Place de Toulon, îles d'Hyères, pointe nord-est de l'île de Porquerolles, 1846-1847. 31 m/alt. En français ancien, le substantif Mède désigne à la fois une pierre précieuse de couleur verte et un synonyme de l'hydromel. Les Mèdes sont aussi une peuplade d'Iran, mais est-ce bien important ? Si vous êtes amenés à lire ces lignes c'est que soit vous souhaitez vous y rendre, soit que vous êtes de ceux qui ont déjà eu la chance de s'y être rendus. Le site, superbe, est de ceux dont l'on souhaiterait ne jamais partir. De la batterie initiale, prévue dès 1757 et aménagée seulement en 1794, il est difficile de distinguer les vestiges. Faute d'avoir pu consulter un plan de cette époque, nous ignorons si le mur d'escarpe, face à la mer, ou même celui d'enceinte, percé de créneaux de tir et barrant le seul accès entre mer et rocher, datent de cette époque ? On sait que la batterie connut une première réorganisation en 1813 lorsque son armement fut composé de 12 canons de 4 mortiers. Mais c'est essentiellement le remodelage de 1846-1847 qui est encore visible aujourd'hui. Le rocher auquel est adossé le casernement fut dérocté pour établir une singulière construction que l'atlas des batteries de côtes de 1881 désigne en tant que "réduit assimilé à une tour (Modèle 1846) n° 1". En fait de tour, nous avons là un bâtiment sans pareil dans la fortification française consistant en un parallélépipède rectangle de 38 x 10 m, à deux niveaux, dépourvu de tout organe défensif. Il n'y a même pas de fossé, les creux jouxtant chaque petit côté du réduit ne pouvant y être assimilés car pourvus d'escaliers et donnant accès au niveau inférieur du réduit. Notons que l'intérieur de ce dernier ne comprend aucun escalier permettant de passer d'un niveau à l'autre. Ce casernement, à l'épreuve, consiste en un alignement de chambrées, reliées, côté rocher, par un couloir ouvert à chaque extrémité sur l'extérieur. L'espace entre ce couloir et le rocher a été mis à profit pour, probablement, le stockage de divers matériaux, couvert et pourvu de contreforts en maçonneries assurant la jonction entre rocher et bâtiment. Le rocher en question culmine une vingtaine de mètres plus haut que la batterie, mais son arête se prolongeant vers le sud atteint très vite la cote 132. Bien que plus rien n'en subsiste, il y a fort à parier qu'une couverture de terre coiffait le toit du casernement pour amortir les éventuels impacts, certes, mais aussi pour parer à d'éventuelles chutes de rochers résultant d'impacts sur la muraille naturelle. On l'aura compris, la terrasse, pas plus que le corps de logis, ne fut aménagée en organe défensif. La pierre de construction, que l'on retrouve dans le mur d'enceinte et le bastionnet précédant l'entrée, semble avoir été prélevée in situ (quartzites). Les chaînes d'angles du bâtiment, de ses portes et fenêtres sont toutefois rehaussés de pierres plus claires conférant un certain cachet à l'ensemble. Tant au rez-de-chaussée qu'au niveau -1, le couloir de circulation est assez large, en revanche, les locaux inférieurs sont nettement plus bas de plafond. Le bâtiment abrite une citerne en sous-sol, ainsi qu'un magasin à poudre aux flancs sont garnis de barbacanes pour l'aération. L'atlas déjà cité indique que les magasins du réduit suffisent pour les munitions, toutefois, un second magasin à poudre sera creusé dans le roc, une dizaine de mètres au-delà du réduit. Ce dernier aura son entrée protégée par la masse d'une traverse pleine et la toiture joignant cette traverse à la paroi rocheuse que l'on peut voir aujourd'hui est postérieure au plan de 1881. Le dit magasin consiste en un simple local de stockage, d'environ 4 x 5 m, isolé du rocher par un espace ventilé. Aucun dispositif particulier d'éclairage n'est discernable. En 1847, trois plates-formes furent aménagées à la cote 31. Elles étaient séparées par des traverses pleines, celle face au magasin, dégagée de ses terres, étant celle du milieu. La première, presque à hauteur de la moitié du réduit, existe encore, tandis que la troisième, à l'amorce de l'arrondi constituant l'extrémité nord-est de la batterie n'existe plus. Des 10 canons et deux mortiers prévus en 1847, au 1er avril 1880, bien que la batterie fut déclassée depuis le 10 juillet 1875, on trouve encore 4 canons de 30 rayés approvisionnés à raison de 156 coups dont 6 à mitraille et 20 prêts à tirer ainsi que deux mortiers de 32 cm à plaque approvisionnés à raison de 100 coups. La plate-forme n° 1 était garnie de trois canons, la n° 2 d'un seul et la troisième servait pour les mortiers. L'arc battu par ces pièces allait de la direction de la pointe du Lequin au sud-ouest à celle du cap de Léoubes au nord-nord-est. Le personnel nécessaire au service cet armement transitoire était de 44 hommes fournis par les 2e et 3e batteries du 19 R.A. et la 6e batterie du 15 R.T.A.. Une cinquantaine de fantassins du 2e bataillon du 145 territorial portait, à la mobilisation, l'effectif de la batterie à 94 hommes + un officier et…son cheval. Il est probable qu'au moment où l'ensemble de la Repentance fut opérationnel, le déclassement des Mèdes fut enfin effectif. À la pointe nord-est de la batterie, se trouve encore une espèce de guérite en briques, aux allures d'échauguette, paraissant si frêle que l'on est étonné de la voir encore là. Pourtant, elle figure bel et bien sur le plan de 1881. Enfin, tout au bout de la batterie, un WC a été grossièrement construit, probablement beaucoup plus tard car, en effet, l'histoire de la batterie des Mèdes ne s'arrête pas là. Le 12 mars 1907, dans un des bassins de l'arsenal de Toulon, des soutes à l'arrière du cuirassé Iéna firent explosion, causant la mort de 118 personnes et en blessant près de 40 autres. Le temps d'effectuer les enquêtes et d'assurer la flottabilité du navire, celui-ci fut remorqué jusqu'à environ 300 mètres de la batterie, à 250 mètres du rivage, par des fonds de 10 mètres, afin de servir de but de tir. Sur le rivage, à hauteur du cuirassé, une plate-forme fut aménagée, dans la calanque de la Grille (devenue "de la Treille" sur les cartes I.G.N. récentes) pour recevoir des canons de 240 mm Modèle 1881 ou 1893 provenant de Brest et Cherbourg et 164,7 mm Modèle 1884 et 1888, provenant du Calédonien (transport mixte affecté à l'école des canonniers de Toulon), afin d'effectuer des tirs de plein fouet dans le flanc bâbord ; tandis que d'autres tirs étaient prévus depuis les croiseurs cuirassés Condé et Latouche-Tréville ainsi que le cuirassé d'escadre Suffren (quasi sistership de l'Iéna) depuis le large, tirs ayant nécessité, entre les Mèdes et la plate-forme des 240 et 164,7, l'aménagement d'une butte pour encaisser les éventuels coups trop longs. Les tirs s'étalèrent du 11/08/1909 au 4/11/1909. Massacrée par des calibres de 164,7, 194, 240 et 305 mm, l'épave finit par se coucher sur son flanc tribord le 2/12/1909, une grosse mer ayant eu raison des ultimes capacités de résistance de la valeureuse cible. L'épave fut alors livrée aux ferrailleurs dont les travaux, interrompus par la grande Guerre, s'effectuèrent en plusieurs campagnes dont les tribulations ne s'achevèrent qu'en 1957. Aujourd'hui encore, le flanc tribord demeure couché sur le fond et ses restes, disloqués autant que difficilement identifiables, sont visibles depuis la surface. La position exacte de l'épave est N 43° 01' 36" et E 006° 14' 26". Il est très possible que tant les artilleurs à terre que les diverses compagnies chargées du démantèlement occupèrent le réduit de la batterie. De nos jours, d'après Philippe Caresse (cfr bibliographie), il ne demeure plus trace de la plate-forme aménagée à terre et les restes des postes de mise à feu et de visée sont perdus au sein de la végétation. Lors de notre visite sur place, en mai 2010, nous ignorions tout de ces évènements. Projetée dès 1927 et commencée en 1930, une seconde batterie (4 x 164,7 mm) sera construite sur une crête parallèle à celle à laquelle le réduit est adossé. Cette batterie construite ex-nihilo deviendra alors la batterie haute des Mèdes, par opposition à l'ancienne nous occupant que l'on désignera dès lors : basse des Mèdes. Il semble bien que, contrairement à la batterie du Galéasson, l'ancienne n'ait eu aucun rapport avec la nouvelle. Pourtant, dans un des locaux du réduit, on trouve la peinture bleue typique de l'occupation militaire de l'Entre-deux-guerres. Cela peut s'expliquer par la présence, durant les étés 1941 et 1942, du personnel encadrant les promotions des élèves de l'École de Santé Navale (installée à Montpellier de 1940 à 1943). Le WC déjà mentionné doit être contemporain de cette occupation. Depuis l'extrémité nord-est de la batterie basse, en regardant au sud, on distingue au loin le poste directeur de tir de la batterie haute, toujours recouvert de son camouflage dû au génie de Pierre Gatier, peintre de la Marine. Aujourd'hui, la batterie basse des Mèdes est d'accès libre, au contraire de la batterie haute, laquelle se situe en terrain privé.

Festung von Toulon, Hyères-Inseln, Nordostspitze der Insel Porquerolles, 1846-1847. 31 M/ü. M. Im Altfranzösischen bezeichnet das Substantiv Mède sowohl einen grünen Edelstein als auch ein Synonym für Met. Die Meder sind auch ein Volk im Iran, aber ist das wirklich wichtig? Wenn Sie diese Zeilen lesen, möchten Sie entweder dorthin gehen, oder Sie gehören zu denen, die bereits das Glück hatten, dort gewesen zu sein. Die Stätte, herrlich, ist eine von denen, von denen man wünscht, niemals weggehen zu müssen. Von der ursprünglichen Batterie, bereits 1757 geplant und erst 1794 eingerichtet, sind die Überreste schwer zu erkennen. Da wir keinen Plan aus dieser Zeit einsehen konnten, wissen wir nicht, ob die Escarpe-Mauer, zur See hin, oder sogar die Umfassungsmauer, durchbrochen mit Schießscharten und den einzigen Zugang zwischen Meer und Felsen versperrend, aus dieser Zeit stammen? Man weiß, dass die Batterie 1813 eine erste Reorganisation erfuhr, als ihre Bewaffnung aus 12 Kanonen und 4 Mörsern bestand. Aber es ist hauptsächlich die Umgestaltung von 1846-1847, die heute noch sichtbar ist. Der Felsen, an den die Unterkunft angebaut ist, wurde abgetragen, um einen einzigartigen Bau zu errichten, den der Atlas der Küstenbatterien von 1881 als "Reduit, einer Turm (Modell 1846) Nr. 1 gleichgestellt" bezeichnet. Was den Turm betrifft, haben wir hier ein Gebäude ohne Gleichen in der französischen Befestigung, bestehend aus einem rechteckigen Parallelepiped von 38 x 10 m, mit zwei Ebenen, ohne jegliches Verteidigungselement. Es gibt nicht einmal einen Graben, die Vertiefungen neben jeder Schmalseite des Reduits können nicht als solche angesehen werden, da sie mit Treppen versehen sind und Zugang zur unteren Ebene des Reduits geben. Beachten wir, dass das Innere des letzteren keine Treppe enthält, die den Wechsel von einer Ebene zur anderen ermöglicht. Diese bombensichere Unterkunft besteht aus einer Aneinanderreihung von Stuben, die auf der Felsenseite durch einen Korridor verbunden sind, der an jedem Ende nach außen offen ist. Der Raum zwischen diesem Korridor und dem Felsen wurde wahrscheinlich zur Lagerung verschiedener Materialien genutzt, überdacht und mit Strebepfeilern versehen, die die Verbindung zwischen Felsen und Gebäude sicherstellen. Der besagte Felsen gipfelt etwa zwanzig Meter höher als die Batterie, aber sein nach Süden verlaufender Grat erreicht sehr schnell die Höhe 132. Obwohl nichts mehr davon übrig ist, ist es sehr wahrscheinlich, dass eine Erdschicht das Dach der Unterkunft bedeckte, um eventuelle Einschläge abzufedern, sicher, aber auch, um eventuellen Felsstürzen vorzubeugen, die durch Einschläge auf die natürliche Mauer resultierten. Wie man verstanden haben wird, wurde weder die Terrasse noch das Wohngebäude als Verteidigungselement eingerichtet. Der Baumaterialstein, den man in der Umfassungsmauer und dem Bastionett vor dem Eingang findet, scheint vor Ort entnommen worden zu sein (Quarzite). Die Ecksteine des Gebäudes, seiner Türen und Fenster sind jedoch mit helleren Steinen hervorgehoben, was dem Ganzen einen gewissen Charme verleiht. Sowohl im Erdgeschoss als auch auf Ebene -1 ist der Verkehrskorridor recht breit, hingegen sind die unteren Räume deutlich niedriger in der Decke. Das Gebäude beherbergt eine Zisterne im Untergeschoss, sowie ein Pulvermagazin, dessen Flanken mit Belüftungsschlitzen versehen sind. Der bereits zitierte Atlas gibt an, dass die Magazine des Reduits für die Munition ausreichen, jedoch wird ein zweites Pulvermagazin in den Felsen gegraben, etwa zehn Meter jenseits des Reduits. Letzteres wird seinen Eingang durch die Masse einer vollen Traverse geschützt haben und das Dach, das diese Traverse mit der Felswand verbindet, die man heute sehen kann, stammt aus der Zeit nach dem Plan von 1881. Das besagte Magazin besteht aus einem einfachen Lagerraum von etwa 4 x 5 m, vom Felsen durch einen belüfteten Raum getrennt. Keine besondere Beleuchtungseinrichtung ist erkennbar. 1847 wurden drei Plattformen auf Höhe 31 eingerichtet. Sie waren durch volle Traversen getrennt, die dem Magazin gegenüberliegende, von ihren Erdmassen befreite, war die mittlere. Die erste, fast auf Höhe der Hälfte des Reduits, existiert noch, während die dritte, am Anfang der Rundung, die den Nordostende der Batterie bildet, nicht mehr existiert. Von den 10 Kanonen und zwei Mörsern, die 1847 vorgesehen waren, findet man am 1. April 1880, obwohl die Batterie seit dem 10. Juli 1875 außer Dienst gestellt war, noch 4 gezogene 30 cm Kanonen, versorgt mit 156 Schuss davon 6 mit Kartätschen und 20 schussbereit, sowie zwei 32 cm Mörser mit Platte, versorgt mit 100 Schuss. Plattform Nr. 1 war mit drei Kanonen bestückt, Nr. 2 mit nur einer und die dritte diente für die Mörser. Der von diesen Geschützen bestrichene Bogen ging von der Richtung der Spitze von Lequin im Südwesten zu der des Kaps von Léoubes im Nord-Nordost. Das für den Dienst dieser Übergangsbewaffnung notwendige Personal betrug 44 Mann, gestellt durch die 2. und 3. Batterie des 19 R.A. und die 6. Batterie des 15 R.T.A.. Ungefähr fünfzig Infanteristen des 2. Bataillons des 145. Territorialen brachten bei Mobilmachung die Stärke der Batterie auf 94 Mann + einen Offizier und… sein Pferd. Es ist wahrscheinlich, dass zu dem Zeitpunkt, als die gesamte Repentance einsatzbereit war, die Außerdienststellung der Mèdes endlich wirksam wurde. An der Nordostspitze der Batterie befindet sich noch eine Art Wachhäuschen aus Ziegeln, mit Aussehen eines Ausgucks, das so zerbrechlich erscheint, dass man erstaunt ist, es noch dort zu sehen. Doch es figuriert tatsächlich auf dem Plan von 1881. Schließlich, ganz am Ende der Batterie, wurde eine Toilette grob gebaut, wahrscheinlich viel später, denn tatsächlich endet die Geschichte der Batterie des Mèdes nicht hier. Am 12. März 1907 explodierten in einem der Becken des Arsenals von Toulon die Magazine im Heck des Schlachtschiffs Iéna, was den Tod von 118 Personen verursachte und etwa 40 weitere verletzte. Nach Durchführung der Untersuchungen und Sicherstellung der Schwimmfähigkeit des Schiffes wurde dieses bis etwa 300 Meter von der Batterie entfernt, 250 Meter vom Ufer, bei Wassertiefen von 10 Metern, geschleppt, um als Schießziel zu dienen. Am Ufer, in Höhe des Schlachtschiffs, wurde eine Plattform in der Calanque de la Grille (auf neueren I.G.N.-Karten "de la Treille" geworden) eingerichtet, um 240 mm Modell 1881 oder 1893 Geschütze aus Brest und Cherbourg und 164,7 mm Modell 1884 und 1888 Geschütze, die vom Calédonien stammten (gemischtes Transportmittel, der Kanonierschule von Toulon zugewiesen), aufzunehmen, um Volltreffer in die Backbordseite abzugeben; während andere Schüsse von den Panzerkreuzern Condé und Latouche-Tréville sowie dem Linienschiff Suffren (quasi Schwesterschiff der Iéna) von See aus geplant waren, Schüsse, die zwischen den Mèdes und der Plattform der 240 und 164,7 die Einrichtung eines Walls erforderlich machten, um eventuelle zu lange Schüsse aufzufangen. Die Schüsse erstreckten sich vom 11.08.1909 bis zum 4.11.1909. Massakriert durch Kaliber von 164,7, 194, 240 und 305 mm, legte sich das Wrack schließlich auf seine Steuerbordseite am 2.12.1909, eine schwere See hatte den letzten Widerstandsfähigkeiten des wackeren Ziels ein Ende bereitet. Das Wrack wurde dann Schrotthändlern überlassen, deren Arbeiten, unterbrochen durch den großen Krieg, in mehreren Kampagnen durchgeführt wurden, deren Wirren erst 1957 endeten. Noch heute liegt die Steuerbordseite auf dem Grund und ihre Überreste, ebenso zerstückelt wie schwer identifizierbar, sind von der Oberfläche aus sichtbar. Die genaue Position des Wracks ist N 43° 01' 36" und E 006° 14' 26". Es ist sehr möglich, dass sowohl die Landartilleristen als auch die verschiedenen mit dem Abbau beauftragten Kompanien das Reduit der Batterie besetzten. Heutzutage, laut Philippe Caresse (siehe Bibliographie), bleibt keine Spur mehr von der an Land eingerichteten Plattform und die Überreste der Zünd- und Zielposten sind in der Vegetation verloren. Während unseres Besuchs vor Ort, im Mai 2010, wussten wir nichts von diesen Ereignissen. Geplant ab 1927 und begonnen 1930, wird eine zweite Batterie (4 x 164,7 mm) auf einem parallel zu dem, an den das Reduit angebaut ist, verlaufenden Grat gebaut. Diese aus dem Nichts gebaute Batterie wird dann die obere Batterie der Mèdes, im Gegensatz zu der alten, die uns beschäftigt, die man fortan als: untere Mèdes bezeichnen wird. Es scheint, dass, im Gegensatz zur Batterie des Galéasson, die alte keine Beziehung zur neuen hatte. Doch in einem der Räume des Reduits findet man die typische blaue Farbe der militärischen Besetzung der Zwischenkriegszeit. Dies kann durch die Anwesenheit, während der Sommer 1941 und 1942, des Personals erklärt werden, das die Jahrgänge der Schüler der Schule für Marinegesundheit (in Montpellier von 1940 bis 1943 installiert) betreute. Die bereits erwähnte Toilette muss zeitgenössisch mit dieser Besetzung sein. Vom Nordostende der unteren Batterie aus, nach Süden blickend, erkennt man in der Ferne den Feuerleitposten der oberen Batterie, immer noch bedeckt mit seiner Tarnung, die dem Genie von Pierre Gatier, Maler der Marine, zu verdanken ist. Heute ist die untere Batterie der Mèdes frei zugänglich, im Gegensatz zur oberen Batterie, die sich auf Privatgelände befindet.

Vesting van Toulon, Hyères-eilanden, noordoostpunt van het eiland Porquerolles, 1846-1847. 31 m/alt. In oud Frans duidt het substantief Mède zowel op een groen gekleurd edelgesteente als op een synoniem van mede. De Meden zijn ook een volk in Iran, maar is dat wel belangrijk? Als u deze regen leest, is het omdat u er ofwel naartoe wilt, ofwel dat u tot hen behoort die reeds het geluk hebben gehad er geweest te zijn. De site, prachtig, is een van diegenen waarvan men zou wensen nooit te vertrekken. Van de initiële batterij, reeds in 1757 voorzien en slechts in 1794 ingericht, is het moeilijk de overblijfselen te onderscheiden. Omdat we een plan uit die tijd niet hebben kunnen raadplegen, weten we niet of de escarpmuur, aan de zeekant, of zelfs de ommuring, doorboord met schietgaten en de enige toegang tussen zee en rots blokkerend, uit die tijd dateren? Men weet dat de batterij een eerste reorganisatie kende in 1813 toen haar bewapening bestond uit 12 kanonnen en 4 mortieren. Maar het is hoofdzakelijk de verbouwing van 1846-1847 die vandaag nog zichtbaar is. De rots waartegen de kazernering is aangebouwd werd uitgehakt om een eigenaardige constructie te vestigen die de atlas der kustbatterijen van 1881 aanwijst als "reduit gelijkgesteld aan een toren (Model 1846) nr. 1". Wat de toren betreft, hebben we hier een gebouw zonder weerga in de Franse vestingbouw bestaande uit een rechthoekig parallellepipedum van 38 x 10 m, op twee niveaus, verstoken van enig verdedigingsorgaan. Er is zelfs geen gracht, de holten grenzend aan elke kleine zijde van het reduit kunnen er niet aan gelijkgesteld worden omdat ze voorzien zijn van trappen en toegang geven tot het lagere niveau van het reduit. Merken we op dat het inwendige van de laatste geen trap bevat die het mogelijk maakt van het ene niveau naar het andere over te gaan. Deze bomvrije kazernering bestaat uit een aaneenschakeling van slaapzalen, verbonden, aan de rotszijde, door een gang die aan elk uiteinde naar buiten open is. De ruimte tussen deze gang en de rots werd benut voor, waarschijnlijk, de opslag van diverse materialen, overdekt en voorzien van contreforten in metselwerk die de verbinding tussen rots en gebouw verzekeren. De betrokken rots torent een twintigtal meters hoger dan de batterij, maar zijn naar het zuiden verlengende kam bereikt zeer snel de hoogte 132. Hoewel er niets meer van overblijft, is het zeer waarschijnlijk dat een aardelaag het dak van de kazernering bedekte om eventuele inslagen te dempen, zeker, maar ook om eventuele rotsvallen te pareren resulterend uit inslagen op de natuurlijke muur. Zoals men zal hebben begrepen, werd noch het terras, noch het woonhuis ingericht als verdedigingsorgaan. De bouwsteen, die men terugvindt in de ommuring en het bastionnetje voor de ingang, schijn ter plaatse te zijn ontrokken (kwartsieten). De hoekkettingen van het gebouw, van zijn deuren en vensters zijn echter opgehoogd met lichtere stenen die een zekere cachet aan het geheel verlenen. Zowel op het gelijkvloers als op niveau -1 is de circulatiegang vrij breed, daarentegen zijn de lagere lokalen duidelijk lager van plafond. Het gebouw herbergt een cisterne in de kelder, alsook een kruitmagazijn waarvan de flanken voorzien zijn van barbacanes voor de verluchting. De reeds geciteerde atlas geeft aan dat de magazijnen van het reduit volstaan voor de munitie, echter, een tweede kruitmagazijn zal in de rots uitgegraven worden, een tiental meters voorbij het reduit. Deze laatste zal zijn ingang beschermd hebben door de massa van een volle traverse en het dak dat deze traverse met de rotswand verbindt die men vandaag kan zien is later dan het plan van 1881. Het gezegde magazijn bestaat uit een eenvoudige opslagruimte, van ongeveer 4 x 5 m, geïsoleerd van de rots door een geventileerde ruimte. Geen bijzondere verlichtingsinrichting is waarneembaar. In 1847 werden drie platforms op hoogte 31 ingericht. Ze waren gescheiden door volle traversen, die tegenover het magazijn, van zijn aarden verlost, was de middelste. De eerste, bijna op hoogte van de helft van het reduit, bestaat nog, terwijl de derde, aan het begin van de ronding die het noordoostelijke uiteinde van de batterij vormt, niet meer bestaat. Van de 10 kanonnen en twee mortieren voorzien in 1847, op 1 april 1880, hoewel de batterij sinds 10 juli 1875 ontclasserd was, vindt men nog 4 getrokken 30 cm kanonnen, bevoorraad met 156 schoten waarvan 6 met kartets en 20 schietklaar alsook twee 32 cm mortieren met plaat, bevoorraad met 100 schoten. Platform nr. 1 was voorzien van drie kanonnen, nr. 2 van slechts één en de derde diende voor de mortieren. De door deze stukken bestreken boog ging van de richting van de punt van Lequin in het zuidwesten tot die van de kaap van Léoubes in het noord-noordoost. Het voor de bediening van deze overgangsbewapening noodzakelijke personeel bedroeg 44 man, geleverd door de 2e en 3e batterij van de 19 R.A. en de 6e batterij van de 15 R.T.A.. Een vijftigtal infanteristen van het 2e bataljon van de 145e territoriale bracht, bij mobilisatie, het effectief van de batterij op 94 man + een officier en… zijn paard. Het is waarschijnlijk dat op het ogenblik dat het geheel van de Repentance operationeel was, de ontclassering van de Mèdes eindelijk effectief werd. Aan de noordoostpunt van de batterij, bevindt zich nog een soort wachthuisje in bakstenen, met allures van een uitkijk, dat zo broos lijkt dat men verbaasd is het er nog te zien. Toch figurert het wel degelijk op het plan van 1881. Tenslotte, helemaal aan het einde van de batterij, werd een WC grof gebouwd, waarschijnlijk veel later want, inderdaad, de geschiedenis van de batterij van de Mèdes stopt niet hier. Op 12 maart 1907, in een der bassins van het arsenaal van Toulon, ontploften de magazijnen in de achtersteven van het slagschip Iéna, wat de dood veroorzaakte van 118 personen en er bijna 40 andere verwondde. De tijd nodig om de onderzoeken uit te voeren en de drijfkracht van het schip te verzekeren, werd dit gesleept tot ongeveer 300 meter van de batterij, op 250 meter van de oever, bij dieptes van 10 meter, om als schietschijf te dienen. Op de oever, ter hoogte van het slagschip, werd een platform ingericht, in de calanque de la Grille (geworden "de la Treille" op de recente I.G.N.-kaarten) om 240 mm Model 1881 of 1893 kanonnen afkomstig uit Brest en Cherbourg en 164,7 mm Model 1884 en 1888 kanonnen, afkomstig van de Calédonien (gemengd transport toegewezen aan de kanonniersschool van Toulon), op te nemen, om volle treffers in de bakboordzijde uit te voeren; terwijl andere schoten voorzien waren vanaf de gepantserde kruisers Condé en Latouche-Tréville alsook het lijnslagschip Suffren (quasi zusterschip van de Iéna) vanaf zee, schoten die, tussen de Mèdes en het platform van de 240 en 164,7, de inrichting van een wal vereisten om eventuele te lange schoten op te vangen. De schoten spreidden zich uit van 11/08/1909 tot 4/11/1909. Afgemaakt door kalibers van 164,7, 194, 240 en 305 mm, legde het wrak zich uiteindelijk op zijn stuurboordzijde op 2/12/1909, een zware zee die een einde maakte aan de uiterste weerstandscapaciteiten van het dappere doel. Het wrak werd toen overgeleverd aan schroothandelaars wier werken, onderbroken door de grote Oorlog, in verschillende campagnes uitgevoerd werden waarvan de tribulaties slechts in 1957 eindigden. Vandaag nog, blijft de stuurboordzijde op de bodem liggen en haar resten, evenzeer uiteengerukt als moeilijk identificeerbaar, zijn vanaf de oppervlakte zichtbaar. De exacte positie van het wrak is N 43° 01' 36" en E 006° 14' 26". Het is zeer mogelijk dat zowel de landartilleristen als de diverse met de ontmanteling belaste compagnieën het reduit van de batterij bezetten. Heden ten dage, volgens Philippe Caresse (zie bibliografie), blijft er geen spoor meer over van het aan land ingerichte platform en de resten van de ontstekings- en richtposten zijn verloren in de vegetatie. Tijdens ons bezoek ter plaatse, in mei 2010, wisten we niets van deze gebeurtenissen. Voorzien vanaf 1927 en begonnen in 1930, zal een tweede batterij (4 x 164,7 mm) gebouwd worden op een kam parallel aan die waartegen het reduit is aangebouwd. Deze uit het niets gebouwde batterij wordt dan de hoge batterij van de Mèdes, in tegenstelling tot de oude die ons bezighoudt die men voortaan zal aanduiden als: lage Mèdes. Het schijnt dat, in tegenstelling tot de batterij van de Galéasson, de oude geen verband met de nieuwe had. Toch, in een der lokalen van het reduit, vindt men de typische blauwe verf van de militaire bezetting van het Interbellum. Dit kan verklaard worden door de aanwezigheid, gedurende de zomers 1941 en 1942, van het personeel dat de promoties van de leerlingen van de School voor Marinegezondheid (geïnstalleerd in Montpellier van 1940 tot 1943) begeleidde. De reeds vermelde WC moet contemporain zijn met deze bezetting. Vanaf het noordoostelijke uiteinde van de lage batterij, naar het zuiden kijkend, onderscheidt men in de verte de vuurleidingspost van de hoge batterij, steeds bedekt met zijn camouflage te danken aan het genie van Pierre Gatier, schilder van de Marine. Vandaag is de lage batterij van de Mèdes vrij toegankelijk, in tegenstelling tot de hoge batterij, die zich op privéterrein bevindt.

Fortress of Toulon, Hyères islands, northeast point of the island of Porquerolles, 1846-1847. 31 m/alt. In old French, the substantive Mède designates both a green-colored precious stone and a synonym of mead. The Medes are also a people of Iran, but is that really important? If you are reading these lines, it is because either you wish to go there, or you are among those who have already had the chance to have been there. The site, superb, is one of those from which one would wish never to leave. Of the initial battery, planned as early as 1757 and set up only in 1794, it is difficult to distinguish the remains. For lack of having been able to consult a plan from that era, we do not know if the scarp wall, facing the sea, or even the enclosure wall, pierced with embrasures and barring the only access between sea and rock, date from that time? It is known that the battery underwent a first reorganization in 1813 when its armament was composed of 12 cannons and 4 mortars. But it is essentially the remodeling of 1846-1847 that is still visible today. The rock against which the barracks is backed was quarried to establish a singular construction that the atlas of coastal batteries of 1881 designates as "reduit assimilated to a tower (Model 1846) no. 1". As for the tower, we have here a building without equal in French fortification consisting of a rectangular parallelepiped of 38 x 10 m, on two levels, devoid of any defensive organ. There is not even a ditch, the hollows adjoining each small side of the reduit cannot be assimilated to it because provided with stairs and giving access to the lower level of the reduit. Let us note that the interior of the latter includes no staircase allowing to pass from one level to the other. This bombproof barracks consists of an alignment of rooms, connected, on the rock side, by a corridor open at each end to the exterior. The space between this corridor and the rock was used for, probably, the storage of various materials, covered and provided with masonry buttresses ensuring the junction between rock and building. The rock in question culminates about twenty meters higher than the battery, but its ridge extending towards the south very quickly reaches the level 132. Although nothing remains of it, it is very likely that an earth cover capped the roof of the barracks to cushion any impacts, certainly, but also to guard against any rock falls resulting from impacts on the natural wall. As will have been understood, neither the terrace, nor the main building, were arranged as a defensive organ. The construction stone, found in the enclosure wall and the bastionet preceding the entrance, seems to have been taken in situ (quartzites). The corner chains of the building, of its doors and windows are however enhanced with lighter stones giving a certain cachet to the whole. Both on the ground floor and on level -1, the circulation corridor is quite wide, on the other hand, the lower premises are clearly lower in ceiling. The building houses a cistern in the basement, as well as a powder magazine whose flanks are garnished with barbicans for ventilation. The already cited atlas indicates that the magazines of the reduit suffice for the ammunition, however, a second powder magazine will be dug in the rock, about ten meters beyond the reduit. The latter will have its entrance protected by the mass of a full traverse and the roof joining this traverse to the rocky wall that can be seen today is posterior to the plan of 1881. The said magazine consists of a simple storage room, of about 4 x 5 m, isolated from the rock by a ventilated space. No particular lighting device is discernible. In 1847, three platforms were set up at level 31. They were separated by full traverses, the one facing the magazine, cleared of its earth, being the middle one. The first, almost at the height of half of the reduit, still exists, while the third, at the beginning of the curve constituting the northeast end of the battery, no longer exists. Of the 10 cannons and two mortars planned in 1847, on April 1, 1880, although the battery had been declassified since July 10, 1875, there are still 4 rifled 30 cm cannons supplied with 156 rounds including 6 with canister and 20 ready to fire as well as two 32 cm mortars with plate supplied with 100 rounds. Platform no. 1 was garnished with three cannons, no. 2 with only one and the third served for the mortars. The arc covered by these pieces went from the direction of the point of Lequin in the southwest to that of the cape of Léoubes in the north-northeast. The personnel necessary for serving this transitional armament was 44 men provided by the 2nd and 3rd batteries of the 19 R.A. and the 6th battery of the 15 R.T.A.. About fifty infantrymen of the 2nd battalion of the 145th territorial brought, at mobilization, the strength of the battery to 94 men + an officer and…his horse. It is probable that at the time when the whole of Repentance became operational, the declassification of the Mèdes was finally effective. At the northeast point of the battery, there is still a kind of brick sentry box, with the appearance of a watchtower, seeming so frail that one is astonished to see it still there. Yet, it figures indeed on the plan of 1881. Finally, at the very end of the battery, a toilet was roughly built, probably much later because, indeed, the history of the Mèdes battery does not stop there. On March 12, 1907, in one of the basins of the arsenal of Toulon, the magazines in the rear of the battleship Iéna exploded, causing the death of 118 people and injuring nearly 40 others. The time to carry out the inquiries and ensure the buoyancy of the ship, it was towed to about 300 meters from the battery, 250 meters from the shore, in depths of 10 meters, in order to serve as a firing target. On the shore, at the level of the battleship, a platform was set up, in the calanque de la Grille (become "de la Treille" on recent I.G.N. maps) to receive 240 mm Model 1881 or 1893 guns from Brest and Cherbourg and 164.7 mm Model 1884 and 1888 guns, from the Calédonien (mixed transport assigned to the gunners' school of Toulon), in order to carry out full broadside shots into the port side; while other shots were planned from the armored cruisers Condé and Latouche-Tréville as well as the battleship Suffren (quasi sister ship of the Iéna) from the open sea, shots having required, between the Mèdes and the platform of the 240 and 164.7, the setup of a mound to absorb any over-long shots. The shots spread from 08/11/1909 to 11/04/1909. Massacred by calibers of 164.7, 194, 240 and 305 mm, the wreck finally lay down on its starboard side on 12/02/1909, a heavy sea having overcome the ultimate resistance capacities of the valiant target. The wreck was then delivered to scrap dealers whose works, interrupted by the Great War, were carried out in several campaigns whose tribulations ended only in 1957. Still today, the starboard side remains lying on the bottom and its remains, as dislocated as they are difficult to identify, are visible from the surface. The exact position of the wreck is N 43° 01' 36" and E 006° 14' 26". It is very possible that both the land artillerymen and the various companies in charge of the dismantlement occupied the reduit of the battery. Nowadays, according to Philippe Caresse (see bibliography), no trace remains of the platform set up on land and the remains of the firing and aiming posts are lost within the vegetation. During our visit on site, in May 2010, we knew nothing of these events. Projected as early as 1927 and begun in 1930, a second battery (4 x 164.7 mm) will be built on a ridge parallel to that against which the reduit is backed. This battery built ex-nihilo will then become the high battery of the Mèdes, as opposed to the old one occupying us which will henceforth be designated: low Mèdes. It seems that, contrary to the battery of Galéasson, the old one had no relation with the new one. Yet, in one of the rooms of the reduit, one finds the typical blue paint of the military occupation of the Interwar period. This can be explained by the presence, during the summers of 1941 and 1942, of the personnel supervising the promotions of the students of the Naval Health School (installed in Montpellier from 1940 to 1943). The already mentioned toilet must be contemporary with this occupation. From the northeast extremity of the low battery, looking south, one distinguishes in the distance the fire control post of the high battery, still covered with its camouflage due to the genius of Pierre Gatier, painter of the Navy. Today, the low battery of the Mèdes is freely accessible, contrary to the high battery, which is located on private land.

Pevnost Toulon, Hyèreské ostrovy, severovýchodní výběžek ostrova Porquerolles, 1846-1847. 31 m/n.m. Ve staré francouzštině podstatné jméno Mède označuje jak drahokam zelené barvy, tak synonymum pro medovinu. Médové jsou také lidem v Íránu, ale je to skutečně důležité? Pokud čtete tyto řádky, je to proto, že se tam buď chcete vydat, nebo patříte k těm, kteří již měli to štěstí tam být. Místo, nádherné, je jedním z těch, z nichž by si člověk přál nikdy neodcházet. Z počáteční baterie, plánované již od roku 1757 a zřízené teprve v roce 1794, je těžké rozeznat pozůstatky. Protože jsme nemohli nahlédnout do plánu z té doby, nevíme, zda eskapová zeď, obrácená k moři, nebo dokonce ohradní zeď, proražená střílnami a blokující jediný přístup mezi mořem a skálou, pocházejí z té doby? Je známo, že baterie prodělala první reorganizaci v roce 1813, kdy její výzbroj sestávala z 12 děl a 4 moždířů. Ale je to především přestavba z let 1846-1847, která je dodnes viditelná. Skála, k níž je přistavěna ubikace, byla vylámána, aby byl zřízen zvláštní stavbu, kterou atlas pobřežních baterií z roku 1881 označuje jako "reduit přirovnávaný k věži (Model 1846) č. 1". Co se týče věže, máme zde budovu bez obdoby ve francouzském opevnění sestávající z pravoúhlého rovnoběžnostěnu 38 x 10 m, o dvou úrovních, postrádající jakýkoli obranný orgán. Není zde ani příkop, prohlubně přiléhající ke každé krátké straně reduitu nemohou k němu být přirovnávány, protože jsou opatřeny schody a poskytují přístup k dolní úrovni reduitu. Všimněme si, že vnitřek posledně jmenovaného neobsahuje žádné schodiště umožňující přechod z jedné úrovně na druhou. Tato odolná ubikace se skládá z řady místností, spojených, na straně skály, chodbou otevřenou na každém konci ven. Prostor mezi touto chodbou a skálou byl využit pro, pravděpodobně, skladování různých materiálů, zakrytý a opatřený opěrami zdiva zajišťujícími spojení mezi skálou a budovou. Dotyčná skála vrcholí asi dvacet metrů výše než baterie, ale její hřeben směřující k jihu velmi rychle dosahuje kóty 132. Ačkoli z ní nic nezbylo, je velmi pravděpodobné, že zemní kryt zakrýval střechu ubikace, aby amortizoval eventuální zásahy, jistě, ale také, aby čelil eventuálním pádům kamenů resulting from impacts on the natural wall. Jak bylo pochopeno, ani terasa, ani obytná budova, nebyly upraveny jako obranný orgán. Stavební kámen, který se nachází v ohradní zdi a bastionetu před vstupem, se zdá být odebrán in situ (křemence). Nároží budovy, jejích dveří a oken jsou však zvýrazněny světlejšími kameny propůjčujícími celku jistou originalitu. Jak v přízemí, tak na úrovni -1, je oběhový chodba dost široká, naopak, dolní prostory jsou výrazně nižší stropem. Budova ukrývá cisternu v suterénu, stejně jako prachárnu, jejíž boky jsou opatřeny větracími otvory pro větrání. Již citovaný atlas uvádí, že sklady reduitu stačí pro munici, nicméně, druhá prachárna bude vyhloubena ve skále, asi deset metrů za reduitem. Tato poslední bude mít svůj vchod chráněn hmotou plné traversy a střecha spojující tuto traversu se skalní stěnou, kterou lze dnes vidět, je pozdější než plán z roku 1881. Zmíněný sklad se skládá z jednoduché skladovací místnosti, o rozměrech asi 4 x 5 m, oddělené od skály větraným prostorem. Žádné zvláštní osvětlovací zařízení není patrné. V roce 1847 byly na kótě 31 zřízeny tři platformy. Byly odděleny plnými traversami, ta čelící skladu, zbavená své zeminy, byla prostřední. První, téměř v úrovni poloviny reduitu, stále existuje, zatímco třetí, na počátku zaoblení tvořícího severovýchodní konec baterie, již neexistuje. Z 10 děl a dvou moždířů plánovaných v roce 1847, k 1. dubnu 1880, ačkoli baterie byla od 10. července 1875 deklasována, se ještě nachází 4 drážkovaná 30 cm děla zásobená 156 ranami z toho 6 kartáčovými a 20 připravenými k palbě stejně jako dva 32 cm moždíře s deskou zásobené 100 ranami. Platforma č. 1 byla opatřena třemi děly, č. 2 pouze jedním a třetí sloužila pro moždíře. Oblouk krytý těmito kusy šel od směru mysu Lequin na jihozápadě k tomu mysu Léoubes na sever-severovýchodě. Personál nezbytný pro obsluhu této přechodné výzbroje byl 44 mužů poskytnutých 2. a 3. baterií 19 R.A. a 6. baterií 15 R.T.A.. Asi padesát pěšáků 2. praporu 145. teritoriálního přineslo, při mobilizaci, stav baterie na 94 mužů + důstojník a… jeho kůň. Je pravděpodobné, že v době, kdy celá Repentance byla operační, deklasace Mèdes byla konečně účinná. Na severovýchodním výběžku baterie se stále nachází jakási strážní budka z cihel, s vzhledem strážní věžičky, vypadající tak křehce, že je překvapující ji tam ještě vidět. Přesto, figuruje opravdu na plánu z roku 1881. Konečně, úplně na konci baterie, byla hrubě postavena toaleta, pravděpodobně mnohem později, protože, skutečně, historie baterie Mèdes tam nekončí. 12. března 1907, v jedné z doků arzenálu Toulon, explodovaly skladiště v zádi bitevní lodi Iéna, způsobujíce smrt 118 osob a zranění téměř 40 dalších. Po provedení vyšetřování a zajištění plovatelnosti lodi, byla tato odtažena až asi 300 metrů od baterie, 250 metrů od břehu, v hloubkách 10 metrů, aby sloužila jako střelecký cíl. Na břehu, v úrovni bitevní lodi, byla zřízena platforma, v calanque de la Grille (stala se "de la Treille" na recentních I.G.N. mapách) pro přijetí 240 mm Model 1881 nebo 1893 děl z Brestu a Cherbourgu a 164,7 mm Model 1884 a 1888 děl, z Calédonien (smíšená doprava přidělená škole dělostřelců v Toulonu), aby provedla plné zásahy do levoboku; zatímco jiné střelby byly plánovány z pancéřových křižníků Condé a Latouche-Tréville stejně jako z bitevní lodi Suffren (quasi sesterská loď Iény) z volného moře, střelby vyžadující, mezi Mèdes a platformou 240 a 164,7, zřízení valu pro pohlcení eventuálních příliš dlouhých zásahů. Střelby se rozprostíraly od 11.08.1909 do 4.11.1909. Zmasakrována rážemi 164,7, 194, 240 a 305 mm, vrak se nakonec položil na svůj pravobok 2.12.1909, silné moře mělo navrch nad posledními odolnostními kapacitami statečného cíle. Vrak byl poté vydán železářům, jejichž práce, přerušené velkou Válkou, byly provedeny v několika kampaních, jejichž útrapy skončily až v roce 1957. Ještě dnes, pravobok zůstává ležet na dně a jeho zbytky, stejně roztrhané jako obtížně identifikovatelné, jsou viditelné z hladiny. Přesná poloha vraku je N 43° 01' 36" a E 006° 14' 26". Je velmi možné, že jak pozemní dělostřelci, tak různé společnosti odpovědné za demontáž, okupovaly reduit baterie. V dnešní době, podle Philippa Caresse (viz bibliografie), nezůstává žádná stopa po platformě zřízené na zemi a zbytky odpališť a zaměřovacích stanovišť jsou ztraceny v vegetaci. Během naší návštěvy na místě, v květnu 2010, jsme o těchto událostech nic nevěděli. Projektována již od roku 1927 a započata v roce 1930, bude druhá baterie (4 x 164,7 mm) postavena na hřebeni paralelním k tomu, k němuž je reduit přistavěn. Tato baterie postavená ex-nihilo se pak stane horní baterií Mèdes, na rozdíl od staré, která nás zaměstnává, kterou se bude od té doby označovat: dolní Mèdes. Zdá se, že na rozdíl od baterie Galéasson, stará neměla žádný vztah k nové. Přesto, v jedné z místností reduitu, se nachází typická modrá barva vojenské okupace meziválečného období. To lze vysvětlit přítomností, během let 1941 a 1942, personálu dohlížejícího na promoční ročníky žáků Námořní zdravotnické školy (instalované v Montpellier od roku 1940 do 1943). Již zmíněná toaleta musí být současná s touto okupací. Od severovýchodního konce dolní baterie, při pohledu na jih, rozlišuje se v dálce stanoviště řízení palby horní baterie, stále pokryté svým maskováním díky géniovi Pierra Gatiera, malíře Námořnictva. Dnes je dolní baterie Mèdes volně přístupná, na rozdíl od horní baterie, která se nachází na soukromém pozemku.