Place de Tournoux, composante du fort ou forteresse de Tournoux, situé à 1514 m/alt (entrée ouest), entre la batterie B XII et le fort supérieur (voir fort de Tournoux), 1845-1863. Vu de loin, le fort moyen se distingue grâce à ses deux casernements construits en élévation, sur quatre niveaux à quelques mètres de la paroi rocheuse déroctée pour l'occasion. Deux ensembles de maçonneries, alternant arc en plein cintre et piédroits, très hauts, se détachent à l'arrière de la caserne ouest. Ces ensembles supportent en fait une plate-forme destinée à être le réceptacle des éboulements rocheux. Ces casernes sont défilées derrière l'arête rocheuse sur laquelle s'étire la forteresse. Depuis le casernement Pellegrin, une route monte jusqu'au fort moyen. Peu avant l'entrée, sur la gauche du chemin, ont été creusées des écuries. L'entrée ouest du fort est devancée par un long pont de bois franchissant un fossé gagné sur la montagne. Le porche de l'entrée est surmonté d'un cartouche indiquant 1852 (lui-même surmonté autrefois par un assommoir) et il demeure les roues d'un pont-levis à la Derché. Le porche de l'entrée franchi, on se retrouve sur une esplanade assez vaste longeant les deux casernes et où aboutit un téléphérique. Sur les cartes postales du début du XXème siècle, ce téléphérique n'apparaît pas. À l'autre extrémité de cette esplanade, un porte avec un même pont-levis (mais avec contrepoids d'une autre forme) donne sur le chemin montant, côté ennemi, au fort supérieur. À la droite de cette seconde porte, subsiste une forge, aussi rare que jolie avec vue imprenable sur l'amont de l'Ubaye. Nous sommes là sur le front de tête du fort moyen. L'escarpe, devancée d'un fossé creusé dans le roc, est constituée d'un mur de peu d'épaisseur (50 à 60 cm en moyenne) percé de créneaux. Tout ici est pentu. Tant vers le haut que vers le bas, on trouve des plates-formes d'artillerie au parapet naturellement plus épais et des magasins à poudres cavernes. La partie centrale de cette escarpe, à mi-chemin entre les deux forts est pourvue de sept tours carrées abritant des escaliers tournants rattrapant l'important dénivelé. C'est de ce côté que prenait place l'artillerie du fort moyen, tantôt sur des plates-formes, tantôt dans des casemates rappelant celles à la Haxo (mais non ouvertes à l'arrière). Les plans en notre possession sont lacunaires et, sur place (05/2008), la multiplicité des niveaux nous a fait perdre le fil du comptage des pas de tir, ce d'autant plus que certaines casemates (essentiellement les quatre surmontant l'entrée) nous ont paru avoir de trop étroits accès pour recevoir de l'artillerie. Quoi qu'il en soit, s'il est indéniable qu'il y eût de l'artillerie dans ce fort, l'essentiel de la garnison devait se composer de fantassins tant l'escarpe à garnir est longue, tortueuse et constellée de créneaux. D'ailleurs, peu avant la première guerre, le fort moyen n'était armé que de quatre canons de 95 c et deux de 120 c de Bange. Les deux casernements sont à peu près semblables ; l'ouest étant un rien plus long. Tous deux partagent le fait d'avoir quatre niveaux plus des combles. Leur largeur par rapport à leur longueur est insignifiante. Tous deux sont élevés à peu près à quatre mètres de la paroi rocheuse et sont reliés à cette dernière au niveau du plafond du second étage. Le quatrième niveau (troisième étage) n'est accessible que de plain pied depuis l'extrados de cette liaison voûtée. Entre bâtiment et roc, des coursives reposant sur des consoles permettent de circuler d'un local à l'autre au premier et au second étage. Cette configuration est étonnante, inattendue et, avec un peu de chance, le soleil vous y autorisera des photos superbes. Un escalier au centre de chaque bâtiment permet de changer de niveau. Au rez-de-chaussée de la caserne ouest, on trouve, dans un remarquable état de conservation une des fresques murales les plus connues, représentant le chardon bleu du 154ème Régiment d'Artillerie à Pied. La galerie creusée dans le roc et provenant de la batterie B XII, débouche au rez-de-chaussée de l'autre caserne. Depuis le second étage de chacune des casernes, un accès, toujours creusé dans le roc, permet d'accéder aux esplanades sur lesquelles débouchent les locaux des troisièmes étages. Ces esplanades donnent aussi accès à des alvéoles "creusées dans le roc" (la locution est redondante, certes, mais nécessaire) qui sont autant de magasins à poudres. Si en arrière de la caserne orientale on n'en compte que deux, derrière l'occidentale, avec sept alvéoles garnissant un arc concave et pour reprendre l'expression de notre accompagnateur, il s'agit d'une véritable galerie marchande. Équidistants, tous sont élevés en maçonneries de moellons dans une cavité laissée brute, sauf en façade où l'ouverture est soulignée d'un bel arc en plein cintre. Ce sont ce que nous appelons communément des magasins à poudres gigognes. L'alvéole la plus à gauche abrite deux fours à pain lesquels sont d'un modèle que nous ne nous souvenons pas avoir repéré ailleurs et, à priori, de faible capacité. Une galerie permet d'accéder à l'arrière des fours et, à sa hauteur, un monte-charge permettait de court-circuiter le dédale pour joindre l'esplanade de l'entrée et celle des magasins à poudres. Le fort fut abandonné en 1948, après avoir servi, lors des combats de 1940, de poste de commandement pour l'artillerie du sous secteur Ubaye/Ubayette, ainsi que pour le 293ème R.A.L. Aujourd'hui (05/2008), les deux casernes ont reçu une toiture neuve et les dégradations des murailles nous ont paru ici relativement bénignes, quoique s'aggravant au fur et à mesure que l'on s'approche du fort supérieur.

Festung von Tournoux, Bestandteil des Forts oder der Festung Tournoux, gelegen auf 1514 M ü M (Westeingang), zwischen der Batterie B XII und dem oberen Fort (siehe Fort Tournoux), 1845-1863. Von Weitem unterscheidet sich das mittlere Fort durch seine zwei in die Höhe gebauten Kasernen, auf vier Ebenen, einige Meter von der dafür abgetragenen Felswand entfernt. Zwei Mauerwerksgruppen, abwechselnd Rundbogen und Pfeiler, sehr hoch, heben sich hinter der Westkaserne ab. Diese Gruppen tragen tatsächlich eine Plattform, die als Auffangbecken für Felsstürze bestimmt ist. Diese Kasernen sind hinter dem Felsgrat, auf dem sich die Festung erstreckt, gedeckt. Vom Pellegrin-Kasernement aus führt eine Straße zum mittleren Fort hinauf. Kurz vor dem Eingang, links des Weges, wurden Stallungen in den Fels gehauen. Der Westeingang des Forts wird von einer langen Holzbrücke überspannt, die einen aus dem Berg gewonnenen Graben überquert. Das Eingangsportal ist von einer Kartusche mit der Aufschrift 1852 überragt (selbst früher von einer Fallluke überragt) und es bleiben die Räder einer Zugbrücke nach Derché-System erhalten. Nach dem Durchschreiten des Eingangsportals gelangt man auf einen ziemlich ausgedehnten Platz, der an den beiden Kasernen entlangführt und an dem eine Seilbahn endet. Auf Postkarten vom Anfang des 20. Jahrhunderts erscheint diese Seilbahn nicht. Am anderen Ende dieses Platzes führt ein Tor mit einer gleichen Zugbrücke (aber mit Gegengewicht einer anderen Form) auf den ansteigenden Weg, Feindseite, zum oberen Fort. Rechts von diesem zweiten Tor befindet sich eine Schmiede, ebenso selten wie hübsch mit atemberaubendem Blick auf das Oberlauf der Ubaye. Wir befinden uns hier auf der Front des mittleren Forts. Die Escarpe, der ein in den Fels gehauener Graben vorgelagert ist, besteht aus einer Mauer von geringer Dicke (im Durchschnitt 50 bis 60 cm) mit Schießscharten. Alles hier ist abschüssig. Sowohl nach oben als auch nach unten findet man Geschützplattformen mit natürlich dickeren Brustwehren und Kavernen-Pulvermagazine. Der zentrale Teil dieser Escarpe, auf halbem Weg zwischen den beiden Forts, ist mit sieben quadratischen Türmen ausgestattet, die Wendeltreppen beherbergen, die den bedeutenden Höhenunterschied ausgleichen. Auf dieser Seite war die Artillerie des mittleren Forts untergebracht, teils auf Plattformen, teils in Kasematten, die an Haxo-Kasematten erinnern (aber nicht hinten offen). Die uns vorliegenden Pläne sind lückenhaft und vor Ort (05/2008) hat uns die Vielzahl der Ebenen den Faden bei der Zählung der Schusspositionen verlieren lassen, umso mehr, als uns bestimmte Kasematten (vor allem die vier über dem Eingang) zu enge Zugänge zu haben schienen, um Artillerie aufzunehmen. Wie dem auch sei, wenn es unbestreitbar ist, dass es in diesem Fort Artillerie gab, musste der Hauptteil der Besatzung aus Infanteristen bestehen, so lang, gewunden und mit Schießscharten übersät ist die zu besetzende Escarpe. Übrigens war kurz vor dem Ersten Weltkrieg das mittlere Fort nur mit vier 95-c-Kanonen und zwei 120-c-Kanonen vom System de Bange bewaffnet. Die beiden Kasernen sind ziemlich ähnlich; die westliche ist ein wenig länger. Beide haben vier Ebenen plus Dachböden. Ihre Breite im Verhältnis zu ihrer Länge ist unbedeutend. Beide sind etwa vier Meter von der Felswand entfernt errichtet und sind mit dieser auf der Höhe der Decke des zweiten Stocks verbunden. Die vierte Ebene (dritter Stock) ist nur ebenerdig von der Außenseite dieser gewölbten Verbindung aus zugänglich. Zwischen Gebäude und Fels ermöglichen auf Konsolen ruhende Laufgänge den Zugang von einem Raum zum anderen im ersten und zweiten Stock. Diese Konfiguration ist erstaunlich, unerwartet und mit ein bisschen Glück ermöglicht Ihnen die Sonne dort hervorragende Fotos. Eine Treppe in der Mitte jedes Gebäudes ermöglicht den Wechsel der Ebene. Im Erdgeschoss der Westkaserne findet man in einem bemerkenswerten Erhaltungszustand eines der bekanntesten Wandfresken, das die blaue Distel des 154. Fußartillerie-Regiments darstellt. Der in den Fels gehauene und von der Batterie B XII kommende Gang mündet im Erdgeschoss der anderen Kaserne. Vom zweiten Stock jeder Kaserne aus ermöglicht ein Zugang, immer in den Fels gehauen, den Zugang zu den Esplanaden, auf die die Räume der dritten Stockwerke münden. Diese Esplanaden geben auch Zugang zu "in den Fels gehauenen" Nischen (der Ausdruck ist redundant, sicher, aber notwendig), die ebenso viele Pulvermagazine sind. Wenn man hinter der östlichen Kaserne nur zwei zählt, sind es hinter der westlichen, mit sieben Nischen, die einen konkaven Bogen schmücken, und um den Ausdruck unseres Begleiters aufzugreifen, eine wahre Einkaufsgalerie. Äquidistant, alle sind in Bruchsteinmauerwerk in einer roh belassenen Höhlung errichtet, außer an der Fassade, wo die Öffnung von einem schönen Rundbogen betont wird. Dies sind das, was wir gemeinhin als Schachtelpulvermagazine bezeichnen. Die linke Nische beherbergt zwei Brotöfen, die von einem Modell sind, an das wir uns nicht erinnern, anderswo gesehen zu haben, und a priori von geringer Kapazität. Ein Gang ermöglicht den Zugang zur Rückseite der Öfen und auf seiner Höhe ermöglichte ein Aufzug, das Labyrinth zu umgehen, um die Esplanade des Eingangs und die der Pulvermagazine zu verbinden. Das Fort wurde 1948 aufgegeben, nachdem es während der Kämpfe von 1940 als Kommandoposten für die Artillerie des Untersektors Ubaye/Ubayette sowie für das 293. R.A.L. (Regimentsartillerie) gedient hatte. Heute (05/2008) haben die beiden Kasernen ein neues Dach erhalten und die Beschädigungen der Mauern schienen uns hier relativ geringfügig, obwohl sie sich verschlimmern, je mehr man sich dem oberen Fort nähert.

Vesting van Tournoux, onderdeel van het fort of de vesting Tournoux, gelegen op 1514 m/alt (westingang), tussen de batterij B XII en het bovenfort (zie fort Tournoux), 1845-1863. Van veraf onderscheidt het middelste fort zich door zijn twee kazernes die in hoogte zijn gebouwd, op vier niveaus op enkele meters van de voor deze gelegenheid uitgehakte rotswand. Twee groepen metselwerk, afwisselend rondboog en stijlen, zeer hoog, steken af achter de westkazerne. Deze groepen dragen in feite een platform bestemd als opvangbak voor rotsverschuivingen. Deze kazernes zijn gedekt achter de rotskam waarop de vesting zich uitstrekt. Vanaf de Pellegrin-kazerne loopt een weg omhoog naar het middelste fort. Kort voor de ingang, links van het pad, zijn stallen uitgehakt. De westingang van het fort wordt voorafgegaan door een lange houten brug die een greppel overbrugt gewonnen op de berg. De ingangsportaal wordt overwelfd door een cartouche met het jaartal 1852 (zelf vroeger overwelfd door een valpoort) en de wielen van een valbrug naar Derché-systeem blijven bewaard. Na het passeren van de ingangsportaal bevindt men zich op een vrij uitgestrekt esplanade langs de twee kazernes en waar een kabelbaan eindigt. Op postkaarten van het begin van de 20e eeuw verschijnt deze kabelbaan niet. Aan het andere uiteinde van dit esplanade geeft een poort met eenzelfde valbrug (maar met contragewicht van een andere vorm) uit op het oplopende pad, vijandzijde, naar het bovenfort. Rechts van deze tweede poort bevindt zich een smidse, even zeldzaam als mooi met een adembenemend uitzicht op de bovenloop van de Ubaye. We bevinden ons hier op de frontkop van het middelste fort. De escarpe, voorafgegaan door een in de rots uitgehakte gracht, bestaat uit een muur van weinig dikte (gemiddeld 50 tot 60 cm) doorboord met schietgaten. Alles hier is hellend. Zowel naar boven als naar beneden vindt men geschutsplatforms met van nature dikkere borstweringen en grotten-kruitmagazijnen. Het centrale deel van deze escarpe, halverwege tussen de twee forten, is voorzien van zeven vierkante torens die wenteltrappen herbergen die het belangrijke hoogteverschil overbruggen. Aan deze zijde was de artillerie van het middelste fort ondergebracht, soms op platforms, soms in kazematten die doen denken aan die van Haxo (maar niet aan de achterkant open). De plannen in ons bezit zijn lacunair en ter plaatse (05/2008) heeft de veelheid aan niveaus ons de draad van de telling van de vuurposities doen verliezen, temeer daar bepaalde kazematten (vooral de vier boven de ingang) ons te smalle toegangen leken te hebben om artillerie te ontvangen. Hoe dan ook, als het onmiskenbaar is dat er artillerie in dit fort was, moest het essentieel deel van de garnizoen uit infanteristen bestaan, zo lang, kronkelend en bezaaid met schietgaten is de te bezetten escarpe. Trouwens, kort voor de eerste oorlog was het middelste fort alleen bewapend met vier 95-c-kanonnen en twee 120-c-kanonnen van de Bange. De twee kazernes zijn ongeveer gelijk; de westelijke is een beetje langer. Beide delen het feit vier niveaus plus zolders te hebben. Hun breedte in verhouding tot hun lengte is onbeduidend. Beide zijn opgetrokken op ongeveer vier meter van de rotswand en zijn verbonden met deze laatste op het niveau van het plafond van de tweede verdieping. Het vierde niveau (derde verdieping) is alleen bereikbaar op gelijke hoogte vanaf de extrados van deze gewelfde verbinding. Tussen gebouw en rots maken op consoles rustende loopbruggen het mogelijk van de ene ruimte naar de andere te circuleren op de eerste en tweede verdieping. Deze configuratie is verbazingwekkend, onverwacht en, met een beetje geluk, zal de zon u daar prachtige foto's mogelijk maken. Een trap in het midden van elk gebouw maakt het mogelijk van niveau te veranderen. Op de begane grond van de westkazerne vindt men, in een opmerkelijke staat van conservering, een van de bekendste muurfresco's, die de blauwe distel van het 154e Regiment Voetartillerie voorstelt. De in de rots uitgehakte en van de batterij B XII komende galerij komt uit op de begane grond van de andere kazerne. Vanaf de tweede verdieping van elk van de kazernes, maakt een toegang, altijd in de rots uitgehakt, het mogelijk de esplanades te bereiken waarop de lokalen van de derde verdiepingen uitkomen. Deze esplanades geven ook toegang tot "in de rots uitgehakte" nissen (de uitdrukking is redundant, zeker, maar nodig) die evenveel kruitmagazijnen zijn. Als men achter de oostelijke kazerne er maar twee telt, achter de westelijke, met zeven nissen die een holle boog sieren en om de uitdrukking van onze begeleider over te nemen, is het een ware winkelgalerij. Equidistant, alle zijn opgetrokken in metselwerk van natuursteen in een ruw gelaten holte, behalve aan de gevel waar de opening wordt benadrukt door een mooie rondboog. Dit zijn wat wij gemeenschappelijk noestenkruitmagazijnen noemen. De meest linkse nis herbergt twee broodovens welke van een model zijn dat we ons niet herinneren elders te hebben opgemerkt en, a priori, van lage capaciteit. Een galerij maakt het mogelijk de achterkant van de ovens te bereiken en, op haar hoogte, maakte een lift het mogelijk het doolhof te omzeilen om het esplanade van de ingang en dat van de kruitmagazijnen te verbinden. Het fort werd in 1948 verlaten, na te hebben gediend, tijdens de gevechten van 1940, als commandopost voor de artillerie van de subsector Ubaye/Ubayette, evenals voor het 293e R.A.L. Vandaag (05/2008) hebben de twee kazernes een nieuw dak gekregen en de beschadigingen van de muren leken ons hier relatief gering, hoewel verergerend naarmate men het bovenfort nadert.

Fortress of Tournoux, component of the fort or fortress of Tournoux, located at 1514 m/alt (west entrance), between the battery B XII and the upper fort (see fort of Tournoux), 1845-1863. Seen from afar, the middle fort is distinguished by its two barracks built in elevation, on four levels a few meters from the rock face cut for the occasion. Two sets of masonry, alternating round arch and piers, very high, stand out at the rear of the west barracks. These sets actually support a platform intended to be the receptacle for rock falls. These barracks are sheltered behind the rocky ridge on which the fortress stretches. From the Pellegrin barracks, a road goes up to the middle fort. Shortly before the entrance, on the left of the path, stables were dug out. The west entrance of the fort is preceded by a long wooden bridge crossing a ditch gained on the mountain. The entrance porch is surmounted by a cartouche indicating 1852 (itself formerly surmounted by a murder hole) and the wheels of a drawbridge of the Derché type remain. Once the entrance porch is crossed, one finds oneself on a fairly vast esplanade running along the two barracks and where a cableway ends. On postcards from the beginning of the 20th century, this cableway does not appear. At the other end of this esplanade, a gate with a similar drawbridge (but with counterweight of a different shape) gives onto the rising path, enemy side, to the upper fort. To the right of this second gate, remains a forge, as rare as it is pretty with a breathtaking view of the upstream Ubaye. We are here on the head front of the middle fort. The scarp, preceded by a ditch dug in the rock, consists of a wall of little thickness (50 to 60 cm on average) pierced with loopholes. Everything here is sloping. Both upwards and downwards, one finds artillery platforms with naturally thicker parapets and cave powder magazines. The central part of this scarp, halfway between the two forts, is provided with seven square towers housing spiral stairs making up for the significant difference in level. It is on this side that the artillery of the middle fort was placed, sometimes on platforms, sometimes in casemates reminiscent of Haxo-type ones (but not open at the rear). The plans in our possession are incomplete and, on site (05/2008), the multiplicity of levels made us lose track of the counting of firing positions, all the more so as certain casemates (mainly the four above the entrance) seemed to us to have too narrow accesses to receive artillery. However, if it is undeniable that there was artillery in this fort, the essential part of the garrison must have been composed of infantrymen so long, tortuous and studded with loopholes is the scarp to be manned. Besides, shortly before the First World War, the middle fort was only armed with four 95 c guns and two 120 c guns of de Bange. The two barracks are roughly similar; the western one being a bit longer. Both share the fact of having four levels plus attics. Their width relative to their length is insignificant. Both are raised about four meters from the rock face and are connected to the latter at the level of the ceiling of the second floor. The fourth level (third floor) is only accessible at ground level from the extrados of this vaulted connection. Between building and rock, footbridges resting on consoles allow circulation from one room to another on the first and second floors. This configuration is astonishing, unexpected and, with a bit of luck, the sun will allow you to take superb photos there. A staircase in the center of each building allows changing level. On the ground floor of the west barracks, one finds, in a remarkable state of preservation, one of the most famous wall frescoes, representing the blue thistle of the 154th Foot Artillery Regiment. The gallery dug in the rock and coming from battery B XII, emerges at the ground floor of the other barracks. From the second floor of each of the barracks, an access, always dug in the rock, allows reaching the esplanades on which the rooms of the third floors open. These esplanades also give access to "dug in the rock" alveoli (the expression is redundant, certainly, but necessary) which are as many powder magazines. If behind the eastern barracks one counts only two, behind the western one, with seven alveoli garnishing a concave arc and to take up the expression of our guide, it is a veritable shopping gallery. Equidistant, all are raised in rubble masonry in a cavity left rough, except on the facade where the opening is underlined by a beautiful round arch. These are what we commonly call nested powder magazines. The leftmost alveolus houses two bread ovens which are of a model that we do not remember having spotted elsewhere and, a priori, of low capacity. A gallery allows access to the rear of the ovens and, at its height, a hoist made it possible to shortcut the maze to join the entrance esplanade and that of the powder magazines. The fort was abandoned in 1948, after having served, during the fighting of 1940, as a command post for the artillery of the Ubaye/Ubayette subsector, as well as for the 293rd R.A.L. Today (05/2008), the two barracks have received a new roof and the degradations of the walls seemed to us here relatively minor, although worsening as one approaches the upper fort.

Pevnost Tournoux, součást fortu nebo pevnosti Tournoux, nacházející se v 1514 m/alt (západní vchod), mezi baterií B XII a horním fortem (viz fort Tournoux), 1845-1863. Z dálky se střední fort odlišuje svými dvěma kasárnami postavenými do výšky, na čtyřech úrovních několik metrů od skalní stěny vytesané pro tuto příležitost. Dva soubory zdiva, střídající plný oblouk a pilíře, velmi vysoké, vystupují v zadní části západní kasárny. Tyto soubory vlastně podpírají platformu určenou k zachycení skalních řícení. Tyto kasárny jsou ukryty za skalním hřebenem, na kterém se pevnost táhne. Z Pellegrinových kasáren stoupá silnice ke střednímu fortu. Krátce před vchodem, vlevo od cesty, byly vytesány stáje. Západní vstup fortu předchází dlouhý dřevěný most překlenující příkop získaný na hoře. Vstupní portál je překlenut kartuší s letopočtem 1852 (sám kdysi překlenut padacím otvorem) a zůstávají kola padacího mostu systému Derché. Po překročení vstupního portálu se ocitnete na poměrně rozlehlém esplanádě lemujícím obě kasárny a kde končí lanovka. Na pohlednicích z počátku 20. století se tato lanovka neobjevuje. Na druhém konci tohoto esplanádu brána se stejným padacím mostem (ale s protizávažím jiného tvaru) ústí na stoupající cestu, nepřátelská strana, k hornímu fortu. Vpravo od této druhé brány zůstává kovárna, stejně vzácná jako hezká s dechberoucím výhledem na horní tok Ubaye. Jsme zde na čelním frontu středního fortu. Eskarpa, před níž je příkop vytesaný ve skále, se skládá z zdi malé tloušťky (průměrně 50 až 60 cm) prolomené střílnami. Vše zde je svažité. Jak nahoru, tak dolů, nacházejí se dělostřelecké platformy s přirozeně tlustšími parapety a kapesní prachárny. Centrální část této eskapy, na půli cesty mezi dvěma forty, je vybavena sedmi čtvercovými věžemi ukrývajícími točité schody vyrovnávající významný výškový rozdíl. Na této straně byla umístěna artilerie středního fortu, někdy na platformách, někdy v kasematách připomínajících ty typu Haxo (ale ne otevřené vzadu). Plány v našem držení jsou neúplné a na místě (05/2008) nás množství úrovní připravilo o přehled o počtu palebných postavení, tím spíše, že některé kasematy (hlavně čtyři nad vstupem) se nám zdály mít příliš úzké přístupy pro umístění artilerie. Ať už je to jakkoli, pokud je nepopiratelné, že v tomto fortu byla artilerie, podstatná část posádky se musela skládat z pěšáků, tak dlouhá, klikatá a posetá střílnami je eskarpa k obsazení. Mimochodem, krátce před první válkou byl střední fort vyzbrojen pouze čtyřmi 95c děly a dvěma 120c děly systému de Bange. Obě kasárny jsou přibližně podobné; západní je o něco delší. Obě sdílejí skutečnost, že mají čtyři úrovně plus podkroví. Jejich šířka vzhledem k jejich délce je zanedbatelná. Obě jsou vztyčeny asi čtyři metry od skalní stěny a jsou spojeny s touto na úrovni stropu druhého patra. Čtvrtá úroveň (třetí patro) je přístupná pouze v úrovni terénu z extradosu tohoto klenutého spojení. Mezi budovou a skálou umožňují ochozy spočívající na konzolách cirkulaci z jedné místnosti do druhé v prvním a druhém patře. Tato konfigurace je udivující, nečekaná a s trochou štěstí vám tam slunce umožní pořídit skvělé fotografie. Schodiště ve středu každé budovy umožňuje změnu úrovně. V přízemí západní kasárny se nachází, v pozoruhodném stavu zachování, jedna z nejznámějších nástěnných fresek, představující modrý bodlák 154. pluku footartilerie. Galerie vytesaná ve skále a pocházející z baterie B XII ústí v přízemí druhé kasárny. Z druhého patra každé z kasáren umožňuje přístup, vždy vytesaný ve skále, dosáhnout esplanád, na které ústí místnosti třetích pater. Tyto esplanády také poskytují přístup k "ve skále vytesaným" alveolám (výraz je redundantní, jistě, ale nezbytný), které jsou tolika prachárnami. Pokud za východní kasárnou jich počítáme pouze dvě, za západní, se sedmi alveolami zdobícími konkávní oblouk a abychom převzali výraz našeho průvodce, jde o skutečnou nákupní galerii. Rovnoměrně vzdálené, všechny jsou vztyčeny z lomového zdiva v dutině ponechané hrubé, kromě na fasádě, kde je otvor podtržen krásným plným obloukem. To je to, co běžně nazýváme hnízdící prachárny. Nejlevější alveola ukrývá dvě chlebové pece, které jsou modelu, na který si nepamatujeme, že bychom jinde zaznamenali, a, a priori, nízké kapacity. Galerie umožňuje přístup k zadní části pecí a, v její výšce, zdviž umožňovala zkrátit bludiště pro spojení esplanády vstupu a té pracháren. Fort byl opuštěn v roce 1948, poté co sloužil, během bojů roku 1940, jako velitelské stanoviště pro artilerii podsektoru Ubaye/Ubayette, stejně jako pro 293. R.A.L. Dnes (05/2008) obě kasárny dostaly novou střechu a poškození hradeb se nám zde zdálo relativně mírné, ačkoli se zhoršuje, čím více se blížíme k hornímu fortu.