Place de Briançon, 10 000 m au nord de la ville, 1891-1893. 2 508 m alt. Situé au point culminant au croisement des crêtes de Lenlon (ouest), des Ruines (nord-est), et des Ruines de Drouvet (sud-est), il s'agit d'un ouvrage d'infanterie pour 80 hommes, destiné à surveiller l'ensemble de la position du Lenlon ainsi que les arrières du fort de l'Olive. Ses bonnes vues lui confèrent bien évidemment un rôle d'observatoire de premier plan. L'ouvrage revêt la forme d'un fer à cheval n'ayant que la branche droite, adossé à un à-pic côté nord-est (hasard de la genèse, le blockhaus du Lenlon est ainsi tourné face au Chaberton construit postérieurement !), forme particulière qui lui a valu le surnom de « fort Boyard des montagnes » tant sa ressemblance avec le célèbre défenseur de Rochefort est frappante. Au-delà de l'aspect esthétique, ce sont les conditions climatiques qui dictèrent le choix de l'architecture : en effet, ainsi canalisés, les vents violents qui règnent en ces lieux sont capables de souffler la forte couche de neige habituelle à cette altitude (3 à 4 m, du moins en ces temps pas si anciens où l'on avait de vrais hivers). Le périmètre est défendu par une grille défensive, exception faite du côté nord-ouest où les escarpements rocheux interdisent toute approche. L'accès se fait par un portail s'ouvrant dans la grille défensive, portail qui débouche sur une petite cour créée par le décrochage de la façade nord-ouest et où se trouve l'entrée fermée par une solide porte. À l'intérieur, la majeure partie des deux niveaux est occupée par des châlits inclinés sur lesquels la garnison dormait. Un seul W.C. à la turque se trouve au rez-de-chaussée. Trois autres locaux, magasins et chambre officier, occupent la gauche du rez-de-chaussée pour deux d'entre eux et le troisième à la gauche de l'étage. La citerne, seul organe en sous-sol, et l'escalier menant à l'étage se situent au centre du demi-cercle. Les poteaux en bois, soutenant le palier du premier étage sont constellés de mots gravés par la troupe ayant effectué là une partie de leur temps sous les drapeaux. Vu son isolement et les conditions de vie rendues précaires par l'altitude et les vents continus, le commandement en avait fait le cantonnement de la compagnie disciplinaire de la place. La terrasse sommitale n'est accessible que par une simple trappe et ne comporte aucun aménagement permettant de déduire son occupation éventuelle comme poste de tir. L'ouvrage ne comprenait bien entendu aucune artillerie. Sa défense était assurée depuis une soixantaine de créneaux de tir, répartis sur deux niveaux. Vendu dans les années 1960 pour la modique somme de 10 000 francs (1 500 €) il demeure aujourd'hui (07/2011) propriété privée. Bien que soigneusement fermé, il est laissé à l'abandon et serait même à nouveau à vendre. Les volets blindés des rares fenêtres sont en place et, chose quasiment impensable, les blocs de verre que le propriétaire a placé derrière chaque créneau pour protéger l'intérieur ont, pratiquement tous, été la cible de jets de pierres. Mœurs singulières de notre époque… Cela mis à part, l'intérieur est plus que potable même si un traitement fongicide de certains bois et poutres serait à envisager rapidement. La maçonnerie comme la grille défensive demeurent, elles, dans un état de conservation remarquable. Il convient également de souligner l'extrême richesse de la flore à l'entour, flore qui, comparée à celle du domaine skiable des Gondran se trouvant à une altitude similaire, se révèle incroyablement plus diversifiée. Parfois désigné comme « fortin ». Anciennement orthographié « l'Enlon ».

Festung von Briançon, 10 000 m nördlich der Stadt, 1891-1893. 2 508 M ü M. Gelegen am höchsten Punkt am Kreuzungspunkt der Grate von Lenlon (Westen), der Ruinen (Nordosten) und der Ruinen von Drouvet (Südosten), handelt es sich um eine Infanteriestellung für 80 Mann, die dazu bestimmt war, die gesamte Stellung von Lenlon sowie die Rückseite des Forts Olive zu überwachen. Seine gute Sicht verleiht ihm natürlich eine herausragende Rolle als Beobachtungsposten. Die Anlage hat die Form eines Hufeisens mit nur dem rechten Schenkel, das an einer Steilwand auf der Nordostseite anlehnt (ein Zufall der Entstehung, sodass der Blockhaus von Lenlon dem später erbauten Chaberton zugewandt ist!), eine besondere Form, die ihm den Spitznamen « Fort Boyard der Berge » eingebracht hat, so frappierend ist seine Ähnlichkeit mit dem berühmten Verteidiger von Rochefort. Jenseits des ästhetischen Aspekts waren es die klimatischen Bedingungen, die die Wahl der Architektur diktierten: Tatsächlich können die an diesem Ort herrschenden heftigen Winde, wenn sie so kanalisiert werden, die übliche starke Schneedecke in dieser Höhenlage (3 bis 4 m, zumindest in jenen nicht so fernen Zeiten, als es noch richtige Winter gab) wegwehen. Der Umfang wird durch ein defensives Gitter verteidigt, mit Ausnahme der Nordwestseite, wo felsige Steilhänge jeden Annäherungsversuch unmöglich machen. Der Zugang erfolgt durch ein Tor im defensiven Gitter, das zu einem kleinen Hof führt, der durch den Rücksprung der Nordwestfassade entstanden ist und wo sich der Eingang befindet, der durch eine solide Tür verschlossen ist. Im Inneren ist der Großteil der beiden Ebenen mit geneigten Schlafpritschen belegt, auf denen die Garnison schlief. Eine einzige türkische Toilette befindet sich im Erdgeschoss. Drei weitere Räume, Magazine und Offizierszimmer, befinden sich links im Erdgeschoss für zwei von ihnen und der dritte links auf der Etage. Die Zisterne, das einzige Bauteil im Untergeschoss, und die Treppe zur Etage befinden sich im Zentrum des Halbkreises. Die Holzpfosten, die die Zwischenebene des ersten Stocks tragen, sind übersät mit Wörtern, die von der Truppe eingeritzt wurden, die hier einen Teil ihrer Dienstzeit abgeleistet hat. Aufgrund seiner Isolation und der durch die Höhenlage und die ständigen Winde prekären Lebensbedingungen hatte das Kommando es zur Unterkunft der Disziplinarkompanie des Platzes gemacht. Die Dachterrasse ist nur durch eine einfache Luke zugänglich und weist keine Einrichtungen auf, die auf eine mögliche Nutzung als Schießstand schließen lassen. Die Anlage umfasste selbstverständlich keine Artillerie. Ihre Verteidigung wurde von etwa sechzig Schießscharten aus sichergestellt, die auf zwei Ebenen verteilt waren. In den 1960er Jahren für den bescheidenen Betrag von 10 000 Franken (1 500 €) verkauft, ist es heute (07/2011) noch in Privatbesitz. Obwohl sorgfältig verschlossen, ist es dem Verfall preisgegeben und soll sogar wieder zum Verkauf stehen. Die gepanzerten Fensterläden der wenigen Fenster sind vorhanden und, was fast unvorstellbar ist, die Glasbausteine, die der Eigentümer hinter jeder Schießscharte zum Schutz des Inneren angebracht hat, wurden fast alle zum Ziel von Steinwürfen. Sonderbare Sitten unserer Zeit… Abgesehen davon ist der Innenraum mehr als akzeptabel, auch wenn eine fungizide Behandlung einiger Hölzer und Balken bald in Betracht gezogen werden sollte. Das Mauerwerk wie auch das defensive Gitter sind hingegen in einem bemerkenswerten Erhaltungszustand. Es ist auch darauf hinzuweisen, dass die Flora in der Umgebung extrem reichhaltig ist, eine Flora, die im Vergleich zu der des Skigebiets Gondran, das sich auf ähnlicher Höhe befindet, unglaublich vielfältiger ist. Gelegentlich als « Fortin » bezeichnet. Früher « l'Enlon » geschrieben.

Vesting van Briançon, 10 000 m ten noorden van de stad, 1891-1893. 2 508 m hoogte. Gelegen op het hoogste punt op de kruising van de bergkammen van Lenlon (westen), de Ruïnes (noordoosten) en de Ruïnes van Drouvet (zuidoosten), het betreft een infanterievesting voor 80 man, bestemd om de gehele positie van Lenlon evenals de achterkant van het fort van de Olive te bewaken. Zijn goede uitzichten verlenen hem uiteraard een rol als observatiepost van de eerste orde. Het werk heeft de vorm van een hoefijzer met alleen de rechtertak, tegen een steile wand aan de noordoostzijde aangebouwd (toeval van het ontstaan, de blockhaus van Lenlon is zo naar de later gebouwde Chaberton gericht!), een bijzondere vorm die hem de bijnaam « fort Boyard van de bergen » heeft opgeleverd, zo treffend is zijn gelijkenis met de beroemde verdediger van Rochefort. Voorbij het esthetische aspect waren het de klimatologische omstandigheden die de keuze van de architectuur dicteerden: inderdaad, zo gekanaliseerd, zijn de gewelddadige winden die op deze plaats heersen in staat de sterke sneeuwlaag die op deze hoogte gebruikelijk is (3 tot 4 m, althans in die niet zo verre tijden waarin men echte winters had) weg te blazen. De perimeter wordt verdedigd door een defensief traliewerk, met uitzondering van de noordwestzijde waar rotsachtige steile wanden elke nadering verbieden. De toegang gebeurt via een poort die opent in het defensief traliewerk, een poort die uitkomt op een klein hofje gecreëerd door het terugspringen van de noordwestgevel en waar de ingang zich bevindt, afgesloten door een stevige deur. Binnenin wordt het grootste deel van de twee niveaus ingenomen door hellende slaapstellen waarop het garnizoen sliep. Slechts één Turkse W.C. bevindt zich op het gelijkvloers. Drie andere lokalen, magazijnen en officierskamer, bevinden zich links op het gelijkvloers voor twee ervan en de derde links op de verdieping. De cisterne, enig onderdeel in de kelder, en de trap naar de verdieping bevinden zich in het midden van de halve cirkel. De houten palen, die het platform van de eerste verdieping ondersteunen, zijn bezaaid met woorden gegrift door de troep die hier een deel van hun diensttijd heeft doorgebracht. Gezien zijn isolement en de levensomstandigheden die precair werden gemaakt door de hoogte en de continue winden, had het commando er de kazernering van de disciplinaire compagnie van de plaats van gemaakt. Het dakterras is alleen toegankelijk via een eenvoudig luik en bevat geen inrichting die zijn eventuele bezetting als schietpost laat afleiden. Het werk omvatte uiteraard geen artillerie. Zijn verdediging werd verzekerd vanaf een zestigtal schietgaten, verdeeld over twee niveaus. Verkocht in de jaren 1960 voor het spotbedrag van 10 000 frank (1 500 €) blijft het vandaag (07/2011) privé-eigendom. Hoewel zorgvuldig gesloten, wordt het aan zijn lot overgelaten en zou het zelfs opnieuw te koop staan. De gepantserde luiken van de zeldzame vensters zijn aanwezig en, wat quasi ondenkbaar is, de glasblokken die de eigenaar achter elke schietgat heeft geplaatst om het interieur te beschermen, zijn bijna allemaal het doelwit geweest van steengoederen. Eigenaardige zeden van onze tijd… Dat daargelaten, is het interieur meer dan aanvaardbaar ook al zou een schimmelwerende behandeling van sommige houten delen en balken snel moeten worden overwogen. Het metselwerk zoals het defensief traliewerk blijven daarentegen in een opmerkelijke staat van bewaring. Het is ook nodig de extreme rijkdom van de flora in de omgeving te benadrukken, een flora die, vergeleken met die van het skidomein van de Gondran dat zich op een vergelijkbare hoogte bevindt, ongelooflijk meer gediversifieerd blijkt. Soms aangeduid als « fortin ». Vroeger gespeld als « l'Enlon ».

Fortress of Briançon, 10 000 m north of the town, 1891-1893. 2 508 m alt. Located at the highest point at the crossing of the ridges of Lenlon (west), the Ruins (north-east), and the Ruins of Drouvet (south-east), it is an infantry work for 80 men, intended to monitor the entire Lenlon position as well as the rear of the fort of Olive. Its good views obviously give it a leading role as an observatory. The work takes the form of a horseshoe having only the right branch, backed against a steep drop on the north-east side (chance of genesis, the Lenlon blockhaus is thus turned towards the Chaberton built later!), a particular shape that earned it the nickname of "fort Boyard of the mountains" so striking is its resemblance to the famous defender of Rochefort. Beyond the aesthetic aspect, it was the climatic conditions that dictated the choice of architecture: indeed, thus channelled, the violent winds that reign in these places are capable of blowing away the heavy layer of snow usual at this altitude (3 to 4 m, at least in those not so distant times when we had real winters). The perimeter is defended by a defensive grid, with the exception of the north-west side where rocky escarpments prohibit any approach. Access is through a gate opening in the defensive grid, a gate that leads to a small courtyard created by the setback of the north-west facade and where the entrance is located, closed by a solid door. Inside, the majority of the two levels is occupied by inclined bunk beds on which the garrison slept. A single Turkish toilet is on the ground floor. Three other rooms, stores and officer's room, occupy the left of the ground floor for two of them and the third on the left of the floor. The cistern, the only element in the basement, and the staircase leading to the floor are located in the centre of the semi-circle. The wooden posts, supporting the landing of the first floor, are covered with words engraved by the troops who spent part of their time under the flags there. Given its isolation and the living conditions made precarious by the altitude and continuous winds, the command had made it the quarters of the disciplinary company of the place. The summit terrace is accessible only by a simple trapdoor and has no facilities to deduce its possible occupation as a firing post. The work included of course no artillery. Its defence was ensured from about sixty firing embrasures, distributed on two levels. Sold in the 1960s for the modest sum of 10,000 francs (€1,500) it remains today (07/2011) private property. Although carefully closed, it is left abandoned and would even be for sale again. The armoured shutters of the rare windows are in place and, something almost unthinkable, the glass blocks that the owner placed behind each embrasure to protect the interior have, almost all, been the target of stone throws. Singular customs of our time… That aside, the interior is more than acceptable even if a fungicidal treatment of some woods and beams should be considered quickly. The masonry as well as the defensive grid remain, however, in a remarkable state of preservation. It should also be noted the extreme richness of the flora in the surroundings, flora which, compared to that of the Gondran ski area located at a similar altitude, proves incredibly more diversified. Sometimes designated as "fortin". Formerly spelled "l'Enlon".

Pevnost Briançon, 10 000 m severně od města, 1891-1893. 2 508 m nad mořem. Leží na nejvyšším bodě na křižovatce hřebenů Lenlon (západ), Ruiny (severovýchod) a Ruiny de Drouvet (jihovýchod), jedná se o pěchotní objekt pro 80 mužů, určený ke sledování celé pozice Lenlon stejně jako týlu fortu Olive. Jeho dobré výhledy mu samozřejmě svěřují úlohu předního pozorovatelního stanoviště. Objekt má tvar podkovy mající pouze pravou větev, přistavěné k příkrému srázu na severovýchodní straně (náhoda vzniku, takže blockhaus Lenlon je obrácen k později postavenému Chabertonu!), zvláštní tvar, který mu vynesl přezdívku « fort Boyard hor » tak nápadná je jeho podoba se slavným obráncem Rochefortu. Za estetickým aspektem to byly klimatické podmínky, které diktovaly volbu architektury: skutečně, takto kanalizované, silné větry, které na těchto místech panují, jsou schopny odvát silnou vrstvu sněhu obvyklou v této nadmořské výšce (3 až 4 m, alespoň v těch ne tak dávných časech, kdy jsme měli pravé zimy). Obvod je bráněn obrannou mříží, s výjimkou severozápadní strany, kde skalní srázy zakazují jakýkoli přístup. Přístup je bránou otevírající se v obranné mříži, brána, která ústí na malý dvůr vytvořený odsazením severozápadního průčelí a kde se nachází vchod uzavřený solidními dveřmi. Uvnitř je většina ze dvou úrovní obsazena nakloněnými palandami, na kterých posádka spala. Jediné turecké WC se nachází v přízemí. Tři další místnosti, sklady a důstojnická místnost, se nacházejí vlevo v přízemí pro dvě z nich a třetí vlevo v patře. Cisterna, jediný prvek v suterénu, a schodiště vedoucí do patra se nacházejí ve středu půlkruhu. Dřevěné sloupy, podpírající podestu prvního patra, jsou posety slovy vyrytými vojáky, kteří zde strávili část své služby pod prapory. Vzhledem k jeho izolaci a životním podmínkám ztíženým nadmořskou výškou a neustálými větry z něj velení udělalo ubytovnu trestné roty místa. Horní terasa je přístupná pouze prostým poklopem a neobsahuje žádné zařízení, které by umožnilo usuzovat na její případné využití jako střeleckého stanoviště. Objekt samozřejmě neobsahoval žádné dělostřelectvo. Jeho obrana byla zajišťována z asi šedesáti střílen, rozdělených na dvě úrovně. Prodán v 60. letech za skromnou částku 10 000 franků (1 500 €) zůstává dodnes (07/2011) v soukromém vlastnictví. Ačkoli pečlivě uzavřen, je ponechán ladem a údajně je dokonce znovu na prodej. Pancéřované okenice vzácných oken jsou na místě a, něco téměř nepředstavitelného, skleněné bloky, které majitel umístil za každou střílnou na ochranu interiéru, byly téměř všechny terčem házení kamenů. Zvláštní mravy naší doby… Kromě toho je interiér více než přijatelný, i když by se měla rychle zvážit fungicidní úprava některých dřev a trámů. Zdivo stejně jako obranná mříž zůstávají naopak v pozoruhodném stavu zachování. Je také třeba zdůraznit extrémní bohatost flóry v okolí, flóry, která se ve srovnání s flórou lyžařské oblasti Gondran ležící v podobné nadmořské výšce ukazuje neuvěřitelně rozmanitější. Někdy označován jako « fortin ». Dříve psáno « l'Enlon ».