Place de Toulon, îles d'Hyères, nord-nord-est de l'île de Porquerolles, 1882-1884. 114 m/alt. Lorsque les progrès de l'artillerie eurent rendus désuètes les défenses de l'Île, tant du point de vue de leur efficacité que de leur nombre, il fut décidé de concentrer la protection de l'île et de ses approches en un seul site. Un avis de la Commission de défense des côtes, daté du 23 juin 1881 et approuvé le 24 août suivant, indique une volonté d'établir "sur le contrefort de ce nom", un ouvrage armé de 9 canons de 19 cm. Probablement n'est-il donc pas indiqué de prétendre qu'il a été construit par des détenus en guise de…repentance. Il semble que l'intention de bâtir un fort sur cette hauteur fut contemporaine de la commission présidée par Séré de Rivières, dès 1874. Un relevé des terrains fut effectué en 1880, mais il faudra attendre courant 1882 pour commencer les travaux et 1884 pour leur achèvement. La géographie des lieux rendait malaisé l'établissement d'un ouvrage suffisamment vaste pour l'armement envisagé. En fin de compte, on opta pour deux ouvrages que l'on désigna dans un premier temps batterie du centre et batterie nord. La première allait devenir le fort et la seconde est traitée dans un articulet distinct ; voir : Repentance (batteries annexes du fort de). Contrairement au fort de l'Éminence sur Port-Cros, le terrain ici était libre de toute construction antérieure. Même si son périmètre est assez tourmenté de par les limites imposées par le relief, le fort affecte globalement une forme rectangulaire, presque carrée même. Il est cerné par un fossé sec dont la défense était assurée depuis le mur à bahut de l'escarpe demi-détachée ainsi que par une seule caponnière, double, placée à gauche de l'entrée, sur une arête du terrain imposant à la branche ouest du fossé de gorge une impressionnante plongée. La contrescarpe est, au niveau de cette caponnière, en arceaux en décharge. Trois grandes chambrées jouxtent l'entrée de part et d'autre. Ces dernières possèdent, chacune, trois créneaux de fusillade braqués sur les glacis de la gorge et surmontés d'une baie d'éclairage. Dans le couloir de circulation, nous trouvons autant de puits de lumière qu'il y a de chambrées, mais ces puits s'ouvrent dans le sommet de la voûte en plein cintre plutôt que dans l'épaisseur du mur, et sont évasés dans leur partie inférieure. L'entrée du fort, en tunnel, ne permet plus de se rendre compte du type de pont-levis l'ayant équipée. Singulièrement, dans son tronçon intermédiaire, ce tunnel d'entrée affecte la forme d'un fer à cheval, forme que nous retrouverons dans le couloir d'accès à la caponnière de gorge. Celle-ci est particulière à plus d'un titre. En effet, sous peine d'avoir un angle mort trop important, la déclivité du terrain a imposé d'avancer les créneaux de fusillade battant le saillant I, ce qui n'a pu se faire qu'en ménageant une bretèche dans le flanc ouest. C'est, à notre connaissance, un cas unique et ce qui l'est tout autant, c'est qu'au cours de la première décennie du XXIè siècle, l'occupant des lieux, le père Séraphin, moine orthodoxe anachorète, a transformé l'endroit en chapelle. Il faut le voir pour le croire et, à le décrire ici, je prive, hélas, le lecteur de la surprise qui fut mienne en découvrant cette splendeur, sans m'y être attendu le moins du monde. Dans le plus pur style orthodoxe, tout en fioritures et polychromie, aidé occasionnellement par quelques jeunes religieux venus en retraite au fort, le père Séraphin a créé une véritable splendeur qui, nous ne nourrissons pas le moindre doute à cet égard, sera un jour inscrite au titre de patrimoine majeur de l'île. Depuis les fresques murales jusqu'aux meubles finement sculptés, tout a été fait à la main. Sa découverte et tant la présence que les explications de l'auteur initiateur de cette métamorphose resteront pour moi un des plus grands moments de l'aventure que représente l'IFF. À l'opposé du casernement, à un niveau inférieur, se trouvent, côte à côte, deux fours à pain dont nous estimons la capacité à environ 300 voire 350 rations chacun. Hélas, les parties métalliques ont disparu mais ils étaient de conception assez simple. La garnison du fort n'était pourtant que de 194 hommes. Peut-être faut-il voir dans cette surcapacité la trace de la volonté initiale de créer ici un authentique réduit doté d'une garnison de 900 hommes ? Sur le mur en vis-à-vis, demeurent les traces d'une pompe à eau. Le tunnel de l'entrée débouche pratiquement face à une énorme traverse creuse abritant la tête du monte-charge du magasin sous roc que l'on creusera en 1893. À l'intérieur de cette dernière, on peut remarquer deux culées latérales basses près de l'entrée, mais celles-ci sans ouverture sur l'extérieur, fut-ce une simple barbacane. On ne peut donc l'assimiler au Modèle 1879. Au sol, les emplacements des rails d'une double voie de 40 cm pour l'approvisionnement des pas de tir en munitions sont toujours visibles. Cette traverse se situe au centre du front de tête, orienté au nord-nord-ouest. Elle sépare deux paires de pas de tir pour autant de canons G de 24 cm Modèle 1876 sur affût P.C.. Sur l'un d'entre eux, un carillon de cinq cloches avec un clavier pour le moins artisanal et original a été monté. En arrière du pas de tir le plus à gauche, nous trouvons trois entrées de souterrains. Une revient vers la gorge et, descendant, donne accès au magasin à poudre initial, d'une capacité de 76 tonnes et accolé à la gauche du casernement, un niveau plus bas cependant. Une autre donne accès au mur à bahut du front ouest, et la troisième au magasin sous roc. Ce dernier, propre mais ferraillé à l'exception de quelques éléments très rouillés du monte-charge, comprend l'habituel atelier de chargement et un local de stockage des poudres. Nous y relevons aussi deux grandes niches dépourvues de traces de gonds, ce qui nous inciterait à penser que des armoires de bois et zinc y étaient poussées pour le stockage des artifices. Néanmoins, le fait de trouver l'une des deux sur le palier intermédiaire de l'escalier d'accès ne plaide pas pour cette option. Nous noterons l'habituel (pour les batteries de côte) égout recueillant les eaux de condensation et taillé dans le roc, ainsi qu'une sorte de puits dont l'eau affleurait le niveau du radier des galeries, creusé dans le flanc de la galerie principale. Le poste de commandement et de direction de tir, transformé pour l'heure en bibliothèque et salle de lecture, coiffe le casernement. En arrière du quatrième pas de tir, demeure une borne fontaine. Le bastionnet de l'angle nord, pour faire simple, au saillant III, comporte un portail d'où il était possible de gagner l'entrée de la batterie annexe. Notons un singulier décrochement dans l'escarpe de la gorge, tout à la droite du casernement, décrochement pourvu d'un créneau de tir se situant au niveau de la manutention. Enfin, sur les glacis, non loin de ce même saillant IV, nous avons repéré une singulière construction faite de deux murs parallèles surmontés d'une forte partie métallique montée et basculant sur un axe. Son usage nous échappe totalement. Notons enfin que la position du fort et de ses deux batteries annexes n'autorisaient des actions que dans la rade. Les crêtes, plus hautes, des côtes sud et est ne leur permettant pas d'action vers le large. Pour cela, il faudra attendre la construction de la batterie haute des Mèdes dans l'Entre-deux-guerres, mais c'est là une autre histoire. La Méditerranée étant sous domination alliée durant la première guerre mondiale, les canons furent retirés au profit du front terrestre. Nous n'avons trouvé aucune mention d'occupation militaire pour la période 1940-1944, mais, dans le doute, le 1 août 1944, la flotte alliée souhaitant reconquérir Porquerolles, envoya vers l'ensemble de la Repentance 27 coups de 340 mm depuis le cuirassé La Lorraine, 24 de 152 mm du croiseur léger Omaha, 26 de 152 mm du croiseur Montcalm et 44 coups de 138 mm du contre-torpilleur Le Fantasque. Assise sur une crête et échappant aux vues du large, la position ne semble pas avoir eu à déplorer beaucoup de coups au but ; pour demeurer concrets, hormis la façade de la traverse n° 4 de la batterie annexe de 24 cm comportant des dégâts, nous n'avons rien pu constater comme effet de ce bombardement. En 1978, le fort fut affecté au parc national de Port-Cros et, en 1996, s'y établit la congrégation monastique de Simonos Petra du mont Athos (Grèce) qui entama la restauration des lieux tout les rebaptisant monastère Sainte Marie du Désert. Le père Séraphin y réside généralement seul et sa volonté de faire connaître le patrimoine le poussa même à participer au forum international de la fortification qui eut lieu au fort de Bourlémont en octobre 2002. Aujourd'hui (04/2010), nous pensons pouvoir écrire que tous les travaux urgents ont été réalisés. Le fort est dans un état rarement rencontré et semble pouvoir affronter gaillardement les décennies à venir. Il n'est en principe pas ouvert au public, mais le père Séraphin est un homme de bien. Le fort fut inscrit à l'inventaire des monuments historiques par l'arrêté du 20 janvier 1989.

Festung von Toulon, Hyères-Inseln, Nord-Nordost der Insel Porquerolles, 1882-1884. 114 M/ü. M. Als die Fortschritte der Artillerie die Verteidigungsanlagen der Insel, sowohl hinsichtlich ihrer Effizienz als auch ihrer Anzahl, veraltet hatten, wurde beschlossen, den Schutz der Insel und ihrer Zugänge an einem einzigen Standort zu konzentrieren. Eine Mitteilung der Kommission für Küstenverteidigung vom 23. Juni 1881, genehmigt am 24. August desselben Jahres, weist auf den Willen hin, "auf dem gleichnamigen Vorsprung" ein Werk mit 9 Kanonen 19 cm zu errichten. Es ist daher wahrscheinlich nicht angebracht zu behaupten, es sei von Gefangenen als… Reue gebaut worden. Es scheint, dass die Absicht, ein Fort auf dieser Höhe zu bauen, zeitgleich mit der von Séré de Rivières geleiteten Kommission ab 1874 bestand. Eine Vermessung der Gelände wurde 1880 durchgeführt, aber es dauerte bis 1882, um mit den Arbeiten zu beginnen, und 1884 bis zu ihrer Fertigstellung. Die Geographie des Ortes erschwerte die Errichtung eines ausreichend großen Werkes für die geplante Bewaffnung. Letztendlich entschied man sich für zwei Werke, die zunächst als Zentralbatterie und Nordbatterie bezeichnet wurden. Die erste sollte das Fort werden und die zweite wird in einem separaten Artikel behandelt; siehe: Repentance (Nebenbatterien des Forts). Im Gegensatz zum Fort der Éminence auf Port-Cros war das Gelände hier frei von jeglicher früherer Bebauung. Auch wenn sein Umfang aufgrund der reliefbedingten Grenzen ziemlich unruhig ist, hat das Fort insgesamt eine rechteckige, fast quadratische Form. Es ist von einem trockenen Graben umgeben, dessen Verteidigung von der Brustwehr der halb abgetrennten Escarpe sowie durch eine einzige, doppelte Kaponiere gewährleistet wurde, die links des Eingangs auf einem Geländegrat platziert war, der dem westlichen Ast des Kehlgrabens einen beeindruckenden Sturz verlieh. Die Kontreskarpe ist auf Höhe dieser Kaponiere in Entlastungsbögen ausgeführt. Drei große Stuben grenzen beidseits an den Eingang. Diese besitzen jeweils drei Gewehrscharten, die auf die Glacis der Kehle gerichtet und von einem Beleuchtungsfenster überragt sind. Im Verkehrskorridor finden wir ebenso viele Lichtschächte wie Stuben, aber diese Schächte öffnen sich eher im Scheitel des Tonnengewölbes als in der Dicke der Mauer und sind in ihrem unteren Teil erweitert. Der Tunneleingang des Forts erlaubt es nicht mehr, die Art der ihn ausrüstenden Zugbrücke zu erkennen. Seltsamerweise nimmt dieser Eingangstunnel in seinem mittleren Abschnitt die Form eines Hufeisens an, eine Form, die wir im Zugangskorridor zur Kehlkaponiere wiederfinden werden. Diese ist in mehrfacher Hinsicht besonders. Tatsächlich zwang die Geländeneigung, um einen zu großen toten Winkel zu vermeiden, das Vorschieben der Gewehrscharten, die den Saillant I bestreichen, was nur durch eine Bresche in der Westflanke möglich war. Dies ist, unseres Wissens, ein einzigartiger Fall und ebenso einzigartig ist, dass im Laufe des ersten Jahrzehnts des 21. Jahrhunderts der Bewohner des Ortes, Vater Séraphin, ein orthodoxer anachoretischer Mönch, den Ort in eine Kapelle verwandelte. Man muss es gesehen haben, um es zu glauben, und indem ich es hier beschreibe, beraube ich den Leser leider der Überraschung, die meine war, als ich diese Pracht entdeckte, ohne im Geringsten damit gerechnet zu haben. Im reinsten orthodoxen Stil, mit Schnörkeln und Polychromie, gelegentlich unterstützt von einigen jungen Religiösen, die im Fort zur Retreat waren, hat Vater Séraphin eine wahre Pracht geschaffen, die, wir hegen keinen Zweifel daran, eines Tages als bedeutendes Kulturerbe der Insel eingetragen werden wird. Von den Wandfresken bis zu den fein geschnitzten Möbeln wurde alles von Hand gemacht. Seine Entdeckung und sowohl die Gegenwart als auch die Erklärungen des Urhebers dieser Verwandlung bleiben für mich einer der größten Momente des Abenteuers, das die IFF darstellt. Dem Kasernenbau gegenüber, auf einer niedrigeren Ebene, befinden sich nebeneinander zwei Brotöfen, deren Kapazität wir auf etwa 300 bzw. 350 Rationen each schätzen. Leider sind die metallenen Teile verschwunden, aber sie waren von recht einfacher Konzeption. Die Garnison des Forts betrug jedoch nur 194 Mann. Vielleicht ist in dieser Überkapazität die Spur des anfänglichen Willens zu sehen, hier einen echten Reduit mit einer Garnison von 900 Mann zu schaffen? An der gegenüberliegenden Wand verbleiben Spuren einer Wasserpumpe. Der Tunneleingang mündet praktisch gegenüber einer enormen hohlen Traverse, die den Kopf des Lastenaufzugs des Felsenmagazins beherbergt, das 1893 gegraben werden wird. In ihrem Inneren kann man zwei niedrige seitliche Widerlager in der Nähe des Eingangs bemerken, jedoch ohne Öffnung nach außen, sei es eine einfache Barbakane. Man kann sie daher nicht dem Modell 1879 gleichsetzen. Am Boden sind die Positionen der Schienen einer Doppelspur von 40 cm für die Munitionsversorgung der Geschützstände immer sichtbar. Diese Traverse befindet sich im Zentrum der Front, nach Nord-Nordwest ausgerichtet. Sie trennt zwei Paare von Geschützständen für ebenso viele G-Kanonen 24 cm Modell 1876 auf P.C.-Lafette. Auf einem von ihnen wurde ein Carillon aus fünf Glocken mit einer mindestens handwerklich und originellen Tastatur montiert. Hinter dem am weitesten links liegenden Geschützstand finden wir drei Eingänge zu unterirdischen Gängen. Einer führt zurück zur Kehle und, absteigend, gibt Zugang zum ursprünglichen Pulvermagazin mit einer Kapazität von 76 Tonnen, das links an den Kasernenbau angebaut ist, jedoch eine Ebene tiefer. Ein anderer gibt Zugang zur Brustwehr der Westfront, und der dritte zum Felsenmagazin. Letzteres, sauber aber mit Ausnahme einiger sehr verrosteter Teile des Lastenaufzugs verschrottet, umfasst die übliche Ladewerkstatt und einen Lagerraum für Pulver. Wir verzeichnen auch zwei große Nischen ohne Spuren von Angeln, was uns zu der Annahme verleiten würde, dass dort Holz- und Zinkschränke für die Lagerung von Zündern geschoben wurden. Dennoch spricht die Tatsache, dass eine der beiden auf der Zwischenetage des Zugangstreppenhauses gefunden wurde, nicht für diese Option. Wir werden den üblichen (für Küstenbatterien) Abwasserkanal vermerken, der Kondenswasser sammelt und in den Felsen gehauen ist, sowie eine Art Brunnen, dessen Wasser das Niveau der Sohlbank der Galerien erreichte, in die Flanke der Hauptgalerie gegraben. Der Kommando- und Feuerleitposten, vorübergehend in eine Bibliothek und Lesesaal umgewandelt, krönt den Kasernenbau. Hinter dem vierten Geschützstand verbleibt ein Wasserspender. Das Bastionett der Nordecke, vereinfacht gesagt, am Saillant III, umfasst ein Portal, von dem aus man den Eingang der Nebenbatterie erreichen konnte. Wir bemerken einen eigenartigen Absatz in der Escarpe der Kehle, ganz rechts des Kasernenbaus, ein Absatz, der mit einer Schießscharte auf Höhe des Manipulationsbereichs versehen ist. Schließlich haben wir auf den Glacis, nicht weit von diesem selben Saillant IV, eine eigenartige Konstruktion ausgemacht, bestehend aus zwei parallelen Wänden, über denen ein starkes metallenes Teil montiert war und sich um eine Achse kippen ließ. Ihre Verwendung entgeht uns völlig. Abschließend sei vermerkt, dass die Position des Forts und seiner zwei Nebenbatterien nur Aktionen in der Reede erlaubte. Die höheren Kämme der Süd- und Ostküste erlaubten ihnen keine Aktionen zur See. Dafür musste man den Bau der oberen Batterie der Mèdes in der Zwischenkriegszeit abwarten, aber das ist eine andere Geschichte. Da das Mittelmeer während des Ersten Weltkriegs unter alliierter Kontrolle stand, wurden die Kanonen zugunsten der Landfront entfernt. Wir haben keinen Hinweis auf militärische Besetzung für den Zeitraum 1940-1944 gefunden, aber im Zweifel schickte die alliierte Flotte, die Porquerolles zurückerobern wollte, am 1. August 1944 27 Schuss 340 mm vom Schlachtschiff La Lorraine, 24 Schuss 152 mm vom Leichten Kreuzer Omaha, 26 Schuss 152 mm vom Kreuzer Montcalm und 44 Schuss 138 mm vom Zerstörer Le Fantasque auf den gesamten Repentance-Komplex. Auf einem Grat sitzend und der Sicht von See entzogen, scheint die Stellung nicht viele Treffer erlitten zu haben; um konkret zu bleiben, abgesehen von der Fassade der Traverse Nr. 4 der 24 cm Nebenbatterie, die Schäden aufweist, konnten wir keine Auswirkungen dieses Bombardements feststellen. 1978 wurde das Fort dem Nationalpark Port-Cros zugewiesen und 1996 ließ sich dort die klösterliche Kongregation von Simonos Petra vom Berg Athos (Griechenland) nieder, die die Restaurierung der Orte begann und sie in Kloster Sainte Marie du Désert umbenannte. Vater Séraphin wohnt dort generally allein und sein Wille, das Erbe bekannt zu machen, trieb ihn sogar dazu, am internationalen Fortifikationsforum teilzunehmen, das im Oktober 2002 im Fort Bourlémont stattfand. Heute (04/2010) glauben wir schreiben zu können, dass alle dringenden Arbeiten durchgeführt wurden. Das Fort ist in einem selten anzutreffenden Zustand und scheint den kommenden Jahrzehnten kräftig trotzen zu können. Es ist grundsätzlich nicht für die Öffentlichkeit zugänglich, aber Vater Séraphin ist ein guter Mensch. Das Fort wurde durch Erlass vom 20. Januar 1989 in das Inventar der historischen Denkmäler eingetragen.

Vesting van Toulon, Hyères-eilanden, noord-noordoost van het eiland Porquerolles, 1882-1884. 114 m/alt. Toen de vooruitgang van de artillerie de verdedigingen van het eiland, zowel wat hun doeltreffendheid als hun aantal betreft, verouderd hadden gemaakt, werd besloten de bescherming van het eiland en zijn toegangen op één enkele site te concentreren. Een kennisgeving van de Commissie voor Kustverdediging, gedateerd 23 juni 1881 en goedgekeurd op 24 augustus daaropvolgend, wijst op een wil om "op de gelijknamige uitloper" een werk bewapend met 9 kanonnen 19 cm te vestigen. Waarschijnlijk is het dus niet aangewezen te beweren dat het door gevangenen werd gebouwd als… boetedoening. Het schijnt dat de intentie om een fort op deze hoogte te bouwen contemporain was met de commissie voorgezeten door Séré de Rivières, vanaf 1874. Een opmeting van de terreinen werd uitgevoerd in 1880, maar het zou duren tot 1882 om met de werken te beginnen en 1884 voor hun voltooiing. De geografie van de plaats maakte de vestiging van een werk voldoende groot voor de voorziene bewapening lastig. Uiteindelijk opteerde men voor twee werken die in een eerste tijd als centrumbatterij en noordbatterij werden aangeduid. De eerste zou het fort worden en de tweede wordt behandeld in een afzonderlijk artikel; zie: Repentance (aanvullende batterijen van het fort). In tegenstelling tot het fort van de Éminence op Port-Cros was het terrein hier vrij van eerdere constructies. Zelfs als zijn omtrek vrij bewogen is door de door het reliëf opgelegde grenzen, heeft het fort globaal een rechthoekige, bijna vierkante vorm. Het wordt omringd door een droge gracht waarvan de verdediging verzekerd werd vanaf de borstwering van de half-afzonderlijke escarpe evenals door een enkele, dubbele caponnière, geplaatst links van de ingang, op een kam van het terrein die de westelijke tak van de keelgracht een indrukwekkende duik oplegt. De contrescarpe is, op het niveau van deze caponnière, in ontladingsbogen. Drie grote slaapzalen grenzen aan de ingang aan weerszijden. Deze laatste bezitten, elk, drie geweersleuven gericht op de glacis van de keel en overwelfd door een verlichtingsvenster. In de circulatiegang vinden we evenveel lichtputten als er slaapzalen zijn, maar deze putten openen zich in de top van het tongewelf eerder dan in de dikte van de muur, en zijn wijd uitlopend in hun onderste deel. De ingang van het fort, in tunnel, laat niet meer toe zich rekenschap te geven van het type ophaalbrug dat het uitgerust had. Eigenaardig genoeg, in zijn tussengedeelte, neemt deze ingangstunnel de vorm aan van een hoefijzer, vorm die we zullen terugvinden in de toegangsgang tot de keelcaponnière. Deze is bijzonder om meer dan één reden. Inderdaad, op straffe van een te belangrijke dode hoek, heeft de helling van het terrein het naar voren schuiven van de geweersleuven bestrijkend de saillant I opgelegd, wat niet kon gebeuren dan door het voorzien van een uitkraging in de westelijke flank. Het is, voor zover wij weten, een uniek geval en wat eveneens uniek is, is dat in de loop van het eerste decennium van de 21e eeuw, de bewoner van de plaats, vader Séraphin, orthodoxe anachoretische monnik, de plaats getransformeerd heeft in kapel. Men moet het zien om het te geloven en, door het hier te beschrijven, ontneem ik, helaas, de lezer de verrassing die de mijne was bij het ontdekken van deze pracht, zonder er in het minst op te hebben gerekend. In de zuiverste orthodoxe stijl, vol franjes en polychromie, af en toe geholpen door enkele jonge religieuzen op retraite in het fort, heeft vader Séraphin een ware pracht gecreëerd die, we koesteren er de minste twijfel niet over, ooit ingeschreven zal worden als belangrijk erfgoed van het eiland. Van de muurfresco's tot de fijn gesneden meubels, alles werd met de hand gedaan. Zijn ontdekking en zowel de aanwezigheid als de verklaringen van de auteur-initiator van deze metamorfose zullen voor mij een van de grootste momenten blijven van het avontuur dat de IFF vertegenwoordigt. Tegenover de kazernering, op een lager niveau, bevinden zich, zij aan zij, twee broodovens waarvan we de capaciteit schatten op ongeveer 300 zelfs 350 rantsoenen elk. Helaas, de metalen delen zijn verdwenen maar ze waren van vrij eenvoudige conceptie. De bezetting van het fort was nochtans slechts 194 man. Misschien moet men in deze overcapaciteit het spoor zien van de initiële wil om hier een authentiek reduit te creëren voorzien van een bezetting van 900 man? Op de tegenoverliggende muur, blijven de sporen van een waterpomp. De tunnel van de ingang komt praktisch uit tegenover een enorme holle traverse die het hoofd van de goederenlift van het rotsmagazijn herbergt dat in 1893 zal worden uitgegraven. Binnenin deze laatste, kan men twee lage zijelijke landhoofden nabij de ingang opmerken, maar deze zonder opening naar de buitenkant, ware het een eenvoudige barbacane. Men kan het dus niet gelijkstellen aan het Model 1879. Op de grond, de plaatsen van de rails van een dubbelspoor van 40 cm voor de bevoorrading van de schietplaatsen met munitie zijn altijd zichtbaar. Deze traverse bevindt zich in het centrum van de frontkop, georiënteerd naar het noord-noordwest. Zij scheidt twee paren schietplaatsen voor evenveel G kanonnen 24 cm Model 1876 op P.C.-affuit. Op een ervan, werd een klokkenspel van vijf klokken met een klavier op zijn minst ambachtelijk en origineel gemonteerd. Achter de meest linkse schietplaats, vinden we drie ingangen van ondergrondse gangen. Een keert terug naar de keel en, dalend, geeft toegang tot het initiële kruitmagazijn, met een capaciteit van 76 ton en tegen de linkerkant van de kazernering aangebouwd, een niveau lager echter. Een andere geeft toegang tot de borstwering van het westfront, en de derde tot het rotsmagazijn. Dit laatste, proper maar gesloopt op enkele zeer verroeste elementen van de goederenlift na, omvat de gebruikelijke laadwerkplaats en een lokaal voor opslag van kruiden. We noteren er ook twee grote nissen verstoken van sporen van hengsels, wat ons zou aanzetten te denken dat houten en zinken kasten er werden geschoven voor de opslag van ontstekingsmiddelen. Desalniettemin, het feit een van de twee te vinden op de tussenverdieping van de toegangstrap pleit niet voor deze optie. We zullen de gebruikelijke (voor kustbatterijen) afvoer opmerken die condensatiewater opvangt en in de rots uitgehouwen, evenals een soort put waarvan het water het niveau van de drempel van de galerijen bereikte, uitgegraven in de flank van de hoofdgalerij. De commandopost en vuurleiding, voorlopig omgevormd tot bibliotheek en leeszaal, overdekt de kazernering. Achter de vierde schietplaats, blijft een waterpunt. Het bastionnet van de noordhoek, om het simpel te houden, op de saillant III, omvat een portaal vanwaar het mogelijk was de ingang van de aanvullende batterij te bereiken. We merken een eigenaardige insprong in de escarpe van de keel, helemaal rechts van de kazernering, insprong voorzien van een schietgat zich bevindend op het niveau van de manutentie. Tenslotte, op de glacis, niet ver van dezezelfde saillant IV, hebben we een eigenaardige constructie opgemerkt bestaande uit twee parallelle muren overwelfd door een sterk metalen deel gemonteerd en kantelend op een as. Zijn gebruik ontgaat ons volledig. We merken tenslotte op dat de positie van het fort en zijn twee aanvullende batterijen enkel acties in de rede toelieten. De kammen, hoger, van de zuid- en oostkust lieten hen geen actie naar zee toe. Daarvoor zal men de bouw moeten afwachten van de hoge batterij van de Mèdes in het Interbellum, maar dat is een ander verhaal. De Middellandse Zee zijnde onder geallieerde dominantie tijdens de eerste wereldoorlog, werden de kanonnen verwijderd ten voordele van het landfront. We hebben geen vermelding gevonden van militaire bezetting voor de periode 1940-1944, maar, in twijfel, op 1 augustus 1944, de geallieerde vloot wenste Porquerolles te heroveren, zond naar het geheel van de Repentance 27 schoten 340 mm van het slagschip La Lorraine, 24 van 152 mm van de lichte kruiser Omaha, 26 van 152 mm van de kruiser Montcalm en 44 schoten 138 mm van de torpedobootjager Le Fantasque. Gezetend op een kam en ontsnappend aan de zichten van zee, schijnt de positie niet veel treffers te hebben moeten betreuren; om concreet te blijven, behalve de gevel van de traverse nr. 4 van de aanvullende batterij van 24 cm die schade vertoonde, hebben we niets kunnen vaststellen als effect van dit bombardement. In 1978 werd het fort toegewezen aan het nationaal park Port-Cros en, in 1996, vestigde zich er de monastieke congregatie van Simonos Petra van de berg Athos (Griekenland) die de restauratie van de plaatsen begon en ze herdoopte tot klooster Sainte Marie du Désert. Vader Séraphin verblijft er gewoonlijk alleen en zijn wil het erfgoed bekend te maken dreef hem zelfs deel te nemen aan het internationaal forum van de vestingbouw dat plaatsvond in het fort van Bourlémont in oktober 2002. Vandaag (04/2010), denken we te kunnen schrijven dat alle dringende werken zijn uitgevoerd. Het fort is in een zelden aangetroffen staat en schijnt flink de komende decennia te kunnen trotseren. Het is in principe niet open voor het publiek, maar vader Séraphin is een goed mens. Het fort werd ingeschreven in de inventaris van historische monumenten bij besluit van 20 januari 1989.

Fortress of Toulon, Hyères islands, north-northeast of the island of Porquerolles, 1882-1884. 114 m/alt. When the progress of artillery had made the island's defenses obsolete, both in terms of their efficiency and their number, it was decided to concentrate the protection of the island and its approaches in a single site. A notice from the Coastal Defense Commission, dated June 23, 1881 and approved on August 24 following, indicates a desire to establish "on the buttress of that name", a work armed with 9 19 cm guns. It is therefore probably not appropriate to claim that it was built by prisoners as... repentance. It seems that the intention to build a fort on this height was contemporary with the commission chaired by Séré de Rivières, from 1874. A survey of the land was carried out in 1880, but it would take until 1882 to begin work and 1884 for their completion. The geography of the place made the establishment of a work sufficiently vast for the envisaged armament difficult. In the end, two works were chosen which were initially designated center battery and north battery. The first was to become the fort and the second is treated in a separate article; see: Repentance (auxiliary batteries of the fort). Unlike the fort of Éminence on Port-Cros, the terrain here was free of any prior construction. Even if its perimeter is quite tormented due to the limits imposed by the relief, the fort overall assumes a rectangular, almost square shape. It is surrounded by a dry ditch whose defense was ensured from the parapet wall of the semi-detached scarp as well as by a single, double caponier, placed to the left of the entrance, on a ridge of the terrain imposing an impressive plunge on the western branch of the gorge ditch. The counterscarp is, at the level of this caponier, in relieving arches. Three large quarters adjoin the entrance on either side. The latter each have three rifle embrasures aimed at the glacis of the gorge and surmounted by a lighting window. In the circulation corridor, we find as many light wells as there are quarters, but these wells open in the top of the barrel vault rather than in the thickness of the wall, and are flared in their lower part. The entrance to the fort, in a tunnel, no longer allows one to ascertain the type of drawbridge that equipped it. Singularly, in its intermediate section, this entrance tunnel assumes the shape of a horseshoe, a shape that we will find again in the access corridor to the gorge caponier. The latter is particular for more than one reason. Indeed, under penalty of having too large a dead angle, the slope of the terrain imposed advancing the rifle embrasures sweeping saliant I, which could only be done by providing a machicolation in the western flank. It is, to our knowledge, a unique case and what is equally unique is that during the first decade of the 21st century, the occupant of the place, Father Séraphin, an Orthodox anchorite monk, transformed the place into a chapel. One must see it to believe it and, by describing it here, I unfortunately deprive the reader of the surprise that was mine when discovering this splendor, without having expected it in the least. In the purest Orthodox style, all in flourishes and polychromy, occasionally helped by some young religious come on retreat to the fort, Father Séraphin created a true splendor which, we do not nourish the slightest doubt in this regard, will one day be registered as major heritage of the island. From the wall frescoes to the finely carved furniture, everything was done by hand. Its discovery and both the presence and the explanations of the author-initiator of this metamorphosis will remain for me one of the greatest moments of the adventure that the IFF represents. Opposite the barracks, at a lower level, are found, side by side, two bread ovens whose capacity we estimate at about 300 even 350 rations each. Alas, the metallic parts have disappeared but they were of quite simple conception. The garrison of the fort was however only 194 men. Perhaps one should see in this overcapacity the trace of the initial will to create here an authentic reduit endowed with a garrison of 900 men? On the opposite wall, remain the traces of a water pump. The tunnel of the entrance emerges practically facing an enormous hollow traverse sheltering the head of the hoist of the rock magazine that would be dug in 1893. Inside the latter, one can notice two low lateral abutments near the entrance, but these without opening to the exterior, be it a simple barbican. One cannot therefore assimilate it to the Model 1879. On the ground, the locations of the rails of a double track of 40 cm for the supply of the firing platforms with ammunition are always visible. This traverse is situated at the center of the head front, oriented to the north-northwest. It separates two pairs of firing platforms for as many G guns 24 cm Model 1876 on P.C. mount. On one of them, a carillon of five bells with a keyboard at the very least artisanal and original was mounted. Behind the leftmost firing platform, we find three entrances to underground passages. One returns towards the gorge and, descending, gives access to the initial powder magazine, with a capacity of 76 tons and adjoining the left of the barracks, one level lower however. Another gives access to the parapet wall of the west front, and the third to the rock magazine. The latter, clean but scrapped with the exception of some very rusted elements of the hoist, comprises the usual loading workshop and a storage room for powders. We also note two large niches devoid of traces of hinges, which would lead us to think that wooden and zinc cabinets were pushed there for the storage of artifices. Nevertheless, the fact of finding one of the two on the intermediate landing of the access staircase does not plead for this option. We will note the usual (for coastal batteries) gutter collecting condensation water and cut in the rock, as well as a sort of well whose water reached the level of the invert of the galleries, dug in the flank of the main gallery. The command and fire control post, transformed for the time being into a library and reading room, tops the barracks. Behind the fourth firing platform, remains a water fountain. The bastion of the north angle, to put it simply, at saliant III, comprises a portal from where it was possible to reach the entrance of the auxiliary battery. Let us note a singular setback in the scarp of the gorge, quite to the right of the barracks, setback provided with an embrasure situated at the level of the handling. Finally, on the glacis, not far from this same saliant IV, we spotted a singular construction made of two parallel walls surmounted by a strong metallic part mounted and pivoting on an axis. Its use completely escapes us. Let us finally note that the position of the fort and its two auxiliary batteries only authorized actions in the roadstead. The higher ridges of the south and east coasts not allowing them action towards the open sea. For that, one would have to wait for the construction of the high battery of the Mèdes in the Interwar period, but that is another story. The Mediterranean being under Allied domination during the First World War, the guns were removed for the benefit of the land front. We found no mention of military occupation for the period 1940-1944, but, in doubt, on August 1, 1944, the Allied fleet wishing to recapture Porquerolles, sent towards the whole of the Repentance 27 shots of 340 mm from the battleship La Lorraine, 24 of 152 mm from the light cruiser Omaha, 26 of 152 mm from the cruiser Montcalm and 44 shots of 138 mm from the destroyer Le Fantasque. Seated on a ridge and escaping the views from the open sea, the position does not seem to have had to deplore many hits; to remain concrete, apart from the facade of traverse no. 4 of the auxiliary 24 cm battery having damage, we could observe no effect of this bombardment. In 1978, the fort was assigned to the Port-Cros national park and, in 1996, the monastic congregation of Simonos Petra from Mount Athos (Greece) established itself there, beginning the restoration of the places while renaming them monastery Sainte Marie du Désert. Father Séraphin generally resides there alone and his will to make the heritage known even pushed him to participate in the international fortification forum that took place at the fort of Bourlémont in October 2002. Today (04/2010), we think we can write that all urgent works have been carried out. The fort is in a rarely encountered state and seems able to boldly face the coming decades. It is in principle not open to the public, but Father Séraphin is a good man. The fort was registered in the inventory of historical monuments by the order of January 20, 1989.

Pevnost Toulon, Hyèreské ostrovy, sever-severovýchod ostrova Porquerolles, 1882-1884. 114 m/n.m. Když pokrok dělostřelectva učinil obrany ostrova zastaralými, a to jak z hlediska jejich účinnosti, tak jejich počtu, bylo rozhodnuto soustředit ochranu ostrova a jeho přístupů na jediné místo. Oznámení Komise pro obranu pobřeží ze dne 23. června 1881, schválené 24. srpna téhož roku, ukazuje na vůli zřídit "na stejnojmenném výběžku" dílo vyzbrojené 9 děly 19 cm. Pravděpodobně tedy není vhodné tvrdit, že bylo postaveno vězni jako... pokání. Zdá se, že záměr postavit pevnost na této výšce byl současný s komisí předsedanou Séré de Rivières, od roku 1874. Zaměření pozemků bylo provedeno v roce 1880, ale trvalo do roku 1882, než se začalo s pracemi, a do roku 1884, než byly dokončeny. Geografie místa ztěžovala zřízení dostatečně rozsáhlého díla pro plánovanou výzbroj. Nakonec bylo zvoleno dvou děl, která byla zpočátku označena jako středová baterie a severní baterie. První se měla stát pevností a druhá je pojednána v samostatném článku; viz: Repentance (pomocné baterie pevnosti). Na rozdíl od pevnosti Éminence na Port-Cros bylo zdejší území prosté jakékoli předchozí zástavby. I když je jeho obvod dosti členitý kvůli limitům daným reliéfem, pevnost celkově má obdélníkový, téměř čtvercový tvar. Je obklopena suchým příkopem, jehož obrana byla zajištěna z parapetu polosamostatné eskarpy a jedinou, dvojitou kaponiérou, umístěnou vlevo od vstupu, na hřebeni terénu, který západní větvi hrdlového příkopu vnucuje působivý pád. Kontreskarp je v úrovni této kaponiéry v odlehčovacích obloucích. Tři velké ubikace přiléhají ke vstupu na obou stranách. Ty mají každá tři střílny namířené na glacis hrdla a překonané osvětlovacím oknem. V oběhové chodbě nacházíme stejný počet světlíků jako ubikací, ale tyto světlíky se otevírají spíše v temeni valené klenby než v tloušťce zdi a jsou ve spodní části rozšířeny. Vstup do pevnosti, v tunelu, již neumožňuje poznat typ padacího mostu, který ji vybavoval. Zvláštně, ve své střední části, tento vstupní tunel nabývá tvaru podkovy, tvaru, který nalezneme znovu v přístupové chodbě ke hrdlové kaponiéře. Ta je zvláštní z více důvodů. Skutečně, pod trestem příliš velkého mrtvého úhlu, sklon terénu vynutil vysunutí střílen zametajících salient I, což bylo možné pouze vytvořením prevétu v západním boku. Je to, pokud víme, jedinečný případ a co je stejně jedinečné, je to, že během první dekády 21. století, obyvatel místa, otec Séraphin, ortodoxní poustevnický mnich, přeměnil místo na kapli. Musí se to vidět, aby se tomu uvěřilo, a popisem toho zde, bohužel, ochuzuji čtenáře o překvapení, které bylo mým, když jsem objevil tuto nádheru, bez toho, aniž bych to v nejmenším očekával. V nejčistším ortodoxním stylu, plném ozdob a polychromie, občas pomáhaný několika mladými řeholníky na retreatu v pevnosti, otec Séraphin vytvořil skutečnou nádheru, která, nechováme nejmenší pochybnosti, bude jednou zapsána jako hlavní dědictví ostrova. Od nástěnných fresek po jemně vyřezávaný nábytek, vše bylo provedeno ručně. Jeho objevení a jak přítomnost, tak vysvětlení autora-iniciátora této proměny zůstanou pro mne jedním z největších okamžiků dobrodružství, které IFF představuje. Naproti ubikacím, na nižší úrovni, se nacházejí, bok po boku, dvě chlebové pece, jejichž kapacitu odhadujeme na asi 300 až 350 porcí každá. Bohužel, kovové části zmizely, ale byly poměrně jednoduché konstrukce. Posádka pevnosti byla však pouze 194 mužů. Možná je v této nadkapacitě vidět stopa počáteční vůle vytvořit zde autentický reduit vybavený posádkou 900 mužů? Na protější stěně zůstávají stopy vodní pumpy. Tunel vstupu ústí prakticky proti obrovské duté traversě, která ukrývá hlavu výtahu podskalního skladu, který bude vyhlouben v roce 1893. Uvnitř ní lze pozorovat dvě nízké boční opěry blízko vstupu, ale ty bez otevření ven, ať už jednoduché barbakány. Nelze ji tedy přirovnat k Modelu 1879. Na zemi jsou stále viditelné polohy kolejnic dvojité dráhy 40 cm pro zásobování střelišť municí. Tato traversa se nachází ve středu čelní fronty, orientované na sever-severozápad. Odděluje dvě dvojice střelišť pro stejný počet děl G 24 cm Model 1876 na P.C. lafetě. Na jednom z nich byl namontován zvonkohra z pěti zvonů s klaviaturou přinejmenším řemeslnou a originální. Za nejvíce vlevo ležícím střelištěm nalézáme tři vstupy do podzemních chodeb. Jeden se vrací k hrdlu a, sestupuje, poskytuje přístup k původnímu prachárně, s kapacitou 76 tun a přiléhající k levé straně ubikací, o úroveň níže však. Další poskytuje přístup k parapetu západní fronty, a třetí k podskalnímu skladu. Ten, čistý, ale sešrotovaný s výjimkou několika velmi zrezavělých prvků výtahu, zahrnuje obvyklou nabíjecí dílnu a skladovací prostor pro prachy. Zaznamenáváme také dvě velké niky postrádající stopy pantů, což by nás vedlo k domněnce, že tam byly zasunuty dřevěné a zinkové skříně pro skladování výmetných náloží. Nicméně, skutečnost, že jedna ze dvou byla nalezena na mezipodestě přístupového schodiště, pro tuto možnost nesvědčí. Všimneme si obvyklého (pro pobřežní baterie) odpadu shromažďujícího kondenzační vodu a vytesaného ve skále, stejně jako jakési studny, jejíž voda dosahovala úrovně prahu galerií, vyhloubené v boku hlavní galerie. Velitelské a řídící stanoviště palby, prozatím proměněné na knihovnu a čítárnu, korunuje ubikace. Za čtvrtým střelištěm zůstává vodní stojan. Bastionet severního rohu, zjednodušeně řečeno, na salientu III, obsahuje portál, odkud bylo možné dosáhnout vstupu pomocné baterie. Všimněme si zvláštního odsazení v eskarpě hrdla, zcela vpravo od ubikací, odsazení vybaveného střílnou nacházející se v úrovni manipulace. Konečně, na glacisech, nedaleko tohoto stejného salientu IV, jsme zaznamenali zvláštní konstrukci ze dvou paralelních zdí, překonaných silnou kovovou částí namontovanou a převážející se na ose. Její použití nám zcela uniká. Konečně poznamenejme, že poloha pevnosti a jejích dvou pomocných baterií umožňovala akce pouze v roadsteadu. Vyšší hřebeny jižního a východního pobřeží jim neumožňovaly akce na volné moře. K tomu bylo třeba počkat na výstavbu vysoké baterie Mèdes v meziválečném období, ale to je jiný příběh. Středomoří bylo za první světové války pod spojeneckou nadvládou, děla byla odstraněna ve prospěch pozemní fronty. Nenašli jsme žádnou zmínku o vojenské okupaci pro období 1940-1944, ale, v pochybnostech, 1. srpna 1944, spojenecké loďstvo přející si dobýt zpět Porquerolles, vyslalo na celý komplex Repentance 27 výstřelů 340 mm z bitevní lodi La Lorraine, 24 výstřelů 152 mm z lehkého křižníku Omaha, 26 výstřelů 152 mm z křižníku Montcalm a 44 výstřelů 138 mm z torpédoborce Le Fantasque. Sedící na hřebeni a unikající pohledům z volného moře, se zdá, že pozice nemusela oplakávat mnoho zásahů; abychom zůstali konkrétní, kromě fasády traversy č. 4 pomocné 24 cm baterie mající poškození, jsme nemohli pozorovat žádný účinek tohoto bombardování. V roce 1978 byla pevnost přidělena národnímu parku Port-Cros a v roce 1996 se tam usadila mnišská kongregace Simonos Petra z hory Athos (Řecko), která zahájila obnovu míst a přejmenovala je na klášter Sainte Marie du Désert. Otec Séraphin tam obvykle pobývá sám a jeho vůle zpřístupnit dědictví jej dokonce přiměla účastnit se mezinárodního fóra opevnění, které se konalo v pevnosti Bourlémont v říjnu 2002. Dnes (04/2010), myslíme, že můžeme napsat, že všechny naléhavé práce byly provedeny. Pevnost je ve stavu zřídka vídaném a zdá se, že může statečně čelit nadcházejícím desetiletím. V zásadě není otevřena veřejnosti, ale otec Séraphin je dobrý člověk. Pevnost byla zapsána do inventáře historických památek nařízením ze dne 20. ledna 1989.