Place de Grenoble, nord-nord-est de la ville, 1875-1879. 1 325 m/alt. Dénommé fort Seras. 477 hommes et 25 pièces dont 5 mortiers. Les apparences sont trompeuses. Le visiteur se présentant au Saint-Eynard franchit un portail, s’engage dans un passage en tunnel où sont tapis les deux magasins d’artillerie (poudre et cartouches), débouche dans une cour perpendiculairement à un rang de six chambrées sur un seul niveau, cour prolongée par une seconde alignant, toujours sur un seul niveau, cinq autres chambrées. Ce second alignement vient alors buter sur une imposante construction de trois étages où sont organisés divers magasins et le casernement des officiers. L’artillerie était disposée au dessus des lignes de chambrées, sur un cavalier. L’ensemble est cerné par un fossé sec défendu par des coffres de contrescarpe. Le descriptif pourrait s’arrêter là tant il est vrai que le visiteur ne peut qu’être subjugué par l’extraordinaire panorama qui monopolisera immanquablement son attention. Et bien faisons lui honneur à ce panorama, il le mérite bien et pour avoir visité les lieux en 08/2000, 06/2006 et 04/2009, il est inutile de nier l’évidence, nous n’y avons pas été plus insensibles que n’importe quel touriste lambda. Imaginez : vous surplombez la ville de Grenoble de près de 900 m. Elle est là, à vos pieds. Le fort épouse la corniche de la Chartreuse et l’à-pic constitue la plus impressionnante escarpe de tous les forts de France. D’ici, un tour sur 360° vous fait découvrir la vallée du Grésivaudan que veille la Dent de Crolles. En contrebas, le fort du Bourcet surveillant la rive droite de l’Isère vous apparaît aussi grand qu’un confetti. Par delà la vallée, l’oeil averti repère les autres forts, Mûrier, Montavie et Quatre Seigneurs eux-mêmes dominés par le massif sempiternellement enneigé de la Belledonne. Vient ensuite la trouée de la vallée du Drac où le fort de Comboire menait une garde vigilante, quasiment adossé à la falaise du Vercors qui telle un mur cyclopéen barre votre horizon vers le sud-ouest. À l’avant-plan mais nettement en contrebas, une arête rocheuse supporte la fameuse bastille et ses célèbres casemates à la Haxo. Ensuite, vient le casque du Néron, anticlinal on ne peut mieux nommé sur les pentes duquel veillait la batterie éponyme qui, avec l’ouvrage du Quichat, devait empêcher toute infiltration par le massif de la Chartreuse fièrement dominé par les 2 082 mètres du sommet de Chamechaude. Le fort du Saint-Eynard, bien plus que de les assister dans cette mission, constituait le barrage principal défendant le col de Vence en prenant sous ses feux le passage obligé du col de Porte. Idéalement situé sur le fil de la falaise, il se riait de tout tir un tant soit peu trop long de l’artillerie ennemie dont les projectiles se seraient abattus loin en contrebas. Cette heureuse disposition géographique aura permis d’éviter le coût de l’organisation de la gorge mais, conséquence inattendue, elle aura engendré une entorse à la règle de numérotation des saillants. Si le saillant I est situé, comme il se doit, à la gauche de l’entrée, la numérotation sur les nombreux plans consultés s’est effectuée dans le sens inverse des aiguilles d’une montre. Du point de vue de la facilité, cela permet de s’affranchir de l’épineuse question de savoir si l’angle prononcé de la falaise au niveau de l’intersection des deux casernements doit être numéroté ou non. Cet angle prononcé se répercutant sur le front de tête, nous avons symétriquement non pas un angle saillant mais bien un angle rentrant n’entrant pas en ligne de compte pour la numérotation des saillants ; le coffre oriental étant désigné coffre du saillant II et l’occidental celui du saillant III. Ainsi, la forme du périmètre peut-elle être décrite comme celle d’un rectangle brisé dont le front de tête affecte un angle rentrant. En France, s’il l’on fait fi de certains ouvrages à plus grand nombre de fronts ayant un ou plusieurs angles rentrants en dehors de la gorge (Cognelot p. ex.) il n’y a guère que le fort du Mûrier pour posséder semblable périmètre. Les coffres dont il est question sont de contrescarpe. Ils comptent parmi les rares organes défensifs du genre construits en maçonnerie (forts de Montfaucon, du Cognelot, batteries sud de Villey-le-Sec, Rolland, de l’Yvette,…). Mais plusieurs de leurs caractéristiques les rendent tout simplement sans pareils en France ; tous deux sont doubles, tous deux sont à deux étages et tous deux ont les chambres de tir en léger décrochage vertical. Ce dernier caractère est rarissime (Quatre Seigneurs), quant à posséder un étage, qui plus est dévolu à la défense à la fois du fossé de tête et des glacis, il n’en existe pas d’autre exemple. Celui du saillant II, enfilait le front I-II et la moitié du front de tête. Pour ce faire, il disposait de deux casemates dans chaque direction de tir, tandis que son homologue du saillant III (nous respectons la numérotation des plans d’archives), s’il a bien deux casemates orientées vers l’autre moitié du front de tête, n’en possède qu’une seule pour enfiler le fossé vers le saillant IV. Seule la casemate interne de chacun des coffres (traduire celles les plus proches des saillants I et IV) était surmontée d’un autre local de flanquement, lequel pouvait à la fois coopérer à la défense du fossé de tête, mais aussi et surtout des glacis. Celle au saillant II a sa voûte singulièrement surmontée d’une épaisseur de ± 50 cm de béton ! Une trappe dans le plafond de la casemate inférieure permettait d’accéder à la supérieure. Les coffres quant à eux n’étaient accessibles que moyennant l’emprunt d’une longue galerie de contrescarpe naissant l’une au saillant I, l’autre au saillant IV, cette dernière accessible par une échelle. Ces galeries n’étaient pas reliées au massif par galerie souterraine. La fiche technique du génie, datée du 31 juillet 1880, précise que 6 pièces de flanquement sont prévues. Il ne fait aucun doute qu’elles étaient toutes dévolues à la défense du front II-III. En effet, bien que les façades des casemates supérieures aient aujourd’hui disparu, les plans et coupes d’époque montrent bien un crénelage identique à celui des inférieures. Les créneaux des casemates orientées vers les saillants I et IV sont manifestement des créneaux pour feux de mousqueterie. Par contre, il est nettement moins évident de voir des embrasures à canon dans les étroits créneaux horizontaux occupant le centre des casemates censées recevoir de l’artillerie, quand bien même ç’étaient des canons de 5. Les fossés des petits fronts (I-II et III-IV) épousent le pendage naturel du terrain et affectent une pente descendante très prononcée vers les coffres. Dès lors, depuis le saillant II, le pont-levis de l’entrée du fort apparaît sur fond de ciel. Cette entrée se présente sous la forme d’un porche très court donnant sur une petite cour à ciel ouvert depuis laquelle on accède au corps de garde et à son unique créneau de défense braqué sur la route d’accès. Extérieurement, ce créneau est identique aux centraux des casemates à canon des coffres de contrescarpe. Pour clore ce long, mais nécessaire, descriptif de la défense du périmètre du fort, mentionnons deux ultimes créneaux, toujours du même type et côte à côte, qui étaient orientés vers le saillant I depuis l’arrière de l’une des chambres pour sous-officiers du bâtiment C, soit celui à gauche en entrant dans le fort. Ces deux créneaux avaient pour mission de défendre l’escalier d’accès d’une batterie annexe établie, elle aussi, dos au vide, en avant de l’entrée du fort. Au vu de l’étroitesse de ses plates-formes séparées par des traverses de roc en place, cette batterie devait pouvoir recevoir soit des canons de faible calibre, soit plus vraisemblablement les 5 mortiers prévus, soit deux de 22 c et trois de 15 c qui pouvaient, d’ici et avec le maximum de recul possible, battre la plongée du terrain en avant du front II-III du fort. Les devants de cette batterie ont été déroctés pour former escarpe et laisser le passage à la route d’accès. Les servants devaient sortir du fort, franchir une porte dans cette escarpe, emprunter un escalier défendu, nous l’avons vu, depuis le bâtiment C, avant de rejoindre leurs postes. Un chemin couvert, constitué d’un parapet d’infanterie coiffe la contrescarpe du fort. Ce chemin forme trois bonnettes à savoir une aux saillants II et III, ainsi qu’en avant de l’entrée du fort. L’accès à la batterie annexe était de la sorte maintenu dans un périmètre protégé. Il n’en était pas de même pour une seconde batterie annexe située pareillement dos au vide, une centaine de mètres plus à l’est. Pour y amener les pièces, il est ici question des canons de 120 (six prévus) ou de 155 (deux prévus), le percement d’un tunnel long d’une bonne cinquantaine de mètres fut nécessaire. Six plates-formes séparées par des traverses pleines constituées de roc en place s’alignent face à la Chartreuse. Ces traverses possèdent à leur racine une niche pour les coups de sûreté. Les caisses de poudre trouvaient quant à elles un abri précaire dans une cavité creusée au bout de la voie de desserte, voire dans un petit retrait latéral aménagé dans le tunnel. Le contraste entre l’atmosphère humide et confinée de ce tunnel et l’espace de toute la vallée du Grésivaudan s’offrant au visiteur à sa sortie vaut à lui seul le déplacement. Revenons au fort. Le pont-levis de l’entrée était du modèle à bascule en dessous. La petite cour du corps de garde franchie, un passage en tunnel mène à la première cour. Dans ce passage, nous l’avons déjà signalé, donnent deux magasins. Le premier, pour 73 800 kg de poudre, le second pour 592 700 cartouches. Ces chiffres sont ceux repris sur la fiche du génie précitée. Ces magasins, contigus, sont de superficie identique, soit approximativement 60 m² ce qui est trop peu pour le tonnage des poudres annoncé. Selon nous, ces deux magasins étaient nécessaires pour caser ces 74 tonnes. Reste dans ce cas à définir où étaient emmagasinées les cartouches car on ne stockait jamais des poudres avec des étoupilles, détonateurs, fusées ou amorces. Ces deux magasins alignent trois créneaux à lampe sur un même plan, créneaux dont la partie supérieure est arquée en demi-cercle. Ce cas de figure est plutôt rare (Marre,…). Ils sont placés assez haut, pratiquement à hauteur de la naissance de l’arc segmentaire formant la voûte. Un des deux magasins a été transformé en chapelle lors de la restauration du fort. Ce passage en tunnel ainsi que celui séparant les deux cours, supportent une rampe d’accès au cavalier d’artillerie. Ce dernier consiste en une alternance de quatre traverses-abris et de plates-formes d’artillerie. Ces traverses sont toutes différentes ; deux communiquent par un escalier avec le casernement. Dans l’une l’escalier est en fond de traverse, dans l’autre il est au centre. Une troisième possède deux bras et la quatrième trois ! La plongée du cavalier, spectaculairement et totalement recouverte de lauzes, rejoint sans aucun palier l’escarpe attachée. Cette dernière n’est pas revêtue, au contraire de la contrescarpe du front II-III. Sous la rampe entre les deux cours, se trouvait un four à pain de 350 rations qui a malheureusement disparu. La seconde cour est bordée sur sa gauche par une imposante construction sur trois niveaux, adossée à un massif de roc en place et ayant sur ses deux façades un bardage de bois. Il consiste en un lattis de planches légèrement espacées. À ce propos, Serge Pivot, un des piliers de l’association sur place, nous écrit ceci : Nos "anciens", avec leur intelligence et leurs technologies d'alors, et le génie, arme au demeurant "savante", avaient découvert les vertus du "matelas d'air" – cfr aujourd'hui le double vitrage -, ainsi appliquèrent-ils cette disposition au bâtiment des officiers, construction proéminente qui reçoit de plein fouet les vents glacials de l'hiver et chauds de l'été. Nous avons par ailleurs trace de cette adjonction particulière à la fortification d'altitude en nos archives. Un différentiel de transfert thermique que 3 à 4 degrès est ainsi enregistré. Notre seul petit souci est que le site web de l’association http://www.fortsteynard.com/ montre une photo datée de 1903 où ce dispositif est absent. L’avait-on enlevé pour le renouveler ? Le fort du Saint-Eynard est le seul à montrer un tel dispositif. Particulièrement esthétique et proportionnée, la façade sud montre trois rangs de quatre fenêtres lesquelles correspondent à autant de petits locaux dont des chambres d’officiers offrant une vue imprenable sur Grenoble. Derrière ces locaux se trouvent les magasins à vivres. Ceux-ci ont conservé leurs imposantes poutres maîtresses qui supportaient des planchers eux-mêmes surchargés de denrées. Ces magasins sont totalement entourés par un couloir de circulation ayant le même rôle de ventilation que les gaines latérales longeant la grande majorité des magasins à poudre. La fiche technique du génie de 1880 renseigne 477 hommes tout en précisant qu’il s’agit là d’une contenance forcée donc maximale, donc à atteindre uniquement en temps de guerre. Les approvisionnements devaient permettre à la garnison de tenir trois mois. La question de l’eau potable dépendait uniquement d’une citerne de 350 m³ alimentée par les eaux pluviales. Les officiers disposaient d’un WC dans la cour ouest et la troupe de latrines à quatre places à hauteur de la rampe entre les deux casernements. Ces sanitaires, dont il ne subsiste que la base, étaient placés en encorbellement de l’à-pic vertigineux. Revenons à notre bâtiment à étages. Le couloir du rez-de-chaussée séparant les chambres d’officiers des magasins à vivres, se prolonge par une galerie creusée dans le roc sur la droite de laquelle un cachot a été ménagé. Cette galerie débouche sur une petite plate-forme donnant sur une grille devançant un petit fossé franchi jadis par un petit pont démontable. Si l’on continue on emprunte alors un sentier qui passe en contrebas du fossé du front III-IV. Arrivé à hauteur de la contrescarpe, la gaine d’accès au coffre du saillant III s’ouvre à environ 3 m de hauteur, tandis qu’une seconde grille barrait le sentier. Ce sentier escarpé permettait de rejoindre Grenoble, mais aussi un petit magasin sous roc soigneusement établi à contrepente. Ce magasin présente deux galeries parallèles, chacune ayant conservé non pas une mais bien deux grilles originelles. Elles sont disposées à environ deux mètres l’une de l’autre, ce qui forme un sas. Ces galeries sont relativement peu profondes. Elles sont reliées par une transversale où sont ménagées deux niches à artifices, niches soigneusement cimentées. Au terme de la galerie de gauche nous trouvons deux petits ateliers de chargement et celle de droite donne sur le local des poudres précédé d’un sas. Des constructions légères (magasins aux projectiles vides) adossées au rocher sur la plate-forme au-devant des galeries, il ne reste rien. Si l’on revient sur ses pas et que l’on emprunte la branche gauche du sentier, ce dernier mène à la bonnette du saillant III. Un diverticule s’en écarte sur la gauche et mène à une petite masure ruinée qui n’était autre que le poste optique détaché du fort. Ce dernier devait pouvoir communiquer avec le fort du Mont Verdun à Lyon, la batterie de Dormillouse au sud-sud-est et le fort du Mont à Albertville. Le fort avait subi les outrages résultant d’années d’abandon et de vandalisme. Dans les années 1980’ et 90’, un particulier, M. Gérald Kluczynski entreprit de le sauver. Ce ne fut pas chose aisée. Il nous a été raconté que des vandales étaient même venus balancer les engins de chantier par-dessus la falaise. Il fallut faire appel à un énorme hélicoptère russe pour les récupérer plusieurs centaines de mètres en contrebas, sur une terrasse très pentue et suivie d’un second à-pic… Désormais, ce ne sont plus que mauvais souvenirs. Les maçonneries ont été superbement restaurées, des salles didactiques aménagées, dont une avec de magnifiques maquettes des forts de la place. Les chambres des officiers sont devenues autant de micros musées sur la vie à la fin du XIXè siècle. Les magasins aux vivres sont reconstitués avec denrées et mannequins de manutentionnaires. Une salle montre les étapes de la restauration, œuvre qui valut à M. Kluczynski de se voir décerné le prix de l’Association Vauban. Au sein de ces lieux exceptionnels, nous décernons malgré tout notre coup de cœur au gratin dauphinois du petit restaurant qui accueille désormais les visiteurs. Le fort est ouvert au public, sauf en hiver. On l’aura compris, nous avons là un ensemble pour lequel tout amateur se doit d’effectuer le déplacement. Le vrai mordu peut même prévoir une journée entière mais de toute façon, ce fort est de ceux où l’on ne manque pas de revenir.

Festung von Grenoble, nord-nord-östlich der Stadt, 1875-1879. 1 325 M/ü M. Bezeichnet als Fort Seras. 477 Mann und 25 Geschütze, davon 5 Mörser. Der Schein trügt. Der Besucher, der sich zum Saint-Eynard begibt, passiert ein Tor, begibt sich in einen Tunneldurchgang, in dem die beiden Artilleriemagazine (Pulver und Kartuschen) liegen, tritt in einen Hof, der senkrecht zu einer Reihe von sechs Stuben auf nur einer Ebene steht, einen Hof, der durch einen zweiten verlängert wird, der wiederum auf nur einer Ebene fünf weitere Stuben anordnet. Diese zweite Reihe stößt dann auf ein imposantes dreistöckiges Gebäude, in dem verschiedene Magazine und die Offiziersunterkunft untergebracht sind. Die Artillerie war oberhalb der Stubenreihen auf einem Kavalier aufgestellt. Das Ganze ist von einem trockenen Graben umgeben, der durch Kontereskarpenkasematten verteidigt wird. Die Beschreibung könnte hier enden, so wahr es ist, dass der Besucher nur von dem außergewöhnlichen Panorama überwältigt werden kann, das unweigerlich seine Aufmerksamkeit beanspruchen wird. Und gut, tun wir diesem Panorama die Ehre an, die es verdient, und da wir die Orte im 08/2000, 06/2006 und 04/2009 besucht haben, ist es nutzlos, die Tatsache zu leugnen, wir waren dort nicht unempfindlicher als irgendein durchschnittlicher Tourist. Stellen Sie sich vor: Sie überragen die Stadt Grenoble um fast 900 m. Sie liegt dort, zu Ihren Füßen. Das Fort schmiegt sich an die Felskante der Chartreuse und der Steilabhang bildet die beeindruckendste Eskarpe aller Forts Frankreichs. Von hier aus entdeckt man bei einer 360°-Drehung das Grésivaudan-Tal, über das der Dent de Crolles wacht. Unterhalb erscheint das Fort Bourcet, das das rechte Ufer der Isère überwacht, so groß wie ein Konfetti. Jenseits des Tals erkennt das geschulte Auge die anderen Forts, Mûrier, Montavie und Quatre Seigneurs, selbst beherrscht von dem ewig verschneiten Belledonne-Massiv. Dann folgt die Lücke des Drac-Tals, wo das Fort Comboire eine wachsame Wache hielt, fast an die Felswand des Vercors gelehnt, die wie eine kyklopische Mauer Ihren Horizont nach Südwesten abschließt. Im Vordergrund, aber deutlich tiefer gelegen, trägt ein Felsgrat die berühmte Bastille und ihre berühmten Haxo-Kasematten. Dann folgt der Helm des Néron, eine Antiklinale, die nicht besser benannt werden könnte, an dessen Hängen die gleichnamige Batterie wachte, die zusammen mit dem Werk Quichat jegliche Infiltration durch das Chartreuse-Massiv verhindern sollte, das stolz von den 2 082 Metern des Gipfels Chamechaude beherrscht wird. Das Fort Saint-Eynard stellte, weit mehr als ihnen bei dieser Aufgabe zu helfen, die Hauptbarriere dar, die den Col de Vence verteidigte, indem es den obligatorischen Pass des Col de Porte unter Beschuss nahm. Ideal auf dem Grat der Felskante gelegen, lachte es über jeden Schuss der feindlichen Artillerie, der nur ein wenig zu lang war und dessen Geschosse weit unten niedergegangen wären. Diese glückliche geografische Lage erlaubte es, die Kosten für die Organisation der Kehle zu vermeiden, hatte aber die unerwartete Folge, dass sie einen Verstoß gegen die Regel für die Nummerierung der Schulterpunkte hervorrief. Wenn Schulterpunkt I, wie es sein soll, links vom Eingang liegt, erfolgte die Nummerierung auf den zahlreichen konsultierten Plänen gegen den Uhrzeigersinn. Aus Gründen der Einfachheit ermöglicht dies, die heikle Frage zu umgehen, ob der ausgeprägte Winkel der Felskante auf Höhe des Schnittpunkts der beiden Unterkünfte nummeriert werden sollte oder nicht. Da sich dieser ausgeprägte Winkel auf die Stirnfront auswirkt, haben wir symmetrisch nicht einen ausspringenden, sondern einen einspringenden Winkel, der nicht für die Nummerierung der Schulterpunkte berücksichtigt wird; die östliche Grabenwehr wird als Grabenwehr des Schulterpunkts II und die westliche als die des Schulterpunkts III bezeichnet. So kann die Form des Umfangs als die eines gebrochenen Rechtecks beschrieben werden, dessen Stirnfront einen einspringenden Winkel aufweist. In Frankreich, wenn man von einigen Werken mit mehr Fronten absieht, die einen oder mehrere einspringende Winkel außerhalb der Kehle haben (Cognelot z.B.), gibt es kaum ein anderes als das Fort Mûrier, das einen ähnlichen Umfang besitzt. Die erwähnten Kasematten sind Kontereskarpenkasematten. Sie gehören zu den seltenen defensiven Organen dieser Art, die in Mauerwerk ausgeführt wurden (Forts Montfaucon, Cognelot, Südbatterien von Villey-le-Sec, Rolland, Yvette,…). Aber mehrere ihrer Eigenschaften machen sie in Frankreich schlichtweg einzigartig; beide sind doppelt, beide sind zweistöckig und beide haben die Schießkammern leicht vertikal versetzt. Letzteres Merkmal ist äußerst selten (Quatre Seigneurs), was das Vorhandensein einer Etage betrifft, die zudem sowohl der Verteidigung des Kopf- als auch des Glacisgrabens dient, gibt es kein anderes Beispiel. Jene am Schulterpunkt II bestrich die Front I-II und die Hälfte der Stirnfront. Zu diesem Zweck verfügte sie über zwei Kasematten in jeder Schussrichtung, während ihr Gegenstück am Schulterpunkt III (wir respektieren die Nummerierung der Archivpläne), obwohl es zwei Kasematten hat, die zur anderen Hälfte der Stirnfront ausgerichtet sind, nur eine besitzt, um den Graben zum Schulterpunkt IV zu bestreichen. Nur die innere Kasematte jedes der Kasematten (diejenigen, die den Schulterpunkten I und IV am nächsten liegen) war von einem anderen Flankierungsraum überragt, der sowohl zur Verteidigung des Kopfgrabens als auch und vor allem der Glacis beitragen konnte. Jene am Schulterpunkt II hat ihr Gewölbe merkwürdigerweise von einer ± 50 cm dicken Betonschicht überragt! Eine Falltür in der Decke der unteren Kasematte ermöglichte den Zugang zur oberen. Die Kasematten selbst waren nur unter Inanspruchnahme eines langen Kontereskarpenkorridors zugänglich, der eine am Schulterpunkt I, die andere am Schulterpunkt IV begann, letztere über eine Leiter erreichbar. Diese Korridore waren nicht durch einen unterirdischen Stollen mit dem Massiv verbunden. Das technische Blatt des Geniekorps, datiert vom 31. Juli 1880, gibt an, dass 6 Flankierungsgeschütze vorgesehen sind. Es besteht kein Zweifel, dass sie alle der Verteidigung der Front II-III gewidmet waren. Obwohl die Fassaden der oberen Kasematten heute verschwunden sind, zeigen zeitgenössische Pläne und Schnitte eindeutig eine Zinnenbewehrung, die mit der der unteren identisch ist. Die Scharten der Kasematten, die zu den Schulterpunkten I und IV ausgerichtet sind, sind offensichtlich Scharten für Musketenfeuer. Andererseits ist es deutlich weniger offensichtlich, Kanonenscharten in den schmalen horizontalen Scharten zu sehen, die die Mitte der Kasematten einnehmen, die Artillerie aufnehmen sollten, auch wenn es sich um 5-Kanonen handelte. Die Gräben der kleinen Fronten (I-II und III-IV) folgen dem natürlichen Gefälle des Geländes und weisen ein sehr ausgeprägtes abfallendes Gefälle zu den Kasematten hin auf. Daher erscheint die Zugbrücke des Forteingangs vom Schulterpunkt II aus vor dem Himmel. Dieser Eingang präsentiert sich in Form einer sehr kurzen Vorhalle, die zu einem kleinen offenen Hof führt, von dem aus man zur Wachstube und ihrer einzigen Verteidigungsscharte gelangt, die auf die Zufahrtsstraße gerichtet ist. Äußerlich ist diese Scharte identisch mit den mittleren der Kanonenkasematten der Kontereskarpenkasematten. Um diese lange, aber notwendige Beschreibung der Verteidigung des Fortumfangs abzuschließen, erwähnen wir zwei letzte Scharten, immer vom gleichen Typ und nebeneinander, die zum Schulterpunkt I von der Rückseite eines der Unteroffizierszimmer des Gebäudes C aus gerichtet waren, also dem linken beim Betreten des Forts. Diese beiden Scharten hatten die Aufgabe, die Zugangstreppe zu einer Batterie zu verteidigen, die ebenfalls mit dem Rücken zum Abgrund vor dem Forteingang errichtet wurde. Angesichts der Enge ihrer Plattformen, die durch Traversen aus anstehendem Fels getrennt sind, hätte diese Batterie entweder Geschütze kleinen Kalibers aufnehmen können, oder wahrscheinlicher die 5 vorgesehenen Mörser, entweder zwei von 22 c und drei von 15 c, die von hier aus und mit maximal möglichem Rückstoß das abfallende Gelände vor der Front II-III des Forts bestreichen konnten. Die Vorderseiten dieser Batterie wurden abgebrochen, um eine Eskarpe zu bilden und der Zufahrtsstraße Platz zu lassen. Die Bedienmannschaften mussten das Fort verlassen, ein Tor in dieser Eskarpe passieren, eine Treppe nehmen, die, wie wir gesehen haben, vom Gebäude C aus verteidigt wurde, bevor sie ihre Posten erreichten. Ein gedeckter Weg, bestehend aus einem Infanterieparapet, krönt die Kontereskarpe des Forts. Dieser Weg bildet drei Bonnetten, nämlich eine an den Schulterpunkten II und III sowie vor dem Forteingang. Der Zugang zur Batterie wurde so innerhalb eines geschützten Umfangs gehalten. Das galt nicht für eine zweite Batterie, die ebenfalls mit dem Rücken zum Abgrund etwa hundert Meter weiter östlich lag. Um die Geschütze dorthin zu bringen – hier geht es um 120-Kanonen (sechs vorgesehen) oder 155-Kanonen (zwei vorgesehen) – war die Durchbrechung eines etwa fünfzig Meter langen Tunnels notwendig. Sechs Plattformen, getrennt durch volle Traversen aus anstehendem Fels, reihen sich gegenüber der Chartreuse auf. Diese Traversen haben an ihrer Basis eine Nische für Sicherheitsschüsse. Die Pulverkisten fanden hingegen einen prekären Unterschlupf in einer Höhle am Ende der Zufahrtsstraße oder in einem kleinen seitlichen Rücksprung im Tunnel. Der Kontrast zwischen der feuchten, stickigen Atmosphäre dieses Tunnels und dem Raum des gesamten Grésivaudan-Tals, der sich dem Besucher beim Verlassen bietet, ist die Reise allein wert. Kehren wir zum Fort zurück. Die Zugbrücke des Eingangs war vom Modell mit unterer Kippe. Nachdem der kleine Hof der Wachstube passiert ist, führt ein Tunneldurchgang zum ersten Hof. In diesem Durchgang, wie bereits erwähnt, münden zwei Magazine. Das erste für 73.800 kg Pulver, das zweite für 592.700 Kartuschen. Diese Zahlen sind diejenigen, die auf dem oben genannten Genieblatt aufgeführt sind. Diese Magazine, aneinandergrenzend, haben die gleiche Fläche, etwa 60 m², was für die angegebene Pulvertonnage zu wenig ist. Unserer Meinung nach waren diese beiden Magazine notwendig, um diese 74 Tonnen unterzubringen. Bleibt in diesem Fall zu klären, wo die Kartuschen gelagert waren, da man nie Pulver mit Zündschnüren, Zündern, Zündern oder Anzündhütchen zusammen lagerte. Diese beiden Magazine weisen drei Lampenscharten auf einer Ebene auf, Scharten, deren oberer Teil halbkreisförmig gebogen ist. Dieser Fall ist eher selten (Marre,…). Sie sind ziemlich hoch platziert, praktisch auf Höhe des Anfangs des segmentbogenförmigen Gewölbes. Eines der beiden Magazine wurde bei der Restaurierung des Forts in eine Kapelle umgewandelt. Dieser Tunneldurchgang sowie der, der die beiden Höfe trennt, tragen eine Rampe zum Artillerie-Kavalier. Letzterer besteht aus einem Wechsel von vier Traversenunterständen und Geschützplattformen. Diese Traversen sind alle unterschiedlich; zwei kommunizieren über eine Treppe mit der Unterkunft. In einer befindet sich die Treppe am Ende der Traverse, in der anderen in der Mitte. Eine dritte hat zwei Arme und die vierte drei! Das Gefälle des Kavaliers, spektakulär und vollständig mit Schieferplatten bedeckt, trifft ohne jegliche Ebene auf die angehängte Eskarpe. Letztere ist nicht verkleidet, im Gegensatz zur Kontereskarpe der Front II-III. Unter der Rampe zwischen den beiden Höfen befand sich ein Brotofen für 350 Rationen, der leider verschwunden ist. Der zweite Hof wird links von einem imposanten dreistöckigen Bauwerk begrenzt, das an ein Massiv aus anstehendem Fels gelehnt ist und an seinen beiden Fassaden eine Holzverschalung aufweist. Es besteht aus einem Gitter aus leicht beabstandeten Brettern. In diesem Zusammenhang schreibt uns Serge Pivot, eine der Stützen des Vereins vor Ort, folgendes: Unsere "Alten", mit ihrer Intelligenz und ihren damaligen Technologien, und dem Genie, einer im Übrigen "gelehrten" Waffe, hatten die Vorzüge der "Luftmatratze" entdeckt – vergleiche heute die Doppelverglasung –, und so wandten sie diese Anordnung auf das Offiziersgebäude an, einen hervorstehenden Bau, der die eisigen Winter- und heißen Sommerwinde voll trifft. Wir haben darüber hinaus eine Spur dieser besonderen Ergänzung zur Höhenbefestigung in unseren Archiven. Ein Wärmeübertragungsdifferenzial von 3 bis 4 Grad wird so verzeichnet. Unser einziges kleines Problem ist, dass die Website des Vereins http://www.fortsteynard.com/ ein Foto aus dem Jahr 1903 zeigt, auf dem diese Vorrichtung fehlt. Wurde sie entfernt, um erneuert zu werden? Das Fort Saint-Eynard ist das einzige, das eine solche Vorrichtung zeigt. Besonders ästhetisch und proportioniert zeigt die Südfassade drei Reihen von vier Fenstern, die ebenso vielen kleinen Räumen entsprechen, darunter Offizierszimmer mit einem atemberaubenden Blick auf Grenoble. Hinter diesen Räumen befinden sich die Lebensmittelmagazine. Diese haben ihre imposanten Hauptbalken bewahrt, die Böden trugen, die selbst mit Lebensmitteln überladen waren. Diese Magazine sind vollständig von einem Umlaufkorridor umgeben, der die gleiche Belüftungsfunktion hat wie die seitlichen Schächte, die die große Mehrheit der Pulvermagazine säumen. Das technische Blatt des Geniekorps von 1880 gibt 477 Mann an und präzisiert, dass es sich hier um eine erzwungene, also maximale Kapazität handelt, die nur im Kriegsfall erreicht werden soll. Die Versorgung sollte der Garnison erlauben, drei Monate durchzuhalten. Die Frage des Trinkwassers hing allein von einer Zisterne von 350 m³ ab, die durch Regenwasser gespeist wurde. Die Offiziere verfügten über eine Toilette im Westhof und die Truppe über Latrinen mit vier Plätzen auf Höhe der Rampe zwischen den beiden Unterkünften. Diese Sanitäranlagen, von denen nur die Basis übrig ist, waren über dem schwindelerregenden Abhang auskragend angebracht. Kehren wir zu unserem mehrstöckigen Gebäude zurück. Der Korridor im Erdgeschoss, der die Offizierszimmer von den Lebensmittelmagazinen trennt, setzt sich in einem in den Fels gehauenen Stollen fort, rechts von dem ein Verlies angelegt wurde. Dieser Stollen mündet auf eine kleine Plattform, die zu einem Gitter führt, vor dem ein kleiner Graben liegt, der früher von einer kleinen demontierbaren Brücke überquert wurde. Wenn man weitergeht, nimmt man einen Pfad, der unterhalb des Grabens der Front III-IV verläuft. Auf Höhe der Kontereskarpe öffnet sich der Zugangsschacht zur Kasematte des Schulterpunkts III in etwa 3 m Höhe, während ein zweites Gitter den Pfad versperrte. Dieser steile Pfad ermöglichte es, Grenoble zu erreichen, aber auch ein kleines Felsmagazin, das sorgfältig an einer Gegenhanglage errichtet wurde. Dieses Magazin weist zwei parallele Stollen auf, von denen jeder nicht ein, sondern zwei originale Gitter bewahrt hat. Sie sind etwa zwei Meter voneinander entfernt, was einen Schleusenraum bildet. Diese Stollen sind relativ flach. Sie sind durch einen Querstollen verbunden, in dem zwei Kunstfeuernischen angelegt sind, sorgfältig zementierte Nischen. Am Ende des linken Stollens finden wir zwei kleine Laderäume und der rechte führt zum Pulverraum, dem ein Schleusenraum vorausgeht. Von leichten Bauten (Magazine für leere Geschosse), die an den Felsen auf der Plattform vor den Stollen angelehnt waren, ist nichts übrig. Wenn man umkehrt und den linken Ast des Pfades nimmt, führt dieser zur Bonnette des Schulterpunkts III. Ein Seitenweg zweigt links ab und führt zu einem kleinen verfallenen Häuschen, das nichts anderes war als der abgesetzte optische Posten des Forts. Dieser sollte mit dem Fort Mont Verdun in Lyon, der Batterie Dormillouse im Süd-Süd-Osten und dem Fort Mont in Albertville kommunizieren können. Das Fort hatte unter den Verunstaltungen gelitten, die aus Jahren des Verlassens und Vandalismus resultierten. In den 1980er und 90er Jahren unternahm ein Privatmann, Herr Gérald Kluczynski, seine Rettung. Es war nicht einfach. Es wurde uns erzählt, dass Vandalen sogar Baumaschinen über die Klippe geworfen hatten. Ein riesiger russischer Hubschrauber musste gerufen werden, um sie mehrere hundert Meter tiefer auf einer sehr steilen Terrasse zu bergen, auf die ein zweiter Steilabhang folgte… Heute sind das nur noch schlechte Erinnerungen. Die Mauern wurden hervorragend restauriert, didaktische Räume eingerichtet, darunter einer mit wunderschönen Modellen der Forts des Platzes. Die Offizierszimmer sind zu ebenso vielen kleinen Museen über das Leben im späten 19. Jahrhundert geworden. Die Lebensmittelmagazine sind mit Vorräten und Mannequins von Lagerarbeitern rekonstruiert. Ein Raum zeigt die Etappen der Restaurierung, ein Werk, für das Herr Kluczynski den Preis der Association Vauban verliehen bekam. Innerhalb dieser außergewöhnlichen Orte verleihen wir dennoch unseren Favoriten dem Gratin dauphinois des kleinen Restaurants, das nun die Besucher empfängt. Das Fort ist für die Öffentlichkeit geöffnet, außer im Winter. Man wird verstanden haben, wir haben hier ein Ensemble, für das jeder Liebhaber die Reise unternehmen muss. Der wahre Enthusiast kann sogar einen ganzen Tag einplanen, aber auf jeden Fall ist dieses Fort eines von denen, zu denen man nicht umhin kommt, zurückzukehren.

Vesting van Grenoble, noord-noord-oosten van de stad, 1875-1879. 1 325 m/alt. Genoemd fort Seras. 477 man en 25 stukken waarvan 5 mortieren. De schijn bedriegt. De bezoeker die zich naar de Saint-Eynard begeeft, passeert een poort, gaat een tunneldoor gang in waar de twee artilleriemagazijnen (poeder en kardoes) schuilgaan, komt uit op een binnenplaats loodrecht op een rij van zes slaapzalen op slechts één niveau, binnenplaats verlengd door een tweede die, nog steeds op slechts één niveau, vijf andere slaapzalen op een rij zet. Deze tweede rij botst dan tegen een imposant gebouw van drie verdiepingen waar verschillende magazijnen en het officiersverblijf zijn ondergebracht. De artillerie was boven de rijen slaapzalen opgesteld, op een cavalier. Het geheel is omgeven door een droge gracht die wordt verdedigd door contrescarp-caponnières. De beschrijving zou hier kunnen ophouden, zo waar is het dat de bezoeker alleen maar overweldigd kan worden door het buitengewone panorama dat onvermijdelijk zijn aandacht zal opeisen. En goed, laten we dit panorama de eer bewijzen die het verdient, en omdat we de plaatsen hebben bezocht in 08/2000, 06/2006 en 04/2009, is het nutteloos de evidentie te ontkennen, we waren er niet ongevoeliger voor dan welke doorsnee toerist ook. Stelt u zich voor: u torent bijna 900 m boven de stad Grenoble uit. Ze ligt daar, aan uw voeten. Het fort sluit zich aan bij de rotspunt van de Chartreuse en de steilwand vormt de meest indrukwekkende escarp van alle forten van Frankrijk. Vanaf hier ontdekt u bij een 360°-draai het Grésivaudan-dal dat wordt bewaakt door de Dent de Crolles. Beneden verschijnt het fort Bourcet dat de rechteroever van de Isère bewaakt, zo groot als een confetti. Aan de overkant van het dal herkent het geoefende oog de andere forten, Mûrier, Montavie en Quatre Seigneurs, zelf gedomineerd door het eeuwig besneeuwde massief van de Belledonne. Dan volgt de opening van het Drac-dal waar het fort Comboire een waakzame wacht hield, bijna tegen de rotswand van de Vercors aangeleund die als een cyclopische muur uw horizon naar het zuidwesten afsluit. Op de voorgrond maar duidelijk lager, draagt een rotskam de beroemde bastille en haar beroemde Haxo-kazematten. Dan volgt de helm van de Néron, een anticlinaal die niet beter kon worden genoemd, op wiens hellingen de gelijknamige batterij waakte, die samen met het werk Quichat elke infiltratie via het massief van de Chartreuse moest verhinderen, trots gedomineerd door de 2 082 meter van de top van Chamechaude. Het fort Saint-Eynard vormde, veel meer dan hen bij deze taak te helpen, de voornaamste barrière die de Col de Vence verdedigde door de verplichte doorgang van de Col de Porte onder vuur te nemen. Idea al gelegen op de kam van de rotswand, lachte het om elk schot van de vijandelijke artillerie dat ook maar een beetje te lang was en waarvan de projectielen ver beneden zouden neerkomen. Deze gelukkige geografische ligging maakte het mogelijk de kosten van de organisatie van de keel te vermijden, maar had het onverwachte gevolg dat het een inbreuk op de regel voor de nummering van de saillanten veroorzaakte. Als saillant I, zoals het hoort, links van de ingang ligt, gebeurde de nummering op de talrijke geraadpleegde plannen in tegenwijzerzin. Uit oogpunt van gemak maakt dit het mogelijk de netelige kwestie te omzeilen of de uitgesproken hoek van de rotswand op het niveau van de kruising van de twee kazernes al dan niet genummerd moet worden. Aangezien deze uitgesproken hoek weerspiegeld wordt op de voorzijde, hebben we symmetrisch geen uitstekende maar een inspringende hoek die niet in aanmerking komt voor de nummering van de saillanten; de oostelijke caponnière wordt aangeduid als caponnière van saillant II en de westelijke als die van saillant III. Zo kan de vorm van de omtrek worden omschreven als die van een gebroken rechthoek waarvan de voorzijde een inspringende hoek vertoont. In Frankrijk, als men afziet van sommige werken met een groter aantal fronten die een of meer inspringende hoeken hebben buiten de keel (Cognelot bijv.), is er nauwelijks een ander dan het fort Mûrier dat een gelijkaardige omtrek bezit. De caponnières in kwestie zijn contrescarp-caponnières. Ze behoren tot de zeldzame verdedigingsorganen van dit type die in metselwerk zijn gebouwd (forten Montfaucon, Cognelot, zuidelijke batterijen van Villey-le-Sec, Rolland, Yvette,…). Maar verscheidene van hun kenmerken maken ze in Frankrijk eenvoudigweg ongeëvenaard; beide zijn dubbel, beide hebben twee verdiepingen en beide hebben de schietkamers licht verticaal versprongen. Dit laatste kenmerk is uiterst zeldzaam (Quatre Seigneurs), en wat het bezit van een verdieping betreft, die bovendien gewijd is aan de verdediging van zowel de hoofdgracht als de glacis, bestaat er geen ander voorbeeld. Die van saillant II, bestreek de front I-II en de helft van de voorzijde. Om dit te doen beschikte het over twee kazematten in elke schietrichting, terwijl zijn tegenhanger van saillant III (wij respecteren de nummering van de archiefplannen), hoewel het twee kazematten heeft die naar de andere helft van de voorzijde zijn gericht, er slechts één bezit om de gracht naar saillant IV te bestrijken. Alleen de interne kazemat van elk van de caponnières (vertaald die het dichtst bij de saillanten I en IV) werd overdekt door een andere flankeringsruimte, die zowel kon bijdragen tot de verdediging van de hoofdgracht, maar ook en vooral van de glacis. Die op saillant II heeft haar gewelf merkwaardig genoeg overdekt met een laag van ± 50 cm beton! Een luik in het plafond van de onderste kazemat maakte toegang tot de bovenste mogelijk. De caponnières zelf waren alleen toegankelijk door een lange contrescarp-gang te nemen, de ene ontspringend bij saillant I, de andere bij saillant IV, deze laatste toegankelijk via een ladder. Deze gangen waren niet met het massief verbonden door een ondergrondse galerij. Het technische blad van het Genie, gedateerd 31 juli 1880, preciseert dat 6 flankerende stukken zijn voorzien. Er bestaat geen twijfel dat ze allemaal gewijd waren aan de verdediging van het front II-III. Hoewel de gevels van de bovenste kazematten vandaag verdwenen zijn, tonen contemporaine plannen en doorsneden duidelijk een identiek kantelenwerk als dat van de onderste. De schietgaten van de kazematten die naar de saillanten I en IV zijn gericht, zijn duidelijk schietgaten voor musketvuur. Anderzijds is het duidelijk minder evident kanonschietgaten te zien in de smalle horizontale schietgaten die het midden innemen van de kazematten die artillerie moesten ontvangen, zelfs al waren het 5-kanonnen. De grachten van de kleine fronten (I-II en III-IV) volgen het natuurlijke verloop van het terrein en vertonen een zeer uitgesproken aflopende helling naar de caponnières. Vanaf saillant II verschijnt de ophaalbrug van de fortingang tegen de lucht. Deze ingang presenteert zich in de vorm van een zeer korte voorhal die uitkomt op een kleine open binnenplaats vanwaar men toegang heeft tot de wachtruimte en zijn unieke verdedigingsschietgat gericht op de toegangsweg. Uiterlijk is dit schietgat identiek aan de centrale van de kanonkazematten van de contrescarp-caponnières. Om deze lange, maar noodzakelijke beschrijving van de verdediging van de forton trekk af te sluiten, vermelden we twee laatste schietgaten, steeds van hetzelfde type en naast elkaar, die naar saillant I waren gericht vanaf de achterkant van een van de kamers voor onderofficieren van gebouw C, dus die links bij het betreden van het fort. Deze twee schietgaten hadden tot taak de toegangstrap te verdedigen van een bijbehorende batterij die, eveneens met de rug naar de leegte, voor de fortingang was gevestigd. Gezien de nauwte van haar platforms gescheiden door traversen van aanwezige rots, moest deze batterij ofwel kanonnen van klein kaliber kunnen ontvangen, of waarschijnlijker de 5 voorziene mortieren, ofwel twee van 22 c en drie van 15 c die, van hieruit en met maximaal mogelijke terugslag, de afloop van het terrein voor het front II-III van het fort konden bestrijken. De voorzijden van deze batterij zijn uitgekapt om een escarp te vormen en de doorgang vrij te laten voor de toegangsweg. De bedieners moesten het fort verlaten, een poort in deze escarp passeren, een trap nemen die, zoals we hebben gezien, werd verdedigd vanaf gebouw C, voordat zij hun posten bereikten. Een bedekte weg, bestaande uit een infanterieparapet, kroont de contrescarp van het fort. Deze weg vormt drie bonnetten namelijk een aan de saillanten II en III, alsook voor de fortingang. De toegang tot de bijbehorende batterij werd aldus binnen een beschermde omtrek gehouden. Dat was niet het geval voor een tweede bijbehorende batterij eveneens met de rug naar de leegte gelegen, een honderdtal meter verder naar het oosten. Om de stukken daar te brengen – hier gaat het om 120-kanonnen (zes voorzien) of 155-kanonnen (twee voorzien) – was het doorbreken van een tunnel van een goede vijftig meter lengte noodzakelijk. Zes platforms gescheiden door volle traversen bestaande uit aanwezige rots rijgen zich op tegenover de Chartreuse. Deze traversen bezitten aan hun basis een nis voor veiligheidsschoten. De poeierkisten vonden daarentegen een precaire schuilplaats in een holte gegraven aan het einde van de bedieningsweg, of zelfs in een kleine zijuitsparing aangebracht in de tunnel. Het contrast tussen de vochtige, benauwde sfeer van deze tunnel en de ruimte van het hele Grésivaudan-dal die zich aan de bezoeker bij het verlaten aanbiedt, is de reis alleen al waard. Laten we terugkeren naar het fort. De ophaalbrug van de ingang was van het model met onderkant klep. Na het passeren van de kleine binnenplaats van de wachtruimte leidt een tunneldoor gang naar de eerste binnenplaats. In deze doorgang, zoals reeds vermeld, komen twee magazijnen uit. Het eerste, voor 73.800 kg poeder, het tweede voor 592.700 kardoes. Deze cijfers zijn die welke op het voornoemde genieblad staan. Deze magazijnen, aangrenzend, hebben dezelfde oppervlakte, ongeveer 60 m², wat te weinig is voor de aangekondigde poedertonnenage. Volgens ons waren deze twee magazijnen nodig om deze 74 ton te herbergen. Blijft in dit geval te bepalen waar de kardoes werden opgeslagen, want men stockeerde nooit poeders met ontstekingslonten, ontstekers, ontstekingsmechanismen of slaghoedjes. Deze twee magazijnen tonen drie lampnissen op hetzelfde vlak, nissen waarvan het bovenste deel halfcirkelvormig gebogen is. Dit geval is vrij zeldzaam (Marre,…). Ze zijn vrij hoog geplaatst, praktisch op de hoogte van het begin van de segmentboog die het gewelf vormt. Een van de twee magazijnen werd tijdens de restauratie van het fort tot kapel omgevormd. Deze tunneldoor gang evenals die welke de twee binnenplaatsen scheidt, dragen een hellingbaan naar de artillerie-cavalier. Deze laatste bestaat uit een afwisseling van vier traverseschuilplaatsen en artillerieplatforms. Deze traversen zijn alle verschillend; twee communiceren via een trap met de kazerne. In de ene bevindt de trap zich aan het einde van de traverse, in de andere in het midden. Een derde heeft twee armen en de vierde drie! De afloop van de cavalier, spectaculair en volledig bedekt met leien, komt zonder enige tussenstop uit op de aangehechte escarp. Deze laatste is niet bekleed, in tegenstelling tot de contrescarp van het front II-III. Onder de hellingbaan tussen de twee binnenplaatsen bevond zich een broodoven voor 350 rantsoenen die helaas verdwenen is. De tweede binnenplaats wordt links begrensd door een imposant bouwwerk op drie niveaus, tegen een massief van aanwezige rots aangeleund en met op zijn twee gevels een houten bekleding. Het bestaat uit een rooster van lichtjes gescheiden planken. In dit verband schrijft Serge Pivot, een van de steunpilaren van de vereniging ter plaatse, ons het volgende: Onze "ouderen", met hun intelligentie en hun toenmalige technologieën, en het genie, overigens een "geleerd" wapen, hadden de deugden van het "luchtmatras" ontdekt – vergelijk vandaag de dubbele beglazing –, en zo pasten zij deze regeling toe op het officiersgebouw, een prominente constructie die de ijzige winter- en hete zomerwinden volop opvangt. We hebben bovendien een spoor van deze bijzondere toevoeging aan de hoogtefortificatie in onze archieven. Een differentieel van warmteoverdracht van 3 à 4 graden wordt zo geregistreerd. Ons enige kleine probleem is dat de website van de vereniging http://www.fortsteynard.com/ een foto toont gedateerd 1903 waar dit apparaat afwezig is. Was het verwijderd om vernieuwd te worden? Het fort Saint-Eynard is het enige dat een dergelijk apparaat toont. Bijzonder esthetisch en geproportioneerd toont de zuidgevel drie rijen van vier vensters die overeenkomen met evenveel kleine lokalen waaronder officierskamers met een onovertroffen uitzicht op Grenoble. Achter deze lokalen bevinden zich de provisiemagazijnen. Deze hebben hun imposante hoofdbalken bewaard die vloeren droegen, zelf overladen met levensmiddelen. Deze magazijnen zijn volledig omgeven door een circulatiegang met dezelfde ventilatierol als de zijgangen die de grote meerderheid van de poeiermagazijnen flankeren. Het technische blad van het Genie van 1880 vermeldt 477 man en preciseert dat het hier gaat om een gedwongen dus maximale capaciteit, dus alleen te bereiken in oorlogstijd. De voorraden moesten het garnizoen in staat stellen drie maanden stand te houden. De kwestie van het drinkwater hing uitsluitend af van een cisterne van 350 m³ gevoed door regenwater. De officieren beschikten over een toilet in de westelijke binnenplaats en de troep over latrines met vier plaatsen op de hoogte van de helling tussen de twee kazernes. Deze sanitaire voorzieningen, waarvan alleen de basis overblijft, waren uitkragend boven de duizelingwekkende afgrond geplaatst. Laten we terugkeren naar ons gebouw met verdiepingen. De gang op het gelijkvloers die de officierskamers van de provisiemagazijnen scheidt, zet zich voort in een in de rots uitgehouwen galerij rechts waarvan een cachot is aangebracht. Deze galerij komt uit op een klein platform dat uitkomt op een traliewerk voor een kleine gracht die vroeger door een klein demonteerbaar bruggetje werd overgestoken. Als men verder gaat, neemt men dan een pad dat onder de gracht van het front III-IV passeert. Op de hoogte van de contrescarp opent de toegangsschacht naar de caponnière van saillant III op ongeveer 3 m hoogte, terwijl een tweede traliewerk het pad versperde. Dit steile pad maakte het mogelijk Grenoble te bereiken, maar ook een klein rotsmagazijn zorgvuldig op een tegenhelling aangelegd. Dit magazijn toont twee parallelle galerijen, waarvan elk niet één maar wel twee originele traliewerken heeft bewaard. Ze zijn ongeveer twee meter van elkaar verwijderd, wat een sluis vormt. Deze galerijen zijn relatief ondiep. Ze zijn verbonden door een dwarsgalerij waar twee kunstvuurnissen zijn aangebracht, zorgvuldig gecementeerde nissen. Aan het einde van de linker galerij vinden we twee kleine laadatiers en de rechter geeft toegang tot de poeierruimte voorafgegaan door een sluis. Van lichte constructies (magazijnen voor lege projectielen) tegen de rots op het platform voor de galerijen aangeleund, is niets over. Als men op zijn stappen terugkeert en de linker tak van het pad neemt, leidt deze naar de bonnette van saillant III. Een zijweg takt links af en leidt naar een klein vervallen huisje dat niets anders was dan de afgezette optische post van het fort. Deze moest kunnen communiceren met het fort Mont Verdun in Lyon, de batterij Dormillouse in het zuid-zuidoosten en het fort Mont in Albertville. Het fort had geleden onder de misstanden die voortkwamen uit jaren van verlating en vandalisme. In de jaren 80 en 90 ondernam een particulier, de heer Gérald Kluczynski, het redden ervan. Het was niet gemakkelijk. Er werd ons verteld dat vandalen zelfs bouwmachines over de rotswand hadden gegooid. Er moest een enorme Russische helikopter worden ingeroepen om ze enkele honderden meters lager te bergen, op een zeer steile terras gevolgd door een tweede afgrond… Vandaag zijn dat slechts slechte herinneringen. De metselwerken werden prachtig gerestaureerd, didactische zalen ingericht, waaronder een met prachtige modellen van de forten van de plaats. De officierskamers zijn evenveel micro-museums geworden over het leven op het einde van de 19e eeuw. De provisiemagazijnen zijn gereconstrueerd met voorraden en mannequins van magazijnbedienden. Een zaal toont de stadia van de restauratie, een werk waarvoor de heer Kluczynski de prijs van de Association Vauban kreeg toegekend. Binnen deze uitzonderlijke plaatsen kennen wij niettemin onze voorkeur toe aan de gratin dauphinois van het kleine restaurant dat nu de bezoekers verwelkomt. Het fort is open voor het publiek, behalve in de winter. Men zal begrepen hebben, we hebben hier een geheel waarvoor elke liefhebber de verplaatsing moet maken. De echte fan kan zelfs een hele dag voorzien maar hoe dan ook, dit fort is een van die waar men niet nalaat terug te keren.

Fortress of Grenoble, north-northeast of the city, 1875-1879. 1,325 m/alt. Named Fort Seras. 477 men and 25 guns including 5 mortars. Appearances are deceptive. The visitor presenting himself at Saint-Eynard passes through a gateway, enters a tunnel passage where the two artillery magazines (powder and cartridges) are nestled, emerges into a courtyard perpendicular to a row of six quarters on a single level, a courtyard extended by a second aligning, still on a single level, five other quarters. This second alignment then comes up against an imposing three-storey building where various magazines and the officers' quarters are organized. The artillery was placed above the lines of quarters, on a cavalier. The whole is surrounded by a dry ditch defended by counterscarp coffers. The description could stop there, so true it is that the visitor can only be overwhelmed by the extraordinary panorama that will inevitably monopolize his attention. And well, let us do honor to this panorama, it well deserves it and having visited the places in 08/2000, 06/2006 and 04/2009, it is useless to deny the obvious, we were no more insensitive to it than any average tourist. Imagine: you overlook the city of Grenoble by nearly 900 m. It is there, at your feet. The fort hugs the ledge of the Chartreuse and the precipice constitutes the most impressive scarp of all the forts of France. From here, a 360° turn reveals the Grésivaudan valley watched over by the Dent de Crolles. Below, the fort Bourcet monitoring the right bank of the Isère appears as large as a confetti. Beyond the valley, the trained eye spots the other forts, Mûrier, Montavie and Quatre Seigneurs themselves dominated by the perpetually snow-capped Belledonne massif. Then comes the gap of the Drac valley where the fort Comboire kept a vigilant guard, almost backed against the cliff of the Vercors which like a cyclopean wall bars your horizon to the southwest. In the foreground but clearly lower down, a rocky ridge supports the famous bastille and its famous Haxo casemates. Next comes the helmet of Néron, an anticline that could not be better named on whose slopes the eponymous battery kept watch, which, together with the work Quichat, was to prevent any infiltration through the Chartreuse massif proudly dominated by the 2,082 meters of the summit of Chamechaude. The fort of Saint-Eynard, much more than assisting them in this mission, constituted the main barrier defending the Col de Vence by taking under its fire the obligatory passage of the Col de Porte. Ideally located on the edge of the cliff, it laughed at any shot of the enemy artillery that was even slightly too long, whose projectiles would have fallen far below. This fortunate geographical disposition made it possible to avoid the cost of organizing the gorge but, an unexpected consequence, it gave rise to an exception to the rule for numbering the salients. If salient I is located, as it should be, to the left of the entrance, the numbering on the many plans consulted was done counterclockwise. From the point of view of ease, this makes it possible to avoid the thorny question of whether the pronounced angle of the cliff at the intersection of the two barracks should be numbered or not. This pronounced angle being reflected on the head front, we symmetrically have not a salient but a re-entrant angle not taken into account for the numbering of salients; the eastern coffer being designated coffer of salient II and the western one that of salient III. Thus, the shape of the perimeter can be described as that of a broken rectangle whose head front has a re-entrant angle. In France, if one disregards some works with a greater number of fronts having one or more re-entrant angles outside the gorge (Cognelot for example) there is hardly any other than the fort of Mûrier to possess a similar perimeter. The coffers in question are counterscarp coffers. They are among the rare defensive organs of this kind built in masonry (forts of Montfaucon, Cognelot, south batteries of Villey-le-Sec, Rolland, Yvette,…). But several of their characteristics make them simply unparalleled in France; both are double, both are two-storeyed and both have the firing chambers slightly staggered vertically. This latter characteristic is extremely rare (Quatre Seigneurs), as for having a floor, moreover devoted to the defense of both the head ditch and the glacis, there is no other example. That of salient II, enfiladed front I-II and half of the head front. For this purpose, it had two casemates in each firing direction, while its counterpart at salient III (we respect the numbering of the archive plans), although it has two casemates oriented towards the other half of the head front, has only one to enfilade the ditch towards salient IV. Only the internal casemate of each of the coffers (meaning those closest to salients I and IV) was surmounted by another flanking room, which could both cooperate in the defense of the head ditch, but also and especially of the glacis. That at salient II has its vault peculiarly surmounted by a thickness of ± 50 cm of concrete! A trapdoor in the ceiling of the lower casemate allowed access to the upper one. The coffers themselves were accessible only by means of a long counterscarp gallery originating one at salient I, the other at salient IV, the latter accessible by a ladder. These galleries were not connected to the massif by an underground gallery. The engineering data sheet, dated July 31, 1880, specifies that 6 flanking guns are planned. There is no doubt that they were all devoted to the defense of front II-III. Indeed, although the façades of the upper casemates have now disappeared, period plans and sections clearly show a crenellation identical to that of the lower ones. The embrasures of the casemates oriented towards salients I and IV are clearly embrasures for musket fire. On the other hand, it is clearly less obvious to see gun embrasures in the narrow horizontal embrasures occupying the center of the casemates supposed to receive artillery, even though they were 5 guns. The ditches of the small fronts (I-II and III-IV) follow the natural dip of the terrain and have a very pronounced downward slope towards the coffers. From salient II, the drawbridge of the fort entrance appears against the sky. This entrance presents itself in the form of a very short porch leading to a small open courtyard from which one accesses the guardroom and its single defense embrasure aimed at the access road. Externally, this embrasure is identical to the central ones of the gun casemates of the counterscarp coffers. To conclude this long, but necessary, description of the defense of the fort perimeter, let us mention two final embrasures, always of the same type and side by side, which were oriented towards salient I from the back of one of the non-commissioned officers' rooms of building C, i.e., the one on the left when entering the fort. These two embrasures had the mission of defending the access staircase of an annex battery also established, with its back to the void, in front of the fort entrance. Given the narrowness of its platforms separated by traverses of in-situ rock, this battery should have been able to receive either guns of small caliber, or more likely the 5 planned mortars, either two of 22 c and three of 15 c which could, from here and with the maximum possible recoil, sweep the downward slope of the ground in front of front II-III of the fort. The fronts of this battery were cut back to form a scarp and leave passage for the access road. The gunners had to leave the fort, pass through a gate in this scarp, take a staircase defended, as we have seen, from building C, before reaching their posts. A covered way, consisting of an infantry parapet, crowns the fort's counterscarp. This way forms three bonnets namely one at salients II and III, as well as in front of the fort entrance. Access to the annex battery was thus maintained within a protected perimeter. This was not the case for a second annex battery similarly located with its back to the void, about a hundred meters further east. To bring the guns there – here we are talking about 120 guns (six planned) or 155 guns (two planned) – the piercing of a tunnel about fifty meters long was necessary. Six platforms separated by full traverses made of in-situ rock align facing the Chartreuse. These traverses have at their base a niche for safety shots. The powder boxes, on the other hand, found precarious shelter in a cavity dug at the end of the service road, or even in a small lateral recess arranged in the tunnel. The contrast between the humid, confined atmosphere of this tunnel and the space of the entire Grésivaudan valley offering itself to the visitor upon exiting is worth the trip alone. Let us return to the fort. The drawbridge of the entrance was of the model with bascule underneath. After crossing the small courtyard of the guardroom, a tunnel passage leads to the first courtyard. In this passage, as already indicated, two magazines open. The first, for 73,800 kg of powder, the second for 592,700 cartridges. These figures are those listed on the aforementioned engineering sheet. These magazines, contiguous, have identical areas, approximately 60 m², which is too little for the announced powder tonnage. In our opinion, these two magazines were necessary to house these 74 tons. It remains in this case to determine where the cartridges were stored because one never stored powders with fuses, detonators, fuzes or primers. These two magazines feature three lamp embrasures on the same plane, embrasures whose upper part is arched in a semicircle. This case is rather rare (Marre,…). They are placed quite high, practically at the height of the beginning of the segmental arch forming the vault. One of the two magazines was transformed into a chapel during the restoration of the fort. This tunnel passage as well as the one separating the two courtyards, support a ramp to the artillery cavalier. The latter consists of an alternation of four traverse shelters and artillery platforms. These traverses are all different; two communicate via a staircase with the barracks. In one the staircase is at the end of the traverse, in the other it is in the center. A third has two arms and the fourth three! The slope of the cavalier, spectacularly and completely covered with slate slabs, joins the attached scarp without any landing. The latter is not faced, unlike the counterscarp of front II-III. Under the ramp between the two courtyards was a bread oven for 350 rations which has unfortunately disappeared. The second courtyard is bordered on its left by an imposing three-level building, backed against a mass of in-situ rock and having on its two façades a wooden cladding. It consists of a lattice of slightly spaced planks. In this regard, Serge Pivot, one of the pillars of the association on site, writes to us: Our "elders", with their intelligence and their technologies of the time, and the engineers, a "learned" weapon after all, had discovered the virtues of the "air mattress" – cf. today double glazing –, and thus applied this arrangement to the officers' building, a prominent construction that receives the full force of the icy winter and hot summer winds. We moreover have a trace of this particular addition to high-altitude fortification in our archives. A differential of heat transfer of 3 to 4 degrees is thus recorded. Our only small problem is that the website of the association http://www.fortsteynard.com/ shows a photo dated 1903 where this device is absent. Had it been removed for renewal? The fort of Saint-Eynard is the only one to show such a device. Particularly aesthetic and proportioned, the south façade shows three rows of four windows which correspond to as many small rooms including officers' rooms offering an unparalleled view of Grenoble. Behind these rooms are the food stores. These have retained their imposing main beams that supported floors themselves overloaded with foodstuffs. These stores are completely surrounded by a circulation corridor having the same ventilation role as the lateral ducts lining the vast majority of powder magazines. The engineering data sheet of 1880 indicates 477 men while specifying that this is a forced therefore maximum capacity, therefore to be reached only in wartime. The supplies were to allow the garrison to hold out for three months. The question of drinking water depended solely on a 350 m³ cistern fed by rainwater. The officers had a toilet in the west courtyard and the troops had four-place latrines at the level of the ramp between the two barracks. These sanitary facilities, of which only the base remains, were placed cantilevered over the dizzying precipice. Let's return to our multi-storey building. The corridor on the ground floor separating the officers' rooms from the food stores, continues into a gallery dug into the rock on the right of which a dungeon has been arranged. This gallery opens onto a small platform leading to a grate in front of a small ditch once crossed by a small removable bridge. If one continues, one then takes a path that passes below the ditch of front III-IV. Arriving at the level of the counterscarp, the access shaft to the coffer of salient III opens at about 3 m height, while a second grate barred the path. This steep path allowed one to reach Grenoble, but also a small rock magazine carefully established on a counterslope. This magazine has two parallel galleries, each having preserved not one but two original grates. They are placed about two meters apart, which forms an airlock. These galleries are relatively shallow. They are connected by a transverse gallery where two artifice niches are arranged, carefully cemented niches. At the end of the left gallery we find two small loading workshops and the right one leads to the powder room preceded by an airlock. Of light constructions (magazines for empty projectiles) leaning against the rock on the platform in front of the galleries, nothing remains. If one retraces one's steps and takes the left branch of the path, it leads to the bonnet of salient III. A side track branches off to the left and leads to a small ruined hovel which was none other than the detached optical post of the fort. The latter was to be able to communicate with the fort Mont Verdun in Lyon, the battery of Dormillouse to the south-southeast and the fort Mont in Albertville. The fort had suffered the outrages resulting from years of abandonment and vandalism. In the 1980s and 90s, a private individual, Mr. Gérald Kluczynski, undertook to save it. It was not easy. We were told that vandals had even come to throw construction machinery over the cliff. A huge Russian helicopter had to be called in to recover them several hundred meters below, on a very steep terrace followed by a second precipice... Now these are only bad memories. The masonry has been superbly restored, educational rooms arranged, including one with magnificent models of the forts of the place. The officers' rooms have become as many micro-museums on life at the end of the 19th century. The food stores are reconstituted with supplies and mannequins of handlers. A room shows the stages of the restoration, a work for which Mr. Kluczynski was awarded the prize of the Association Vauban. Within these exceptional places, we nevertheless award our favorite to the gratin dauphinois of the small restaurant that now welcomes visitors. The fort is open to the public, except in winter. It will be understood, we have here an ensemble for which any enthusiast must make the trip. The true fanatic can even plan an entire day but in any case, this fort is one of those to which one does not fail to return.

Pevnost Grenoble, severoseverovýchodně od města, 1875-1879. 1 325 m/n.m. Označován jako fort Seras. 477 mužů a 25 děl včetně 5 moždířů. Vzhled klame. Návštěvník přicházející k Saint-Eynardu projede branou, vstoupí do tunelové chodby, kde jsou ukryty dva dělostřelecké sklady (střelný prach a nábojnice), vyjde na nádvoří kolmo k řadě šesti místností pro ubytování na jedné úrovni, nádvoří prodloužené druhým, které na jedné úrovni řadí pět dalších místností pro ubytování. Tato druhá řada pak narazí na impozantní třípatrovou budovu, kde jsou umístěny různé sklady a ubytování důstojníků. Dělostřelectvo bylo umístěno nad řadami ubytoven, na kavalíru. Celek je obklopen suchým příkopem hájeným kaponiérami kontreskarpy. Popis by zde mohl skončit, tak pravdivé je, že návštěvník může být pouze ohromen mimořádným panoramatem, které nevyhnutelně upoutá jeho pozornost. A dobře, učiňme tomuto panoramatu čest, kterou si zaslouží, a protože jsme místa navštívili v 08/2000, 06/2006 a 04/2009, je zbytečné popírat očividné, nebyli jsme k němu necitlivější než kterýkoli průměrný turista. Představte si: čníte nad město Grenoble téměř o 900 m. Leží tam, u vašich nohou. Fort se přimyká k římsě Chartreuse a sráz tvoří nejpůsobivější eskarp všech fortů Francie. Odtud vám otáčka o 360° odhalí údolí Grésivaudan, nad nímž bdí Dent de Crolles. Pod vámi se fort Bourcet střežící pravý břeh Isère jeví velký jako konfety. Za údolím zběhlé oko spatří další forty, Mûrier, Montavie a Quatre Seigneurs, samy ovládané věčně zasněženým masivem Belledonne. Poté následuje průlom údolí Drac, kde fort Comboire udržoval bdělou stráž, téměř opřený o skalní stěnu Vercors, která jako kyklopská zeď uzavírá váš horizont k jihozápadu. V popředí, ale zřetelně níže, nese skalní hřeben proslulou bastilu a její proslulé Haxovy kasematy. Poté následuje helma Néron, antiklinála, která nemohla být lépe pojmenována, na jejíchž svazích bděla stejnojmenná baterie, jež spolu s objektem Quichat měla zabránit jakékoli infiltraci masivem Chartreuse, hrdě ovládaným 2 082 metry vrcholu Chamechaude. Fort Saint-Eynard, daleko více než aby jim při tomto úkolu pomáhal, tvořil hlavní zátaras bránící průsmyku Col de Vence tím, že vzal pod palbu nezbytný průchod Col de Porte. Ideálně situovaný na hraně skalní stěny, se vysmíval každé střele nepřátelského dělostřelectva, která by byla byť jen trochu dlouhá a jejíž projektily by dopadly daleko pod ním. Tato šťastná geografická dispozice umožnila vyhnout se nákladům na organizaci hrdla, ale měla neočekávaný důsledek, že způsobila výjimku z pravidla pro číslování salientů. Je-li salient I umístěn, jak má být, vlevo od vstupu, číslování na četných konzultovaných plánech proběhlo proti směru hodinových ručiček. Z hlediska snadnosti to umožňuje vyhnout se ošemetné otázce, zda má být výrazný úhel skalní stěny na úrovni křížení dvou kasáren číslován či nikoli. Protože se tento výrazný úhel odráží na čelní frontě, máme symetricky nikoli vystupující, ale vpadlý úhel, který se nebere v úvahu pro číslování salientů; východní kaponiéra je označena jako kaponiéra salientu II a západní jako kaponiéra salientu III. Tvar obvodu lze tedy popsat jako tvar zlomeného obdélníku, jehož čelní fronta má vpadlý úhel. Ve Francii, ponecháme-li stranou některé objekty s větším počtem front, které mají jeden nebo více vpadlých úhlů mimo hrdlo (Cognelot např.), je sotva jiný než fort Mûrier, který má podobný obvod. Dotyčné kaponiéry jsou kaponiéry kontreskarpy. Patří mezi vzácné obranné orgány tohoto druhu postavené z kamenného zdiva (forty Montfaucon, Cognelot, jižní baterie Villey-le-Sec, Rolland, Yvette,…). Ale několik jejich charakteristik je činí ve Francii prostě nepřekonatelnými; obě jsou dvojité, obě jsou dvoupatrové a obě mají střílny mírně vertikálně odsazeny. Tato poslední charakteristika je velmi vzácná (Quatre Seigneurs), a co se týče existence patra, navíc určeného k obraně jak hlavního příkopu, tak glacisů, neexistuje jiný příklad. Ta na salientu II postřelovala frontu I-II a polovinu čelní fronty. K tomu měla dvě kasematy v každém palebném směru, zatímco její protějšek na salientu III (respektujeme číslování archivních plánů), ačkoli má dvě kasematy orientované k druhé polovině čelní fronty, má pouze jednu, aby postřelovala příkop k salientu IV. Pouze vnitřní kasemata každé z kaponiér (rozuměj ta nejbližší salientům I a IV) byla překryta jinou flankovací místností, která mohla spolupracovat na obraně hlavního příkopu, ale také a především glacisů. Ta na salientu II má její klenbu zvláštním způsobem překrytou vrstvou ± 50 cm betonu! Poklop ve stropě spodní kasematy umožňoval přístup do horní. Samy kaponiéry byly přístupné pouze použitím dlouhé chodby kontreskarpy začínající jedna u salientu I, druhá u salientu IV, posledně jmenovaná přístupná po žebříku. Tyto chodby nebyly spojeny s masivem podzemní galerií. Technický list ženijního vojska, datovaný 31. července 1880, upřesňuje, že je plánováno 6 flankovacích děl. Není pochyb o tom, že všechna byla určena k obraně fronty II-III. Ačkoli fasády horních kasemat dnes zmizely, dobové plány a řezy jasně ukazují cimbuří identické se spodními. Střílny kasemat orientovaných k salientům I a IV jsou zjevně střílnami pro mušketovou palbu. Na druhé straně je výrazně méně zřejmé vidět dělové střílny v úzkých horizontálních střílnách zaujímajících střed kasemat, které měly přijímat dělostřelectvo, i když šlo o 5liberní děla. Příkopy malých front (I-II a III-IV) sledují přirozený sklon terénu a mají velmi výrazný sestupný sklon ke kaponiérám. Od salientu II se tedy zvedací most vstupu do fortu objevuje proti obloze. Tento vstup se prezentuje ve formě velmi krátkého portiku vedoucího na malé otevřené nádvoří, z něhož se přistupuje ke strážnici a její jediné obranné střílně namířené na příjezdovou cestu. Zvenčí je tato střílna identická se středními střílnami dělostřeleckých kasemat kaponiér kontreskarpy. Abychom ukončili tento dlouhý, ale nezbytný popis obrany obvodu fortu, zmíníme dvě poslední střílny, stále stejného typu a vedle sebe, které byly namířeny k salientu I zezadu jedné z místností pro poddůstojníky budovy C, tedy té vlevo při vstupu do fortu. Tyto dvě střílny měly za úkol bránit přístupové schodiště k příslušné baterii, rovněž zřízené zády k prázdnotě před vstupem do fortu. S ohledem na úzkost jejích plošin oddělených traversami z místní skály, měla tato baterie přijmout buď děla malé ráže, nebo pravděpodobněji 5 plánovaných moždířů, buď dva 22liberní a tři 15liberní, které by odtud a s maximálním možným zpětným rázem mohly postřelovat sestup terénu před frontou II-III fortu. Přední části této baterie byly vylámány, aby vytvořily eskarp a uvolnily průchod příjezdové cestě. Obsluha musela opustit fort, projít branou v této escarpě, použít schodiště, které, jak jsme viděli, bylo hájeno z budovy C, než dosáhla svých postavení. Krytá cesta, skládající se z pěchotního parapetu, korunuje kontreskarpu fortu. Tato cesta tvoří tři čepice, a to jednu na salientech II a III, stejně jako před vstupem do fortu. Přístup k příslušné baterii byl tak udržován v chráněném obvodu. To neplatilo pro druhou příslušnou baterii podobně umístěnou zády k prázdnotě, asi sto metrů dále na východ. K dopravení děl tam – zde jde o 120liberní děla (šest plánovaných) nebo 155liberní děla (dvě plánovaná) – bylo nutné proražení tunelu dlouhého dobrých padesát metrů. Šest plošin oddělených plnými traversami z místní skály se řadí proti Chartreuse. Tyto traversy mají u své paty výklenek pro bezpečnostní výstřely. Prachové bedny naopak nalezly nejistý úkryt v dutině vyhloubené na konci obslužné cesty, či dokonce v malém bočním výklenku upraveném v tunelu. Kontrast mezi vlhkou, stísněnou atmosférou tohoto tunelu a prostorem celého údolí Grésivaudan, který se návštěvníkovi při výstupu nabízí, stojí za cestu sám o sobě. Vraťme se k fortu. Zvedací most vstupu byl model s podsunovacím mechanismem. Po překročení malého nádvoří strážnice vede tunelová chodba do prvního nádvoří. V této chodbě, jak již bylo uvedeno, se otvírají dva sklady. První pro 73 800 kg prachu, druhý pro 592 700 nábojnic. Tato čísla jsou ta, která jsou uvedena na zmíněném technickém listu ženijního vojska. Tyto sklady, přiléhající, mají shodnou plochu, přibližně 60 m², což je na uvedenou tonáž prachu příliš málo. Podle našeho názoru byly tyto dva sklady nutné k umístění těchto 74 tun. Zbývá v tomto případě určit, kde byly uskladněny nábojnice, protože se nikdy neskladovaly prachy spolu se zápalnicemi, rozněcovači, roznětkami nebo zápalkami. Tyto dva sklady mají tři lampové niky ve stejné rovině, niky, jejichž horní část je polokruhově klenutá. Tento případ je spíše vzácný (Marre,…). Jsou umístěny dost vysoko, prakticky ve výšce počátku segmentového oblouku tvořícího klenbu. Jeden ze dvou skladů byl při restaurování fortu přeměněn na kapli. Tato tunelová chodba stejně jako ta oddělující dvě nádvoří podpírá rampou přístup k dělostřeleckému kavalíru. Ten se skládá ze střídání čtyř traversových úkrytů a dělostřeleckých plošin. Tyto traversy jsou všechny různé; dvě komunikují schodištěm s kasárnami. V jedné je schodiště v zadní části traversy, v druhé uprostřed. Třetí má dvě ramena a čtvrtá tři! Sklon kavalíru, spektakulárně a zcela pokrytý břidlicí, se bez jakékoli podesty spojuje s přiléhající escarpou. Ta není obložena, na rozdíl od kontreskarpy fronty II-III. Pod rampou mezi dvěma nádvořími se nacházela chlebová pec pro 350 dávek, která bohužel zmizela. Druhé nádvoří je vlevo ohraničeno impozantní třípatrovou budovou, přisazenou k masivu místní skály a mající na obou průčelích dřevěný obklad. Skládá se z mřížky mírně odstupňovaných prken. V této souvislosti nám Serge Pivot, jeden z pilířů místního sdružení, píše toto: Naši "staří", se svou inteligencí a tehdejšími technologiemi, a ženisté, ostatně "učená" zbraň, objevili ctnosti "vzduchové matrace" – srovnej dnešní dvojsklo –, a tak použili toto uspořádání na budově důstojníků, prominentní konstrukci, která plně přijímá ledové zimní a horké letní větry. Navíc máme v našich archivech stopu tohoto zvláštního doplňku k výškovému opevnění. Tak je zaznamenán rozdíl tepelného přenosu 3 až 4 stupně. Náš jediný malý problém je, že webová stránka sdružení http://www.fortsteynard.com/ ukazuje fotografii z roku 1903, kde toto zařízení chybí. Bylo odstraněno k obnově? Fort Saint-Eynard je jediný, který takové zařízení ukazuje. Obzvláště estetická a proporční jižní fasáda ukazuje tři řady po čtyřech oknech, která odpovídají stejnému počtu malých místností včetně důstojnických pokojů s nepřekonatelným výhledem na Grenoble. Za těmito místnostmi se nacházejí sklady potravin. Ty si zachovaly své impozantní hlavní trámy, které nesly podlahy samy přetížené potravinami. Tyto sklady jsou zcela obklopeny obslužnou chodbou se stejnou ventilační funkcí jako boční šachty lemující velkou většinu pracháren. Technický list ženijního vojska z roku 1880 uvádí 477 mužů a upřesňuje, že se jedná o vynucenou tedy maximální kapacitu, tedy dosažitelnou pouze za války. Zásoby měly posádce umožnit vydržet tři měsíce. Otázka pitné vody závisela výhradně na cisterně o objemu 350 m³ napájené dešťovou vodou. Důstojníci měli k dispozici záchod v západním nádvoří a vojáci latríny se čtyřmi místy ve výšce rampy mezi dvěma kasárnami. Tyto sanitární zařízení, z nichž zůstává pouze základna, byly umístěny převisle nad strmým srázem. Vraťme se k naší vícepatrové budově. Chodba v přízemí oddělující důstojnické pokoje od skladů potravin pokračuje galerií vytesanou ve skále, vpravo od níž je upravena cela. Tato galerie ústí na malou plošinu vedoucí k mříži před malým příkopem, kdysi překračovaným malým demontovatelným mostkem. Pokračuje-li se, pak se jde po stezce, která prochází pod příkopem fronty III-IV. Při dosažení úrovně kontreskarpy se přístupová šachta ke kaponiéře salientu III otvírá ve výšce asi 3 m, zatímco druhá mříž blokovala stezku. Tato strmá stezka umožňovala dosáhnout Grenoblu, ale také malého skalního skladu pečlivě zřízeného na protisvahu. Tento sklad má dvě paralelní galerie, z nichž každá si zachovala nikoli jednu, ale dvě původní mříže. Jsou umístěny asi dva metry od sebe, což tvoří vzduchovou komoru. Tyto galerie jsou relativně mělké. Jsou spojeny příčnou galerií, kde jsou upraveny dvě niky na světlice, pečlivě cementované niky. Na konci levé galerie nacházíme dvě malé nabíjecí dílny a pravá vede do prachárny před níž je vzduchová komora. Z lehkých konstrukcí (skladů prázdných projektilů) přisazených ke skále na plošině před galeriemi nic nezbylo. Vrátí-li se člověk zpět a vezme levou větev stezky, vede tato k čepici salientu III. Odbočka odbočuje vlevo a vede k malé zřícené chatrči, která nebyla ničím jiným než odloučenou optickou stanicí fortu. Ta měla být schopna komunikovat s fortem Mont Verdun v Lyonu, baterií Dormillouse na jih-jihovýchod a fortem Mont v Albertville. Fort utrpěl škody vyplývající z let opuštění a vandalismu. V 80. a 90. letech podnikl soukromá osoba, pan Gérald Kluczynski, jeho záchranu. Nebylo to snadné. Bylo nám vyprávěno, že vandalové dokonce přišli házed stavební stroje přes útes. Musel být přivolán obrovský ruský vrtulník, aby je vyzvedl několik set metrů níže na velmi strmé terase, za níž následoval druhý sráz... Nyní jsou to jen špatné vzpomínky. Zdivo bylo skvěle restaurováno, zařízeny výukové místnosti, včetně jedné s nádhernými modely fortů pevnosti. Důstojnické pokoje se staly tolika mikromuzei o životě na konci 19. století. Sklady potravin jsou rekonstruovány se zásobami a figurínami skladníků. Jedna místnost ukazuje etapy restaurace, dílo, za které pan Kluczynski obdržel cenu Asociace Vauban. Uvnitř těchto výjimečných míst přesto udělujeme naši přednost gratin dauphinois malé restaurace, která nyní vítá návštěvníky. Fort je otevřen veřejnosti, kromě zimy. Bude pochopeno, máme zde soubor, pro který musí každý nadšenec podniknout cestu. Opravdový fanatik může dokonce naplánovat celý den, ale v každém případě je tento fort jedním z těch, na která se člověk neopomene vracet.