Rideau de la haute Moselle, 1875-1877. 477 m/alt. Dénommé fort Berwick. L’ordre d’étudier l’ouvrage date du 30 novembre 1874. Sa position dominant la vallée de la Moselle face au vallon de la Vologne était considérée comme de première importance. Les modernisations successives que connaîtra le fort en seront autant d’autres indices. Officiellement achevé le 15 octobre 1877, Arches est alors un fort presque carré pour 354 hommes et 31 pièces. En digne fort d’arrêt, sa crête d’artillerie pouvait avoir des actions sur 360°. Chacun des fronts était divisé en trois parts égales par deux traverses enracinées. La défense des fossés était confiée à deux ailerons aux aillant pairs et une caponnière double au saillant III. L’armement de ces organes était alors de quatre mitrailleuses et d’autant de canons de 7. Cependant, ce qui distinguait d’emblée Arches de ses contemporains ce sont ses deux casemates en fer laminé, un cuirassement fabriqué à seulement quatre exemplaires. Chacune d’elles occupait une traverse enracinée du front de tête face à la Vologne et la route de Saint-Dié. De 1890 à 1892, le fort connut ses premières transformations. L’entrée fut bétonnée et on creusa deux magasins (+ quatre locaux ateliers de chargement de projectiles et de gargousses) et à une profondeur d’une dizaine de mètres sous le front de tête. Ces magasins, tous reliés, étaient approvisionnés par une galerie en pente partant de la poterne sous l’entrée. Deux monte-charges reliaient l’ensemble à la surface. En 1897, on installa en arrière de son saillant III une des cinq tourelles Galopin Mle 1890 pour deux canons de 155 mm L de Bange. Un des deux monte-charges, dont il vient d’être question débouche à proximité de cette tourelle. C’est dans ces années-là que les casemates en fer laminé seront démontées et dirigées sur Verdun. Elles firent les frais de la réorganisation de fond en comble de la rue du rempart. De 1896 à 1901 le fort allait connaître une sérieuse refonte. Quasiment au centre des fronts II-III et III-IV un bloc très particulier dont Arches a aussi l’exclusivité sera coulé. Il s’agit de soutes à munitions surmontées d’une plate-forme double avec puits à munitions au niveau du parapet. L’entrée de la soute s’ouvre entre deux larges escaliers. Des abris de pièces seront aussi bétonnés sur le front I-II. Une caserne de guerre, de sept chambrées, sera aménagée dans l’escarpe au niveau du fond du fossé de gorge entre l’entrée et le saillant I. Les caponnières seront remplacées par des coffres de contrescarpe. Le poste optique casematé sera lui aussi bétonné (deux créneaux vers les forts du Bambois et de la Mouche à Épinal). Le magasin à poudre, d’une contenance initiale de 45.000 kg sera partiellement comblé –tout comme ses gaines latérales et sa chambre aux lampes- et les vides sanitaires par-dessous recreusés pour créer un nouvel espace de stockage. En définitive, peu de parties du fort demeureront visibles si ce ne sont celles recouvertes de béton spécial lors de la première phase de bétonnage. Le premier casernement est toutefois resté pratiquement en l’état hormis la traverse centrale séparant les deux cours en puits de lumière sur lesquelles donnent les chambrées. Celles-ci, au nombre de six (deux fois trois) sur un seul niveau faisaient face à autant de magasins divers. Le bétonnage de la traverse centrale empiéta sur l’espace intérieur de celles qui lui étaient contiguës. Curieusement, les galeries flanquantes d’escarpe des ailerons seront aussi conservées. Enfin, pas moins de quatre tourelles de mitrailleuses seront installées, soit une à chaque saillant. Le puits de celles des saillants I, II et IV ont la particularité de devoir être gagnés par des échelles ; quant à celle du saillant III, sa galerie d’accès est greffé sur l’anneau bétonné de la tourelle Galopin. En 1907, on compléta les cuirassements par l’installation, en arrière de la tourelle de 155 L, d’une tourelle à éclipse pour projecteur. Le fort ne combattra jamais. Probablement fut-il encore entretenu après la première guerre mondiale, mais nous manquons d’information à ce sujet. Quoi qu’il en soit, ses cuirassements furent consciencieusement ferraillés puis on mura son entrée et il tomba dans l’oubli. Nous l’avons visité en février 2004. Ce qui nous frappa d’emblée est la grande profondeur de ses fossés. À contrario, son entrée est très étroite ; nous ne l’avons hélas pas mesurée, mais son porche ne doit pas excéder 220 cm de largeur pour tout au plus 300 de hauteur. Au-devant de l’entrée, un petit corps de garde protège le chemin d’accès. Ses murs de contrescarpe sont en arceaux de décharge. Comme il se doit, le parement de l’entrée est en moellons de grès rose des Vosges. Le pont roulant à effacement latéral est toujours présent, tout comme les deux vantaux de la porte coulissante et, au-delà du corps de garde, le four à pain a conservé ses éléments métalliques et semble récupérable. La caserne de guerre a, malgré le ferraillage du fort conservé quelques étagères, des supports de ventilateurs et un lavoir avec citerne haute. Le réseau de galeries desservant les magasins sous roc semble très long, d’autant plus qu’une galerie file sous le glacis au saillant III vers un égout, tout en desservant au passage le coffre double et un débouché d’infanterie. Ce dernier, consiste en un bloc bétonné une quinzaine de mètres en arrière du coffre double. Pour sa défense, ce bloc comprend une fosse surmontée d’un pont démontable. Un parapet d’infanterie avec un e guérite blindée (toujours présente) lui est accolé sur sa droite. Les monte-charges des magasins profonds ont chacun conservé leurs deux cages. Le casernement initial montre des façades de briques de terre cuite encadrées par des arcs en pierres taillées. Notons, comme à Belfort, une croix peinte sur les murs des coffres en vis-à-vis des pièces de 12 culasse. Cet armement a du être modifié par la suite car les chambres de tir montrent des supports de mitrailleuses Mle 1900. Les plates-formes des fronts II-III et III-IV ont conservé leurs plaques Mle 1883 à frein hydraulique utilisées indifféremment pour du canon de 120 L ou 155 L sur affût de siège et place. Nous retiendrons encore les têtes des puits des monte-charges avec leur escalier à vis à noyau en fonte, des latrines ayant conservé leur urinoir en zinc, les dimensions impressionnantes des substructures de la tourelle Galopin, la présence de ses grilles au sommet de la contrescarpe au saillant III,… Le fort d’Arches nécessite une journée entière pour être convenablement visité. Il mérite assurément mieux que son sort actuel qu’il partage hélas avec bien d’autres : abandon, pillage et tags. Les ferraillages n’ont pas réussi à le défigurer, ses spécificités n’ont pas eu à en souffrir ; nous pensons notamment à ces soutes du rempart, à son magasin à poudre, à ces bétonnages complémentaires et différents (béton spécial et béton armé). Arches est quasiment une école de la fortification à lui seul. Il possède plusieurs batteries annexes dont une est bien visible sur la gauche du chemin d’accès.

Kurtine der Obermosel, 1875–1877. 477 m ü. M. Genannt Fort Berwick. Der Auftrag zur Untersuchung des Bauwerks datiert vom 30. November 1874. Seine das Moseltal beherrschende Lage gegenüber dem Vologne-Tal wurde als äußerst wichtig erachtet. Die aufeinanderfolgenden Modernisierungen, denen das Fort unterzogen wurde, waren weitere Hinweise darauf. Arches wurde am 15. Oktober 1877 offiziell fertiggestellt und war damals ein fast quadratisches Fort für 354 Mann und 31 Geschütze. Als würdiges Stoppfort konnte sein Artilleriekamm um 360° operieren. Jede der Fronten war durch zwei verwurzelte Traversen in drei gleiche Teile geteilt. Die Verteidigung der Gräben oblag zwei Flügeln auf den geraden Flügeln und einer doppelten Kaponniere auf dem III. Frontvorsprung. Die Bewaffnung dieser Organe bestand damals aus vier Maschinengewehren und ebenso vielen 7-Pfünder-Kanonen. Was Arches jedoch sofort von seinen Zeitgenossen unterschied, waren seine beiden Kasematten aus Walzeisen, eine Panzerung, von der nur vier Exemplare hergestellt wurden. Jede von ihnen nahm einen eingegrabenen Quergang der Front gegenüber der Vologne und der Straße nach Saint-Dié ein. Von 1890 bis 1892 erfuhr das Fort seine ersten Umbauten. Der Eingang wurde betoniert und zwei Magazine (+ vier Werkstatträume zum Laden von Geschossen und Wasserspeiern) wurden in einer Tiefe von etwa zehn Metern unter der Front gegraben. Diese alle miteinander verbundenen Magazine wurden über einen schrägen Stollen versorgt, der von der Ausfallpforte unter dem Eingang ausging. Zwei Lastenaufzüge verbanden das Ganze mit der Oberfläche. 1897 wurde hinter seinem Vorsprung III einer der fünf Galopin-Türme Mle 1890 für zwei 155-mm-Geschütze L de Bange installiert. Einer der beiden gerade erwähnten Lastenaufzüge öffnet in der Nähe dieses Turms. In diesen Jahren wurden die Kasematten aus Walzeisen demontiert und nach Verdun geschickt. Sie fielen der vollständigen Neugestaltung der Rue du Rempart zum Opfer. Von 1896 bis 1901 wurde das Fort grundlegend umgebaut. Fast in der Mitte der Fronten II-III und III-IV wurde ein ganz besonderer Block gegossen, für den Arches ebenfalls die Exklusivrechte besaß. Dabei handelte es sich um Munitionsbunker mit einer doppelten Plattform und einem Munitionsschacht auf Brustwehrhöhe. Der Eingang zum Bunker öffnet sich zwischen zwei breiten Treppen. An Front I-II wurden außerdem Geschützunterstände betoniert. Auf der Böschung am Grund des Schluchtgrabens zwischen Eingang und Frontbogen I wird eine Kriegskaserne mit sieben Baracken errichtet. Die Kaponnieren werden durch Kontereskarpentruhen ersetzt. Der kasemattierte optische Posten wird ebenfalls betoniert (zwei Schießscharten in Richtung der Forts Bambois und Mouche in Épinal). Das Pulvermagazin mit einer ursprünglichen Kapazität von 45.000 kg wird teilweise verfüllt, ebenso wie seine Seitenschächte und sein Lampenraum. Die Kriechgänge darunter werden neu ausgegraben, um neuen Lagerraum zu schaffen. Letztlich werden nur wenige Teile des Forts sichtbar bleiben, abgesehen von denen, die während der ersten Betonierphase mit Spezialbeton bedeckt wurden. Die ersten Baracken blieben jedoch praktisch unverändert, mit Ausnahme des zentralen Querbalkens, der die beiden Höfe durch Lichtschächte trennt, zu denen sich die Baracken hin öffnen. Diese, sechs an der Zahl (zweimal drei) auf einer Ebene, standen ebenso vielen verschiedenen Magazinen gegenüber. Das Betonieren des zentralen Querbalkens beeinträchtigte den Innenraum der angrenzenden Magazine. Kurioserweise blieben auch die flankierenden Galerien der Böschung der Flossen erhalten. Schließlich wurden nicht weniger als vier Maschinengewehrtürme installiert, einer an jedem Frontvorsprung. Die Schächte der Frontvorsprünge I, II und IV haben die Besonderheit, dass sie über Leitern erreicht werden müssen. was den Frontvorsprung III betrifft, so ist dessen Zugangsgalerie auf den Betonring des Galopin-Turms aufgepfropft. 1907 wurde die Panzerung durch die Installation eines Verdeckturms für einen Suchscheinwerfer hinter dem 155-L-Turm vervollständigt. Das Fort war nie in Kampfhandlungen verwickelt. Es wurde wahrscheinlich auch nach dem Ersten Weltkrieg instand gehalten, aber uns fehlen Informationen dazu. Auf jeden Fall wurde seine Panzerung gewissenhaft ausgebügelt, dann wurde sein Eingang zugemauert und es geriet in Vergessenheit. Wir besuchten es im Februar 2004. Was uns sofort auffiel, war die große Tiefe seiner Gräben. Andererseits ist sein Eingang sehr schmal; leider haben wir ihn nicht gemessen, aber sein Vorbau darf 220 cm Breite und höchstens 300 cm Höhe nicht überschreiten. Vor dem Eingang schützt ein kleines Wachhaus die Zufahrtsstraße. Seine Kontereskarpenmauern bestehen aus Entlastungsbögen. Wie erwartet besteht die Eingangsverkleidung aus rosafarbenem Vogesensandsteinbruch. Die Rollbrücke mit seitlichem Schiebetor ist noch vorhanden, ebenso die beiden Flügel des Schiebetors. Hinter dem Wachhaus weist der Brotbackofen seine Metallteile auf und scheint rettbar zu sein. Die Kriegskaserne hat trotz der Verstärkung des Forts einige Regale, Ventilatorstützen und ein Waschhaus mit einer hohen Zisterne erhalten. Das Netz der Galerien, die die Vorräte unter dem Felsen versorgten, scheint sehr lang zu sein, zumal eine Galerie unter dem Glacis am Vorsprung III zu einem Abwasserkanal verläuft und gleichzeitig das Doppelgewölbe und einen Infanterieausgang versorgt. Letzterer besteht aus einem Betonblock etwa fünfzehn Meter hinter dem Doppelgewölbe. Zu seiner Verteidigung verfügt dieser Block über eine Grube mit einer abnehmbaren Brücke. Rechts davon befindet sich eine Infanteriebrüstung mit einem gepanzerten Wachhäuschen (noch vorhanden). Die Lastenaufzüge der Tiefmagazine haben jeweils ihre beiden Käfige behalten. Die ursprünglichen Kasernen weisen Fassaden aus Terrakottaziegeln auf, die von Steinbögen eingerahmt werden. Beachten Sie, wie in Belfort, ein Kreuz, das auf die Wände der Gewölbe gegenüber den 12-Verschlussgeschützen gemalt ist. Diese Bewaffnung muss später modifiziert worden sein, da die Feuerkammern Maschinengewehrlafetten vom Typ Mle 1900 aufweisen. Die Plattformen der Fronten II-III und III-IV haben ihre Platten vom Typ Mle 1883 mit hydraulischer Bremse behalten, die wechselweise für 120-l- oder 155-l-Geschütze auf Belagerungslafette und Karree verwendet wurden. Wir werden uns auch an die Köpfe der Lastenaufzugsschächte mit ihrer Wendeltreppe aus Gusseisen erinnern, an die Latrinen, deren Zinkurinale erhalten geblieben sind, an die beeindruckenden Ausmaße der Unterkonstruktionen des Galopin-Turms, an das Vorhandensein seiner Gitter oben auf der Kontereskarpe am Frontbogen III usw. Das Fort von Arches erfordert einen ganzen Tag, um es richtig zu besichtigen. Es hat sicherlich etwas Besseres verdient als sein derzeitiges Schicksal, das es leider mit vielen anderen teilt: Vernachlässigung, Plünderung und Graffiti. Die Verstärkungen konnten es nicht entstellen, seine spezifischen Merkmale haben nicht gelitten; Wir denken dabei insbesondere an die Wallbunker, das Pulvermagazin und die sich ergänzenden und unterschiedlichen Betonierungen (Spezialbeton und Stahlbeton). Arches ist fast eine eigene Befestigungsanlage. Es verfügt über mehrere Nebenbatterien, von denen eine links von der Zufahrtsstraße gut sichtbar ist.

Gordijn van de Boven-Moezel, 1875-1877. 477 m/alt. Fort Berwick genaamd. De opdracht tot onderzoek van de structuur dateert van 30 november 1874. De ligging, die de Moezelvallei domineerde en uitkeek op de Volognevallei, werd van groot belang geacht. De opeenvolgende moderniseringen die het fort onderging, waren daar andere aanwijzingen voor. Officieel voltooid op 15 oktober 1877, was Arches toen een bijna vierkant fort voor 354 manschappen en 31 kanonnen. Als waardig stopfort kon de artillerierug 360° bewapend worden. Elk van de fronten was door twee gewortelde traversen in drie gelijke delen verdeeld. De verdediging van de grachten was toevertrouwd aan twee vleugels op de even vleugels en een dubbele caponnière op de IIIe saillant. De bewapening van deze organen bestond toen uit vier machinegeweren en evenveel 7-ponder kanonnen. Wat Arches echter direct onderscheidde van zijn tijdgenoten waren de twee kazematten van gewalst ijzer, een pantser dat slechts in vier exemplaren werd vervaardigd. Elk van hen besloeg een gewortelde dwarsdoorsnede van de frontlinie, tegenover de Vologne en de weg naar Saint-Dié. Van 1890 tot 1892 onderging het fort zijn eerste transformaties. De ingang werd van beton voorzien en er werden twee magazijnen (+ vier werkplaatsen voor het laden van projectielen en waterspuwers) uitgegraven op een diepte van ongeveer tien meter onder de frontlinie. Deze magazijnen, allemaal met elkaar verbonden, werden gevoed door een hellende galerij die begon bij de achterpoort onder de ingang. Twee goederenliften verbonden het geheel met de oppervlakte. In 1897 werd een van de vijf Galopin Mle 1890-torens voor twee 155 mm L de Bange-kanonnen geïnstalleerd achter saillant III. Een van de twee zojuist genoemde goederenliften opent zich nabij deze toren. In deze jaren werden de gewalste ijzeren kazematten ontmanteld en naar Verdun gestuurd. Zij waren het slachtoffer van de volledige herinrichting van de Rue du Rempart. Van 1896 tot 1901 onderging het fort een grondige renovatie. Vrijwel in het midden van de fronten II-III en III-IV werd een zeer bijzonder blok gegoten, waarvoor Arches eveneens het alleenrecht had. Dit waren munitiebunkers met daarbovenop een dubbel platform met een munitieput ter hoogte van de borstwering. De ingang van de bunker opent zich tussen twee brede trappen. Ook op front I-II werden geschutsschuilplaatsen gebetonneerd. Een oorlogskazerne met zeven barakken zal worden gebouwd in de helling op de bodem van de kloofgracht tussen de ingang en saillant I. De caponnières zullen worden vervangen door contrescarpkisten. De kazematopstelling zal eveneens worden gebetonneerd (twee kantelen richting de forten Bambois en Mouche in Épinal). Het kruitmagazijn, met een initiële capaciteit van 45.000 kg, zal gedeeltelijk worden opgevuld – evenals de zijschachten en de lampenkamer – en de kruipruimtes eronder zullen opnieuw worden uitgegraven om een nieuwe opslagruimte te creëren. Uiteindelijk zullen er weinig delen van het fort zichtbaar blijven, behalve de delen die tijdens de eerste betonfase met speciaal beton zijn bedekt. De eerste barakken bleven echter vrijwel zoals ze waren, met uitzondering van de centrale dwarsbalk die de twee binnenplaatsen scheidde met lichtkokers waarop de barakken uitkomen. Deze, zes in aantal (twee keer drie) op één niveau, stonden tegenover evenveel verschillende magazijnen. De betonnering van de centrale traverse drong de binnenruimte van de aangrenzende magazijnen aan. Merkwaardig genoeg bleven ook de flankerende galerijen van de helling van de vinnen behouden. Ten slotte werden er maar liefst vier machinegeweertorens geïnstalleerd, één bij elke saillant. De schachten van de saillanten I, II en IV hebben de bijzonderheid dat ze via ladders bereikbaar zijn; Wat betreft die van saillant III, de toegangsgalerij is geënt op de betonnen ring van de Galopin-toren. In 1907 werd de bepantsering voltooid met de installatie, achter de 155 L-toren, van een eclipskoepel voor een zoeklicht. Het fort heeft nooit strijd gezien. Het werd waarschijnlijk nog onderhouden na de Eerste Wereldoorlog, maar we missen informatie hierover. In ieder geval werd de bepantsering zorgvuldig gladgestreken, vervolgens werd de ingang dichtgemetseld en raakte het in de vergetelheid. We bezochten het in februari 2004. Wat ons meteen opviel, was de grote diepte van de grachten. De ingang daarentegen is erg smal; helaas hebben we die niet opgemeten, maar de galerij mag niet breder zijn dan 220 cm en maximaal 300 cm hoog. Voor de ingang bewaakt een klein wachthuisje de toegangsweg. De contrescarpwanden zijn gemaakt van ontlastingsbogen. Zoals verwacht is de entreegevel gemaakt van roze Vogezenzandsteenpuin. De rolbrug met zijwaartse schuifpui is nog steeds aanwezig, evenals de twee vleugels van de schuifdeur, en voorbij het wachthuisje heeft de broodoven zijn metalen elementen behouden en lijkt te kunnen worden gered. De oorlogskazerne heeft, ondanks de versterking van het fort, enkele planken, ventilatorsteunen en een wasplaats met een hoge cisterne behouden. Het netwerk van galerijen die de voorraadschuren onder de rots bedienen, lijkt erg lang, vooral omdat een galerij onder het glacis doorloopt bij saillant III naar een riool, terwijl deze ook het dubbele gewelf en een infanterie-uitlaat bedient. Deze laatste bestaat uit een betonblok ongeveer vijftien meter achter het dubbele gewelf. Ter verdediging bevat dit blok een put met een verwijderbare brug. Rechts ervan is een infanterieborstwering met een (nog steeds aanwezige) gepantserde wachtpost bevestigd. De goederenliften van de diepe magazijnen hebben elk hun twee kooien behouden. De oorspronkelijke kazerne heeft gevels van terracotta bakstenen, omlijst door gehouwen stenen bogen. Let, net als in Belfort, op een kruis geschilderd op de wanden van de gewelven tegenover de 12-sluitstukken. Deze bewapening moet later zijn aangepast, aangezien de vuurkamers Mle 1900 machinegeweersteunen vertonen. De platformen van fronten II-III en III-IV hebben hun Mle 1883 platen met hydraulische rem behouden, die afwisselend werden gebruikt voor 120 L of 155 L kanonnen op belegeringswagens en carrés. We zullen ons ook de koppen van de goederenliftschachten met hun gietijzeren wenteltrap herinneren, de latrines met hun zinken urinoirs, de indrukwekkende afmetingen van de onderbouw van de Galopin-toren, de aanwezigheid van de roosters bovenop de contrescarp bij saillant III, enz. Het fort van Arces vereist een hele dag om goed te worden bezocht. Het verdient zeker beter dan zijn huidige lot, dat het helaas deelt met vele anderen: verlatenheid, plunderingen en graffiti. De versterkingen zijn er niet in geslaagd het te ontsieren, zijn specifieke kenmerken hebben er niet onder geleden; We denken in het bijzonder aan deze walbunkers, het kruitmagazijn, deze complementaire en verschillende betonconstructies (speciaal beton en gewapend beton). Arches is bijna een vestingschool op zich. Het heeft verschillende bijbatterijen, waarvan er één duidelijk zichtbaar is aan de linkerkant van de toegangsweg.

Curtain of the Upper Moselle, 1875-1877. 477 m/alt. Called Fort Berwick. The order to study the structure dates from November 30, 1874. Its position dominating the Moselle valley facing the Vologne valley was considered of prime importance. The successive modernizations that the fort underwent were other indications of this. Officially completed on October 15, 1877, Arches was then an almost square fort for 354 men and 31 guns. As a worthy stopping fort, its artillery ridge could have 360° actions. Each of the fronts was divided into three equal parts by two rooted traverses. The defense of the ditches was entrusted to two wings on the even wings and a double caponier on the III salient. The armament of these organs was then four machine guns and as many 7-pounder cannons. However, what immediately distinguished Arches from its contemporaries were its two casemates made of rolled iron, an armor made in only four examples. Each of them occupied a rooted traverse of the front facing the Vologne and the road to Saint-Dié. From 1890 to 1892, the fort underwent its first transformations. The entrance was concreted and two magazines (+ four workshop premises for loading projectiles and gargoyles) were dug at a depth of about ten meters under the front. These magazines, all connected, were supplied by a sloping gallery starting from the postern under the entrance. Two freight elevators connected the whole to the surface. In 1897, one of the five Galopin Mle 1890 turrets for two 155 mm L de Bange guns was installed behind its salient III. One of the two freight elevators, just mentioned, opens near this turret. It was during these years that the rolled iron casemates were dismantled and sent to Verdun. They were the victims of the complete reorganization of the rue du rempart. From 1896 to 1901 the fort was to undergo a serious overhaul. Almost in the center of fronts II-III and III-IV, a very special block, for which Arches also had exclusive rights, was cast. These were ammunition bunkers topped with a double platform with an ammunition well at parapet level. The entrance to the bunker opens between two wide staircases. Gun shelters were also concreted on front I-II. A war barracks, with seven barracks, will be built in the scarp at the bottom of the gorge ditch between the entrance and salient I. The caponiers will be replaced by counterscarp chests. The casemated optical post will also be concreted (two crenels towards the Bambois and Mouche forts in Épinal). The powder magazine, with an initial capacity of 45,000 kg, will be partially filled in – as will its side shafts and its lamp room – and the crawl spaces underneath will be re-excavated to create a new storage space. Ultimately, few parts of the fort will remain visible except for those covered with special concrete during the first concreting phase. The first barracks, however, remained practically as they were except for the central crosspiece separating the two courtyards in light wells onto which the barracks open. These, six in number (twice three) on a single level, faced as many various magazines. The concreting of the central traverse encroached on the interior space of those adjacent to it. Curiously, the flanking galleries of the escarpment of the fins were also preserved. Finally, no fewer than four machine gun turrets were installed, one at each salient. The shafts of those of salients I, II and IV have the particularity of having to be reached by ladders; as for that of salient III, its access gallery is grafted onto the concrete ring of the Galopin turret. In 1907, the armoring was completed by the installation, behind the 155 L turret, of an eclipsing turret for a searchlight. The fort never saw combat. It was probably still maintained after the First World War, but we lack information on this subject. In any case, its armor was conscientiously ironed out, then its entrance was walled up and it fell into oblivion. We visited it in February 2004. What struck us immediately was the great depth of its ditches. On the other hand, its entrance is very narrow; unfortunately, we did not measure it, but its porch must not exceed 220 cm in width and at most 300 in height. In front of the entrance, a small guardhouse protects the access road. Its counterscarp walls are made of relieving arches. As expected, the entrance facing is made of pink Vosges sandstone rubble. The rolling bridge with side-sliding is still present, as are the two leaves of the sliding door and, beyond the guardhouse, the bread oven has retained its metal elements and seems salvageable. The war barracks has, despite the reinforcement of the fort, retained some shelves, fan supports and a wash house with a high cistern. The network of galleries serving the stores under the rock seems very long, especially since a gallery runs under the glacis at salient III towards a sewer, while also serving the double vault and an infantry outlet. The latter consists of a concrete block about fifteen meters behind the double vault. For its defense, this block includes a pit surmounted by a removable bridge. An infantry parapet with an armored sentry box (still present) is attached to its right. The freight elevators of the deep magazines have each retained their two cages. The initial barracks show facades of terracotta bricks framed by cut stone arches. Note, as in Belfort, a cross painted on the walls of the vaults opposite the 12-breech pieces. This armament must have been modified later because the firing chambers show Mle 1900 machine gun mounts. The platforms of fronts II-III and III-IV have retained their Mle 1883 plates with hydraulic brake used indifferently for 120 L or 155 L guns on siege carriage and square. We will also remember the heads of the freight elevator shafts with their cast iron spiral staircase, the latrines that have retained their zinc urinals, the impressive dimensions of the substructures of the Galopin turret, the presence of its grilles at the top of the counterscarp at salient III, etc. The fort of Arches requires a whole day to be properly visited. It certainly deserves better than its current fate, which it unfortunately shares with many others: abandonment, looting and graffiti. The reinforcements have not succeeded in disfiguring it, its specific features have not suffered; we are thinking in particular of these rampart bunkers, its powder magazine, these complementary and different concretings (special concrete and reinforced concrete). Arches is almost a school of fortification in itself. It has several annex batteries, one of which is clearly visible on the left of the access road.

Kurzína Horní Mosely, 1875-1877. 477 m/n.m. Nazývaná Fort Berwick. Příkaz k prozkoumání stavby pochází z 30. listopadu 1874. Její poloha, dominující údolí Mosely s výhledem na údolí Vologne, byla považována za prvořadou. Postupné modernizace, kterými pevnost prošla, toho byly dalším důkazem. Arches, oficiálně dokončený 15. října 1877, byl tehdy téměř čtvercovou pevností pro 354 mužů a 31 děl. Jako důstojná zastavovací pevnost mohl její dělostřelecký hřeben mít 360° působnost. Každá z front byla rozdělena na tři stejné části dvěma zakořeněnými příkopy. Obrana příkopů byla svěřena dvěma křídlům na sudých křídlech a dvojitému kaponiéru na III. výběžku. Výzbroj těchto orgánů tehdy tvořily čtyři kulomety a stejný počet sedmiliberních kanónů. Co však Arches okamžitě odlišovalo od jeho současníků, byly jeho dvě kasematy z válcovaného železa, pancéřování vyrobené pouze ve čtyřech exemplářích. Každý z nich zaujímal zakořeněný příčný úsek průčelí směřující k Vologně a silnici do Saint-Dié. V letech 1890 až 1892 prošla pevnost svými prvními proměnami. Vchod byl vybetonován a v hloubce asi deseti metrů pod průčelím byly vykopány dva sklady (+ čtyři dílenské prostory pro nakládání projektilů a chrličů). Tyto sklady, všechny propojené, byly zásobovány šikmou galerií začínající od zadního schodiště pod vchodem. Celek s povrchem spojovaly dva nákladní výtahy. V roce 1897 byla za jejím výběžkem III instalována jedna z pěti věží Galopin Mle 1890 pro dva 155mm kanóny L de Bange. Jeden ze dvou právě zmíněných nákladních výtahů se otevírá poblíž této věže. Právě v těchto letech byly válcované železné kasematy demontovány a odeslány do Verdunu. Staly se obětí kompletní reorganizace rue du rempart. V letech 1896 až 1901 měla pevnost projít rozsáhlou generální opravou. Téměř uprostřed front II-III a III-IV byl odlit velmi speciální blok, na který měl Arches také exkluzivní práva. Jednalo se o muniční bunkry zakončené dvojitou plošinou s muniční šachtou v úrovni parapetu. Vchod do bunkru se otevírá mezi dvěma širokými schodišti. Na frontách I-II byly také vybetonovány dělostřelecké kryty. V úžlabině na dně rokle mezi vchodem a výběžkem I budou postavena válečná kasárna se sedmi kasárnami. Kaponiéry budou nahrazeny protiskluzovými truhlami. Vybetonován bude také kasematový optický sloup (dvě sbíječky směrem k pevnostem Bambois a Mouche v Épinalu). Zásobník prachu s počáteční kapacitou 45 000 kg bude částečně zasypán – stejně jako jeho boční šachty a lampárna – a pod ním budou znovu vykopány prostory pro plazení, aby se vytvořil nový skladovací prostor. Nakonec z pevnosti zůstane viditelných jen málo částí, s výjimkou těch, které budou během první fáze betonáže pokryty speciálním betonem. První kasárna však zůstala prakticky taková, jaká byla, s výjimkou centrální příčky oddělující dva nádvoří světlíky, do kterých se kasárna otevírají. Těchto šest (dvakrát tři) na jedné úrovni směřovalo proti stejnému počtu skladů. Betonáž centrální traverzy zasahovala do vnitřního prostoru těch, které k ní přiléhají. Zajímavé je, že byly zachovány i boční galerie srázu žeber. Nakonec byly instalovány nejméně čtyři kulometné věže, jedna na každém výběžku. Šachty výběžků I, II a IV mají tu zvláštnost, že se k nim musí dostat po žebřících; u výběžku III je jeho přístupová galerie naroubována na betonový prstenec Galopinovy věže. V roce 1907 bylo pancéřování dokončeno instalací zákrytové věže pro světlomet za věží 155 L. Pevnost se nikdy nezúčastnila bojů. Pravděpodobně byla po první světové válce stále udržována, ale o tomto tématu nám chybí informace. V každém případě byl jeho pancíř svědomitě vyžehlený, poté byl vchod zazděn a upadl v zapomnění. Navštívili jsme ho v únoru 2004. Co nás okamžitě zaujalo, byla velká hloubka jeho příkopů. Na druhou stranu je jeho vchod velmi úzký; bohužel jsme ho neměřili, ale jeho veranda nesmí přesáhnout 220 cm na šířku a maximálně 300 cm na výšku. Před vchodem chrání přístupovou cestu malá strážnice. Jeho protiskluzové zdi jsou tvořeny odlehčovacími oblouky. Jak se dalo očekávat, vstupní obložení je vyrobeno z růžového vosgeského pískovcového suti. Zvinutý most s bočním posuvem je stále přítomen, stejně jako dvě křídla posuvných dveří a za strážnicí si pec na chleba zachovala své kovové prvky a zdá se být zachránitelná. Válečná kasárna si i přes zesílení pevnosti zachovala některé police, podpěry ventilátorů a prádelnu s vysokou cisternou. Síť galerií obsluhujících sklady pod skálou se zdá být velmi dlouhá, zejména proto, že galerie vede pod mírným svahem u třetího výběžku směrem ke kanalizaci a zároveň slouží dvojité klenbě a pěchotnímu výtoku. Ten se skládá z betonového bloku asi patnáct metrů za dvojitou klenbou. Pro svou obranu zahrnuje tento blok jámu zakončenou odnímatelným mostem. Po jeho pravici je připevněn pěchotní parapet s obrněnou strážní budkou (stále přítomnou). Nákladní výtahy hlubokých skladů si zachovaly své dvě klece. Původní kasárna mají fasády z terakotových cihel orámované oblouky z tesaného kamene. Všimněte si, stejně jako v Belfortu, kříže namalovaného na stěnách sklepení naproti 12 závěrovým kusům. Tato výzbroj musela být později upravena, protože střelecké komory ukazují lafety kulometů Mle 1900. Plošiny front II-III a III-IV si zachovaly své pláty Mle 1883 s hydraulickou brzdou, používané buď pro děla 120 L nebo 155 L na obléhací lafetě a čtverci. Vzpomeneme si také na hlavy šachet nákladních výtahů s jejich litinovým točitým schodištěm, latríny, které si zachovaly zinkové pisoáry, impozantní rozměry spodních konstrukcí věže Galopin, přítomnost jejích mříží na vrcholu protiskluzové skály u výběžku III atd. Prohlídka pevnosti Arches vyžaduje celý den. Rozhodně si zaslouží lepší osud než svůj současný osud, který bohužel sdílí s mnoha dalšími: opuštění, rabování a graffiti. Posily ji nedokázaly znetvořit, její specifické rysy neutrpěly; myslíme zejména na tyto bunkry na valu, její prachárnu, tyto doplňkové a odlišné betonáže (speciální beton a železobeton). Arches je sám o sobě téměř školou opevnění. Má několik přístavních baterií, z nichž jedna je jasně viditelná nalevo od příjezdové cesty.