Place de Lyon, sud-sud-est de la ville, 1878-1880. 210 m/alt. 164 hommes. Quadrilatère irrégulier à gorge rentrante, le fort de Corbas occupe une surface plutôt restreinte. Sur cette surface, il concentre une somme d’intérêts et de spécificités non négligeable pour l’amateur. Un chemin couvert épouse le périmètre de la contrescarpe, sauf au saillant II où il encercle une excroissance de quelques dizaines de mètres où se trouvent deux traverses pleines et au centre du front III-IV où une bonnette d’infanterie a été aménagée. La gorge est aussi précédée d’un ravelin sur les glacis. Les murs d’escarpe et de contrescarpe, pour l’essentiel en béton, ont un fruit prononcé, mais cependant moindre qu’à Feyzin. Le pont dormant repose toujours sur les piliers métalliques originels. L’entrée est originale et très jolie avec des tours occupant les angles internes de la courtine du front de gorge. Le bâtiment d’entrée vaut aussi pour son sous-sol et son entresol. Les coffres défensifs ont une profondeur très grande (7 x 4 m), leurs angles morts sont battus depuis le pied des tours d’angle et un puits tronconique dans leur voûte devait contribuer à leur ventilation. Un escalier-rampe dessert chaque coffre. Celui du coffre droit est surmonté d’un étrange réservoir métallique couvrant toute la voûte et parallèle à la première volée de marches ainsi qu’au premier palier. Du pont à bascule en dessous, il ne reste que peu de vestiges et le puits, dépourvu de margelle, couvert d’un simple tampon de pierre, s’ouvre dans le sol du niveau inférieur où l’on trouve encore les lavabos. L’entresol est occupé par les locaux disciplinaires, remarquablement conservés, avec portes et verrous, ainsi que par la cuisine des officiers et le magasin aux provisions. Il convient de relever que la grande majorité des huisseries et panneaux indiquant la fonction des locaux est en place. La cour, assez petite, précède le casernement de cinq travées sur deux niveaux transformées au fil des occupations. Néanmoins, le dispositif de ventilation des chambrées du premier étage apparaît en deux doubles petites ouvertures de part et d’autre de la saillie des piédroits. La même chose existait au rez-de-chaussée, mais a été obturé. Nous ne connaissons pas d’autre fort où l’on peut voir une disposition similaire. De part et d’autre de la cour, un passage en tunnel mène vers la rue du rempart. Celui de gauche longe le magasin à poudre, lequel est installé perpendiculairement sur la gauche du passage. Chose rare, les vides ventilés sont discernables dans ce passage grâce à deux soupiraux. Les portes à claire-voie barrent encore les galeries latérales dans lesquelles les habituelles barbacanes anguleuses sont remplacées par des conduits obliques (neuf par flanc, dirigés vers le bas) de 14 cm de diamètre (cas unique aussi). La porte d’entrée du sas comprend les trois serrures que l’on trouve habituellement sur la porte extérieure du local de stockage. Cette porte extérieure a, ici, toute sa quincaillerie en bronze et conservé sa serrure qui, avec 14 x 10 cm est plus petite que d’habitude (225 x 113 mm). La porte intérieure n’est plus là, mais une patte de bronze encageait le penne de la serrure et des gonds du même métal témoignent de sa présence passée. La gaine latérale gauche se termine par un escalier surmonté d’un puits ayant son blindage en place. L’escalier descend vers les vides ventilés et là, nous retrouvons le béton dont les forts de Lyon sont coutumiers. Un troisième vide ventilé court sous la gaine latérale droite. La rue du rempart, courant en arrière des fronts I-II, II-III et III-IV, comprend trois traverses-abris par front. Trois traverses sont enracinées, soit la centrale du front de tête et celles en arrière des saillants II et III qui, en sus, abritent les gaines de descente vers les caponnières. Nous devons à la précision d’indiquer que la traverse en arrière du saillant II n’a aucun corps d’abri, la place prise par les substructures de la tourelle étant trop encombrantes. Cela nous fait un total de onze traverses creuses dont dix avec un abri/magasin. Ces traverses sont couvertes en façade d’un enduit de ciment, ont conservé pour la plupart leurs huisseries (portes à deux vantaux surmontées de persiennes fixes) et l’on accède aux plates-formes de tir via des escaliers naissant dans un retour arrondi de leur façade. Extérieurement, la caponnière double du saillant II est presque carrée. Sa gaine d’accès débouche néanmoins dans un arc de cercle formé de piédroits séparant les chambres de tir au nombre de deux par flanc. Les canons de 12 culasse étaient placés comme il se doit côté contrescarpe et l’embrasure orientée vers le saillant III a conservé son volet obturateur coulissant en bois. L’angle à la jonction des faces comprend une avancée triangulaire pourvue de créneaux permettant de protéger l’extérieur de ces faces. L’aileron du saillant III n’a rien de particulier sinon que l’on accède à la traverse abri de ce saillant depuis la gaine et un escalier et que le béton est nettement apparent dans le passage enraciné. Sur la rue du rempart donnent aussi des latrines à la turque dont les portes des logettes ont conservé une poignée pour aider les visiteurs à se relever. Bien que, nous venons de le lire, le fort soit déjà digne d’intérêt comme cela, il nous faut en venir à l’essentiel : la tourelle Mougin Mle 1876 pour deux canons de 155 L de Bange, posée en 1883. Cette tourelle, nous l’avons déjà évoqué, surmonte la gaine d’accès à la caponnière double. Certes les canons ont disparu, mais pour le reste elle est dans son jus. Au sein de celles que nous avons visitées, elle conserve une place à part. De nombreuses huisseries, dont des planches d’outillage à l’arrière des canons, avec d’inexplicables tamis, n’ont été vues que là. Dans la chambre de tir, la place de tout un chacun est indiquée en toutes lettres : pourvoyeur, chargeur, chef de pièce…. Une autre inscription, avec les mêmes caractères, indique qu’elle a été révisée le 22- ??-3?. La couleur grise, comme on n’en rencontre que dans la place de Toul, est encore partout apparente sur fond de minium orange. Les embrasures ont été murées et le dispositif de rotation a disparu hormis la chaudière. Celle-ci est une pure merveille, une précieuse et unique relique industrielle (de la chaudière du fort de Domont ne demeure que la carcasse), complète à très peu de choses près. Il s’agit d’une chaudière/machine à vapeur (les archives indiquent moteur à vapeur) de marque Hermann Lachapelle, d’une puissance de 4 CV, à deux bouilleurs croisés. Elle fut installée ici à la mi-1884 et révisée, probablement pour la dernière fois, le 30 juin 1933. À elle seule, cette chaudière vaut le voyage et il est heureux que le fort n’ait pratiquement connu aucune période d’abandon car elle n’existerait plus. De fait, le fort n’a été déclassé du domaine militaire que par le décret du 2 juin 2004[citation:2][citation:10]. Après la seconde guerre, il servit de dépôt de munitions avant d’être inclus dans les infrastructures du GRET 808 (Groupe Régional d’Exploitation des Transmissions). Aujourd’hui (04/2008), le fort est néanmoins toujours occupé par le service de déminage[citation:4][citation:8] et interdit à la visite[citation:1][citation:5]. Les responsables de ce service ont parfaitement conscience de l’intérêt représenté par ce fort et son contenu lesquels ne courent, actuellement, aucun danger.

Festung von Lyon, südsüdöstlich der Stadt, 1878-1880. 210 M/ü M. 164 Mann. Unregelmäßiges Viereck mit einspringender Kehle, das Fort Corbas nimmt eine eher begrenzte Fläche ein. Auf dieser Fläche konzentriert es eine nicht unerhebliche Summe an Interessantem und Besonderheiten für den Liebhaber. Ein gedeckter Weg folgt dem Umfang der Kontereskarpe, außer am Saillant II, wo er einen Auswuchs von einigen Dutzend Metern umschließt, in dem sich zwei massive Traversen befinden, und in der Mitte der Front III-IV, wo eine Infanterie-Bonnette eingerichtet wurde. Der Kehle geht ebenfalls ein Ravelin auf dem Glacis voraus. Die Escarpen- und Kontereskarpenmauern, größtenteils aus Beton, haben ein starkes Abflachen, jedoch geringer als in Feyzin. Die feste Brücke ruht noch auf den originalen Metallpfeilern. Der Eingang ist originell und sehr hübsch mit Türmen, die die inneren Winkel der Kurtine der Kehlfront einnehmen. Das Eingangsgebäude ist auch wegen seines Kellers und seines Mezzanins bemerkenswert. Die Verteidigungskoffer haben eine sehr große Tiefe (7 x 4 m), ihre toten Winkel werden vom Fuß der Ecktürme bestrichen und ein konischer Schacht in ihrem Gewölbe sollte zu ihrer Belüftung beitragen. Eine Treppenrampe erschließt jeden Koffer. Der des rechten Koffers wird von einem seltsamen Metallbehälter überwölbt, der das gesamte Gewölbe abdeckt und parallel zum ersten Treppenlauf sowie zum ersten Absatz verläuft. Von der darunter liegenden Wippbrücke sind nur wenige Überreste erhalten und der Schacht, ohne Brüstung, mit einem einfachen Steinpfropfen bedeckt, öffnet sich im Boden des unteren Levels, wo noch die Waschbecken zu finden sind. Das Mezzanin ist von den erstaunlich gut erhaltenen Disziplinarräumen mit Türen und Schlössern sowie von der Offiziersküche und dem Proviantlager belegt. Es ist festzuhalten, dass die überwiegende Mehrheit der Türzargen und Schilder, die die Funktion der Räume angeben, vorhanden ist. Der recht kleine Hof geht der Unterkunft von fünf Jochen auf zwei Ebenen voraus, die im Laufe der Besetzungen umgewandelt wurden. Dennoch erscheint die Belüftungsvorrichtung der Stuben im ersten Stock in zwei doppelten kleinen Öffnungen zu beiden Seiten des Pfeilervorsprungs. Das Gleiche existierte im Erdgeschoss, wurde aber verschlossen. Wir kennen kein anderes Fort, wo man eine ähnliche Anordnung sehen kann. Zu beiden Seiten des Hofes führt ein Tunnelgang zur Wallstraße. Der linke verläuft entlang des Pulvermagazins, das senkrecht auf der linken Seite des Ganges installiert ist. Selten sind die belüfteten Hohlräume in diesem Gang anhand von zwei Kellerfenstern erkennbar. Die Gittertüren versperren noch die seitlichen Galerien, in denen die üblichen eckigen Schießscharten durch schräge Kanäle (neun pro Seite, nach unten gerichtet) mit einem Durchmesser von 14 cm ersetzt sind (ebenfalls ein einzigartiger Fall). Die Eingangstür der Schleuse enthält die drei Schlösser, die man normalerweise an der Außentür des Lagerraums findet. Diese Außentür hat hier ihre gesamte Bronzebeschläge und ihr Schloss erhalten, das mit 14 x 10 cm kleiner ist als üblich (225 x 113 mm). Die Innentür ist nicht mehr da, aber eine Bronzeöse hielt den Riegel des Schlosses gefangen, und Angeln aus demselben Metall zeugen von ihrer früheren Anwesenheit. Der linke seitliche Gang endet mit einer Treppe, über der sich ein Schacht mit noch vorhandener Panzerung befindet. Die Treppe führt hinab zu den belüfteten Hohlräumen, und dort finden wir den Beton wieder, der für die Forts von Lyon üblich ist. Ein dritter belüfteter Hohlraum verläuft unter dem rechten seitlichen Gang. Die Wallstraße, die hinter den Fronten I-II, II-III und III-IV verläuft, umfasst drei Traversenunterstände pro Front. Drei Traversen sind eingewurzelt, nämlich die zentrale der Stirnfront und diejenigen hinter den Saillants II und III, die zudem die Gänge zum Abstieg zu den Kaponnieren beherbergen. Wir müssen der Genauigkeit halber angeben, dass die Traverse hinter Saillant II keinen Unterkunftskörper hat, da der von den Substrukturen des Turms eingenommene Platz zu beengend ist. Das ergibt insgesamt elf hohle Traversen, davon zehn mit einem Unterkunfts-/Magazinteil. Diese Traversen sind an der Fassade mit einem Zementputz überzogen, haben größtenteils ihre Türzargen (zweiflügelige Türen mit festen Jalousien darüber) erhalten, und man gelangt über Treppen auf die Schießplattformen, die in einer abgerundeten Rückbiegung ihrer Fassade entspringen. Äußerlich ist die Doppelkaponniere am Saillant II fast quadratisch. Ihr Zugangsgang mündet dennoch in einem Kreisbogen, der von Pfeilern gebildet wird, die die Schießkammern in der Anzahl von zwei pro Seite trennen. Die 12-Kaliber-Hinterladerkanonen waren wie üblich an der Kontereskarpe platziert, und die Schießscharte, die zum Saillant III ausgerichtet ist, hat ihren hölzernen, gleitenden Verschlussdeckel erhalten. Der Winkel an der Verbindung der Flanken umfasst einen dreieckigen Vorsprung mit Schießscharten, um die Außenseite dieser Flanken zu schützen. Der Flügel am Saillant III hat nichts Besonderes, außer dass man von dem Gang und einer Treppe aus auf die Traversenunterkunft dieses Saillants gelangt und dass der Beton in dem eingewurzelten Durchgang deutlich sichtbar ist. An der Wallstraße liegen auch türkische Latrinen, deren Kabinentüren einen Griff behalten haben, um den Besuchern beim Aufstehen zu helfen. Obwohl, wie wir gerade gelesen haben, das Fort bereits so wie es ist von Interesse ist, müssen wir zum Wesentlichen kommen: dem Mougin-Turm Modell 1876 für zwei 155 L de Bange-Kanonen, aufgestellt 1883. Dieser Turm, wie bereits erwähnt, überragt den Zugangsgang zur Doppelkaponniere. Zwar sind die Kanonen verschwunden, aber ansonsten ist er im Originalzustand. Unter den von uns besuchten behält er einen besonderen Platz. Zahlreiche Türzargen, darunter Werkzeugbretter hinter den Kanonen, mit unerklärlichen Sieben, wurden nur dort gesehen. In der Schießkammer ist der Platz eines jeden ausgeschrieben: Munitionsholer, Lader, Geschützführer…. Eine andere Inschrift, mit denselben Buchstaben, gibt an, dass sie am 22- ??-3? überholt wurde. Die graue Farbe, wie man sie nur in der Festung Toul antrifft, ist überall noch auf orangem Mennige-Grund sichtbar. Die Schießscharten sind vermauert und die Drehvorrichtung ist verschwunden, außer dem Kessel. Dieser ist ein reines Wunderwerk, ein kostbares und einzigartiges Industrierelikt (vom Kessel des Forts Domont bleibt nur das Gerippe), bis auf sehr wenige Dinge vollständig. Es handelt sich um einen Kessel/Dampfmaschine (die Archive geben Dampfmotor an) der Marke Hermann Lachapelle mit einer Leistung von 4 PS, mit zwei gekreuzten Siedern. Er wurde hier Mitte 1884 installiert und wahrscheinlich am 30. Juni 1933 zum letzten Mal überholt. Allein dieser Kessel ist die Reise wert, und es ist ein Glück, dass das Fort praktisch keine Vernachlässigungsperiode kannte, da er sonst nicht mehr existieren würde[citation:4]. Tatsächlich wurde das Fort erst durch das Dekret vom 2. Juni 2004[citation:2][citation:10] aus dem Militärbereich ausgegliedert. Nach dem Zweiten Weltkrieg diente es als Munitionsdepot, bevor es in die Infrastruktur des GRET 808 (Groupe Régional d’Exploitation des Transmissions) aufgenommen wurde. Heute (Stand: 04/2008) ist das Fort dennoch weiterhin vom Entminungsdienst[citation:4][citation:8] belegt und für Besuche gesperrt[citation:1][citation:5]. Die Verantwortlichen dieses Dienstes sind sich des Interesses, das dieses Fort und sein Inhalt darstellen, vollkommen bewusst, und diese sind derzeit keiner Gefahr ausgesetzt.

Vesting van Lyon, zuidzuidoost van de stad, 1878-1880. 210 m/hoogte. 164 man. Onregelmatige vierhoek met inspringende keel, het fort Corbas neemt een nogal beperkte oppervlakte in. Op dit gebied concentreert het een niet onaanzienlijke som van interesses en specificiteiten voor de liefhebber. Een gedekte weg volgt de omtrek van de contrescarpe, behalve aan saillant II waar het een uitstulping van enkele tientallen meters omcirkelt waar zich twee massieve traversen bevinden en in het midden van front III-IV waar een infanterie-bonnet is aangelegd. De keel wordt ook voorafgegaan door een ravelijn op het glacis. De escarpe- en contrescarpemuren, hoofdzakelijk in beton, hebben een uitgesproken talud, maar toch minder dan in Feyzin. De vaste brug rust nog steeds op de oorspronkelijke metalen pijlers. De ingang is origineel en zeer mooi met torens die de binnenhoeken van de courtine van de keelfront innemen. Het toegangsgebouw is ook de moeite waard vanwege zijn kelder en tussenverdieping. De verdedigingskoffers hebben een zeer grote diepte (7 x 4 m), hun dode hoeken worden bestreken vanaf de voet van de hoektorens en een conische put in hun gewelf moet bijdragen aan hun ventilatie. Een trappenhelling bedient elke koffer. Die van de rechter koffer wordt overwelfd door een vreemde metalen tank die het hele gewelf bedekt en parallel loopt aan de eerste trapvlucht en het eerste bordes. Van de wipbrug eronder resteren slechts weinig overblijfselen en de put, zonder borstwering, bedekt met een eenvoudige steenprop, opent in de vloer van het onderste niveau waar nog de wastafels te vinden zijn. De tussenverdieping wordt ingenomen door de opmerkelijk goed bewaarde disciplinaire lokalen, met deuren en sloten, alsmede door de officierskeuken en de provisiekamer. Het dient te worden opgemerkt dat de overgrote meerderheid van de deurkozijnen en panelen die de functie van de lokalen aangeven, aanwezig is. De vrij kleine voorplaats gaat vooraf aan de kazerne van vijf traveeën op twee niveaus die tijdens de bezettingen zijn verbouwd. Desalniettemin verschijnt het ventilatietoestel van de slaapvertrekken op de eerste verdieping in twee dubbele kleine openingen aan weerszijden van de uitsprong van de pijlers. Hetzelfde bestond op de begane grond, maar is dichtgemaakt. We kennen geen ander fort waar men een gelijkaardige opstelling kan zien. Aan weerszijden van de voorplaats leidt een tunnelgang naar de wallestraat. Die aan de linkerkant loopt langs het kruitmagazijn, dat loodrecht op de linkerkant van de gang is geïnstalleerd. Zeldzaam, de geventileerde holtes zijn in deze gang waarneembaar dankzij twee keldergaten. De traliedeuren versperren nog steeds de zijgalerijen waarin de gebruikelijke hoekige schietspleten vervangen zijn door schuine leidingen (negen per flank, naar beneden gericht) van 14 cm diameter (eveneens uniek geval). De toegangsdeur van de sluis omvat de drie sloten die men gewoonlijk op de buitendeur van de opslagruimte aantreft. Deze buitendeur heeft hier al zijn bronzen beslag en heeft haar slot bewaard dat, met 14 x 10 cm, kleiner is dan gewoonlijk (225 x 113 mm). De binnendeur is er niet meer, maar een bronzen beugel omklemde de sluitpen van het slot en hengsels van hetzelfde metaal getuigen van haar vroegere aanwezigheid. De linker zijgang eindigt met een trap overwelfd door een put waarvan de bepantsering nog op zijn plaats is. De trap daalt af naar de geventileerde holtes en daar vinden we het beton terug waarmee de forten van Lyon vertrouwd zijn. Een derde geventileerde holte loopt onder de rechter zijgang. De wallestraat, die achter de fronten I-II, II-III en III-IV loopt, omvat drie traverseschuilplaatsen per front. Drie traversen zijn geworteld, namelijk de centrale van het hoofdfront en die achter de saillanten II en III die bovendien de gangleidingen naar de caponnières herbergen. Wij zijn verplicht van precisie te vermelden dat de traverse achter saillant II geen schuilplaatslichaam heeft, omdat de plaats ingenomen door de onderconstructies van de koepel te omslachtig is. Dit geeft ons een totaal van elf holle traversen waarvan tien met een schuilplaats/magazijn. Deze traversen zijn op de gevel bedekt met een cementpleister, hebben voor het grootste deel hun kozijnen behouden (tweevleugelige deuren met vaste jaloezieën erboven) en men bereikt de schietplatforms via trappen die ontspringen in een afgeronde terugbuiging van hun gevel. Uiterlijk is de dubbele caponnière aan saillant II bijna vierkant. Haar toegangsgang mondt echter uit in een cirkelboog gevormd door pijlers die de schietkamers scheiden, twee per flank. De 12-kaliber achterlaadkanonnen waren zoals het hoort aan de contrescarpezijde geplaatst en de schietgatopening gericht naar saillant III heeft haar houten, glijdende afsluitschuif behouden. De hoek bij de samenkomst van de flanken omvat een driehoekige uitstulping voorzien van schietgaten om de buitenkant van deze flanken te beschermen. De vleugel aan saillant III heeft niets bijzonders behalve dat men vanaf de gang en een trap toegang heeft tot de traverseschuilplaats van deze saillant en dat het beton duidelijk zichtbaar is in de gewortelde doorgang. Aan de wallestraat geven ook Turkse latrines uit, waarvan de deuren van de hokjes een handgreep hebben behouden om de bezoekers te helpen opstaan. Hoewel, zoals we zojuist hebben gelezen, het fort reeds zo de moeite waard is, moeten we tot het essentiële komen: de Mougin-koepel Mle 1876 voor twee 155 L de Bange-kanonnen, geplaatst in 1883. Deze koepel, zoals we al hebben vermeld, overdekt de toegangsgang naar de dubbele caponnière. Weliswaar zijn de kanonnen verdwenen, maar voor de rest is hij in originele staat. Binnen die wij hebben bezocht, behoudt hij een aparte plaats. Talrijke kozijnen, waaronder gereedschapsplanken achter de kanonnen, met onverklaarbare zeven, werden alleen daar gezien. In de schietkamer is de plaats van eenieder voluit aangegeven: voorraaddrager, lader, stukcommandant…. Een ander opschrift, met dezelfde karakters, geeft aan dat hij op 22- ??-3? is herzien. De grijze kleur, zoals men die alleen in de vesting Toul tegenkomt, is nog overal zichtbaar op een oranje menie-ondergrond. De schietgaten zijn dichtgemetseld en het draaiwerk is verdwenen behalve de ketel. Deze is een puur wonder, een kostbaar en uniek industrieel relikwie (van de ketel van het fort Domont rest alleen het geraamte), compleet op heel weinig na. Het betreft een ketel/stoommachine (de archieven geven stoommotor aan) van het merk Hermann Lachapelle, met een vermogen van 4 PK, met twee gekruiste stoomketels. Hij werd hier midden 1884 geïnstalleerd en herzien, waarschijnlijk voor de laatste keer, op 30 juni 1933. Alleen al deze ketel is de reis waard en het is gelukkig dat het fort praktisch geen verlatenheidsperiode heeft gekend, want hij zou niet meer bestaan[citation:4]. Immers, het fort werd pas uit de militaire domeinen geschrapt bij het decreet van 2 juni 2004[citation:2][citation:10]. Na de Tweede Wereldoorlog diende het als munitiedepot voordat het werd opgenomen in de infrastructuur van de GRET 808 (Groupe Régional d’Exploitation des Transmissions). Vandaag (stand van zaken: 04/2008) wordt het fort niettemin nog steeds bezet door de ontmijningsdienst[citation:4][citation:8] en verboden voor bezoek[citation:1][citation:5]. De verantwoordelijken van deze dienst zijn zich volkomen bewust van het belang dat dit fort en zijn inhoud vertegenwoordigen, en deze lopen momenteel geen enkel gevaar.

Fortress of Lyon, south-south-east of the city, 1878-1880. 210 m/alt. 164 men. Irregular quadrilateral with re-entrant gorge, Fort Corbas occupies a rather restricted area. On this surface, it concentrates a not insignificant sum of points of interest and specificities for the amateur. A covered way follows the perimeter of the counterscarp, except at salient II where it encircles an excrescence of a few tens of metres where two solid traverses are located and at the centre of front III-IV where an infantry bonnet has been arranged. The gorge is also preceded by a ravelin on the glacis. The scarp and counterscarp walls, mostly in concrete, have a pronounced batter, but nevertheless less than at Feyzin. The fixed bridge still rests on the original metal pillars. The entrance is original and very pretty with towers occupying the internal angles of the gorge front curtain. The entrance building is also worth seeing for its basement and mezzanine. The defensive coffres have a very great depth (7 x 4 m), their blind spots are swept from the foot of the corner towers and a conical shaft in their vault must have contributed to their ventilation. A stair-ramp serves each coffre. The one of the right coffre is surmounted by a strange metal tank covering the entire vault and parallel to the first flight of steps as well as the first landing. Of the bascule bridge underneath, few vestiges remain and the shaft, lacking a curbstone, covered with a simple stone plug, opens in the floor of the lower level where the washbasins are still found. The mezzanine is occupied by the remarkably preserved disciplinary rooms, with doors and locks, as well as by the officers' kitchen and the provision store. It should be noted that the vast majority of door frames and panels indicating the function of the rooms are in place. The rather small courtyard precedes the barracks of five bays on two levels transformed over the course of occupations. Nevertheless, the ventilation device of the quarters on the first floor appears in two double small openings on either side of the projection of the piers. The same thing existed on the ground floor but has been blocked up. We do not know of any other fort where one can see a similar arrangement. On either side of the courtyard, a tunnel passage leads towards the rampart street. The left one runs alongside the powder magazine, which is installed perpendicularly on the left of the passage. Rarely, the ventilated voids are discernible in this passage thanks to two basement windows. The lattice doors still bar the lateral galleries in which the usual angular loopholes are replaced by oblique conduits (nine per flank, directed downwards) of 14 cm diameter (also a unique case). The entrance door of the airlock comprises the three locks that are usually found on the outer door of the storage room. This outer door has, here, all its bronze hardware and has preserved its lock which, at 14 x 10 cm is smaller than usual (225 x 113 mm). The inner door is no longer there, but a bronze strap caged the bolt of the lock and hinges of the same metal testify to its past presence. The left lateral gallery ends with a staircase surmounted by a shaft with its armour in place. The staircase descends towards the ventilated voids and there, we find the concrete with which the forts of Lyon are accustomed. A third ventilated void runs under the right lateral gallery. The rampart street, running behind fronts I-II, II-III and III-IV, comprises three shelter-traverses per front. Three traverses are rooted, namely the central one of the head front and those behind salients II and III which, in addition, house the descent galleries towards the caponiers. We must note for accuracy that the traverse behind salient II has no shelter body, the space taken by the substructures of the turret being too cumbersome. This gives us a total of eleven hollow traverses, ten of which with a shelter/magazine. These traverses are covered on the facade with a cement plaster, have for the most part retained their door frames (double-leaf doors surmounted by fixed shutters) and one accesses the firing platforms via stairs originating in a rounded return of their facade. Externally, the double caponier at salient II is almost square. Its access gallery nevertheless emerges into an arc of a circle formed by piers separating the firing chambers, two per flank. The 12 calibre breech-loading guns were placed as they should be on the counterscarp side and the embrasure oriented towards salient III has preserved its wooden sliding obturator shutter. The angle at the junction of the flanks includes a triangular projection provided with loopholes to protect the exterior of these flanks. The wing at salient III has nothing particular except that one accesses the shelter traverse of this salient from the gallery and a staircase and that the concrete is clearly apparent in the rooted passage. Onto the rampart street also open Turkish latrines, the doors of whose cubicles have retained a handle to help visitors get up. Although, as we have just read, the fort is already worthy of interest as it is, we must come to the essential: the Mougin turret Mle 1876 for two 155 L de Bange guns, installed in 1883. This turret, as we have already mentioned, surmounts the access gallery to the double caponier. Certainly the guns have disappeared, but for the rest it is in its original state. Among those we have visited, it retains a special place. Numerous door frames, including tool boards behind the guns, with inexplicable sieves, were only seen there. In the firing chamber, the place of everyone is indicated in full words: ammunition passer, loader, gun captain…. Another inscription, with the same characters, indicates that it was overhauled on 22- ??-3?. The grey colour, as one only encounters in the fortress of Toul, is still everywhere apparent on a background of orange red lead. The embrasures have been walled up and the rotation device has disappeared except for the boiler. This is a pure marvel, a precious and unique industrial relic (of the boiler of Fort Domont only the carcass remains), complete to very few things. It is a boiler/steam engine (the archives indicate steam engine) of the brand Hermann Lachapelle, with a power of 4 HP, with two crossed boilers. It was installed here in mid-1884 and overhauled, probably for the last time, on 30 June 1933. This boiler alone is worth the trip and it is fortunate that the fort has practically known no period of abandonment because it would no longer exist[citation:4]. Indeed, the fort was only declassified from the military domain by the decree of 2 June 2004[citation:2][citation:10]. After the Second World War, it served as a munitions depot before being included in the infrastructure of the GRET 808 (Groupe Régional d’Exploitation des Transmissions). Today (as of 04/2008), the fort is nevertheless still occupied by the demining service[citation:4][citation:8] and prohibited from visiting[citation:1][citation:5]. The managers of this service are perfectly aware of the interest represented by this fort and its contents, which are currently running no danger.

Pevnost Lyon, jihovýchodně od města, 1878-1880. 210 m/n.m. 164 mužů. Nepravidelný čtyřúhelník s vtaženou týlovou stranou, fort Corbas zabírá spíše omezenou plochu. Na této ploše koncentruje nemalou sumu zajímavostí a specifik pro nadšence. Krytá cesta sleduje obvod kontreskarpy, kromě výběžku II, kde obtáčí výběžek dlouhý několik desítek metrů, kde se nacházejí dvě plné traverzy, a ve středu fronty III-IV, kde byla zřízena pěchotní čepice. Týlu také předchází ravelin na glacisu. Eskarpové a kontreskarpové zdi, z velké části betonové, mají výrazný sklon, avšak menší než v Feyzinu. Pevný most stále spočívá na původních kovových pilířích. Vstup je originální a velmi pěkný s věžemi zabírajícími vnitřní rohy týlové kurtiny. Vstupní budova stojí za návštěvu také kvůli svému sklepu a mezipatru. Obranné kapony mají velmi velkou hloubku (7 x 4 m), jejich mrtvé úhly jsou postřelovány z paty nárožních věží a kuželová šachta v jejich klenbě měla přispívat k jejich ventilaci. Schodišťová rampa obsluhuje každou kaponu. Ta pravé kapony je překlenuta podivnou kovovou nádrží pokrývající celou klenbu a rovnoběžnou s prvním ramenem schodů a první podestou. Z vahadlového mostu pod ní zůstalo jen málo pozůstatků a šachta, bez obruby, pokrytá jednoduchým kamenným uzávěrem, se otvírá v podlaze spodního patra, kde se ještě nacházejí umyvadla. Mezipatro je obsazeno pozoruhodně zachovalými kárnými místnostmi, s dveřmi a zámky, stejně jako důstojnickou kuchyní a proviantním skladem. Je třeba poznamenat, že naprostá většina dveřních zárubní a panelů označujících funkci místností je na svém místě. Poměrně malé nádvoří předchází kasárnám o pěti polích na dvou úrovních přeměněných v průběhu obsazení. Nicméně ventilační zařízení místností v prvním patře se objevuje ve dvou dvojitých malých otvorech po obou stranách výstupku pilířů. Totéž existovalo v přízemí, ale bylo zazděno. Neznáme žádný jiný fort, kde by bylo možné vidět podobné uspořádání. Po obou stranách nádvoří vede tunelová chodba k valu. Levá vede podél prachárny, která je instalována kolmo na levé straně chodby. Vzácně, větrané dutiny jsou v této chodbě rozpoznatelné díky dvěma sklepním okénkům. Mřížové dveře stále blokují boční galerie, ve kterých jsou obvyklé hranaté střílny nahrazeny šikmými kanály (devět na křídle, směřující dolů) o průměru 14 cm (také ojedinělý případ). Vstupní dveře přechodové komory obsahují tři zámky, které se obvykle nacházejí na vnějších dveřích skladovací místnosti. Tyto vnější dveře mají zde všechny své bronzové kování a zachovaly si svůj zámek, který při 14 x 10 cm je menší než obvykle (225 x 113 mm). Vnitřní dveře již nejsou, ale bronzová páska uzavírala závoru zámku a panty ze stejného kovu svědčí o její minulé přítomnosti. Levá boční chodba končí schodištěm překlenutým šachtou s pancéřováním na místě. Schodiště sestupuje k větraným dutinám a tam nacházíme beton, kterým jsou forty Lyonu zvyklé. Třetí větraná dutina probíhá pod pravou boční chodbou. Valu, probíhající za frontami I-II, II-III a III-IV, zahrnuje tři úkrytové traverzy na frontu. Tři traverzy jsou zakořeněné, a to střední hlavní fronty a ty za výběžky II a III, které navíc ukrývají sestupové šachty ke kaponiérám. Musíme pro přesnost uvést, že traverza za výběžkem II nemá tělo úkrytu, protože prostor zaujatý podkonstrukcí věže je příliš těsný. To nám dává celkem jedenáct dutých traverz, z toho deset s úkrytem/magacínem. Tyto traverzy jsou na fasádě pokryty cementovou omítkou, zachovaly si většinou své zárubně (dvoukřídlé dveře s pevnými žaluziemi nahoře) a na střelecké plošiny se přistupuje po schodech vznikajících v zaobleném návratu jejich fasády. Zvenčí je dvojitá kaponiéra na výběžku II téměř čtvercová. Její přístupová šachta však ústí do kruhového oblouku tvořeného pilíři oddělujícími střelecké komory, dvě na křídlo. 12-ti hlavňová zadovka byla umístěna jak se patří na straně kontreskarpy a střílna orientovaná k výběžku III si zachovala svůj dřevěný posuvný uzavírací šoupátko. Úhel na spojnici křídel zahrnuje trojúhelníkový výběžek opatřený střílnami k ochraně vnější strany těchto křídel. Křídlo na výběžku III nemá nic zvláštního, kromě toho, že se k úkrytové traverze tohoto výběžku přistupuje z chodby a schodiště a že beton je v zakořeněném průchodu zřetelně patrný. Na valu také ústí turecké latríny, jejichž dveře kabinek si zachovaly kliku, aby pomohla návštěvníkům vstát. Ačkoli, jak jsme právě četli, je fort již takto zajímavý, musíme přejít k podstatnému: k věži Mougin vz. 1876 pro dva 155 L de Bange kanóny, osazené v roce 1883. Tato věž, jak jsme již zmínili, překrývá přístupovou šachtu k dvojité kaponiéře. Sice kanóny zmizely, ale jinak je v původním stavu. Mezi těmi, které jsme navštívili, zaujímá zvláštní místo. Četné zárubně, včetně nástěnných polic na nářadí za kanóny, s nevysvětlitelnými síty, byly viděny pouze zde. Ve střelecké komoře je místo každého vyznačeno plným slovem: donašeč munice, nabíječ, velitel děla…. Další nápis, stejnými znaky, uvádí, že byla revidována 22- ??-3?. Šedá barva, jakou potkáváme pouze v pevnosti Toul, je stále všude patrná na podkladě oranžové minia. Střílny byly zazděny a rotační zařízení zmizelo kromě kotle. Ten je čistým zázrakem, vzácným a jedinečným průmyslovým relikviem (z kotle fortu Domont zůstala pouze kostra), kompletní až na maličkosti. Jedná se o kotel/parní stroj (archivy uvádějí parní motor) značky Hermann Lachapelle, o výkonu 4 HP, se dvěma křížovými kotli. Byl zde instalován v polovině roku 1884 a revidován, pravděpodobně naposledy, 30. června 1933. Jen tento kotel stojí za cestu a je šťastné, že fort prakticky nepoznal období opuštění, protože by již neexistoval[citation:4]. Skutečně, fort byl z vojenské domény vyřazen až dekretem ze 2. června 2004[citation:2][citation:10]. Po druhé světové válce sloužil jako muniční sklad, než byl zařazen do infrastruktury GRET 808 (Groupe Régional d’Exploitation des Transmissions). Dnes (stav k 04/2008) je fort nicméně stále obsazen pyrotechnickou službou[citation:4][citation:8] a uzavřen pro návštěvu[citation:1][citation:5]. Vedoucí této služby si jsou plně vědomi významu, který tento fort a jeho obsah představují, a ty v současné době neběží žádné nebezpečí.