Camp retranché de Toul, sud de la ville, 1874-1879. 250 m/alt. Dénommé fort d'Eckmühl. 28 pièces et 419 hommes. Fort pentagonal dont les travaux ont commencé le 20 décembre 1874, ses fossés étaient défendus par deux ailerons (saillants II et IV) et une caponnière double au saillant III. La gorge comprenait une courtine dans les flancs de laquelle les coffres de défense, chose rare, étaient en retrait. Un premier casernement occupait le fond de cette courtine, tandis que l’entrée, une fois franchie, donnait face aux huit travées sur un seul niveau du casernement de la troupe. Le magasin à poudre, d’une contenance de 58.000 kg, était installé parallèlement au front III-IV, côté massif central de la rue du rempart. Cette rue du rempart desservait dix traverses abris soit six (dont une seule enracinée au saillant IV) équitablement réparties entre les deux fronts de tête, une sur chaque petit front et deux adossées au front de gorge. S’il fut construit hâtivement, ce n’est qu’assez tard, à partir de 1908, qu’il subit une sérieuse refonte. Cette modernisation allait durer jusqu’en 1912. Le profil triangulaire allait être adopté pour ses fossés, seule la contrescarpe étant revêtue. Les caponnières des fronts de tête seront remplacées par autant de coffres de contrescarpe, lesquels auront la particularité d’avoir un sous-sol. La courtine de gorge fut bétonné et coupée en deux parties égales par une saillie du bâtiment d’entrée qui, à la manière d’une caponnière double, allait prendre en charge la défense du fossé. Les coffres latéraux de la première courtine, bétonnés eux aussi, se chargeront plus spécialement de la protection de la rampe d’accès au fossé de gorge. L’ancien casernement de la troupe allait demeurer en l’état, mais la rue du rempart et la crête d’artillerie le long des fronts II-III et III-IV allaient être remplacées par une longue galerie bétonnée avec, aux côtés des gaines d’accès aux coffres simples, une tourelle de 75 Mle 05 et une tourelle de mitrailleuses en capitale. À chacun de ses cuirassements sera adjoint un observatoire cuirassé. La galerie bétonnée dont question donnera aussi sur trois abris de rempart (dont deux avec guérite observatoire) et, chose étrange, deux des anciennes traverses-abris du front II-III seront conservées. Ces traverses ont une forme ogivale et leurs maçonneries sont impeccables. En 1944, la caserne de gorge allait subir une terrible explosion. Le béton armé allait cependant très bien résister et hormis quelques cloisons renversées, l’ensemble a bien tenu le coup. Il est intéressant de comparer cette explosion avec celle ayant eu leu dans d’autres ouvrages en béton non armé où la résistance a été bien moindre (Musoir Est, Ferrière-la-Petite, Manonviller,…). Visité en août 2002, ce fort, propriété privée depuis de nombreuses années, nous est apparu en assez bon état et relativement propre. Le propriétaire a bien veillé au grain, les prédateurs aux bombes de peinture n’ont pas sévi. Si ce même propriétaire s’est débarrassé des parties mobiles des trois tourelles au cours des années 1980’, il faut convenir que ce fut effectué proprement. Les avants cuirasses sont en place, tout comme les couronnes dentées du système de rotation et même les contrepoids dans leur logement. Le fort contient encore bien d’autres parties métalliques, depuis des volets blindés d’embrasures à des obturateurs de créneau de projecteur, plusieurs grilles, supports d’étagères, d’écouvillons, etc. Il demeure également de belles huisseries avec inscriptions telles "cave aux liquides" et "magasin d’artillerie". Les deux fours à pain, pour 300 rations chacun, sont en place, complets, et ne demandent qu’à reprendre du service. Le magasin à poudre est très particulier. De forme ogivale, ses flancs sont obliques. À 100 cm du pied des murs latéraux, on a élevé une mince cloison de briques recouverte d’une pellicule de ciment marquant les flancs du local de stockage. Les gaines latérales ont donc une forme de triangle rectangle et ont conservé leurs grilles. Les flancs du sas d’entrée ont aussi cette inclinaison et le créneau à lampe de ce sas est entouré de maçonneries de pierres taillées tout simplement superbes. Les trois créneaux à lampe du local de stockage ne sont pas situés sur une même ligne, celui du centre étant placé plus en hauteur. Les coffres ont des créneaux à redans et un singulier petit créneau d’observation aux côtés du canon de 12 culasse. Si les guérites de rempart ont, elles aussi, été proprement récupérées, les trois observatoires cuirassés sont encore en place avec leur plancher réglable. Au final, si le bâtiment d’entrée, de par sa spécificité, mériterait d’être mieux dégagé de la végétation et des quelques citernes entreposées là, le fort vaut assurément une visite. Une batterie annexe laquelle figure déjà sur le plan de la fiche technique du Génie émise en 1880. Il s’agit d’une ligne de plates-formes d’artillerie séparées par quatre traverses implantée à quelques dizaines de mètres du saillant I du fort. Elle était prévue pour 5 pièces et était déjà déclassée en 1914. Propriété privée.

Befestigtes Lager Toul, südlich der Stadt, 1874–1879. 250 m ü. M. Genannt Fort d’Eckmühl. 28 Geschütze und 419 Mann. Fünfeckiges Fort, dessen Bau am 20. Dezember 1874 begann. Seine Gräben wurden durch zwei Flügel (Vorsprünge II und IV) und eine doppelte Kaponniere bei Vorsprung III verteidigt. Die Schlucht war von einer Kurtine umgeben, an deren Flanken die Verteidigungskassen – eine Seltenheit – zurückgesetzt waren. Eine erste Kaserne befand sich auf der Rückseite dieser Kurtine, während sich der Eingang, sobald man ihn durchquert hatte, gegenüber den acht Jochen auf einer einzigen Ebene der Truppenkasernen öffnete. Das Pulvermagazin mit einer Kapazität von 58.000 kg wurde parallel zur Front III-IV auf der Seite des Mittelmassivs der Wallstraße installiert. Diese Wallstraße diente zehn Schutztraversen, von denen sechs (von denen nur eine im Frontbogen IV verwurzelt war) gleichmäßig auf die beiden Hauptfassaden verteilt waren, eine auf jeder Schmalfassade und zwei hinter der Schluchtfassade. Obwohl sie in Eile errichtet wurde, wurde sie erst recht spät, ab 1908, grundlegend saniert. Diese Modernisierung dauerte bis 1912. Für die Gräben wurde das dreieckige Profil übernommen und nur die Kontereskarpe verkleidet. Die Kaponnieren der Hauptfassaden wurden durch ebenso viele Kontereskarpenkästen ersetzt, die die Besonderheit hatten, unterkellert zu sein. Die Schlucht-Kurtine wurde betoniert und durch einen Vorsprung des Eingangsgebäudes in zwei gleiche Teile geteilt, der wie eine doppelte Kaponniere die Verteidigung des Grabens übernahm. Die seitlichen Kassetten der ersten Kurtine, ebenfalls betoniert, waren insbesondere für den Schutz der Zugangsrampe zum Schluchtgraben zuständig. Die alten Truppenbaracken blieben bestehen, doch die Wallstraße und der Artilleriekamm entlang der Fronten II-III und III-IV wurden durch eine lange Betongalerie ersetzt, die neben den Zugangsschächten zu den einfachen Kassen auch einen 75 Mle 05-Turm und in der Spitze einen Maschinengewehrturm enthielt. An jede dieser Panzermauern schloss sich ein gepanzerter Beobachtungsposten an. Die besagte Betongalerie führte auch zu drei Wallbunkern (zwei davon mit Beobachtungsposten), und seltsamerweise blieben zwei der alten Bunkertraversen der Front II-III erhalten. Diese Querstreben haben eine spitzbogige Form und ihr Mauerwerk ist einwandfrei. 1944 wurde die Schluchtkaserne Opfer einer verheerenden Explosion. Der Stahlbeton hielt jedoch sehr gut stand, und abgesehen von einigen umgestürzten Trennwänden hielt das Ganze gut stand. Es ist interessant, diese Explosion mit der in anderen unbewehrten Betonkonstruktionen zu vergleichen, wo der Widerstand viel geringer war (Musoir Est, Ferrière-la-Petite, Manonviller usw.). Bei unserem Besuch im August 2002 erschien uns dieses Fort, das sich viele Jahre in Privatbesitz befand, in recht gutem Zustand und relativ sauber. Der Besitzer behielt alles genau im Auge; Sprühfarbe-Raubtiere waren nicht aktiv. Wenn derselbe Besitzer in den 1980er Jahren die beweglichen Teile der drei Türme entfernte, muss man zugeben, dass dies sauber geschah. Die vorderen Panzerplatten sind noch vorhanden, ebenso wie die Zahnkronen des Drehsystems und sogar die Gegengewichte in ihren Gehäusen. Das Fort enthält noch viele andere Metallteile, von gepanzerten Schießschartenläden über Schießschartenläden für Suchscheinwerfer, mehrere Gitter, Regalstützen, Bürstenhalter usw. Es sind auch noch schöne Türrahmen mit Inschriften wie „Flüssigkeitskeller“ und „Artilleriemagazin“ erhalten. Die beiden Brotöfen für jeweils 300 Rationen sind an Ort und Stelle, vollständig und warten nur darauf, wieder in Betrieb genommen zu werden. Das Pulvermagazin ist sehr ungewöhnlich. Seine Seiten sind spitzbogig und schräg. 100 cm vom Fuß der Seitenwände entfernt wurde eine dünne Ziegelwand errichtet, die mit einer Zementschicht bedeckt war und die Seiten des Lagerraums markierte. Die Seitenschächte haben daher die Form eines rechtwinkligen Dreiecks und ihre Gitter behalten. Die Seiten der Eingangsschleuse weisen ebenfalls diese Neigung auf, und der Lampenschacht dieser Schleuse ist von einfach herrlichem Mauerwerk aus behauenen Steinen umgeben. Die drei Lampenzinnen im Lagerraum liegen nicht in derselben Linie, die mittlere ist höher angebracht. Die Truhen haben gestufte Zinnen und eine einzigartige kleine Beobachtungsnische neben dem 12-Pfünder-Geschütz. Während die Wachhäuschen auf dem Wall ebenfalls ordnungsgemäß geborgen wurden, sind die drei gepanzerten Beobachtungsposten mit ihren verstellbaren Böden noch an ihrem Platz. Obwohl es aufgrund der Besonderheiten des Eingangsgebäudes besser wäre, es von der Vegetation und den wenigen dort gelagerten Panzern zu befreien, ist das Fort auf jeden Fall einen Besuch wert. Eine Nebenbatterie, die bereits auf dem Plan des technischen Datenblatts von 1880 erscheint. Dabei handelt es sich um eine durch vier Traversen getrennte Linie von Artillerieplattformen, die sich einige Dutzend Meter vom Fortvorsprung I entfernt befindet. Sie war für 5 Geschütze ausgelegt und wurde bereits 1914 außer Dienst gestellt. Privatbesitz.

Versterkt kamp Toul, ten zuiden van de stad, 1874-1879. 250 m/hoogte. Fort d'Eckmühl genoemd. 28 kanonnen en 419 manschappen. Vijfhoekig fort waarvan de bouw op 20 december 1874 begon. De grachten werden verdedigd door twee vleugels (salient II en IV) en een dubbele caponnière bij saillant III. De kloof omvatte een omheining waarvan de verdedigingskasten, een zeldzaamheid, terug lagen. Een eerste barak bevond zich aan de achterkant van deze omheining, terwijl de ingang, eenmaal overgestoken, uitkwam op de acht traveeën op één niveau van de troepenbarak. Het kruitmagazijn, met een capaciteit van 58.000 kg, was parallel aan front III-IV geïnstalleerd, aan de kant van het centrale massief van de walstraat. Deze walstraat diende voor tien schuilplaatsen, waarvan er zes (waarvan er slechts één in saillant IV geworteld was) gelijkmatig verdeeld waren over de twee hoofdgevels, één aan elk klein front en twee grenzend aan de kloofgevel. Hoewel de bouw haastig was uitgevoerd, onderging ze pas vrij laat, vanaf 1908, een grondige renovatie. Deze modernisering zou duren tot 1912. Het driehoekige profiel zou worden overgenomen voor de grachten, waarbij alleen de contrescarp werd bekleed. De caponnières van de hoofdgevels zouden worden vervangen door evenveel contrescarp-kisten, die de bijzonderheid hadden dat ze een kelder hadden. De kloofmuur werd gebetonneerd en in twee gelijke delen verdeeld door een uitbouw vanaf het entreegebouw, die, als een dubbele caponnière, de verdediging van de gracht zou verzorgen. De laterale cassettes van de eerste muur, eveneens gebetonneerd, zouden meer specifiek verantwoordelijk zijn voor de bescherming van de toegangsweg naar de kloofgracht. De oude troepenkazerne zou blijven zoals ze was, maar de walstraat en de artillerieheuvel langs de fronten II-III en III-IV zouden worden vervangen door een lange betonnen galerij met, naast de toegangsschachten tot de eenvoudige schatkisten, een 75 Mle 05-toren en een machinegeweertoren in de kapiteel. Elk van deze gepantserde muren zou worden verbonden door een gepantserde observatiepost. De betreffende betonnen galerij zou ook toegang geven tot drie walschuilplaatsen (waarvan er twee een observatiepost hadden) en, vreemd genoeg, zouden twee van de oude dwarsbalken van de schuilplaatsen van front II-III bewaard blijven. Deze dwarsbalken hebben een spitsboogvorm en hun metselwerk is onberispelijk. In 1944 zou de kloofkazerne een verschrikkelijke explosie ondergaan. Het gewapend beton hield echter zeer goed stand en afgezien van een paar omgevallen schotten hield het geheel het goed vol. Het is interessant om deze explosie te vergelijken met die in andere ongewapende betonnen constructies waar de weerstand veel lager was (Musoir Est, Ferrière-la-Petite, Manonviller, enz.). Dit fort, dat jarenlang privébezit was, werd in augustus 2002 bezocht en leek ons in redelijk goede staat en relatief schoon. De eigenaar hield de boel goed in de gaten; roofdieren met spuitverf waren niet actief. Als deze eigenaar in de jaren 80 de bewegende delen van de drie torens heeft verwijderd, moet worden toegegeven dat dit netjes is gebeurd. De voorste pantserplaten zijn nog aanwezig, evenals de getande kronen van het rotatiesysteem en zelfs de contragewichten in hun behuizing. Het fort bevat nog steeds vele andere metalen onderdelen, van gepantserde schietgatluiken tot zoeklichtschietgatluiken, diverse roosters, plankdragers, borstelhouders, enz. Er zijn ook prachtige deurlijsten bewaard gebleven met inscripties zoals "vloeistofkelder" en "artilleriemagazijn". De twee broodovens, elk goed voor 300 rantsoenen, staan klaar, compleet en wachten erop weer in gebruik te worden genomen. Het kruitmagazijn is zeer ongebruikelijk. De zijkanten zijn spitsboogvormig en schuin. Op 100 cm van de voet van de zijmuren werd een dunne bakstenen scheidingswand opgetrokken, bedekt met een cementlaag, die de zijkanten van de opslagruimte markeert. De zijkanalen hebben daarom de vorm van een rechthoekige driehoek en hebben hun roosters behouden. De zijkanten van de ingangssluis hebben ook deze helling en het lampenkanteel van deze sluis is omgeven door prachtig gehouwen stenen metselwerk. De drie lampenkantelen in de opslagruimte liggen niet op één lijn; de middelste is hoger geplaatst. De kisten hebben getrapte kantelen en een unieke kleine observatienis naast het 12-ponder kanon. Hoewel de wachthuisjes op de wal ook op een degelijke manier zijn teruggevonden, staan de drie gepantserde observatieposten nog steeds op hun plaats met hun verstelbare vloeren. Uiteindelijk zou het entreegebouw, vanwege zijn specifieke karakter, baat hebben bij een betere ontbossing en de weinige tanks die er opgeslagen liggen, maar het fort is zeker een bezoek waard. Een bijgebouwbatterij die al op de plattegrond van de technische fiche uit 1880 staat. Dit is een linie van artillerieplatforms, gescheiden door vier traversen, gelegen op enkele tientallen meters van de saillant I van het fort. Het was ontworpen voor vijf kanonnen en werd al in 1914 buiten gebruik gesteld. Privébezit.

Toul fortified camp, south of the city, 1874-1879. 250 m/alt. Called Fort d'Eckmühl. 28 guns and 419 men. Pentagonal fort whose work began on December 20, 1874, its ditches were defended by two wings (salients II and IV) and a double caponier at salient III. The gorge included a curtain wall in the flanks of which the defensive coffers, a rare thing, were set back. A first barracks occupied the back of this curtain wall, while the entrance, once crossed, opened out facing the eight bays on a single level of the troop barracks. The powder magazine, with a capacity of 58,000 kg, was installed parallel to front III-IV, on the central massif side of the rampart street. This rampart street served ten shelter traverses, six of which (only one of which was rooted in salient IV) were equally distributed between the two head fronts, one on each small front and two backing onto the gorge front. Although it was built hastily, it was only quite late, from 1908, that it underwent a serious overhaul. This modernization would last until 1912. The triangular profile would be adopted for its ditches, with only the counterscarp being revetted. The caponiers of the head fronts would be replaced by as many counterscarp chests, which would have the particularity of having a basement. The gorge curtain wall was concreted and cut into two equal parts by a projection from the entrance building which, like a double caponier, would take charge of the defense of the ditch. The lateral coffers of the first curtain wall, also concreted, would be more specifically responsible for the protection of the access ramp to the gorge ditch. The old troop barracks would remain as they were, but the rampart street and the artillery ridge along the II-III and III-IV fronts would be replaced by a long concrete gallery with, alongside the access shafts to the simple coffers, a 75 Mle 05 turret and a machine gun turret in the capital. Each of these armored walls would be joined by an armored observation post. The concrete gallery in question would also give onto three rampart shelters (two of which had an observation sentry box) and, strangely enough, two of the old shelter traverses from the II-III front would be preserved. These crosspieces have an ogival shape and their masonry is impeccable. In 1944, the gorge barracks was to suffer a terrible explosion. The reinforced concrete, however, resisted very well and apart from a few overturned partitions, the whole thing held up well. It is interesting to compare this explosion with that which took place in other unreinforced concrete structures where the resistance was much less (Musoir Est, Ferrière-la-Petite, Manonviller, etc.). Visited in August 2002, this fort, private property for many years, appeared to us to be in fairly good condition and relatively clean. The owner kept a close eye on things; predators with spray paint were not active. If this same owner got rid of the moving parts of the three turrets during the 1980s, it must be admitted that this was done cleanly. The front armor plates are in place, as are the toothed crowns of the rotation system and even the counterweights in their housing. The fort still contains many other metal parts, from armored embrasure shutters to searchlight loophole shutters, several grilles, shelf supports, brush holders, etc. There also remain beautiful door frames with inscriptions such as "liquid cellar" and "artillery magazine". The two bread ovens, for 300 rations each, are in place, complete, and just waiting to be put back into service. The powder magazine is very unusual. Its sides are ogival in shape and oblique. 100 cm from the foot of the side walls, a thin brick partition was erected, covered with a film of cement, marking the sides of the storage room. The side ducts are therefore in the shape of a right triangle and have retained their grilles. The sides of the entrance airlock also have this inclination and the lamp crenel of this airlock is surrounded by simply superb cut stone masonry. The three lamp battlements in the storage room are not located in the same line, the central one being placed higher up. The chests have stepped battlements and a unique small observation niche next to the 12-pounder gun. While the rampart sentry boxes have also been properly recovered, the three armored observation posts are still in place with their adjustable floors. In the end, while the entrance building, due to its specificity, would benefit from being better cleared of vegetation and the few tanks stored there, the fort is certainly worth a visit. An annex battery which already appears on the plan of the engineering data sheet issued in 1880. This is a line of artillery platforms separated by four traverses located a few dozen meters from the fort's salient I. It was designed for 5 guns and was already decommissioned in 1914. Private property.

Opevněný tábor Toul, jižně od města, 1874-1879. 250 m n. m. Nazýval se Fort d'Eckmühl. 28 děl a 419 mužů. Pětiboká pevnost, jejíž stavba začala 20. prosince 1874, jejíž příkopy byly bráněny dvěma křídly (výběžky II a IV) a dvojitým kaponiérem u výběžku III. Rokle zahrnovala obvodovou zeď, v jejíchž bocích byly odsunuty obranné kazety, což byl vzácný jev. První kasárna zabírala zadní část této obvodové zdi, zatímco vchod, po překročení, se otevíral směrem k osmi polím na jedné úrovni vojenských kasáren. Zásobník prachu s kapacitou 58 000 kg byl instalován rovnoběžně s frontou III-IV, na straně středového masivu hradební ulice. Tato hradba obsluhovala deset přístřeškových traverz, z nichž šest (pouze jedna z nich byla zakořeněna ve IV. výběžku) bylo rovnoměrně rozděleno mezi dvě přední čela, jeden na každém malém čele a dva za ním za čelo rokle. Ačkoli byla postavena narychlo, teprve poměrně pozdě, v roce 1908, prošla její zásadní rekonstrukcí. Tato modernizace trvala až do roku 1912. Trojúhelníkový profil měl být použit pro její příkopy, přičemž byla obložena pouze protiskluzová stěna. Kaponiéry předních čel měly být nahrazeny stejným počtem protiskluzových truhel, které měly tu zvláštnost, že měly suterén. Zeď rokle byla vybetonována a rozdělena na dvě stejné části výstupkem ze vstupní budovy, který, podobně jako dvojitá kaponiéra, měl zajišťovat obranu příkopu. Boční kazety první opony, rovněž vybetonované, měly konkrétněji chránit přístupovou rampu k příkopu rokle. Staré vojenské kasárny by zůstaly tak, jak byly, ale hradební ulice a dělostřelecký hřeben podél front II-III a III-IV by byly nahrazeny dlouhou betonovou galerií, která by vedle přístupových šachet k jednoduchým kazetám měla věž s kulometnou věží 75 Mle 05 a kulometnou věží v hlavním městě. Každá z těchto pancéřových zdí by byla spojena s pancéřovým pozorovacím stanovištěm. Zmíněná betonová galerie by také navazovala na tři hradební kryty (z nichž dva měly pozorovací strážní budku) a kupodivu by byly zachovány dva staré příčníky krytů z fronty II-III. Tyto příčky mají ogivální tvar a jejich zdivo je bezvadné. V roce 1944 měla kasárna v rokli utrpět strašlivou explozi. Železobeton však velmi dobře odolal a až na několik převrácených příček se celá věc dobře udržela. Je zajímavé srovnat tuto explozi s explozí, k níž došlo v jiných nevyztužených betonových konstrukcích, kde byl odpor mnohem menší (Musoir Est, Ferrière-la-Petite, Manonviller atd.). Při návštěvě v srpnu 2002 se nám tato pevnost, která byla po mnoho let soukromým majetkem, jevila jako v poměrně dobrém stavu a relativně čistá. Majitel si věci bedlivě hlídal; predátoři se sprejem nebyli aktivní. Pokud se tento samý majitel v 80. letech 20. století zbavil pohyblivých částí tří věží, je třeba uznat, že tak bylo provedeno čistě. Přední pancéřové desky jsou na místě, stejně jako ozubené korunky rotačního systému a dokonce i protizávaží v jejich pouzdrech. V pevnosti se stále nachází mnoho dalších kovových částí, od pancéřových okenic střílen až po okenice střílen reflektorů, několik mříží, podpěr polic, držáků kartáčů atd. Zůstaly zde také krásné zárubně s nápisy jako „tekutý sklep“ a „dělostřelecký zásobník“. Dvě pece na chléb, každá pro 300 dávek, jsou na místě, kompletní a čekají jen na opětovné uvedení do provozu. Zásobník prachu je velmi neobvyklý. Jeho boky jsou ogiválního tvaru a šikmé. 100 cm od paty bočních zdí byla postavena tenká cihlová příčka pokrytá vrstvou cementu, která vyznačuje boky skladovací místnosti. Boční průchody mají proto tvar pravoúhlého trojúhelníku a zachovaly si své mříže. Boky vstupní přechodové komory mají také tento sklon a cimbuří lampy této přechodové komory je obklopeno jednoduše nádherným zdivem z tesaného kamene. Tři cimbuří lamp ve skladovací místnosti nejsou umístěny ve stejné linii, střední je umístěno výše. Truhly mají stupňovité cimbuří a unikátní malý pozorovací výklenek vedle dvanáctiliberního děla. I když byly řádně obnoveny strážní budky na valu, tři obrněná pozorovací stanoviště jsou stále na svém místě s nastavitelnou podlahou. Nakonec, i když by vstupní budova vzhledem ke své specifičnosti prospěla, kdyby byla lépe zbavena vegetace a několika tanků, které jsou zde uloženy, pevnost rozhodně stojí za návštěvu. Přístavba baterie, která se již objevuje na plánu technického listu vydaného v roce 1880. Jedná se o linii dělostřeleckých plošin oddělených čtyřmi traverzami, které se nacházejí několik desítek metrů od výběžku pevnosti I. Byla navržena pro 5 děl a byla vyřazena z provozu již v roce 1914. Soukromý pozemek.