Dépt 54 (Meurthe-et-Moselle), est de Lunéville, 1879-1882. 318 m/alt. Ce fort d'arrêt, véritable sentinelle avancée, eût une genèse controversée. À peine les premiers travaux effectués, des voix s’élevaient-elles déjà réclamant sa destruction. Les mêmes débats eurent lieu lorsqu’il fut question de le pourvoir ou non de cuirassements. En fin de compte, il deviendra le fort le plus cuirassé de tous ceux avec lesquels la France entra dans la première guerre mondiale. Dénommé fort Haxo, il occupait une position stratégique devant Nancy et avait surtout la mission d’interdire la RN 4 et la voie ferrée venant de Strasbourg, ainsi que tout passage entre les forêts de Parroy et de Mondon. De la forme d’un pentagone irrégulier, il était d’un agencement classique. Entouré d’un fossé sec à escarpe et contrescarpe revêtues, son entrée s’ouvrait près du saillant V. Trois ailerons (saillants I, II et IV) et une caponnière double, protégeaient ce fossé. Au centre du fort, parallèle au fossé de gorge, les deux fois douze travées sur deux niveaux du casernement de la troupe occupaient les flancs d’une cour en puits de lumière. La garnison était alors de 24 officiers et 892 sous-officiers et hommes de troupe. En arrière du front de tête, parallèles à ce casernement, nous trouvions l’alignement des magasins à poudre et ateliers de chargement. La dotation prévue en poudre était de 226.000 kg. Deux tourelles cuirassées en fonte dure type Mougin Mle 1876 se trouvaient à proximité des saillants II et V. Rattachée à ces tourelles et cernant l’ensemble casernement/magasins, une crête d’artillerie totalisant une vingtaine de traverses-abris reliées en sous-sol par une galerie enveloppe, permettait de battre les environs sur 360°, étant entendu que l’action des canons côté gorge était moins dense. Les saillants I, II, III et IV étaient coiffés d’une petite postion d’infanterie. Le centre de la gorge était précédé sur les glacis d’une position d’infanterie assez vaste. Adossée au front II-III, une première batterie annexe avec une imposante et curieuse traverse centrale, était armée d’une dizaine de canons disposés entre les traverses d’un arc formant front de tête. Une seconde batterie annexe, détachée en avant du front III-IV, de forme trapézoïdale mais avec la gorge brisée vers l’extérieur formant un cinquième saillant, possédait son propre fossé, également un massif de terres au centre et six traverses-abris. L’artillerie, batteries annexes comprises, devait comprendre 59 pièces dont 10 de flanquement, 39 de rempart, 4 sous tourelles et 6 mortiers. Après force débats, il fut décidé de le moderniser. Les bétonnages furent très conséquents. Nous pouvons raisonnablement écrire que seul le casernement de la troupe et les substructures des tourelles en fonte dure furent conservés en l’état. D’autres locaux virent leurs maçonneries être recouvertes de sable lui-même surmonté de 250 cm de béton spécial. L’entrée se vit joliment encadrée de deux fausses petites tours au toit pointu. Les caponnières furent supprimées et remplacées par des coffres de contrescarpe reliés entre eux par une rare galerie de contrescarpe aménagée au creux du nouveau mur en béton d’une hauteur de 4,5 m. Le mur d’escarpe fut supprimé. L’escarpe serait dorénavant en terre coulante avec une grille défensive à son pied. Manonviller fut le seul fort à se voir doter de deux coûteuses tourelles Galopin Mle 1890 pour deux canons de 155 longs. Seuls cinq exemplaires de ce cuirassement sortirent d’usine. Ces tourelles furent assises en arrière du centre du front I-II et en arrière du saillant III. Deux tourelles pour deux canons de 57 mm prirent place aux saillants II et IV. Le saillant I reçut la seule tourelle pour mitrailleuses Gattling jamais installée en France. Sept observatoires cuirassés furent disposés en lisière de la galerie enveloppe. Le poste de communication optique à un seul créneau, dirigé sur le fort de Pont-Saint-Vincent distant de près de 40 km, fut bétonné à l’arrière gauche du casernement. Les tourelles en fonte dure furent conservées. Dès lors, Manonviller devient l’ouvrage le plus puissant et le plus cuirassé de toute la France. Comme si cela ne suffisait pas, après 1905, deux tourelles pour projecteur (saillants I et IV), deux autres observatoires cuirassés (gauche de la caserne bétonnée de gorge et arrière droit du casernement de la troupe) et quelques guérites observatoires complétèrent la défense. En 1913, une centrale électrique fut aménagée à la droite des anciens magasins à poudre. Les batteries annexes furent nivelées. Entré en guerre avec une garnison de 19 officiers et 745 sous-officiers et soldats, le fort n’eût guère d’occasions de faire étalage de sa puissance de feu. Après le drame de Morhange, les Allemands exploitant leur succès se tinrent soigneusement en dehors de la portée de ses pièces, ce qui ralentit considérablement leur manœuvre et permit aux Français de se refaire. Le fort fut bombardé du 23 au 27 août 1914. On estime à 17.000 le nombre de projectiles reçus, dont 4596 du calibre 210 mm, 134 coups de 305 mm et 159 de 420 mm. Le fort se rendit le 27 août à 15 h 40. Le 28 la presse allemande exulte : le plus puissant des forts de l’Est est pris. Le 29 un avion français survole le fort. Que voit-il ? Les calottes sommitales des deux tourelles Mougin Mle 1876, descellées, laissent un trou béant. La tourelle Galopin en capitale semble éclipsée et couverte de gravats. La seconde est en batterie mais apparaît de biais dans son puits. La tourelle de 57 mm du saillant IV a son avant-cuirasse démolie ; l’autre est en batterie. Le couple de tourelles du saillant I apparaît mal en point ; l’une, en batterie, semble disloquée, l’autre, probablement éclipsée est couverte de terre. La caserne centrale a subi de graves dommages, des pans entiers de la contrescarpe sont effondrés. Deux semaines plus tard, les Français reprennent Lunéville, le fort et sont arrêtés quelques kilomètres en avant de ce dernier. Une commission, composée de deux lieutenants du génie, inspecte les lieux. Manonviller est le seul ouvrage cuirassé bombardé et capturé qui soit accessible, tous les autres étant en territoire occupé par l’ennemi. Les Allemands ont soigneusement pétardé chaque organe du fort avant de l’abandonner, le 12 septembre. En lieu et place des cuirassements, la commission d’enquête ne trouve que d’énormes cratères. La différence entre les dégâts relevant du bombardement et ceux de la destruction délibérée s’avère difficile à déterminer. Pour ce qui est des témoignages, la garnison étant en captivité, on n’a d’autre choix que de se rabattre sur celui d’un jeune gars de 18 ans, Bastien, fils de l’entrepreneur des vidanges du fort, que le hasard avait contraint de demeurer dans le fort pendant le siège. Ce dernier évoquera le terrible bombardement, l’effet des 42 c, le percement de deux gaines d’accès aux coffres de contrescarpe, les dégâts à la cuisine de guerre, mais surtout la pénétration des gaz des explosions dans les locaux occupés et les nombreux cas d’asphyxie au sein de la garnison. "Souffrant lui-même de violents maux de tête (à cause du CO²), il s’est soigné avec du lait pendant plusieurs jours à sa sortie du fort." Bastien eut pu ajouter aux malheurs de la garnison l’explosion impressionnante du magasin aux projectiles de 80 mm. Quoi qu’il en soit, les conclusions de cette commission firent couler beaucoup d'encre et contribuèrent à la condamnation de la fortification permanente aux yeux de beaucoup avec de tragiques conséquences, surtout à Verdun. Cependant, il convient de ne pas faire porter le chapeau du désarmement des forts de Verdun à ce seul rapport. Il était manifeste que l’ennemi avait un glaive plus puissant que le plus résistant des boucliers que l’on avait à lui opposer. La chute des places modernes de Liège, Namur, Anvers, Przemysl, et dans une moindre mesure Maubeuge, ne plaidait guère en faveur de la fortification permanente. Manonviller avait coûté très cher, ses tourelles Galopin représentaient ce qui se faisait de mieux sur le marché (seul leur prix avait motivé la conception de la tourelle Galopin pour un canon de 155 R). Malgré cela, le bilan s’avérait négatif. Paradoxalement, la densité d’abris bétonnés, forts, batteries, abris cavernes, abris de combat, dépôts intermédiaires, favorisa la résistance française à Verdun. Tout n’était donc pas à jeter et Pétain d’écrire : Les forts de Verdun ont apporté à nos troupes une aide puissante pendant la bataille et ont eu leur large part de succès. C’est là un fait peu connu et qu’il est nécessaire de proclamer pour redresser les opinions erronées qui se sont établies sur la fortification permanente. La fortification à elle seule ne suffit pas à arrêter l’ennemi, mais elle multiplie la force de résistance des troupes qui savent l’utiliser. Aujourd'hui, le fort est très abîmé, revendu vers 1935 à un particulier qui ferrailla ce qui restait, occupé dès 1945 par les troupes U.S. qui y firent sauter des munitions, laissé maintenant en l’état, à la merci des caprices de la nature, le destin de ce fort semble être de souffrir sans fin. Néanmoins, la visite de ce qui demeure est très riche d'enseignements. C’est ainsi, par exemple, que l’on peut constater que le poste de communications optiques n’a pas été détruit, mais que toute communication optique était rendue impossible du fait du comblement de la tranchée empruntée par le rayon lumineux. Ce poste était en outre très vulnérable au souffle des explosions et y tenir eut relevé de la gageure. Une bonne moitié du fort reste accessible. La caserne bétonnée située dès après l’entrée ainsi que quelques diverticules et une bonne moitié de la galerie de contrescarpe sont visitables. En revanche il ne reste quasiment rien des substructures des cuirassements à l’exception de ceux des saillants I et IV. Un beau lavoir, l’usine électrique (vide !), quelques autres locaux sont aussi visibles tout comme l’observatoire cuirassé qui se situe à l’arrière droit du casernement central. La plupart des autres observatoires cuirassés ont simplement été découpés au chalumeau au ras de leur collerette de béton. Après la reprise du fort, les Français s’en sont servis comme abri. Un nouvel accès a été pratiqué dans la contrescarpe au niveau du coffre du saillant I, quelques chicanes ont été aménagées dans les gaines et un observatoire bétonné assez important a été coulé en arrière du saillant IV. Ces ruines ont quelque chose de dantesque et, il faut bien en convenir, sont dangereuses à visiter, ce qui ne peut se faire que moyennant l’autorisation du propriétaire. Si Manonviller reste plus que jamais un monument ayant sa place dans l'Histoire, toute amélioration de son sort semble bien utopique.

Dept. 54 (Meurthe-et-Moselle), östlich von Lunéville, 1879–1882. 318 m ü. M. Dieses Verteidigungsfort, ein wahrer vorgeschobener Wachposten, hatte einen umstrittenen Ursprung. Kaum waren die ersten Arbeiten abgeschlossen, wurden bereits Stimmen laut, die seine Zerstörung forderten. Dieselben Debatten entbrannten, als es darum ging, es mit Panzern auszustatten oder nicht. Letztendlich wurde es das am stärksten gepanzerte Fort, mit dem Frankreich in den Ersten Weltkrieg eintrat. Das Fort Haxo genannt, nahm eine strategische Position vor Nancy ein und war in erster Linie dafür verantwortlich, die RN 4 und die Eisenbahnlinie aus Richtung Straßburg sowie jeden Durchgang zwischen den Wäldern von Parroy und Mondon zu blockieren. Mit seiner Form eines unregelmäßigen Fünfecks hatte es einen klassischen Grundriss. Umgeben von einem trockenen Graben mit befestigter Böschung und Kontereskarpe öffnete sich sein Eingang in der Nähe des Frontbogens V. Drei Flügel (Frontbogen I, II und IV) und eine Doppelkaponniere schützten diesen Graben. Im Zentrum des Forts, parallel zum Schluchtgraben, befanden sich die zwei mal zwölf Joche auf zwei Ebenen der Truppenbaracken an den Seiten eines Hofes in einem Lichtschacht. Die Besatzung bestand damals aus 24 Offizieren und 892 Unteroffizieren und Mannschaften. Hinter der Frontlinie, parallel zu diesen Baracken, befanden sich die Pulvermagazine und Ladewerkstätten. Der geplante Pulvervorrat betrug 226.000 kg. Zwei Panzertürme aus Hartgusseisen vom Typ Mougin Mle 1876 befanden sich in der Nähe der Frontvorsprünge II und V. An diesen Türmen befestigt und den Kasernen-/Lagerkomplex umgebend, ermöglichte ein Artilleriekamm mit insgesamt etwa zwanzig Schutztraversen, die unterirdisch durch einen Schutzstollen verbunden waren, eine 360°-Abdeckung des umliegenden Gebiets, wobei die Kanonenfeuerung auf der Schluchtseite weniger dicht war. Die Frontvorsprünge I, II, III und IV wurden von einer kleinen Infanteriestellung gekrönt. Der Mitte der Schlucht ging auf dem Glacis eine ziemlich große Infanteriestellung voraus. Hinter der Front II-III befand sich eine erste Annexbatterie mit einer imposanten und kuriosen Mitteltraverse, die mit etwa zehn Kanonen bewaffnet war, die zwischen den Traversen eines Bogens angeordnet waren, der eine Front bildete. Eine zweite Annexbatterie, die vor der III-IV-Front abgesetzt war, hatte eine trapezförmige Form, aber mit einer nach außen gebrochenen Schlucht, die einen fünften Frontvorsprung bildete. Sie verfügte über einen eigenen Graben, einen Erdwall in der Mitte und sechs Schutztraversen. Die Artillerie, einschließlich Annexbatterien, sollte aus 59 Geschützen bestehen, darunter 10 Flanken-, 39 Wall-, 4 Unterturm- und 6 Mörsergeschütze. Nach langen Debatten entschied man sich für eine Modernisierung. Die Betonarbeiten waren sehr umfangreich. Man kann wohl davon ausgehen, dass nur die Truppenbaracken und die Unterkonstruktionen der gusseisernen Türme in ihrem Originalzustand erhalten blieben. Das Mauerwerk anderer Gebäude wurde mit Sand bedeckt und mit 250 cm Spezialbeton abgedeckt. Der Eingang wurde hübsch von zwei kleinen Scheintürmen mit Spitzdächern eingerahmt. Die Kaponnieren wurden entfernt und durch Kontekarpenkästen ersetzt, die durch eine seltene Kontekarpengalerie miteinander verbunden waren, die in den Hohlraum der neuen 4,5 m hohen Betonmauer gebaut wurde. Die Steilwand wurde entfernt. Die Steilwand bestand nun aus fließender Erde mit einem Verteidigungsgitter an ihrem Fuß. Manonviller war das einzige Fort, das mit zwei teuren Galopin Mle 1890-Türmen für zwei 155-mm-Langgeschütze ausgestattet war. Nur fünf Exemplare dieser Panzerung verließen das Werk. Diese Türme befanden sich hinter der Mitte der Front I-II und hinter Frontbogen III. Zwei Türme für zwei 57-mm-Geschütze wurden in den Frontbogen II und IV aufgestellt. Frontbogen I erhielt den einzigen Turm für Gatling-Maschinengewehre, der je in Frankreich installiert wurde. Sieben gepanzerte Beobachtungsposten wurden am Rand der Umfassungsgalerie aufgestellt. Der einzige optische Gefechtsnachrichtenposten, der auf das fast 40 km entfernte Fort Pont-Saint-Vincent gerichtet war, wurde links hinter der Kaserne betoniert. Die gusseisernen Türme wurden beibehalten. Von da an war Manonviller das mächtigste und am stärksten gepanzerte Bauwerk in ganz Frankreich. Als ob das nicht genug wäre, vervollständigten nach 1905 zwei Scheinwerfertürme (Vorsprünge I und IV), zwei weitere gepanzerte Beobachtungsposten (links neben der Betonbaracke und rechts hinter der Truppenbaracke) und mehrere Beobachtungspostenhäuschen die Verteidigung. 1913 wurde rechts neben den alten Pulvermagazinen ein Kraftwerk errichtet. Die Hilfsbatterien wurden dem Erdboden gleichgemacht. Da das Fort mit einer Besatzung von 19 Offizieren und 745 Unteroffizieren und Soldaten in den Krieg eintrat, hatte es nur wenige Gelegenheiten, seine Feuerkraft zu demonstrieren. Nach der Tragödie von Morhange nutzten die Deutschen ihren Erfolg aus und hielten sich sorgfältig außerhalb der Reichweite dieser Geschütze, was ihre Manöver erheblich verlangsamte und den Franzosen die Erholung ermöglichte. Das Fort wurde vom 23. bis 27. August 1914 bombardiert. Schätzungsweise 17.000 Geschosse wurden abgefeuert, darunter 4.596 Granaten vom Kaliber 210 mm, 134 Granaten vom Kaliber 305 mm und 159 Granaten vom Kaliber 420 mm. Das Fort kapitulierte am 27. August um 15:40 Uhr. Am 28. jubelte die deutsche Presse: Das mächtigste der östlichen Forts war eingenommen. Am 29. überflog ein französisches Flugzeug das Fort. Was sah es? Die entsiegelten oberen Kappen der beiden Mougin-Türme Mle 1876 hinterließen ein klaffendes Loch. Der Galopin-Turm in der Hauptstadt wirkte winzig und war mit Schutt bedeckt. Der zweite ist in Batterie, scheint aber schräg in seinem Schacht zu liegen. Der 57-mm-Turm von Frontlinie IV hat eine zerstörte Unterpanzerung, der andere ist in Batterie. Die beiden Türme von Frontlinie I scheinen in schlechtem Zustand zu sein; einer, in Batterie, scheint verschoben, der andere, wahrscheinlich verdeckt, ist mit Erde bedeckt. Die zentrale Kaserne wurde schwer beschädigt, ganze Teile der Kontereskarpe sind eingestürzt. Zwei Wochen später eroberten die Franzosen das Fort Lunéville zurück und wurden wenige Kilometer davor aufgehalten. Eine Kommission, bestehend aus zwei Pionierleutnants, inspizierte das Gelände. Manonviller war das einzige bombardierte und eroberte Panzergebäude, das noch zugänglich war; alle anderen befanden sich in feindlich besetztem Gebiet. Die Deutschen sprengten sorgfältig jedes Teil des Forts, bevor sie es am 12. September aufgaben. Anstelle von Panzerung fand die Untersuchungskommission nur riesige Krater. Der Unterschied zwischen Schäden durch Bombardierung und vorsätzlicher Zerstörung ist schwer zu bestimmen. Was die Zeugenaussagen betrifft, so können wir uns, da die Garnison in Gefangenschaft war, nur auf die eines 18-jährigen jungen Mannes, Bastien, des Sohnes des Bauunternehmers für die Entwässerung des Forts, verlassen, der zufällig während der Belagerung im Fort bleiben musste. Letzterer beschreibt den schrecklichen Bombenangriff, die Auswirkungen des 42. Jahrhunderts, das Durchbohren zweier Zugangsschächte zu den Truhen der Kontereskarpe, die Beschädigung der Kriegsküche, vor allem aber das Eindringen der Explosionsgase in die besetzten Räumlichkeiten und die zahlreichen Erstickungsfälle innerhalb der Garnison. „Da er selbst unter heftigen Kopfschmerzen (aufgrund von CO²) litt, heilte er sich nach Verlassen des Forts mehrere Tage lang mit Milch.“ Bastien könnte zu den Unglücksfällen der Garnison noch die beeindruckende Explosion des Magazins mit 80-mm-Projektilen hinzugefügt haben. In jedem Fall sorgten die Schlussfolgerungen dieser Kommission für viel Aufsehen und trugen dazu bei, dass die dauerhafte Befestigung in den Augen vieler verurteilt wurde, mit tragischen Folgen, insbesondere in Verdun. Es ist jedoch wichtig, die Entwaffnung der Forts von Verdun nicht allein diesem Bericht zuzuschreiben. Es war klar, dass der Feind über ein Schwert verfügte, das mächtiger war als der widerstandsfähigste Schild, der ihm entgegengesetzt werden konnte. Der Fall der modernen Festungen von Lüttich, Namur, Antwerpen, Przemysl und in geringerem Maße Maubeuge sprach kaum für eine dauerhafte Befestigung. Manonviller war sehr teuer gewesen, und seine Galopin-Türme stellten die besten auf dem Markt dar (nur ihr Preis hatte den Entwurf des Galopin-Turms für ein 155 R-Geschütz motiviert). Trotzdem waren die Ergebnisse negativ. Paradoxerweise begünstigte die Dichte der Betonbunker, Forts, Batterien, Höhlenbunker, Kampfbunker und Zwischendepots den französischen Widerstand bei Verdun. Es sollte also nicht alles weggeworfen werden, und Pétain schrieb: Die Forts von Verdun leisteten unseren Truppen während der Schlacht mächtige Unterstützung und hatten ihren großen Anteil am Erfolg. Dies ist eine wenig bekannte Tatsache, und es ist notwendig, sie zu verkünden, um die falschen Meinungen zu dauerhaften Befestigungen zu korrigieren. Eine Befestigung allein reicht nicht aus, um den Feind aufzuhalten, aber sie vervielfacht die Widerstandskraft von Truppen, die wissen, wie man sie einsetzt. Heute ist das Fort stark beschädigt. Es wurde um 1935 an einen Privatmann verkauft, der die Überreste verschrottete. Ab 1945 wurde es von US-Truppen besetzt, die dort Munition sprengten. Nun, so wie es war, den Launen der Natur ausgeliefert, scheint das Schicksal dieses Forts darin zu bestehen, endlos zu leiden. Dennoch ist ein Besuch der Überreste sehr aufschlussreich. So kann man beispielsweise erkennen, dass der optische Kommunikationsposten nicht zerstört wurde, aber dass jegliche optische Kommunikation durch die Verfüllung des vom Lichtstrahl genutzten Grabens unmöglich gemacht wurde. Dieser Posten war außerdem sehr anfällig für die Druckwellen der Explosionen, und seine Instandhaltung wäre eine Herausforderung gewesen. Gut die Hälfte des Forts ist noch zugänglich. Die unmittelbar hinter dem Eingang gelegenen Betonbaracken sowie einige Divertikel und gut die Hälfte der Kontereskarpengalerie sind für Besucher geöffnet. Von den Unterbauten der Panzeranlagen ist jedoch, mit Ausnahme der Frontabschnitte I und IV, fast nichts mehr erhalten. Ein schönes Waschhaus, das Elektrizitätswerk (leer!) und einige weitere Räumlichkeiten sind ebenfalls sichtbar, ebenso wie das Panzerobservatorium rechts hinter der Mittelbaracke. Die meisten anderen Panzerobservatorien wurden einfach mit einem Schweißbrenner bündig mit ihrem Betonkragen abgeschnitten. Nach der Rückeroberung des Forts nutzten die Franzosen sie als Unterstände. In der Kontereskarpe wurde auf Höhe des Rumpfes von Frontabschnitt I ein neuer Zugang geschaffen, in den Kanälen wurden einige Schikanen errichtet, und hinter Frontabschnitt IV wurde ein ziemlich großes Betonobservatorium gegossen. Diese Ruinen haben etwas Danteskes an sich, und zugegebenermaßen ist ein Besuch gefährlich und nur mit Erlaubnis des Eigentümers möglich. Auch wenn Manonviller mehr denn je ein Denkmal mit einem Platz in der Geschichte bleibt, erscheint jede Verbesserung seines Schicksals eher utopisch.

Dept. 54 (Meurthe-et-Moselle), ten oosten van Lunéville, 1879-1882. 318 m/hoogte. Dit verdedigingsfort, een ware voorhoede, had een controversiële oorsprong. Nauwelijks waren de eerste werken voltooid of er gingen al stemmen op om het te vernietigen. Dezelfde discussies vonden plaats over de vraag of het al dan niet van pantser zou worden voorzien. Uiteindelijk zou het het meest gepantserde fort worden waarmee Frankrijk de Eerste Wereldoorlog inging. Fort Haxo genaamd, lag op een strategische positie voor de kust van Nancy en was primair verantwoordelijk voor het blokkeren van de RN 4 en de spoorlijn vanuit Straatsburg, evenals elke doorgang tussen de bossen van Parroy en Mondon. Het had de vorm van een onregelmatige vijfhoek en een klassieke indeling. Omgeven door een droge gracht met een beklede steile helling en een contrescarp, opende de ingang zich nabij saillant V. Drie vleugels (salient I, II en IV) en een dubbele caponnière beschermden deze gracht. In het centrum van het fort, parallel aan de kloofgracht, bevonden zich de twee keer twaalf traveeën op twee niveaus van de troepenkazerne aan de zijkanten van een binnenplaats in een lichtkoker. Het garnizoen bestond toen uit 24 officieren en 892 onderofficieren en manschappen. Achter de frontlinie, parallel aan deze kazerne, bevonden zich de kruitmagazijnen en laadwerkplaatsen. De geplande kruitvoorraad bedroeg 226.000 kg. Twee gepantserde geschutskoepels van hard gietijzer van het type Mougin Mle 1876 bevonden zich nabij de saillanten II en V. Aan deze geschutskoepels, die het kazerne-/magazijncomplex omringden, was een artillerierug met in totaal ongeveer twintig traverses van de schuilkelders bevestigd, ondergronds verbonden door een omhullende galerij. Dit maakte het mogelijk om het omliggende gebied over 360° te bestrijken, ervan uitgaande dat de kanonnen aan de kant van de kloof minder dicht op elkaar stonden. De saillanten I, II, III en IV werden bekroond door een kleine infanteriepositie. Het centrum van de kloof werd op het glacis voorafgegaan door een vrij grote infanteriepositie. Aan de zijde van front II-III bevond zich een eerste aanbouwbatterij met een imposante en merkwaardige centrale traverse, bewapend met ongeveer tien kanonnen, opgesteld tussen de traverses van een boog die een front vormde. Een tweede aanbouwbatterij, losstaand voor het III-IV front, trapeziumvormig maar met de naar buiten gebroken kloof die een vijfde saillant vormde, had een eigen gracht, eveneens een aarden massa in het midden en zes beschuttingsbruggen. De artillerie, inclusief aanbouwbatterijen, zou 59 stukken omvatten, waaronder 10 flankerende, 39 wal-, 4 ondertorens en 6 mortieren. Na veel discussie werd besloten tot modernisering. De betonconstructie was zeer substantieel. We kunnen redelijkerwijs stellen dat alleen de troepenkazerne en de onderbouw van de gietijzeren torens in hun oorspronkelijke staat bewaard bleven. Andere panden zagen hun metselwerk bedekt met zand, dat zelf bedekt was met 250 cm speciaal beton. De ingang werd fraai omlijst door twee valse torentjes met puntdaken. De caponnières werden verwijderd en vervangen door contrescarp-boxen die met elkaar verbonden waren door een zeldzame contrescarp-galerij die in de holte van de nieuwe 4,5 m hoge betonnen muur was gebouwd. De wand van de helling werd verwijderd. De helling zou nu bestaan uit vloeiende aarde met een verdedigingsrooster aan de voet. Manonviller was het enige fort dat was uitgerust met twee dure Galopin Mle 1890-torens voor twee 155 mm lange kanonnen. Slechts vijf exemplaren van dit pantser verlieten de fabriek. Deze torens waren geplaatst achter het midden van front I-II en achter saillant III. Twee torens voor twee 57 mm kanonnen werden geplaatst in saillanten II en IV. Salient I kreeg de enige toren voor Gattling-machinegeweren die ooit in Frankrijk was geïnstalleerd. Zeven gepantserde observatieposten werden geplaatst aan de rand van de omhullende galerij. De optische communicatiepost voor één gevechtseenheid, gericht op het fort Pont-Saint-Vincent, bijna 40 km verderop, werd linksachter de kazerne gebetonneerd. De gietijzeren torens bleven behouden. Vanaf dat moment werd Manonviller het krachtigste en meest gepantserde bouwwerk van heel Frankrijk. Alsof dat nog niet genoeg was, completeerden na 1905 twee zoeklichttorens (salient I en IV), twee andere gepantserde observatieposten (links van de betonnen kloofkazerne en rechtsachter van de troepenkazerne) en diverse observatieposten de verdediging. In 1913 werd rechts van de oude kruitmagazijnen een elektriciteitscentrale gebouwd. De hulpbatterijen werden met de grond gelijk gemaakt. Het fort, dat de oorlog inging met een garnizoen van 19 officieren en 745 onderofficieren en soldaten, had weinig mogelijkheden om zijn vuurkracht te tonen. Na de tragedie bij Morhange hielden de Duitsers, gebruikmakend van hun succes, zich zorgvuldig buiten bereik van deze kanonnen, wat hun manoeuvres aanzienlijk vertraagde en de Fransen de kans gaf zich te herstellen. Het fort werd gebombardeerd van 23 tot 27 augustus 1914. Naar schatting werden er 17.000 projectielen ontvangen, waaronder 4.596 granaten van 210 mm kaliber, 134 granaten van 305 mm en 159 granaten van 420 mm. Het fort gaf zich over op 27 augustus om 15.40 uur. Op de 28e juichte de Duitse pers: het machtigste oostelijke fort was ingenomen. Op de 29e vloog een Frans vliegtuig over het fort. Wat zag het? De bovenste kappen van de twee Mougin Mle 1876-torens, ontzegeld, lieten een gapend gat achter. De Galopin-toren in de hoofdstad leek klein en bedekt met puin. De tweede staat in batterij, maar staat schuin in zijn holte. De 57 mm-toren van saillant IV heeft een vernield voorpantser; de andere staat in batterij. De twee torens van saillant I lijken in slechte staat te verkeren; één, in batterij, lijkt ontwricht, de andere, waarschijnlijk overschaduwd, is bedekt met aarde. De centrale kazerne is ernstig beschadigd, hele delen van de contrescarp zijn ingestort. Twee weken later heroverden de Fransen Lunéville, het fort, en werden enkele kilometers ervoor tegengehouden. Een commissie, bestaande uit twee luitenants van de genie, inspecteerde de locatie. Manonviller was de enige gebombardeerde en veroverde pantserconstructie die toegankelijk was; alle andere bevonden zich in door de vijand bezet gebied. De Duitsers detoneerden zorgvuldig elk deel van het fort voordat ze het op 12 september verlieten. In plaats van pantser vond de onderzoekscommissie slechts enorme kraters. Het verschil tussen schade door bombardementen en opzettelijke vernietiging is moeilijk te bepalen. Wat getuigenissen betreft, aangezien het garnizoen gevangen zat, kunnen we niet anders dan vertrouwen op die van een 18-jarige jongeman, Bastien, zoon van de aannemer voor de drainage van het fort, die toevallig gedwongen was tijdens het beleg in het fort te blijven. Laatstgenoemde zal het verschrikkelijke bombardement beschrijven, de gevolgen van de 42 c, het doorboren van twee toegangsschachten tot de contrescarpkisten, de schade aan de oorlogskeuken, maar vooral de penetratie van gassen van de explosies in de bezette ruimtes en de talrijke gevallen van verstikking binnen het garnizoen. "Hij leed zelf aan hevige hoofdpijn (door CO²) en trakteerde zichzelf na het verlaten van het fort enkele dagen op melk." Bastien had de indrukwekkende explosie van het magazijn met 80 mm-kogels kunnen verergeren, wat de ellende van het garnizoen nog zou kunnen verergeren. Hoe dan ook, de conclusies van deze commissie deden veel stof opwaaien en droegen bij aan de veroordeling van permanente versterkingen in de ogen van velen, met tragische gevolgen, vooral bij Verdun. Het is echter belangrijk om de ontwapening van de forten van Verdun niet alleen aan dit rapport toe te schrijven. Het was duidelijk dat de vijand een zwaard had dat krachtiger was dan het meest weerbare schild dat hem kon weerstaan. De val van de moderne forten van Luik, Namen, Antwerpen, Przemysl en in mindere mate Maubeuge sprak nauwelijks in het voordeel van permanente versterkingen. Manonviller was erg duur, de Galopin-torens waren de beste op de markt (alleen hun prijs had het ontwerp van de Galopin-toren voor een 155 R-kanon gemotiveerd). Desondanks waren de resultaten negatief. Paradoxaal genoeg was de dichtheid van betonnen schuilplaatsen, forten, batterijen, grotschuilplaatsen, gevechtsschuilplaatsen en tussenliggende depots gunstig voor het Franse verzet bij Verdun. Dus niet alles moest worden weggegooid, en Pétain schreef: De forten van Verdun boden onze troepen krachtige steun tijdens de slag en hadden hun grote aandeel in de successen. Dit is een weinig bekend feit en het is noodzakelijk om het te verkondigen om de onjuiste opvattingen over permanente versterkingen te corrigeren. Versterking alleen is niet voldoende om de vijand tegen te houden, maar het vermenigvuldigt de weerstand van troepen die weten hoe ze die moeten gebruiken. Tegenwoordig is het fort zwaar beschadigd, rond 1935 verkocht aan een particulier die de restanten sloopte. Vanaf 1945 werd het bezet door Amerikaanse troepen die er munitie tot ontploffing brachten. Nu is het fort overgelaten zoals het was, overgeleverd aan de grillen van de natuur. Het lot van dit fort lijkt te zijn om eindeloos te lijden. Niettemin is een bezoek aan wat er nog resteert zeer leerzaam. Zo is te zien dat de optische communicatiepost niet werd vernietigd, maar dat alle optische communicatie onmogelijk werd gemaakt door het opvullen van de loopgraaf die door de lichtbundel werd gebruikt. Deze paal was ook erg kwetsbaar voor de explosies en het onderhouden ervan zou een hele uitdaging zijn geweest. Een ruime helft van het fort is nog steeds toegankelijk. De betonnen barakken direct na de ingang, evenals enkele divertikels en een ruime helft van de contrescarpgalerij, zijn open voor bezoekers. Van de onderbouw van de gepantserde bouwwerken is echter vrijwel niets meer over, met uitzondering van die van de salienten I en IV. Een prachtig washuis, de elektriciteitscentrale (leeg!) en enkele andere ruimtes zijn ook zichtbaar, evenals het gepantserde observatorium rechtsachter de centrale barakken. De meeste andere gepantserde observatoria werden simpelweg met een brander uitgesneden, gelijk met hun betonnen kraag. Nadat het fort was heroverd, gebruikten de Fransen ze als schuilplaatsen. Er werd een nieuwe toegang gemaakt in de contrescarp ter hoogte van de stam van salient I, er werden enkele chicanes in de leidingen gebouwd en er werd een vrij groot betonnen observatorium achter salient IV gestort. Deze ruïnes hebben iets Danteske en, toegegeven, het is gevaarlijk om te bezoeken, wat alleen met toestemming van de eigenaar kan. Hoewel Manonviller meer dan ooit een monument is met een eigen plek in de geschiedenis, lijkt een verbetering van haar lot nogal utopisch.

Dept 54 (Meurthe-et-Moselle), east of Lunéville, 1879-1882. 318 m/alt. This defensive fort, a true forward sentinel, had a controversial origins. Barely had the first works been completed when voices were already being raised calling for its destruction. The same debates took place when it came to whether or not to equip it with armor. Ultimately, it would become the most armored fort with which France entered the First World War. Called Fort Haxo, it occupied a strategic position off Nancy and was primarily responsible for blocking the RN 4 and the railway line coming from Strasbourg, as well as any passage between the Parroy and Mondon forests. Shaped like an irregular pentagon, it had a classic layout. Surrounded by a dry ditch with a reveted scarp and counterscarp, its entrance opened near salient V. Three wings (salients I, II and IV) and a double caponier protected this ditch. In the center of the fort, parallel to the gorge ditch, the two times twelve bays on two levels of the troop barracks occupied the sides of a courtyard in a light well. The garrison was then 24 officers and 892 non-commissioned officers and enlisted men. Behind the front line, parallel to this barracks, we found the alignment of powder magazines and loading workshops. The planned powder supply was 226,000 kg. Two hard cast iron armored turrets of the Mougin Mle 1876 type were located near salients II and V. Attached to these turrets and surrounding the barracks/stores complex, an artillery ridge totaling about twenty shelter traverses connected underground by an envelope gallery, made it possible to cover the surrounding area over 360°, it being understood that the action of the cannons on the gorge side was less dense. Salients I, II, III and IV were topped by a small infantry position. The center of the gorge was preceded on the glacis by a fairly large infantry position. Backing onto front II-III, a first annex battery with an imposing and curious central traverse, was armed with about ten cannons arranged between the traverses of an arc forming a head front. A second annex battery, detached in front of the III-IV front, trapezoidal in shape but with the gorge broken outwards forming a fifth salient, had its own ditch, also a mass of earth in the center and six shelter traverses. The artillery, including annex batteries, was to comprise 59 pieces including 10 flanking, 39 rampart, 4 under turrets and 6 mortars. After much debate, it was decided to modernize it. The concreting was very substantial. We can reasonably write that only the troop barracks and the substructures of the cast iron turrets were preserved in their original state. Other premises saw their masonry covered with sand itself topped with 250 cm of special concrete. The entrance was nicely framed by two false small towers with pointed roofs. The caponiers were removed and replaced by counterscarp boxes connected to each other by a rare counterscarp gallery built in the hollow of the new 4.5 m high concrete wall. The scarp wall was removed. The scarp would now be made of flowing earth with a defensive grid at its foot. Manonviller was the only fort to be equipped with two expensive Galopin Mle 1890 turrets for two 155 mm long guns. Only five examples of this armor left the factory. These turrets were seated behind the center of front I-II and behind salient III. Two turrets for two 57 mm guns were placed in salients II and IV. Salient I received the only turret for Gattling machine guns ever installed in France. Seven armored observation posts were placed on the edge of the envelope gallery. The single-battle optical communications post, directed at the Pont-Saint-Vincent fort, nearly 40 km away, was concreted to the left rear of the barracks. The cast iron turrets were retained. From then on, Manonviller became the most powerful and most armored structure in all of France. As if that were not enough, after 1905, two searchlight turrets (salients I and IV), two other armored observation posts (left of the concrete gorge barracks and right rear of the troop barracks), and several observation sentry boxes completed the defense. In 1913, a power station was built to the right of the old powder magazines. The auxiliary batteries were leveled. Having entered the war with a garrison of 19 officers and 745 non-commissioned officers and soldiers, the fort had few opportunities to display its firepower. After the tragedy at Morhange, the Germans, exploiting their success, carefully kept themselves out of range of these guns, which considerably slowed their maneuvers and allowed the French to recover. The fort was bombarded from August 23 to 27, 1914. It is estimated that 17,000 projectiles were received, including 4,596 210 mm caliber shells, 134 305 mm shells, and 159 420 mm shells. The fort surrendered on August 27 at 3:40 p.m. On the 28th, the German press exulted: the most powerful of the eastern forts had been taken. On the 29th, a French plane flew over the fort. What did it see? The top caps of the two Mougin Mle 1876 turrets, unsealed, left a gaping hole. The Galopin turret in the capital seemed dwarfed and covered in rubble. The second is in battery but appears at an angle in its well. The 57 mm turret of salient IV has its forearmour demolished; the other is in battery. The pair of turrets of salient I appear to be in poor condition; one, in battery, seems dislocated, the other, probably eclipsed, is covered in earth. The central barracks has suffered serious damage, entire sections of the counterscarp have collapsed. Two weeks later, the French recaptured Lunéville, the fort, and were stopped a few kilometers in front of it. A commission, composed of two lieutenants of engineers, inspected the site. Manonviller was the only bombarded and captured armoured structure that was accessible, all the others being in enemy-occupied territory. The Germans carefully detonated every part of the fort before abandoning it on September 12. In place of armour, the commission of inquiry found only enormous craters. The difference between damage resulting from bombardment and deliberate destruction is difficult to determine. As for testimonies, since the garrison was in captivity, we have no choice but to rely on that of an 18-year-old young man, Bastien, son of the contractor for the fort's drainage, who by chance had been forced to remain in the fort during the siege. The latter will describe the terrible bombardment, the effect of the 42 c, the piercing of two access shafts to the counterscarp chests, the damage to the war kitchen, but above all the penetration of gases from the explosions into the occupied premises and the numerous cases of asphyxiation within the garrison. "Himself suffering from violent headaches (due to CO²), he treated himself with milk for several days after leaving the fort." Bastien could have added to the garrison's misfortunes the impressive explosion of the magazine with 80 mm projectiles. In any case, the conclusions of this commission caused a lot of ink to flow and contributed to the condemnation of permanent fortification in the eyes of many, with tragic consequences, especially at Verdun. However, it is important not to blame the disarmament of the Verdun forts on this report alone. It was clear that the enemy had a sword more powerful than the most resistant shield that could be opposed to it. The fall of the modern fortresses of Liège, Namur, Antwerp, Przemysl, and to a lesser extent Maubeuge, hardly spoke in favor of permanent fortification. Manonviller had been very expensive, its Galopin turrets represented the best on the market (only their price had motivated the design of the Galopin turret for a 155 R gun). Despite this, the results were negative. Paradoxically, the density of concrete shelters, forts, batteries, cave shelters, combat shelters, intermediate depots, favored the French resistance at Verdun. So not everything was to be thrown away and Pétain wrote: The forts of Verdun provided our troops with powerful assistance during the battle and had their large share of success. This is a little-known fact and it is necessary to proclaim it to correct the erroneous opinions that have been established on permanent fortification. Fortification alone is not enough to stop the enemy, but it multiplies the resistance force of troops who know how to use it. Today, the fort is very damaged, sold around 1935 to a private individual who scrapped what remained, occupied from 1945 by U.S. troops who blew up munitions there, left now as it was, at the mercy of the whims of nature, the destiny of this fort seems to be to suffer without end. Nevertheless, a visit to what remains is very instructive. For example, it can be seen that the optical communications post was not destroyed, but that all optical communication was made impossible due to the filling of the trench used by the light beam. This post was also very vulnerable to the blasts of the explosions and maintaining it would have been a challenge. A good half of the fort remains accessible. The concrete barracks located immediately after the entrance, as well as some diverticula and a good half of the counterscarp gallery, are open to visitors. However, almost nothing remains of the substructures of the armored structures, with the exception of those of salients I and IV. A beautiful washhouse, the electric plant (empty!), and a few other premises are also visible, as is the armored observatory located to the right rear of the central barracks. Most of the other armored observatories were simply cut with a blowtorch flush with their concrete collar. After the fort was recaptured, the French used them as shelters. A new access was made in the counterscarp at the level of the trunk of salient I, some chicanes were built in the ducts, and a fairly large concrete observatory was poured behind salient IV. These ruins have something Dantesque about them and, it must be admitted, are dangerous to visit, which can only be done with the owner's permission. If Manonviller remains more than ever a monument with its place in history, any improvement in its fate seems rather utopian.

Oddělení 54 (Meurthe-et-Moselle), východně od Lunéville, 1879-1882. 318 m n. m. Tato obranná pevnost, skutečná předsunutá stráž, měla kontroverzní původ. Sotva byly dokončeny první práce, už se ozvaly hlasy volající po jejím zničení. Stejné debaty probíhaly i v případě, zda ji vybavit pancéřováním. Nakonec se stala nejvíce obrněnou pevností, s jakou Francie vstoupila do první světové války. Nazývala se pevnost Haxo, zaujímala strategickou pozici u Nancy a byla primárně zodpovědná za blokování dálnice RN 4 a železniční trati vedoucí ze Štrasburku, stejně jako jakéhokoli průchodu mezi lesy Parroy a Mondon. Měla tvar nepravidelného pětiúhelníku a klasický půdorys. Obklopen suchým příkopem s obloženým srázem a protisrázem, jeho vchod se otevíral poblíž výběžku V. Tento příkop chránila tři křídla (výběžky I, II a IV) a dvojitý kaponiér. Uprostřed pevnosti, rovnoběžně s příkopem rokle, zabíralo dvanáct polí na dvou úrovních kasáren pro vojáky boky nádvoří ve světlíku. Posádku tehdy tvořilo 24 důstojníků a 892 poddůstojníků a řadových vojáků. Za frontovou linií, rovnoběžně s těmito kasárnami, jsme našli uspořádání skladů prachu a nabíjecích dílen. Plánovaná zásoba prachu byla 226 000 kg. Poblíž výběžků II a V se nacházely dvě tvrdé litinové pancéřové věže typu Mougin Mle 1876. K těmto věžím a obklopující komplex kasáren/skladů byl připojen dělostřelecký hřeben celkem asi dvaceti krytových traverz propojených v podzemí obálkovou galerií, který umožňoval pokrýt okolní oblast v rozsahu 360°, přičemž se rozumělo, že palba děl na straně rokle byla méně hustá. Výběžky I, II, III a IV byly zakončeny malou pěchotní pozicí. Středu rokle předcházela na svahu poměrně velká pěchotní pozice. Za frontou II-III byla první přístavní baterie s impozantním a zvláštním centrálním traverzem vyzbrojena asi deseti děly uspořádanými mezi traverzami oblouku tvořícího čelní frontu. Druhá přístavní baterie, oddělená před frontou III-IV, měla lichoběžníkový tvar, ale rokle byla lomená směrem ven a tvořila pátý výběžek, měla vlastní příkop, také hromadu zeminy uprostřed a šest krytých traverz. Dělostřelectvo, včetně přístavních baterií, mělo sestávat z 59 kusů, včetně 10 bočních, 39 valových, 4 pod věžemi a 6 minometů. Po dlouhé debatě bylo rozhodnuto o modernizaci. Betonáž byla velmi rozsáhlá. Můžeme oprávněně říci, že v původním stavu byly zachovány pouze kasárny a spodní konstrukce litinových věží. Ostatní objekty byly zděny samotným pískem a navrchu 250 cm speciálního betonu. Vchod byl pěkně orámován dvěma falešnými malými věžemi se špičatými střechami. Kaponiry byly odstraněny a nahrazeny protiskluzovými boxy, které byly navzájem propojeny vzácnou protiskluzovou galerií vybudovanou v prohlubni nové 4,5 m vysoké betonové zdi. Skluzová zeď byla odstraněna. Skluzová zeď by nyní byla z tekuté zeminy s obrannou mřížkou na jejím úpatí. Manonviller byla jedinou pevností, která byla vybavena dvěma drahými věžemi Galopin Mle 1890 pro dva 155 mm kanóny. Továrnu opustilo pouze pět exemplářů tohoto pancéřování. Tyto věže byly umístěny za středem fronty I-II a za výběžkem III. Dvě věže pro dva 57mm kanóny byly umístěny ve výběžcích II a IV. Výběžek I obdržel jedinou věž pro kulomety Gattling, která kdy byla ve Francii instalována. Na okraji obalové galerie bylo umístěno sedm obrněných pozorovacích stanovišť. Jednobitové optické komunikační stanoviště, namířené na pevnost Pont-Saint-Vincent, vzdálenou téměř 40 km, bylo zabetonováno vlevo za kasárnami. Litinové věže byly zachovány. Od té doby se Manonviller stal nejmocnější a nejlépe obrněnou stavbou v celé Francii. Jako by to nestačilo, po roce 1905 obranu doplnily dvě věže s reflektory (výběžky I a IV), dvě další obrněná pozorovací stanoviště (vlevo od betonových kasáren rokle a vpravo za vojáky) a několik pozorovacích strážních budek. V roce 1913 byla napravo od starých prachových skladů postavena elektrárna. Pomocné baterie byly srovnány se zemí. Poté, co pevnost vstoupila do války s posádkou 19 důstojníků a 745 poddůstojníků a vojáků, měla jen málo příležitostí k předvedení své palebné síly. Po tragédii u Morhange Němci, využívající svého úspěchu, se pečlivě drželi mimo dostřel těchto děl, což značně zpomalilo jejich manévry a umožnilo Francouzům zotavit se. Pevnost byla bombardována od 23. do 27. srpna 1914. Odhaduje se, že bylo přijato 17 000 granátů, včetně 4 596 granátů ráže 210 mm, 134 granátů ráže 305 mm a 159 granátů ráže 420 mm. Pevnost se vzdala 27. srpna v 15:40. 28. srpna německý tisk jásal: nejmocnější z východních pevností byla dobyta. 29. srpna přeletělo nad pevností francouzské letadlo. Co vidělo? Horní kryty dvou věží Mougin Mle 1876, které byly otevřeny, zanechávaly zející díru. Věž Galopin v hlavním městě se zdála být malá a pokrytá sutinami. Druhá je v baterii, ale ve své šachtě je vidět pod úhlem. Věž ráže 57 mm na salientu IV má zdemolované předpažbí; druhá je v baterii. Dvojice věží na salientu I se zdá být ve špatném stavu; jedna, v baterii, se zdá být vykloubená, druhá, pravděpodobně zastíněná, je zasypaná hlínou. Centrální kasárna utrpěla vážné poškození, celé části protiskluzové skály se zřítily. O dva týdny později Francouzi dobyli zpět pevnost Lunéville a byli zastaveni několik kilometrů před ní. Místo prohlédla komise složená ze dvou poručíků ženistů. Manonviller byl jediným přístupným bombardovaným a dobytým obrněným objektem, všechny ostatní se nacházely na nepřátelském okupovaném území. Němci pečlivě odpálili každou část pevnosti, než ji 12. září opustili. Místo pancéřování vyšetřovací komise našla pouze obrovské krátery. Rozdíl mezi poškozením způsobeným bombardováním a úmyslným ničením je obtížné určit. Pokud jde o svědectví, jelikož byla posádka v zajetí, nemáme jinou možnost než se spolehnout na svědectví osmnáctiletého mladíka Bastiena, syna dodavatele odvodnění pevnosti, který byl shodou okolností nucen zůstat v pevnosti během obléhání. Ten popíše strašlivé bombardování, účinky granátu 42C, proražení dvou přístupových šachet k protiskluzovým truhlám, poškození válečné kuchyně, ale především pronikání plynů z explozí do obsazených prostor a četné případy zadušení v posádce. „Sám trpěl silnými bolestmi hlavy (kvůli CO²), a tak se po opuštění pevnosti několik dní léčil mlékem.“ Bastien mohl k neštěstí posádky přidat i impozantní explozi zásobníku s 80mm střelami. V každém případě závěry této komise způsobily mnoho omylů a přispěly k odsouzení trvalého opevnění v očích mnohých, s tragickými následky, zejména u Verdunu. Je však důležité neobviňovat odzbrojení verdunských pevností pouze z této zprávy. Bylo jasné, že nepřítel měl meč silnější než nejodolnější štít, který se mu mohl postavit. Pád moderních pevností v Lutychu, Namuru, Antverpách, Přemyslu a v menší míře i v Maubeuge sotva hovořil ve prospěch trvalého opevnění. Manonviller byl velmi drahý, jeho věže Galopin představovaly to nejlepší na trhu (pouze jejich cena motivovala návrh věže Galopin pro kanón ráže 155 R). Navzdory tomu byly výsledky negativní. Paradoxně hustota betonových krytů, pevností, baterií, jeskynních krytů, bojových krytů a mezilehlých skladů prospěla francouzskému odboji u Verdunu. Ne všechno tedy bylo k zahození a Pétain napsal: Verdunské pevnosti poskytly našim jednotkám během bitvy silnou pomoc a měly velký podíl na úspěchu. Toto je málo známý fakt a je nutné ho prohlásit, aby se napravily mylné názory, které se o trvalém opevnění ustálily. Samotné opevnění nestačí k zastavení nepřítele, ale znásobuje sílu odporu vojáků, kteří vědí, jak ho používat. Dnes je pevnost velmi poškozená, kolem roku 1935 byla prodána soukromé osobě, která zbylé části sešrotovala, od roku 1945 ji okupují americké jednotky, které tam vyhazovaly munici, a nyní je ponechána tak, jak byla, na milost a nemilost rozmarům přírody. Osud této pevnosti se zdá být nekonečným utrpením. Nicméně návštěva toho, co z ní zůstalo, je velmi poučná. Například je vidět, že optický komunikační stanoviště nebylo zničeno, ale že veškerá optická komunikace byla znemožněna kvůli zasypání příkopu, který používal světelný paprsek. Toto stanoviště bylo také velmi zranitelné vůči výbuchům a jeho údržba by byla náročná. Dobrá polovina pevnosti je stále přístupná. Betonová kasárna nacházející se bezprostředně za vchodem, stejně jako některé divertikuly a dobrá polovina galerie protisrázu jsou přístupné návštěvníkům. Z podstaveb obrněných staveb se však téměř nic nedochovalo, s výjimkou výběžků I a IV. Viditelná je také krásná prádelna, elektrárna (prázdná!) a několik dalších prostor, stejně jako obrněná pozorovatelna umístěná vpravo za centrálními kasárnami. Většina ostatních obrněných pozorovatelen byla jednoduše vyříznuta hořákem v jedné rovině s jejich betonovým límcem. Po dobytí pevnosti je Francouzi používali jako úkryty. V protisrázu byl vytvořen nový přístup v úrovni kmene výběžku I, v kanálech byly vybudovány šikany a za výběžkem IV byla vylita poměrně velká betonová pozorovatelna. Tyto ruiny mají v sobě cosi dantovského a je třeba přiznat, že jejich návštěva je nebezpečná, a to pouze se svolením majitele. Pokud Manonviller zůstane více než kdy jindy památkou se svým místem v historii, jakékoli zlepšení jeho osudu se jeví spíše utopické.