ausschließlich in den vier großen Festungen des Ostens zu finden war, frappierend, auch wenn es bemerkenswerte Unterschiede gibt, etwa die Zisternen vor der Maskenwand des Durchgangs und, zusätzlich zu den zwei Räumen (2 x 52 Mann) für die Truppen, einen kleinen Raum für fünf Offiziere. An der linken Seite des Bunkers waren in einer Nische in der Flügelwand vier Latrinen eingebaut. Anders als die Gefechtsbunker in Cherbourg (siehe Saint-Maur, Tot usw.) verzeichnet die Planlegende Doppelbetten und Klappbänke, aber keine Hängematten. Rechts von diesem Schutzbunker befand sich die erste 16-Pfünder-Kanone, gefolgt vom Schutzbunker/Gefechtsstand der 16-Pfünder-Batterie, der wiederum an einen zweiten Gefechtsbunker angrenzte, aber nur einen Raum für 52 Mann bot. Daneben stand eine zweite 16-Pfünder-Kanone und, leicht schräg dazu, eine Batterie aus vier 95-mm-Geschützen Mle 1888, die abwechselnd in Geschützstellungen und Munitionsnischen angeordnet waren. Der verbleibende kleine Raum zwischen dieser 95-mm-Batterie und dem Frontvorsprung IV wurde von einer dritten 16-Pfünder-Kanone eingenommen. Entlang der gesamten Rückseite der Strandpromenade verlief eine zweigleisige Eisenbahnlinie nach Decauville. Dahinter befanden sich zwei Brunnen, drei Geschützschuppen, Ställe und eine Kaserne, die als Küche und Speisesaal diente. Die recht kurze Front IV-V war nur durch die Brustwehr auf ihrem Steilhang verteidigt. Offenbar wurden die vier 120-mm-Geschütze vor 1914 durch zwei oder vier 155-mm-Geschütze ersetzt. Nach dem Ersten Weltkrieg waren die drei 16-cm-Geschütze, zwei 155-mm-Geschütze, vier 95-mm-Geschütze und ein 150-cm-Scheinwerfer noch vorhanden. Die Befestigungsanlage wurde durch die Hafenerweiterung vollständig zerstört. An ihrer Stelle befinden sich heute riesige Treibstofftanks. Erwähnenswert ist auch, dass 1911/12 etwa 1200 m südlich ein großes Sektorlager mit einem Fassungsvermögen von 100.000 kg Pulver versenkt wurde. Auch dieses Lager gilt als verschollen.

Vesting van Duinkerke, ten westen van de stad. De havenuitbreiding, met de aanleg van dokken 1 tot en met 4, die aan het begin van de 20e eeuw van start ging, maakte de verplaatsing van de kust- en landverdediging van Duinkerke naar het westen noodzakelijk. Zo werden er al vóór 1906 plannen gemaakt voor de bouw van een uiterst modern bouwwerk, dat tussen 1908 en 1911 zou worden gebouwd. We hebben slechts één vermelding gevonden van een reeds bestaande batterij, naar verluidt gebouwd tussen 1877 en 1879, maar we moeten toegeven dat we niet in staat zijn meer te schrijven. Bij gebrek aan visuele documentatie en aangezien het bouwwerk na de Tweede Wereldoorlog is gesloopt, zijn we gedwongen het te beschrijven aan de hand van een plattegrond van 1 oktober 1920, een plattegrond die in sommige opzichten interpretatie behoeft. De toegangsweg liep langs een kazerne uit vredestijd en de poortwachterswoning alvorens de met water gevulde gracht rond het fort te bereiken. Een klein uitstekend deel, bevestigd aan de oever, leidde naar een brugdek dat aan beide uiteinden op een aarden wal rustte, waarvan het gewicht verdeeld was over vijf op gelijke afstand van elkaar staande pijlers. Nog een paar meter verder bereikten we de ingang, voorzien van een ophaalbrug, of op zijn minst een intrekbare. Geflankeerd door kamers met twee verdedigingsschietgaten, kwam de ingang al snel uit op een binnenplaats, tegenover de rechterkant van de betonnen barakken. Deze laatste was ontworpen voor 221 man. Deze betonnen monoliet, op één niveau, bestond uit negen brede percelen van verschillende dieptes, waarvan er vier bestemd waren voor troepenverblijven, één voor onderofficieren en een derde, afgescheiden, voor officieren. Het blok huisvestte ook een levensmiddelenvoorraad, een keuken, een elektriciteitscentrale en, onder de linkerzijde, een waterput en waterreservoirs met een totale inhoud van 422 kubieke meter. Rechts, loodrecht op dit blok en zonder enige verbinding ermee, bevond zich een tweede betonnen blok met alleen de telegraafkamer en het kantoor van de commandant van het fort. Voor dit tweede blok was een put gegraven die, naar men aanneemt, naar het zoetwaterpeil leidde. Een imposante aarden wal beschermde de achter- en bovenkant van deze kazerne. Daarachter strekte zich een zeer grote esplanade uit van waaruit de gehele vesting te zien was. Deze had de vorm van een zeer onregelmatige trapezium met een inspringende kloof. De enige verdediging van de kloof bestond uit infanteristen die vuurposities innamen op de top van de steile hellingen. Bij saillant I splitste de gracht zich in twee takken. De linkertak liep langs de vesting, terwijl de rechtertak zuidzuidwestwaarts liep en een overstroomde verdedigingsgracht vormde. Deze gracht, na een bocht naar het zuidoosten, sloot aan op de vesting Petite-Synthe. Het eerste deel van deze gracht werd geflankeerd door een Bourges-kazemat, halverwege front I-II van de westelijke vesting. Op basis van de plattegrond kunnen we bevestigen dat de twee vuurkamers aanzienlijk terug lagen en dat de vleugelvormige verdedigingsmuur zeer lang was. Terwijl een massieve aarden wal het beschermde tegen granaten uit de zee, nam het een uitsteeksel van de helling in beslag, waardoor de gehele linkerflank bloot kwam te liggen, in verhouding tot saillant I. Bij saillant II waren er, afgezien van een vleugel bewapend met een 47 mm kanon aan de kant van de helling en een machinegeweer aan de kant van de tegenhelling, drie dwarsschuilplaatsen die twee dubbele platforms omlijstten voor in totaal 4 120 mm L Mle 1878 kanonnen. Deze geschutsopstellingen flankeerden de westelijke toegangswegen tot de vesting. Hun betonnen dwarsliggers hadden hun ingangen loodrecht op de vuurplatforms, en een massieve aarden borstwering beschermde de achterkant van de batterij. Naast deze borstwering bevond zich een tweede put met een pomp. Front II-III was relatief kort. Salient III bestond uit een dubbele caponnière met zeer lange muren die zich vanaf de fronten uitstrekten; deze muren ondersteunden de aarden wallen en beschermden zo de caponnière tegen direct vuur. Het is vermeldenswaard dat hier geen ander reliëf is dan de contouren van de vesting zelf. Front III-IV vormden de zeefront. De oorsprong ervan blijft nogal onduidelijk, dus we suggereren voorzichtig dat het aanvankelijk bestond uit twee 16-ponder kanonnen, gevolgd door een rij van vier 95mm kanonnen, en vervolgens opnieuw twee 16-ponder kanonnen. In ieder geval was deze kustfront in 1914, van west naar oost, als volgt samengesteld: Grenzend aan de toegangsschacht naar de dubbele caponnière bevond zich de commandopost aan de kust. Tegen de borstwering aan lag een rij van zes kamers, waarvan er twee een bovenverdieping hadden, gereserveerd voor officieren. Voor dit gebouw leidde een kleine binnenplaats naar de achterkant van een elektriciteitscentrale met haar water- en oliereservoirs. Rechts van dit complex bevond zich een blok dat de functies van gevechtsschuilplaats en dagschuilplaats voor een schietbaan combineerde (kaliber 150 cm?). Vervolgens kwam een batterij van drie 32 cm Mle 1870-1881 kanonnen. Elk kanon, vermoedelijk op een onderstel voor een omroepinstallatie, werd geflankeerd door betonnen traverses, waarvan er twee compartimenten – een patroonmagazijn en een projectielmagazijn – aan waren toegewezen. De opstelling begon dus bij de commandopost, gevolgd door een traverse met drie magazijnen (de rechter was een gemeenschappelijk magazijn voor batterijonderhoud), een schietplatform, een traverse met vier magazijnen, een platform, nog een traverse met vier magazijnen, het laatste schietplatform, en een traverse met twee magazijnen, rechts daarvan bevonden zich de telemetrie- en telefoonstations. Ongeveer twintig meter verderop bevond zich de commandopost van de centrale groep. Vervolgens een seinmast, die tot de grond kon worden neergelaten, gevolgd door een gevechtsschuilplaats. De eerder genoemde plattegrond geeft deze aanduiding duidelijk aan. De gelijkenis met een gevechtsschuilplaats Model 1899, zoals die uitsluitend in de vier grote forten in het oosten te vinden zijn, is opvallend, ook al zijn er opvallende verschillen, zoals de waterreservoirs vóór de maskerwand van de gang en, naast de twee kamers (2 x 52 man) voor de troepen, een kleine kamer voor vijf officieren. Aan de linkerkant van de schuilplaats zijn latrines (4) in een nis in de vleugelmuur geplaatst. In tegenstelling tot de gevechtsschuilplaatsen in Cherbourg (zie Saint-Maur, Tot, enz.), vermeldt de plattegrondlegende tweepersoonsbedden en opklapbare banken, maar geen hangmatten. Rechts van deze schuilplaats bevindt zich een eerste 16-ponder kanon, gevolgd door de schuilplaats/commandopost voor de 16-ponder batterij, die zelf verbonden is met een tweede gevechtsschuilplaats, maar met slechts één ruimte voor 52 man. Vervolgens komt een tweede 16-ponder kanon en, enigszins schuin, een batterij van vier 95 mm Mle 1888 kanonnen, die afgewisseld worden met geschutsopstellingen en munitienissen. De kleine ruimte die overbleef tussen deze 95 mm batterij en saillant IV werd ingenomen door een derde 16-ponder kanon. Een dubbele Decauville-spoorlijn liep langs de gehele achterkant van de zeedijk. Achter deze lijn bevonden zich twee waterputten, drie geschutsloodsen voor bewapening, stallen en een kazerne die dienst deed als keuken en eetzaal. Het IV-V front, vrij kort, werd alleen verdedigd vanaf de borstwering bovenop de helling. Blijkbaar werden de vier 120 mm kanonnen vóór 1914 vervangen door twee of vier 155 mm kanonnen. Na de Eerste Wereldoorlog waren de drie 16cm kanonnen, twee 155mm kanonnen, vier 95mm kanonnen en een 150cm zoeklicht nog steeds aanwezig. De vesting werd volledig verwoest door de uitbreiding van de haven. De exacte locatie wordt nu ingenomen door enorme brandstoftanks. Opmerkelijk is ook dat in 1911-1912, 1200 meter zuidelijker, een grote sectoropslag met een capaciteit van 100.000 kg kruit tot zinken werd gebracht. Ook deze opslagplaats zou verdwenen zijn.

Fortress of Dunkirk, west of the city. The port expansion, with the development of docks 1 to 4, underway at the beginning of the 20th century, necessitated the relocation of Dunkirk's coastal and land defenses to the west. Thus, even before 1906, plans were drawn up for the construction of an extremely modern structure, which would be built between 1908 and 1911. We have found only one mention of a pre-existing battery, allegedly built between 1877 and 1879, but we must admit our inability to write more. Lacking visual documentation, and with the structure having been razed after the Second World War, we are forced to describe it based on a plan dated October 1, 1920, a plan which, in some respects, requires interpretation. The access road ran alongside a peacetime barracks and the gatekeeper's house before reaching the water-filled moat surrounding the fort. A small projecting section attached to the bank led to a bridge deck resting at each end on an earthen embankment, its weight distributed across five equidistant pillars. A few more meters and one arrived at the entrance, equipped with a drawbridge or, at the very least, a retractable one. Flanked by rooms with two defensive loopholes, the entrance porch quickly opened onto a courtyard, facing the right-hand side of the concrete barracks. The latter was designed for 221 men. This concrete monolith, on a single level, comprised nine wide bays of varying depths, four of which were for troop quarters, one for non-commissioned officers, and a third, partitioned off, for officers. The block also housed a food store, a kitchen, a power plant, and, beneath its left side, a well and cisterns with a total capacity of 422 cubic meters. To the right, perpendicular to this block and without any connection to it, a second concrete block contained only the telegraph room and the fort's commander's office. In front of this second block, a well had been dug which, it is assumed, led to the freshwater water table. An imposing earthen rampart protected the rear and top of this barracks. Behind it stretched a very large esplanade from which the entire fortification could be seen. The latter was shaped like a very irregular trapezoid with a re-entrant gorge. The only defense of the gorge consisted of infantrymen occupying firing positions at the top of the escarpments. At salient I, the ditch split into two branches. The left branch skirted the fortification, while the right branch ran south-southwest, forming a flooded defensive ditch. This ditch, after veering southeast, joined the Petite-Synthe fortification. The first section of this ditch was flanked by a Bourges casemate located midway along the front I-II of the western fortification. Based on the plan, we can confirm that its two firing chambers were set back considerably and that the wing-shaped protective wall was very long. While a massive earthwork protected it from shells coming from the sea, it occupied a projection of the scarp, thus exposing its entire left flank, in relation to salient I. At salient II, apart from a wing armed with a 47 mm gun on the scarp side and a machine gun on the counterscarp side, there were three traverse shelters framing two double platforms for a total of 4 120 mm L Mle 1878 guns. These gun emplacements flanked the western approaches to the fortification. Their concrete traverses had their entrances perpendicular to the firing platforms, and a massive earthen parapet protected the rear of the battery. Next to this parapet was a second well with a pump. Front II-III was relatively short. Salient III comprised a double caponier with very long walls extending from the faces; these walls supported the earthworks, thus protecting the caponier against direct fire. It is worth noting that there is no relief here other than the contours of the fortification itself. Front III-IV formed the seaward front. Its origins remain rather unclear, so we cautiously suggest that initially, it consisted of two 16-pounder guns followed by a line of four 95mm guns, and then, once again, two 16-pounder guns. In any case, by 1914, this seafront was composed, from west to east, as follows. Adjoining the access shaft to the double caponier was the seafront command post. Backing onto the parapet, a row of six rooms, two of which had upper floors, was reserved for officers. In front of this building, a small courtyard led to the rear of a power plant and its cisterns (water and oil). To the right of this complex was a block combining the roles of combat shelter and daytime shelter for a firing range (150 cm caliber?). Next came a battery of three 32 cm Mle 1870-1881 guns. Each gun, presumably on a P.A. carriage, was flanked by concrete traverses, two compartments of which—a cartridge magazine and a projectile magazine—were dedicated to it. Thus, the alignment began with the command post, followed by a traverse with three magazines (the one on the right being a common magazine for battery maintenance), a firing platform, a traverse with four magazines, a platform, another traverse with four magazines, the last firing platform, and a traverse with two magazines, to the right of which were the telemetry and telephone stations. About twenty meters further on was the command post of the central group. Next, a signal mast, which could be lowered to the ground, followed by a combat shelter. The previously referenced plan clearly indicates this designation. In fact, the resemblance to a Model 1899 combat shelter, such as those found exclusively in the four major fortresses of the East, is striking, even if there are notable differences, such as the cisterns in front of the mask wall of the passageway and, in addition to the two rooms (2 x 52 men) for the troops, a small room for five officers. On the left side of the shelter, latrines (4) are installed in a niche in the wing wall. Unlike the combat shelters encountered at Cherbourg (see Saint-Maur, Tot, etc.), the plan legend indicates double beds and folding benches, but no hammocks. To the right of this shelter is the location of a first 16-pounder gun, followed by the shelter/command post for the 16-pounder battery, itself attached to a second combat shelter, but with only one room for 52 men. Next comes a second 16-pounder gun and, slightly obliquely, a battery of four 95 mm Mle 1888 guns alternating gun emplacements and ammunition niches. The small space remaining between this 95 mm battery and salient IV was occupied by a third 16-pounder gun. A double Decauville railway line ran along the entire rear of the seafront. Behind this line were two wells, three gun sheds for armament, stables, and a barracks serving as a kitchen and mess hall. The IV-V front, quite short, was defended only from the parapet atop its scarp. Apparently, before 1914, the four 120mm guns were replaced by two or four 155mm guns. After the First World War, the three 16cm guns, two 155mm guns, four 95mm guns, and a 150cm searchlight were still present. The fortification was completely destroyed by the expansion of the port. Its exact location is now occupied by enormous fuel tanks. It should also be noted that in 1911-1912, 1,200 m to the south, a large sector store with a capacity of 100,000 kg of powder was sunk. This store is also believed to have disappeared.

Pevnost sDunkerque, západně od města. Rozšíření přístavu s výstavbou doků 1 až 4, které probíhalo na začátku 20. století, si vyžádalo přesun dunkerqueských pobřežních a pozemních obranných zařízení na západ. Proto byly ještě před rokem 1906 vypracovány plány na výstavbu mimořádně moderní stavby, která měla být postavena v letech 1908 až 1911. Našli jsme pouze jednu zmínku o již existující baterii, údajně postavené v letech 1877 až 1879, ale musíme přiznat, že nedokážeme napsat více. Vzhledem k tomu, že nám chybí vizuální dokumentace a stavba byla po druhé světové válce zbořena, jsme nuceni ji popsat na základě plánu ze dne 1. října 1920, který v některých ohledech vyžaduje interpretaci. Přístupová cesta vedla podél kasáren z doby míru a domu vrátného, než dosáhla vodou naplněného příkopu obklopujícího pevnost. Malá vyčnívající část připojená k břehu vedla k mostovce spočívající na obou koncích na hliněném náspu, jejíž váha byla rozložena na pět stejně vzdálených pilířů. Po několika metrech jsme dorazili ke vchodu, vybavenému padacím mostem, nebo alespoň zatahovacím. Vstupní veranda, lemovaná místnostmi se dvěma obrannými střílnami, se rychle otevírala na nádvoří obrácené k pravé straně betonových kasáren. Ta byla navržena pro 221 mužů. Tento betonový monolit na jedné úrovni se skládal z devíti širokých polí různé hloubky, z nichž čtyři sloužily pro ubikace vojska, jedno pro poddůstojníky a třetí, oddělené, pro důstojníky. V bloku se také nacházel sklad potravin, kuchyně, elektrárna a pod levou stranou studna a cisterny o celkové kapacitě 422 metrů krychlových. Vpravo, kolmo k tomuto bloku a bez jakéhokoli spojení s ním, se v druhém betonovém bloku nacházela pouze telegrafní místnost a kancelář velitele pevnosti. Před tímto druhým blokem byla vykopána studna, která, jak se předpokládá, vedla k hladině sladké vody. Zadní a horní část kasáren chránil impozantní hliněný val. Za ním se táhla velmi rozsáhlá esplanáda, ze které bylo vidět celé opevnění. To mělo tvar velmi nepravidelného lichoběžníku s vracející se roklí. Jedinou obranou rokle byli pěšáci, kteří zaujímali palebné pozice na vrcholu srázů. U výběžku I se příkop rozděloval na dvě větve. Levá větev obcházela opevnění, zatímco pravá větev se táhla jiho-jihozápadním směrem a tvořila zatopený obranný příkop. Tento příkop se po odbočení na jihovýchod napojoval na opevnění Petite-Synthe. První část tohoto příkopu lemovala kasemata Bourges, která se nacházela uprostřed přední části I-II západního opevnění. Na základě plánu můžeme potvrdit, že její dvě střelecké komory byly značně posunuty vzadu a že křídlovitá ochranná zeď byla velmi dlouhá. Zatímco masivní zemní násyp jej chránil před granáty přilétajícími z moře, zabíral výčnělek srázu, čímž odhalil celý svůj levý bok ve vztahu k výběžku I. Na výběžku II se kromě křídla vyzbrojeného 47mm kanónem na straně srázu a kulometem na straně protisrázu nacházely tři příčné kryty rámující dvě dvojité plošiny pro celkem 4 120mm kanóny L Mle 1878. Tato dělostřelecká postavení lemovala západní přístupy k opevnění. Jejich betonové traverzy měly vchody kolmé k palebným plošinám a zadní část baterie chránil masivní hliněný zábradlí. Vedle tohoto zábradlí se nacházela druhá studna s čerpadlem. Fronta II-III byla relativně krátká. Výběžek III se skládal z dvojitého kaponiéru s velmi dlouhými zdmi vyčnívajícími z líc; tyto zdi podpíraly zemní opevnění a chránily tak kaponiér před přímou palbou. Stojí za zmínku, že zde není žádný reliéf kromě obrysů samotného opevnění. Fronta III-IV tvořila frontu směrem k moři. Její původ zůstává poněkud nejasný, proto opatrně naznačujeme, že zpočátku sestávala ze dvou 16liberních děl, po nichž následovala řada čtyř 95mm děl a poté opět ze dvou 16liberních děl. V každém případě, do roku 1914, bylo toto nábřeží od západu na východ uspořádáno následovně. K přístupové šachtě k dvojitému kaponiéru se přiléhalo velitelské stanoviště nábřeží. Za hradbou se nacházela řada šesti místností, z nichž dvě měly horní patra, vyhrazena pro důstojníky. Před touto budovou vedl malý dvůr k zadní části elektrárny a jejích cisteren (vodní a olejová). Napravo od tohoto komplexu se nacházel blok kombinující roli bojového krytu a denního krytu pro střelnici (ráže 150 cm?). Dále následovala baterie tří kanónů ráže 32 cm Mle 1870-1881. Každý kanón, pravděpodobně na lafetě samopalu, byl lemován betonovými traverzami, z nichž dva oddíly – zásobník nábojů a zásobník projektilů – byly vyhrazeny jemu. Řada tedy začínala velitelským stanovištěm, následovaným traverzou se třemi zásobníky (ten vpravo byl společný zásobník pro údržbu baterie), palebnou plošinou, traverzou se čtyřmi zásobníky, plošinou, další traverzou se čtyřmi zásobníky, poslední palebnou plošinou a traverzou se dvěma zásobníky, napravo od které se nacházely telemetrické a telefonní stanice. Asi o dvacet metrů dále se nacházelo velitelské stanoviště centrální skupiny. Dále signální stožár, který bylo možné spustit až na zem, a po něm bojový kryt. Výše uvedený plán toto označení jasně ukazuje. Podobnost s bojovým krytem modelu 1899, jaké se nacházejí výhradně ve čtyřech hlavních pevnostech Východu, je dokonce pozoruhodná, i když existují znatelné rozdíly, jako jsou cisterny před maskovací stěnou chodby a kromě dvou místností (2 x 52 mužů) pro vojáky i malá místnost pro pět důstojníků. Na levé straně krytu jsou ve výklenku v křídelní zdi instalovány latríny (4). Na rozdíl od bojových krytů, s nimiž se setkáváme v Cherbourgu (viz Saint-Maur, Tot atd.), legenda plánu uvádí dvoulůžkové postele a skládací lavice, ale žádné houpací sítě. Napravo od tohoto krytu se nachází první 16liberní kanón, následovaný krytem/velitelským stanovištěm pro 16liberní baterii, která je sama připojena k druhému bojovému krytu, ale má pouze jednu místnost pro 52 mužů. Dále se nachází druhý 16liberní kanón a mírně šikmo baterie čtyř 95mm kanónů Mle 1888, které se střídaly u dělostřeleckých postavení a muničních výklenků. Malý prostor zbývající mezi touto 95mm baterií a vyčnívajícím IV. kanónem obsadil třetí 16liberní kanón. Podél celé zadní části nábřeží vedla dvojitá železniční trať Decauville. Za touto linií se nacházely dvě studny, tři dělostřelecké sklady, stáje a kasárna sloužící jako kuchyně a jídelna. Fronta IV-V, poměrně krátká, byla bráněna pouze z parapetu na vrcholu svého srázu. Zdá se, že před rokem 1914 byly čtyři 120mm kanóny nahrazeny dvěma nebo čtyřmi 155mm kanóny. Po první světové válce zde stále stály tři 16cm kanóny, dva 155mm kanóny, čtyři 95mm kanóny a jeden 150cm světlomet. Opevnění bylo zcela zničeno rozšířením přístavu. Na jeho přesném místě se nyní nacházejí obrovské palivové nádrže. Je také třeba poznamenat, že v letech 1911-1912 byl 1200 m jižněji potopen velký sektorový sklad s kapacitou 100 000 kg prachu. Předpokládá se, že i tento sklad zmizel.