Place de Toulon, nord-nord-ouest de la ville. 140 m/alt, flanc ouest du Mont Faron. En dehors du cadre SDR.

Festung von Toulon, Nordnordwesten der Stadt. 140 M/ü M, Westhang des Mont Faron.

Vesting van Toulon, noord-noordwesten van de stad. 140 m/alt, westflank van de Mont Faron.

Fortress of Toulon, north-northwest of the city. 140 m/alt, western flank of Mont Faron.

Pevnost Toulon, sever-severozápadně od města. 140 m/n.m., západní svah hory Mont Faron.

• 14/05/2026 Le fort du Grand Saint-Antoine, situé sur les pentes occidentales du mont Faron à Toulon, constitue l’un des éléments majeurs du système défensif construit autour de la rade au XIXe siècle. Son origine remonte aux réflexions stratégiques menées après le siège de Toulon de 1707, lorsque les autorités militaires comprirent l’importance de contrôler les accès au massif du Faron afin d’empêcher une attaque ennemie par la vallée de Dardennes. Le projet du fort fut véritablement lancé dans les années 1830 et l’ouvrage fut construit entre 1842 et 1845 sur les plans du capitaine Noël. Édifié en pierre calcaire extraite directement du site, il adopte une architecture militaire typique de l’époque : plan pentagonal bastionné, fossés défensifs, caserne casematée, citerne et magasin à poudre. Sa mission principale était de verrouiller l’accès ouest de Toulon et de protéger l’arsenal militaire ainsi que la rade. Pendant la Seconde Guerre mondiale, le fort fut occupé par les forces allemandes avant d’être repris en août 1944 lors de la Libération de Toulon par les Forces françaises de l’intérieur. Après la guerre, il perdit progressivement sa fonction militaire et servit notamment de dépôt pour les archives du Service historique de la Défense jusqu’en 2011. Inscrit aux monuments historiques en 2014, le fort a ensuite connu plusieurs projets de réhabilitation. Depuis novembre 2024, le fort appartient à Denis Le Priol, nouveau propriétaire du site, qui souhaite lui redonner vie à travers un ambitieux projet patrimonial. Celui-ci envisage notamment d’y présenter une collection de véhicules militaires anciens ainsi qu’une importante collection de casques de protection, afin de faire du fort un lieu consacré à la mémoire militaire, à l’histoire technique et au patrimoine régional. Aujourd’hui, le fort du Grand Saint-Antoine demeure un témoin remarquable de l’histoire défensive de Toulon tout en entrant dans une nouvelle phase de valorisation culturelle. Das Fort du Grand Saint-Antoine an den Westhängen des Mont Faron bei Toulon ist eines der Hauptelemente des Verteidigungssystems, das um die Reede im 19. Jahrhundert errichtet wurde. Sein Ursprung geht auf die strategischen Überlegungen nach der Belagerung von Toulon von 1707 zurück, als die Militärbehörden erkannten, wie wichtig es war, die Zugänge zum Faron-Massiv zu kontrollieren, um einen feindlichen Angriff durch das Tal von Dardennes zu verhindern. Das Projekt des Forts wurde in den 1830er Jahren richtiggehend gestartet, und das Werk wurde zwischen 1842 und 1845 nach den Plänen von Hauptmann Noël erbaut. Aus Kalkstein errichtet, der direkt vor Ort abgebaut wurde, weist es eine für die Zeit typische militärische Architektur auf: fünfeckiger Grundriss mit Bastionen, Verteidigungsgräben, kasemattierte Kaserne, Zisterne und Pulvermagazin. Seine Hauptaufgabe war es, den westlichen Zugang zu Toulon zu sperren und die Militärwerft sowie die Reede zu schützen. Während des Zweiten Weltkriegs wurde das Fort von deutschen Streitkräften besetzt, bevor es im August 1944 bei der Befreiung von Toulon durch die Französischen Streitkräfte des Inneren zurückerobert wurde. Nach dem Krieg verlor es allmählich seine militärische Funktion und diente unter anderem bis 2011 als Depot für die Archive des Historischen Dienstes der Verteidigung. 2014 als historisches Denkmal eingetragen, erlebte das Fort anschließend mehrere Sanierungsprojekte. Seit November 2024 gehört das Fort Denis Le Priol, dem neuen Eigentümer des Geländes, der ihm durch ein ehrgeiziges Kulturerbe-Projekt neues Leben einhauchen möchte. Er plant unter anderem, dort eine Sammlung alter Militärfahrzeuge sowie eine bedeutende Sammlung von Schutzhelmen zu präsentieren, um aus dem Fort einen Ort zu machen, der dem militärischen Gedenken, der Technikgeschichte und dem regionalen Erbe gewidmet ist. Heute bleibt das Fort du Grand Saint-Antoine ein bemerkenswertes Zeugnis der Verteidigungsgeschichte von Toulon, während es in eine neue Phase der kulturellen Aufwertung eintritt. Het Fort du Grand Saint-Antoine, gelegen op de westelijke hellingen van de Mont Faron bij Toulon, is een van de belangrijkste elementen van het verdedigingssysteem dat in de 19e eeuw rond de rede werd gebouwd. De oorsprong ervan gaat terug tot de strategische bespiegelingen na het beleg van Toulon van 1707, toen de militaire autoriteiten het belang inzagen van het controleren van de toegangen tot het Faron-massief om een vijandelijke aanval via de vallei van Dardennes te voorkomen. Het project van het fort werd werkelijk gelanceerd in de jaren 1830 en het werk werd gebouwd tussen 1842 en 1845 naar de plannen van kapitein Noël. Opgetrokken uit kalksteen die ter plaatse werd gewonnen, vertoont het een typische militaire architectuur van die tijd: vijfhoekig bastionneerd plan, verdedigingsgrachten, gekasematteerde kazerne, cisterne en kruitmagazijn. Zijn hoofdtaak was het afsluiten van de westelijke toegang tot Toulon en het beschermen van de marinewerf en de rede. Tijdens de Tweede Wereldoorlog werd het fort bezet door Duitse troepen voordat het in augustus 1944 werd heroverd tijdens de Bevrijding van Toulon door de Franse Binnenlandse Strijdkrachten. Na de oorlog verloor het geleidelijk zijn militaire functie en diende het onder meer tot 2011 als depot voor de archieven van de Historische Dienst van de Defensie. In 2014 ingeschreven als historisch monument, onderging het fort vervolgens verschillende rehabilitatieprojecten. Sinds november 2024 is het fort eigendom van Denis Le Priol, de nieuwe eigenaar van de site, die het nieuw leven wil inblazen via een ambitieus erfgoedproject. Hij is onder meer van plan er een collectie oude militaire voertuigen en een belangrijke collectie beschermhelmen te presenteren, om van het fort een plaats te maken gewijd aan militaire herinnering, techniekgeschiedenis en regionaal erfgoed. Vandaag de dag blijft het Fort du Grand Saint-Antoine een opmerkelijk getuigenis van de verdedigingsgeschiedenis van Toulon, terwijl het een nieuwe fase van culturele valorisatie ingaat. The Fort du Grand Saint-Antoine, located on the western slopes of Mount Faron in Toulon, is one of the major elements of the defensive system built around the roadstead in the 19th century. Its origin dates back to the strategic reflections following the siege of Toulon in 1707, when the military authorities understood the importance of controlling access to the Faron massif to prevent an enemy attack through the Dardennes valley. The project for the fort was truly launched in the 1830s and the work was built between 1842 and 1845 according to the plans of Captain Noël. Built from limestone extracted directly from the site, it adopts a typical military architecture of the period: pentagonal bastioned plan, defensive ditches, casemated barracks, cistern and powder magazine. Its main mission was to lock the western access to Toulon and to protect the military arsenal and the roadstead. During the Second World War, the fort was occupied by German forces before being retaken in August 1944 during the Liberation of Toulon by the French Forces of the Interior. After the war, it gradually lost its military function and notably served as a depot for the archives of the Historical Service of Defense until 2011. Registered as a historic monument in 2014, the fort then underwent several rehabilitation projects. Since November 2024, the fort has belonged to Denis Le Priol, the new owner of the site, who wishes to bring it back to life through an ambitious heritage project. He notably plans to present a collection of vintage military vehicles as well as an important collection of protective helmets, in order to make the fort a place dedicated to military memory, technical history and regional heritage. Today, the Fort du Grand Saint-Antoine remains a remarkable witness to the defensive history of Toulon while entering a new phase of cultural enhancement. Pevnost Grand Saint-Antoine, nacházející se na západních svazích hory Faron u Toulonu, je jedním z hlavních prvků obranného systému vybudovaného kolem rejdy v 19. století. Její původ sahá ke strategickým úvahám po obléhání Toulonu v roce 1707, kdy vojenské úřady pochopily důležitost kontroly přístupů k masivu Faron, aby zabránily nepřátelskému útoku údolím Dardennes. Projekt pevnosti byl skutečně zahájen ve 30. letech 19. století a dílo bylo postaveno v letech 1842 až 1845 podle plánů kapitána Noëla. Postavena z vápence přímo vytěženého na místě, přijímá typickou vojenskou architekturu té doby: pětiúhelníkový bastionový půdorys, obranné příkopy, kasematovaná kasárna, cisterna a sklad střelného prachu. Jejím hlavním úkolem bylo uzamknout západní přístup k Toulonu a chránit vojenský arzenál a rejdu. Během druhé světové války byla pevnost obsazena německými silami, než byla v srpnu 1944 znovu dobyta při osvobození Toulonu Francouzskými vnitřními silami. Po válce postupně ztratila svou vojenskou funkci a sloužila mj. jako depozitář archivů Historické služby obrany až do roku 2011. Zapsána do seznamu historických památek v roce 2014, pevnost poté prošla několika projekty rehabilitace. Od listopadu 2024 patří pevnost Denisi Le Priolovi, novému majiteli areálu, který jí chce vrátit život prostřednictvím ambiciózního památkového projektu. Ten mimo jiné plánuje představit sbírku starých vojenských vozidel a také významnou sbírku ochranných přileb, aby z pevnosti udělal místo věnované vojenské paměti, technické historii a regionálnímu dědictví. Dnes zůstává pevnost Grand Saint-Antoine pozoruhodným svědectvím obranné historie Toulonu a zároveň vstupuje do nové fáze kulturního zhodnocení. © JPu

• 15/05/2026 Sur le plan architectural, le Fort du Grand Saint-Antoine se caractérise par un tracé polygonal bastionné de type bastionnet, édifié en maçonnerie de pierre calcaire locale avec des chaînages d'angle soignés, dont l'accès principal est défendu par un unique pont-levis à la Poncelet, un ingénieux système de contrepoids à chaînes articulées et à trajectoire variable conçu au XIXe siècle pour faciliter la manœuvre rapide du tablier par un nombre réduit d'hommes. Ce flanc d'entrée est protégé par un profond fossé sec et une caponnière double assurant le flanquement, tandis que le cœur de l'ouvrage s'organise autour d'une cour centrale ceinturée d'un côté par un cavalier de terre surélevé destiné aux pièces d'artillerie lourde à l'air libre, et de l'autre par une caserne casematée à l'épreuve des bombes, conçue avec d'épaisses voûtes en berceau maçonnées. L'édifice intègre un réseau de galeries défensives dotées de meurtrières pour la fusillade, des magasins de stockage logistique voûtés, ainsi qu'un magasin à poudre isolé et enterré sous une épaisse couche de terre pour prévenir les explosions accidentelles, l'ensemble conservant aujourd'hui ses structures d'origine du XIXe siècle ainsi que des fresques militaires historiques sur ses enduits intérieurs. Pour ce qui est de l'approvisionnement en eau, la collecte repose sur une optimisation technique rigoureuse de ses surfaces : la vaste terrasse supérieure de l'ouvrage fait office d'impluvium géant pour recueillir les eaux pluviales, lesquelles sont ensuite acheminées par gravité vers l'aile gauche du complexe pour traverser un ingénieux système de filtration par double citerneau de décantation et de purification avant de finir leur course dans la grande citerne souterraine voûtée logée à l'abri des bombes sous les magasins de stockage. En parallèle, l'organisation des structures de tir est dictée par les normes défensives des années 1840 : les casemates de casernement de l'aile nord et les magasins de flanquement sont construits en une enfilade de quatre grandes salles voûtées en berceau surbaissé protégées par deux travées de culées tripartites, dont les façades intérieures ouvrent sur la cour centrale tandis que les murs extérieurs de défense et les demi-bastions intègrent un réseau de galeries de fusillade pourvues de meurtrières verticales et de créneaux crénelés pour assurer la couverture rapprochée du fossé et des chemins de ronde, complétant l'action à longue portée des pièces d'artillerie lourde positionnées au sommet du cavalier en terre. Architektonisch zeichnet sich das Fort du Grand Saint-Antoine durch einen polygonalen bastionierten Grundriss vom Typ Bastionnet aus, errichtet in lokalem Kalksteinmauerwerk mit sorgfältigen Eckquaderungen. Der Hauptzugang wird durch eine einzige Poncelet-Zugbrücke verteidigt, ein geniales Gegengewichtssystem mit Gelenkketten und veränderlicher Bahn, das im 19. Jahrhundert entwickelt wurde, um das schnelle Manövrieren der Brückenplatte mit einer geringen Anzahl von Männern zu ermöglichen. Diese Eingangsflanke wird durch einen tiefen Trockengraben und eine doppelte Kaponniere geschützt, die das Flankieren gewährleistet. Das Herz des Werks ist um einen zentralen Hof herum organisiert, der auf einer Seite von einem erhöhten Erdwall (Kavalier) für die schweren Geschütze im Freien und auf der anderen Seite von einer bombensicheren kasemattierten Kaserne umgeben ist, die mit dicken gemauerten Tonnengewölben ausgeführt wurde. Das Gebäude umfasst ein Netz von Verteidigungsgängen mit Schießscharten für Gewehrfeuer, gewölbte Logistiklagermagazine sowie ein isoliertes Pulvermagazin, das unter einer dicken Erdschicht eingegraben ist, um versehentliche Explosionen zu verhindern. Das Ganze bewahrt heute seine originalen Strukturen aus dem 19. Jahrhundert sowie historische militärische Fresken auf seinen Innenputzen. Was die Wasserversorgung betrifft, so beruht die Sammlung auf einer strengen technischen Optimierung seiner Flächen: Die große obere Terrasse des Werks dient als riesiges Impluvium zur Sammlung von Regenwasser, das dann durch Schwerkraft zum linken Flügel des Komplexes geleitet wird, um ein geniales Filtriersystem durch zwei kleine Absetz- und Reinigungszisternen zu durchlaufen, bevor es seine Reise in der großen unterirdischen gewölbten Zisterne beendet, die bombensicher unter den Lagermagazinen untergebracht ist. Parallel dazu wird die Organisation der Feuerstrukturen von den Verteidigungsnormen der 1840er Jahre bestimmt: Die Kasematten der Kaserne im Nordflügel und die Flankierungsmagazine sind in einer Enfilade von vier großen, flachbogigen Tonnengewölben erbaut, die durch zwei dreiteilige Widerlagerjoche geschützt sind. Deren Innenfassaden öffnen sich zum zentralen Hof, während die äußeren Verteidigungsmauern und Halbbastionen ein Netz von Gewehrgalerien mit vertikalen Schießscharten und Zinnen beherbergen, um die Nahdeckung des Grabens und der Wehrgänge zu gewährleisten und so die Fernwirkung der schweren Geschütze auf dem Erdwall zu ergänzen. Op architecturaal vlak wordt het Fort du Grand Saint-Antoine gekenmerkt door een veelhoekig bastionned tracé van het type bastionnet, opgetrokken in plaatselijk kalksteenmetselwerk met zorgvuldige hoekkettingen. De hoofdingang wordt verdedigd door een enkele Poncelet-valbrug, een ingenieus contragewichtsysteem met gelede kettingen en variabel traject, ontworpen in de 19e eeuw om het snelle manoeuvreren van het valbrugdek door een beperkt aantal manschappen mogelijk te maken. Deze ingangsflank wordt beschermd door een diepe droge gracht en een dubbele kaponnière die het flankeren verzekert. Het hart van het werk is georganiseerd rond een centrale binnenplaats, omringd aan de ene kant door een verhoogde aarden cavalier bestemd voor de zware artilleriestukken in open lucht, en aan de andere kant door een bomvrije gekasematteerde kazerne, ontworpen met dikke gemetselde tongewelven. Het gebouw omvat een netwerk van verdedigingsgangen met schietgaten voor geweervuur, gewelfde logistieke opslagmagazijnen, en een geïsoleerd kruitmagazijn dat onder een dikke laag aarde is ingegraven om accidentele explosies te voorkomen. Het geheel bewaart vandaag zijn oorspronkelijke structuren uit de 19e eeuw en historische militaire fresco's op zijn binnenpleisters. Wat de watervoorziening betreft, berust de opvang op een rigoureuze technische optimalisatie van zijn oppervlakken: het uitgestrekte boventerras van het werk fungeert als een gigantisch impluvium om regenwater op te vangen, dat vervolgens door zwaartekracht naar de linker vleugel van het complex wordt geleid om een ingenieursfilteringsysteem te doorlopen bestaande uit twee kleine bezinkings- en zuiveringsreservoirs, voordat het zijn weg eindigt in de grote ondergrondse gewelfde cisterne die bomveilig onder de opslagmagazijnen is ondergebracht. Parallel wordt de organisatie van de vuurstructuren bepaald door de defensienormen van de jaren 1840: de kazematten van de noordvleugel en de flankeringsmagazijnen zijn gebouwd in een enfilade van vier grote, verlaagde tongewelven beschermd door twee traveeën van driedelige landhoofden. Hun binnenste gevels openen zich naar de centrale binnenplaats, terwijl de buitenste verdedigingsmuren en halve bastions een netwerk van geweergalerijen bevatten met verticale schietgaten en kantelen om de nabijdekking van de gracht en de weergangen te verzekeren, ter aanvulling van de langeafstandsactie van de zware artilleriestukken op de aarden cavalier. Architecturally, the Fort du Grand Saint-Antoine is characterized by a polygonal bastioned layout of the bastionnet type, built in local limestone masonry with careful corner bonding. The main entrance is defended by a single Poncelet drawbridge, an ingenious counterweight system with articulated chains and variable trajectory designed in the 19th century to facilitate rapid maneuvering of the bridge deck by a reduced number of men. This entrance flank is protected by a deep dry ditch and a double caponier ensuring flanking. The heart of the work is organized around a central courtyard surrounded on one side by an elevated earthen cavalier intended for heavy artillery pieces in the open air, and on the other by a bomb-proof casemated barracks, designed with thick masonry barrel vaults. The building incorporates a network of defensive galleries with loopholes for rifle fire, vaulted logistic storage magazines, as well as an isolated powder magazine buried under a thick layer of earth to prevent accidental explosions, the whole today preserving its original 19th-century structures as well as historical military frescoes on its interior plasters. As for water supply, collection relies on rigorous technical optimization of its surfaces: the vast upper terrace of the work serves as a giant impluvium to collect rainwater, which is then gravity-fed to the left wing of the complex to pass through an ingenious filtration system using double small settling and purification cisterns before ending its course in the large underground vaulted cistern housed bomb-proof under the storage magazines. In parallel, the organization of firing structures is dictated by the defensive standards of the 1840s: the casemates of the north wing barracks and the flanking magazines are built in an enfilade of four large low barrel-vaulted rooms protected by two bays of triple-part abutments, whose interior façades open onto the central courtyard while the outer defensive walls and half-bastions incorporate a network of rifle galleries provided with vertical loopholes and crenellated battlements to ensure close coverage of the ditch and the walkways, complementing the long-range action of the heavy artillery pieces positioned atop the earthen cavalier. Po architektonické stránce se Fort du Grand Saint-Antoine vyznačuje polygonálním bastionovým půdorysem typu bastionnet, postaveným z místního vápencového zdiva s pečlivými nárožními řetězy. Hlavní vstup je bráněn jedinečným Ponceletovým padacím mostem, důmyslným protizávažným systémem s kloubovými řetězy a proměnnou trajektorií, navrženým v 19. století pro usnadnění rychlého manévrování mostovky sníženým počtem mužů. Tato vstupní flanka je chráněna hlubokým suchým příkopem a dvojitou kaponiérou zajišťující křídelní palbu. Jádro díla je uspořádáno kolem centrálního nádvoří obklopeného na jedné straně vyvýšeným hliněným kavalírem určeným pro těžké dělostřelecké kusy pod širým nebem a na druhé straně bombovzdornými kasematovanými kasárnami, navrženými s tlustými zděnými valenými klenbami. Stavba zahrnuje síť obranných chodeb se střílnami pro puškovou palbu, klenuté logistické skladovací magazíny, jakož i izolovaný sklad střelného prachu zasypaný pod silnou vrstvou zeminy k zabránění náhodným výbuchům. Celek dnes uchovává své původní konstrukce z 19. století a také historické vojenské fresky na svých vnitřních omítkách. Pokud jde o zásobování vodou, sběr spočívá na přísné technické optimalizaci jeho ploch: rozsáhlá horní terasa díla slouží jako obří impluvium pro zachycování dešťové vody, která je pak gravitačně přiváděna do levého křídla komplexu, aby prošla důmyslným filtračním systémem prostřednictvím dvojité malé usazovací a čisticí cisterny, než ukončí svou cestu ve velké podzemní klenuté cistereně umístěné bombovzdorně pod skladovacími magazíny. Paralelně je organizace palebných struktur diktována obrannými normami 40. let 19. století: kasematy severního křídla kasáren a flankační magazíny jsou postaveny v enfiládě čtyř velkých místností se stlačenou valenou klenbou chráněných dvěma poli trojdílných opěr, jejichž vnitřní fasády se otevírají do centrálního nádvoří, zatímco vnější obranné zdi a polobastiony zahrnují síť puškových galerií vybavených svislými střílnami a cimbuřím k zajištění krytí na blízkou vzdálenost příkopu a nástěnných ochozů, čímž doplňují palbu na velkou vzdálenost těžkých dělostřeleckých kusů umístěných na vrcholu hliněného kavalíru. © JPu

Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Toulon (place de), Mont Faron (ensemble fortifié du), Napoléon (batterie)