Place de Modane, 1 600 m à l’ouest de la ville. 1913-1916. 1 698 m/alt. Six pièces de 155 C. Cette batterie complète l’action du fort homonyme dans son soutien du fort du Replaton, en effectuant des tirs plongeants sur Modane et sa gare, le tunnel du Fréjus, ainsi que les hauteurs rive gauche de l’Arc. Elle occupe un creux de terrain compris entre la redoute et le fort du Sapey. La masse de ce dernier lui assure un excellent défilement, mais lui interdit d’effectuer d’autres tirs que courbes. L’ouvrage est dépourvu de toute défense rapprochée, toutefois il est inclus dans l’enceinte commune (cf. ensemble fortifié du Sapey). Ainsi, à proximité se dresse un parapet d’infanterie précédé d’un imposant réseau de barbelés, lequel interdit l’approche par le nord-est. Nous trouvons également un abri de piquet à trois entrées, construit à la même époque et pouvant recevoir 50 hommes assis. La batterie présente une succession de six plates-formes alignées ouest-est dans le flanc nord du fort du Sapey, prolongée à l’extrémité orientale par des latrines logées sous un massif de terre supporté par un lit de poutrelles métalliques. Chaque plate-forme est adossée au terrain naturel, lequel est soutenu par un parapet en maçonnerie, et séparée de sa voisine par un massif de terre retenue par des murets également maçonnés. Dans le parapet frontal, deux niches à munitions encadrent les deux accès pour le personnel. Ces accès, fermés par des portes coulissantes en bois, donnent sur une galerie rectiligne et de section rectangulaire, parallèle aux plates-formes. Cette galerie, à l’épreuve car protégée par un important blindage du ciel, abrite dans ses flancs les diverses niches à munitions, ainsi que des abris pour le personnel. Il s’y ouvre une autre galerie, perpendiculaire, à la voûte en plein cintre, laquelle donne accès à deux ateliers de chargement d’obus. À son extrémité sud (donc au plus profond sous le roc, pratiquement sous l’annexe nord du fort), se trouvent trois magasins à poudre distants de quelques dizaines de mètres les uns des autres. Ces magasins conservent en partie leur parapluie de tôles et, parfois, les gouttières correspondantes. À peu près à mi-longueur de la galerie perpendiculaire, une seconde galerie de même facture permet de rejoindre l’extérieur par un tracé courbe. Elle débouche à proximité immédiate des latrines. Son accès est fermé par une porte blindée encore en place. On s’attardera sur le fait que ces deux galeries, dûment maçonnées, outre leur section en fer à cheval, se révèlent d’une largeur considérable (2 voire 2,5 m) pour un simple accès à des magasins à poudre, aussi avançons-nous l’hypothèse d’un rôle de remise pour les pièces d’artillerie en temps de paix voire durant les bombardements. Un document daté d’août 1934 mentionne la présence d’un baraquement pour un officier, deux hommes et neuf chevaux. Or, in situ, nous n’avons pas su retrouver le baraquement en question. Toutefois, il est vrai que le site est truffé de restes de baraques en tous genres, dont certaines à l’état de ruine, aussi n’est-il pas aisé de s’y retrouver. D’autant plus que la végétation dense recouvre bonne partie du site, et que les années 1930 ont ajouté leur lot de constructions. Une liste des baraques recensées, évidemment non exhaustive, est donnée dans l’articulet traitant des baraquements du Sapey. Durant l’Entre-deux-guerres, l’ouvrage est soigneusement entretenu, sans qu’aucune modification ne soit apportée. C’est ainsi qu’il connaîtra son baptême du feu en juin 1940. Visée par les bombardements italiens sur le Sapey, aucun projectile ne l’atteint, de par son grand défilement. Il ne subira pas plus le feu en septembre 1944, car inoccupé. L’ouvrage sort de la guerre sans aucun dommage. Resté terrain militaire jusqu’au début des années 2000, plus ou moins conservé comme terrain d’entraînement, l’ouvrage est abandonné. Petit à petit absorbé par une végétation dense, la batterie du Sapey n’en conserve pas moins fière allure ; en effet, à l’exception de quelques pierres descellées, ses maçonneries sont intactes. On ne peut que regretter cette situation, tant l’ouvrage gagnerait à être connu. Batterie devenue propriété communale en 2004. Accès interdit. Parfois orthographié « Sappey ».

Festung von Modane, 1 600 m westlich der Stadt. 1913-1916. 1 698 M/ü. M. Sechs Geschütze 155 C. Diese Batterie ergänzt die Wirkung des gleichnamigen Forts bei seiner Unterstützung des Forts Replaton, indem sie Steilfeuer auf Modane und seinen Bahnhof, den Fréjus-Tunnel sowie die Höhen am linken Ufer der Arc abgibt. Sie liegt in einer Bodenmulde zwischen der Redoute und dem Fort Sapey. Die Masse des letzteren bietet ihr ausgezeichneten Schutz, verbietet ihr aber alle anderen als Steilfeuer. Das Werk ist ohne jede Nahverteidigung, jedoch in die gemeinsame Umfassung einbezogen (siehe Festungsensemble Sapey). So befindet sich in der Nähe ein Infanterieparapet, dem ein imposantes Stacheldrahtnetz vorgelagert ist, das die Annäherung von Nordosten verhindert. Wir finden auch einen dreizugänglichen Postenunterstand, der zur gleichen Zeit gebaut wurde und 50 sitzende Männer aufnehmen kann. Die Batterie zeigt eine Abfolge von sechs west-östlich ausgerichteten Plattformen in der Nordflanke des Forts Sapey, die am östlichen Ende durch Latrinen verlängert wird, die unter einer Erdmassiv untergebracht sind, die von einem Bett aus Metallträgern getragen wird. Jede Plattform lehnt sich an das natürliche Gelände an, das von einem gemauerten Parapet gestützt wird, und ist von ihrer Nachbarin durch eine Erdmassiv getrennt, die von ebenfalls gemauerten Mäuerchen gehalten wird. Im Frontparapet rahmen zwei Munitionsnischen die beiden Zugänge für das Personal. Diese Zugänge, die durch hölzerne Schiebetüren verschlossen sind, führen zu einem geradlinigen, rechteckigen Gang, der parallel zu den Plattformen verläuft. Dieser Gang, der schussicher ist, weil er durch eine starke Deckenpanzerung geschützt ist, beherbergt in seinen Seiten die verschiedenen Munitionsnischen sowie Unterstände für das Personal. Dort öffnet sich ein weiterer Gang, senkrecht dazu, mit einem Rundbogengewölbe, der Zugang zu zwei Granatenladeräumen bietet. An seinem südlichen Ende (also tief unter dem Fels, praktisch unter dem Nordflügel des Forts) befinden sich drei Pulvermagazine, die einige Dutzend Meter voneinander entfernt sind. Diese Magazine bewahren teilweise ihr Blechdach und manchmal die entsprechenden Dachrinnen. Etwa auf halber Länge des senkrechten Gangs ermöglicht ein zweiter Gang gleicher Art durch einen gekrümmten Verlauf den Anschluss an die Außenwelt. Er mündet unmittelbar in der Nähe der Latrinen. Sein Zugang ist durch eine noch vorhandene Panzertür verschlossen. Es sei darauf hingewiesen, dass diese beiden, ordentlich gemauerten Gänge, abgesehen von ihrem hufeisenförmigen Querschnitt, für einen einfachen Zugang zu Pulvermagazinen eine beträchtliche Breite (2 oder 2,5 m) aufweisen, weshalb wir die Hypothese einer Unterstellmöglichkeit für Artilleriegeschütze in Friedenszeiten oder sogar während Bombardements aufstellen. Ein Dokument vom August 1934 erwähnt die Anwesenheit einer Baracke für einen Offizier, zwei Männer und neun Pferde. Vor Ort konnten wir die betreffende Baracke jedoch nicht auffinden. Allerdings ist es wahr, dass das Gelände von Resten aller Art von Baracken durchsetzt ist, von denen einige in Ruinenzustand sind, so dass es nicht einfach ist, sich zurechtzufinden. Zumal dichte Vegetation einen Großteil des Geländes bedeckt und die 1930er Jahre ihren Teil an Bauten hinzugefügt haben. Eine Liste der erfassten Baracken, natürlich nicht vollständig, ist im Artikel über die Baracken des Sapey gegeben. Während der Zwischenkriegszeit wird das Werk sorgfältig instand gehalten, ohne dass Änderungen vorgenommen werden. So wird es seine Feuertaufe im Juni 1940 erleben. Vom italienischen Bombardement auf den Sapey ins Visier genommen, erreicht ihn aufgrund seines guten Deckung kein Projektil. Es wird auch im September 1944 keinem Feuer ausgesetzt sein, da es unbesetzt war. Das Werk kommt aus dem Krieg ohne jeden Schaden. Bis Anfang der 2000er Jahre Militärgelände geblieben, mehr oder weniger als Übungsgelände erhalten, ist das Werk jetzt verlassen. Allmählich von dichter Vegetation überwuchert, bewahrt die Batterie des Sapey dennoch stolze Haltung; tatsächlich sind seine Mauern, abgesehen von einigen gelösten Steinen, intakt. Man kann diese Situation nur bedauern, da das Werk davon profitieren würde, bekannt zu sein. Batterie, die 2004 in Gemeindebesitz überging. Zugang verboten. Manchmal « Sappey » geschrieben.

Vesting van Modane, 1 600 m ten westen van de stad. 1913-1916. 1 698 m/hoogte. Zes stukken 155 C. Deze batterij completeert de werking van het gelijknamige fort in zijn steun aan het fort Replaton, door boogvuur uit te voeren op Modane en zijn station, de Fréjus-tunnel, evenals de hoogten op de linkeroever van de Arc. Ze neemt een holte in het terrein in, gelegen tussen de redoute en het fort Sapey. De massa van het laatste verleent haar een uitstekende dekking, maar verbiedt haar andere dan boogschoten. Het werk is verstoken van elke directe verdediging, maar het is opgenomen in de gemeenschappelijke omwalling (zie vestingensemble Sapey). Zo staat er in de buurt een infanterieparapet voorafgegaan door een imposant netwerk van prikkeldraad, dat de nadering vanuit het noordoosten verbiedt. We vinden ook een drietoegankelijke postenschuilplaats, gebouwd in dezelfde tijd en geschikt voor 50 zittende mannen. De batterij vertoont een opeenvolging van zes west-oost uitgelijnde platforms in de noordflank van het fort Sapey, aan het oostelijke uiteinde verlengd door toiletten ondergebracht onder een aarden massief gedragen door een laag metalen liggers. Elk platform is tegen het natuurlijk terrein geleund, dat gesteund wordt door een gemetseld parapet, en gescheiden van zijn buur door een aarden massief vastgehouden door eveneens gemetselde muurtjes. In het frontparapet omlijsten twee munitienissen de twee toegangen voor het personeel. Deze toegangen, gesloten door houten schuifdeuren, geven uit op een rechte, rechthoekige gang, evenwijdig aan de platforms. Deze gang, schotvrij omdat beschermd door een zware hemelpanzer, herbergt in zijn zijden de diverse munitienissen, evenals schuilplaatsen voor het personeel. Daarop komt een andere gang uit, loodrecht, met een rondbooggewelf, die toegang geeft tot twee granaatlaadruimtes. Aan zijn zuidelijke uiteinde (dus diep onder de rots, praktisch onder de noordelijke bijbouw van het fort) bevinden zich drie kruidmagazijnen op enkele tientallen meters van elkaar. Deze magazijnen behouden gedeeltelijk hun blikken paraplu en soms de bijbehorende goten. Ongeveer halverwege de loodrechte gang maakt een tweede gang van gelijke makelij het mogelijk de buitenwereld te bereiken via een gebogen tracé. Hij komt uit in de onmiddellijke nabijheid van de toiletten. Zijn toegang wordt afgesloten door een nog aanwezige pantserdeur. We willen erop wijzen dat deze twee, degelijk gemetselde gangen, afgezien van hun hoefijzervormige doorsnede, voor een eenvoudige toegang tot kruidmagazijnen een aanzienlijke breedte (2 of 2,5 m) vertonen, vandaar dat we de hypothese naar voren schuiven van een rol als bergplaats voor artilleriestukken in vredestijd of zelfs tijdens bombardementen. Een document van augustus 1934 vermeldt de aanwezigheid van een barak voor een officier, twee mannen en negen paarden. Ter plaatse konden we de betrokken barak echter niet terugvinden. Het is echter waar dat het terrein bezaaid is met resten van allerlei barakken, waarvan sommige in ruïneuze staat, zodat het niet gemakkelijk is om je weg te vinden. Des te meer omdat dichte vegetatie een groot deel van het terrein bedekt, en de jaren 1930 hun deel aan bouwwerken hebben toegevoegd. Een lijst van de geregistreerde barakken, uiteraard niet volledig, is gegeven in het artikel over de barakken van de Sapey. Tijdens het Interbellum wordt het werk zorgvuldig onderhouden, zonder dat er wijzigingen worden aangebracht. Zo zal het zijn vuurdoop beleven in juni 1940. In het vizier genomen door het Italiaanse bombardement op de Sapey, bereikt hem dankzij zijn goede dekking geen enkel projectiel. Het zal ook in september 1944 geen vuur ondervinden, omdat het onbezet was. Het werk komt uit de oorlog zonder enige schade. Tot begin jaren 2000 militair terrein gebleven, min of meer bewaard als oefenterrein, is het werk nu verlaten. Geleidelijk overwoekerd door dichte vegetatie, bewaart de batterij van de Sapey niettemin een trotse uitstraling; inderdaad, afgezien van enkele loszittende stenen, zijn zijn metselwerken intact. Men kan deze situatie alleen maar betreuren, aangezien het werk er baat bij zou hebben bekend te zijn. Batterij die in 2004 in gemeentelijk bezit overging. Toegang verboden. Soms gespeld als « Sappey ».

Fortress of Modane, 1,600 m west of the town. 1913-1916. 1,698 m/alt. Six 155 C pieces. This battery complements the action of the homonymous fort in its support of Fort Replaton by performing plunging fire on Modane and its railway station, the Fréjus tunnel, as well as the heights on the left bank of the Arc. It occupies a hollow in the terrain between the redoubt and Fort Sapey. The mass of the latter provides it with excellent cover but prevents it from performing any fire other than curved. The work lacks any close defence, but it is included in the common enclosure (see fortified ensemble of Sapey). Thus, nearby stands an infantry parapet preceded by an imposing barbed wire network, which prohibits approach from the northeast. We also find a three-entrance picket shelter, built at the same time and capable of accommodating 50 seated men. The battery presents a succession of six west-east aligned platforms in the northern flank of Fort Sapey, extended at the eastern end by latrines housed under an earthen mass supported by a bed of metal beams. Each platform is backed against the natural terrain, which is supported by a masonry parapet, and separated from its neighbour by an earthen mass retained by similarly masonry small walls. In the frontal parapet, two ammunition niches frame the two personnel accesses. These accesses, closed by wooden sliding doors, lead to a straight, rectangular-section gallery, parallel to the platforms. This gallery, shellproof because protected by significant overhead armour, houses in its sides the various ammunition niches, as well as shelters for personnel. Another gallery opens into it, perpendicular, with a semicircular vault, which gives access to two shell loading workshops. At its southern end (thus deepest under the rock, practically under the northern annex of the fort), there are three powder magazines spaced a few dozen meters apart. These magazines partially retain their sheet metal umbrella and, sometimes, the corresponding gutters. Approximately halfway along the perpendicular gallery, a second gallery of the same kind allows connection to the outside via a curved layout. It emerges in the immediate vicinity of the latrines. Its access is closed by an armoured door still in place. We will dwell on the fact that these two duly masonry galleries, aside from their horseshoe-shaped section, reveal a considerable width (2 or even 2.5 m) for simple access to powder magazines, hence we put forward the hypothesis of a role as a storage shed for artillery pieces in peacetime or even during bombardments. A document dated August 1934 mentions the presence of a barracks for one officer, two men and nine horses. However, on site, we were unable to find the barracks in question. It is true, however, that the site is riddled with remains of all kinds of huts, some in a state of ruin, so it is not easy to find one's way. Especially since dense vegetation covers much of the site, and the 1930s added their share of constructions. A list of the recorded huts, obviously not exhaustive, is given in the article dealing with the Sapey huts. During the Interwar period, the work is carefully maintained, without any modifications being made. Thus it will experience its baptism of fire in June 1940. Targeted by Italian bombardments on Sapey, no projectile reaches it, due to its great cover. It will not suffer fire in September 1944 either, being unoccupied. The work emerges from the war without any damage. Having remained military land until the early 2000s, more or less preserved as a training ground, the work is now abandoned. Gradually absorbed by dense vegetation, the Sapey battery nevertheless retains a proud appearance; indeed, with the exception of a few dislodged stones, its masonry is intact. One can only regret this situation, as the work would benefit from being known. Battery that became communal property in 2004. Access prohibited. Sometimes spelled "Sappey".

Pevnost Modane, 1 600 m západně od města. 1913-1916. 1 698 m/n. m. Šest děl ráže 155 C. Tato baterie doplňuje působení stejnojmenné pevnosti při její podpoře pevnosti Replaton prováděním svahové palby na Modane a jeho nádraží, tunel Fréjus, stejně jako na výšiny na levém břehu řeky Arc. Zabírá proláklinu v terénu mezi redutou a pevností Sapey. Masa posledně jmenované jí zajišťuje výborné krytí, ale zakazuje jí provádět jakoukoli jinou než svahovou palbu. Dílo postrádá jakoukoli blízkou obranu, je však zahrnuto do společného ohrazení (viz opevněný celek Sapey). V blízkosti se tak nachází pěchotní parapet před nímž je impozantní síť ostnatého drátu, která zakazuje přístup ze severovýchodu. Nacházíme také strážní úkryt se třemi vstupy, postavený ve stejné době a schopný pojmout 50 sedících mužů. Baterie představuje posloupnost šesti platforem vyrovnaných západ-východ v severním boku pevnosti Sapey, na východním konci prodloužených latrínami umístěnými pod zemní masou podepřenou ložem z kovových nosníků. Každá platforma je opřena o přirozený terén, který je podepřen zděným parapetem, a oddělena od své sousedky zemní masou zadržovanou rovněž zděnými zídkami. V čelním parapetu rámují dvě munice výklenky dva přístupy pro personál. Tyto přístupy, uzavřené dřevěnými posuvnými dveřmi, vedou do přímé galerie obdélníkového průřezu, rovnoběžné s platformami. Tato galerie, odolná proti střelám, protože chráněná významným stropním pancéřováním, ukrývá ve svých bocích různé munice výklenky, stejně jako úkryty pro personál. Do ní se otvírá další galerie, kolmá, s půlkruhovou klenbou, která poskytuje přístup ke dvěma dílním pro nabíjení granátů. Na jejím jižním konci (tedy hluboko pod skálou, prakticky pod severní přístavbou pevnosti) se nacházejí tři prachárny vzdálené od sebe několik desítek metrů. Tyto prachárny si částečně zachovávají svůj plechový deštník a někdy i odpovídající okapy. Přibližně v polovině délky kolmé galerie umožňuje druhá galerie stejného druhu připojení k venkovnímu prostředí zakřivenou trasou. Vychází v bezprostřední blízkosti latrín. Její přístup je uzavřen pancéřovými dveřmi stále na místě. Zastavme se u toho, že tyto dvě řádně zděné galerie, kromě svého podkovovitého průřezu, vykazují značnou šířku (2 či dokonce 2,5 m) pro pouhý přístup k prachárnám, proto předkládáme hypotézu role jako remízy pro dělostřelecké kusy v době míru nebo dokonce během bombardování. Dokument z srpna 1934 zmiňuje přítomnost baráku pro jednoho důstojníka, dva muže a devět koní. Na místě jsme však dotyčný barák nemohli najít. Je pravda, že lokalita je protkána pozůstatky baráků všeho druhu, z nichž některé jsou v ruinách, takže není snadné se zorientovat. Tím spíše, že hustá vegetace pokrývá značnou část lokality a třicátá léta přidala svůj díl staveb. Seznam evidovaných baráků, samozřejmě neúplný, je uveden v článku pojednávajícím o barácích Sapey. Během meziválečného období je dílo pečlivě udržováno, aniž by byly provedeny jakékoli úpravy. Tak pozná svůj křest ohněm v červnu 1940. Zaměřena italským bombardováním na Sapey, nedosáhne ji kvůli výbornému krytí žádný projektil. V září 1944 také neutrpí palbu, protože je neobsazena. Dílo vyjde z války bez jakéhokoli poškození. Zůstalo vojenským pozemkem až do počátku let 2000, víceméně zachováno jako cvičiště, dílo je nyní opuštěno. Postupně pohlcováno hustou vegetací si baterie Sapey přesto zachovává hrdý vzhled; skutečně, s výjimkou několika uvolněných kamenů, je její zdivo neporušené. Tuto situaci lze jen litovat, protože dílo by získalo na známosti. Baterie, která se v roce 2004 stala majetkem obce. Přístup zakázán. Někdy psáno « Sappey ».