Place de Briançon, 11 000 m au nord de la ville. 1881-1882. 2 239 m alt. 143 hommes (nombre nous paraissant faible donc sujet à caution) et 14 pièces de 120L/78. Troisième et dernier des forts, après la Croix de Bretagne et l'Infernet, prévus par le Général Séré de Rivières en 1874 pour « mettre Briançon à l'abri d'une insulte ». Il domine un escarpement rocheux à l'aplomb du hameau de Plampinet, en vis à vis de la frontière de 1860 qui, ici, dessinait un coude. Il battait les débouchés des cols de l'Échelle (1779 m) et des Thures (2 194 m) ainsi que le col des Acles (2 212 m). Sa position dominante lui permettait en outre d'interdire toute pénétration dans la vallée de la Clarée, 800 m en contrebas. L'ouvrage se présente sous une forme rectangulaire, étirée dans le sens nord-sud. Son développement considérable (± 2,5 hectares) est dû à l'obligation d'occuper en totalité l'éperon rocheux sur lequel il est implanté. Le périmètre était défendu par une escarpe associant divers types de constructions qu'il n'est pas inintéressant d'analyser. Sur le côté sud, regardant vers le Lenlon et protégeant l'entrée, l'escarpe est édifiée en béton maigre recouvert d'un enduit en ciment ; de nombreux créneaux et un saillant au centre en assurent la défense. Sur le front ouest, où une attaque est peu à craindre en raison d'un à-pic, l'escarpe maçonnée suit le bord du plateau dans toutes ses évolutions, ce qui donne un tracé complexe avec nombre d'angles dont certains permettent de battre les abords sud-ouest de l'ouvrage. Du côté nord, c'est à dire dans la principale direction de tir, l'escarpe adopte une hauteur respectable pour s'opposer aux éventuelles infiltrations dans le Bois des Gachets ; précédée par un semblant de fossé, elle est flanquée par deux bastionnets aux extrémités ; à noter qu'une poterne avec une échelle rétractable permettait à l'infanterie de patrouiller dans ledit bois. L'escarpe vient ensuite buter sur une barre rocheuse, au sommet de laquelle seul un chemin de ronde est aménagé. Le front oriental (face au col des Acles) quant à lui, présente une escarpe rectiligne qui n'est en réalité qu'un parement sur le déroctage avec, en son centre, un curieux bastionnet de forme circulaire. Le casernement de temps de paix, intégré à l'escarpe et bardé de créneaux de fusillade, achève de clore un périmètre des plus tortueux. Pour protéger les fantassins d'éventuels tirs de revers depuis le Lenlon (la position du Lenlon ne verra le jour qu'en 1890, soit 8 ans après l'achèvement de l'Olive), on ajouta des murs pare-éclats ; le parapet de l'escarpe dans les parties dangereuses fut surélevé et, de mur à bahut, devînt un mur à la Carnot. Certains des créneaux de ce mur sont pourvus d'un espace pour le coude du tireur. L'entrée du fort s'ouvre au centre du front sud ; le casernement du temps de paix lui assure un bon défilement même si, ultérieurement, la construction du Chaberton la rendra particulièrement vulnérable. Après avoir franchi l'unique fossé au moyen d'un pont démontable, on chemine dans un passage bordé de murs percés de créneaux de fusillade et défendu successivement par un portail blindé puis une forte grille. On débouche sur une petite cour séparée de la place d'armes par un mur pare-éclats aux dimensions respectables (environ 40 m de long, 4 m de hauteur et 0,6 m d'épaisseur). À droite, un autre mur pare-éclats, celui-ci percé de créneaux de fusillade, affectant la forme d'un quart de cercle, protège la façade occidentale du casernement du temps de paix. Par un passage voûté pratiqué dans ce dernier mur, nous gagnons la place d'armes. Celle-ci, une fois n'est pas coutume, est étonnamment vaste. Mais auparavant, rendons-nous dans la cour sur la droite. Cette cour sépare les casernements de temps de paix (sur la droite) et de temps de guerre (à gauche) ; au fond de cette cour trônent des édicules Goux à deux places. Curieux agencement où une caserne de temps de paix assure le défilement à celle de guerre et réciproquement. Le casernement de temps de paix est construit sur deux niveaux plus les combles. C'est au rez-de-chaussée que l'on trouve magasins et latrines, mais aussi la cuisine avec sa hotte, le four à pain pour 50 rations ainsi qu'une salle où se trouvaient trois pompes à eau et un réservoir métallique. La citerne (80 m³) se trouve en sous-sol. L'étage, auquel on accède par un double escalier au centre de la façade nord ou par une trappe percée dans le toit de la salle des pompes, est consacré aux huit chambrées de la troupe et à celle des officiers. Les combles servaient de magasins. Le casernement de guerre, à côté de celui du temps de paix, paraît ridiculement petit. Il aligne ses neuf casemates en deux groupes (5 et 4) séparés par une gaine menant à la place d'arme et desservant au passage le couloir de circulation à l'arrière des chambrées. Les façades, avec encadrement de porte et fenêtres en béton moulé, sont orientées vers le sud. Huit des casemates sont destinées au logement de la troupe, la dernière n'est autre que la cuisine/manutention. Il y demeure les restes d'un fourneau, ceux d'un chauffe-eau à bois, et deux fours : l'un, encastré dans le mur de gauche, pour 50 rations, l'autre, au centre de la pièce, pour ± 150 rations. Toutes les casemates ont encore leur doublage anti-humidité dans un état de conservation remarquable. Enfin, il convient de mentionner la présence d'une citerne d'eau potable, de 350 m³, occupant le sous-sol de trois de ces casemates. La pompe se trouve dans la gaine au centre du casernement de guerre, soit assez loin de la citerne et des cuisines. L'alimentation en eau était assurée par le captage d'une source à l'Alpon, non loin des batteries du Lenlon. Signalons au passage que cette conduite dessert un abreuvoir extérieur. La place d'armes, vaste terrain nivelé, a conservé en son centre une borne fontaine avec abreuvoir et lavoir. Sur la droite de la place d'armes, après le plan incliné menant aux plates-formes d'artillerie, s'élève un bâtiment en maçonnerie ordinaire ; il abrite successivement une écurie pour trois mulets, le magasin aux fourrages et le magasin aux combustibles. Notons qu'il existait un magasin à charbon à l'extérieur de l'enceinte, simple baraque en planches, aujourd'hui défunte, adossée à l'escarpe et au casernement de temps de paix. Derrière le bâtiment des écuries, dans le flanc du massif rocheux naturel, s'ouvrent les deux entrées du magasin à poudre sous roc construit en 1885. Les deux galeries d'accès débouchent sur une transversale occupée par le local de stockage des poudres (27 000 kg). Dans les flancs de la galerie transversale s'ouvrent deux niches à munitions, l'une bien plus petite que l'autre et deux ateliers de confection des munitions seulement séparés par une cloison légère en briques. Il n'est pas impossible que les locaux sous roc aient été prévus dès l'origine, soit avant la crise de l'obus-torpille. Les plates-formes de tir, au nombre de six (cinq doubles et une quadruple) pour un total de 14 pièces de 120L/78, encadrent le coin nord-est du fort. Alors que la place ne manque pas, les batteries sont disposées sur deux niveaux ; une crête haute et une crête basse. Les magasins pour les coups de sûreté sont soit creusés dans le roc sur un des côtés des plates-formes, soit dans des traverses-abris. Toutes les plateformes ont leurs parapets en terre croulante, dépourvus de niche à munitions. Le fort de l'Olive communiquait par télégraphie optique avec le fort de l'Infernet, faute de local protégé dédié à cette mission, l'appareillage était installé dans un local à l'étage du casernement de temps de paix, local qui, plus tard, sera transformé en central téléphonique. En revanche, un poste optique extérieur est construit 150 m au sud-sud-ouest ; il permet la liaison avec la position des Acles. Il s'agit d'un petit bâtiment en pierres liées à la chaux. L'accès au fort se fait depuis Saint-Chaffrey par une route stratégique d'un bon gabarit accusant une longueur de près de 20 km, franchissant le col du Granon (2 404 m) où avaient été construits les baraquements du même nom. Au passage, la route dessert la batterie du Sapey, qui peut être considérée comme une annexe du fort de l'Olive ; la baraque du Pas du Berger, autre ouvrage complémentaire de l'Olive ; une bergerie que l'on projetait d'utiliser en temps de guerre, notamment pour des batteries de circonstance et enfin, plus tard, la position du Lenlon. Pour palier aux difficultés du ravitaillement en hiver, tant par la longueur de l'accès, que de l'altitude et de l'exposition, un téléphérique est construit en 1885. Il relie l'Olive à la vallée d'une seule portée de 800 m de dénivelé. La recette supérieure est implantée au bord de l'escarpe du front nord-est. Cette escarpe est découpée pour laisser le passage aux câbles ; le bâtiment n'est plus, mais nous pouvons encore observer le mécanisme d'entraînement et les restes du manège à mulet. De la gare inférieure, située au nord-ouest du village de Plampinet, il ne reste que quelques pierres éparpillées dans un champ. Avec la construction de la position du Lenlon en 1890, le fort voit ses arrières assurés contre les tirs plongeants depuis cette hauteur. Par contre, sa vulnérabilité deviendra criante avec la construction du fort italien du Chaberton (1898-1915) qui, avec ses huit tourelles de 149 mm et son altitude écrasante (de 900 m supérieure !), pouvait prendre à revers le fort de l'Olive sans qu'il soit possible de rendre les coups. Faute de crédits, et malgré de nombreux projets, l'ouvrage ne sera pas modernisé avant la première guerre mondiale. Il faut attendre les années 1930 (travaux achevés en 1934) pour que l'ouvrage soit mis à l'abri d'une insulte du Fort des Nuages, partiellement seulement : deux casemates à canon sous roc sont ouvertes dans la pente rocheuse au nord, chacune pour une pièce de 75/97 sur plate-forme Arbel, afin de battre les cols de l'Échelle et des Thures. Deux autres casemates, destinées à tirer sur le col des Acles, ne seront pas achevées ; seule l'amorce d'une galerie en est aujourd'hui visible. L'accès aux casemates sous roc se fait par une galerie débouchant dans le magasin à munitions de la plate-forme sud-ouest. On profite de son tracé pour relier la galerie transversale du magasin à poudre sous roc. Avec la position du Lenlon, le fort de l'Olive constitue une avancée de la Ligne Maginot (la ligne principale de résistance est repoussée au col du Granon ; nous sommes donc devant un des rares cas où la LPR fut reculée. En d'autres termes, le fort de l'Olive était donc considéré comme « abandonnable ») ; aussi la modernisation de l'Olive se limitera-t-elle aux casemates sous roc. Après la mobilisation, des abris couverts de rondins sont édifiés sur les avants et même dans les parapets des pas de tir. On installe des emplacements d'armes automatiques dans les bastionnets, en créant des créneaux dans l'escarpe ; les abords sont tapissés de barbelés. C'est en juin 1940 que le fort combattra, bombardant le fort Jaffereau à Bardonècchia et subissant les tirs du Chaberton. De ces combats témoignent encore une traverse-abri éventrée et des dégâts au casernement. Aujourd'hui (08/2008) il attend des jours meilleurs, abandonné à son triste sort, après avoir jusqu'au début des années 2000 servi de terrain de manœuvre pour le 159ᵉ R.I.A. (régiment d'infanterie alpine) et le C.N.A.M. Accès libre, mais aux risques et périls des visiteurs, les lieux présentant de sérieux risques de chutes de pierres et des à-pics nullement sécurisés. Appelé à l'origine « Ouvrage du Bois des Gachets ».

Festung von Briançon, 11 000 m nördlich der Stadt. 1881-1882. 2 239 M ü. M. 143 Mann (Zahl erscheint uns gering, daher mit Vorsicht zu betrachten) und 14 Geschütze 120L/78. Drittes und letztes der Forts, nach der Croix de Bretagne und dem Infernet, die von General Séré de Rivières 1874 geplant wurden, um „Briançon vor einer Beleidigung zu schützen“. Es beherrscht einen Felsabbruch senkrecht über dem Weiler Plampinet, gegenüber der Grenze von 1860, die hier eine Biegung bildete. Es bestrich die Ausgänge der Pässe L'Échelle (1779 m) und Thures (2 194 m) sowie den Col des Acles (2 212 m). Seine dominante Position ermöglichte es zudem, jedes Eindringen in das Tal der Clarée, 800 m tiefer, zu unterbinden. Das Werk präsentiert sich in rechteckiger Form, in Nord-Süd-Richtung gestreckt. Seine beträchtliche Ausdehnung (± 2,5 Hektar) ist der Verpflichtung geschuldet, den gesamten Felsvorsprung, auf dem es errichtet ist, zu besetzen. Der Umfang wurde durch eine Escarpe verteidigt, die verschiedene Bauarten vereinte, deren Analyse nicht uninteressant ist. An der Südseite, zum Lenlon blickend und den Eingang schützend, ist die Escarpe in Magerbeton erbaut, bedeckt mit einem Zementputz; zahlreiche Scharten und ein vorspringender Teil in der Mitte sichern ihre Verteidigung. An der Westfront, wo ein Angriff wegen eines Steilabbruchs kaum zu befürchten ist, folgt die gemauerte Escarpe dem Rand des Plateaus in all seinen Windungen, was einen komplexen Verlauf mit vielen Winkeln ergibt, von denen einige die südwestliche Umgebung des Werks bestreichen können. An der Nordseite, also in der Hauptschießrichtung, nimmt die Escarpe eine respektable Höhe an, um eventuellen Infiltrationen im Bois des Gachets entgegenzuwirken; von einem scheinbaren Graben vorgelagert, wird sie von zwei kleinen Bastionen an den Enden flankiert; zu beachten ist, dass eine Poterne mit einer einziehbaren Leiter es der Infanterie ermöglichte, in besagtem Wald zu patrouillieren. Die Escarpe stößt dann auf einen Felsgrat, auf dessen Gipfel nur ein Wehrgang eingerichtet ist. Die Ostfront (gegenüber dem Col des Acles) ihrerseits weist eine geradlinige Escarpe auf, die in Wirklichkeit nur eine Verblendung auf der Felsabtreppung ist, mit einem merkwürdigen, kreisförmigen kleinen Bastion in ihrer Mitte. Die Friedenskaserne, in die Escarpe integriert und mit Schießscharten gespickt, schließt einen höchst gewundenen Umfang ab. Um die Infanteristen vor eventuellen Rückenbeschuss vom Lenlon zu schützen (die Stellung des Lenlon entstand erst 1890, also 8 Jahre nach der Fertigstellung der Olive), wurden Splitterabwehrwände hinzugefügt; die Brustwehr der Escarpe in den gefährlichen Abschnitten wurde erhöht und wurde, von einer Brustwehrmauer, zu einer Mauer nach Carnot-Art. Einige der Scharten dieser Mauer sind mit einem Raum für den Ellenbogen des Schützen versehen. Der Eingang des Forts öffnet sich in der Mitte der Südfront; die Friedenskaserne gewährt ihm gute Bestreichung, auch wenn der spätere Bau des Chaberton sie besonders verwundbar machen wird. Nach Überquerung des einzigen Grabens mittels einer abbaubaren Brücke, geht man durch einen von Mauern mit Schießscharten gesäumten Gang, der nacheinander durch ein gepanzertes Tor und dann ein starkes Gitter verteidigt wird. Man gelangt auf einen kleinen Hof, der durch eine Splitterabwehrwand von respektablen Abmessungen (etwa 40 m lang, 4 m hoch und 0,6 m dick) vom Exerzierplatz getrennt ist. Rechts schützt eine weitere Splitterabwehrwand, diesmal mit Schießscharten durchbrochen und die Form eines Viertelkreises annehmend, die Westfassade der Friedenskaserne. Durch einen gewölbten Durchgang in dieser letzten Mauer gelangen wir zum Exerzierplatz. Dieser ist, für einmal, erstaunlich weitläufig. Aber zuvor begeben wir uns in den Hof rechts. Dieser Hof trennt die Friedens- (rechts) und Kriegskasernen (links); am Ende dieses Hofes thronen zweisitzige Goux-Aborte. Merkwürdige Anordnung, bei der eine Friedenskaserne der Kriegskaserne Bestreichung gewährt und umgekehrt. Die Friedenskaserne ist auf zwei Ebenen plus Dachboden gebaut. Im Erdgeschoss findet man Magazine und Latrinen, aber auch die Küche mit ihrer Haube, den Brotofen für 50 Rationen sowie einen Raum, in dem sich drei Wasserpumpen und ein Metallbehälter befanden. Die Zisterne (80 m³) befindet sich im Keller. Die Etage, zu der man über eine Doppeltreppe in der Mitte der Nordfassade oder durch eine Luke im Dach des Pumpenraums gelangt, ist den acht Stuben der Truppe und der der Offiziere gewidmet. Der Dachboden diente als Magazine. Die Kriegskaserne, neben der Friedenskaserne, erscheint lächerlich klein. Sie reiht ihre neun Kasematten in zwei Gruppen (5 und 4) auf, getrennt durch einen Schacht, der zum Exerzierplatz führt und dabei den Verbindungsgang hinter den Stuben erschließt. Die Fassaden, mit Rahmungen für Türen und Fenster aus Betonguss, sind nach Süden ausgerichtet. Acht der Kasematten sind für die Unterbringung der Truppe bestimmt, die letzte ist nichts anderes als die Küche/Handhabung. Dort verbleiben die Reste eines Herdes, die eines Holzboilers und zwei Öfen: einer, in die linke Wand eingebaut, für 50 Rationen, der andere, in der Raummitte, für ± 150 Rationen. Alle Kasematten haben ihre Feuchtigkeitssperre noch in einem bemerkenswerten Erhaltungszustand. Schließlich ist die Anwesenheit einer Trinkwasserzisterne von 350 m³ zu erwähnen, die den Keller von drei dieser Kasematten einnimmt. Die Pumpe befindet sich im Schacht in der Mitte der Kriegskaserne, also ziemlich weit von der Zisterne und den Küchen entfernt. Die Wasserversorgung wurde durch die Erschließung einer Quelle am Alpon, nicht weit von den Batterien des Lenlon, sichergestellt. Wir weisen darauf hin, dass diese Leitung einen Außentränkebecken versorgt. Der Exerzierplatz, ein weitläufiges, planiertes Gelände, hat in seiner Mitte einen Brunnenstein mit Tränke und Waschplatz erhalten. Rechts des Exerzierplatzes, nach der Rampe, die zu den Artillerieplattformen führt, erhebt sich ein Gebäude in gewöhnlichem Mauerwerk; es beherbergt nacheinander einen Stall für drei Maultiere, das Futterlager und das Brennstofflager. Wir merken an, dass es ein Kohlelager außerhalb der Umwehrung gab, eine einfache Bretterbaracke, heute nicht mehr vorhanden, an die Escarpe und die Friedenskaserne anlehnend. Hinter dem Stallgebäude, in der Flanke des natürlichen Felsmassivs, öffnen sich die beiden Eingänge des 1885 gebauten Fels-Pulvermagazins. Die beiden Zugangsstollen münden auf einen Querstollen, der vom Pulverlagerraum (27 000 kg) eingenommen wird. In den Flanken des Querstollens öffnen sich zwei Munitionsnischen, eine deutlich kleiner als die andere, und zwei Munitionsfertigungswerkstätten, nur durch eine leichte Ziegelwand getrennt. Es ist nicht unmöglich, dass die Felsräume von Anfang an vorgesehen waren, also vor der Brisanzgranatenkrise. Die Schießplattformen, sechs an der Zahl (fünf doppelte und eine vierfache) für insgesamt 14 Geschütze 120L/78, rahmen die Nordostecke des Forts ein. Obwohl Platz nicht fehlt, sind die Batterien auf zwei Ebenen angeordnet; eine hohe und eine niedrige Feuerlinie. Die Magazine für die Bereitschaftsmunition sind entweder in den Fels an einer Seite der Plattformen gegraben oder in Traversen-Unterständen. Alle Plattformen haben ihre bröckelnden Erdbrustwehren, ohne Munitionsnischen. Das Fort de l'Olive kommunizierte mittels optischer Telegraphie mit dem Fort de l'Infernet; mangels eines geschützten, dieser Mission gewidmeten Raums, war die Apparatur in einem Raum im Obergeschoss der Friedenskaserne installiert, einem Raum, der später in eine Telefonzentrale umgewandelt wurde. Hingegen wurde ein externer optischer Posten 150 m südsüdwestlich gebaut; er ermöglicht die Verbindung mit der Stellung Acles. Es handelt sich um ein kleines Gebäude aus mit Kalk gebundenen Steinen. Der Zugang zum Fort erfolgt von Saint-Chaffrey über eine strategische Straße von gutem Profil mit einer Länge von fast 20 km, die den Col du Granon (2 404 m) überquert, wo die gleichnamigen Baracken gebaut worden waren. Unterwegs versorgt die Straße die Batterie des Sapey, die als Annex des Forts de l'Olive betrachtet werden kann; die Baracke Pas du Berger, ein weiteres Ergänzungswerk der Olive; einen Schafstall, den man im Kriegsfall zu nutzen plante, insbesondere für Behelfsbatterien und schließlich, später, die Stellung Lenlon. Um den Schwierigkeiten der Winterversorgung abzuhelfen, sowohl wegen der Länge des Zugangs, als auch der Höhe und der Exposition, wurde 1885 eine Seilbahn gebaut. Sie verbindet die Olive mit dem Tal in einer einzigen Spanne von 800 m Höhenunterschied. Die obere Station ist am Rand der Escarpe der Nordostfront angelegt. Diese Escarpe ist für den Durchlass der Kabel ausgekerbt; das Gebäude existiert nicht mehr, aber wir können noch den Antriebsmechanismus und die Reste des Maultierkarussells beobachten. Von der unteren Station, nordwestlich des Dorfes Plampinet gelegen, bleiben nur einige verstreute Steine in einem Feld übrig. Mit dem Bau der Stellung Lenlon 1890 sieht das Fort seine Rückseite gegen einschießendes Feuer von dieser Höhe gesichert. Dagegen wird seine Verwundbarkeit mit dem Bau des italienischen Forts Chaberton (1898-1915) eklatant, das mit seinen acht 149 mm-Türmen und seiner erdrückenden Höhe (um 900 m höher!) das Fort de l'Olive in den Rücken fallen konnte, ohne dass es möglich war, die Schläge zu erwidern. Mangels Krediten und trotz zahlreicher Projekte wurde das Werk vor dem Ersten Weltkrieg nicht modernisiert. Man muss auf die 1930er Jahre warten (Arbeiten 1934 abgeschlossen), damit das Werk vor einer Beleidigung durch das Fort der Wolken geschützt wird, allerdings nur teilweise: Zwei Geschützkasematten im Fels werden in der Nordflanke eröffnet, jede für ein Geschütz 75/97 auf Arbel-Plattform, um die Pässe L'Échelle und Thures zu bestreichen. Zwei weitere Kasematten, bestimmt für das Beschießen des Col des Acles, werden nicht fertiggestellt; nur der Ansatz eines Stollens ist heute sichtbar. Der Zugang zu den Felskasematten erfolgt durch einen Stollen, der in das Munitionsmagazin der südwestlichen Plattform mündet. Man nutzt seinen Verlauf, um den Querstollen des Fels-Pulvermagazins anzuschließen. Zusammen mit der Stellung Lenlon bildet das Fort de l'Olive einen Vorposten der Maginot-Linie (die Hauptwiderstandslinie wird auf den Col du Granon zurückverlegt; wir haben es also mit einem der seltenen Fälle zu tun, in denen die HWL zurückverlegt wurde. Mit anderen Worten, das Fort de l'Olive wurde also als „aufgebbar“ betrachtet); daher wird sich die Modernisierung der Olive auf die Felskasematten beschränken. Nach der Mobilmachung werden auf den Vorfeldern und sogar in den Brustwehren der Geschützstellungen Unterstände aus Rundholz errichtet. Man installiert Stellungen für Automatikwaffen in den kleinen Bastionen, indem Scharten in die Escarpe gebrochen werden; die Umgebung wird mit Stacheldraht ausgelegt. Im Juni 1940 wird das Fort kämpfen, das Fort Jaffereau in Bardonècchia bombardierend und dem Feuer des Chaberton ausgesetzt. Von diesen Kämpfen zeugen noch eine aufgebrochene Traverse und Schäden an der Kaserne. Heute (08/2008) wartet es auf bessere Tage, seinem traurigen Schicksal überlassen, nachdem es bis Anfang der 2000er Jahre als Manövergelände für das 159. Gebirgsinfanterieregiment und das C.N.A.M. gedient hatte. Freier Zugang, aber auf Gefahr und Risiko der Besucher, da die Orte ernsthafte Steinschlaggefahren und keineswegs gesicherte Steilhänge aufweisen. Ursprünglich „Ouvrage du Bois des Gachets“ genannt.

Vesting van Briançon, 11 000 m ten noorden van de stad. 1881-1882. 2 239 m hoogte. 143 man (aantal lijkt ons laag, dus onder voorbehoud) en 14 stukken 120L/78. Derde en laatste der forten, na Croix de Bretagne en Infernet, voorzien door Generaal Séré de Rivières in 1874 om "Briançon tegen een belediging te behoeden". Het domineert een rotswand loodrecht boven de gehucht Plampinet, tegenover de grens van 1860 die hier een bocht vormde. Het bestreek de uitgangen van de passen L'Échelle (1779 m) en Thures (2 194 m) evenals de Col des Acles (2 212 m). Zijn dominante positie stond het bovendien toe elke penetratie in de vallei van de Clarée, 800 m lager, te verhinderen. Het werk presenteert zich in rechthoekige vorm, uitgerekt in noord-zuid richting. Zijn aanzienlijke ontwikkeling (± 2,5 hectare) is te danken aan de verplichting de volledige rotsrichel waarop het gevestigd is, te bezetten. De omtrek werd verdedigd door een escarpe die diverse bouwtypen combineerde waarvan de analyse niet oninteressant is. Aan de zuidzijde, uitkijkend naar de Lenlon en de ingang beschermend, is de escarpe opgetrokken in mager beton bedekt met een cementpleister; talrijke schietgaten en een saillant in het midden verzekeren de verdediging. Aan de westfront, waar een aanval weinig te vrezen is wegens een steilte, volgt de gemetselde escarpe de rand van het plateau in al zijn evoluties, wat een complex tracé geeft met talrijke hoeken waarvan sommige de zuidwestelijke omgeving van het werk kunnen bestrijken. Aan de noordzijde, dat wil zeggen in de hoofdrichting van het vuren, neemt de escarpe een respectabele hoogte aan om eventuele infiltraties in het Bois des Gachets tegen te gaan; voorafgegaan door een schijngracht, wordt ze geflankeerd door twee kleine bastions aan de uiteinden; te noteren dat een poterne met een intrekbare ladder het de infanterie mogelijk maakte in genoemd bos te patrouilleren. De escarpe botst vervolgens op een rotsrichel, op de top waarvan alleen een weergang is aangelegd. De oostfront (tegenover de Col des Acles) presenteert voor haar part een rechte escarpe die in werkelijkheid slechts een bekleding op de rotsafwerking is, met in haar midden een merkwaardig, cirkelvormig klein bastion. De vredeskazerne, geïntegreerd in de escarpe en bezaaid met schietgaten, rondt een uiterst kronkelige omtrek af. Om de infanteristen te beschermen tegen eventueel ruggeschut vanaf de Lenlon (de positie van de Lenlon zou pas in 1890 het licht zien, 8 jaar na de voltooiing van de Olive), werden splinterwanden toegevoegd; de borstwering van de escarpe in de gevaarlijke delen werd verhoogd en werd, van een borstweringmuur, een muur naar Carnot. Sommige schietgaten van deze muur zijn voorzien van een ruimte voor de elleboog van de schutter. De ingang van het fort opent zich in het midden van de zuidfront; de vredeskazerne verzekert haar een goede bestrijking, ook al zou de latere bouw van de Chaberton haar bijzonder kwetsbaar maken. Na het oversteken van de enige gracht middels een afbreekbare brug, wandelt men in een doorgang geflankeerd door muren doorboord met schietgaten en achtereenvolgens verdedigd door een gepantserd portaal en dan een sterk traliewerk. Men komt uit op een kleine binnenplaats, gescheiden van het exercitieterrein door een splinterwand van respectabele afmetingen (ongeveer 40 m lang, 4 m hoog en 0,6 m dik). Rechts beschermt een andere splinterwand, deze doorboord met schietgaten, de vorm van een kwartcirkel aannemend, de westelijke gevel van de vredeskazerne. Via een gewelfde doorgang in deze laatste muur bereiken we het exercitieterrein. Dit is, voor één keer niet, verbazingwekkend uitgestrekt. Maar laten we ons eerst naar de binnenplaats rechts begeven. Deze binnenplaats scheidt de vredes- (rechts) en oorlogskazernes (links); achterin deze binnenplaats troont een tweezits Goux-privaat. Merkwaardige schikking waarbij een vredeskazerne de oorlogskazerne bestrijking verzekert en omgekeerd. De vredeskazerne is gebouwd op twee niveaus plus de zolder. Op het gelijkvloers vindt men magazijnen en latrines, maar ook de keuken met zijn kap, de broodoven voor 50 rantsoenen evenals een zaal waar drie waterpompen en een metalen reservoir zich bevonden. De cisterne (80 m³) bevindt zich in de kelder. De verdieping, waartoe men toegang heeft via een dubbele trap in het midden van de noordgevel of via een luik in het dak van de pompenzaal, is gewijd aan de acht slaapzalen van de troep en die van de officieren. De zolder diende als magazijnen. De oorlogskazerne, naast die van vredestijd, lijkt belachelijk klein. Zij rijgt haar negen kazematten aan elkaar in twee groepen (5 en 4), gescheiden door een schacht die naar het exercitieterrein leidt en onderweg de circulatiegang achter de slaapzalen bedient. De gevels, met omlijsting van deur en vensters in gegoten beton, zijn naar het zuiden georiënteerd. Acht van de kazematten zijn bestemd voor de huisvesting van de troep, de laatste is niets anders dan de keuken/handhaving. Daar blijven de resten van een fornuis, die van een houtverwarmde boiler, en twee ovens: één, ingebouwd in de linkermuur, voor 50 rantsoenen, de andere, in het midden van de kamer, voor ± 150 rantsoenen. Alle kazematten hebben hun vochtwerende bekleding nog in een opmerkelijke staat van conservatie. Ten slotte dient de aanwezigheid van een drinkwatercisterne van 350 m³ vermeld te worden, die de kelder van drie van deze kazematten inneemt. De pomp bevindt zich in de schacht in het midden van de oorlogskazerne, dus vrij ver van de cisterne en de keukens. De watervoorziening werd verzekerd door de captatie van een bron bij de Alpon, niet ver van de batterijen van de Lenlon. We signaleren terloops dat deze leiding een buitendrinkbak bedient. Het exercitieterrein, een uitgestrekt geëffend terrein, heeft in zijn midden een bornput met drinkbak en wasplaats behouden. Rechts van het exercitieterrein, na de helling die naar de artillerieplatforms leidt, verrijst een gebouw in gewoon metselwerk; het herbergt achtereenvolgens een stal voor drie muildieren, het foeragemagazijn en het brandstofmagazijn. We merken op dat er een kolenmagazijn buiten de omwalling bestond, een eenvoudige plankbarak, thans verdwenen, tegen de escarpe en de vredeskazerne aangeleund. Achter het stalgebouw, in de flank van het natuurlijke rotsmassief, openen zich de twee ingangen van het in 1885 gebouwde rotskruitmagazijn. De twee toegangsgalerijen komen uit op een dwarsgalerij ingenomen door de opslagruimte voor kruit (27 000 kg). In de flanken van de dwarsgalerij openen zich twee munitienissen, de ene veel kleiner dan de andere, en twee munitievervaardigingsateliers, slechts gescheiden door een lichte bakstenen wand. Het is niet onmogelijk dat de rotslokalen vanaf de oorsprong voorzien waren, dus vóór de brisantgranaatcrisis. De schietplatforms, zes in aantal (vijf dubbele en een viervoudige) voor een totaal van 14 stukken 120L/78, omlijsten de noordoosthoek van het fort. Hoewel plaats niet ontbreekt, zijn de batterijen op twee niveaus opgesteld; een hoge en een lage vuurlinie. De magazijnen voor de veiligheidsschoten zijn ofwel in de rots aan een zijde van de platforms uitgegraven, ofwel in traverse-schuilplaatsen. Alle platforms hebben hun instabiele aarden borstweringen, verstoken van munitienissen. Het fort de l'Olive communiceerde via optische telegrafie met het fort de l'Infernet; bij gebrek aan een beschermde, aan deze missie gewijde lokal, was de apparatuur geïnstalleerd in een lokal op de verdieping van de vredeskazerne, een lokal dat later zou worden omgevormd tot telefooncentrale. Daarentegen werd een externe optische post 150 m ten zuidzuidwesten gebouwd; hij maakt de verbinding met de positie Acles mogelijk. Het betreft een klein gebouw in met kalk gebonden stenen. De toegang tot het fort gebeurt vanaf Saint-Chaffrey via een strategische weg van goed profiel met een lengte van bijna 20 km, die de Col du Granon (2 404 m) oversteekt, waar de gelijknamige barakken gebouwd waren. Onderweg bedient de weg de batterij van de Sapey, die kan worden beschouwd als een bijgebouw van het fort de l'Olive; de barak van de Pas du Berger, een ander complementair werk van de Olive; een schaapskooi die men in oorlogstijd van plan was te gebruiken, met name voor gelegenheidsbatterijen en ten slotte, later, de positie Lenlon. Om de moeilijkheden van de winterbevoorrading te verhelpen, zowel wegens de lengte van de toegang, als de hoogte en de blootstelling, werd in 1885 een kabelbaan gebouwd. Zij verbindt de Olive met de vallei in een enkele overspanning van 800 m hoogteverschil. De bovenstation is aangelegd aan de rand van de escarpe van de noordoostfront. Deze escarpe is uitgehold voor de doorgang van de kabels; het gebouw is er niet meer, maar we kunnen nog het aandrijfmechanisme en de resten van de muildiercarrousel waarnemen. Van het benedenstation, gelegen ten noordwesten van het dorp Plampinet, blijven slechts enkele stenen verspreid in een veld over. Met de bouw van de positie Lenlon in 1890 ziet het fort zijn achterzijde verzekerd tegen stekend vuur vanaf deze hoogte. Daarentegen wordt zijn kwetsbaarheid schrijnend met de bouw van het Italiaanse fort Chaberton (1898-1915) dat, met zijn acht 149 mm-koepels en zijn overweldigende hoogte (900 m hoger!), het fort de l'Olive in de rug kon vallen zonder dat het mogelijk was de slagen terug te geven. Bij gebrek aan kredieten, en ondanks talrijke projecten, zou het werk vóór de Eerste Wereldoorlog niet gemoderniseerd worden. Men moet op de jaren 1930 wachten (werken voltooid in 1934) opdat het werk beschut zou worden tegen een belediging door het Fort der Wolken, slechts gedeeltelijk: twee geschutskazematten in de rots worden in de noordflank geopend, elk voor een stuk 75/97 op Arbel-platform, om de passen L'Échelle en Thures te bestrijken. Twee andere kazematten, bestemd voor het beschieten van de Col des Acles, zullen niet voltooid worden; alleen het begin van een galerij is vandaag zichtbaar. De toegang tot de rotskazematten gebeurt via een galerij die uitmondt in het munitiemagazijn van het zuidwestelijke platform. Men maakt van zijn tracé gebruik om de dwarsgalerij van het rotskruitmagazijn aan te sluiten. Samen met de positie Lenlon vormt het fort de l'Olive een voorpost van de Maginotlinie (de hoofdweerstandslijn wordt naar de Col du Granon teruggeschoven; we staan dus voor een van de zeldzame gevallen waarin de HWL werd teruggeschoven. Met andere woorden, het fort de l'Olive werd dus als "opofferbaar" beschouwd); daarom zal de modernisering van de Olive zich beperken tot de rotskazematten. Na de mobilisatie worden op de voorzijden en zelfs in de borstweringen van de geschutstellingen schuilplaatsen van ronde stenen gebouwd. Men installeert opstellingen voor automatische wapens in de kleine bastions, door schietgaten in de escarpe te breken; de omgeving wordt met prikkeldraad belegd. Het is in juni 1940 dat het fort zal vechten, het fort Jaffereau in Bardonècchia bombarderend en het vuur van de Chaberton ondergaand. Van deze gevechten getuigen nog een opengebroken traverse-schuilplaats en schade aan de kazerne. Vandaag (08/2008) wacht het op betere dagen, aan zijn triest lot overgelaten, nadat het tot begin jaren 2000 gediend had als oefenterrein voor het 159e Alpeninfanterieregiment en het C.N.A.M. Vrije toegang, maar op risico van de bezoekers, daar de plaatsen serieuze risico's op vallende stenen en geenszins beveiligde steilten vertonen. Oorspronkelijk "Ouvrage du Bois des Gachets" genoemd.

Fortress of Briançon, 11,000 m north of the city. 1881-1882. 2,239 m altitude. 143 men (number seems low to us, therefore to be treated with caution) and 14 pieces of 120L/78. Third and last of the forts, after Croix de Bretagne and Infernet, planned by General Séré de Rivières in 1874 to "put Briançon safe from an insult". It dominates a rocky escarpment directly above the hamlet of Plampinet, facing the 1860 border which, here, formed a bend. It covered the exits of the L'Échelle (1779 m) and Thures (2,194 m) passes as well as the Col des Acles (2,212 m). Its dominant position furthermore allowed it to prevent any penetration into the Clarée valley, 800 m below. The work presents itself in a rectangular form, stretched in a north-south direction. Its considerable development (± 2.5 hectares) is due to the obligation to occupy entirely the rocky spur on which it is located. The perimeter was defended by a scarp combining various types of constructions which are not uninteresting to analyse. On the south side, looking towards the Lenlon and protecting the entrance, the scarp is built in lean concrete covered with a cement render; numerous embrasures and a salient in the centre ensure its defence. On the west front, where an attack is little to be feared due to a precipice, the masonry scarp follows the edge of the plateau in all its evolutions, which gives a complex trace with numerous angles, some of which allow covering the south-western approaches of the work. On the north side, that is to say in the main firing direction, the scarp adopts a respectable height to oppose any infiltrations in the Bois des Gachets; preceded by a semblance of a ditch, it is flanked by two small bastions at the extremities; note that a postern with a retractable ladder allowed the infantry to patrol in said wood. The scarp then abuts against a rocky ridge, on the summit of which only a sentry walk is arranged. The eastern front (facing the Col des Acles) for its part presents a rectilinear scarp which is in reality only a facing on the rock cutting, with, in its centre, a curious circular small bastion. The peacetime barracks, integrated into the scarp and studded with rifle embrasures, finishes closing a most tortuous perimeter. To protect the infantrymen from possible reverse fire from the Lenlon (the Lenlon position would only see the light in 1890, 8 years after the completion of the Olive), splinter walls were added; the parapet of the scarp in the dangerous parts was raised and, from a breast wall, became a Carnot-style wall. Some of the embrasures of this wall are provided with a space for the shooter's elbow. The entrance to the fort opens in the centre of the south front; the peacetime barracks ensures it good flanking cover even if, later, the construction of the Chaberton would make it particularly vulnerable. After crossing the only ditch by means of a removable bridge, one walks in a passage lined with walls pierced with rifle embrasures and defended successively by an armoured portal then a strong grille. One emerges onto a small courtyard separated from the parade ground by a splinter wall of respectable dimensions (approximately 40 m long, 4 m high and 0.6 m thick). On the right, another splinter wall, this one pierced with rifle embrasures, taking the form of a quarter circle, protects the western facade of the peacetime barracks. Through a vaulted passage made in this last wall, we reach the parade ground. The latter, for once, is surprisingly vast. But beforehand, let's go to the courtyard on the right. This courtyard separates the peacetime (on the right) and wartime barracks (on the left); at the back of this courtyard stand two-seater Goux latrines. Curious arrangement where a peacetime barracks provides flanking cover to the wartime one and vice versa. The peacetime barracks is built on two levels plus the attic. It is on the ground floor that one finds stores and latrines, but also the kitchen with its hood, the bread oven for 50 rations as well as a room where three water pumps and a metal tank were located. The cistern (80 m³) is in the basement. The upper floor, accessed by a double staircase in the centre of the north facade or by a trapdoor pierced in the roof of the pump room, is dedicated to the eight troop rooms and that of the officers. The attic served as stores. The wartime barracks, next to the peacetime one, seems ridiculously small. It lines up its nine casemates in two groups (5 and 4) separated by a duct leading to the parade ground and serving en route the circulation corridor behind the rooms. The facades, with door and window frames in cast concrete, are oriented towards the south. Eight of the casemates are intended for housing the troops, the last is none other than the kitchen/handling. There remain the remains of a stove, those of a wood-fired water heater, and two ovens: one, set into the left wall, for 50 rations, the other, in the centre of the room, for ± 150 rations. All the casemates still have their anti-humidity lining in a remarkable state of preservation. Finally, it is appropriate to mention the presence of a drinking water cistern, of 350 m³, occupying the basement of three of these casemates. The pump is located in the duct in the centre of the wartime barracks, thus quite far from the cistern and the kitchens. The water supply was ensured by the tapping of a spring at Alpon, not far from the Lenlon batteries. Let us mention in passing that this conduit serves an external watering trough. The parade ground, a vast levelled terrain, has preserved in its centre a fountain stone with watering trough and wash place. On the right of the parade ground, after the ramp leading to the artillery platforms, rises a building in ordinary masonry; it houses successively a stable for three mules, the forage store and the fuel store. Note that there was a coal store outside the enclosure, a simple plank barracks, now defunct, leaning against the scarp and the peacetime barracks. Behind the stable building, in the flank of the natural rocky massif, open the two entrances of the underground powder magazine built in 1885. The two access galleries emerge onto a transverse gallery occupied by the powder storage room (27,000 kg). In the flanks of the transverse gallery open two ammunition niches, one much smaller than the other, and two ammunition manufacturing workshops, only separated by a light brick partition. It is not impossible that the underground premises were planned from the origin, i.e., before the shell crisis. The firing platforms, six in number (five double and one quadruple) for a total of 14 pieces of 120L/78, frame the north-east corner of the fort. Although space is not lacking, the batteries are arranged on two levels; a high crest and a low crest. The magazines for the safety rounds are either dug into the rock on one side of the platforms, or in traverse-shelters. All platforms have their crumbling earth parapets, devoid of ammunition niches. Fort de l'Olive communicated by optical telegraphy with Fort de l'Infernet; for lack of a protected room dedicated to this mission, the equipment was installed in a room on the upper floor of the peacetime barracks, a room which would later be transformed into a telephone exchange. On the other hand, an external optical post was built 150 m south-south-west; it allows the link with the Acles position. It is a small building of stones bound with lime. Access to the fort is from Saint-Chaffrey by a strategic road of good gauge with a length of nearly 20 km, crossing the Col du Granon (2,404 m) where the barracks of the same name had been built. En route, the road serves the Sapey battery, which can be considered an annex of Fort de l'Olive; the Pas du Berger barracks, another complementary work of the Olive; a sheepfold which was planned to be used in wartime, notably for makeshift batteries and finally, later, the Lenlon position. To overcome the difficulties of winter supply, both due to the length of access, and the altitude and exposure, a cable car was built in 1885. It connects the Olive to the valley in a single span of 800 m height difference. The upper station is located at the edge of the scarp of the north-east front. This scarp is cut to allow the passage of the cables; the building is no more, but we can still observe the drive mechanism and the remains of the mule carousel. Of the lower station, located north-west of the village of Plampinet, only a few stones scattered in a field remain. With the construction of the Lenlon position in 1890, the fort sees its rear secured against plunging fire from this height. On the other hand, its vulnerability became glaring with the construction of the Italian Fort Chaberton (1898-1915) which, with its eight 149 mm turrets and its crushing altitude (900 m higher!), could take Fort de l'Olive in the rear without it being possible to return the blows. For lack of funds, and despite numerous projects, the work would not be modernised before the First World War. One must wait until the 1930s (works completed in 1934) for the work to be put safe from an insult by the Fort of the Clouds, only partially: two gun casemates under rock are opened in the northern rocky slope, each for a 75/97 piece on Arbel platform, in order to cover the L'Échelle and Thures passes. Two other casemates, intended to fire on the Col des Acles, would not be completed; only the start of a gallery is visible today. Access to the underground casemates is via a gallery emerging into the ammunition magazine of the south-western platform. Its route is used to connect the transverse gallery of the underground powder magazine. Together with the Lenlon position, Fort de l'Olive constitutes an outpost of the Maginot Line (the main line of resistance is pushed back to the Col du Granon; we are therefore facing one of the rare cases where the MLR was moved back. In other words, Fort de l'Olive was therefore considered "abandonable"); thus the modernisation of the Olive will be limited to the underground casemates. After mobilisation, shelters covered with logs are built on the fronts and even in the parapets of the firing steps. Emplacements for automatic weapons are installed in the small bastions, by creating embrasures in the scarp; the approaches are lined with barbed wire. It is in June 1940 that the fort will fight, bombarding Fort Jaffereau in Bardonècchia and undergoing the fire of the Chaberton. From these combats still testify a burst-open traverse-shelter and damage to the barracks. Today (08/2008) it awaits better days, abandoned to its sad fate, after having served until the early 2000s as a manoeuvre ground for the 159th Alpine Infantry Regiment and the C.N.A.M. Free access, but at the visitors' own risk, the places presenting serious risks of falling stones and unsecured precipices. Originally called "Ouvrage du Bois des Gachets".

Pevnost Briançon, 11 000 m severně od města. 1881-1882. 2 239 m n. m. 143 mužů (číslo se nám zdá nízké, tedy nutno brát s rezervou) a 14 děl 120L/78. Třetí a poslední z fortů, po Croix de Bretagne a Infernet, plánovaných generálem Séré de Rivières v roce 1874, aby „uchránil Briançon před urážkou“. Dominuje skalnímu srázu přímo nad osadou Plampinet, naproti hranici z roku 1860, která zde tvořila ohyb. Postřeloval výstupy z průsmyků L'Échelle (1779 m) a Thures (2 194 m) stejně jako Col des Acles (2 212 m). Jeho dominantní poloha mu mimo to umožňovala zabránit jakémukoli proniknutí do údolí Clarée, 800 m níže. Dílo se prezentuje v obdélníkovém tvaru, protaženém ve směru sever-jih. Jeho značné rozvinutí (± 2,5 hektaru) je způsobeno povinností zcela obsadit skalní výběžek, na kterém je založeno. Obvod byl bráněn eskarpou spojující různé typy staveb, jejichž analýza není nezajímavá. Na jižní straně, hledící k Lenlonu a chránící vchod, je eskarpa vystavěna z chudého betonu pokrytého cementovou omítkou; četné střílny a vystupující část uprostřed zajišťují její obranu. Na západní frontě, kde je útok málo pravděpodobný kvůli srázu, zděná eskarpa sleduje okraj náhorní plošiny ve všech jejích proměnách, což dává složitou stopu s množstvím úhlů, z nichž některé umožňují postřelovat jihozápadní okolí díla. Na severní straně, to znamená v hlavním směru palby, nabývá eskarpa úctyhodné výšky, aby čelila eventuálním infiltracím v Bois des Gachets; předcházena zdánlivým příkopem, je po stranách flankována dvěma malými bastiony na koncích; je třeba poznamenat, že poterna s vysouvacím žebříkem umožňovala pěchotě patrolovat v uvedeném lese. Eskarpa pak narazí na skalní hřeben, na jehož vrcholu je zřízena pouze strážní chodba. Východní fronta (čelící Col des Acles) pro svou část představuje přímočarou eskarpu, která je ve skutečnosti pouze obkladem na odtěžené skále, s podivným kruhovým malým bastionem uprostřed. Mírová kasárna, integrovaná do eskarpy a posetá střílnami, dokončuje uzavření nejvíce spletitého obvodu. Aby byla pěchota chráněna před eventuální palbou zezadu od Lenlonu (pozice Lenlonu spatří světlo světa až v roce 1890, tedy 8 let po dokončení Olive), byly přidány protitříštové stěny; parapet eskarpy v nebezpečných částech byl zvýšen a z parapetní zdi se stal Carnotův typ zdi. Některé střílny této zdi jsou opatřeny prostorem pro loket střelce. Vchod do fortu se otevírá uprostřed jižní fronty; mírová kasárna mu zajišťuje dobré krytí, i když pozdější stavba Chabertonu jej učiní zvláště zranitelným. Po překročení jediného příkopu pomocí odnímatelného mostu se jde chodbou lemovanou zdmi prolomenými střílnami a postupně bráněnou pancéřovanou branou a poté silnou mříží. Vynoří se na malé nádvoří oddělené od cvičiště protitříštovou zdí úctyhodných rozměrů (přibližně 40 m dlouhá, 4 m vysoká a 0,6 m tlustá). Vpravo chrání další protitříštová zeď, tato prolomená střílnami, mající tvar čtvrtkruhu, západní fasádu mírových kasáren. Klenutým průchodem provedeným v této poslední zdi dosáhneme cvičiště. To je, pro jednou, překvapivě rozlehlé. Ale dříve se vydejme na nádvoří vpravo. Toto nádvoří odděluje mírová (vpravo) a válečná kasárna (vlevo); v zadní části tohoto nádvoří trůní dvoumístné Gouxovy záchodky. Podivné uspořádání, kde mírová kasárna zajišťují krytí válečným a naopak. Mírová kasárna jsou postavena na dvou úrovních plus podkroví. V přízemí se nacházejí sklady a latríny, ale také kuchyně s digestoří, pec na chléb pro 50 dávek stejně jako místnost, kde se nacházely tři vodní pumpy a kovová nádrž. Cisterna (80 m³) se nachází v suterénu. Patro, do kterého se přistupuje dvojitým schodištěm uprostřed severní fasády nebo poklopem prolomeným ve střeše místnosti s pumpami, je věnováno osmi ubikacím vojska a důstojníků. Podkroví sloužilo jako sklady. Válečná kasárna, vedle mírových, se zdají směšně malá. Seřazuje svých devět kasemat ve dvou skupinách (5 a 4) oddělených šachtou vedoucí na cvičiště a obsluhující přitom oběžnou chodbu za ubikacemi. Fasády, s rámováním dveří a oken z litého betonu, jsou orientovány k jihu. Osm kasemat je určeno pro ubytování vojska, poslední není nic jiného než kuchyně/obsluha. Zůstávají tam zbytky sporáku, zbytky dřevem vytápěného ohřívače vody a dvě pece: jedna, vestavěná do levé zdi, pro 50 dávek, druhá, uprostřed místnosti, pro ± 150 dávek. Všechny kasematy mají svou protivlhkostní výstelku ještě v pozoruhodném stavu zachování. Konečně je vhodné zmínit přítomnost cisterny pitné vody o objemu 350 m³, zabírající suterén tří z těchto kasemat. Čerpadlo se nachází v šachtě uprostřed válečných kasáren, tedy dost daleko od cisterny a kuchyní. Zásobování vodou bylo zajištěno jímáním pramene u Alponu, nedaleko baterií Lenlonu. Mimochodem signalizujeme, že toto potrubí zásobuje venkovní napaječku. Cvičiště, rozlehlý srovnaný terén, si uprostřed zachovalo kašnu s napaječkou a umývárnou. Vpravo od cvičiště, za rampou vedoucí k dělostřeleckým platformám, se zvedá budova z obyčejného zdiva; postupně ukrývá stáj pro tři mezky, sklad píce a sklad paliv. Všimněme si, že existoval sklad uhlí mimo ohrazení, prostá prkenná bouda, dnes zaniklá, přistavěná k eskarpě a mírovým kasárnám. Za budovou stájí, ve flankě přirozeného skalního masivu, se otvírají dva vchody do podzemního prachárny postavené v roce 1885. Dvě přístupové galerie ústí do příčné galerie obsazené místností pro skladování prachu (27 000 kg). Ve flankách příčné galerie se otvírají dvě munice niky, jedna mnohem menší než druhá, a dvě dílny na zhotovování munice, oddělené pouze lehkou cihelnou příčkou. Není nemožné, že podzemní prostory byly plánovány od počátku, tedy před krizí tříštivotrhavého granátu. Palebné platformy, šest počtem (pět dvojitých a jedna čtyřnásobná) pro celkem 14 děl 120L/78, rámují severovýchodní roh fortu. Ačkoli místa nechybí, baterie jsou uspořádány na dvou úrovních; vysoká a nízká palebná linie. Sklady pro bezpečnostní střelivo jsou buď vytesány do skály na jedné straně platform, nebo v traversových úkrytech. Všechny platformy mají své sypké zemní parapety, postrádající munice niky. Fort de l'Olive komunikoval optickou telegrafií s Fort de l'Infernet; pro nedostatek chráněné místnosti věnované této misi, bylo zařízení instalováno v místnosti v patře mírových kasáren, místnosti, která byla později přeměněna na telefonní ústřednu. Naopak, vnější optická stanice byla postavena 150 m na jih-jihovýchod; umožňuje spojení s pozicí Acles. Jedná se o malou budovu z kamenů vázaných vápnem. Přístup k fortu je ze Saint-Chaffrey po strategické silnici dobrého profilu s délkou téměř 20 km, překračující Col du Granon (2 404 m), kde byly postaveny stejnojmenné baráky. Po cestě silnice obsluhuje baterii Sapey, která může být považována za příslušenství Fort de l'Olive; boudu Pas du Berger, další doplňkové dílo Olive; ovčín, který se plánovalo využívat za války, zejména pro příležitostné baterie a konečně, později, pozici Lenlonu. Aby se vyrovnalo obtížím zimního zásobování, jak pro délku přístupu, tak pro nadmořskou výšku a exponovanost, byla v roce 1885 postavena lanovka. Spojuje Olive s údolím jediným rozpětím o převýšení 800 m. Horní stanice je umístěna na okraji eskarpy severovýchodní fronty. Tato eskarpa je prořezána pro průchod lan; budova již není, ale můžeme ještě pozorovat pohonný mechanismus a zbytky muly poháněného kolotoče. Ze spodní stanice, situované severozápadně od vesnice Plampinet, zůstalo jen několik kamenů rozptýlených na poli. S výstavbou pozice Lenlon v roce 1890 vidí fort svůj zadní krytý proti střelbě z této výšky. Naopak, jeho zranitelnost se stane křiklavou s výstavbou italského fortu Chaberton (1898-1915), který se svými osmi věžemi 149 mm a drtivou nadmořskou výškou (o 900 m vyšší!), mohl vzít Fort de l'Olive do zad, aniž by bylo možné vrátit údery. Pro nedostatek kreditů, a přes četné projekty, nebude dílo modernizováno před první světovou válkou. Je třeba počkat na léta 1930 (práce dokončeny 1934), aby bylo dílo uchráněno před urážkou od Fortu oblaků, pouze částečně: dvě dělostřelecké kasematy ve skále jsou otevřeny v severním svahu, každá pro dělo 75/97 na Arbelově platformě, aby postřelovaly průsmyky L'Échelle a Thures. Dvě další kasematy, určené k střelbě na Col des Acles, nebudou dokončeny; pouze začátek galerie je dnes viditelný. Přístup k podzemním kasematám je přes galerii ústící do muničního skladu jihozápadní platformy. Využívá se její trasy k připojení příčné galerie podzemní prachárny. Spolu s pozicí Lenlon tvoří Fort de l'Olive předmostí Maginotovy linie (hlavní obranná linie je odsunuta k Col du Granon; jsme tedy před jedním z vzácných případů, kdy byla HOL posunuta zpět. Jinými slovy, Fort de l'Olive byl tedy považován za „opustitelný“); proto se modernizace Olive omezí na podzemní kasematy. Po mobilizaci jsou na předpolích a dokonce v parapetech palebných postavení budovány úkryty kryté kulatinou. Instalují se postavení pro automatické zbraně v malých bastionech, vytvářením střílen v eskarpě; okolí je vystláno ostnatým drátem. V červnu 1940 bude fort bojovat, bombardovat Fort Jaffereau v Bardonècchia a podstupovat palbu Chabertonu. Z těchto bojů dosud svědčí roztržený traversový úkryt a škody na kasárnách. Dnes (08/2008) čeká na lepší dny, opuštěn svému smutnému osudu, poté co až do počátku let 2000 sloužil jako cvičiště pro 159. pluk horských myslivců a C.N.A.M. Volný přístup, ale na nebezpečí a riziko návštěvníků, místa představující vážná rizika padajícího kamení a nijak nezabezpečené srázy. Původně nazýván „Ouvrage du Bois des Gachets“.