Place de Lyon, nord-nord-ouest de la ville, 1874-1878. 626 m/alt. ± 500 hommes. Fort à enveloppe dont le réduit, de forme pentagonale, épouse la contrepente du front d’attaque présumé. Le réduit est entouré par un chemin couvert épousant le tracé de la contrescarpe tout en donnant accès à des positions d’infanterie aux saillants I, III et IV, chemin s’écartant de la contrescarpe sur tout le front IV-V du réduit pour entourer une batterie basse composée de quatre traverses-abris, dont deux tournent le dos au Nord et les deux autres à l’Ouest. Cette batterie annexe, désignée batterie basse, n’a pas de fossé défensif sinon celui du front IV-V du fort auquel elle s’adosse. La défense des fossés du réduit est confiée à deux ailerons, celui du saillant II étant nettement plus petit que celui du saillant III, ainsi qu’à une caponnière double (saillant IV). L’entrée, proche du saillant V et s’ouvrant au fond d’une petite courtine, se distingue par trois singularités : le pont devant l'entrée est fait d'une seule arche de pierre sous laquelle se trouve un masque en maçonnerie empêchant les coffres de courtine de tirer l'un sur l'autre (cas unique) et, probablement en raison de la longueur du front de gorge, le mur de l’escarpe demi-détachée au-dessus du coffre droit de la courtine dispose d’une embrasure pour canon. Ce coffre droit de la courtine se prolonge par une galerie de fusillade jusqu’au saillant V. L’escarpe, apparemment attachée sur le reste du périmètre, accuse un fruit très prononcé. La contrescarpe de gorge est faite d’arceaux en décharge. Le porche d’entrée abrite un pont roulant escamotable latéralement. Ce pont, d’un modèle particulier, roule sur deux trains de sept galets d’un diamètre de 21 cm pour une largeur de 9,5 cm. Le porche d’entrée est défendu par deux séries de cinq créneaux de fusillade. Ce bâtiment d’entrée offre dans l’ensemble de ses locaux de superbes perspectives avec des éclairages naturels remarquables. On peut aussi y observer de très nombreuses huisseries pourvues de plaques émaillées sur lesquelles sont inscrites les désignations des locaux. Le bâtiment d’entrée franchi, on débouche directement face à un magnifique casernement à cinq travées (la centrale étant plus étroite) sur trois niveaux en maçonnerie de moellons de grès des Monts d’Or. L’aspect esthétique est relevé par les encadrements des baies, portes et fenêtres en pierres de taille grises. Le passage en capitale de ce casernement conduit à un vaste puits permettant de joindre la batterie haute en y hissant au besoin des pièces d’artillerie, puits dans lequel des volées d’escaliers desservent pas moins de trois niveaux en plus du rez-de-chaussée. Depuis ce rez-de-chaussée, dans le prolongement du passage en capitale, on gagne de plain-pied une galerie creusée dans le roc menant à la caponnière double du saillant IV. À l’instar de ce que l’on peut observer dans le coffre gauche de la courtine, dans cette caponnière double, les plates-formes pour les canons de 12 culasse sont d’une trentaine de cm sous le niveau du radier. Ce faisant, le seuil de l’embrasure se retrouve à 114 cm du sol. En revenant au puits, on peut gravir les volées jusqu’au deuxième étage, le troisième consistant en la traverse la plus à droite du front IV-V. Ce second étage permet de s’engager dans une galerie-enveloppe qui se prolongeait jusqu’au saillant II en devenant le couloir de circulation d’un second casernement adossé aux fronts II-III et III-IV. Cette galerie, après avoir obliqué en arrière du saillant IV (avec un superbe puits à lumière en gradins) donne aussi sur l’arrière des écuries lesquelles, dans un retrait, montrent encore un bac à avoine, seul exemplaire qu’il nous ait jamais été donné de voir dans un fort. Trois des travées du front III-IV ont été bétonnées en 1886. En fait on les a entourées d’une épaisseur d’environ 150 cm de béton simple. Pour ce faire, on a comblé le couloir de circulation à l’arrière de ces chambrées, couloir de circulation qui n’était autre que le prolongement de la galerie-enveloppe dont il a déjà été question, renforcé le flanc gauche en réduisant l’espace dans la chambrée correspondante, tandis que le flanc droit restait immuable. Il n’était pas pensable, apparemment, de réduire la largeur des écuries. La saillie de béton en façade rappelle celle du fort de Vancia, la différence est qu’ici, les murs séparant les chambrées n’ont pas été épaissis. Au saillant II un passage couvert donne accès non seulement à l’aileron du saillant II, mais aussi au magasin à poudre. Un écrit précise que le fort disposait de deux magasins à poudre d’une contenance respective de 76 et 65 tonnes. Nous devons à la vérité d’admettre n’avoir pas vu ni pu situer ce second magasin. Quant à l’utilité d’avoir ici 140 tonnes de poudre, elle est discutable. Un parc à obus à ciel ouvert aurait aussi fait la particularité de ce fort, mais l’espace central ayant été considérablement modifié, nous ne pouvons nous prononcer ni sur ce que nous avons vu, ni sur base des plans consultés, ce parc n’apparaissant pas clairement. Les traverses du front I-II, sous réserve de vérification, semblent pleines. Celles des fronts II-III, III-IV et IV-V sont en revanche d’un modèle très particulier. Elles montrent un local dont l’ouverture, haute de 200 cm pour une hauteur de 150 cm, est singulièrement étroite. En sus, en façade, placée à gauche ou à droite du local principal, une niche d’environ 1 x 1 x 1 m et sans communication avec le local de la traverse devait abriter les coups de sûreté. En regardant les plates-formes d’artillerie, on se rend compte que les bras des traverses débouchent obliquement sur ces dernières. Ce sont là plusieurs particularités que l’on peut attribuer au fait que le fort du Mont Verdun a été commencé alors que les directives générales de construction n’étaient pas encore arrêtées ou, à tout le moins, diffusées. Le fort est aussi réputé être la tête du réseau de communications optiques du sud-est, donc, en principe, capable via plusieurs relais de communiquer aussi bien avec Albertville qu’avec Bastia. Pour ce faire, deux solutions se présentaient à lui, communiquer avec le poste de Moucherotte sur la corniche du Vercors, ou bien avec le fort du Saint-Eynard à Grenoble, deux postes relais avec lesquels il avait des vues directes. Malheureusement, nous n’avons pas eu le temps de chercher ce poste et sommes dans l’incapacité d’affirmer s’il est casematé ou non. Unique dans certaines de ses dispositions, à l’architecture soignée et entretenue, le fort du Mont Verdun et sa batterie basse font partie intégrante de la base aérienne 942 (04/2007) et leur visite est soumise à autorisation. Il est situé dans une zone qui doit représenter le record de France en matière de fréquence en panneaux d’interdiction de photographier… à tel point que nous n’avons même pas osé en photographier un ! Le fort disposait de quatre batteries satellites, du Mont-Thou, du Narcel, de la Fréta et des Carrières.

Festung von Lyon, Nord-Nordwest der Stadt, 1874-1878. 626 M/ü M. ± 500 Mann. Enveloppenfort, dessen fünfeckige Redoute die Gegenhanglinie der vermuteten Angriffsfront nachzeichnet. Die Redoute ist von einem gedeckten Weg umgeben, der dem Verlauf der Kontereskarpe folgt und Zugang zu Infanteriestellungen an den Saillants I, III und IV bietet; dieser Weg entfernt sich auf der gesamten Front IV-V der Redoute von der Kontereskarpe, um eine Niederbatterie zu umschließen, die aus vier Traversenunterständen besteht, von denen zwei dem Rücken nach Norden und die beiden anderen nach Westen zeigen. Diese Nebenbatterie, als Niederbatterie bezeichnet, hat keinen Verteidigungsgraben außer demjenigen der Front IV-V des Forts, an das sie sich anlehnt. Die Verteidigung der Gräben der Redoute ist zwei Flügeln anvertraut, wobei der am Saillant II deutlich kleiner ist als der am Saillant III, sowie einer Doppelkaponniere (Saillant IV). Der Eingang, nahe Saillant V und sich am Grund einer kleinen Kurtine öffnend, zeichnet sich durch drei Besonderheiten aus: die Brücke vor dem Eingang besteht aus einem einzigen Steinbogen, unter dem sich eine Mauerwerksblende befindet, die verhindert, dass die Kurtinenkoffer aufeinander schießen können (einzigartiger Fall), und wahrscheinlich aufgrund der Länge der Kehlfront verfügt die Wand der halb abgetrennten Escarpe über dem rechten Kurtinenkoffer über eine Geschützscharte. Dieser rechte Kurtinenkoffer setzt sich als Gewehrgalerie bis zum Saillant V fort. Die Escarpe, die anscheinend am Rest des Umfangs angefügt ist, weist eine sehr ausgeprägte Neigung auf. Die Kontereskarpe der Kehle besteht aus Entlastungsbögen. Das Eingangsportal beherbergt eine seitlich versenkbare Rollbrücke. Diese Brücke, von einem besonderen Modell, rollt auf zwei Sätzen von sieben Rollen mit einem Durchmesser von 21 cm und einer Breite von 9,5 cm. Das Eingangsportal wird durch zwei Reihen von je fünf Gewehrscharten verteidigt. Dieses Eingangsgebäude bietet in all seinen Räumen großartige Perspektiven mit bemerkenswerter natürlicher Beleuchtung. Man kann auch sehr viele Türzargen mit emaillierten Schildern beobachten, auf denen die Bezeichnungen der Räume eingeschrieben sind. Hat man das Eingangsgebäude durchquert, gelangt man direkt gegenüber einem prächtigen Unterkunftsgebäude mit fünf Jochen (das mittlere ist schmaler) auf drei Ebenen in Mauerwerk aus Sandsteinbruchsteinen der Monts d'Or. Der ästhetische Aspekt wird durch die Umrahmungen der Öffnungen, Türen und Fenster in grauen Werksteinen hervorgehoben. Der Durchgang in der Hauptachse dieser Unterkunft führt zu einem weiten Schacht, der es erlaubt, die Hochbatterie zu erreichen und bei Bedarf Artilleriegeschütze dorthin zu heben; in diesem Schacht erschließen Treppenläufe nicht weniger als drei Stockwerke zusätzlich zum Erdgeschoss. Von diesem Erdgeschoss aus gelangt man, in der Verlängerung des Hauptachsengangs, ebenerdig in eine in den Fels gegrabene Galerie, die zur Doppelkaponniere am Saillant IV führt. Ähnlich wie beim linken Kurtinenkoffer befinden sich in dieser Doppelkaponniere die Plattformen für die 12-Kaliber-Hinterladerkanonen etwa dreißig cm unter dem Niveau der Bodenplatte. Dadurch liegt die Schwelle der Schießscharte 114 cm über dem Boden. Kehrt man zum Schacht zurück, kann man die Treppen bis zum zweiten Stockwerk erklimmen, das dritte besteht aus der rechtesten Traverse der Front IV-V. Dieses zweite Stockwerk ermöglicht den Zugang zu einer Hüllengalerie, die sich bis zum Saillant II erstreckte und dabei zum Verkehrsgang einer zweiten, an den Fronten II-III und III-IV angebauten Unterkunft wurde. Diese Galerie gibt, nachdem sie hinter Saillant IV abgeknickt ist (mit einem herrlichen gestuften Lichtschacht), auch auf die Rückseite der Ställe, die in einer Nische noch einen Hafertrog zeigen, das einzige Exemplar, das uns je in einem Fort zu sehen gegeben wurde. Drei der Joche der Front III-IV wurden 1886 betoniert. Tatsächlich hat man sie mit einer etwa 150 cm dicken Schicht einfachen Betons umgeben. Dazu hat man den Verkehrsgang hinter diesen Stuben verfüllt, einen Gang, der nichts anderes war als die Verlängerung der bereits erwähnten Hüllengalerie, die linke Flanke verstärkt, indem der Raum in der entsprechenden Stube verkleinert wurde, während die rechte Flanke unverändert blieb. Es war offenbar nicht denkbar, die Breite der Ställe zu reduzieren. Der Betonvorsprung an der Fassade erinnert an den des Forts Vancia, der Unterschied ist, dass hier die die Stuben trennenden Wände nicht verdickt wurden. Am Saillant II ermöglicht ein gedeckter Durchgang nicht nur Zugang zum Flügel des Saillants II, sondern auch zum Pulvermagazin. Eine schriftliche Quelle gibt an, dass das Fort über zwei Pulvermagazine mit einem Fassungsvermögen von 76 bzw. 65 Tonnen verfügte. Wir müssen der Wahrheit gemäß zugeben, dieses zweite Magazin weder gesehen noch lokalisieren zu können. Was den Nutzen betrifft, hier 140 Tonnen Pulver zu haben, so ist dieser diskutabel. Ein offenes Geschosspark hätte ebenfalls die Besonderheit dieses Forts ausgemacht, aber da der zentrale Raum erheblich verändert wurde, können wir weder auf Grundlage dessen, was wir gesehen haben, noch auf Basis der konsultierten Pläne dazu Stellung nehmen, da dieser Park nicht klar erscheint. Die Traversen der Front I-II scheinen, vorbehaltlich einer Überprüfung, massiv zu sein. Diejenigen der Fronten II-III, III-IV und IV-V sind hingegen von einem sehr besonderen Modell. Sie zeigen einen Raum, dessen Öffnung bei einer Höhe von 200 cm und einer Raumhöhe von 150 cm bemerkenswert schmal ist. Zusätzlich befindet sich an der Fassade, links oder rechts vom Hauptraum, eine Nische von etwa 1 x 1 x 1 m ohne Verbindung zum Raum der Traverse, die die Sicherheitsschüsse beherbergen sollte. Betrachtet man die Artillerieplattformen, wird deutlich, dass die Arme der Traversen schräg auf diese münden. Dies sind mehrere Besonderheiten, die man der Tatsache zuschreiben kann, dass das Fort Mont Verdun begonnen wurde, als die allgemeinen Bauvorschriften noch nicht festgelegt oder zumindest verbreitet waren. Das Fort ist auch als Hauptstation des optischen Nachrichtennetzes des Südostens bekannt, also prinzipiell in der Lage, über mehrere Relais sowohl mit Albertville als auch mit Bastia zu kommunizieren. Dazu standen ihm zwei Lösungen zur Verfügung: Kommunikation mit dem Posten Moucherotte an der Corniche du Vercors oder mit dem Fort Saint-Eynard in Grenoble, zwei Relaisstationen, mit denen es direkte Sichtverbindung hatte. Leider hatten wir keine Zeit, diesen Posten zu suchen, und sind nicht in der Lage zu behaupten, ob er kasemattiert ist oder nicht. Einzigartig in einigen seiner Anordnungen, mit gepflegter und instand gehaltener Architektur, sind das Fort Mont Verdun und seine Niederbatterie integraler Bestandteil des Luftwaffenstützpunkts 942 (Stand: 04/2007) und ihr Besuch unterliegt einer Genehmigung. Es befindet sich in einer Zone, die den Rekord in Frankreich hinsichtlich der Häufigkeit von Schildern mit Fotografierverbot darstellen muss… so sehr, dass wir nicht einmal gewagt haben, eines davon zu fotografieren! Das Fort verfügte über vier Satellitenbatterien: Mont-Thou, Narcel, Fréta und Carrières.

Vesting van Lyon, noord-noordwest van de stad, 1874-1878. 626 m/hoogte. ± 500 man. Enveloppefort waarvan de redoute, vijfhoekig van vorm, de tegenhelling van de vermoedelijke aanvalsfront volgt. De redoute is omgeven door een gedekte weg die het tracé van de contrescarpe volgt terwijl hij toegang geeft tot infanterieposities aan de saillanten I, III en IV, een weg die zich over de hele front IV-V van de redoute van de contrescarpe verwijdert om een lage batterij te omringen die bestaat uit vier traverseschuilplaatsen, waarvan twee met de rug naar het Noorden en de twee andere naar het Westen gekeerd zijn. Deze bijbatterij, aangeduid als lage batterij, heeft geen defensieve gracht behalve die van de front IV-V van het fort waartegen ze leunt. De verdediging van de grachten van de redoute wordt toevertrouwd aan twee vleugels, die van saillant II duidelijk kleiner dan die van saillant III, en aan een dubbele caponnière (saillant IV). De ingang, nabij saillant V en zich openend op de bodem van een kleine courtine, onderscheidt zich door drie eigenaardigheden: de brug voor de ingang bestaat uit een enkele stenen boog waaronder zich een metselwerkmasker bevindt dat voorkomt dat de courtinekoffers op elkaar kunnen schieten (uniek geval) en, waarschijnlijk vanwege de lengte van de keelfront, heeft de muur van de half losgemaakte escarpe boven de rechter courtinekoffer een geschutsspleet. Deze rechter courtinekoffer zet zich voort als een geweergalerij tot aan saillant V. De escarpe, schijnbaar vastgebouwd aan de rest van de omtrek, vertoont een zeer uitgesproken talud. De contrescarpe van de keel is gemaakt van ontlastbogen. Het ingangsportaal herbergt een zijwaarts inklapbare rolhefbrug. Deze brug, van een bijzonder model, rolt op twee sets van zeven rollen met een diameter van 21 cm voor een breedte van 9,5 cm. Het ingangsportaal wordt verdedigd door twee reeksen van vijf geweerschietgaten. Dit toegangsgebouw biedt in het geheel van zijn lokalen prachtige perspectieven met opmerkelijke natuurlijke verlichting. Men kan er ook zeer vele kozijnen waarnemen voorzien van geëmailleerde platen waarop de benamingen van de lokalen ingeschreven zijn. Het toegangsgebouw gepasseerd, komt men direct uit tegenover een prachtige kazerne met vijf traveeën (de centrale is smaller) op drie niveaus in metselwerk van zandsteenbrokken uit de Monts d'Or. Het esthetische aspect wordt verhoogd door de omlijstingen van de openingen, deuren en vensters in grijze natuursteenblokken. De doorgang in de hoofdas van deze kazerne leidt naar een wijde put die het mogelijk maakt de hoge batterij te bereiken en indien nodig artilleriestukken naar boven te hijsen, een put waarin trappenpartijen niet minder dan drie niveaus bedienen naast het gelijkvloers. Vanaf dit gelijkvloers bereikt men, in het verlengde van de doorgang in de hoofdas, op dezelfde hoogte een in de rots uitgegraven galerij die naar de dubbele caponnière van saillant IV leidt. Net zoals men kan waarnemen in de linker courtinekoffer, bevinden zich in deze dubbele caponnière de platforms voor de 12-kaliber achterlaadkanonnen ongeveer dertig cm onder het niveau van de bodemplaat. Hierdoor komt de drempel van de schietgatopening op 114 cm van de grond. Terugkerend naar de put kan men de trappen beklimmen tot de tweede verdieping, de derde bestaat uit de meest rechtse traverse van front IV-V. Deze tweede verdieping maakt het mogelijk zich in een envelopegalerij te begeven die zich uitstrekte tot aan saillant II en zo werd tot de circulatiegang van een tweede, tegen de fronten II-III en III-IV aangebouwde kazerne. Deze galerij geeft, nadat ze achter saillant IV heeft afgebogen (met een prachtige getrapte lichtput), ook uit op de achterkant van de stallen die, in een teruggetrokken deel, nog een haverbak tonen, het enige exemplaar dat ons ooit in een fort gegeven is te zien. Drie van de traveeën van front III-IV werden in 1886 betonnen. In feite heeft men ze omgeven met een dikte van ongeveer 150 cm eenvoudig beton. Om dit te doen heeft men de circulatiegang achter deze slaapvertrekken opgevuld, een gang die niets anders was dan het verlengstuk van de reeds genoemde envelopegalerij, de linkerflank versterkt door de ruimte in de overeenkomstige slaapzaal te verkleinen, terwijl de rechterflank onveranderd bleef. Het was blijkbaar niet denkbaar de breedte van de stallen te verminderen. De betonuitsprong op de gevel doet denken aan die van het fort Vancia, het verschil is dat hier de de slaapzalen scheidende muren niet verdikt zijn. Aan saillant II geeft een overdekte doorgang toegang niet alleen tot de vleugel van saillant II, maar ook tot het kruitmagazijn. Een geschreven bron preciseert dat het fort twee kruitmagazijnen bezat met een respectievelijke inhoud van 76 en 65 ton. Wij moeten de waarheid getrouw toegeven noch dit tweede magazijn gezien te hebben, noch het te kunnen situeren. Wat het nut betreft hier 140 ton kruit te hebben, het is betwistbaar. Een open geschutpark zou ook de eigenaardigheid van dit fort hebben uitgemaakt, maar de centrale ruimte zijnde aanzienlijk gewijzigd, kunnen wij ons noch uitspreken op basis van wat wij gezien hebben, noch op basis van de geraadpleegde plannen, dit park verschijnt niet duidelijk. De traversen van front I-II, onder voorbehoud van verificatie, lijken massief. Die van de fronten II-III, III-IV en IV-V zijn daarentegen van een zeer bijzonder model. Zij tonen een lokaal waarvan de opening, hoog 200 cm voor een hoogte van 150 cm, bijzonder smal is. Bovendien, op de gevel, geplaatst links of rechts van het hoofdlocal, een nis van ongeveer 1 x 1 x 1 m en zonder communicatie met het local van de traverse moet de veiligheidsschoten herbergen. Kijkend naar de artillerieplatforms, beseft men dat de armen van de traversen schuin op deze laatste uitkomen. Dit zijn verschillende eigenaardigheden die men kan toeschrijven aan het feit dat het fort Mont Verdun begonnen werd toen de algemene bouwrichtlijnen nog niet vastgelegd of, op zijn minst, verspreid waren. Het fort is ook vermaard het hoofd te zijn van het optische communicatienetwerk van het zuidoosten, dus, in principe, in staat via verschillende relais zowel met Albertville als met Bastia te communiceren. Om dit te doen, stonden hem twee oplossingen ter beschikking, communiceren met de post van Moucherotte op de corniche van de Vercors, ofwel met het fort Saint-Eynard in Grenoble, twee relayposten waarmee het directe zichten had. Helaas hebben wij niet de tijd gehad deze post te zoeken en zijn niet in staat te bevestigen of hij gekazematteerd is of niet. Uniek in enkele van zijn inrichtingen, met verzorgde en onderhouden architectuur, maken het fort Mont Verdun en zijn lage batterij integraal deel uit van de luchtmachtbasis 942 (stand van zaken: 04/2007) en hun bezoek is onderworpen aan toestemming. Het is gelegen in een zone die het record van Frankrijk moet vertegenwoordigen op het gebied van frequentie van borden met fotografiefoto-verbod... zozeer dat wij er niet eens een hebben durven fotograferen! Het fort bezat vier satellietbatterijen: Mont-Thou, Narcel, Fréta en Carrières.

Fortress of Lyon, north-north-west of the city, 1874-1878. 626 m/alt. ± 500 men. Envelope fort whose pentagonal redoubt follows the counterslope of the presumed attack front. The redoubt is surrounded by a covered way following the line of the counterscarp while giving access to infantry positions at salients I, III and IV, a way that diverges from the counterscarp along the entire front IV-V of the redoubt to encircle a low battery composed of four shelter-traverses, two of which have their backs to the North and the other two to the West. This annex battery, designated low battery, has no defensive ditch other than that of front IV-V of the fort to which it leans. The defence of the ditches of the redoubt is entrusted to two wings, that of salient II being clearly smaller than that of salient III, as well as to a double caponier (salient IV). The entrance, near salient V and opening at the bottom of a small curtain, is distinguished by three singularities: the bridge before the entrance is made of a single stone arch under which is a masonry mask preventing the curtain coffres from firing on each other (unique case) and, probably due to the length of the gorge front, the wall of the semi-detached scarp above the right curtain coffre has an embrasure for a cannon. This right curtain coffre extends as a rifle gallery up to salient V. The scarp, apparently attached on the rest of the perimeter, shows a very pronounced batter. The counterscarp of the gorge is made of discharging arches. The entrance porch houses a laterally retractable rolling bridge. This bridge, of a particular model, rolls on two sets of seven rollers with a diameter of 21 cm for a width of 9.5 cm. The entrance porch is defended by two series of five rifle loopholes. This entrance building offers in all its rooms superb perspectives with remarkable natural lighting. One can also observe very many door frames furnished with enamelled plates on which the designations of the rooms are inscribed. The entrance building crossed, one emerges directly facing a magnificent barracks with five bays (the central one being narrower) on three levels in masonry of sandstone rubble from the Monts d'Or. The aesthetic aspect is enhanced by the frames of the openings, doors and windows in grey ashlar. The passage in the capital axis of this barracks leads to a vast shaft allowing to reach the high battery and hoist artillery pieces there if needed, a shaft in which flights of stairs serve no less than three levels in addition to the ground floor. From this ground floor, in the continuation of the capital axis passage, one gains at ground level a gallery dug into the rock leading to the double caponier at salient IV. Similar to what can be observed in the left curtain coffre, in this double caponier, the platforms for the 12 calibre breech-loading guns are about thirty cm below the level of the foundation slab. In doing so, the threshold of the embrasure is at 114 cm from the floor. Returning to the shaft, one can climb the flights up to the second floor, the third consisting of the rightmost traverse of front IV-V. This second floor allows entering an envelope gallery that extended up to salient II, becoming the circulation corridor of a second barracks backed against fronts II-III and III-IV. This gallery, after having angled behind salient IV (with a splendid stepped light shaft), also gives onto the rear of the stables which, in a recess, still show an oats trough, the only specimen we have ever been given to see in a fort. Three of the bays of front III-IV were concreted in 1886. In fact, they were surrounded with a thickness of about 150 cm of simple concrete. To do this, the circulation corridor behind these quarters was filled, a corridor that was nothing other than the extension of the already mentioned envelope gallery, the left flank was reinforced by reducing the space in the corresponding quarter, while the right flank remained unchanged. It was apparently unthinkable to reduce the width of the stables. The concrete projection on the facade recalls that of Fort Vancia, the difference is that here, the walls separating the quarters were not thickened. At salient II a covered passage gives access not only to the wing of salient II, but also to the powder magazine. A written source specifies that the fort had two powder magazines with a respective capacity of 76 and 65 tonnes. We must in truth admit having neither seen nor been able to locate this second magazine. As for the utility of having 140 tonnes of powder here, it is debatable. An open shell park would also have been a particularity of this fort, but the central space having been considerably modified, we cannot pronounce either on what we saw, or based on the consulted plans, this park not appearing clearly. The traverses of front I-II, subject to verification, seem solid. Those of fronts II-III, III-IV and IV-V are on the other hand of a very particular model. They show a room whose opening, 200 cm high for a height of 150 cm, is remarkably narrow. Additionally, on the facade, placed to the left or right of the main room, a niche of about 1 x 1 x 1 m and without communication with the room of the traverse must have housed the safety shots. Looking at the artillery platforms, one realises that the arms of the traverses emerge obliquely onto them. These are several particularities that can be attributed to the fact that Fort Mont Verdun was begun when the general construction directives were not yet settled or, at the very least, disseminated. The fort is also reputed to be the head of the optical communications network of the southeast, thus, in principle, capable via several relays of communicating both with Albertville and with Bastia. To do this, two solutions presented themselves to it: communicate with the Moucherotte post on the corniche of the Vercors, or with Fort Saint-Eynard in Grenoble, two relay posts with which it had direct views. Unfortunately, we did not have time to search for this post and are unable to affirm whether it is casemated or not. Unique in some of its arrangements, with careful and maintained architecture, Fort Mont Verdun and its low battery are an integral part of Air Base 942 (as of 04/2007) and their visit is subject to authorisation. It is located in an area that must represent the record in France in terms of frequency of signs prohibiting photography... to the point that we did not even dare to photograph one! The fort had four satellite batteries: Mont-Thou, Narcel, Fréta and Carrières.

Pevnost Lyon, severoseverozápadně od města, 1874-1878. 626 m/n.m. ± 500 mužů. Envelopová pevnost, jejíž pětiúhelníková reduta sleduje protisklon předpokládané útočné fronty. Redutu obklopuje krytá cesta sledující linii kontreskarpy a zároveň poskytující přístup k pěchotním postavením na výběžcích I, III a IV, cesta, která se podél celé fronty IV-V reduty odchyluje od kontreskarpy, aby obkroužila nízkou baterii složenou ze čtyř úkrytových traverz, z nichž dvě mají záda k Severu a dvě další k Západu. Tato přídavná baterie, označená jako nízká baterie, nemá žádný obranný příkop kromě toho fronty IV-V pevnosti, na kterou se opírá. Obrana příkopů reduty je svěřena dvěma křídlům, to na výběžku II je výrazně menší než to na výběžku III, a také dvojité kaponiéře (výběžek IV). Vstup, poblíž výběžku V a otevírající se na dně malé kurtiny, se vyznačuje třemi zvláštnostmi: most před vstupem je z jediného kamenného oblouku, pod nímž se nachází zděná maska zabraňující kurtinovým kapsám střílet na sebe (jedinečný případ) a, pravděpodobně kvůli délce týlové fronty, zeď polooddělené eskarpy nad pravou kurtinovou kapsou má střílnu pro dělo. Tato pravá kurtinová kapsa pokračuje jako střelecká galerie až k výběžku V. Eskarpa, zdánlivě přiléhající na zbytku obvodu, vykazuje velmi výrazný sklon. Kontreskarpa týlu je z odlehčovacích oblouků. Vstupní portál ukrývá bočně zasunovatelný zvedací most. Tento most, zvláštního modelu, se valí na dvou sadách po sedmi válcích o průměru 21 cm a šířce 9,5 cm. Vstupní portál je bráněn dvěma řadami po pěti střílnách. Tato vstupní budova nabízí ve všech svých místnostech nádherné perspektivy s pozoruhodným přirozeným osvětlením. Lze také pozorovat velké množství dveřních zárubní opatřených smaltovanými tabulkami, na nichž jsou vyryta označení místností. Vstupní budovou prošedše, vycházíme přímo naproti nádherným kasárnám o pěti polích (střední je užší) na třech úrovních z lomového pískovcového zdiva z Monts d'Or. Estetický aspekt je zvýrazněn ostěními otvorů, dveří a oken z šedých tesaných kamenů. Průchod v hlavní ose těchto kasáren vede k široké šachtě umožňující dosáhnout vysoké baterie a v případě potřeby tam vytáhnout dělostřelecké kusy, šachta, v níž ramena schodišť obsluhují ne méně než tři podlaží kromě přízemí. Z tohoto přízemí, v pokračování průchodu hlavní osou, se dostaneme v úrovni terénu do galerie vytesané ve skále vedoucí ke dvojité kaponiéře na výběžku IV. Podobně jako lze pozorovat v levé kurtinové kapse, v této dvojité kaponiéře jsou plošiny pro 12-ti hlavňové zadovky asi třicet cm pod úrovní základové desky. Tím se práh střílny ocitá 114 cm od podlahy. Vrátíme-li se k šachtě, lze vystoupat po schodech až do druhého patra, třetí se skládá z nejpravější traverzy fronty IV-V. Toto druhé patro umožňuje vstoupit do obalové galerie, která se táhla až k výběžku II a stala se tak obslužnou chodbou druhých kasáren přistavěných k frontám II-III a III-IV. Tato galerie, po zalomení za výběžkem IV (s nádhernou stupňovitou světlíkovou šachtou), také ústí na zadní stranu stájí, které v zapuštění ještě ukazují žlab na oves, jediný exemplář, který jsme kdy v pevnosti viděli. Tři pole fronty III-IV byla v roce 1886 zabetonována. Ve skutečnosti je obklopila vrstva asi 150 cm prostého betonu. K tomu byla zasypána obslužná chodba za těmito místnostmi, chodba, která nebyla ničím jiným než pokračováním již zmíněné obalové galerie, zesílena levá boční stěna zmenšením prostoru v odpovídající místnosti, zatímco pravá boční stěna zůstala nezměněna. Zřejmě nebylo myslitelné zmenšit šířku stájí. Betonový výstupek na fasádě připomíná ten u fortu Vancia, rozdíl je, že zde nebyly zdi oddělující místnosti zesíleny. U výběžku II umožňuje krytý průchod přístup nejen ke křídlu výběžku II, ale také k prachárně. Písemný pramen uvádí, že pevnost měla dvě prachárny s kapacitou 76 a 65 tun. Musíme podle pravdy přiznat, že jsme toto druhé skladiště neviděli, ani jej nedokázali umístit. Co se týče užitečnosti mít zde 140 tun prachu, je to diskutabilní. Otevřený park na střelivo by také tvořil zvláštnost této pevnosti, ale centrální prostor byl značně pozměněn, nemůžeme se vyjádřit ani na základě toho, co jsme viděli, ani podle prostudovaných plánů, tento park se neobjevuje jasně. Traverzy fronty I-II se, podléhajíce ověření, zdají být plné. Ty front II-III, III-IV a IV-V jsou naopak velmi zvláštního modelu. Ukazují místnost, jejíž otvor, vysoký 200 cm při výšce místnosti 150 cm, je neobyčejně úzký. Navíc na fasádě, umístěna vlevo nebo vpravo od hlavní místnosti, výklenek asi 1 x 1 x 1 m bez spojení s místností traverzy musel ukrývat bezpečnostní výstřely. Při pohledu na dělostřelecké plošiny si uvědomíme, že ramena traverz na ně vyúsťují šikmo. To je několik zvláštností, které lze přičíst skutečnosti, že fort Mont Verdun byl započat, když obecné stavební směrnice ještě nebyly stanoveny nebo přinejmenším rozšířeny. Pevnost je také známa jako hlava optické komunikační sítě jihovýchodu, tedy v zásadě schopná prostřednictvím několika relé komunikovat jak s Albertville, tak s Bastií. K tomu se jí nabízela dvě řešení: komunikovat s postem Moucherotte na cornice Vercors, nebo s fortem Saint-Eynard v Grenoblu, dvěma přenosovými stanicemi, s nimiž měla přímý výhled. Naneštěstí jsme neměli čas tento post hledat a nejsme schopni tvrdit, zda je kasematován, či nikoli. Jedinečný v některých svých uspořádáních, s pečlivou a udržovanou architekturou, jsou fort Mont Verdun a jeho nízká baterie nedílnou součástí letecké základny 942 (stav k 04/2007) a jejich návštěva podléhá povolení. Nachází se v oblasti, která musí představovat rekord Francie co do četnosti značek zakazujících fotografování... natolik, že jsme se neodvážili ani jednu vyfotografovat! Pevnost měla čtyři satelitní baterie: Mont-Thou, Narcel, Fréta a Carrières.