Place de Lille, est de la ville, 1879-1883. ± 50 m alt. Dénommé fort Mac Donald. Trapèze régulier à gorge rentrante, ses fossés secs étaient défendus par une caponnière double au saillant II et un aileron au saillant III. La contrescarpe est en arceaux de décharge et l’escarpe, dont l’essentiel du revêtement a disparu, devait être détachée. Les caponnières n’étaient toutefois pas reliées à un quelconque chemin couvert. Une large courtine à la gorge montre, en son centre, le porche de l’entrée, porche ayant, de part et d’autre, une ligne de trois casemates sur deux niveaux (0 et -1) constituant le casernement de gorge. Les retours de cette courtine abritent les coffres qui, par leurs feux croisés, assurent la défense du fossé de gorge. À en croire le panneau exposé à l’entrée, celle-ci était pourvue d’un pont à bascule en dessous. Première singularité, le tunnel de l’entrée est assez large et, de part et d’autre de la défunte grille, un mur de briques percé d’une meurtrière défendait l’axe de cette entrée. L’espace compris entre cette grille et le tablier relevé du pont était en outre pris à partie latéralement par les créneaux des casemates contiguës. Le tunnel débouche dans une grande cour transversale où dos au front de tête, se trouve le casernement de la troupe composé de six travées sur deux niveaux (0 et +1), le tout encadré par deux travées plus étroites. Face à ces chambrées, se trouve l’arrière du niveau 0 des casemates du casernement de gorge. Chacun des flancs de cette cour donne sur un passage en tunnel permettant de gagner les cours nord et sud. Celle-ci sont identiques et on y voit un imposant mur courbe assurant la protection du sas d’entrée des magasins à poudre. Ceux-ci sont disposés perpendiculairement aux fronts latéraux du fort. Chacune de ces cours permet d’accéder à l’unique traverse abri que possède chacun des flancs du fort. Toujours dans ces cours, en deçà du mur courbe susmentionné, s’ouvre par un passage en tunnel, la rue du rempart. Celle-ci dessert neuf traverses abris, dont deux enracinées. Ces dernières encadrent trois traverses-abris Mle 1879 dont la ligne constitue le centre du front de tête. En arrière de chacun des saillants de ce front de tête, on trouve deux autres traverses-abris, dont deux ont leur mur de fond percé pour laisser le passage à une gaine débouchant d’abord à l’air libre dans une bonnette d’infanterie, avant de, via un autre tunnel, gagner les caponnières. L’essentiel des pièces d’artillerie du fort était dirigé vers Roubaix. Les dessus du casernement, organisés en crêtes de feux d’infanterie comprennent au moins deux débouchés et une impressionnante quantité de cheminées et autres têtes de puits à lumière. Question particularités, nous noterons que les culées à l’avant des traverses-abris Mle 1879 sont pourvues d’un petit puits d’aération. Toujours concernant ces traverses, leur corps d’abri comprend plusieurs niches latérales dans lesquelles des rebords en briques permettaient d’installer deux rangs de planches. Les passages de la rue du rempart sous l’enracinement des traverses comprend aussi des niches latérales, niches dont le sol est incurvé vers le bas. Les magasins à projectiles de la caponnière double ont un de leurs angles droits brisé par le passage de la galerie flanquante d’escarpe. Ils ont en outre, chacun, un puits de lumière. Seul le flanc enfilant le front de tête est pourvu d’une grande visière. À la verticale du mur des embrasures, un puits ovale d’environ deux mètres de longueur pour un de large, devait assurer vaille que vaille, l’évacuation des fumées des tirs. Dans les galeries d’escarpe au niveau des caponnières, les créneaux de tir au fusil des deux locaux les plus proches de la gaine d’accès sont évasés vers l’intérieur par des ressauts verticaux, uniquement côté caponnière. Les parapets des plates-formes de tir montrent deux jolis arcs de maçonneries séparées par une niche dans laquelle a été scellé un fort anneau de métal. Chacune des plates-formes de tir était gagnée par un double escalier accolé perpendiculairement à sa racine. Enfin, chaque coffre de courtine a l’une de ses deux embrasures modifiée. Nous avons visité le fort de Mons-en-Barœul en août 2008, soit lors de notre ultime périple avant la clôture des textes de cet index. Nous avions donc en tête une bonne idée de ce s’était fait ailleurs en matière de restauration et de réaffectation de forts. La municipalité en a fait son centre culturel et c’est sans conteste ici que la restauration à des fins culturelles (mais pas nécessairement historiques) nous aura le plus subjugués. Une plaque dans le tunnel d’entrée indique que la restauration est due à un architecte du nom de Gérard DAVID, et remonte à juin 1984. Nous ignorons ce qui, dans le détail, est à lui attribuer, mais peu importe, nous lui tirons un grand coup de chapeau. Le fort est intégralement construit en briques de terre cuite. La structure des bâtiments a été respectée, tout en étant allégée par des plantations variées et colorées. Le visiteur évolue crescendo dans l’émerveillement. La gorge puis l’entrée exhibent des maçonneries soignées, mariant harmonieusement droites et courbes. La cour centrale, en pavés gris, montre des lignes de pavés rougeâtres comme si les façades de briques se reflétaient sur un élément aqueux. La cour sud a reçu, côté gorge, un bâtiment moderne dont le rez-de-chaussée, en retrait, est surmonté par des locaux dont les fenêtres dominées d’arcs segmentaires rappellent les travées du grand casernement, élément accentué par les courbes parallèles de la galerie du rez-de-chaussée. Le pavage en deux tons de gris de cette cour épouse la forme du mur protecteur du sas du magasin à poudre (transformé en salle de projection). D’autres courbes viennent à leur rencontre ; comme si l’on avait jeté des cailloux dans l’eau, les cercles concentriques s’opposant confèrent une certaine dynamique à l’ensemble architectural. Enfin, on gagne la petite cour en arrière du saillant III et l’on se retrouve dans un amphithéâtre où le parados de la crête d’artillerie –parfaitement restaurée- n’est qu’une succession de cheminements en escaliers au sein d’un gigantesque parterre multicolore ; y circuler revient à évoluer sur une sente sur pilotis dominant un océan de verdure. Certes notre fibre verte a du accentuer quelque peu nos impressions, mais un tel mariage de vieil édifice militaire, de modernité et de nature nous a stupéfié. À cela on ajoute des huisseries particulièrement décoratives et - surprise !- un accès libre, y compris dans les fossés et la caponnière double et l’on comprendra mieux notre étonnement d’avoir ignoré cela jusqu’aussi tard dans nos travaux. Jusque là, Lille nous apparaissait comme une place relativement sinistrée –du point de vue de la conservation du patrimoine militaire s’entend-, et voilà qu’en fait, avec les forts de Seclin, Bondues et Mons, on y trouve un panel des plus intéressants en matière de restauration et de réaffectation. Des visites historiques sont maintenant organisées un dimanche par mois. En revanche, les deux batteries annexes (une à chaque saillant du front de tête), semblent avoir disparu.

Festung von Lille, Osten der Stadt, 1879-1883. ± 50 m ü. M. Bezeichnet als Fort Mac Donald. Regelmäßiges Trapez mit zurücktretender Kehle, seine trockenen Gräben wurden durch eine Doppelkaponniere am Saillant II und einen Backenschild am Saillant III verteidigt. Die Kontereskarpe ist aus Entlastungsbögen und die Escarpe, deren wesentliche Verkleidung verschwunden ist, müsste abgetrennt sein. Die Kaponnieren waren jedoch nicht mit einer gedeckten Straße verbunden. Eine breite Kurtine an der Kehle zeigt in ihrer Mitte den Torbogen des Eingangs, der auf beiden Seiten eine Reihe von drei Kasematten auf zwei Ebenen (0 und -1) aufweist, die die Kehlkaserne bilden. Die Rückseiten dieser Kurtine beherbergen die Kasematten, die durch ihr Kreuzfeuer die Verteidigung des Kehlgrabens sicherstellen. Dem am Eingang ausgestellten Schild zufolge war dieser mit einer darunter liegenden Wippbrücke ausgestattet. Erstes Merkmal: Der Tunneleingang ist recht breit und beiderseits des ehemaligen Gitters schützte eine mit einer Schießscharte versehene Ziegelmauer die Achse dieses Eingangs. Der Raum zwischen diesem Gitter und dem hochgeklappten Brückenbelag wurde zudem seitlich durch die Schießscharten der benachbarten Kasematten unter Feuer genommen. Der Tunnel mündet in einen großen Querhof, wo, mit dem Rücken zur Kopffront, die Mannschaftskaserne liegt, bestehend aus sechs Jochen auf zwei Ebenen (0 und +1), das Ganze eingerahmt von zwei schmaleren Jochen. Diesen Stuben gegenüber befindet sich die Rückseite der Ebene 0 der Kasematten der Kehlkaserne. Jede Seite dieses Hofs führt zu einem Tunnelgang, der den Zugang zu den Nord- und Südhöfen ermöglicht. Diese sind identisch und man sieht dort eine imposante gekrümmte Mauer, die den Schutz der Zugangsschleuse der Pulvermagazine gewährleistet. Diese sind senkrecht zu den Seitenfronten des Forts angeordnet. Jeder dieser Höfe ermöglicht den Zugang zum einzigen Traversenunterstand, den jede Seite des Forts besitzt. Ebenfalls in diesen Höfen, diesseits der oben erwähnten gekrümmten Mauer, öffnet sich durch einen Tunnelgang die Wallstraße. Diese erschließt neun Traversenunterstände, davon zwei eingewurzelt. Letztere rahmen drei Traversenunterstände Mle 1879 ein, deren Linie die Mitte der Kopffront bildet. Hinter jedem Saillant dieser Kopffront befinden sich zwei weitere Traversenunterstände, von denen zwei ihre Rückwand durchbrochen haben, um den Durchgang für einen Gang zu ermöglichen, der zunächst im Freien in einer Infanteriescharte mündet, bevor er über einen weiteren Tunnel die Kaponnieren erreicht. Der Großteil der Artilleriegeschütze des Forts war auf Roubaix ausgerichtet. Die Oberseiten der Kaserne, die als Infanteriekamme organisiert sind, umfassen mindestens zwei Ausgänge und eine beeindruckende Anzahl von Schornsteinen und anderen Lichtschachtköpfen. Was die Besonderheiten betrifft, so stellen wir fest, dass die Widerlager vor den Traversenunterständen Mle 1879 mit einem kleinen Belüftungsschacht ausgestattet sind. Immer noch bezüglich dieser Traversen, ihr Unterstandskörper umfasst mehrere seitliche Nischen, in denen Ziegelsimse die Installation von zwei Bretterreihen ermöglichten. Die Durchgänge der Wallstraße unter der Einwurzelung der Traversen umfassen ebenfalls seitliche Nischen, deren Boden nach unten gewölbt ist. Die Geschossmagazine der Doppelkaponniere haben eine ihrer rechten Winkel durch den Durchgang der Eskarpenflankierungsgalerie gebrochen. Sie haben zudem jeweils einen Lichtschacht. Nur die die Kopffront bestreichende Flanke ist mit einer großen Visierblende versehen. Senkrecht zur Brustwehr der Schießscharten befindet sich ein ovaler Schacht von etwa zwei Metern Länge und einem Meter Breite, der notdürftig die Rauchabfuhr der Schüsse gewährleisten musste. In den Eskarpengalerien auf Höhe der Kaponnieren sind die Gewehrscharten der beiden dem Zugangsgang nächstgelegenen Räume nach innen durch vertikale Vorsprünge erweitert, und zwar nur auf der Kaponnierseite. Die Brustwehren der Geschützplattformen zeigen zwei hübsche Mauerwerksbögen, getrennt durch eine Nische, in der ein starkes Metallring eingelassen ist. Jede der Geschützplattformen wurde durch eine doppelte, senkrecht zu ihrer Wurzel angebrachte Treppe erreicht. Schließlich ist eine der beiden Schießscharten jedes Kurtinenkasematten modifiziert. Wir besuchten das Fort von Mons-en-Barœul im August 2008, also während unserer letzten Reise vor dem Abschluss der Texte für diesen Index. Wir hatten daher eine gute Vorstellung davon, was andernorts in Bezug auf die Restaurierung und Umnutzung von Forts getan worden war. Die Gemeinde hat daraus ihr Kulturzentrum gemacht und es ist zweifellos hier, dass die Restaurierung für kulturelle (wenn auch nicht unbedingt historische) Zwecke uns am meisten beeindruckt hat. Eine Plakette im Eingangstunnel besagt, dass die Restaurierung auf einen Architekten namens Gérard DAVID zurückgeht und auf Juni 1984 datiert. Wir wissen nicht, was im Einzelnen ihm zuzuschreiben ist, aber egal, wir ziehen unseren Hut vor ihm. Das Fort ist vollständig aus gebrannten Ziegeln errichtet. Die Struktur der Gebäude wurde respektiert, während sie durch vielfältige und farbenfrohe Bepflanzungen aufgelockert wurde. Der Besucher bewegt sich crescendo in der Verzückung. Die Kehle und dann der Eingang weisen sorgfältige Mauerwerke auf, die harmonisch Geraden und Kurven verbinden. Der zentrale Hof, in grauem Pflaster, zeigt Linien von rötlichen Pflastersteinen, als ob sich die Ziegelfassaden auf einem wässrigen Element spiegelten. Der südliche Hof hat, auf der Kehlseite, ein modernes Gebäude erhalten, dessen Erdgeschoss, zurückversetzt, von Räumen überragt wird, deren Fenster, von Segmentbögen überwölbt, an die Joche der großen Kaserne erinnern, ein Element, das durch die parallelen Kurven der Galerie im Erdgeschoss betont wird. Die Pflasterung in zwei Grautönen dieses Hofes folgt der Form der Schutzmauer der Schleuse des Pulvermagazins (umgebaut in einen Vorführraum). Andere Kurven kommen ihnen entgegen; wie wenn man Kieselsteine ins Wasser geworfen hätte, verleihen die konzentrischen Kreise, die sich gegenüberstehen, dem architektonischen Ensemble eine gewisse Dynamik. Schließlich erreicht man den kleinen Hof hinter dem Saillant III und findet sich in einem Amphitheater wieder, wo der Parados der Artilleriekamm – perfekt restauriert – nur eine Abfolge von Wegen in Treppen innerhalb eines riesigen, farbenfrohen Blumenbeets ist; sich darin zu bewegen, gleicht dem Wandern auf einem Pfahlweg über einem Ozean aus Grün. Gewiss hat unsere grüne Ader unsere Eindrücke etwas verstärkt, aber eine solche Verbindung von altem Militärbau, Modernität und Natur hat uns verblüfft. Dazu kommen besonders dekorative Tür- und Fensterrahmen und - Überraschung! - ein freier Zugang, auch in die Gräben und die Doppelkaponniere, und man wird unser Erstaunen besser verstehen, dies bis so spät in unserer Arbeit ignoriert zu haben. Bis dahin erschien uns Lille als eine relativ traurige Festung - was die Erhaltung des militärischen Erbes betrifft, versteht sich -, und siehe da, mit den Forts von Seclin, Bondues und Mons findet man dort eine der interessantesten Paletten in Bezug auf Restaurierung und Umnutzung. Historische Besichtigungen werden jetzt an einem Sonntag pro Monat organisiert. Im Gegensatz dazu scheinen die beiden Annexbatterien (eine an jedem Saillant der Kopffront) verschwunden zu sein.

Vesting van Lille, oosten van de stad, 1879-1883. ± 50 m boven de zeespiegel. Genoemd fort Mac Donald. Regelmatig trapezium met terugwijkende keel, zijn droge grachten werden verdedigd door een dubbele caponnière aan saillant II en een aileron aan saillant III. De contrescarpe is in ontlastbogen en het escarp, waarvan het essentiële bekleding verdwenen is, moest losstaand zijn. De caponnières waren echter niet verbonden met een gedekte weg. Een brede courtine aan de keel toont, in zijn centrum, de poort van de ingang, poort hebbend, aan weerskanten, een lijn van drie kazematten op twee niveaus (0 en -1) die de keelkazerne vormen. De terugkeer van deze courtine herbergt de kazematten die, door hun kruisvuur, de verdediging van de keelgracht verzekeren. Volgens het bord aan de ingang was deze voorzien van een wipbrug eronder. Eerste eigenaardigheid, de tunnel van de ingang is vrij breed en, aan weerskanten van het verdwenen traliehek, verdedigde een bakstenen muur doorboord met een schietgat de as van deze ingang. De ruimte begrepen tussen dit traliehek en het opgeklapte dek van de brug werd bovendien侧面 genomen door de schietgaten van de aangrenzende kazematten. De tunnel komt uit in een groot transversaal hof waar, met de rug naar het hoofdfront, de troepenkazerne zich bevindt, samengesteld uit zes traveeën op twee niveaus (0 en +1), het geheel omkaderd door twee smallere traveeën. Tegenover deze slaapzalen bevindt zich de achterkant van niveau 0 van de kazematten van de keelkazerne. Elk van de flanken van dit hof geeft op een tunnelpassage die toegang geeft tot de noordelijke en zuidelijke hoven. Deze zijn identiek en men ziet er een imposante gebogen muur die de bescherming verzekert van de toegangssas van de kruitmagazijnen. Deze zijn loodrecht op de zijfronten van het fort opgesteld. Elk van deze hoven geeft toegang tot de unieke traverse-schuilplaats die elk van de flanken van het fort bezit. Steeds in deze hoven, aan deze zijde van de bovengenoemde gebogen muur, opent zich door een tunnelpassage de walstraat. Deze bedient negen traverse-schuilplaatsen, waarvan twee geworteld. Deze laatste omlijsten drie traverse-schuilplaatsen Mle 1879 waarvan de lijn het centrum van het hoofdfront vormt. Achter elk van de saillanten van dit hoofdfront vindt men twee andere traverse-schuilplaatsen, waarvan twee hun achterste muur doorboord hebben om de doorgang toe te laten voor een gang die eerst in de open lucht uitmondt in een infanterienis, alvorens via een andere tunnel de caponnières te bereiken. Het essentieel deel van de artilleriestukken van het fort was gericht op Roubaix. De bovenkanten van de kazerne, georganiseerd als infanteriekammen, omvatten minstens twee uitgangen en een indrukwekkende hoeveelheid schoorstenen en andere lichtputkoppen. Wat eigenaardigheden betreft, we merken op dat de landhoofden aan de voorkant van de traverse-schuilplaatsen Mle 1879 voorzien zijn van een kleine ventilatieput. Steeds betreffende deze traversen, hun schuilplaatslichaam omvat verscheidene zij nissen waarin bakstenen drempels de installatie van twee rijen planken mogelijk maakten. De doorgangen van de walstraat onder de inworteling van de traversen omvatten ook zij nissen, nissen waarvan de vloer naar beneden gebogen is. De projectielenmagazijnen van de dubbele caponnière hebben een van hun rechte hoeken gebroken door de passage van de escarpe flankeringsgalerij. Ze hebben bovendien, elk, een lichtput. Alleen de flank die het hoofdfront bestrijkt is voorzien van een groot vizier. Loodrecht op de muur van de schietopeningen, een ovale put van ongeveer twee meter lengte voor een breed, moest hoe dan ook de evacuatie van de rook van de schoten verzekeren. In de escarpe galerijen op het niveau van de caponnières, de schietgaten voor geweer van de twee lokalen het dichtst bij de toegangsgang zijn naar binnen verbreed door verticale verspringingen, uitsluitend aan de caponnière zijde. De borstweringen van de schietplatforms tonen twee mooie bogen van metselwerk gescheiden door een nis waarin een sterke metalen ring werd vastgemaakt. Elk van de schietplatforms werd bereikt door een dubbele trap loodrecht tegen zijn wortel aangebouwd. Tenslotte, elke kazemat van de courtine heeft een van zijn twee schietopeningen gewijzigd. We bezochten het fort van Mons-en-Barœul in augustus 2008, dus tijdens onze laatste reis voor de afsluiting van de teksten van deze index. We hadden dus een goed idee in het hoofd van wat er elders gedaan was inzake restauratie en herbestemming van forten. De gemeente heeft er haar cultureel centrum van gemaakt en het is ongetwijfeld hier dat de restauratie voor culturele (maar niet noodzakelijk historische) doeleinden ons het meest zal hebben geïmponeerd. Een plakkaat in de toegangstunnel geeft aan dat de restauratie te danken is aan een architect genaamd Gérard DAVID, en teruggaat tot juni 1984. We weten niet wat, in detail, aan hem toe te schrijven is, maar hoe dan ook, we nemen onze hoed voor hem af. Het fort is integraal gebouwd in baksteen. De structuur van de gebouwen is gerespecteerd, terwijl ze werd verlicht door gevarieerde en kleurrijke beplantingen. De bezoeker evolueert crescendo in de verwondering. De keel en dan de ingang tonen verzorgde metselwerken, die harmonieus rechten en bochten combineren. De centrale hof, in grijze kasseien, toont lijnen van roodachtige kasseien alsof de bakstenen gevels weerspiegelden op een waterig element. De zuidelijke hof heeft, aan de keelzijde, een modern gebouw gekregen waarvan het gelijkvloers, teruggetrokken, overwelfd wordt door lokalen waarvan de vensters gedomineerd door segmentbogen herinneren aan de traveeën van de grote kazerne, een element geaccentueerd door de parallelle bochten van de galerij van het gelijkvloers. De bestrating in twee grijstinten van deze hof volgt de vorm van de beschermende muur van de sas van het kruitmagazijn (omgebouwd tot projectiezaal). Andere bochten komen hen tegemoet; alsof men kiezels in het water had gegooid, de concentrische cirkels die zich tegenoverstellen verlenen een zekere dynamiek aan het architecturaal geheel. Tenslotte, bereikt men de kleine hof achter saillant III en men bevindt zich in een amfitheater waar de paradós van de artilleriekam – perfect gerestaureerd – slechts een opeenvolging van circulaties in trappen is binnen een gigantisch veelkleurig bloemperk; er door circuleren komt neer op evolueren op een pad op palen boven een oceaan van groen. Zeker onze groene vezel heeft onze indrukken enigszins moeten accentueren, maar een zodanig huwelijk van oud militair gebouw, moderniteit en natuur heeft ons verbaasd. Daaraan voegt men bijzonder decoratieve deur- en raamwerken en - verrassing! - een vrije toegang, inclusief in de grachten en de dubbele caponnière en men zal beter ons verbazen begrijpen dit te hebben genegeerd tot zo laat in onze werken. Tot dan toe, leek Lille ons een relatief getroffen plaats – vanuit het oogpunt van het behoud van het militair erfgoed welteverstaan -, en zie, met de forten van Seclin, Bondues en Mons, vindt men er een panel van de meest interessante inzake restauratie en herbestemming. Historische bezoeken worden nu georganiseerd een zondag per maand. Daarentegen, de twee annexbatterijen (een aan elke saillant van het hoofdfront), lijken verdwenen te zijn.

Fortress of Lille, east of the town, 1879-1883. ± 50 m above sea level. Named fort Mac Donald. Regular trapezoid with a re-entering gorge, its dry ditches were defended by a double caponier at salient II and an aileron at salient III. The counterscarp is in relieving arches and the escarp, the essential facing of which has disappeared, must have been detached. The caponiers, however, were not connected to any covered way. A wide curtain wall at the gorge shows, at its center, the entrance porch, which has, on either side, a line of three casemates on two levels (0 and -1) constituting the gorge barracks. The returns of this curtain wall house the coffers which, by their crossfire, ensure the defence of the gorge ditch. According to the panel displayed at the entrance, it was equipped with a bascule bridge underneath. First singular feature, the entrance tunnel is quite wide and, on either side of the defunct gate, a brick wall pierced with a loophole defended the axis of this entrance. The space between this gate and the raised deck of the bridge was furthermore taken on the flank by the loopholes of the contiguous casemates. The tunnel opens into a large transverse courtyard where, with its back to the head front, is the troop barracks composed of six bays on two levels (0 and +1), the whole framed by two narrower bays. Facing these dormitories, is the rear of level 0 of the casemates of the gorge barracks. Each of the flanks of this courtyard gives onto a tunnel passage allowing access to the north and south courtyards. These are identical and one sees there an imposing curved wall ensuring the protection of the entrance airlock of the powder magazines. These are arranged perpendicularly to the lateral fronts of the fort. Each of these courtyards allows access to the single traverse-shelter that each flank of the fort possesses. Still in these courtyards, on this side of the aforementioned curved wall, opens via a tunnel passage the rampart street. This serves nine traverse-shelters, including two rooted ones. The latter frame three traverse-shelters Mle 1879, the line of which constitutes the center of the head front. Behind each salient of this head front, one finds two other traverse-shelters, two of which have their back wall pierced to allow the passage for a corridor debouching first into the open air in an infantry bonnet, before reaching, via another tunnel, the caponiers. The majority of the fort's artillery pieces were directed towards Roubaix. The tops of the barracks, organized as infantry crests, include at least two sally ports and an impressive quantity of chimneys and other light well heads. Regarding particularities, we note that the abutments at the front of the traverse-shelters Mle 1879 are provided with a small ventilation shaft. Still concerning these traverses, their shelter body includes several lateral niches in which brick ledges allowed the installation of two rows of planks. The passages of the rampart street under the rooting of the traverses also include lateral niches, niches the floor of which is curved downwards. The projectile magazines of the double caponier have one of their right angles broken by the passage of the escarp flanking gallery. They also have, each, a light well. Only the flank enfilading the head front is provided with a large visor. Vertically to the wall of the embrasures, an oval shaft about two meters long by one wide, must have ensured, come what may, the evacuation of firing fumes. In the escarp galleries at the level of the caponiers, the rifle loopholes of the two rooms closest to the access corridor are flared inwards by vertical setbacks, only on the caponier side. The parapets of the firing platforms show two pretty masonry arches separated by a niche in which a strong metal ring has been sealed. Each of the firing platforms was reached by a double staircase attached perpendicularly to its root. Finally, each curtain coffer has one of its two embrasures modified. We visited the fort of Mons-en-Barœul in August 2008, during our final trip before the closing of the texts for this index. We therefore had a good idea of what had been done elsewhere regarding the restoration and repurposing of forts. The municipality has made it its cultural centre and it is undoubtedly here that the restoration for cultural (but not necessarily historical) purposes will have impressed us the most. A plaque in the entrance tunnel indicates that the restoration is due to an architect named Gérard DAVID, and dates back to June 1984. We do not know what, in detail, is to be attributed to him, but no matter, we take our hats off to him. The fort is entirely built of baked clay bricks. The structure of the buildings has been respected, while being lightened by varied and colourful plantings. The visitor evolves in a crescendo of wonder. The gorge and then the entrance exhibit careful masonry, harmoniously combining straight lines and curves. The central courtyard, in grey cobblestones, shows lines of reddish cobblestones as if the brick façades were reflecting on a watery element. The south courtyard has received, on the gorge side, a modern building whose ground floor, set back, is surmounted by rooms whose windows, dominated by segmental arches, recall the bays of the large barracks, an element accentuated by the parallel curves of the ground floor gallery. The paving in two shades of grey of this courtyard follows the shape of the protective wall of the powder magazine airlock (transformed into a projection room). Other curves come to meet them; as if pebbles had been thrown into the water, the concentric circles opposing each other confer a certain dynamism to the architectural ensemble. Finally, one reaches the small courtyard behind salient III and finds oneself in an amphitheatre where the parados of the artillery crest – perfectly restored – is only a succession of stepped pathways within a gigantic multicoloured flower bed; moving through it amounts to evolving on a stilt path dominating an ocean of greenery. Certainly our green fibre must have somewhat accentuated our impressions, but such a marriage of old military edifice, modernity and nature stunned us. To this, add particularly decorative door and window frames and - surprise! - free access, including in the ditches and the double caponier, and one will better understand our astonishment at having ignored this until so late in our work. Until then, Lille appeared to us as a relatively bleak stronghold – from the point of view of the conservation of military heritage, that is –, and lo and behold, with the forts of Seclin, Bondues and Mons, one finds there one of the most interesting panels regarding restoration and repurposing. Historical visits are now organized one Sunday per month. In contrast, the two annex batteries (one at each salient of the head front) seem to have disappeared.

Pevnost Lille, východně od města, 1879-1883. ± 50 m n. m. Pojmenována tvrz Mac Donald. Pravidelný lichoběžník s vtaženým hrdlem, její suché příkopy byly bráněny dvojitou kaponiérou na salientu II a křídlem na salientu III. Kontreskarpa je z odlehčovacích oblouků a eskarpa, jejíž podstatný obklad zmizel, měla být oddělená. Kaponiéry však nebyly spojeny s žádnou krytou cestou. Široká hradba na hrdle ukazuje, ve svém středu, vstupní bránu, která má, na každé straně, linii tří kasemat na dvou úrovních (0 a -1) tvořících kasárna hrdla. Návraty této hradby ukrývají kasematy, které svými křížovými palbami zajišťují obranu příkopu hrdla. Podle panelu vystaveného u vchodu byl vybaven vahadlovým mostem pod ním. První zvláštnost, vstupní tunel je dost široký a na obou stranách zaniklé mříže bránila cihlová zeď proražená střílnou osu tohoto vchodu. Prostor mezi touto mříží a zvednutou mostovkou byl navíc bočně napadán střílnami přilehlých kasemat. Tunel ústí do velkého příčného nádvoří, kde, zády k čelnímu frontu, se nacházejí kasárna mužstva složená ze šesti polí na dvou úrovních (0 a +1), celek rámovaný dvěma užšími poli. Oproti těmto ložnicím se nachází zadní část úrovně 0 kasemat kasáren hrdla. Každé z křídel tohoto nádvoří ústí do tunelové chodby umožňující přístup do severního a jižního dvora. Ty jsou identické a vidí se tam impozantní zakřivená zeď zajišťující ochranu vstupního přechodu pracháren. Ty jsou uspořádány kolmo k bočním frontám tvrze. Každý z těchto dvorů umožňuje přístup k jedinému traversovému úkrytu, který každé křídlo tvrze má. Stále v těchto dvorech, na této straně výše zmíněné zakřivené zdi, se otvírá tunelovou chodbou hradební ulice. Ta obsluhuje devět traversových úkrytů, z toho dva zakořeněné. Tyto rámují tři traversové úkryty vz. 1879, jejichž linie tvoří střed čelního frontu. Za každým salientem tohoto čelního frontu se nacházejí dva další traversové úkryty, z nichž dva mají svou zadní stěnu proraženu, aby umožnily průchod chodbě ústící nejprve na volném prostranství do pěchotního krytu, než dosáhne pomocí dalšího tunelu kaponiér. Podstatná část dělostřeleckých kusů tvrze byla namířena na Roubaix. Vrchy kasáren, zorganizované jako pěchotní hřebeny, zahrnují alespoň dva výpady a impozantní množství komínů a jiných hlav světlíků. Co se týče zvláštností, poznamenáváme, že opěrky v přední části traversových úkrytů vz. 1879 jsou opatřeny malým ventilačním šachtem. Stále týkající se těchto travers, jejich úkrytové těleso zahrnuje několik bočních výklenků, ve kterých cihlové římsy umožňovaly instalaci dvou řad prken. Průchody hradební ulice pod zakořeněním travers zahrnují také boční výklenky, výklenky jejichž podlaha je zakřivena směrem dolů. Zásobníky projektilů dvojité kaponiéry mají jeden ze svých pravých úhlů zlomen průchodem boční galerie eskarpy. Mají navíc, každý, světlík. Pouze křídlo postřelující čelní front je opatřeno velkým hledím. Svisle na zeď střílen, oválná šachta o délce asi dva metry na jeden široký, musela za každou cenu zajistit evakuaci kouře ze střelby. V galeriích eskarp na úrovni kaponiér jsou střílny pro pušky dvou místností nejblíže přístupové chodby rozšířeny dovnitř vertikálními odsazeními, pouze na straně kaponiéry. Parapety dělostřeleckých platforem ukazují dva pěkné oblouky zdiva oddělené výklenkem, do kterého byl vsazen silný kovový kruh. Každá z dělostřeleckých platforem byla dosažena dvojitým schodištěm přiloženým kolmo ke svému kořeni. Konečně, každá kasemata na hradbě má jednu ze svých dvou střílen upravenou. Navštívili jsme tvrz Mons-en-Barœul v srpnu 2008, tedy během naší poslední cesty před uzavřením textů pro tento index. Měli jsme tedy v hlavě dobrou představu o tom, co se jinde udělalo v oblasti obnovy a změny využití tvrzí. Obec z ní učinila své kulturní centrum a je bezpochyby zde, že obnova pro kulturní (ale ne nutně historické) účely nás nejvíce ohromila. Pamětní deska ve vstupním tunelu uvádí, že obnova je dílem architekta jménem Gérard DAVID a datuje se do června 1984. Nevíme, co konkrétně mu lze připsat, ale to je jedno, smekáme před ním. Tvrz je kompletně postavena z pálených cihel. Struktura budov byla respektována, zatímco byla odlehčena různorodou a barevnou výsadbou. Návštěvník se pohybuje crescendo v úžasu. Hrdlo a poté vstup předvádějí pečlivé zdivo, harmonicky kombinující rovné linie a křivky. Centrální nádvoří, v šedé dlažbě, ukazuje linie načervenalých dlažebních kostek, jako by se cihlové fasády odrážely na vodním elementu. Jižní nádvoří obdrželo, na straně hrdla, moderní budovu, jejíž přízemí, ustoupené, je překlenuto místnostmi, jejichž okna, ovládaná segmentovými oblouky, připomínají pole velkých kasáren, prvek zdůrazněný paralelními křivkami galerie v přízemí. Dláždění ve dvou odstínech šedé tohoto nádvoří následuje tvar ochranné zdi přechodu prachárny (přeměněné na promítací sál). Jiné křivky jdou jim vstříc; jako by byly házeny kamínky do vody, koncentrické kruhy proti sobě udělují jistou dynamiku architektonickému celku. Nakonec se dosáhne malého nádvoří za salientem III a ocitne se v amfiteátru, kde paradós dělostřeleckého hřebene – dokonale obnovený – je pouze sledem cest ve schodech uvnitř obrovského mnohobarevného květinového záhonu; pohybovat se jím znamená vyvíjet se na stezce na kůlech nad oceánem zeleně. Jistě naše zelená vlákna musela poněkud zvýraznit naše dojmy, ale takové manželství staré vojenské stavby, modernity a přírody nás ohromilo. K tomu přidejte obzvláště dekorativní okenní a dveřní rámy a - překvapení! - volný přístup, včetně do příkopů a dvojité kaponiéry, a lépe pochopíte naše údiv, že jsme to ignorovali až tak pozdě v naší práci. Až dosud se nám Lille jevilo jako relativně zničená pevnost – z hlediska zachování vojenského dědictví, rozumějte –, a hle, s tvrzemi Seclin, Bondues a Mons se tam nachází jeden z nejzajímavějších panelů v oblasti obnovy a změny využití. Historické prohlídky jsou nyní organizovány jednou neděli v měsíci. Naopak, dvě pomocné baterie (jedna na každém salientu čelního frontu) se zdají být zaniklé.