La Position Fortifiée de Liège – première ligne (PFL 1) constitue l’élément le plus oriental et le plus exposé du dispositif défensif belge modernisé dans l’entre-deux-guerres afin de faire face à une agression venue d’Allemagne. Héritière lointaine du système Brialmont de la fin du XIXᵉ siècle, la PFL 1 est conçue à partir des années 1930 comme une ligne de retardement puissante, destinée à interdire ou ralentir toute tentative de franchissement de la frontière et à couvrir les axes stratégiques menant vers Liège et le cœur du pays. Elle s’articule autour de forts modernes en béton armé profondément enterrés, intégrant artillerie sous tourelles, défense rapprochée, réseaux d’obstacles et infrastructures souterraines autonomes. Les ouvrages réalisés comprennent les forts d’Eben-Emael, d’Aubin-Neufchâteau, de Battice et de Tancrémont, chacun adapté à son terrain et à sa mission spécifique, tandis que les projets de Sougné-Remouchamp et de Comblain-au-Pont, prévus pour renforcer la continuité de la ligne, ne furent jamais menés à terme. Pensée pour fonctionner en coordination avec les troupes de couverture et les destructions préparées, la PFL 1 devait imposer à l’assaillant un combat coûteux et prolongé. En mai 1940, malgré la modernité technique de ses ouvrages, la ligne fut partiellement neutralisée par des procédés tactiques nouveaux, révélant à la fois la puissance et les limites des fortifications permanentes face à la guerre moderne.

Die erste Linie der Festungsstellung Lüttich (PFL 1) bildete den östlichsten und am stärksten exponierten Teil des belgischen Verteidigungssystems, das in der Zwischenkriegszeit zur Abwehr eines möglichen deutschen Angriffs modernisiert wurde. Als indirekte Fortsetzung des Brialmont-Systems des späten 19. Jahrhunderts wurde die PFL 1 ab den 1930er-Jahren als starke Verzögerungslinie konzipiert, die ein rasches Eindringen über die Grenze verhindern oder zumindest verlangsamen und die Zugänge nach Lüttich sowie ins Landesinnere decken sollte. Sie stützte sich auf moderne, tief im Boden liegende Stahlbetonfestungen mit gepanzerten Geschütztürmen, Nahverteidigung, Hindernissen und weitläufigen unterirdischen Anlagen zur autonomen Versorgung. Realisiert wurden die Forts Eben-Emael, Aubin-Neufchâteau, Battice und Tancrémont, jeweils an Gelände und Auftrag angepasst, während die geplanten Werke Sougné-Remouchamp und Comblain-au-Pont zur Vervollständigung der Linie nicht mehr gebaut wurden. Die PFL 1 war für den koordinierten Einsatz mit Deckungstruppen und vorbereiteten Zerstörungen vorgesehen und sollte dem Angreifer erhebliche Verluste und Zeitverzug auferlegen. Im Mai 1940 zeigte sich jedoch, dass selbst modernste Festungswerke gegenüber neuen Angriffsverfahren verwundbar waren, was die strategischen Grenzen permanenter Befestigungen offenbarte.

De eerste linie van de Versterkte Positie van Luik (PFL 1) vormde het meest oostelijke en kwetsbare onderdeel van het Belgische verdedigingssysteem dat in het interbellum werd gemoderniseerd om een mogelijke Duitse aanval te weerstaan. Als verre opvolger van het Brialmont-stelsel uit het einde van de 19e eeuw werd de PFL 1 vanaf de jaren 1930 ontworpen als een krachtige vertragingslinie, bedoeld om een snelle grensoverschrijding te verhinderen of minstens af te remmen en de toegangswegen naar Luik en het binnenland te beveiligen. De linie steunde op moderne, diep ingegraven gewapend-betonnen forten met geschutstorens, nabijverdediging, hindernissen en uitgebreide ondergrondse installaties voor autonome werking. De uitgevoerde werken omvatten de forten Eben-Emael, Aubin-Neufchâteau, Battice en Tancrémont, elk aangepast aan terrein en opdracht, terwijl de geplande forten van Sougné-Remouchamp en Comblain-au-Pont, bedoeld om de samenhang van de linie te versterken, nooit werden gerealiseerd. De PFL 1 was opgevat voor samenwerking met dekkingstroepen en voorbereid vernielingen om de aanvaller tijdverlies en zware verliezen toe te brengen. In mei 1940 werd echter duidelijk dat zelfs zeer moderne fortificaties kwetsbaar bleven voor nieuwe tactische methoden, wat de beperkingen van vaste verdedigingswerken aantoonde.

The first line of the Fortified Position of Liège (PFL 1) represented the easternmost and most exposed element of Belgium’s interwar defensive system, modernized to counter a potential German invasion. Conceived in the 1930s as a distant successor to the late-19th-century Brialmont forts, PFL 1 was designed as a powerful delaying line intended to block or slow any crossing of the eastern border and to secure the main approaches to Liège and the country’s interior. It relied on modern reinforced-concrete forts, deeply buried and equipped with armored gun turrets, close-defense weapons, obstacle systems, and extensive underground infrastructure enabling autonomous operation. The completed works included the forts of Eben-Emael, Aubin-Neufchâteau, Battice, and Tancrémont, each tailored to its terrain and tactical role, while the projected forts at Sougné-Remouchamp and Comblain-au-Pont, intended to strengthen the continuity of the line, were never built. Planned to operate in conjunction with covering troops and pre-arranged demolitions, PFL 1 was meant to impose costly delays on any attacker. In May 1940, however, despite their technical sophistication, parts of the line were neutralized by innovative assault methods, exposing both the strength and the inherent limitations of permanent fortifications in modern warfare.

První linie opevněné pozice Lutych (PFL 1) představovala nejvýchodnější a nejvíce ohroženou část belgického obranného systému modernizovaného v meziválečném období proti možné německé agresi. Jako vzdálený nástupce Brialmontových pevností z konce 19. století byla PFL 1 od 30. let 20. století koncipována jako silná zdržovací linie, jejímž cílem bylo zabránit nebo alespoň zpomalit překročení hranice a chránit hlavní přístupy k Lutychu a do vnitrozemí. Opírala se o moderní železobetonové pevnosti hluboko zapuštěné do terénu, vybavené pancéřovými dělostřeleckými věžemi, prostředky blízké obrany, překážkami a rozsáhlými podzemními zařízeními umožňujícími autonomní provoz. Realizovány byly pevnosti Eben-Emael, Aubin-Neufchâteau, Battice a Tancrémont, přizpůsobené místním podmínkám a úkolům, zatímco plánované objekty Sougné-Remouchamp a Comblain-au-Pont, zamýšlené k doplnění souvislosti linie, nebyly nikdy postaveny. PFL 1 byla určena ke spolupráci s krycími jednotkami a připravenými destrukcemi, aby útočníkovi způsobila značné ztráty a časové zdržení. V květnu 1940 se však ukázalo, že i technicky velmi moderní pevnosti jsou zranitelné vůči novým útočným postupům, což odhalilo strategické limity stálého opevnění v moderní válce.