Place de Lille, nord-nord-est de la ville, 1879-1883, 33 m alt. 792 hommes, 38 pièces dont 2 sous tourelle Mougin Mle 1876, 10 de flanquement, 4 à tir indirect, 4 mortiers, 14 de rempart et 6 dans la batterie annexe. Dénommé fort Lobau (souvent écrit Lobeau !). L’emplacement du fort sur la route de Menin fut longtemps sujet à discussion. Il ne fallait pas trop l’excentrer par rapport à ses voisins et la moins mauvaise solution consista à l’implanter 1000 m en arrière du village de Bondues, tout en étant conscient que l’ennemi pourrait mettre à profit le couvert des habitations pour dissimuler son artillerie. Dès le départ, nous venons de le mentionner, l’état d’armement prévoira 4 pièces à tir indirect et 4 mortiers mais aussi la tourelle pour, au besoin, effectuer du tir direct avec un calibre acceptable. Ce sera la seule tourelle de la place de Lille. Schématiquement, le fort est identique à ceux de Mons-en-Barœul, d’Englos et de Seclin. Il s’agit d’un trapèze à gorge rentrante, dont les fossés étaient défendus par un aileron (saillant II) et une caponnière double (saillant III). Les feux croisés des coffres de la courtine assuraient la protection du fossé de gorge. Le fond de la courtine abritait le casernement de gorge, six travées sur deux niveaux (0 et -1) séparées en deux lots de trois par le porche de l’entrée. Ce porche franchi, on débouchait dans une grande cour transversale dans laquelle se faisaient face l’arrière du niveau 0 du casernement de gorge et les sept travées sur deux niveaux (0 et +1) du casernement de la troupe. De part et d’autre de cette cour, partaient latéralement deux passages en tunnel lesquels débouchaient sur d’autres petites cours où naissait la rue du rempart, desservant au passage deux magasins à poudre implantés perpendiculairement aux fronts latéraux. Il semble bien qu’à l’instar de ce que l’on peut voir à Mons-en-Barœul, ces cours donnaient aussi sur une traverse-abri. Les dessus des casernements devaient être organisés en crête d’infanterie. La disposition des traverses entre les saillants II et III est identique à celle décrite dans l’articulet du fort de Mons-en-Barœul, avec ses traverses Mle 1879 et ses deux passages enracinés. Au niveau des différences, ici nous n’avons pu vérifier les parapets des plates-formes, les paires de traverses extérieures aux passages enracinés (en arrière des saillants II et III) avaient deux niveaux et, surtout, la gaine descendant à la caponnière double passait sous la tourelle Mougin. Les traverses ont leurs culées latérales légèrement en retrait et ces culées n’ont pas de puits de ventilation. Au niveau du casernement de la troupe, le débouché d’infanterie sur les dessus débouche latéralement à Mons-en-Barœul et longitudinalement à Bondues. Différences insignifiantes, convenons-en. Hormis la tourelle et la présence d’une travée supplémentaire au casernement de la troupe, un ultime détail se doit d’être mentionné : à la gauche du débouché en capitale sur la rue du rempart, se trouve une casemate à tir indirect, à priori la seule de la place. Les plans consultés attribuent à cette casemate le rôle de forge, mais cette dualité n’est pas rare dans le cas de telles casemates. Bondues n’était rien de moins que le fort le plus important de la place. Abandonné sans combat suite au déclassement de la place de Lille le premier août 1914, on sait que les Allemands l’utilisèrent immédiatement pour tirer sur Menin. Nous ignorons toutefois si pour ce faire ils employèrent la tourelle, mais une photo allemande réputée prise en 1914 ou 1915 montre cette tourelle dépourvue de canons. Quand donc ceux-ci ont-ils été retirés ? Celle-ci avait été installée en 1882, dans l’axe de la route de Menin, route dont l’implantation du fort brisa la rectitude. À leur départ en 1918, les Allemands occasionnèrent quelques dégâts à l’édifice. Resté dans le domaine militaire, le fort servira de cadre pour des expériences de fumigènes en 1933. Nous ignorons s’il était occupé en mai 1940, mais ce ne fut probablement pas le cas. Les Allemands par contre s’y installèrent à nouveau. Hélas, ce fut pour y accomplir une bien sinistre besogne ; entre mars 1943 et mai 1944, dans la cour gauche, ils fusillèrent 68 hommes, résistants ou prétendus tels. Le premier septembre 1944, au moment de retraiter, les Allemands firent sauter le fort ; il était 12 h 25. Si la population s’émut bien vite du charnier découvert sur la crête du front I-II, il fallut attendre plusieurs décennies avant que les choses bougent. Dans l’intervalle, la tourelle a été découpée vers 1955 et la N 17 fut à nouveau rectifiée, redevenant la ligne droite d’antan. Pour ce faire, tout le front III-IV du fort, substructures de la tourelle comprises, a été rasé. Au passage, la batterie annexe qui se trouvait dans le prolongement du saillant IV, a été emportée également. Cette batterie, en forme de chevron, tirait en avant de Mons-en-Barœul, sur la Croix Blanche et sur les hauteurs de Roubaix ; elle semble n’avoir comporté pour seules maçonneries qu’une unique traverse-abri enrobée, dont le corps d’abri était divisé longitudinalement en deux parties égales. La façade comprenait deux portes côte à côte, chacune jouxtée d’une petite fenêtre. Ainsi l’espace était-il divisé en deux parties égales, une réservée pour les hommes, l’autre pour les munitions. Le fort fut déclassé le 23 août 1962 et acquis par la municipalité. Il était devenu une décharge. Pourtant, dès 1949, des projets de monument à la mémoire des fusillés étaient proposés. Il faudra patienter jusqu’au 20 septembre 1965 pour que le mémorial de Bondues devienne une réalité. Quinze longues années passeront encore avant que le fort lui-même ne suscite l’intérêt de quelques passionnés d’Histoire. L’idée de créer un musée de la résistance germa petit à petit et finit par se concrétiser avec son inauguration le 20 septembre …1997 ! Aujourd’hui (08/2008), du fort il ne reste plus grand-chose. Le musée, petit mais intéressant, occupe les quelques locaux à la droite de ce qui fut le casernement de la troupe. Dans le musée, on peut encore voir un des escaliers hélicoïdaux pour gagner les dessus, un atelier de chargement n’ayant plus qu’un de ses deux créneaux à lampe et deux pierres de lavoir séparées par un piédroit. Le fort a, comme déjà précisé, perdu son front III-IV. La coupure a épargné le passage enraciné en arrière du saillant III. La rue du rempart du front de tête et le passage enraciné gauche sont encore visibles. Les traverses-abris à deux niveaux en arrière du saillant II ont perdu leur étage et sont maintenant couvertes par une bâtisse parfaitement intégrée à son environnement. Le passage en capitale et la casemate à tir indirect ont été préservés. Le casernement de la troupe a été totalement déblayé et des pelouses limitées de bordures indiquent l’emplacement des chambrées. Le débouché d’infanterie domine toujours la capitale et la vue actuelle consiste en une coupe le long du couloir arrière de circulation du casernement. Les puits à lumière de ce couloir sont ainsi dévoilés sur toute leur hauteur. La cour gauche, là où les deux poteaux d’exécution ont été découverts après le départ de l’occupant, est devenue la cour sacrée (inaugurée le 20 septembre 1986). Ses murs portent les plaquettes aux noms de victimes et une sculpture émouvante due au talent d’Eugène Dodeigne, a pris la place des poteaux. Le magasin à poudre du front I-II n’existe plus. Du casernement de gorge, de l’entrée, des fossés, il ne reste rien. Peut-être l’aileron est-il toujours là, enseveli ? Nous l’ignorons, tout comme nous ignorons s’il demeure quelque chose du sous-sol des locaux de gorge. Le saura-t-on un jour ? Le site mérite d’être connu, ne fut-ce que pour le devoir de mémoire.

Festung von Lille, Nord-Nordost der Stadt, 1879-1883, 33 m ü. M. 792 Mann, 38 Geschütze, davon 2 unter Panzerkuppel Mougin Mle 1876, 10 für die Bestreichung, 4 für indirekten Schuss, 4 Mörser, 14 auf der Wallbank und 6 in der Annexbatterie. Bezeichnet als Fort Lobau (oft fälschlich Lobeau geschrieben!). Der Standort des Forts an der Straße nach Menin war lange Zeit Gegenstand von Diskussionen. Es durfte nicht zu sehr von seinen Nachbarn abgesetzt sein, und die am wenigsten schlechte Lösung bestand darin, es 1000 m hinter dem Dorf Bondues zu errichten, in dem Bewusstsein, dass der Feind die Deckung der Wohnhäuser nutzen könnte, um seine Artillerie zu verbergen. Von Anfang an, wie wir soeben erwähnt haben, sah der Bewaffnungsplan 4 Geschütze für indirekten Schuss und 4 Mörser vor, aber auch die Panzerkuppel für direkten Schuss mit einem akzeptablen Kaliber, falls erforderlich. Dies wird die einzige Panzerkuppel der Festung Lille sein. Schematisch ist das Fort identisch mit denen von Mons-en-Barœul, Englos und Seclin. Es handelt sich um ein Trapez mit zurücktretender Kehle, dessen Gräben durch einen Backenschild (Saillant II) und eine Doppelkaponniere (Saillant III) verteidigt wurden. Die Kreuzfeuer der Kasematten der Kurtine sicherten den Schutz des Kehlgrabens. Die Tiefe der Kurtine beherbergte die Kehlkaserne, sechs Joche auf zwei Ebenen (0 und -1), geteilt in zwei Blöcke zu je drei durch den Torbogen des Eingangs. Sobald man diesen Torbogen durchschritten hatte, gelangte man in einen großen Querhof, in dem die Rückseite der Ebene 0 der Kehlkaserne und die sieben Joche auf zwei Ebenen (0 und +1) der Mannschaftskaserne einander gegenüberstanden. Zu beiden Seiten dieses Hofs gingen seitlich zwei Tunnelpassagen ab, die auf andere kleine Höfe mündeten, wo die Wallstraße begann, die dabei zwei, senkrecht zu den Seitenfronten angelegte Pulvermagazine erschloss. Es scheint, dass, ähnlich wie in Mons-en-Barœul, diese Höfe auch auf einen Traversenunterstand hinausgingen. Die Oberseiten der Kasernen sollten als Infanteriebank organisiert sein. Die Anordnung der Traversen zwischen den Saillants II und III ist identisch mit der im Artikel des Forts Mons-en-Barœul beschriebenen, mit seinen Traversen Mle 1879 und seinen zwei eingewurzelten Durchgängen. Was die Unterschiede betrifft, so konnten wir hier die Brustwehren der Geschützplattformen nicht überprüfen, die Traversenpaare außerhalb der eingewurzelten Durchgänge (hinter den Saillants II und III) hatten zwei Ebenen und, vor allem, der Gang hinab zur Doppelkaponniere verlief unter der Mougin-Panzerkuppel. Die Traversen haben ihre seitlichen Widerlager leicht zurückversetzt und diese Widerlager haben keine Belüftungsschächte. Was die Mannschaftskaserne betrifft, so mündet der Infanterieausgang nach oben in Mons-en-Barœul seitlich und in Bondues längs. Unbedeutende Unterschiede, geben wir es zu. Abgesehen von der Panzerkuppel und dem Vorhandensein eines zusätzlichen Jochs in der Mannschaftskaserne, muss ein letztes Detail erwähnt werden: links des in der Kapitalstraße mündenden Ausgangs befindet sich eine Kasematte für indirekten Schuss, aller Wahrscheinlichkeit nach die einzige der Festung. Die konsultierten Pläne weisen dieser Kasematte die Rolle einer Schmiede zu, aber diese Dualität ist bei solchen Kasematten nicht selten. Bondues war nichts weniger als das wichtigste Fort der Festung. Nach der Außerdienststellung der Festung Lille am ersten August 1914 kampflos aufgegeben, weiß man, dass die Deutschen es sofort benutzten, um auf Menin zu schießen. Wir wissen jedoch nicht, ob sie dafür die Panzerkuppel verwendeten, aber ein deutsches Foto, das angeblich 1914 oder 1915 aufgenommen wurde, zeigt diese Kuppel ohne Geschütze. Wann also wurden diese entfernt? Sie war 1882 installiert worden, in der Achse der Straße nach Menin, deren Geradlinigkeit die Errichtung des Forts durchbrach. Bei ihrem Abzug 1918 richteten die Deutschen einige Schäden am Gebäude an. Das Fort, das im militärischen Bereich verblieb, diente 1933 als Kulisse für Rauchversuche. Wir wissen nicht, ob es im Mai 1940 besetzt war, aber das war wahrscheinlich nicht der Fall. Die Deutschen hingegen bezogen es erneut. Leider, um eine gar schaurige Arbeit zu verrichten; zwischen März 1943 und Mai 1944 erschossen sie im linken Hof 68 Männer, Widerstandskämpfer oder angebliche solche. Am 1. September 1944, beim Rückzug, sprengten die Deutschen das Fort; es war 12:25 Uhr. Wenn die Bevölkerung sich auch bald über die auf dem Kamm der Front I-II entdeckte Leichengrube empörte, so dauerte es doch mehrere Jahrzehnte, bis sich die Dinge bewegten. In der Zwischenzeit wurde die Panzerkuppel um 1955 zerlegt und die N 17 wurde erneut begradigt und wurde wieder zur geraden Linie von einst. Dazu wurde die gesamte Front III-IV des Forts, Unterbauten der Panzerkuppel eingeschlossen, eingeebnet. Dabei wurde auch die Annexbatterie, die in der Verlängerung des Saillant IV lag, mitgenommen. Diese batterie, in Form eines Winkels, schoss vor Mons-en-Barœul, auf die Croix Blanche und auf die Höhen von Roubaix; sie scheint als einzige Mauerwerke nur einen einzigen, ummantelten Traversenunterstand aufgewiesen zu haben, dessen Unterstandskörper längs in zwei gleiche Teile geteilt war. Die Fassade umfasste zwei Türen nebeneinander, jede flankiert von einem kleinen Fenster. So war der Raum in zwei gleiche Teile geteilt, einer für die Männer, der andere für die Munition. Das Fort wurde am 23. August 1962 außer Dienst gestellt und von der Gemeinde erworben. Es war eine Müllkippe geworden. Doch bereits 1949 wurden Projekte für ein Denkmal zum Gedenken an die Erschossenen vorgeschlagen. Es sollte bis zum 20. September 1965 dauern, bis das Denkmal von Bondues Wirklichkeit wurde. Nochmals fünfzehn lange Jahre sollten vergehen, bevor das Fort selbst das Interesse einiger Geschichtsbegeisterter weckte. Die Idee, ein Museum des Widerstands zu schaffen, keimte langsam und materialisierte sich schließlich mit seiner Einweihung am 20. September …1997! Heute (08/2008) ist nicht mehr viel vom Fort übrig. Das Museum, klein aber interessant, belegt die wenigen Räume rechts von dem, was die Mannschaftskaserne war. Im Museum kann man noch eine der Wendeltreppen nach oben sehen, eine Ladewerkstatt, die nur noch eine ihrer beiden Lampenscharten hat, und zwei Waschsteine, die durch einen Pfosten getrennt sind. Das Fort hat, wie bereits erwähnt, seine Front III-IV verloren. Der Einschnitt verschonte den eingewurzelten Durchgang hinter dem Saillant III. Die Wallstraße der Kopffront und der linke eingewurzelte Durchgang sind noch sichtbar. Die zweistöckigen Traversenunterstände hinter dem Saillant II haben ihre obere Ebene verloren und sind jetzt von einem Gebäude bedeckt, das perfekt in seine Umgebung integriert ist. Der Ausgang in der Kapitalstraße und die Kasematte für indirekten Schuss wurden erhalten. Die Mannschaftskaserne wurde vollständig geräumt und Rasenflächen, die von Bordsteinen begrenzt sind, markieren die Lage der Stuben. Der Infanterieausgang überragt immer noch die Kapitalstraße und die heutige Sicht besteht aus einem Schnitt entlang des hinteren Verkehrsganges der Kaserne. Die Lichtschächte dieses Ganges sind so in ihrer ganzen Höhe enthüllt. Der linke Hof, wo nach dem Abzug der Besatzer die beiden Exekutionspfähle entdeckt wurden, ist zum heiligen Hof geworden (eingeweiht am 20. September 1986). Seine Wände tragen die Plaketten mit den Namen der Opfer und eine ergreifende Skulptur, die dem Talent von Eugène Dodeigne zu verdanken ist, hat den Platz der Pfähle eingenommen. Das Pulvermagazin der Front I-II existiert nicht mehr. Von der Kehlkaserne, dem Eingang, den Gräben ist nichts übrig. Vielleicht ist der Backenschild immer noch da, begraben? Wir wissen es nicht, genauso wenig wie wir wissen, ob etwas vom Untergrund der Kehlenräume übrig geblieben ist. Wird man es eines Tages erfahren? Die Stätte verdient es, bekannt zu sein, sei es nur für die Pflicht der Erinnerung.

Vesting van Lille, noord-noordoosten van de stad, 1879-1883, 33 m boven de zeespiegel. 792 man, 38 stukken waarvan 2 onder koepel Mougin Mle 1876, 10 voor deflankering, 4 voor indirect vuur, 4 mortieren, 14 op de wal en 6 in de annexbatterij. Genoemd fort Lobau (vaak geschreven als Lobeau!). De locatie van het fort aan de weg naar Menen was lang onderwerp van discussie. Het mocht niet te veel worden geëxcentreerd ten opzichte van zijn buren en de minst slechte oplossing bestond erin het 1000 m achter het dorp Bondues te implanteren, in het besef dat de vijand de dekking van de woningen zou kunnen benutten om zijn artillerie te verbergen. Vanaf het begin, zoals we zojuist hebben vermeld, voorzag de bewapeningsstaat 4 stukken voor indirect vuur en 4 mortieren maar ook de koepel voor, indien nodig, direct vuur met een aanvaardbaar kaliber. Dit zou de enige koepel van de vesting Lille zijn. Schematisch is het fort identiek aan dat van Mons-en-Barœul, Englos en Seclin. Het betreft een trapezium met terugwijkende keel, waarvan de grachten werden verdedigd door een aileron (saillant II) en een dubbele caponnière (saillant III). De kruisvuur van de kazematten van de courtine verzekerde de bescherming van de keelgracht. De diepte van de courtine herbergde de keelkazerne, zes traveeën op twee niveaus (0 en -1) gescheiden in twee loten van drie door de poort van de ingang. Deze poort eens gepasseerd, kwam men uit in een groot transversaal hof waarin de achterkant van niveau 0 van de keelkazerne en de zeven traveeën op twee niveaus (0 en +1) van de troepenkazerne elkaar tegenover stonden. Aan weerszijden van dit hof vertrokken lateraal twee tunnelpassages welke uitmondden op andere kleine hoven waar de walstraat ontstond, die onderweg twee kruithuizen aandeed, loodrecht op de zijfronten geïmplanteerd. Het lijkt erop dat, net zoals men kan zien in Mons-en-Barœul, deze hoven ook uitgaven op een traverse-schuilplaats. De bovenkanten van de kazernes moesten georganiseerd zijn als infanteriekam. De schikking van de traversen tussen de saillanten II en III is identiek aan die beschreven in het artikeltje van het fort van Mons-en-Barœul, met zijn traversen Mle 1879 en zijn twee gewortelde doorgangen. Op het niveau van de verschillen, hier hebben we de borstweringen van de schietplatforms niet kunnen verifiëren, de paren traversen buiten de gewortelde doorgangen (achter de saillanten II en III) hadden twee niveaus en, vooral, de gang die afdaalde naar de dubbele caponnière passeerde onder de Mougin-koepel. De traversen hebben hun laterale pijlers lichtjes teruggetrokken en deze pijlers hebben geen ventilatieputten. Op het niveau van de troepenkazerne, de infanterie-uitgang naar boven komt lateraal uit in Mons-en-Barœul en longitudinaal in Bondues. Onbetekenende verschillen, geven we toe. Afgezien van de koepel en de aanwezigheid van een bijkomende travee in de troepenkazerne, moet een ultiem detail vermeld worden: links van de uitgang in de capitale op de walstraat, bevindt zich een kazemat voor indirect vuur, wellicht de enige van de vesting. De geraadpleegde plannen schrijven aan deze kazemat de rol van smidse toe, maar deze dualiteit is niet zeldzaam in het geval van dergelijke kazematten. Bondues was niets minder dan het belangrijkste fort van de vesting. Aan zijn lot overgelaten zonder gevecht na de opheffing van de vesting Lille op 1 augustus 1914, weet men dat de Duitsers het onmiddellijk gebruikten om op Menen te schieten. We weten echter niet of ze hiervoor de koepel gebruikten, maar een Duits foto vermaard genomen in 1914 of 1915 toont deze koepel ontdaan van kanonnen. Wanneer zijn die dan verwijderd? Deze was geïnstalleerd in 1882, in de as van de weg naar Menen, een weg waarvan de implantatie van het fort de rechtlijnigheid brak. Bij hun vertrek in 1918, richtten de Duitsers enkele schade aan het gebouw. In het militair domein gebleven, diende het fort als kader voor rookproeven in 1933. We weten niet of het bezet was in mei 1940, maar dat was waarschijnlijk niet het geval. De Duitsers daarentegen installeerden zich er opnieuw. Helaas, was het om er een sinister karwei te volbrengen; tussen maart 1943 en mei 1944, in het linkse hof, fusilleerden ze 68 mannen, verzetslieden of vermeende zulke. Op 1 september 1944, op het moment van terugtrekken, lieten de Duitsers het fort springen; het was 12:25. Als de bevolking zich wel snel ontroerde over de massagraf ontdekt op de kam van front I-II, moest men verschillende decennia wachten vooraleer de zaken bewogen. In de tussentijd is de koepel versneden rond 1955 en de N 17 werd opnieuw rechtgetrokken, opnieuw de rechte lijn van weleer wordend. Om dit te doen, werd het hele front III-IV van het fort, onderbouw van de koepel inbegrepen, met de grond gelijk gemaakt. Onderweg werd de annexbatterij die zich in het verlengde van saillant IV bevond, eveneens meegenomen. Deze batterij, in vorm van een chevron, schoot voor Mons-en-Barœul, op de Croix Blanche en op de hoogten van Roubaix; ze lijkt voor enige metselwerk slechts een enkele omhulde traverse-schuilplaats te hebben geteld, waarvan het schuilplaatslichaam longitudinaal in twee gelijke delen was verdeeld. De gevel omvatte twee deuren zij aan zij, elk geflankeerd door een klein venster. Zo was de ruimte verdeeld in twee gelijke delen, een gereserveerd voor de mannen, de andere voor de munitie. Het fort werd opgeheven op 23 augustus 1962 en verworven door de gemeente. Het was een vuilnisbelt geworden. Toch werden reeds in 1949 projecten voor een monument ter nagedachtenis van de gefusilleerden voorgesteld. Het zou duren tot 20 september 1965 vooraleer het memoriaal van Bondues een realiteit werd. Nog vijftien lange jaren zouden voorbijgaan vooraleer het fort zelf de interesse van enkele gepassioneerden van Geschiedenis opwekte. Het idee om een museum van het verzet te creëren kiemde langzaam en eindigde zich te concretiseren met zijn inhuldiging op 20 september …1997! Vandaag (08/2008) blijft er niet veel meer over van het fort. Het museum, klein maar interessant, bezet de weinige lokalen rechts van wat de troepenkazerne was. In het museum kan men nog een van de wenteltrappen naar boven zien, een atelier voor laden nog maar één van zijn twee lampenissen hebbend en twee wasstenen gescheiden door een stijlen. Het fort heeft, zoals reeds gepreciseerd, zijn front III-IV verloren. De doorsnijding heeft de gewortelde doorgang achter saillant III gespaard. De walstraat van het hoofdfront en de linkse gewortelde doorgang zijn nog zichtbaar. De traverse-schuilplaatsen op twee niveaus achter saillant II hebben hun verdieping verloren en zijn nu bedekt door een gebouw perfect geïntegreerd in zijn omgeving. De doorgang in de capitale en de kazemat voor indirect vuur zijn bewaard. De troepenkazerne werd volledig geruimd en gazons beperkt door boordstenen geven de plaats van de slaapzalen aan. De infanterie-uitgang domineert nog steeds de capitale en het huidig zicht bestaat uit een snede langs de achterste circulatiegang van de kazerne. De lichtputten van deze gang zijn zo op hun hele hoogte onthuld. Het linkse hof, waar de twee executiepalen werden ontdekt na het vertrek van de bezetter, is de gewijde hof geworden (ingehuldigd op 20 september 1986). Zijn muren dragen de plaketten met de namen van de slachtoffers en een ontroerende sculptuur te danken aan het talent van Eugène Dodeigne, heeft de plaats van de palen ingenomen. Het kruitmagazijn van front I-II bestaat niet meer. Van de keelkazerne, van de ingang, van de grachten, blijft niets over. Misschien is de aileron er nog, begraven? We weten het niet, net zoals we niet weten of er nog iets overblijft van de kelder van de kelderlokalen. Zal men het ooit weten? De site verdient het gekend te zijn, niet het minst voor de plicht van herinnering.

Fortress of Lille, north-north-east of the town, 1879-1883, 33 m above sea level. 792 men, 38 pieces including 2 under armoured turret Mougin Mle 1876, 10 for flanking, 4 for indirect fire, 4 mortars, 14 on the rampart and 6 in the annex battery. Named fort Lobau (often written Lobeau!). The location of the fort on the road to Menin was long subject to discussion. It should not be too eccentric relative to its neighbours and the least bad solution consisted of implanting it 1000 m behind the village of Bondues, while being conscious that the enemy could profit from the cover of the dwellings to conceal its artillery. From the start, as we have just mentioned, the armament schedule planned for 4 pieces for indirect fire and 4 mortars but also the turret for, if needed, effecting direct fire with an acceptable calibre. It would be the only turret of the Lille stronghold. Schematically, the fort is identical to those of Mons-en-Barœul, Englos and Seclin. It is a trapezoid with a re-entering gorge, whose ditches were defended by an aileron (salient II) and a double caponier (salient III). The crossfire of the coffers of the curtain wall ensured the protection of the gorge ditch. The depth of the curtain wall housed the gorge barracks, six bays on two levels (0 and -1) separated into two lots of three by the entrance porch. Once this porch was passed, one emerged into a large transverse courtyard in which the rear of level 0 of the gorge barracks and the seven bays on two levels (0 and +1) of the troop barracks faced each other. On either side of this courtyard, two tunnel passages departed laterally, which debouched onto other small courtyards where the rampart street began, serving on the way two powder magazines implanted perpendicularly to the lateral fronts. It seems that, similar to what can be seen at Mons-en-Barœul, these courtyards also gave onto a traverse-shelter. The tops of the barracks were to be organised as an infantry crest. The arrangement of the traverses between salients II and III is identical to that described in the article on the fort of Mons-en-Barœul, with its Mle 1879 traverses and its two rooted passages. At the level of differences, here we could not verify the parapets of the firing platforms, the pairs of traverses outside the rooted passages (behind salients II and III) had two levels and, above all, the passage descending to the double caponier passed under the Mougin turret. The traverses have their lateral abutments slightly set back and these abutments have no ventilation shafts. At the level of the troop barracks, the infantry sally port to the top debouches laterally at Mons-en-Barœul and longitudinally at Bondues. Insignificant differences, let's agree. Apart from the turret and the presence of an additional bay in the troop barracks, one final detail must be mentioned: to the left of the sally port in the capital on the rampart street, is a casemate for indirect fire, apparently the only one in the stronghold. The consulted plans attribute the role of forge to this casemate, but this duality is not rare in the case of such casemates. Bondues was nothing less than the most important fort of the stronghold. Abandoned without a fight following the decommissioning of the Lille stronghold on the first of August 1914, it is known that the Germans used it immediately to fire on Menin. We do not know, however, if for this they used the turret, but a German photo reputedly taken in 1914 or 1915 shows this turret devoid of cannons. When, therefore, were they removed? It had been installed in 1882, in the axis of the road to Menin, a road whose implantation of the fort broke the straightness. Upon their departure in 1918, the Germans caused some damage to the edifice. Having remained in the military domain, the fort served as a setting for smokescreen experiments in 1933. We do not know if it was occupied in May 1940, but it probably was not. The Germans, on the other hand, installed themselves there again. Alas, it was to accomplish a most sinister task; between March 1943 and May 1944, in the left courtyard, they shot 68 men, resistance fighters or alleged such. On the first of September 1944, at the moment of retreating, the Germans blew up the fort; it was 12:25 p.m. If the population was soon moved by the mass grave discovered on the crest of front I-II, it took several decades before things moved. In the interval, the turret was cut up around 1955 and the N 17 was straightened again, becoming the straight line of yore. To do this, the entire front III-IV of the fort, substructures of the turret included, was razed. In passing, the annex battery which was in the prolongation of salient IV, was also taken away. This battery, in the shape of a chevron, fired in front of Mons-en-Barœul, on the Croix Blanche and on the heights of Roubaix; it seems to have comprised as only masonry a single enveloped traverse-shelter, whose shelter body was divided longitudinally into two equal parts. The façade comprised two doors side by side, each adjoining a small window. Thus the space was divided into two equal parts, one reserved for the men, the other for the ammunition. The fort was decommissioned on 23 August 1962 and acquired by the municipality. It had become a dump. Yet, as early as 1949, projects for a monument to the memory of the executed were proposed. It would be necessary to wait until 20 September 1965 for the Bondues memorial to become a reality. Another fifteen long years would pass before the fort itself aroused the interest of some history enthusiasts. The idea of creating a resistance museum germinated little by little and ended up materialising with its inauguration on 20 September …1997! Today (08/2008), not much remains of the fort. The museum, small but interesting, occupies the few rooms to the right of what was the troop barracks. In the museum, one can still see one of the helical staircases to access the top, a loading workshop having only one of its two lamp niches left and two washstones separated by a pier. The fort has, as already specified, lost its front III-IV. The cut spared the rooted passage behind salient III. The rampart street of the head front and the left rooted passage are still visible. The two-level traverse-shelters behind salient II have lost their upper floor and are now covered by a building perfectly integrated into its environment. The sally port in the capital and the indirect fire casemate have been preserved. The troop barracks have been completely cleared and lawns limited by borders indicate the location of the dormitories. The infantry sally port still dominates the capital and the current view consists of a section along the rear circulation corridor of the barracks. The light wells of this corridor are thus revealed in all their height. The left courtyard, where the two execution posts were discovered after the departure of the occupier, has become the sacred courtyard (inaugurated 20 September 1986). Its walls bear the plaques with the names of the victims and an moving sculpture due to the talent of Eugène Dodeigne, has taken the place of the posts. The powder magazine of front I-II no longer exists. Of the gorge barracks, the entrance, the ditches, nothing remains. Perhaps the aileron is still there, buried? We do not know, just as we do not know if anything remains of the subsurface of the gorge rooms. Will we ever know? The site deserves to be known, if only for the duty of memory.

Pevnost Lille, severoseverovýchodně od města, 1879-1883, 33 m n. m. 792 mužů, 38 děl včetně 2 pod otočnou věží Mougin Mle 1876, 10 k postřelování, 4 k nepřímé střelbě, 4 minomety, 14 na hradbách a 6 v pomocné baterii. Pojmenována tvrz Lobau (často psáno Lobeau!). Umístění tvrze na silnici do Menenu bylo dlouho předmětem diskuse. Neměla být příliš excentrická vůči svým sousedům a nejméně špatné řešení spočívalo v její výstavbě 1000 m za vesnicí Bondues, s vědomím, že nepřítel by mohl využít krytí obydlí ke skrytí svého dělostřelectva. Od samého začátku, jak jsme právě uvedli, předpokládal stav výzbroje 4 děla k nepřímé střelbě a 4 minomety, ale také věž pro v případě potřeby přímou střelbu přijatelné ráže. Byla to jediná věž v pevnosti Lille. Schematicky je tvrz totožná s těmi v Mons-en-Barœul, Englos a Seclin. Jedná se o lichoběžník s vtaženým hrdlem, jehož příkopy byly bráněny křídlem (salient II) a dvojitou kaponiérou (salient III). Křížová palba kasemat na hradbě zajišťovala ochranu příkopu hrdla. Hlubina hradby ukrývala kasárna hrdla, šest polí na dvou úrovních (0 a -1) rozdělených na dvě části po třech vstupní branou. Po překročení této brány se vcházelo do velkého příčného nádvoří, ve kterém stály proti sobě zadní část úrovně 0 kasáren hrdla a sedm polí na dvou úrovních (0 a +1) kasáren pro mužstvo. Po obou stranách tohoto nádvoří odbočovaly bočně dva tunelové průchody, které ústily do dalších malých dvorů, kde začínala hradební ulice, přičemž obsluhovala po cestě dvě prachárny umístěné kolmo na boční čela. Zdá se, že stejně jako lze vidět v Mons-en-Barœul, tyto dvory také ústily na traversový úkryt. Vrchy kasáren měly být zorganizovány jako pěchotní hřeben. Rozmístění travers mezi salienty II a III je totožné s tím popsaným v článku o tvrzi Mons-en-Barœul, s jeho traversy Mle 1879 a jeho dvěma zakořeněnými průchody. Co se týče rozdílů, zde jsme nemohli ověřit parapety dělostřeleckých platforem, páry travers vně zakořeněných průchodů (za salienty II a III) měly dvě úrovně a, zejména, chodba sestupující k dvojité kaponiéře procházela pod věží Mougin. Traversy mají své boční opěrky mírně zasunuté a tyto opěrky nemají ventilační šachty. U kasáren pro mužstvo, pěchotní východ nahoru ústí bočně v Mons-en-Barœul a podélně v Bondues. Nezanedbatelné rozdíly, uznáváme. Kromě věže a přítomnosti dodatkového pole v kasárnách pro mužstvo, musí být zmíněn jeden poslední detail: vlevo od východu v kapitále na hradební ulici se nachází kasemata k nepřímé střelbě, patrně jediná v pevnosti. Konzultované plány přisuzují této kasematě roli kovárny, ale tato dvojitost není u takových kasemat vzácná. Bondues nebylo nic méně než nejdůležitější tvrzí pevnosti. Opuštěna bez boje po zrušení pevnosti Lille 1. srpna 1914, ví se, že Němci ji okamžitě použili k střelbě na Menen. Nevíme však, zda k tomu použili věž, ale německá fotografie údajně pořízená v roce 1914 nebo 1915 ukazuje tuto věž bez děl. Kdy tedy byly odstraněny? Byla instalována v roce 1882, v ose silnice do Menenu, jejíž přímou trasu výstavba tvrze přerušila. Při odchodu v roce 1918 Němci způsobili budově nějaké škody. Zůstala ve vojenské doméně, tvrz sloužila jako místo pro pokusy s kouřovými clonami v roce 1933. Nevíme, zda byla obsazena v květnu 1940, ale pravděpodobně ne. Naopak Němci se zde opět usadili. Bohužel, aby vykonali velmi temný úkol; mezi březnem 1943 a květnem 1944, na levém nádvoří, popravili 68 mužů, odbojářů nebo údajných takových. 1. září 1944, v okamžiku ústupu, Němci tvrz vyhodili do povětří; bylo 12:25. I když se obyvatelstvo brzy dozvědělo o hromadném hrobě objeveném na hřebeni fronty I-II, trvalo několik desetiletí, než se věci pohnuly. Mezitím byla věž rozřezána kolem roku 1955 a silnice N 17 byla opět narovnána, stala se opět přímkou z dávných časů. Za tímto účelem bylo srovnáno se zemí celé čelo III-IV tvrze, včetně podstavců věže. Přitom byla také zničena pomocná baterie, která se nacházela v prodloužení salientu IV. Tato baterie, ve tvaru chevronu, střílela před Mons-en-Barœul, na Croix Blanche a na výšiny Roubaix; zdá se, že jako jediné zděné stavby měla pouze jeden obestavěný traversový úkryt, jehož úkrytové těleso bylo podélně rozděleno na dvě stejné části. Fasáda zahrnovala dvoje dveře vedle sebe, každé sousedící s malým oknem. Prostor byl tak rozdělen na dvě stejné části, jedna vyhrazená pro muže, druhá pro munici. Tvrz byla zrušena 23. srpna 1962 a získána obcí. Stala se skládkou. Přesto již v roce 1949 byly předloženy projekty na pomník na památku popravených. Bylo třeba počkat do 20. září 1965, než se památník v Bondues stal realitou. Uplynulo dalších patnáct dlouhých let, než sama tvrz vzbudila zájem několika nadšenců pro historii. Myšlenka vytvořit muzeum odboje pomalu klíčila a nakonec se naplnila jeho otevřením 20. září …1997! Dnes (08/2008) z tvrze nezbylo mnoho. Muzeum, malé, ale zajímavé, zabírá několik místností napravo od toho, co bývalo kasárnami mužstva. V muzeu lze ještě vidět jedno z točitých schodišť vedoucích nahoru, nabíjecí dílnu, které zbývá pouze jedna ze dvou střílen na lampu, a dva umývací kameny oddělené pilířem. Tvrz, jak již bylo řečeno, ztratila své čelo III-IV. Řez ušetřil zakořeněný průchod za salientem III. Hradební ulice čelního frontu a levý zakořeněný průchod jsou stále viditelné. Dvouúrovňové traversové úkryty za salientem II ztratily své patro a jsou nyní pokryty stavbou dokonale integrovanou do svého okolí. Průchod v kapitále a kasemata k nepřímé střelbě byly zachovány. Kasárna mužstva byla zcela vyklizena a trávníky ohraničené obrubníky označují umístění ložnic. Pěchotní východ stále dominuje kapitále a současný pohled spočívá v řezu podél zadní oběhové chodby kasáren. Světelné šachty této chodby jsou tak odhaleny po celé své výšce. Levé nádvoří, kde byly po odchodu okupanta objeveny dva popravčí kůly, se stalo posvátným dvorem (otevřeno 20. září 1986). Jeho zdi nesou destičky se jmény obětí a dojemná socha, která je dílem talentu Eugèna Dodeigna, zaujala místo kůlů. Prachárna fronty I-II již neexistuje. Z kasáren hrdla, vstupu, příkopů nic nezbylo. Možná, že křídlo je stále tam, pohřbeno? Nevíme, stejně jako nevíme, zda zůstalo něco ze spodní části místností hrdla. Budeme to někdy vědět? Místo si zaslouží být známé, už jen kvůli povinnosti paměti.