Place de Dunkerque, sud-ouest de la ville, 1906-1908. Avec l’ouvrage Ouest, auquel il est raccordé par un fossé aquatique dont la partie sud est flanquée par sa casemate de Bourges, l’ouvrage de Petite-Synthe est le plus moderne de la place de Dunkerque et même, serait-on tenté d’écrire, avec le fort du Bourdiau à Maubeuge, le plus moderne de tous les forts des places faisant face à la frontière belge. Ouvrage réniforme, cerné par un fossé en eaux, il a été construit en béton armé. Pour sa défense rapprochée, il ne pouvait compter que sur ses cuirassements et une crête d’infanterie en avant du casernement. La gorge, quant à elle, devant la caserne, comprend un mur à bahut par-dessus lequel les défenseurs pouvaient le cas échéant faire le coup de feu. L’entrée était précédée d’un pont escamotable et s’ouvrait entre deux pilastres aujourd’hui disparus. Elle se situe au centre d’une courtine aux flancs non défendus. Une cour de quelques mètres de large sépare le mur d’escarpe du bloc de la caserne. Celle-ci, prévue pour 186 hommes, est symétrique de part et d’autre de sa capitale. Ainsi, à gauche du couloir en capitale trouve-t-on le corps de garde et les locaux disciplinaires, à la gauche desquels, à trois grandes chambrées, succèdent deux locaux plus petits dont l’infirmerie. À droite de la capitale, ce sont le logement du commandant de l’ouvrage et la lampisterie, puis, identiquement, trois chambrées et deux locaux dont la cuisine. À ces petits locaux succèdent un passage permettant de gagner les devants de l’ouvrage ainsi que les blocs de ses cuirassements. Enfin, au-delà de chacun de ces passages une ligne, légèrement rentrante, de trois locaux (abris de mitrailleuses, poste du télégraphe et magasin aux vivres) clôture les bâtiment de la gorge au détail près que, sur la droite, a été coulée, tout contre le dernier local, mais sans communication avec lui, une casemate de Bourges. Cette dernière n’a rien de bien particulier, si ce n’est une fenêtre latérale bardée de volets blindés français de l’Entre-deux-guerres (tout comme ses embrasures d’ailleurs), et une porte d’entrée à deux vantaux, allemande ou française, mais postérieure à 1918. Les locaux de la caserne sont desservis depuis un couloir longeant l’arrière de la façade où ont été ménagées deux niches pour ventilateur. Les ventilateurs, du même type que ceux rencontrés dans quelques ouvrages des quatre grandes places de l’Est, sont encore présents. Lors de notre visite (09/2004), on pouvait encore voir dans la caserne un fourneau de cuisine François-Vaillant grand modèle (500 rations) datant de 1909 sans ses marmites et sans ses trapillons ; la base d’un second fourneau non identifié, plusieurs croquis muraux datant de l’occupation allemande, ainsi que des objets retirés des fossés par le service de la voirie de la municipalité (dont des affûts de pièces antiaériennes et trois des verrous de la tourelle 75. Si l’on emprunte le passage à la gauche de la caserne, on passe au-dessus des citernes (d’autres sont symétriquement disposées sous le passage de droite) avant de gagner le bloc de la tourelle 75 Mle 05. Ses substructures ont été améliorées par les Allemands qui y ont placé des portes étanches et un système de filtration de l’air qui, en grande partie, est toujours présent. De la tourelle en revanche, il ne reste que la calotte et la chambre de tir reposant sur ses voussoirs. La colonne centrale a été découpée au chalumeau quelques dizaines de centimètres sous les poutrelles supportant le plancher de la chambre de tir et tout le reste a disparu. Plus de bras de levier, plus de contrepoids, plus d’escalier, plus d’étage intermédiaire, et, apparemment, plus de canons (c’était difficile à distinguer). L’observatoire cuirassé de la tourelle, placé en avant de celle-ci, par contre, a conservé son plancher réglable. À la droite du bloc de la tourelle 75, on trouve un passage enraciné qui n’est autre que le prolongement de la capitale. Il va butter sur une tourelle de mitrailleuses de laquelle ne subsistent que les voussoirs et les poutrelles du plancher. Aucun élément des parties mobiles ne nous est parvenu. De part et d’autre de cette tourelle, à l’air libre, nous relèverons une très belle banquette d’infanterie, bétonnée, avec niches à munitions toujours garnies de leurs volets de fermeture. Plus loin sur la droite, les Allemands ont coiffé la seconde tourelle de mitrailleuses d’un cône de béton protégeant une sortie d’infanterie, ou plutôt sortie de secours car praticable uniquement en se déplaçant à genoux. Ce qui subsiste de cette seconde tourelle est identique à la précédente, hormis le contrepoids, déplacé par les récupérateurs de métaux puis abandonné dans le retrait de l’échelle d’accès au second observatoire cuirassé. Ici également, les locaux ont été isolés par la pose de portes étanches. En terminant le tour de l’ouvrage par les dessus, on rencontre un observatoire bétonné, allemand, lequel communique par un puits vertical avec l’observatoire primitif de la casemate de Bourges. Le système de récupération des eaux de pluies sur les dessus du casernement est particulièrement bien dégagé. Notons que ces dessus, au printemps, sont couverts de Claytonia perfoliata et que sur les glacis pullule Orobanche purpurea. Ces deux espèces sont trop rarement rencontrées pour que l’on fasse l’impasse sur cette information. Propriété de la ville de Dunkerque (qui a fusionné avec Petite-Synthe en 1972), l’ouvrage, en définitive très bien préservé, sert pour partie au service des travaux et pour partie de chenil de la police. Il arrive que des visites soient organisées, notamment lors des journées du Patrimoine.

Die Festung Dünkirchen, südwestlich der Stadt, erbaut 1906–1908. Zusammen mit der Westbefestigung, mit der sie durch einen Graben verbunden ist, dessen südliches Ende von der Kasematte von Bourges flankiert wird, ist die Festung Petite-Synthe die modernste der Dünkirchener Festungen und, man könnte sogar sagen, zusammen mit der Festung Bourdiau in Maubeuge die modernste aller Festungen an der belgischen Grenze. Die nierenförmige, von einem Graben umgebene Festung wurde aus Stahlbeton errichtet. Zur Nahverteidigung konnte sie sich lediglich auf ihre Panzerplatten und ein Infanteriewappen vor den Kasernen verlassen. Die Schlucht vor der Kaserne besaß eine Brustwehr, über die die Verteidiger bei Bedarf feuern konnten. Der Eingang war durch eine Zugbrücke gesichert und öffnete sich zwischen zwei heute nicht mehr vorhandenen Pilastern. Er befindet sich inmitten einer Kurtine mit unverteidigten Flanken. Ein wenige Meter breiter Hof trennt die Böschungsmauer vom Kasernenblock. Die für 186 Mann ausgelegte Kaserne ist beidseitig ihrer Mittelachse symmetrisch. Links vom Mittelgang befinden sich das Wachhaus und die Disziplinarräume, links davon, nach drei großen Schlafsälen, zwei kleinere Räume, darunter die Krankenstation. Rechts vom Hauptgebäude liegen die Kommandantenwohnung und der Lampenraum, gefolgt von drei Schlafsälen und zwei weiteren Räumen, darunter die Küche. Diese kleineren Räume führen zu einem Durchgang, der Zugang zur Vorderseite der Befestigungsanlage und ihren Panzerblöcken bietet. Hinter jedem dieser Durchgänge schließt eine leicht nach innen gebogene Reihe von drei Räumen (Maschinengewehrbunker, eine Telegrafenstation und ein Lebensmittellager) die Schluchtgebäude ab. Eine Ausnahme bildet die Kasematte von Bourges, die rechts direkt neben dem letzten Raum errichtet wurde, jedoch ohne Verbindung zu diesem. Letztere weist bis auf ein Seitenfenster mit französischen Panzerläden aus der Zwischenkriegszeit (ebenso wie die Schießscharten) und eine zweiflügelige Eingangstür – vermutlich deutschen oder französischen Ursprungs, aber aus der Zeit nach 1918 – keine Besonderheiten auf. Die Kasernenräume sind über einen Korridor an der Rückseite der Fassade zugänglich, in dem zwei Nischen für Ventilatoren eingebaut wurden. Die Ventilatoren, die dem Typus entsprechen, der in einigen Befestigungsanlagen der vier wichtigsten östlichen Festungen zu finden ist, sind noch vorhanden. Bei unserem Besuch (September 2004) war in der Baracke noch ein großer Küchenherd der Marke François-Vaillant (500 Portionen) aus dem Jahr 1909 ohne Töpfe und Klappen zu sehen. Außerdem befanden sich dort das Fundament eines zweiten, nicht identifizierten Ofens, mehrere Wandskizzen aus der Zeit der deutschen Besatzung sowie Gegenstände, die vom städtischen Straßenbauamt aus den Gräben geborgen worden waren (darunter Flak-Geschützlafetten und drei der Schlösser von Turm 75). Nimmt man den Gang links von der Kaserne, überquert man die Zisternen (weitere sind symmetrisch unter dem Gang rechts angeordnet), bevor man den Block des Turms 75 Mle 05 erreicht. Dessen Unterkonstruktion wurde von den Deutschen verbessert, die wasserdichte Türen und ein Luftfiltersystem einbauten, von dem vieles noch erhalten ist. Vom Turm selbst sind jedoch nur noch die Kuppel und die auf den Keilsteinen ruhende Feuerkammer erhalten. Die Mittelsäule wurde wenige Zentimeter unterhalb der Balken, die den Boden der Feuerkammer tragen, mit einem Schweißbrenner abgetrennt, und alles andere ist verschwunden. Kein Hebelarm mehr, kein Gegengewicht, keine Treppe, keine Zwischenebene und offenbar auch keine Geschütze mehr (es war schwer zu erkennen). Der gepanzerte Beobachtungsstand im Turm, der sich davor befindet, hat jedoch seinen verstellbaren Boden behalten. Rechts vom Turmblock 75 befindet sich ein befestigter Gang, der lediglich eine Verlängerung des Hauptgebäudes darstellt. Er führt zu einem Maschinengewehrturm, von dem nur noch die Keilsteine und Bodenbalken erhalten sind. Von den beweglichen Teilen ist nichts mehr übrig. Zu beiden Seiten dieses Turms findet sich im Freien eine sehr gut erhaltene Infanteriebank aus Beton mit Munitionsnischen, deren Verschlüsse noch intakt sind. Weiter rechts haben die Deutschen den zweiten Maschinengewehrturm mit einem Betonkegel abgedeckt, der einen Infanterieausgang – genauer gesagt einen Notausgang, da er nur kniend erreichbar ist – schützt. Die Überreste dieses zweiten Turms sind bis auf das Gegengewicht identisch mit dem ersten. Dieses wurde von Schrottsammlern entfernt und anschließend in der Nische der Zugangsleiter zum zweiten gepanzerten Beobachtungsposten zurückgelassen. Auch hier wurden die Räume durch den Einbau wasserdichter Türen verschlossen. Am Ende des Rundgangs von oben stößt man auf einen deutschen Beobachtungsposten aus Beton, der über einen vertikalen Schacht mit dem ursprünglichen Beobachtungsposten der Kasematte von Bourges verbunden ist. Besonders gut sichtbar ist die Regenwassernutzungsanlage auf dem Dach der Kaserne. Im Frühjahr sind diese Dächer mit durchwachsenem Lehm (Claytonia perfoliata) bewachsen, und auf dem Glacis wächst reichlich Purpur-Scheindorn (Orobanche purpurea). Da diese beiden Arten zu selten anzutreffen sind, sollte diese Information nicht unerwähnt bleiben. Das Gebäude, das sich im Besitz der Stadt Dünkirchen (die 1972 mit Petite-Synthe fusionierte) befindet und insgesamt sehr gut erhalten ist, wird teils vom Bauamt, teils als Polizeizwinger genutzt. Führungen werden gelegentlich angeboten, insbesondere an den Tagen des offenen Denkmals.

Fort Duinkerke, ten zuidwesten van de stad, 1906-1908. Samen met de West-vesting, waarmee het verbonden is door een gracht waarvan de zuidkant wordt geflankeerd door de kazemat Bourges, is het fort Petite-Synthe het modernste van het fort Duinkerke en, je zou zelfs kunnen zeggen, samen met het fort Bourdiau in Maubeuge het modernste van alle forten aan de Belgische grens. Het had de vorm van een nier, werd omringd door een gracht en was gebouwd van gewapend beton. Voor de verdediging kon het alleen vertrouwen op zijn pantserplaten en een infanteriewapen voor de kazerne. De kloof, voor de kazerne, bevatte een borstwering waarover de verdedigers indien nodig konden schieten. De ingang werd voorafgegaan door een ophaalbrug en opende zich tussen twee pilasters, die nu verdwenen zijn. De ingang bevindt zich in het midden van een ringmuur met onverdedigde flanken. Een binnenplaats van enkele meters breed scheidt de steile wand van het kazerneblok. De kazerne, ontworpen voor 186 man, is symmetrisch aan weerszijden van de centrale as. Zo bevinden zich links van de centrale gang het wachthuis en de disciplinaire vertrekken, links daarvan, na drie grote slaapzalen, twee kleinere kamers, waaronder de ziekenzaal. Rechts van het hoofdgebouw bevinden zich de vertrekken van de commandant en de lampenkamer, gevolgd door drie slaapzalen en twee andere kamers, waaronder de keuken. Deze kleinere kamers leiden naar een gang die toegang biedt tot de voorkant van de vesting en de pantserblokken. Ten slotte, voorbij elk van deze doorgangen, sluit een licht naar binnen gebogen rij van drie ruimtes (schuilkelders voor machinegeweren, een telegraafstation en een levensmiddelenvoorraad) de gebouwen in de kloof af, met uitzondering van het feit dat rechts direct naast de laatste ruimte een Bourges-kazemat is gebouwd, maar er geen enkele verbinding mee heeft. Deze laatste heeft niets bijzonders, behalve een zijraam met Franse pantserluiken uit het interbellum (evenals de schietgaten) en een dubbele toegangsdeur, Duits of Frans, maar daterend van na 1918. De kazerneruimtes zijn toegankelijk via een gang langs de achterkant van de gevel, waar twee nissen voor waaiers zijn gebouwd. De waaiers, van hetzelfde type als die in sommige versterkingen in de vier belangrijkste oostelijke bolwerken, zijn nog steeds aanwezig. Tijdens ons bezoek (september 2004) was in de kazerne nog een groot model van een François-Vaillant-keukenfornuis (500 rantsoenen) uit 1909 te zien, maar dan zonder potten en valluiken. Verder was in de kazerne nog de basis te zien van een tweede, niet-geïdentificeerde oven, enkele muurtekeningen uit de tijd van de Duitse bezetting en voorwerpen die door de gemeentelijke wegendienst uit de greppels waren verwijderd (waaronder opstellingen voor luchtafweergeschut en drie van de sluizen van toren 75). Als u de gang links van de kazerne neemt, passeert u de cisternen (andere zijn symmetrisch onder de gang rechts geplaatst) voordat u het blok van de Geschutstoren 75 Mle 05 bereikt. De onderbouw werd verbeterd door de Duitsers, die waterdichte deuren en een luchtfiltersysteem installeerden, waarvan een groot deel nog steeds aanwezig is. Van de koepel zelf zijn echter alleen de koepel en de op de gewelfde delen rustende vuurkamer overgebleven. De centrale kolom werd met een brander enkele tientallen centimeters onder de balken die de vloer van de vuurkamer ondersteunden, weggesneden en al het andere is verdwenen. Geen hefboomarm meer, geen contragewicht meer, geen trap meer, geen tussenverdieping meer en, blijkbaar, geen kanonnen meer (het was moeilijk te onderscheiden). De gepantserde observatiepost in de koepel, die zich ervoor bevindt, heeft echter zijn verstelbare vloer behouden. Rechts van torenblok 75 bevindt zich een gewortelde gang die simpelweg een verlengstuk is van de hoofdstructuur. Deze leidt naar een machinegeweertoren, waarvan alleen de gewelfde delen en vloerbalken bewaard zijn gebleven. Van de bewegende delen zijn geen elementen bewaard gebleven. Aan weerszijden van deze toren, in de open lucht, vinden we een zeer fraaie betonnen infanteriebank, met munitienissen die nog steeds voorzien zijn van hun sluitluiken. Verder naar rechts hebben de Duitsers de tweede machinegeweertoren afgedekt met een betonnen kegel die een infanterie-uitgang, of beter gezegd een nooduitgang, beschermt, aangezien deze alleen toegankelijk is door op de knieën te bewegen. Wat resteert van deze tweede toren is identiek aan de eerste, op het contragewicht na, dat door schrootverzamelaars werd verplaatst en vervolgens werd achtergelaten in de uitsparing van de toegangsladder naar de tweede gepantserde observatiepost. Ook hier zijn de ruimtes afgesloten door de installatie van waterdichte deuren. De rondleiding door het bouwwerk vanaf de top wordt afgesloten met een Duitse betonnen observatiepost, die via een verticale schacht in verbinding staat met de oorspronkelijke observatiepost van de Bourges-kazemat. Het regenwateropvangsysteem op het dak van de kazerne is bijzonder goed zichtbaar. Opgemerkt moet worden dat deze daken in de lente bedekt zijn met Claytonia perfoliata en dat Orobanche purpurea overvloedig aanwezig is op het glacis. Deze twee soorten worden te zelden aangetroffen om deze informatie weg te laten. Het bouwwerk, eigendom van de stad Duinkerke (die in 1972 fuseerde met Petite-Synthe), is uiteindelijk zeer goed bewaard gebleven en wordt deels gebruikt door de dienst openbare werken en deels als politiekennel. Er worden soms bezoeken georganiseerd, met name tijdens de Open Monumentendagen.

Dunkirk fortress, southwest of the city, 1906-1908. Along with the West fortification, to which it is connected by a moat whose southern end is flanked by its Bourges casemate, the Petite-Synthe fortress is the most modern in the Dunkirk fortress and, one might even say, along with the Bourdiau fort in Maubeuge, the most modern of all the forts facing the Belgian border. Kidney-shaped, surrounded by a moat, it was built of reinforced concrete. For its close defense, it could only rely on its armor plating and an infantry crest in front of the barracks. The gorge, in front of the barracks, included a parapet wall over which the defenders could fire if necessary. The entrance was preceded by a drawbridge and opened between two pilasters, now gone. It is located in the center of a curtain wall with undefended flanks. A courtyard a few meters wide separates the scarp wall from the barracks block. The barracks, designed for 186 men, is symmetrical on either side of its central axis. Thus, to the left of the central corridor are the guardhouse and disciplinary quarters, to the left of which, following three large dormitories, are two smaller rooms, including the infirmary. To the right of the main building are the commandant's quarters and the lamp room, followed by three dormitories and two other rooms, including the kitchen. These smaller rooms lead to a passageway providing access to the front of the fortification and its armored blocks. Finally, beyond each of these passageways, a slightly inward-curving line of three rooms (machine gun shelters, a telegraph station, and a food store) closes off the gorge buildings, with the exception that, on the right, a Bourges casemate has been built right next to the last room, but without any connection to it. The latter has nothing particularly special about it, except for a side window fitted with French armored shutters from the interwar period (as are its embrasures), and a double-leaf entrance door, German or French, but dating from after 1918. The barracks rooms are accessed from a corridor running along the rear of the facade, where two niches for fans have been built. The fans, of the same type as those found in some fortifications in the four major eastern strongholds, are still present. During our visit (September 2004), a large-model François-Vaillant kitchen stove (500 rations) dating from 1909, without its pots and trapdoors, could still be seen in the barracks. the base of a second unidentified furnace, several wall sketches dating from the German occupation, as well as objects removed from the ditches by the municipal road service (including anti-aircraft gun mounts and three of the locks from turret 75. If you take the passage to the left of the barracks, you pass over the cisterns (others are symmetrically arranged under the passage to the right) before reaching the block of the BourgesTurret 75 Mle 05. Its substructures were improved by the Germans, who installed watertight doors and an air filtration system, much of which is still present. Of the turret itself, however, only the cupola and the firing chamber resting on its voussoirs remain. The central column was cut away with a blowtorch a few tens of centimeters below the beams supporting the firing chamber floor, and everything else has disappeared. No more lever arm, no more counterweight, no more staircase, no more intermediate level, and, apparently, no more guns (it was difficult to distinguish). The armored observation post in the turret, located in front of it, however, has retained its adjustable floor. To the right of turret block 75, there is a rooted passage that is simply an extension of the main structure. It leads to a machine gun turret, of which only the voussoirs and floor joists remain. No elements of the moving parts have survived. On either side of this turret, in the open air, we find a very fine concrete infantry bench, with ammunition niches still fitted with their closing shutters. Further to the right, the Germans have capped the second machine gun turret with a concrete cone protecting an infantry exit, or rather an emergency exit, as it is only accessible by moving on one's knees. What remains of this second turret is identical to the first, except for the counterweight, which was moved by scrap metal collectors and then abandoned in the recess of the access ladder to the second armored observation post. Here too, the rooms have been sealed off by the installation of watertight doors. Completing the tour of the structure from the top, one encounters a German concrete observation post, which communicates via a vertical shaft with the original observation post of the Bourges casemate. The rainwater collection system on the roof of the barracks is particularly well exposed. It should be noted that in spring, these roofs are covered with Claytonia perfoliata and that Orobanche purpurea abounds on the glacis. These two species are too rarely encountered to omit this information. Owned by the city of Dunkirk (which merged with Petite-Synthe in 1972), the structure, ultimately very well preserved, is used partly by the public works department and partly as a police kennel. Visits are sometimes organized, particularly during Heritage Days.

Dunkerkská pevnost, jihozápadně od města, 1906-1908. Spolu s opevněním West, s nímž je spojena příkopem, jehož jižní konec lemuje kasemat Bourges, je pevnost Petite-Synthe nejmodernější v dunkerkské pevnosti a dalo by se dokonce říci, že spolu s pevností Bourdiau v Maubeuge je nejmodernější ze všech pevností směřujících k belgickým hranicím. Měla ledvinovitý tvar, obklopena příkopem, byla postavena ze železobetonu. Pro svou těsnou obranu se mohla spoléhat pouze na pancéřování a pěchotní znak před kasárnami. Rokle před kasárnami zahrnovala parapetní zeď, přes kterou mohli obránci v případě potřeby střílet. Vchodu předcházel padací most a otevíral se mezi dvěma pilastry, které dnes chybí. Nachází se uprostřed obvodové zdi s nechráněnými boky. Skálovou zeď od bloku kasáren odděluje nádvoří široké několik metrů. Kasárna, navržená pro 186 mužů, jsou symetrická po obou stranách své centrální osy. Nalevo od centrální chodby se tedy nachází strážnice a disciplinární ubikace, nalevo od nich, po třech velkých ubytovnách, se nacházejí dvě menší místnosti včetně ošetřovny. Napravo od hlavní budovy se nacházejí ubytovny velitele a lampárna, po nichž následují tři ubytovny a dvě další místnosti včetně kuchyně. Tyto menší místnosti vedou k chodbě, která umožňuje přístup k přední části opevnění a jeho pancéřovým blokům. Konečně, za každou z těchto chodeb, uzavírá budovy v rokli mírně dovnitř zakřivená řada tří místností (kryty pro kulomet, telegrafní stanice a sklad potravin), s výjimkou toho, že vpravo je hned vedle poslední místnosti postavena kasemata Bourges, ale bez jakéhokoli spojení s ní. Ten druhý na sobě nemá nic zvláštního, kromě bočního okna s francouzskými pancéřovými okenicemi z meziválečného období (stejně jako jeho střílny) a dvoukřídlých vstupních dveří, německých nebo francouzských, ale pocházejících z doby po roce 1918. Do kasáren se vstupuje z chodby vedoucí podél zadní části fasády, kde jsou vybudovány dva výklenky pro ventilátory. Ventilátory, stejného typu jako ty, které se nacházejí v některých opevněních ve čtyřech hlavních východních pevnostech, jsou stále přítomny. Během naší návštěvy (září 2004) bylo v kasárnách stále možné vidět velký model kuchyňských sporáků François-Vaillant (500 dávek) z roku 1909 bez hrnců a padacích dvířek, základnu druhé neidentifikované pece, několik nástěnných skic z doby německé okupace a také předměty odstraněné z příkopů městskou silniční službou (včetně lafet protiletadlových kanónů a tří zámků z věže 75). Pokud se vydáte chodbou nalevo od kasáren, přejdete cisterny (další jsou symetricky uspořádány pod chodbou vpravo), než se dostanete k bloku věže 75 Mle 05. Její spodní konstrukce byly Němci vylepšeny, instalovali vodotěsné dveře a systém filtrace vzduchu, z nichž velká část je stále přítomna. Ze samotné věže se však dochovala pouze kopule a palební komora spočívající na jejích klenutých stěnách. Středový sloup byl odříznut hořákem několik desítek centimetrů pod nosníky nesoucími podlahu palební komory a vše ostatní zmizelo. Žádná další páka, žádné další protizávaží, žádné další schodiště, žádná další mezipatro a zjevně ani žádná další děla (bylo těžké je rozeznat). Obrněné pozorovací stanoviště ve věži, které se nachází před ní, si však zachovalo svou nastavitelnou podlahu. Napravo od bloku věže 75 je zakořeněná chodba, která je jednoduše prodloužením hlavní konstrukce. Vede k kulometné věži, z níž se dochovaly pouze klempířské lavice a podlahové trámy. Z pohyblivých částí se nedochovaly žádné prvky. Po obou stranách této věže, pod širým nebem, najdeme velmi pěknou betonovou pěchotní lavici s muničními výklenky, které jsou stále opatřeny zavíracími okenicemi. Dále vpravo Němci zakryli druhou kulometnou věž betonovým kuželem chránícím pěchotní východ, respektive nouzový východ, protože je přístupný pouze po kolenou. Zbytky této druhé věže jsou identické s první, s výjimkou protizávaží, které bylo přemístěno sběračmi kovového šrotu a poté ponecháno ve výklenku přístupového žebříku k druhému obrněnému pozorovacímu stanovišti. I zde byly místnosti uzavřeny instalací vodotěsných dveří. Po prohlídce budovy shora narazíme na německé betonové pozorovací stanoviště, které je svislou šachtou propojeno s původním pozorovacím stanovištěm kasemat Bourges. Obzvláště dobře je viditelný systém sběru dešťové vody na střeše kasáren. Je třeba poznamenat, že na jaře jsou tyto střechy pokryty rostlinou Claytonia perfoliata a že na svahu se hojně vyskytuje Orobanche purpurea. Tyto dva druhy se vyskytují příliš zřídka na to, abychom tuto informaci opomenuli. Stavba, která je ve vlastnictví města Dunkerk (které se v roce 1972 sloučilo s Petite-Synthe), je v konečném důsledku velmi dobře zachovaná a slouží částečně veřejným pracím a částečně jako policejní kotec. Někdy se zde pořádají návštěvy, zejména během Dnů kulturního dědictví.