Place de Lanslebourg, 2 000 m au sud de la ville, 1893-1914. Une plaque apposée par la commune donne 1898 pour année de construction. 2507 – 2 529 m/alt. 288 hommes (157 hommes en 1900), 15 pièces soit 9 x 120 L et 6 x 65 M, batteries annexes comprises, mais à l’exclusion des quatre casemates sous roc, car inachevées. Il interdisait de ses feux le col du Mont Cenis et contrebattait l’artillerie adverse. Situé à cheval sur les deux mamelons qui forment la Petite Turra, à l’aplomb du Col du Mont Cenis qu’il domine de 400 m, sa situation en bordure d’une barre rocheuse lui confère d’excellentes vues sur le plateau du Mont Cenis et les vieux forts italiens qui barraient tout le creux où se tapit le lac du Mont-Cenis (voir Lanslebourg). De plus, il serait regrettable, si l’on va sur place, de ne pas au moins visiter celui de Ronce (1877) dont la belle architecture se fond parfaitement dans un cadre grandiose. Les vues de la Petite Turra portaient aussi sur la Haute Maurienne en amont de Lanslebourg. Le fort s’intègre parfaitement au relief en épousant une forme très allongée dans le sens nord - sud ; les bâtiments sont construits à contrepente des mamelons sur une vaste plate-forme côté ouest. Le périmètre est défendu par une escarpe en pierres sèches décrivant une ligne brisée, surmontée d’un parapet en béton maigre percé de créneaux de fusillade, bénéficiant d’un unique bastionnet dans le saillant sud-ouest ; bordé par un à-pic côté est (col du Mont Cenis) ; enfin par un fossé brut de déroctage sur le versant nord (Lanslebourg). On y accède par deux entrées similaires, équipées d’un pont-levis franchissant un fossé de 3 m de profondeur. En position relevée, le pont-levis se rabattait sur un porche pratiqué dans un bâtiment crénelé formant corps de garde et constituant la seule défense de l’accès. L’entrée nord permet d’accéder à une batterie annexe, l’entrée sud quant à elle constitue l’accès principal. Il convient de s’attarder sur la présence de deux entrées outre la rareté de la chose, rien sur place ne permet de justifier cette option. En effet, la batterie annexe nord est desservie par une route greffée sur la route d’accès ; donc il n’y a pas besoin de passer par le fort. Passée l’entrée sud, on découvre un premier casernement, coiffé d’un toit plat formant terrasse ; composé de 2 grandes chambrées et 2 autres plus petites. Un couloir à l’arrière protège de l’humidité et assure la circulation en cas de mauvais temps. Nous arrivons sur la place d’armes, important terrassement situé entre les mamelons. Au centre trône la baraque des officiers, construction en maçonnerie ordinaire. À côté une fontaine en béton maigre, alimentée par une source captée au pied du Pas de la Beccia, acheminée au moyen d’un canal et d’une conduite en béton armé cumulant 2000 m de longueur. À droite, un bout d’escarpe ferme le seul passage qu’offre le versant oriental. Si l’on poursuit la visite en suivant le terrassement vers le nord, nous passons à côté de l’entrée d’un local sous roc, que le plan indique comme citerne, mais dont l’éboulement interdit toute confirmation. Un peu plus loin, un bâtiment abrite les latrines. Ensuite vient le second casernement, plus important, affectant la forme d’un « L ». Nous y trouvons successivement 5 chambrées pour la troupe, 3 chambres de sous-officiers, enfin 2 autres chambrées pour les officiers. Le toit, plat, recueillait l’eau de pluie afin d’alimenter une citerne en sous-sol d’une chambrée. Un couloir à l’arrière du bâtiment favorisait la circulation par mauvais temps. Arrivé à l’extrémité nord, un bâtiment en maçonnerie ordinaire fait face à Lanslebourg. Il s’agit d’un magasin, dans lequel on a aménagé une cuisine. L’ensemble des bâtiments est en pierres sèches jointées, entrées y compris. Au sommet du mamelon nord, une plate-forme accueillait 4 pièces. Une autre pour 2 pièces est située au flanc du mamelon sud. L’une et l’autre sont destinées à des pièces de montagne dont les capacités balistiques conviennent parfaitement au tir sur le col du Mont Cenis. Elles sont dépourvues de parapet et de niches à munitions. On y accède par un bon chemin muletier défilé. Les renseignements étaient fournis par un observatoire, judicieusement implanté sur le saillant sud-est. Cette construction en pierres sèches jointées, est surmontée d’une plate-forme bordée par un parapet en béton maigre. Une tranchée en déroctage permettait un accès abrité. Afin de compléter la position, deux batteries annexes furent construites. La première, située sur la pente nord sous le fort, comprend une plate-forme pour 3 pièces dirigées vers la Haute Maurienne. Elle était desservie par 2 routes, l’une descend de l’entrée nord en de nombreux lacets, l’autre traverse le flanc ouest sous le fort pour rejoindre la route stratégique au Collet. C’est au Collet qu’est implantée la seconde batterie annexe, comprenant 6 plates-formes décalées en hauteur, pointées sur le plateau du Mont Cenis. Ces batteries annexes sont dépourvues de parapet et de niches à munitions ; elles sont conçues pour recevoir des pièces de 120 L/78 (des canons de 95 mm ont aussi été renseignés). L’accès depuis Termignon se fait par une route stratégique commune aux baraquements de la Turra. Les pièces étant à l’air libre, donc vulnérables, on entreprit de les placer sous roc. Quatre casemates à canon sont creusées sous le mamelon nord. Les casemates sont reliées à l’arrière par une galerie transversale, galerie sur laquelle sont greffées les deux entrées débouchant de part et d’autre du casernement nord. Les travaux, commencés en 1898 seront inachevés en 1914. Ces casemates devaient abriter 4 pièces de 120 L/78. Il faut attendre l’Entre-deux-guerres pour que les travaux soient terminés. On profitera du chantier pour transformer les casemates centrales – n° 2 et 3 – afin de les armer de pièces de 75/97 sur plate-forme Arbel. Dans le même temps, des emplacements d’armes automatiques sont édifiés sur le mamelon sud (tirant en direction de la Beccia) ; petites constructions en pierres sèches recouvertes d’une toiture en lauzes sur charpente en bois, qui, bien que dépassant le cadre de cette étude, mérite amplement le coup d’œil ! Un téléphérique a relié la position à Lanslebourg, dès la fin de 1937. Le 21 juin 1940, le fort ouvre le feu sur des colonnes italiennes repérées à proximité du col du Mont Cenis. Les Italiens comprennent bien vite que le franchissement du col du Mont Cenis dépend de la prise du fort de la Turra, dont l’artillerie d’une précision et d’une cadence de tir redoutables a rapidement appris à se faire respecter. Aussi multiplient-ils les bombardements, auxquels participent les 10 pièces de 149 mm sous tourelle des ouvrages du Paradis et de Court-Paradis. Le 24 juin l’infanterie attaque, en vain. Malgré ses efforts (plus de 5 000 coups tirés ! essentiellement du 149 mm), l’armée italienne ne parviendra pas à s’emparer du fort. Si celui-ci sort de la bataille avec des dégâts, sa puissance de feu est intacte, de même que sa garnison, laquelle quitte le fort le 1er juillet, avec armes et bagages, sous les honneurs rendus par les Italiens. En septembre 1944, les Allemands s’installent au fort, d’où ils surveillent les communications entre Termignon et Bessans. Le 6 avril 1945, le 15e B.C.A. (Bataillon de Chasseurs Alpins) livre bataille mais ce n’est que le 26 avril que le fort, discrètement abandonné par les Allemands durant la nuit, revient à la France. Au sortir de la guerre, le fort de la Turra porte les séquelles des bombardements ; abandonné il subit les affronts des intempéries. Aujourd’hui (07/2007), bien que nombre de bâtiments soient encore debout, son état est inquiétant. Accès libre ; visite aux risques et périls des visiteurs.

Festung von Lanslebourg, 2 000 m südlich der Stadt, 1893-1914. Eine von der Gemeinde angebrachte Tafel nennt 1898 als Baujahr. 2507 – 2 529 M/ü. M. 288 Mann (157 Mann im Jahr 1900), 15 Geschütze, nämlich 9 x 120 L und 6 x 65 M, einschließlich Neben-Batterien, jedoch ohne die vier Fels-Kasematten, da unvollendet. Es sperrte mit seinen Feuern den Col du Mont Cenis und bekämpfte die gegnerische Artillerie. Gelegen auf den beiden Hügeln, die die Petite Turra bilden, direkt über dem Col du Mont Cenis, den es um 400 m überragt, verleiht ihm seine Lage am Rand eines Felsgrats eine ausgezeichnete Sicht auf das Plateau des Mont Cenis und die alten italienischen Forts, die die ganze Senke versperrten, in der sich der Lac du Mont-Cenis versteckt (siehe Lanslebourg). Zudem wäre es bedauerlich, wenn man vor Ort ist, nicht wenigstens das von Ronce (1877) zu besichtigen, dessen schöne Architektur sich perfekt in eine grandiose Landschaft einfügt. Die Aussicht von der Petite Turra reichte auch auf das obere Maurienne-Tal stromaufwärts von Lanslebourg. Das Fort fügt sich perfekt in das Relief ein, indem es eine sehr langgestreckte Form in Nord-Süd-Richtung annimmt; die Gebäude sind auf der Westseite auf einer weiten Plattform am Gegenhang der Hügel gebaut. Der Umfang wird durch eine Trockenstein-Eskarpemauer verteidigt, die eine gebrochene Linie beschreibt, überragt von einer Brustwehr aus Magerbeton mit Schießscharten, mit einem einzigen kleinen Bollwerk im südwestlichen Ausleger; begrenzt durch einen Steilhang auf der Ostseite (Col du Mont Cenis); schließlich durch einen aus dem Felsausbruch belassenen Graben an der Nordflanke (Lanslebourg). Der Zugang erfolgt über zwei ähnliche Eingänge, die mit einer Zugbrücke ausgestattet sind, die einen 3 m tiefen Graben überquert. In angehobener Position klappte die Zugbrücke auf einen Eingang zurück, der in ein zinnenbewehrtes Gebäude eingelassen war, das als Wachhaus diente und die einzige Verteidigung des Zugangs darstellte. Der Nordeingang ermöglicht den Zugang zu einer Neben-Batterie, der Südeingang hingegen stellt den Hauptzugang dar. Es lohnt sich, auf das Vorhandensein von zwei Eingängen einzugehen, abgesehen von der Seltenheit der Sache, nichts vor Ort rechtfertigt diese Option. Tatsächlich wird die nördliche Neben-Batterie über eine Straße erschlossen, die an die Zufahrtsstraße angeschlossen ist; es besteht also keine Notwendigkeit, durch das Fort zu fahren. Nach dem Südeingang entdeckt man eine erste Unterkunftsbaracke, mit einem flachen Dach, das eine Terrasse bildet; bestehend aus 2 großen Stuben und 2 weiteren kleineren. Ein Gang auf der Rückseite schützt vor Feuchtigkeit und sorgt für Zirkulation bei schlechtem Wetter. Wir gelangen zum Exerzierplatz, einer wichtigen Aufschüttung zwischen den Hügeln. In der Mitte thront die Offiziersbaracke, ein Bau aus gewöhnlichem Mauerwerk. Daneben ein Brunnen aus Magerbeton, gespeist von einer Quelle am Fuß des Pas de la Beccia, herangeführt mittels eines Kanals und einer Rohrleitung aus Stahlbeton mit einer Gesamtlänge von 2000 m. Rechts schließt ein Stück Eskarpemauer den einzigen Durchgang, den die Ostflanke bietet. Wenn wir den Rundgang fortsetzen und der Aufschüttung nach Norden folgen, kommen wir am Eingang zu einem Felsraum vorbei, den der Plan als Zisterne angibt, aber dessen Verschüttung jede Bestätigung verhindert. Etwas weiter beherbergt ein Gebäude die Latrinen. Dann kommt die zweite, größere Unterkunftsbaracke, die die Form eines « L » hat. Wir finden dort nacheinander 5 Stuben für die Truppe, 3 Zimmer für Unteroffiziere, schließlich 2 weitere Stuben für die Offiziere. Das flache Dach sammelte Regenwasser, um eine Zisterne im Untergeschoss einer Stube zu speisen. Ein Gang auf der Rückseite des Gebäudes erleichterte die Bewegung bei schlechtem Wetter. Am nördlichen Ende angekommen, steht ein Gebäude aus gewöhnlichem Mauerwerk Lanslebourg gegenüber. Es handelt sich um ein Magazin, in dem eine Küche eingerichtet wurde. Alle Gebäude sind aus verfugten Trockensteinen, einschließlich der Eingänge. Auf der Spitze des Nordhügels nahm eine Plattform 4 Geschütze auf. Eine weitere für 2 Geschütze befindet sich an der Flanke des Südhügels. Beide sind für Gebirgsgeschütze bestimmt, deren ballistische Fähigkeiten sich perfekt für das Beschießen des Col du Mont Cenis eignen. Sie sind ohne Brustwehr und Munitionsnischen. Der Zugang erfolgt über einen guten, gedeckten Maultierpfad. Die Aufklärung lieferte ein Beobachtungsposten, geschickt auf dem südöstlichen Ausleger platziert. Dieser Bau aus verfugten Trockensteinen ist von einer Plattform überragt, die von einer Brustwehr aus Magerbeton begrenzt wird. Ein aus dem Fels geschlagener Graben ermöglichte einen gedeckten Zugang. Um die Stellung zu vervollständigen, wurden zwei Neben-Batterien gebaut. Die erste, an der Nordflanke unterhalb des Forts gelegen, umfasst eine Plattform für 3 Geschütze, die auf das obere Maurienne-Tal gerichtet sind. Sie wurde von 2 Straßen erschlossen, die eine führt von der Nordzufahrt in vielen Serpentinen hinab, die andere durchquert die Westflanke unterhalb des Forts, um am Collet auf die strategische Straße zu treffen. Am Collet ist die zweite Neben-Batterie angelegt, bestehend aus 6 versetzt in der Höhe angeordneten Plattformen, die auf das Plateau des Mont Cenis gerichtet sind. Diese Neben-Batterien sind ohne Brustwehr und Munitionsnischen; sie sind konzipiert, um 120 L/78-Geschütze aufzunehmen (auch 95-mm-Kanonen sind verzeichnet). Der Zugang von Termignon erfolgt über eine strategische Straße, die mit den Baracken der Turra gemeinsam genutzt wird. Da die Geschütze im Freien und daher verwundbar standen, unternahm man es, sie unter Fels zu bringen. Vier Geschützkasematten werden unter dem Nordhügel gegraben. Die Kasematten sind rückwärtig durch einen Quergang verbunden, an den die beiden Eingänge angeschlossen sind, die beidseits der nördlichen Unterkunftsbaracke münden. Die 1898 begonnenen Arbeiten bleiben 1914 unvollendet. Diese Kasematten sollten 4 Geschütze des Typs 120 L/78 beherbergen. Man muss auf die Zwischenkriegszeit warten, bis die Arbeiten abgeschlossen werden. Man nutzte die Baustelle, um die zentralen Kasematten – Nr. 2 und 3 – umzubauen, um sie mit 75/97-Geschützen auf Arbel-Plattformen zu bewaffnen. Gleichzeitig werden auf dem Südhügel (in Richtung Beccia feuernde) Stellungen für automatische Waffen errichtet; kleine Bauten aus Trockenstein, bedeckt mit einem Dach aus Steinplatten auf Holzkonstruktion, die, obwohl sie den Rahmen dieser Studie überschreiten, einen Blick durchaus wert sind! Eine Seilbahn verband die Stellung bereits Ende 1937 mit Lanslebourg. Am 21. Juni 1940 eröffnet das Fort das Feuer auf italienische Kolonnen, die in der Nähe des Col du Mont Cenis ausgemacht wurden. Die Italiener verstehen schnell, dass die Überquerung des Col du Mont Cenis von der Einnahme des Forts de la Turra abhängt, dessen Artillerie mit gefürchteter Präzision und Feuergeschwindigkeit schnell Respekt verschaffte. Also vervielfachen sie die Bombardements, an denen die 10 Geschütze des Kalibers 149 mm unter Panzerturm der Werke Paradis und Court-Paradis teilnehmen. Am 24. Juni greift die Infanterie an, vergeblich. Trotz ihrer Anstrengungen (über 5 000 abgefeuerte Schüsse! hauptsächlich 149 mm) wird die italienische Armee das Fort nicht einnehmen können. Wenn es auch aus der Schlacht mit Schäden hervorgeht, ist seine Feuerkraft intakt, ebenso wie seine Garnison, die das Fort am 1. Juli mit Waffen und Gepäck unter den von den Italienern erwiesenen Ehren verlässt. Im September 1944 installieren sich die Deutschen im Fort, von wo aus sie die Verbindungen zwischen Termignon und Bessans überwachen. Am 6. April 1945 liefert sich das 15. B.C.A. (Bataillon der Alpenjäger) eine Schlacht, aber erst am 26. April kehrt das Fort, das von den Deutschen in der Nacht stillschweigend aufgegeben wurde, nach Frankreich zurück. Nach dem Krieg trägt das Fort de la Turra die Narben der Bombardements; verlassen, erleidet es die Unbilden der Witterung. Heute (07/2007), obwohl viele Gebäude noch stehen, ist sein Zustand besorgniserregend. Freier Zugang; Besuch auf eigene Gefahr der Besucher.

Vesting van Lanslebourg, 2 000 m ten zuiden van de stad, 1893-1914. Een door de gemeente aangebrachte plaquette vermeldt 1898 als bouwjaar. 2507 – 2 529 m/hoogte. 288 man (157 man in 1900), 15 stukken, namelijk 9 x 120 L en 6 x 65 M, inclusief bijbatterijen, maar met uitzondering van de vier rotskazematten, aangezien onvoltooid. Het sperde met zijn vuren de Col du Mont Cenis af en bestreed de vijandelijke artillerie. Gelegen over de twee heuvels die de Petite Turra vormen, pal boven de Col du Mont Cenis die het 400 m domineert, verleent zijn ligging aan de rand van een rotsrichel een uitstekend zicht op het plateau van de Mont Cenis en de oude Italiaanse forten die de hele holte versperden waar het Lac du Mont-Cenis zich schuilhoudt (zie Lanslebourg). Bovendien zou het jammer zijn, als men ter plaatse is, niet op zijn minst dat van Ronce (1877) te bezoeken, wiens mooie architectuur perfect past in een grandioos kader. Het zicht van de Petite Turra reikte ook over de Haute Maurienne stroomopwaarts van Lanslebourg. Het fort integreert perfect in het reliëf door een zeer langgerekte vorm in noord-zuidrichting aan te nemen; de gebouwen zijn aan de westzijde op een uitgestrekt platform op de tegenhelling van de heuvels gebouwd. De perimeter wordt verdedigd door een droogstenen escarpemuur die een gebroken lijn beschrijft, bekroond door een borstwering van mager beton met schietgaten, voorzien van een enkel klein bolwerk in de zuidwestelijke uitloper; begrensd door een steile wand aan de oostzijde (Col du Mont Cenis); tenslotte door een greppel van ruwe rotsuitsparing aan de noordflank (Lanslebourg). De toegang verloopt via twee gelijkaardige ingangen, uitgerust met een valbrug over een gracht van 3 m diep. In opgetrokken positie klapte de valbrug terug op een poort uitgespaard in een gekanteeld gebouw dat als wachtlokaal diende en de enige verdediging van de toegang vormde. De noordingang geeft toegang tot een bijbatterij, de zuidingang vormt de hoofdtoegang. Het is de moeite om stil te staan bij de aanwezigheid van twee ingangen, afgezien van de zeldzaamheid ervan, niets ter plaatse rechtvaardigt deze optie. Inderdaad, de noordelijke bijbatterij wordt bediend door een weg die op de toegangsweg is geënt; er is dus geen nood om door het fort te passeren. Voorbij de zuidingang ontdekt men een eerste kazernegebouw, gedekt door een plat dak dat een terras vormt; samengesteld uit 2 grote slaapzalen en 2 andere kleinere. Een gang aan de achterzijde beschermt tegen vocht en zorgt voor circulatie bij slecht weer. We komen aan op de exercitieplaats, een belangrijke aarden wal tussen de heuvels. In het midden troont de officiersbarak, een constructie van gewoon metselwerk. Daarnaast een fontein van mager beton, gevoed door een bron aan de voet van de Pas de la Beccia, aangevoerd via een kanaal en een leiding van gewapend beton met een totale lengte van 2000 m. Rechts sluit een stuk escarpe de enige doorgang af die de oostelijke helling biedt. Als we het bezoek vervolgen door de aarden wal naar het noorden te volgen, passeren we bij de ingang van een rotsvertrek, dat het plan als cisterne aanduidt, maar waarvan de instorting elke bevestiging onmogelijk maakt. Iets verder herbergt een gebouw de toiletten. Vervolgens komt het tweede, grotere kazernegebouw, in de vorm van een « L ». We vinden er achtereenvolgens 5 slaapzalen voor de troepen, 3 kamers voor onderofficieren, tenslotte 2 andere slaapzalen voor de officieren. Het platte dak ving regenwater op om een cisterne in de kelder van een slaapzaal te voeden. Een gang aan de achterzijde van het gebouw bevorderde de circulatie bij slecht weer. Aan het noordelijke uiteinde gekomen, staat een gebouw van gewoon metselwerk tegenover Lanslebourg. Het betreft een magazijn, waarin een keuken is ingericht. Alle gebouwen zijn van gevoegde droge stenen, inclusief de ingangen. Op de top van de noordheuvel herbergde een platform 4 stukken. Een ander voor 2 stukken is gelegen op de flank van de zuidheuvel. Beide zijn bestemd voor bergstukken wier ballistische capaciteiten perfect geschikt zijn voor het vuren op de Col du Mont Cenis. Ze zijn verstoken van borstwering en munitienissen. De toegang gebeurt via een goede, gedekte muilezelpad. De inlichtingen werden verstrekt door een observatiepost, doeltreffend geplaatst op de zuidoostelijke uitloper. Deze constructie van gevoegde droge stenen wordt bekroond door een platform omrand door een borstwering van mager beton. Een uit de rots gehakte loopgraaf bood een gedekte toegang. Om de positie te vervolledigen, werden twee bijbatterijen gebouwd. De eerste, gelegen op de noordelijke helling onder het fort, omvat een platform voor 3 stukken gericht op de Haute Maurienne. Ze werd bediend door 2 wegen, de ene daalt af van de noordingang in talrijke haarspeldbochten, de andere doorkruist de westflank onder het fort om aan de Collet op de strategische weg uit te komen. Het is aan de Collet dat de tweede bijbatterij is aangelegd, bestaande uit 6 in hoogte verspringende platforms, gericht op het plateau van de Mont Cenis. Deze bijbatterijen zijn verstoken van borstwering en munitienissen; ze zijn ontworpen om 120 L/78-stukken te ontvangen (ook 95 mm-kanonnen zijn opgegeven). De toegang vanuit Termignon gebeurt via een strategische weg gemeenschappelijk met de barakken van de Turra. Daar de stukken in open lucht en dus kwetsbaar stonden, ondernam men ze onder rots te plaatsen. Vier geschutskazematten worden uitgegraven onder de noordheuvel. De kazematten zijn achterwaarts verbonden door een dwarsgalerij, galerij waarop de twee ingangen zijn geënt die aan weerszijden van de noordelijke kazerne uitmonden. De werken, begonnen in 1898, blijven in 1914 onvoltooid. Deze kazematten moesten 4 stukken van het type 120 L/78 herbergen. Men moet op het Interbellum wachten tot de werken worden afgerond. Men zal van de werf gebruik maken om de centrale kazematten – nr. 2 en 3 – te transformeren om ze te bewapenen met 75/97-stukken op Arbel-platform. Tegelijkertijd worden op de zuidheuvel (in de richting van de Beccia vurende) opstellingen voor automatische wapens opgetrokken; kleine constructies van droge stenen bedekt met een dak van leistenen op houten geraamte, die, hoewel ze het kader van deze studie te buiten gaan, ruimschoots de moeite van een blik waard zijn! Een kabelbaan verbond de positie met Lanslebourg, reeds eind 1937. Op 21 juni 1940 opent het fort het vuur op Italiaanse colonnes die in de buurt van de Col du Mont Cenis worden gesignaleerd. De Italianen begrijpen al snel dat het oversteken van de Col du Mont Cenis afhangt van de inname van het fort de la Turra, wiens artillerie met geduchte precisie en vuursnelheid snel respect afdwong. Dus vermenigvuldigen ze de bombardementen, waaraan de 10 stukken van 149 mm onder koepel van de werken Paradis en Court-Paradis deelnemen. Op 24 juni valt de infanterie aan, tevergeefs. Ondanks haar inspanningen (meer dan 5.000 afgevuurde schoten! voornamelijk 149 mm) zal het Italiaanse leger het fort niet kunnen innemen. Als het weliswaar uit de slag met schade tevoorschijn komt, is zijn vuurkracht intact, evenals zijn garnizoen, dat het fort op 1 juli verlaat, met wapens en bagage, onder de door de Italianen bewezen eerbewijzen. In september 1944 installeren de Duitsers zich in het fort, vanwaar ze de verbindingen tussen Termignon en Bessans bewaken. Op 6 april 1945 levert het 15e B.C.A. (Bataljon Alpenjagers) slag maar pas op 26 april keert het fort, dat 's nachts discreet door de Duitsers wordt verlaten, naar Frankrijk terug. Na de oorlog draagt het fort de la Turra de littekens van de bombardementen; verlaten ondergaat het de grillen van het weer. Vandaag (07/2007), hoewel vele gebouwen nog overeind staan, is zijn toestand zorgwekkend. Vrije toegang; bezoek op eigen risico van de bezoekers.

Fortress of Lanslebourg, 2,000 m south of the town, 1893-1914. A plaque placed by the municipality gives 1898 as the year of construction. 2507 – 2,529 m/alt. 288 men (157 men in 1900), 15 pieces i.e., 9 x 120 L and 6 x 65 M, including subsidiary batteries, but excluding the four rock-cut casemates, as they were unfinished. It barred with its fire the Col du Mont Cenis and countered the opposing artillery. Located astride the two hillocks that form the Petite Turra, directly above the Col du Mont Cenis which it dominates by 400 m, its situation on the edge of a rocky ridge gives it excellent views of the Mont Cenis plateau and the old Italian forts that blocked the entire hollow where the Lac du Mont-Cenis hides (see Lanslebourg). Moreover, it would be regrettable, if one visits the site, not to at least visit that of Ronce (1877) whose beautiful architecture blends perfectly into a grandiose setting. The views from the Petite Turra also extended over the Haute Maurienne upstream of Lanslebourg. The fort integrates perfectly into the relief by adopting a very elongated shape in the north-south direction; the buildings are built on the reverse slope of the hillocks on a vast platform on the west side. The perimeter is defended by a dry-stone escarpment describing a broken line, surmounted by a parapet of lean concrete pierced with rifle loopholes, benefiting from a single small bastion in the southwest salient; bordered by a precipice on the east side (Col du Mont Cenis); finally by a rough excavation ditch on the north slope (Lanslebourg). Access is via two similar entrances, equipped with a drawbridge crossing a ditch 3 m deep. In the raised position, the drawbridge folded back onto a porch set into a crenellated building forming a guardhouse and constituting the only defence of the access. The north entrance allows access to a subsidiary battery, the south entrance constitutes the main access. It is worth dwelling on the presence of two entrances, apart from the rarity of the thing, nothing on site justifies this option. Indeed, the north subsidiary battery is served by a road grafted onto the access road; therefore, there is no need to pass through the fort. Past the south entrance, one discovers a first barracks, topped with a flat roof forming a terrace; composed of 2 large dormitories and 2 other smaller ones. A corridor at the rear protects from humidity and ensures circulation in case of bad weather. We arrive at the parade ground, an important earthwork located between the hillocks. In the centre stands the officers' hut, an ordinary masonry construction. Next to it a fountain of lean concrete, fed by a spring captured at the foot of the Pas de la Beccia, conveyed by means of a channel and a reinforced concrete pipeline totalling 2000 m in length. To the right, a piece of escarpment closes the only passage offered by the eastern slope. If we continue the visit following the earthwork towards the north, we pass by the entrance to a rock-cut chamber, which the plan indicates as a cistern, but whose collapse prevents any confirmation. A little further on, a building houses the latrines. Then comes the second, larger barracks, taking the shape of an "L". We find there successively 5 dormitories for the troops, 3 rooms for non-commissioned officers, finally 2 other dormitories for the officers. The flat roof collected rainwater to supply an underground cistern of a dormitory. A corridor at the rear of the building facilitated circulation in bad weather. Arriving at the northern end, an ordinary masonry building faces Lanslebourg. It is a magazine, in which a kitchen has been arranged. All the buildings are of jointed dry stones, entrances included. At the summit of the north hillock, a platform accommodated 4 pieces. Another for 2 pieces is located on the flank of the south hillock. Both are intended for mountain pieces whose ballistic capabilities are perfectly suited for firing on the Col du Mont Cenis. They are devoid of parapet and ammunition niches. Access is by a good covered mule track. Intelligence was provided by an observatory, judiciously placed on the southeast salient. This construction of jointed dry stones is surmounted by a platform bordered by a parapet of lean concrete. A trench cut from the rock allowed sheltered access. To complete the position, two subsidiary batteries were built. The first, located on the north slope below the fort, comprises a platform for 3 pieces directed towards the Haute Maurienne. It was served by 2 roads, one descends from the north entrance in many hairpin bends, the other crosses the western flank below the fort to join the strategic road at the Collet. It is at the Collet that the second subsidiary battery is located, comprising 6 platforms staggered in height, aimed at the Mont Cenis plateau. These subsidiary batteries are devoid of parapet and ammunition niches; they are designed to receive 120 L/78 pieces (95 mm guns have also been recorded). Access from Termignon is via a strategic road shared with the Turra barracks. As the pieces were in the open air, and therefore vulnerable, it was undertaken to place them under rock. Four gun casemates are dug under the north hillock. The casemates are connected at the rear by a transverse gallery, a gallery onto which the two entrances are grafted, opening on either side of the north barracks. The work, begun in 1898, remained unfinished in 1914. These casemates were to house 4 pieces of 120 L/78. One must wait for the Interwar period for the work to be completed. The construction site was used to transform the central casemates – No. 2 and 3 – in order to arm them with 75/97 pieces on an Arbel platform. At the same time, emplacements for automatic weapons are built on the south hillock (firing towards the Beccia); small constructions of dry stones covered with a roof of stone slabs on a wooden frame, which, although exceeding the scope of this study, are well worth a look! A cable car connected the position to Lanslebourg as early as the end of 1937. On 21 June 1940, the fort opened fire on Italian columns spotted near the Col du Mont Cenis. The Italians quickly understood that crossing the Col du Mont Cenis depended on capturing the Fort de la Turra, whose artillery with formidable precision and rate of fire quickly learned to command respect. So they multiplied the bombardments, in which the 10 pieces of 149 mm under turret from the works of Paradis and Court-Paradis participated. On 24 June the infantry attacked, in vain. Despite its efforts (more than 5,000 rounds fired! mainly 149 mm), the Italian army would not manage to seize the fort. Although it emerged from the battle with damage, its firepower is intact, as is its garrison, which left the fort on 1 July, with arms and baggage, under the honours rendered by the Italians. In September 1944, the Germans installed themselves in the fort, from where they monitored communications between Termignon and Bessans. On 6 April 1945, the 15th B.C.A. (Alpine Hunter Battalion) fought a battle but it was only on 26 April that the fort, discreetly abandoned by the Germans during the night, returned to France. After the war, the Fort de la Turra bears the scars of the bombardments; abandoned, it suffers the insults of the weather. Today (07/2007), although many buildings are still standing, its condition is worrying. Free access; visit at the visitors' own risk.

Pevnost Lanslebourg, 2 000 m jižně od města, 1893-1914. Deska umístěná obcí uvádí jako rok výstavby 1898. 2507 – 2 529 m/n. m. 288 mužů (157 mužů v roce 1900), 15 děl, tj. 9 x 120 L a 6 x 65 M, včetně pomocných baterií, kromě čtyř skalních kasemat, které nebyly dokončeny. Svou palbou blokoval průsmyk Col du Mont Cenis a potlačoval nepřátelské dělostřelectvo. Leží na dvou pahorcích tvořících Petite Turra, přímo nad Col du Mont Cenis, který převyšuje o 400 m, jeho poloha na okraji skalního hřebene mu poskytuje vynikající výhled na náhorní plošinu Mont Cenis a staré italské forty, které blokovaly celou proláklinu, kde se ukrývá jezero Lac du Mont-Cenis (viz Lanslebourg). Navíc by byla škoda, pokud by někdo navštívil toto místo, nevidět alespoň ten v Ronce (1877), jehož krásná architektura se dokonale snoubí s velkolepou kulisou. Výhled z Petite Turra sahal také na Horní Maurienne proti proudu od Lanslebourgu. Tvrz se dokonale začleňuje do terénu velmi protáhlým tvarem ve směru sever–jih; budovy jsou postaveny na protisvahu pahorků na rozsáhlé platformě na západní straně. Obvod je chráněn eskarpou z nasucho kladeného kamene, která tvoří lomenou linii, překonán parapetem z chudého betonu prolomeným střílnami, s jediným malým bastionem v jihozápadním výběžku; ohraničen strmým srázem na východní straně (Col du Mont Cenis); nakonec příkopem z hrubého výlomu na severním svahu (Lanslebourg). Přístup je možný dvěma podobnými vstupy, vybavenými padacím mostem překonávajícím 3 m hluboký příkop. Ve zdvižené poloze se padací most sklápěl na vstupní portál proražený v cimbuřím opatřené budově tvořící strážnici a představující jedinou obranu přístupu. Severní vstup umožňuje přístup k pomocné baterii, jižní vstup představuje hlavní přístup. Stojí za to se pozastavit nad přítomností dvou vchodů, kromě vzácnosti takového řešení, nic na místě neospravedlňuje tuto volbu. Pomocná severní baterie je totiž obsluhována cestou napojenou na přístupovou cestu; není tedy třeba procházet tvrzí. Za jižním vstupem objevíme první kasárenskou budovu, zakončenou plochou střechou tvořící terasu; skládající se ze 2 velkých ubikací a 2 dalších menších. Chodba vzadu chrání před vlhkostí a zajišťuje pohyb za špatného počasí. Přicházíme na cvičiště, významný násyp mezi pahorky. Uprostřed stojí důstojnická bouda, stavba z obyčejného zdiva. Vedle betonová kašna z chudého betonu, napájená pramenem zachyceným u paty Pas de la Beccia, přiváděná pomocí kanálu a potrubí z armovaného betonu o celkové délce 2000 m. Napravo kus eskarpy uzavírá jedinou průchod, který poskytuje východní svah. Pokračujeme-li v prohlídce podél násypu na sever, míjíme vstup do podskalního prostoru, který plán označuje jako cisternu, ale jehož zával znemožňuje jakékoli potvrzení. O kousek dále budova ukrývá latríny. Poté následuje druhá, větší kasárenská budova ve tvaru « L ». Nalezneme zde postupně 5 ubikací pro mužstvo, 3 místnosti pro poddůstojníky a nakonec 2 další ubikace pro důstojníky. Plochá střecha zachycovala dešťovou vodu k napájení podzemní cisterny v jedné ubikaci. Chodba v zadní části budovy usnadňovala pohyb za špatného počasí. Na severním konci stojí budova z obyčejného zdiva čelící Lanslebourgu. Jedná se o sklad, v němž byla zřízena kuchyně. Všechny budovy jsou z lícovaného nasucho kladeného kamene, včetně vchodů. Na vrcholu severního pahorku platforma pojmula 4 děla. Další pro 2 děla je umístěna na úbočí jižního pahorku. Obě jsou určeny pro horské kanóny, jejichž balistické schopnosti jsou dokonale vhodné pro střelbu na průsmyk Col du Mont Cenis. Postrádají parapet a výklenky na munici. Přístup je možný dobrým krytým mulím chodníkem. Zpravodajské informace poskytovala pozorovatelna, vhodně umístěná na jihovýchodním výběžku. Tato stavba z lícovaného nasucho kladeného kamene je zakončena platformou lemovanou parapetem z chudého betonu. Výkopový zákop umožňoval krytý přístup. K doplnění postavení byly postaveny dvě pomocné baterie. První, umístěná na severním svahu pod tvrzí, zahrnuje platformu pro 3 děla namířená na Horní Maurienne. Byla obsluhována 2 cestami, jedna klesá od severního vstupu v mnoha serpentinách, druhá překračuje západní úbočí pod tvrzí, aby se na Colletu napojila na strategickou cestu. Právě na Colletu je umístěna druhá pomocná baterie, skládající se ze 6 výškově odstupňovaných platforem namířených na náhorní plošinu Mont Cenis. Tyto pomocné baterie postrádají parapet a výklenky na munici; jsou navrženy pro přijetí děl 120 L/78 (byly zaznamenány také 95mm kanóny). Přístup z Termignonu je po strategické cestě společná s baráky Turra. Protože děla byla pod širým nebem, a tedy zranitelná, bylo rozhodnuto umístit je pod skálu. Čtyři dělostřelecké kasematy jsou vylámány pod severním pahorkem. Kasematy jsou vzadu propojeny příčnou galerií, na kterou jsou napojeny dva východy ústící po obou stranách severní kasárenské budovy. Práce zahájené v roce 1898 zůstanou v roce 1914 nedokončeny. Tyto kasematy měly pojmout 4 děla typu 120 L/78. Na dokončení prací si musíme počkat až do meziválečného období. Během stavby byly přeměněny centrální kasematy – č. 2 a 3 – aby mohly být vyzbrojeny děly 75/97 na platformě Arbel. Současně jsou na jižním pahorku (střílejícím směrem k Beccia) postaveny postavení pro automatické zbraně; malé stavby z nasucho kladeného kamene pokryté střechou z kamenných desek na dřevěné konstrukci, které, i když přesahují rámec této studie, rozhodně stojí za pohled! Lanovka spojila postavení s Lanslebourgem již koncem roku 1937. Dne 21. června 1940 tvrz otevřela palbu na italské kolony zjištěné v blízkosti průsmyku Col du Mont Cenis. Italové rychle pochopili, že překročení Col du Mont Cenis závisí na dobytí tvrze Turra, jejíž dělostřelectvo s obávanou přesností a kadencí palby si rychle vydobylo respekt. Proto násobili bombardování, kterých se účastnilo 10 děl ráže 149 mm pod věžemi z děl Paradis a Court-Paradis. 24. června zaútočila pěchota, marně. Přes své úsilí (více než 5 000 vystřelených ran! hlavně 149 mm) italská armáda tvrz nedobude. I když z bitvy vyvázla s poškozením, její palebná síla je neporušena, stejně jako její posádka, která opouští tvrz 1. července, se zbraněmi a zavazadly, pod poctami vzdávanými Italy. V září 1944 se Němci usadili v tvrzi, odkud monitorovali spojení mezi Termignonem a Bessansem. Dne 6. dubna 1945 svedl 15. B.C.A. (prapor alpských lovců) bitvu, ale teprve 26. dubna se tvrz, diskrétně opuštěná Němci během noci, vrací Francii. Po válce nese tvrz Turra stopy po bombardování; opuštěná podléhá útokům povětrnosti. Dnes (07/2007), ačkoli mnoho budov stále stojí, její stav je znepokojující. Volný přístup; prohlídka na vlastní nebezpečí návštěvníků.