Pouvant être présentée schématiquement telle un os dont les deux épiphyses sont séparées par le Creux Saint-Georges où se blottit le village de Saint-Mandrier-sur-Mer ; d'une longueur d'environ 4 km pour une largeur allant de 500 m à 2 200 m, la presqu'île de Saint-Mandrier protège de sa masse les petite rade de Toulon et celle des Vignettes tout en bordant au sud la grande rade. Ses points culminants sont ceux occupés par les batteries du Lazaret (106 m alt) pour sa partie ouest et par celles de la Croix des Signaux (122 m alt) pour sa partie orientale. Reliée au continent par les caprices de la mer dès la moitié du XVIIè siècle, l'île, devenue presqu'île, a toujours suscité l'intérêt des militaires. L'isthme la reliant à La Seyne-sur-Mer est réputé praticable à pied sec depuis 1657 ; les documents de l'époque indiquent que le comblement de la passe s'effectua naturellement en une trentaine d'années à peine. En 1669, Louis XIV et Colbert y fondèrent l'infirmerie royale conçue par le chevalier de Clerville et Vauban évoque, dès 1679, les batteries de la Vieille, de Saint-Georges et de la Croix des Signaux¹. C'est en 1695 qu'une série de batteries est édifiée en périphérie de la presqu'île. Elles sont projetées puis construites dans la hâte, pour faire face à une croisière anglaise qui finira par faire route vers l'Espagne. Ainsi, la presqu'île fut très tôt fortifiée mais c'est au lendemain du siège de 1793, lequel avait marqué profondément les esprits² , qu'il fut reconnu de première nécessité de mettre à l'abri d'une insulte le port et son arsenal. Ainsi, dès le début du XIXè siècle, forts et batteries vont essaimer, protégeant chaque plage un tant soit peu susceptible de voir l'ennemi débarquer et être armés de pièces dont la portée –et la multiplicité- pouvait désormais empêcher une flotte ennemie de se risquer impunément dans la grande rade. Le programme de 1811 n'eut pas le temps d'être mené à son terme et ne fut guère concrétisé à Saint-Mandrier que par la tour n° 1 édifiée comme réduit de la batterie de la Carraque. Disposée près du rivage face à l'entrée de la grande rade, cette batterie formidable devait aligner 100 bouches à feu, nombre ensuite ramené à cinquante, ce qui en faisait, vis-à-vis de son homologue de la croupe Lamalgue, la position la plus forte de la rade. La tour « modèle » de la Carraque (aujourd'hui dénommée de la Croix des signaux³) est l'unique exemplaire construit en Méditerranée française, dans le cadre d'un programme qui en projetait 54. Vint ensuite la Commission mixte d'armement des côtes de la Corse et des îles. Cette Commission spéciale fut chargée, dès 1841, de repenser la question de fond en comble. Se basant sur les travaux de 1811, mais en intégrant des facteurs aussi nouveaux qu'essentiels tels la rayure de l'âme des canons accroissant leurs précision et portée, ainsi que de l'apparition de l'hélice et de la propulsion à vapeur des bateaux, elle développa trois tours et trois corps de garde dits du modèle 1846. Pour faire simple, la différence entre tours et corps de garde réside en un plan quasiment carré pour les premières et rectangulaire pour les second ; deux niveaux de locaux et magasins pour les premières et un seul pour les seconds. Enfin pour décider de l'implantation d'une tour ou d'un corps de garde, il convient de se reporter à la page 87 du “Mémoire sur la défense des frontières maritimes de la France“, publié par le Ministère de la Guerre en 1848⁴ où l'on peut lire : Ces six types sont divisés en deux classes ; chaque classe en trois numéros de capacité. Dans la première classe sont compris les réduits de batteries qui, vu leur isolement ou leur importance peuvent être attaqués avec du canon ; dans la deuxième classe sont compris les réduits des batteries moins isolées ou moins importantes, qui n'ont pas à redouter le canon et les efforts persévérants de l'ennemi. Les tours ont l'inconvénient d'un prix de revient plus conséquent, 53 000 francs pour une tour n° 1 et 34 000 pour un corps de garde n° 1 et, si elles sont encore nombreuses sur le littoral méditerranéen⁵, elles constituent l'exception sur le littoral atlantique. Comme en 1811, il convenait de servir de l'artillerie contre les navires et de se défendre contre les éventuelles troupes débarquées, puis, lorsque la pression ennemie serait devenue trop grande, de se réfugier dans le réduit et y résister jusqu'à l'arrivée des secours. C'est pourquoi tous ces organes standardisés disposent de créneaux défensifs, d'un pont-levis, d'une citerne, de magasins aux vivres et à poudre ainsi que de la capacité de loger tout le personnel de la batterie. Des pièces d'artillerie de moindre calibre pouvaient opérer depuis la terrasse sommitale et deux niveaux de meurtrières pour feux de mousqueterie servaient à interdire les approches sur 360°. Il serait injuste de ne pas mentionner que cette Commission de 1846 s'ingénia à remédier à l'anarchie régnant dans l'artillerie en limitant considérablement le nombre de calibres à servir⁶. Chose paraissant insolite aujourd'hui, autant que faire se pouvait, il était préconisé d'établir les batteries à une quinzaine de mètres d'altitude, cote optimale pour la pratique du tir à ricochets. Pour l'anecdote, des expériences avaient en effet démontré que sur 180 boulets tirés de plein fouet avec le canon de 30⁷ sur un navire distant de 1 800 mètres, aucun n'avait atteint son but, alors que sur un même nombre de projectiles tirés par ricochet, 36 avaient touché le but. Deux de ces tours furent édifiées en presqu'île de Saint-Mandrier où celle de la Coudoulière peut, aujourd'hui encore, être approchée librement, tandis que le réduit faisant l'objet du présent texte est doublement interdite d'accès, tout comme celle de la Carraque (tour n° 3). En effet, le corps de garde Mle 1846 n° 3 modifié (c'est-à-dire adapté à des conditions d'armement et d'effectifs différant des normes ; ici en l'occurrence pour 25 hommes desquels 5 étaient prévus pour le service du mortier) constituant le réduit de la batterie de Mord'huy se situe dans le périmètre protégé des installations du fameux Commando Hubert, lui-même inclus dans celui du Centre d'Instruction Navale. Située à l'extrémité est de la presqu'île, la batterie du Mord'huy avait pour mission de défendre l'entrée de la grande rade en croisant ses feux avec les batteries de Carqueiranne. Le corps de garde ne comprend aucune année d'édification au fronton de sa porte mais si l'on se réfère aux rapports d'avancement du programme de réalisation des batteries, sa construction est comprise entre 1859 (année de la prise en considération dans l'effectif des servants de mortiers) et 1862. Seules des mesures prises sur place pourraient nous indiquer s'il s'agit d'un modèle renforcé ou non. Il se situe à l'altitude, nous l'avons vu, idéale, de 15 mètres. Initialement, sa crête d'artillerie se développait largement de part et d'autre du réduit, la partie sud comprenant une traverse pleine. Ce réduit était défilé aux vues du large en étant littéralement enfoncé dans le terrain d'où émergeait aux vues sa seule terrasse sommitale. Dès après le désastreux conflit franco-allemand de 1870-1871, la défense des côtes fut à nouveau repensée. En dépit de tâtonnements qui verront, après l'adoption du système de Bange en 1876⁸, à nouveau les batteries être multipliées, l'heure était à l'écrémage. Très vite de nombreuses batteries furent proposées au déclassement et celle de Mord'huy n'y échappa point. Ainsi, la commission de défense des côtes le fit-elle en date du 16 décembre 1874, statut de déclassement confirmé le 3 décembre 1888. Entre ces deux dates, elle conserva une partie de son armement qui était alors de deux canons de 30⁹ et d'un mortier à plaque de 32 c. En clair, elle avait déjà perdu deux des canons de 30 de sa dotation initiale. Au premier octobre 1877, la batterie abritait 312 coups pour les canons, dont 40 chargés et 12 boîtes à mitraille ainsi que 100 bombes vides pour le mortier. Leur service devait être assuré par 6 canonniers exercés et 13 auxiliaires, personnel fourni par la première batterie du 19e régiment d'artillerie en garnison à Toulon et par la première batterie du 15e R.A.T.¹⁰ se mobilisant à Toulon également. Le plan de 1877 mentionne des canons de 30. Hélas, les modifications du tube de c 30 Mle 1820 sont parfois doublement désignées. Par exemple, le tube de c 30 Mle 1820-40 (fretté et à chargement par la bouche) est-il parfois désigné canon de 16 cent. Mle 1820-40 avec ou sans la précision rayé et non fretté ou rayé et fretté. Ceci pour écrire qu'un canon de 16 cent. Mle 1858-60 peut, si on ne le précise pas dans le texte, être soit à chargement par la bouche soit par la culasse. Dès lors, la seule indication sur le plan de la présence de canons de 30 est-elle trop succincte pour que nous soyons à même d'en déterminer le modèle précis, même si la probabilité tend vers des pièces de 16 c Mle 1858-60 à chargement par la culasse. Quoi qu'il en soit, au moment de sa construction, la batterie de Mord'huy trouva l'artillerie en pleine évolution majeure si bien que, son ciment à peine sec, survînt la puissance de feu des nouveaux tubes de 19 c et 24 c qui, installés à Carqueiranne, à Cépet et à la Croix des Signaux, eurent tôt fait de la suppléer avec, de surcroît, de meilleurs champs de tir. Bien que nos sources demeurent muettes sur cette période, il y a fort à parier que, le déclassement entériné, la batterie demeura en l'état, avec ou sans armement jusqu'à l'aube du XXe siècle. S'il ne fut pas question de la réarmer, elle allait néanmoins reprendre du service dans le cadre du plan d'éclairage du front de mer de Toulon. Pour ce faire, le corps de garde modèle allait subir quelques aménagements. Sa terrasse, devenue inutile, fut arasée de sorte que, depuis le large, l'édifice soit totalement invisible. Sur son flanc droit, on accola une citerne d'eau pour la production de vapeur du moteur faisant tourner la génératrice. Moteur et génératrice prirent place dans un petit bâtiment jouxté d'un atelier et d'un magasin au charbon presque en face de l'entrée de la tour. La présence de ce magasin au charbon nous indique, sans grande possibilité d'erreur, que la force motrice de la dynamo ou génératrice était produite par une machine à vapeur incluant une chaudière dont le combustible était ce charbon. Deux modèles sont repris dans le “Recueil de renseignements sur les appareils photoélectriques en service sur le littoral“¹¹, à savoir un de marque Chaligny et un second de marque Weyher & Richmond. Les socles ayant supporté la machinerie ayant disparu, et faute de précision dans les archives qu'il nous a été donné de consulter, nous sommes dans l'incapacité de définir quelle fut la machine à vapeur installé ici. Par souci documentaire, nous livrons plus loin au lecteur les croquis des deux modèles en question, croquis publiés respectivement en pages 5, 6, 9 et 10 du travail du capitaine MERCIER. La partie gauche de la première chambrée du réduit fut transformée en abri de jour pour le projecteur. Pour ce faire, creusa pour abaisser le sol du rez-de-chaussée d'un bon mètre afin de faire coïncider le niveau de l'abri de jour avec les rails de la voie ferrée menant à l'abri de combat. Cette voie ferrée emprunte une tranchée rectiligne, longue d'une vingtaine de mètres, au terme de laquelle s'amorce un coude à droite de façon à aborder l'ancien parapet de tir perpendiculairement. Ce parapet de tir sert de couverture protectrice au tunnel menant à l'abri de combat. L'entrée de ce tunnel long d'une dizaine de mètres est surmontée de la date 1904-1905. L'abri de combat se singularise des dizaines d'autres garnissant le littoral de la métropole par sa visière faite de plaques de blindages¹² au lieu de béton. À notre connaissance, cette disposition, à savoir, abri de jour dans le vieux réduit, chemin de roulement entre l'abri de jour et l'abri de combat en tranchée et visière de l'abri de combat en plaques de blindage, n'a pas d'égale ailleurs. Le poste de commandement quant à lui se situait plus au sud, coiffant la partie méridionale de l'ancien parapet. Nous devons humblement avouer qu'au moment où nous étions sur place, nous l'ignorions et n'avons pas été fureter dans l'épais taillis marquant son emplacement approximatif. Malgré cela, nous doutons qu'il ait pu nous échapper vu que nous avons gagné les dessus du parapet quasiment à son emplacement, nous ne voyons cependant pas pourquoi on se serait évertué à le faire disparaître. Bref, comme toujours, une seconde visite s'impose. Voyons maintenant en quoi consistait le réduit : plan type, d'un corps de garde Mle 1846 n° 3, modélisé par Jean PUELINCKX et annoté pour coller à la réalité d'aujourd'hui. Les fenêtres sous lesquelles s'alignaient les créneaux de tir sont devenues de grandes baies vitrées laissant entrer la lumière. Par contre, les murs présentent encore des crochets servant aux hamacs de la troupe. Le corps de garde n'a plus été entretenu depuis des décennies et les pins la dissimulent pour partie aux vues. Nous voyons dans les photos ci-dessus son entrée et la partie en vis-à-vis de l'abri de jour du projecteur, partie dévolue au logement et toujours pourvue de ses crochets à hamacs. Le flanc gauche du réduit est percé pour livrer passage à la voie métrique (enfouie sous la litière des aiguilles de sapins) ; intérieur de l'abri de jour du projecteur et vue de la tranchée vers l'abri de combat, tranchée revêtue d'une grossière maçonnerie de moellons. Sur le plan ci-dessous, la citerne extérieure n'est pas figurée mais on localise parfaitement les éléments constitutifs de ce qui n'est plus désormais la batterie mais bien le poste photoélectrique de Mord'huy. On voit que seule la partie nord de l'ancien parapet d'artillerie a été maintenue, tandis que la partie sud, traverse incluse, n'a plus que de vagues contours. De l'usine, ne subsiste plus que le mur nord. Hélas, les socles de la machinerie ne sont plus présents. Peut-être qu'en donnant un bon coup de balais en retrouverait-on les bases ce qui permettrait de définir le modèle de la machine à vapeur. Notons que l'usine ne fut pas, comme souvent, protégée par une dalle de ciel bétonnée. Venons-en à l'abri de combat. L'accès au poste de combat a été muré. Nous devons noter l'appareillage soigneux en opus incertum alors que, d'ordinaire, on a affaire à du béton. La pierre des dates est probablement arrivée sans les chiffres définissant l'année, lesquels ont été frappés lors de ou après la pose de la pierre. Paradoxalement, parce que nous étions du "bon" côté de la clôture, nous n'avons pu approcher la visière mais la vue ci-contre permet de constater qu'elle est toujours bien là avec son blindage. Si nous n'avons pu visiter l'intérieur du poste de combat, la vue ci-dessous, illustrant celui de la casemate projecteur du fort de Frouard (Nancy) peut donner une bonne idée de ce à quoi nous aurions du nous attendre. Il est temps d'évoquer les matériels. Le tableau ci-dessous, toujours tiré du travail du capitaine MERCIER (op. cit.) nous informe sur les matériels en service dans les postes photoélectriques. Pour ce qui est de Mord'huy, il ne faut tenir compte que des moteurs à vapeur. Si l'on devait faire un bilan des équipements subsistants aujourd'hui, il serait plutôt maigre. Sous réserve de nouvelle trouvaille, il ne subsiste aucun moteur à vapeur. Deux moteurs à pétrole existent encore, un Sautter-Harlé (à confirmer – plaque de fabriquant disparue) à la batterie de Porticcio (Ajaccio – terrain militaire) et un Niel à la pointe du Timon à Bonifacio (site ouvert au public à la bonne saison) où des morceaux de la dynamo traînent encore au sol. Pour ce qui est des projecteurs, aucun Bréguet et deux Sautter-Harlé nous sont connus, tous deux de 90 cm de diamètre. Le premier se trouve devant un musée militaire dans l'île de Ténériffe (n° de fabrication 2930) et le second dans une collection privée à Ajaccio (n° de fabrication 2437). Un de ces deux moteurs à vapeur équipait le poste photoélectrique de Mord'huy. L'histoire du site ne s'arrête pas là. Une dépêche ministérielle du 21 juillet 1906 recommande : "Il sera créé sur la ligne Mord'huy – Pointe de Carqueiranne une zone de barrage comportant sur chaque rive deux feux soit que l'un soit fixe et l'autre chercheur, soit que le rôle de fixe et de chercheur soit joué alternativement par l'un et l'autre dans la moitié du secteur à explorer. À Mord'huy les deux feux seront : -le feu de 1,50 existant (section extérieure) -un feu de 0.90 dont l'emplacement est à déterminer¹³." Comme toujours, propositions et contre-propositions rendent le cours des choses malaisé à suivre, mais Bernard Cros a déniché au S.H.D. (Service Historique de la Défense) de Toulon, le projet –supposé définitif– de création de ce second feu, lequel fut envoyé par l'ingénieur des travaux hydrauliques au ministre de la Marine avec demande d'approbation et d'allocation de 19 000 francs de crédit au chapitre des travaux neufs de l'exercice 1911 et ce, en date du 8 octobre 1910. Ce projet préconisait d'établir le second feu une quinzaine de mètres à la gauche de celui existant, à peu près à la même cote. Les abris de combat des deux feux seraient reliés sur leurs arrières par une galerie bétonnée laquelle servirait dorénavant d'abri de jour pour les deux projecteurs. Il est en effet souligné que, de la sorte, on supprimerait la sujétion de remiser chaque jour le projecteur dans le réduit, opération longue et pénible par suite de la déclivité du terrain et de la résistance de la courbe qui précède le tunnel¹⁴. La voie métrique serait dès lors pourvue de deux plaques tournantes. Le poste de commande serait conservé tandis que de la place serait ménagée, par extension du bâtiment abritant le premier moteur, pour un second moteur. Vu la prévision de la construction d'un second hangar à charbon, d'une contenance de cinquante tonnes, ce second moteur serait aussi d'un modèle à vapeur. Une réserve d'eau supplémentaire, le long de la façade nord de la salle des machines est prévue sous la forme de sept caisses disposées sur des socles de maçonneries communiquant entre-elles par un tube collecteur en fer et distribuant l'eau en charge dans la bâche d'alimentation du nouveau moteur. Le caniveau parcouru par les câbles électriques de l'usine au poste de combat du projecteur et au poste de commande devra être reconstruit sur toute sa longueur, augmentée de la portion joignant le second poste de combat. Si la suite de cette histoire repose toujours au sein des archives, il ne fait pas de doute qu'aucun commencement de réalisation n'est détectable in situ. La première guerre mondiale fut probablement le frein définitif qui rangea ce projet au rayon des bonnes intentions vouées à l'oubli. Pas plus la période entre les deux guerres mondiales que l'occupation allemande de la seconde n'ont laissé ici de trace. Tout au plus décèle-t-on péniblement au fronton du réduit l'inscription très effacée "CORPS AMPHIBIE MARINE …O…BIERE". Certaines des lettres de cette inscription montrent des traces de la peinture bleue caractéristique de celle utilisée par la Marine française dans l'Entre-deux-guerres, mais qui peut tout aussi bien avoir été utilisée après 1945. Peut-être faut-il y voir le témoin de l'occupation du réduit par le commando Hubert qui, bien que créé en décembre 1947, occupe les lieux depuis 1965.
____________
^1.   In Marius AUTRAN, "Images de la vie seynoise d'antan", tome VI, 1997 ; www.site-marius-autran.com
^2.   Appelée par la population toulonnaise excédée par la Convention, la flotte anglo-espagnole de l'amiral Samuel Hood entra à Toulon en mai 1793 d'où elle fut chassée en décembre de la même année par le général Dugommier alors à la tête de l'armée d'Italie. La ville fut incendiée et mise au pas. Châtiment suprême, le 24 décembre 1793 (4 nivôse de l'An II) la Convention vota un décret selon lequel le nom infâme de Toulon est supprimé. Cette commune portera désormais le nom de Port-la-Montagne.
^3.   Toujours existante aujourd'hui, quoique modifiée, cernée par une enceinte et jouxtée d'un sémaphore.
^4.   Ministère de la Guerre,"Mémoire sur la Défense des frontières maritimes de la France", Imprimerie Nationale, Paris, 1848. Téléchargeable gratuitement sur Google books.
^5.   À voir absolument, la tour n°2 de la pointe Nègre en baie de Sanary, superbement restaurée et ouverte au public.
^6.  À titre indicatif, en 1840, 14 pièces sont en service au fort Sainte-Marguerite à Toulon. Elles sont de 14 calibres différents, coiffent 9 affûts différents et nécessitent 9 approvisionnements différents !
^7.   La source ne mentionne pas s'il s'agit du modèle 1820 à âme lisse ou 1820-40 à âme rayée.
^8.   Le système de Bange ne se limite pas aux calibres 80, 90 et 155 mm Mles 1877 ainsi que 120 mm Mle 1878 ; au contraire, les côtes seront largement pourvues de tubes de 19 et 24 c respectivement Mles 1875/76 et 1876 donc conçus avant les premiers cités. Le canon de 16 c Mle 1858-60, découlant du canon de 30 fut équipé d'une culasse Treuille de Beaulieu, système que l'on retrouvera sur d'autre calibres, jusqu'au 32 c Mle 1870.
^9.   Lire "30 livres de balles", soit le poids du projectile en livres, ce qui donnait un diamètre de 164,7 mm.
^10. Régiment d'Artillerie Territoriale.
^11. Travail rédigé par le capitaine MERCIER, membre de la commission d'études pratiques d'artillerie de côte, 1902. Document coll. VAUBOURG Cédric et Julie.
^13. Ce projecteur de 0,90 m ne serait autre que celui de la pointe du Rascas (cap Cépet), quelques centaines de mètres à peine plus au sud, dont le poste venait d'être déclassé. Reste à savoir à qui incombait dès lors les missions de recherche et d'éclairage d'objectifs au profit des batteries de Cépet.
^14. Page 3 second alinéa du rapport de l'agent technique principal, daté du 07 octobre 1910.

Festung von Toulon, Nord-Nord-Ost der Stadt. Als schematischer Knochen dargestellt, dessen zwei Epiphysen durch die Creux Saint-Georges getrennt sind, in der sich das Dorf Saint-Mandrier-sur-Mer kuschelt; mit einer Länge von etwa 4 km bei einer Breite von 500 m bis 2 200 m schützt die Halbinsel Saint-Mandrier mit ihrer Masse die kleine Reede von Toulon und die der Vignettes, während sie im Süden an die große Reede grenzt. Ihre höchsten Punkte sind die von den Batterien des Lazaret (106 M/ü M.) für ihren westlichen Teil und die der Croix des Signaux (122 M/ü M.) für ihren östlichen Teil besetzten. Seit der Mitte des 17. Jahrhunderts durch Launen des Meeres mit dem Festland verbunden, hat die Insel, die zur Halbinsel wurde, immer das Interesse des Militärs geweckt. Die Landzunge, die sie mit La Seyne-sur-Mer verbindet, gilt seit 1657 als trockenen Fußes passierbar; zeitgenössische Dokumente weisen darauf hin, dass die Verfüllung der Passage sich natürlich in kaum dreißig Jahren vollzog. 1669 gründeten Ludwig XIV. und Colbert dort die königliche Krankenstation, entworfen vom Chevalier de Clerville, und Vauban erwähnt bereits 1679 die Batterien der Vieille, de Saint-Georges und de la Croix des Signaux¹. 1695 wurde eine Reihe von Batterien am Rand der Halbinsel erbaut. Sie wurden geplant und dann in Eile gebaut, um einer englischen Kreuzfahrt zu begegnen, die schließlich nach Spanien segeln würde. So war die Halbinsel sehr früh befestigt, aber es war nach der Belagerung von 1793, die die Gemüter tief geprägt hatte², dass es als erste Notwendigkeit anerkannt wurde, den Hafen und sein Arsenal vor einer Beleidigung zu schützen. So wurden zu Beginn des 19. Jahrhunderts Forts und Batterien sich vermehren, jeden Strand schützend, der auch nur einigermaßen geeignet schien, den Feind landen zu sehen, und mit Geschützen bewaffnet, deren Reichweite – und Vielfalt – fortan einer feindlichen Flotte verbot, sich ungestraft in die große Reede zu wagen. Das Programm von 1811 hatte keine Zeit, zu Ende geführt zu werden, und wurde in Saint-Mandrier kaum verwirklicht, außer durch den Turm Nr. 1, erbaut als Reduit der Batterie der Carraque. Nahe dem Ufer gegenüber dem Eingang der großen Reede aufgestellt, sollte diese formidable Batterie 100 Feuermündungen aufreihen, eine Zahl später auf fünfzig reduziert, was sie, gegenüber ihrem Gegenstück auf der Croupe Lamalgue, zur stärksten Position der Reede machte. Der "Modell"-Turm der Carraque (heute als Croix des Signaux³ bezeichnet) ist das einzige Exemplar, das im französischen Mittelmeer im Rahmen eines Programms, das 54 vorsah, gebaut wurde. Danach kam die Gemischte Kommission für die Bewaffnung der Küsten Korsikas und der Inseln. Diese Sonderkommission wurde ab 1841 beauftragt, die Frage von Grund auf neu zu überdenken. Basierend auf den Arbeiten von 1811, aber ebenso neue wie wesentliche Faktoren integrierend, wie die Züge der Kanonenseelen, die deren Präzision und Reichweite erhöhten, sowie das Aufkommen der Schraube und des Dampfantriebs von Booten, entwickelte sie drei Türme und drei Wachhäuser, sogenanntes Modell 1846. Um es einfach zu machen, der Unterschied zwischen Türmen und Wachhäusern liegt in einem quasi quadratischen Grundriss für die ersteren und rechteckigen für die zweiten; zwei Ebenen von Räumen und Magazinen für die ersteren und nur eine für die zweiten. Schließlich, um über die Platzierung eines Turms oder eines Wachhauses zu entscheiden, sollte man auf Seite 87 der „Denkschrift über die Verteidigung der Meeresgrenzen Frankreichs“ verweisen, veröffentlicht vom Kriegsministerium 1848⁴, wo man lesen kann: Diese sechs Typen sind in zwei Klassen unterteilt; jede Klasse in drei Kapazitätsnummern. In der ersten Klasse sind die Reduits von Batterien enthalten, die, aufgrund ihrer Isolation oder ihrer Bedeutung, mit Kanonen angegriffen werden können; in der zweiten Klasse sind die Reduits der weniger isolierten oder weniger wichtigen Batterien enthalten, die keine Kanonen und die beharrlichen Anstrengungen des Feindes zu fürchten haben. Die Türme haben den Nachteil eines höheren Anschaffungspreises, 53.000 Franken für einen Turm Nr. 1 und 34.000 für ein Wachhaus Nr. 1, und obwohl sie an der Mittelmeerküste noch zahlreich sind⁵, bilden sie an der Atlantikküste die Ausnahme. Wie 1811 galt es, die Artillerie gegen Schiffe einzusetzen und sich gegen eventuelle gelandete Truppen zu verteidigen, dann, wenn der feindliche Druck zu groß geworden war, im Reduit Zuflucht zu suchen und dort bis zum Eintreffen von Verstärkung zu widerstehen. Deshalb verfügen alle diese standardisierten Organe über defensive Schießscharten, eine Zugbrücke, eine Zisterne, Vorrats- und Pulvermagazine sowie die Fähigkeit, das gesamte Personal der Batterie unterzubringen. Artilleriegeschütze geringeren Kalibers konnten von der obersten Terrasse aus operieren und zwei Ebenen von Gewehrscharten für Gewehrfeuer dienten dazu, die Annäherungen auf 360° zu sperren. Es wäre ungerecht, nicht zu erwähnen, dass diese Kommission von 1846 sich bemühte, der in der Artillerie herrschenden Anarchie abzuhelfen, indem sie die Anzahl der zu bedienenden Kaliber erheblich begrenzte⁶. Heute seltsam erscheinend, wurde, so weit wie möglich, empfohlen, die Batterien auf etwa fünfzehn Metern Höhe einzurichten, optimale Höhe für die Praxis des Rikoschettschusses. Anekdotisch hinweisend, hatten Experimente tatsächlich gezeigt, dass von 180 Vollkugeln, die mit voller Wucht mit der Kanone 30⁷ auf ein 1.800 Meter entferntes Schiff abgefeuert, keine ihr Ziel erreicht hatte, während bei derselben Anzahl von Geschossen, die im Rikoschettschuss abgefeuert wurden, 36 das Ziel trafen. Zwei dieser Türme wurden auf der Halbinsel Saint-Mandrier erbaut, wo der der Coudoulière noch heute frei zugänglich ist, während der Reduit, der Gegenstand dieses Textes ist, ebenso wie der der Carraque (Turm Nr. 3) doppelt zugangsverboten ist. Tatsächlich befindet sich das modifizierte Wachhaus Mle 1846 Nr. 3 (d.h. angepasst an Bedingungen der Bewaffnung und Personalstärke, die von den Normen abweichen; hier konkret für 25 Mann, von denen 5 für den Dienst des Mörsers vorgesehen waren), das das Reduit der Batterie von Mord'huy bildet, im geschützten Perimeter der Anlagen des berühmten Commando Hubert, selbst enthalten in dem des Centre d'Instruction Navale. An der Ostspitze der Halbinsel gelegen, hatte die Batterie von Mord'huy die Aufgabe, den Eingang der großen Reede zu verteidigen, indem sie ihr Feuer mit den Batterien von Carqueiranne kreuzte. Das Wachhaus trägt kein Baujahr über seinem Torbogen, aber wenn man sich auf die Fortschrittsberichte des Batteriebauprogramms bezieht, wird sein Bau zwischen 1859 (Jahr der Berücksichtigung von Mörserbedienungen in der Personalstärke) und 1862 angesetzt. Nur vor Ort genommene Messungen könnten uns anzeigen, ob es sich um ein verstärktes Modell handelt oder nicht. Es befindet sich, wie wir gesehen haben, auf der idealen Höhe von 15 Metern. Ursprünglich entwickelte sich seine Artilleriebrust weit beidseits des Reduits, wobei der südliche Teil eine volle Traverse umfasste. Dieses Reduit war vor Blicken von der See gedeckt, buchstäblich in den Boden versenkt, aus dem nur seine oberste Terrasse sichtbar emporragte. Gleich nach dem desaströsen deutsch-französischen Konflikt von 1870-1871 wurde die Küstenverteidigung neu überdacht. Trotz eines Herumtastens, das nach der Einführung des Bange-Systems 1876⁸ wieder eine Vermehrung der Batterien sehen wird, war die Zeit des Ausmistens gekommen. Sehr schnell wurden viele Batterien zur Außerdienststellung vorgeschlagen und die von Mord'huy entging dem nicht. So tat es die Kommission für Küstenverteidigung am 16. Dezember 1874, Außerdienststellungsstatus bestätigt am 3. Dezember 1888. Zwischen diesen beiden Daten behielt sie einen Teil ihrer Bewaffnung, die damals aus zwei Kanonen 30⁹ und einem Plattenmörser 32 c bestand. Klar gesagt, hatte sie bereits zwei der Kanonen 30 ihrer ursprünglichen Ausstattung verloren. Zum 1. Oktober 1877 beherbergte die Batterie 312 Schuss für die Kanonen, davon 40 geladen und 12 Kartätschen sowie 100 leere Bomben für den Mörser. Ihr Dienst sollte von 6 geübten Kanonieren und 13 Hilfskräften sichergestellt werden, Personal gestellt von der ersten Batterie des 19. Artillerieregiments in Garnison in Toulon und von der ersten Batterie des 15. R.A.T.¹⁰, die sich ebenfalls in Toulon mobilisierte. Der Plan von 1877 erwähnt Kanonen 30. Leider werden die Modifikationen des Rohrs c 30 Mle 1820 manchmal doppelt bezeichnet. Zum Beispiel wird das Rohr c 30 Mle 1820-40 (bereift und mit Mündungsladung) manchmal als Kanone 16 cm Mle 1820-40 mit oder ohne die Präzisierung gezogen und nicht bereift oder gezogen und bereift bezeichnet. Dies, um zu schreiben, dass eine Kanone 16 cm Mle 1858-60, wenn man es im Text nicht präzisiert, entweder mit Mündungs- oder mit Verschlussladung sein kann. Daher ist der alleinige Hinweis auf dem Plan auf die Anwesenheit von Kanonen 30 zu knapp, als dass wir in der Lage wären, ihr genaues Modell zu bestimmen, auch wenn die Wahrscheinlichkeit zu Geschützen 16 c Mle 1858-60 mit Verschlussladung tendiert. Wie dem auch sei, zum Zeitpunkt ihres Baus fand die Batterie von Mord'huy die Artillerie in voller majorer Entwicklung, so dass, kaum ihr Zement trocken, die Feuerkraft der neuen Rohre 19 c und 24 c aufkam, die, installiert in Carqueiranne, in Cépet und an der Croix des Signaux, sie bald ersetzten, dazu mit besseren Schussfeldern. Obwohl unsere Quellen über diese Periode schweigen, ist stark zu vermuten, dass, die Außerdienststellung besiegelt, die Batterie im Zustand blieb, mit oder ohne Bewaffnung bis zur Morgendämmerung des 20. Jahrhunderts. Wenn es nicht darum ging, sie neu zu bewaffnen, sollte sie dennoch wieder in Dienst gestellt werden im Rahmen des Plans zur Beleuchtung der Touloner Wasserfront. Dazu sollte das Modell-Wachhaus einige Anpassungen erfahren. Seine Terrasse, nutzlos geworden, wurde abgetragen, so dass das Bauwerk von der See her völlig unsichtbar war. An seiner rechten Flanke fügte man einen Wassertank für die Dampferzeugung des Motors hinzu, der den Generator antrieb. Motor und Generator fanden Platz in einem kleinen Gebäude, fast gegenüber dem Turmeingang, mit einer angrenzenden Werkstatt und einem Kohlenlager. Die Anwesenheit dieses Kohlenlagers weist uns, ohne große Fehlermöglichkeit, darauf hin, dass die Antriebskraft des Dynamos oder Generators durch eine Dampfmaschine erzeugt wurde, die einen Kessel einschloss, dessen Brennstoff diese Kohle war. Zwei Modelle sind im „Sammlung von Auskünften über die im Küstendienst befindlichen fotoelektrischen Apparate“¹¹ aufgeführt, nämlich eines der Marke Chaligny und ein zweites der Marke Weyher & Richmond. Da die Sockel, die die Maschinerie trugen, verschwunden sind und es an Präzision in den Archiven, die wir einsehen durften, mangelt, sind wir außerstande zu definieren, welche Dampfmaschine hier installiert war. Aus dokumentarischem Interesse liefern wir dem Leser weiter unten die Skizzen der beiden fraglichen Modelle, Skizzen veröffentlicht jeweils auf Seiten 5, 6, 9 und 10 der Arbeit von Hauptmann . Der linke Teil der ersten Stube des Reduits wurde in einen Tagesunterstand für den Scheinwerfer umgewandelt. Dazu grub man, um den Boden des Erdgeschosses um gut einen Meter abzusenken, um das Niveau des Tagesunterstands mit den Schienen der Eisenbahnlinie, die zum Gefechtsunterstand führte, in Einklang zu bringen. Diese Eisenbahnlinie nutzt einen geradlinigen Graben, etwa zwanzig Meter lang, an dessen Ende sich eine Rechtskurve anschließt, um den alten Schusswall senkrecht anzufahren. Dieser Schusswall dient als schützende Abdeckung des Tunnels, der zum Gefechtsunterstand führt. Der Eingang dieses etwa zehn Meter langen Tunnels ist von der Jahreszahl 1904-1905 überwölbt. Der Gefechtsunterstand unterscheidet sich von Dutzenden anderen, die die Küste des Mutterlands säumen, durch seine aus Panzerplatten¹² statt Beton gefertigte Visier. Unseres Wissens hat diese Anordnung, nämlich Tagesunterstand im alten Reduit, Laufweg zwischen Tages- und Gefechtsunterstand im Graben und Visier des Gefechtsunterstands in Panzerplatten, kein Gegenstück anderswo. Der Kommandoposten seinerseits befand sich weiter südlich, die südliche Partie des alten Walls krönend. Wir müssen demütig gestehen, dass wir, als wir vor Ort waren, es nicht wussten und nicht im dichten Gebüsch, das seine ungefähre Lage markiert, herumstöberten. Trotzdem bezweifeln wir, dass er uns hätte entgehen können, da wir fast an seiner Stelle die Oberseite des Walls erreichten, wir sehen jedoch nicht, warum man sich hätte abmühen sollen, ihn verschwinden zu lassen. Kurz, wie immer, ist ein zweiter Besuch fällig. Sehen wir nun, woraus das Reduit bestand: Typenplan eines Wachhauses Mle 1846 Nr. 3, modelliert von Jean PUELINCKX und annotiert, um der heutigen Realität zu entsprechen. Die Fenster, unter denen sich die Schießscharten reihten, sind zu großen verglasten Öffnungen geworden, die Licht hereinlassen. Dagegen weisen die Wände noch Haken für die Hängematten der Truppe auf. Das Wachhaus ist seit Jahrzehnten nicht mehr instand gehalten und Kiefern verbergen es teilweise vor Blicken. Wir sehen auf den obigen Fotos seinen Eingang und den Teil gegenüber dem Tagesunterstand des Scheinwerfers, Teil, der der Unterkunft gewidmet ist und immer noch mit seinen Hängemattenhaken versehen ist. Die linke Flanke des Reduits ist durchbrochen, um der Meterspur Bahn zu geben (begraben unter der Streu der Kiefernnadeln); Innenansicht des Tagesunterstands des Scheinwerfers und Blick auf den Graben zum Gefechtsunterstand, Graben, der mit einem groben Bruchsteinmauerwerk verkleidet ist. Auf dem untenstehenden Plan ist der externe Wassertank nicht dargestellt, aber man lokalisiert perfekt die Bestandteile dessen, was fortan nicht mehr die Batterie, sondern der fotoelektrische Posten von Mord'huy ist. Man sieht, dass nur der nördliche Teil der alten Artilleriebrust beibehalten wurde, während der südliche Teil, Traverse eingeschlossen, nur noch vage Konturen hat. Von der Fabrik bleibt nur die Nordmauer übrig. Leider sind die Sockel der Maschinerie nicht mehr vorhanden. Vielleicht, wenn man kräftig fegte, fände man ihre Fundamente wieder, was erlauben würde, das Modell der Dampfmaschine zu definieren. Wir merken an, dass die Fabrik nicht, wie oft, durch eine Betondecke geschützt wurde. Kommen wir zum Gefechtsunterstand. Der Zugang zum Gefechtsposten wurde vermauert. Wir müssen das sorgfältige opus incertum-Mauerwerk bemerken, während man es gewöhnlich mit Beton zu tun hat. Der Stein der Jahreszahlen ist wahrscheinlich ohne die die Jahre definierenden Ziffern angekommen, welche bei oder nach dem Setzen des Steins geschlagen wurden. Paradoxerweise, weil wir auf der "guten" Seite des Zauns waren, konnten wir uns der Visier nicht nähern, aber die gegenüberliegende Ansicht erlaubt festzustellen, dass sie immer noch da ist mit ihrer Panzerung. Wenn wir das Innere des Gefechtspostens nicht besichtigen konnten, gibt die untenstehende Ansicht, die den der Scheinwerferkasematte des Forts Frouard (Nancy) illustriert, eine gute Vorstellung davon, was wir hätten erwarten können. Es ist Zeit, die Materialien zu erwähnen. Die untenstehende Tabelle, immer aus der Arbeit von Hauptmann MERCIER (op. cit.) entnommen, informiert uns über die in den fotoelektrischen Posten im Dienst befindlichen Materialien. Was Mord'huy betrifft, sind nur die Dampfmotoren zu berücksichtigen. Wenn man eine Bilanz der heute noch vorhandenen Ausrüstungen ziehen müsste, wäre sie eher mager. Unter Vorbehalt neuer Funde bleibt kein Dampfmotor erhalten. Zwei Ölmotoren existieren noch, ein Sautter-Harlé (zu bestätigen – Herstellerplatte verschwunden) bei der Batterie Porticcio (Ajaccio – Militärgelände) und ein Niel an der Pointe du Timon in Bonifacio (in der guten Saison der Öffentlichkeit zugänglich), wo Stücke des Dynamos noch am Boden herumliegen. Was die Scheinwerfer betrifft, sind uns keine Bréguet und zwei Sautter-Harlé bekannt, beide von 90 cm Durchmesser. Der erste befindet sich vor einem Militärmuseum auf der Insel Teneriffa (Fabrikationsnummer 2930) und der zweite in einer Privatsammlung in Ajaccio (Fabrikationsnummer 2437). Einer dieser beiden Dampfmotoren rüstete den fotoelektrischen Posten von Mord'huy aus. Die Geschichte des Standorts endet nicht dort. Eine ministerielle Depesche vom 21. Juli 1906 empfiehlt: "Es wird auf der Linie Mord'huy – Pointe de Carqueiranne eine Sperrzone geschaffen, die an jedem Ufer zwei Lichter umfasst, wobei entweder eines fest und das andere suchend ist, oder die Rolle des festen und des suchenden abwechselnd von einem und dem anderen in der Hälfte des zu erkundenden Sektors gespielt wird. In Mord'huy werden die zwei Lichter sein: -das bestehende Licht von 1,50 (äußere Sektion) -ein Licht von 0.90, dessen Standort zu bestimmen ist¹³." Wie immer machen Vorschläge und Gegenvorschläge den Lauf der Dinge schwer zu verfolgen, aber Bernard Cros hat im S.H.D. (Service Historique de la Défense) von Toulon das –vermutlich endgültige– Projekt zur Schaffung dieses zweiten Lichts ausgegraben, welches vom Ingenieur für hydraulische Arbeiten an den Marineminister mit Genehmigungsantrag und Zuweisung von 19.000 Franken Kredit im Kapitel der Neubauarbeiten des Haushaltsjahres 1911 gesandt wurde, und dies, datiert vom 8. Oktober 1910. Dieses Projekt befürwortete, das zweite Licht etwa fünfzehn Meter links des bestehenden, auf ungefähr derselben Höhe, zu errichten. Die Gefechtsunterstände der beiden Lichter würden auf ihrer Rückseite durch eine betonierte Galerie verbunden, welche fortan als Tagesunterstand für die beiden Scheinwerfer dienen würde. Es wird tatsächlich betont, dass man so die Unterwerfung beseitigen würde, den Scheinwerfer täglich im Reduit unterzustellen, ein langer und mühsamer Vorgang aufgrund der Geländeneigung und des Widerstands der Kurve, die dem Tunnel vorausgeht¹⁴. Die Meterspur wäre fortan mit zwei Drehscheiben versehen. Der Kommandoposten würde erhalten bleiben, während Platz geschaffen würde, durch Erweiterung des Gebäudes, das den ersten Motor beherbergt, für einen zweiten Motor. Angesichts der Vorplanung zum Bau eines zweiten Kohleschuppens mit einem Fassungsvermögen von fünfzig Tonnen, wäre dieser zweite Motor auch ein Dampfmodell. Ein zusätzlicher Wasservorrat entlang der Nordfassade des Maschinenraums ist in Form von sieben Kisten vorgesehen, die auf Mauerwerkssockeln angeordnet sind, die untereinander durch ein Sammelrohr aus Eisen kommunizieren und das Wasser unter Druck in den Speiseteich des neuen Motors verteilen. Der Kanal, der von den elektrischen Kabeln von der Fabrik zum Gefechtsposten des Scheinwerfers und zum Kommandoposten durchlaufen wird, muss auf seiner gesamten Länge, vermehrt um den Abschnitt, der den zweiten Gefechtsposten verbindet, wiederaufgebaut werden. Wenn die Fortsetzung dieser Geschichte immer noch in den Archiven ruht, besteht kein Zweifel, dass kein Beginn einer Realisierung vor Ort feststellbar ist. Der Erste Weltkrieg war wahrscheinlich die endgültige Bremse, die dieses Projekt in die Schublade der guten Absichten verbannte, die dem Vergessen geweiht sind. Weder die Zeit zwischen den beiden Weltkriegen noch die deutsche Besatzung des zweiten haben hier Spuren hinterlassen. Höchstens entdeckt man mühsam am Torbogen des Reduits die sehr verblasste Inschrift "CORPS AMPHIBIE MARINE …O…BIERE". Einige der Buchstaben dieser Inschrift zeigen Spuren der blauen Farbe, charakteristisch für die, die von der französischen Marine in der Zwischenkriegszeit verwendet wurde, die aber ebenso gut nach 1945 verwendet worden sein kann. Vielleicht ist darin der Zeuge der Besetzung des Reduits durch das Commando Hubert zu sehen, das, obwohl im Dezember 1947 gegründet, die Orte seit 1965 besetzt.
____________
^1.   In Marius AUTRAN, "Images de la vie seynoise d'antan", Band VI, 1997 ; www.site-marius-autran.com
^2.   Von der touloner Bevölkerung, die vom Konvent überdrüssig war, gerufen, trat die englisch-spanische Flotte von Admiral Samuel Hood im Mai 1793 in Toulon ein, von wo sie im Dezember desselben Jahres von General Dugommier, damals an der Spitze der Italienarmee, vertrieben wurde. Die Stadt wurde niedergebrannt und gefügig gemacht. Höchste Bestrafung, am 24. Dezember 1793 (4 Nivôse des Jahres II) stimmte der Konvent für ein Dekret, wonach der schändliche Name Toulon unterdrückt ist. Diese Gemeinde wird fortan den Namen Port-la-Montagne tragen.
^3.   Heute noch existierend, obwohl modifiziert, von einer Einfriedung umgeben und einem Semaphor benachbart.
^4.   Kriegsministerium,"Denkschrift über die Verteidigung der Meeresgrenzen Frankreichs", Nationaldruckerei, Paris, 1848. Kostenlos herunterladbar auf Google Bücher.
^5.   Unbedingt zu sehen, der Turm Nr.2 der Pointe Nègre in der Bucht von Sanary, superb restauriert und der Öffentlichkeit zugänglich.
^6.  Zur Indikation, 1840 sind 14 Geschütze im Fort Sainte-Marguerite in Toulon im Dienst. Sie sind von 14 verschiedenen Kalibern, sitzen auf 9 verschiedenen Lafetten und benötigen 9 verschiedene Munitionen!
^7.   Die Quelle erwähnt nicht, ob es sich um das Modell 1820 mit glatter Seele oder 1820-40 mit gezogener Seele handelt.
^8.   Das Bange-System beschränkt sich nicht auf die Kaliber 80, 90 und 155 mm Mle 1877 sowie 120 mm Mle 1878; im Gegenteil, die Küsten werden reichlich mit Rohren 19 und 24 c ausgestattet, respectively Mle 1875/76 und 1876, also vor den erstgenannten entworfen. Die Kanone 16 c Mle 1858-60, abgeleitet von der Kanone 30, wurde mit einem Treuille de Beaulieu-Verschluss ausgerüstet, ein System, das man auf anderen Kalibern wiederfinden wird, bis zum 32 c Mle 1870.
^9.   Lesen "30 Pfund Kugeln", also das Gewicht des Projektils in Pfund, was einen Durchmesser von 164,7 mm ergab.
^10. Territoriales Artillerieregiment.
^11. Arbeit verfasst von Hauptmann MERCIER, Mitglied der Kommission für praktische Studien der Küstenartillerie, 1902. Dokument Slg. VAUBOURG Cédric und Julie.
^13. Dieser Scheinwerfer von 0,90 m wäre kein anderer als der der Pointe du Rascas (Cap Cépet), nur wenige hundert Meter weiter südlich, dessen Posten gerade außer Dienst gestellt worden war. Bleibt zu wissen, wem fortan die Missionen der Suche und Beleuchtung von Zielen zugunsten der Batterien von Cépet oblagen.
^14. Seite 3 zweiter Absatz des Berichts des Haupttechnikers, datiert 07. Oktober 1910.

Vesting van Toulon, noord-noord-oost van de stad. Schematisch voorgesteld als een bot waarvan de twee epifysen gescheiden zijn door de Creux Saint-Georges waar het dorp Saint-Mandrier-sur-Mer zich nestelt; met een lengte van ongeveer 4 km voor een breedte gaande van 500 m tot 2 200 m, beschermt het schiereiland Saint-Mandrier met zijn massa de kleine rede van Toulon en die der Vignettes terwijl het in het zuiden grenst aan de grote rede. Haar hoogste punten zijn die bezet door de batterijen van het Lazaret (106 m alt) voor haar westelijk deel en door die van de Croix des Signaux (122 m alt) voor haar oostelijk deel. Verbonden met het vasteland door de grillen van de zee vanaf de helft van de 17e eeuw, heeft het eiland, schiereiland geworden, altijd de interesse van de militairen opgewekt. De landengte die haar met La Seyne-sur-Mer verbindt, is sinds 1657 reputeerbaar droogvoets begaanbaar; de documenten van de tijd geven aan dat het opvullen van de pas natuurlijk in amper een dertigtal jaren gebeurde. In 1669 stichtten Lodewijk XIV en Colbert er de koninklijke infirmerie ontworpen door de ridder de Clerville en Vauban vermeldt, vanaf 1679, de batterijen van de Vieille, de Saint-Georges en de Croix des Signaux¹. Het is in 1695 dat een reeks batterijen wordt opgericht in de periferie van het schiereiland. Ze zijn geprojecteerd dan gebouwd in de haast, om het hoofd te bieden aan een Engelse kruisvaart die uiteindelijk koers zal zetten naar Spanje. Zo was het schiereiland zeer vroeg versterkt maar het is in de nasleep van het beleg van 1793, dat diep de geesten had getekend², dat het als eerste noodzaak erkend werd de haven en zijn arsenaal te behoeden voor een belediging. Zo, vanaf het begin van de 19e eeuw, zullen forten en batterijen zich vermenigvuldigen, elk strand beschermend een weinig ook maar in staat de vijand te zien ontschepen en gewapend met stukken wier draagwijdte –en de veelvuldigheid- voortaan een vijandelijke vloot kon beletten zich ongestraft in de grote rede te wagen. Het programma van 1811 had niet de tijd tot zijn einde gevoerd te worden en werd weinig gerealiseerd te Saint-Mandrier dan door de toren n° 1 opgericht als reduit van de batterij van de Carraque. Opgesteld nabij de oever tegenover de ingang van de grote rede, moest deze formidabele batterij 100 vuurmonden opstellen, aantal vervolgens gebracht op vijftig, wat haar, tegenover haar tegenhanger van de croupe Lamalgue, de sterkste positie van de rede maakte. De toren «model» van de Carraque (vandaag genaamd van de Croix des signaux³) is het unieke exemplaar gebouwd in de Franse Middellandse Zee, in het kader van een programma dat er 54 projecteerde. Kwam vervolgens de Gemengde Commissie van bewapening der kusten van Corsica en der eilanden. Deze Speciale Commissie werd belast, vanaf 1841, de vraag van grond af aan te herdenken. Zich baserend op de werken van 1811, maar even nieuwe als essentiële factoren integrerend zoals de trekking der ziel der kanonnen hun precisie en draagwijdte verhogend, alsook van het opkomen van de schroef en de voortstuwing op stoom der boten, ontwikkelde ze drie torens en drie wachthuizen gezegd van het model 1846. Om eenvoudig te doen, het verschil tussen torens en wachthuizen berust in een quasi vierkant plan voor de eerste en rechthoekig voor de tweede; twee niveaus van lokalen en magazijnen voor de eerste en een alleen voor de seconden. Eindelijk om te beslissen over de implantatie van een toren of een wachthuis, dient men zich te wenden naar pagina 87 van de “Verhandeling over de verdediging der maritieme grenzen van Frankrijk“, gepubliceerd door het Ministerie van Oorlog in 1848⁴ waar men kan lezen: Deze zes types zijn verdeeld in twee klassen; elke klasse in drie nummers van capaciteit. In de eerste klasse zijn begrepen de reduits van batterijen die, gezien hun isolatie of hun belangrijkheid kunnen worden aangevallen met kanon; in de tweede klasse zijn begrepen de reduits der batterijen minder geïsoleerd of minder belangrijk, die niet te vrezen hebben het kanon en de volhardende inspanningen van de vijand. De torens hebben het nadeel van een kostprijs meer gevolg, 53 000 frank voor een toren n° 1 en 34 000 voor een wachthuis n° 1 en, als ze nog talrijk zijn op de Middellandse Zeekust⁵, vormen ze de uitzondering op de Atlantische kust. Zoals in 1811, paste het de artillerie te bedienen tegen de schepen en zich te verdedigen tegen de eventuele troepen ontscheept, dan, wanneer de vijandelijke druk te groot geworden zou zijn, zich te verschuilen in het reduit en er te weerstaan tot de aankomst der hulp. Daarom beschikken al deze gestandaardiseerde organen over verdedigingsschietgaten, een ophaalbrug, een cisterne, magazijnen aan proviand en kruit alsook de capaciteit heel het personeel der batterij te herbergen. Stukken artillerie van mindere kaliber konden opereren vanaf de bovenste terras en twee niveaus van schietgaten voor geweervuur dienden de benaderingen op 360° te verbieden. Het zou onrechtvaardig zijn niet te vermelden dat deze Commissie van 1846 er zich op toelegde te verhelpen aan de anarchie heersend in de artillerie door aanzienlijk het aantal te bedienen kalibers te beperken⁶. Ding schijnend ongebruikelijk vandaag, zo veel als doenlijk was, werd aanbevolen de batterijen op een vijftiental meters hoogte in te richten, optimale kote voor de praktijk van het stuiterschot. Voor de anecdote, experimenten hadden inderdaad aangetoond dat op 180 volle kogels afgevuurd volle kracht met het kanon van 30⁷ op een schip op 1 800 meters afstand, geen zijn doel had bereikt, terwijl op eenzelfde aantal projectielen afgevuurd per stuiterschot, 36 het doel hadden geraakt. Twee dezer torens werden opgericht op schiereiland Saint-Mandrier waar die van de Coudoulière vandaag nog vrij kan worden genaderd, terwijl het reduit voorwerp van de huidige tekst dubbel toegang verboden is, evenals die van de Carraque (toren n° 3). Inderdaad, het wachthuis Mle 1846 n° 3 gewijzigd (dat wil zeggen aangepast aan voorwaarden van bewapening en effectieven verschillend van de normen; hier in voorkomend geval voor 25 man waarvan 5 waren voorzien voor de dienst van de mortier) uitmakend het reduit van de batterij van Mord'huy bevindt zich in de beschermde perimeter der installaties van het beroemde Commando Hubert, zelf ingesloten in dat van het Centrum van Onderwijs van de Marine. Gelegen aan het uiteinde oost van het schiereiland, had de batterij van Mord'huy tot opdracht de ingang van de grote rede te verdedigen door haar vuren te kruisen met de batterijen van Carqueiranne. Het wachthuis bevat geen jaar van oprichting op het fronton van zijn deur maar als men zich verwijst naar de rapporten van vordering van het programma van realisatie der batterijen, zijn bouw is begrepen tussen 1859 (jaar van de in aanmerking neming in het effectief der bedieners van mortieren) en 1862. Alleen metingen ter plaatse genomen zouden ons kunnen aanduiden of het om een versterkt model gaat of niet. Het bevindt zich op de hoogte, we hebben het gezien, ideaal, van 15 meters. Initieel, ontwikkelde zijn artilleriekam zich wijd aan weerskanten van het reduit, het zuidelijk deel omvattende een volle traverse. Dit reduit was gedekt voor de zichten van zee in letterlijk in het terrein ingedoken waaruit alleen zijn bovenste terras te zien opdook. Dadelijk na het rampzalig Frans-Duits conflict van 1870-1871, werd de verdediging der kusten opnieuw herdacht. Ondanks getast dat zal zien, na de aanneming van het systeem van Bange in 1876⁸, opnieuw de batterijen vermenigvuldigd worden, was het uur aan het uitdunnen. Zeer snel werden talrijke batterijen voorgesteld aan de buiten dienst stelling en die van Mord'huy ontsnapte er niet aan. Aldus, de commissie van verdediging der kusten deed het in datum van 16 december 1874, status van buiten dienst stelling bevestigd op 3 december 1888. Tussen deze twee data, behield ze een deel van haar bewapening die toen was van twee kanonnen van 30⁹ en een mortier met plaat van 32 c. Klaar gezegd, ze had reeds twee der kanonnen van 30 van haar initiële dotatie verloren. Op eerste oktober 1877, herbergde de batterij 312 schoten voor de kanonnen, waarvan 40 geladen en 12 kartets dozen alsook 100 lege bommen voor de mortier. Hun dienst moest verzekerd worden door 6 geoefende kanonniers en 13 hulpen, personeel geleverd door de eerste batterij van het 19e regiment artillerie in garnizoen te Toulon en door de eerste batterij van de 15e T.A.R.¹⁰ zich mobiliserend eveneens te Toulon. Het plan van 1877 vermeldt kanonnen van 30. Helaas, de wijzigingen van de loop van c 30 Mle 1820 zijn soms dubbel aangeduid. Bijvoorbeeld, de loop van c 30 Mle 1820-40 (gevrezen en met laden langs de mond) wordt soms aangeduid kanon van 16 cm Mle 1820-40 met of zonder de precisering getrokken en niet gevrezen of getrokken en gevrezen. Dit om te schrijven dat een kanon van 16 cm Mle 1858-60 kan, als men het niet preciseert in de tekst, zijn ofwel met laden langs de mond ofwel langs de sluitstuk. Vanaf dan, de enige aanduiding op het plan van de aanwezigheid van kanonnen van 30 is ze te beknopt opdat we in staat zouden zijn er het precieze model van te bepalen, zelfs als de waarschijnlijkheid neigt naar stukken van 16 c Mle 1858-60 met laden langs de sluitstuk. Hoe dan ook, op het ogenblik van haar bouw, vond de batterij van Mord'huy de artillerie in volle major evolutie zodanig dat, haar cement amper droog, opkwam de vuurkracht der nieuwe lopen van 19 c en 24 c die, geïnstalleerd te Carqueiranne, te Cépet en aan de Croix des Signaux, er spoedig in slaagden haar te vervangen met, bovendien, betere schootvelden. Hoewel onze bronnen stom blijven over deze periode, is er veel om te wedden dat, de buiten dienst stelling bekrachtigd, de batterij in de staat bleef, met of zonder bewapening tot de dageraad van de 20e eeuw. Als het niet ging haar te herbewapenen, zou ze niettemin dienst hernemen in het kader van het plan van verlichting van de zeefront van Toulon. Om dit te doen, het wachthuis model zou enkele aanpassingen ondergaan. Zijn terras, nutteloos geworden, werd geëffend zodat, vanaf zee, het gebouw totaal onzichtbaar zij. Op zijn rechterflank, voegde men een watercisterne voor de productie van stoom van de motor die de generator deed draaien. Motor en generator namen plaats in een klein gebouw gepaard van een atelier en een magazijn aan steenkool bijna tegenover de ingang van de toren. De aanwezigheid van dit magazijn aan steenkool duidt ons, zonder grote mogelijkheid van vergissing, dat de drijfkracht van de dynamo of generator geproduceerd werd door een machine op stoom inclusief een ketel wiens brandstof deze steenkool was. Twee modellen zijn opgenomen in de “Verzameling van inlichtingen over de foto-elektrische apparaten in dienst op de kust“¹¹, te weten een van merk Chaligny en een tweede van merk Weyher & Richmond. De sokkels hebbende de machinerie ondersteund verdwenen zijnde, en gebrek aan precisie in de archieven die ons gegeven werd te raadplegen, zijn we in de onmogelijkheid te definiëren welke de machine op stoom geïnstalleerd hier was. Uit documentaire zorg, leveren we verder aan de lezer de schetsen der twee betrokken modellen, schetsen gepubliceerd respectievelijk op pagina's 5, 6, 9 en 10 van het werk van kapitein MERCIER. Het linkerdeel van de eerste slaapzaal van het reduit werd omgevormd in dagonderstand voor de projector. Om dit te doen, groef men om de vloer van het gelijkvloers een goede meter te verlagen om het niveau van het dagonderstand te doen samenvallen met de rails van de spoorweg leidend naar het gevechtsonderstand. Deze spoorweg benut een rechtlijnige gracht, lang een twintigtal meters, aan welker termijn een bocht naar rechts aanvangt om de oude schootsmuur loodrecht te benaderen. Deze schootsmuur dient als beschermende dekking van de tunnel leidend naar het gevechtsonderstand. De ingang van deze tunnel lang een tiental meters is overwelfd door de datum 1904-1905. Het gevechtsonderstand onderscheidt zich van de tientallen anderen bevolkend de kust van het moederland door zijn vizier gemaakt van pantserplaten¹² in plaats van beton. Voor zover ons bekend, heeft deze schikking, te weten, dagonderstand in het oude reduit, rolweg tussen het dagonderstand en het gevechtsonderstand in gracht en vizier van het gevechtsonderstand in pantserplaten, geen gelijke elders. De commandopost quant à lui bevond zich meer zuidelijk, de zuidelijke partij van de oude muur bedekkend. We moeten nederig bekennen dat op het ogenblik waar we ter plaatse waren, we het negeerden en niet zijn gaan snuffelen in het dichte kreupelhout zijn plaats aanduidend. Ondanks dit, betwijfelen we dat het ons had kunnen ontsnappen aangezien we de bovenkant van de muur bereikten quasi op zijn plaats, we zien echter niet waarom men zich zou hebben ingespannen het te doen verdwijnen. Kort, zoals altijd, dringt een tweede bezoek zich op. Zien we nu waarin het reduit bestond: typeplan, van een wachthuis Mle 1846 n° 3, gemodelleerd door Jean PUELINCKX en geannoteerd om aan te sluiten bij de realiteit van vandaag. De vensters onder welke de schietgaten zich schaarden zijn geworden tot grote glasopeningen licht binnenlatend. Daarentegen, de muren vertonen nog haken dienend voor de hangmatten der troep. Het wachthuis is niet meer onderhouden sinds decennia en de dennen verbergen het voor deel voor de zichten. We zien in de foto's hierboven zijn ingang en het deel in vis-à-vis van het dagonderstand van de projector, deel bestemd voor de huisvesting en steeds voorzien van zijn hangmatten haken. De linkerflank van het reduit is doorboord om doorgang te verlenen aan de meterspoor (begraven onder de strooisel der dennenaalden); binnenkant van het dagonderstand van de projector en zicht van de gracht naar het gevechtsonderstand, gracht bekleed met een grof metselwerk van ruwe stenen. Op het plan hieronder, de externe cisterne is niet afgebeeld maar men lokaliseert perfect de samenstellende elementen van wat niet meer voortaan de batterij maar wel de foto-elektrische post van Mord'huy is. Men ziet dat alleen het noordelijk deel van de oude artilleriemuur is behouden, terwijl het zuidelijk deel, traverse inbegrepen, niet meer heeft dan vage contouren. Van de fabriek, blijft niet meer over dan de noordmuur. Helaas, de sokkels van de machinerie zijn niet meer aanwezig. Misschien dat men in een goede slag van bezem hun bases terug zou vinden wat zou toelaten het model van de machine op stoom te definiëren. Merken we op dat de fabriek niet, zoals vaak, beschermd werd door een betonnen hemeldal. Komen we aan het gevechtsonderstand. De toegang tot de gevechtspost is dichtgemetseld. We moeten de zorgvuldige metselbond in opus incertum noteren terwijl, gewoonlijk, men te doen heeft met beton. De steen der data is waarschijnlijk aangekomen zonder de cijfers definiërend het jaar, welke geslagen werden bij of na de plaatsing van de steen. Paradoxaal, omdat we van de "goede" kant van de afsluiting waren, hebben we het vizier niet kunnen naderen maar het zicht hiertegenover laat toe vast te stellen dat het steeds goed daar is met zijn pantsering. Als we het binnenste van de gevechtspost niet hebben kunnen bezoeken, het zicht hieronder, illustrerend dat van de projectorenkazemat van het fort van Frouard (Nancy) kan een goed idee geven van wat we hadden moeten verwachten. Het is tijd de materialen te vermelden. De tabel hieronder, steeds getrokken uit het werk van kapitein MERCIER (op. cit.) informeert ons over de materialen in dienst in de foto-elektrische posten. Voor wat Mord'huy betreft, dient men alleen rekening te houden met de motoren op stoom. Als men een balans moest maken van de uitrustingen overblijvend vandaag, zou ze eerder mager zijn. Onder voorbehoud van nieuwe vondst, blijft geen motor op stoom over. Twee motoren op petroleum bestaan nog, een Sautter-Harlé (te bevestigen – plaat van fabrikant verdwenen) aan de batterij van Porticcio (Ajaccio – militair terrein) en een Niel aan de punt van de Timon te Bonifacio (site geopend voor het publiek in het goede seizoen) waar stukken van de dynamo nog slepen op de grond. Voor wat de projectoren betreft, geen Bréguet en twee Sautter-Harlé zijn ons bekend, beide van 90 cm diameter. De eerste bevindt zich voor een militair museum op het eiland Tenerife (n° van fabricatie 2930) en de tweede in een privécollectie te Ajaccio (n° van fabricatie 2437). Een dezer twee motoren op stoom uitrustte de foto-elektrische post van Mord'huy. De geschiedenis van de site stopt niet daar. Een ministeriële depêche van 21 juli 1906 beveelt aan: "Er zal gecreëerd op de lijn Mord'huy – Punt van Carqueiranne een zone van versperring bevattende op elke oever twee vuren hetzij dat het ene vast is en het andere zoeker, hetzij dat de rol van vast en van zoeker gespeeld wordt afwisselend door het ene en het andere in de helft van de sector te exploreren. Te Mord'huy de twee vuren zullen zijn: -het vuur van 1,50 bestaande (buiten sectie) -een vuur van 0.90 wiens plaats te bepalen is¹³." Zoals altijd, voorstellen en tegentstellen maken het verloop der dingen moeilijk te volgen, maar Bernard Cros heeft opgedoken in de S.H.D. (Service Historique de la Défense) van Toulon, het project –verondersteld definitief– van creatie van dit tweede vuur, hetwelk werd gezonden door de ingenieur der hydraulische werken aan de minister van de Marine met verzoek om goedkeuring en toewijzing van 19 000 frank krediet in het hoofdstuk der nieuwe werken van de oefening 1911 en dit, in datum van 8 oktober 1910. Dit project beval aan het tweede vuur in te stellen een vijftiental meters aan de linkerzijde van het bestaande, op ongeveer dezelfde kote. De gevechtsonderstanden der twee vuren zouden verbonden worden op hun achterzijde door een betonnen galerij welke voortaan zou dienen als dagonderstand voor de twee projectoren. Het is inderdaad benadrukt dat, aldus, men de onderworpenheid zou opheffen elke dag de projector op te bergen in het reduit, operatie lang en pijnlijk ten gevolge van de helling van het terrein en de weerstand van de bocht die de tunnel voorafgaat¹⁴. De meterspoor zou voortaan voorzien zijn van twee draaiplaten. De commandopost zou behouden worden terwijl plaats zou worden gemaakt, door uitbreiding van het gebouw herbergend de eerste motor, voor een tweede motor. Gezien de voorziening van de bouw van een tweede hangaar aan steenkool, van een inhoud van vijftig ton, zou deze tweede motor ook van een model op stoom zijn. Een reserve van water supplementair, langs de noordgevel van de machinekamer is voorzien onder de vorm van zeven kisten opgesteld op sokkels van metselwerk communicerend onderling door een verzamelbuis in ijzer en distribuerend het water onder druk in de voedingsbak van de nieuwe motor. De goot doorlopen door de elektrische kabels van de fabriek naar de gevechtspost van de projector en naar de commandopost zal moeten heropgebouwd worden over heel zijn lengte, vermeerderd met het deel verbindend de tweede gevechtspost. Als het vervolg van deze geschiedenis steeds berust binnen de archieven, bestaat er geen twijfel dat geen begin van realisatie waarneembaar is in situ. De eerste wereldoorlog was waarschijnlijk de definitieve rem die dit project rangeerde in de lade der goede intenties gewijd aan de vergetelheid. Noch de periode tussen de twee wereldoorlogen noch de Duitse bezetting van de tweede hebben hier spoor nagelaten. Hoogstens ontwaart men moeizaam op het fronton van het reduit het zeer uitgewiste opschrift "AMFIBISCH KORPS MARINE …O…BIER". Sommige der letters van dit opschrift tonen sporen van de blauwe verf karakteristiek voor die gebruikt door de Franse Marine in het Interbellum, maar die even goed kan gebruikt zijn na 1945. Misschien moet men er de getuige van zien van de bezetting van het reduit door het commando Hubert dat, hoewel gecreëerd in december 1947, de plaatsen bezet sinds 1965.
____________
^1.   In Marius AUTRAN, "Beelden van het Seynoise leven van weleer", deel VI, 1997 ; www.site-marius-autran.com
^2.   Opgeroepen door de Toulonese bevolking verbitterd door de Conventie, de Engels-Spaanse vloot van admiraal Samuel Hood trad binnen te Toulon in mei 1793 vanwaar ze werd verjaagd in december van hetzelfde jaar door generaal Dugommier toen aan het hoofd van het leger van Italië. De stad werd in brand gestoken en in het gareel gebracht. Opperste straf, 24 december 1793 (4 nivôse van het Jaar II) stemde de Conventie voor een decreet volgens hetwelk de infame naam van Toulon is onderdrukt. Deze gemeente zal voortaan de naam dragen van Port-la-Montagne.
^3.   Steeds bestaand vandaag, hoewel gewijzigd, omringd door een omheining en gepaard van een semafoor.
^4.   Ministerie van Oorlog,"Verhandeling over de Verdediging der maritieme grenzen van Frankrijk", Nationale Drukkerij, Parijs, 1848. Gratis downloadbaar op Google boeken.
^5.   Absoluut te zien, de toren n°2 van de punt Nègre in de baai van Sanary, superber gerestaureerd en geopend voor het publiek.
^6.  Ter indicatie, in 1840, 14 stukken zijn in dienst in het fort Sainte-Marguerite te Toulon. Ze zijn van 14 verschillende kalibers, bedekken 9 verschillende affuiten en vereisen 9 verschillende bevoorradingen!
^7.   De bron vermeldt niet of het om het model 1820 met gladde ziel of 1820-40 met getrokken ziel gaat.
^8.   Het systeem van Bange beperkt zich niet tot de kalibers 80, 90 en 155 mm Mle 1877 alsook 120 mm Mle 1878; integendeel, de kusten zullen ruim voorzien worden van lopen van 19 en 24 c respectievelijk Mle 1875/76 en 1876 dus ontworpen vóór de eerstgenoemden. Het kanon van 16 c Mle 1858-60, voortvloeiend uit het kanon van 30 werd uitgerust met een sluitstuk Treuille de Beaulieu, systeem dat men zal terugvinden op andere kalibers, tot de 32 c Mle 1870.
^9.   Lezen "30 ponden ballen", zijnde het gewicht van het projectiel in ponden, wat een diameter gaf van 164,7 mm.
^10. Territoriaal Regiment Artillerie.
^11. Werk geredigeerd door kapitein MERCIER, lid van de commissie van praktische studies van kustartillerie, 1902. Document coll. VAUBOURG Cédric en Julie.
^13. Deze projector van 0,90 m zou geen andere zijn dan die van de punt van Rascas (kaap Cépet), enkele honderden meters nauwelijks meer zuidelijk, wiens post juist was buiten dienst gesteld. Blijft te weten aan wie voortaan de missies van onderzoek en verlichting van doelen ten voordele van de batterijen van Cépet toekwamen.
^14. Pagina 3 tweede alinea van het rapport van de hoofdtechnische agent, gedateerd 07 oktober 1910.

Fortress of Toulon, north-north-east of the city. Can be schematically presented like a bone whose two epiphyses are separated by the Creux Saint-Georges where the village of Saint-Mandrier-sur-Mer nestles; with a length of about 4 km for a width ranging from 500 m to 2,200 m, the Saint-Mandrier peninsula protects with its mass the small roadstead of Toulon and that of the Vignettes while bordering to the south the large roadstead. Its highest points are those occupied by the batteries of the Lazaret (106 m alt) for its western part and by those of the Croix des Signaux (122 m alt) for its eastern part. Connected to the mainland by the whims of the sea from the mid-17th century, the island, become peninsula, has always aroused military interest. The isthmus connecting it to La Seyne-sur-Mer is reputed passable dry-footed since 1657 ; period documents indicate that the filling of the passage occurred naturally in barely thirty years. In 1669, Louis XIV and Colbert founded there the royal infirmary designed by the Chevalier de Clerville and Vauban mentions, from 1679, the batteries of the Vieille, de Saint-Georges and de la Croix des Signaux¹. It was in 1695 that a series of batteries was built on the periphery of the peninsula. They were projected then constructed in haste, to face an English cruise that would eventually head towards Spain. Thus, the peninsula was fortified very early but it was in the aftermath of the siege of 1793, which had profoundly marked minds², that it was recognized as of primary necessity to shelter the port and its arsenal from an insult. Thus, from the beginning of the 19th century, forts and batteries would proliferate, protecting every beach even slightly likely to see the enemy disembark and being armed with pieces whose range –and multiplicity– could now prevent an enemy fleet from risking itself with impunity in the large roadstead. The 1811 program did not have time to be completed and was hardly realized in Saint-Mandrier except by the tower no. 1 built as the redoubt of the Carraque battery. Positioned near the shore facing the entrance to the large roadstead, this formidable battery was to line up 100 guns, number later reduced to fifty, which made it, compared to its counterpart on the Lamalgue ridge, the strongest position in the roadstead. The "model" tower of the Carraque (today named Croix des Signaux³) is the only example built in the French Mediterranean, as part of a program that projected 54. Then came the Mixed Commission for the armament of the coasts of Corsica and the islands. This Special Commission was tasked, from 1841, with rethinking the question from top to bottom. Basing itself on the works of 1811, but integrating factors as new as essential such as the rifling of cannon bores increasing their precision and range, as well as the appearance of the screw and steam propulsion of boats, it developed three towers and three guardhouses said of the 1846 model. To put it simply, the difference between towers and guardhouses lies in an almost square plan for the former and rectangular for the latter; two levels of rooms and magazines for the former and only one for the latter. Finally to decide on the location of a tower or a guardhouse, one should refer to page 87 of the "Memoir on the defence of the maritime frontiers of France", published by the Ministry of War in 1848⁴ where one can read: These six types are divided into two classes; each class into three capacity numbers. In the first class are included the redoubts of batteries which, given their isolation or importance can be attacked with cannon; in the second class are included the redoubts of less isolated or less important batteries, which do not have to fear cannon and the persistent efforts of the enemy. Towers have the disadvantage of a higher cost, 53,000 francs for a tower no. 1 and 34,000 for a guardhouse no. 1 and, if they are still numerous on the Mediterranean coast⁵, they constitute the exception on the Atlantic coast. As in 1811, it was appropriate to serve artillery against ships and to defend against any landed troops, then, when enemy pressure became too great, to take refuge in the redoubt and resist there until help arrived. That is why all these standardized organs have defensive embrasures, a drawbridge, a cistern, food and powder magazines as well as the capacity to lodge all the battery personnel. Artillery pieces of smaller caliber could operate from the top terrace and two levels of loopholes for rifle fire served to deny approaches on 360°. It would be unfair not to mention that this Commission of 1846 strove to remedy the anarchy reigning in artillery by considerably limiting the number of calibers to serve⁶. Something seeming unusual today, as much as possible, it was recommended to establish batteries at about fifteen meters altitude, optimal level for the practice of ricochet fire. Anecdotally, experiments had indeed shown that out of 180 round shots fired point-blank with the 30⁷ cannon on a ship 1,800 meters away, none had reached its target, whereas with the same number of projectiles fired by ricochet, 36 had hit the target. Two of these towers were built on the Saint-Mandrier peninsula where that of the Coudoulière can still be approached freely today, while the redoubt which is the subject of this text is doubly access forbidden, as is that of the Carraque (tower no. 3). Indeed, the modified guardhouse Mle 1846 no. 3 (that is to say adapted to conditions of armament and personnel differing from the norms; here in this case for 25 men of which 5 were intended for mortar service) constituting the redoubt of the Mord'huy battery is located in the protected perimeter of the installations of the famous Commando Hubert, itself included in that of the Naval Training Centre. Located at the eastern end of the peninsula, the Mord'huy battery had the mission of defending the entrance to the large roadstead by crossing its fire with the batteries of Carqueiranne. The guardhouse has no year of construction on the pediment of its door but if one refers to the progress reports of the battery realization program, its construction is between 1859 (year of the consideration in the personnel of mortar servants) and 1862. Only measurements taken on site could indicate to us whether it is a reinforced model or not. It is located at the altitude, we have seen, ideal, of 15 meters. Initially, its artillery crest developed widely on either side of the redoubt, the southern part including a full traverse. This redoubt was defiladed from sea views by being literally sunk into the ground from which only its top terrace emerged visible. Immediately after the disastrous Franco-German conflict of 1870-1871, coastal defense was rethought. Despite groping that would see, after the adoption of the Bange system in 1876⁸, batteries multiplied again, the time was for skimming. Very quickly many batteries were proposed for declassification and that of Mord'huy did not escape. Thus, the coast defense commission did so on December 16, 1874, declassification status confirmed on December 3, 1888. Between these two dates, it retained part of its armament which was then two 30⁹ guns and a slab mortar of 32 c. Clearly, it had already lost two of the 30 guns from its initial endowment. On October 1, 1877, the battery housed 312 rounds for the guns, including 40 loaded and 12 canister shots as well as 100 empty bombs for the mortar. Their service was to be provided by 6 trained gunners and 13 auxiliaries, personnel supplied by the first battery of the 19th artillery regiment garrisoned in Toulon and by the first battery of the 15th T.A.R.¹⁰ mobilizing in Toulon as well. The 1877 plan mentions 30 guns. Unfortunately, the modifications of the c 30 Mle 1820 tube are sometimes doubly designated. For example, the c 30 Mle 1820-40 tube (hooped and muzzle-loading) is it sometimes designated 16 cm gun Mle 1820-40 with or without the precision rifled and not hooped or rifled and hooped. This to write that a 16 cm gun Mle 1858-60 can, if not specified in the text, be either muzzle-loading or breech-loading. Hence, the only indication on the plan of the presence of 30 guns is too succinct for us to be able to determine their precise model, even if the probability tends towards 16 c Mle 1858-60 pieces with breech-loading. Be that as it may, at the time of its construction, the Mord'huy battery found artillery in full major evolution so that, its cement barely dry, came the firepower of the new 19 c and 24 c tubes which, installed at Carqueiranne, at Cépet and at the Croix des Signaux, soon succeeded in replacing it with, moreover, better fields of fire. Although our sources remain silent on this period, it is very likely that, declassification ratified, the battery remained as is, with or without armament until the dawn of the 20th century. If there was no question of rearming it, it was nevertheless to return to service under the Toulon seafront lighting plan. To do this, the model guardhouse was to undergo some developments. Its terrace, become useless, was leveled so that, from the sea, the building was totally invisible. On its right flank, a water cistern was added for steam production for the engine driving the generator. Engine and generator took place in a small building adjoining a workshop and a coal store almost opposite the tower entrance. The presence of this coal store indicates to us, with little possibility of error, that the motive power of the dynamo or generator was produced by a steam engine including a boiler whose fuel was this coal. Two models are included in the "Collection of information on photo-electric apparatus in service on the coast"¹¹, namely one of brand Chaligny and a second of brand Weyher & Richmond. The bases having supported the machinery having disappeared, and for lack of precision in the archives we were given to consult, we are unable to define which steam engine was installed here. For documentary purposes, we provide the reader further on with the sketches of the two models in question, sketches published respectively on pages 5, 6, 9 and 10 of the work of Captain MERCIER. The left part of the first room of the redoubt was transformed into a day shelter for the projector. To do this, they dug to lower the ground floor by a good meter to make the level of the day shelter coincide with the rails of the railway leading to the combat shelter. This railway uses a rectilinear trench, about twenty meters long, at the end of which a right bend begins to approach the old firing parapet perpendicularly. This firing parapet serves as protective cover for the tunnel leading to the combat shelter. The entrance of this tunnel about ten meters long is surmounted by the date 1904-1905. The combat shelter is distinguished from the dozens of others lining the coast of metropolitan France by its visor made of armor plates¹² instead of concrete. To our knowledge, this arrangement, namely, day shelter in the old redoubt, rolling path between the day shelter and the combat shelter in a trench and visor of the combat shelter in armor plates, has no equal elsewhere. The command post itself was located further south, crowning the southern part of the old parapet. We must humbly admit that when we were on site, we were unaware of it and did not go poking in the thick brush marking its approximate location. Despite this, we doubt it could have escaped us since we reached the top of the parapet almost at its location, we however do not see why one would have striven to make it disappear. In short, as always, a second visit is necessary. Let us now see what the redoubt consisted of: type plan, of a guardhouse Mle 1846 no. 3, modeled by Jean PUELINCKX and annotated to match today's reality. The windows under which the firing embrasures were aligned have become large glazed openings letting in light. On the other hand, the walls still present hooks serving for the troop's hammocks. The guardhouse has not been maintained for decades and pines conceal it partly from views. We see in the photos above its entrance and the part opposite the projector's day shelter, part devoted to lodging and still provided with its hammock hooks. The left flank of the redoubt is pierced to give passage to the metric track (buried under the litter of pine needles); interior of the projector's day shelter and view of the trench towards the combat shelter, trench lined with a rough rubble masonry. On the plan below, the external cistern is not shown but one perfectly locates the constituent elements of what is no longer henceforth the battery but the photo-electric post of Mord'huy. One sees that only the northern part of the old artillery parapet has been maintained, while the southern part, traverse included, has only vague contours. Of the factory, only the north wall remains. Alas, the bases of the machinery are no longer present. Perhaps by giving a good sweep one would find their bases which would allow defining the model of the steam engine. Note that the factory was not, as often, protected by a concrete roof slab. Let us come to the combat shelter. Access to the combat post has been walled up. We must note the careful masonry in opus incertum whereas, ordinarily, one deals with concrete. The date stone probably arrived without the figures defining the year, which were struck during or after the laying of the stone. Paradoxically, because we were on the "good" side of the fence, we could not approach the visor but the view opposite allows stating that it is still well there with its armor. If we could not visit the interior of the combat post, the view below, illustrating that of the projector casemate of the fort of Frouard (Nancy) can give a good idea of what we should have expected. It is time to mention the materials. The table below, still taken from the work of Captain MERCIER (op. cit.) informs us about the materials in service in the photo-electric posts. As for Mord'huy, only the steam engines should be considered. If one had to make an inventory of the equipment remaining today, it would be rather meager. Subject to new discovery, no steam engine remains. Two oil engines still exist, a Sautter-Harlé (to be confirmed – manufacturer's plate disappeared) at the Porticcio battery (Ajaccio – military terrain) and a Niel at the pointe du Timon in Bonifacio (site open to the public in the good season) where pieces of the dynamo still lie on the ground. As for projectors, no Bréguet and two Sautter-Harlé are known to us, both 90 cm in diameter. The first is in front of a military museum on the island of Tenerife (manufacturing no. 2930) and the second in a private collection in Ajaccio (manufacturing no. 2437). One of these two steam engines equipped the photo-electric post of Mord'huy. The history of the site does not stop there. A ministerial dispatch of July 21, 1906 recommends: "There will be created on the Mord'huy – Pointe de Carqueiranne line a barrier zone comprising on each shore two lights either that one is fixed and the other searching, or that the role of fixed and searching is played alternately by one and the other in the half of the sector to be explored. At Mord'huy the two lights will be: -the existing 1.50 light (external section) -a 0.90 light whose location is to be determined¹³." As always, proposals and counter-proposals make the course of things difficult to follow, but Bernard Cros unearthed at the S.H.D. (Service Historique de la Défense) of Toulon, the project –supposed definitive– for the creation of this second light, which was sent by the hydraulic works engineer to the Minister of the Navy with request for approval and allocation of 19,000 francs credit in the chapter of new works for the 1911 financial year and this, dated October 8, 1910. This project advocated establishing the second light about fifteen meters to the left of the existing one, at approximately the same level. The combat shelters of the two lights would be connected at their rear by a concrete gallery which would henceforth serve as a day shelter for the two projectors. It is indeed emphasized that, in this way, one would eliminate the subjection of storing the projector daily in the redoubt, a long and painful operation due to the slope of the terrain and the resistance of the curve preceding the tunnel¹⁴. The metric track would henceforth be provided with two turntables. The command post would be preserved while space would be made, by extension of the building housing the first engine, for a second engine. Given the forecast of the construction of a second coal shed, with a capacity of fifty tons, this second engine would also be a steam model. An additional water reserve, along the north facade of the engine room is planned in the form of seven boxes arranged on masonry bases communicating with each other by a collector tube in iron and distributing water under pressure into the feed tank of the new engine. The conduit run through by the electric cables from the factory to the combat post of the projector and to the command post will have to be rebuilt along its entire length, increased by the portion joining the second combat post. If the continuation of this story still rests within the archives, there is no doubt that no beginning of realization is detectable in situ. The First World War was probably the final brake that relegated this project to the drawer of good intentions doomed to oblivion. Neither the period between the two world wars nor the German occupation of the second left any trace here. At most, one discerns with difficulty on the pediment of the redoubt the very faded inscription "AMPHIBIOUS CORPS NAVY …O…BEER". Some of the letters of this inscription show traces of the blue paint characteristic of that used by the French Navy in the Interwar period, but which could just as well have been used after 1945. Perhaps one should see in it the witness of the occupation of the redoubt by the commando Hubert which, although created in December 1947, has occupied the premises since 1965.
____________
^1.   In Marius AUTRAN, "Images of Seynoise life of yesteryear", volume VI, 1997 ; www.site-marius-autran.com
^2.   Called by the Toulon population exasperated by the Convention, the Anglo-Spanish fleet of Admiral Samuel Hood entered Toulon in May 1793 from where it was chased in December of the same year by General Dugommier then at the head of the Army of Italy. The city was burned and brought to heel. Supreme punishment, on December 24, 1793 (4 Nivôse of Year II) the Convention voted a decree according to which the infamous name of Toulon is suppressed. This commune will henceforth bear the name of Port-la-Montagne.
^3.   Still existing today, although modified, surrounded by an enclosure and adjacent to a semaphore.
^4.   Ministry of War,"Memoir on the Defence of the maritime frontiers of France", National Printing Office, Paris, 1848. Downloadable for free on Google books.
^5.   Absolutely to see, the tower no.2 of the pointe Nègre in the bay of Sanary, superbly restored and open to the public.
^6.  For indication, in 1840, 14 pieces are in service at the fort Sainte-Marguerite in Toulon. They are of 14 different calibers, top 9 different carriages and require 9 different supplies!
^7.   The source does not mention whether it is the 1820 model with smooth bore or 1820-40 with rifled bore.
^8.   The Bange system is not limited to the calibers 80, 90 and 155 mm Mle 1877 as well as 120 mm Mle 1878; on the contrary, the coasts will be largely provided with tubes of 19 and 24 c respectively Mle 1875/76 and 1876 thus designed before the first mentioned. The 16 c gun Mle 1858-60, deriving from the 30 gun was equipped with a Treuille de Beaulieu breech, a system that will be found on other calibers, up to the 32 c Mle 1870.
^9.   Read "30 pounds of balls", being the weight of the projectile in pounds, which gave a diameter of 164.7 mm.
^10. Territorial Artillery Regiment.
^11. Work written by Captain MERCIER, member of the commission for practical studies of coast artillery, 1902. Document coll. VAUBOURG Cédric and Julie.
^13. This 0.90 m projector would be none other than that of the pointe du Rascas (cap Cépet), a few hundred meters barely further south, whose post had just been declassified. It remains to be known who henceforth was responsible for the search and illumination missions of targets for the benefit of the Cépet batteries.
^14. Page 3 second paragraph of the report of the principal technical agent, dated October 07, 1910.

Pevnost Toulon, severo-severovýchodně od města. Lze ji schematicky znázornit jako kost, jejíž dvě epifýzy jsou odděleny Creux Saint-Georges, kde se choulí vesnice Saint-Mandrier-sur-Mer; o délce asi 4 km a šířce od 500 m do 2 200 m chrání poloostrov Saint-Mandrier svou masou malý přístav Toulon a přístav Vignettes, zatímco na jihu hraničí s velkým přístavem. Jejími nejvyššími body jsou ty obsazené bateriemi Lazaret (106 m n.m.) pro její západní část a bateriemi Croix des Signaux (122 m n.m.) pro její východní část. Spojená s pevninou vrtochy moře od poloviny 17. století, vždy vzbuzovala ostrov, který se stal poloostrovem, zájem vojáků. Úžina spojující ji s La Seyne-sur-Mer je od roku 1657 považována za suchou nohou schůdnou; dokumenty té doby uvádějí, že zanesení průchodu se přirozeně uskutečnilo za pouhých třicet let. V roce 1669 založili Ludvík XIV. a Colbert královskou ošetřovnu navrženou rytířem de Clerville a Vauban zmiňuje již od roku 1679 baterie Vieille, Saint-Georges a Croix des Signaux¹. Roku 1695 byla na okraji poloostrova postavena série baterií. Byly navrženy a poté postaveny ve spěchu, aby čelily anglické plavbě, která nakonec zamířila do Španělska. Tak byl poloostrov opevněn velmi brzy, ale bylo to po obléhání roku 1793, které hluboce poznamenalo mysl², kdy bylo uznáno jako prvořadá nutnost uchránit přístav a jeho arzenál před urážkou. Již od počátku 19. století se tedy začaly množit forty a baterie, chránily každou pláž, byť jen trochu náchylnou k vylodění nepřítele, a byly vyzbrojeny kusy, jejichž dostřel – a mnohost – nyní mohly zabránit nepřátelskému loďstvu riskovat beztrestně ve velkém přístavu. Program z roku 1811 neměl čas být doveden do konce a byl v Saint-Mandrier uskutečněn jen málo, kromě věže č. 1 postavené jako reduit baterie Carraque. Umístěna near břehu proti vstupu do velkého přístavu, měla tato formidable baterie seřadit 100 hlavní, počet později snížen na padesát, což z ní činilo, ve srovnání s její protějškem na hřbetu Lamalgue, nejsilnější pozici v přístavu. "Modelová" věž Carraque (dnes nazývaná Croix des Signaux³) je jediným exemplářem postaveným ve francouzském Středomoří v rámci programu, který jich předpokládal 54. Následovala Smíšená komise pro vyzbrojování pobřeží Korsiky a ostrovů. Tato zvláštní komise byla od roku 1841 pověřena přehodnotit otázku od základů. Vycházejíc z prací z roku 1811, ale integrujíc stejně nové jako podstatné faktory, jako je drážkování hlavní děl zvyšující jejich přesnost a dostřel, stejně jako vzhled šroubu a parního pohonu lodí, vyvinula tři věže a tři strážnice tzv. modelu 1846. Zjednodušeně řečeno, rozdíl mezi věžemi a strážnicemi spočívá v téměř čtvercovém půdorysu pro první a obdélníkovém pro druhé; dvě úrovně místností a skladů pro první a pouze jedna pro druhé. Konečně pro rozhodnutí o umístění věže nebo strážnice je vhodné odkázat na stranu 87 „Pojednání o obraně námořních hranic Francie“, publikovaného Ministerstvem války v roce 1848⁴, kde lze číst: Těchto šest typů je rozděleno do dvou tříd; každá třída do tří čísel kapacity. Do první třídy jsou zahrnuty reduity baterií, které, vzhledem ke své izolaci nebo důležitosti, mohou být napadeny děly; do druhé třídy jsou zahrnuty reduity méně izolovaných nebo méně důležitých baterií, které se nemusí obávat děl a vytrvalých snah nepřítele. Věže mají nevýhodu vyšších nákladů, 53 000 franků za věž č. 1 a 34 000 za strážnici č. 1, a pokud jsou stále početné na středomořském pobřeží⁵, tvoří výjimku na atlantickém pobřeží. Jako v roce 1811 bylo vhodné obsluhovat dělostřelectvo proti lodím a bránit se proti eventuálním vyloděným jednotkám, poté, když se nepřátelský tlak stal příliš velkým, uchýlit se do reduitu a odolávat tam až do příchodu pomoci. Proto mají všechny tyto standardizované orgány obranné střílny, padací most, cisternu, sklady potravin a střelného prachu stejně jako kapacitu ubytovat veškerý personál baterie. Dělostřelecké kusy menší ráže mohly působit z horní terasy a dvě úrovně střílen pro puškovou palbu sloužily k zamezení přístupů na 360°. Bylo by nespravedlivé nezmínit, že tato Komise z roku 1846 se snažila napravit anarchii panující v dělostřelectvu tím, že značně omezila počet ráží k obsluze⁶. Dnes se zdá neobvyklé, pokud možno, bylo doporučováno zřizovat baterie v patnácti metrech nadmořské výšky, optimální kóta pro praxi odražené střelby. Anekdoticky, experimenty skutečně prokázaly, že z 180 plných koulí vypálených na plnou sílu z děla 30⁷ na loď vzdálenou 1 800 metrů, žádná nedosáhla cíle, zatímco při stejném počtu projektilů vypálených odraženou střelbou, 36 zasáhlo cíl. Dvě z těchto věží byly postaveny na poloostrově Saint-Mandrier, kde k věži Coudoulière lze dodnes volně přistupovat, zatímco reduit, který je předmětem tohoto textu, je dvojnásobně zakázán přístup, stejně jako věž Carraque (věž č. 3). Skutečně, upravená strážnice Mle 1846 č. 3 (tj. přizpůsobená podmínkám výzbroje a stavů lišících se od norem; zde v daném případě pro 25 mužů, z nichž 5 bylo určeno pro službu minometu) tvořící reduit baterie Mord'huy se nachází v chráněném perimetru zařízení slavného Commando Hubert, samo zahrnutého v perimetru Námořního výcvikového střediska. Umístěna na východním konci poloostrova, měla baterie Mord'huy za úkol bránit vstup do velkého přístavu křížením své palby s bateriemi Carqueiranne. Strážnice nemá na frontonu svých dveří žádný rok výstavby, ale pokud se odkazujeme na zprávy o pokroku programu realizace baterií, její stavba spadá mezi roky 1859 (rok zohlednění obsluh minometů ve stavu) a 1862. Pouze měření provedená na místě by nám mohla naznačit, zda se jedná o zesílený model či nikoli. Nachází se ve výšce, jak jsme viděli, ideální, 15 metrů. Původně se její dělostřelecký hřeben široce rozvíjel po obou stranách reduitu, jižní část zahrnující plnou traversu. Tento reduit byl ukryt před pohledy z moře tím, že byl doslova zapuštěn do terénu, z něhož vyčnívala pouze jeho horní terasa. Bezprostředně po katastrofálním francouzsko-německém konfliktu let 1870-1871 byla obrana pobřeží znovu promyšlena. Navzdory hledání, které po přijetí systému Bange v roce 1876⁸ opět uvidí rozmnožování baterií, nastal čas na čistku. Velmi rychlo bylo mnoho baterií navrženo ke zrušení a baterie Mord'huy se tomu nevyhnula. Tak učinila komise pro obranu pobřeží dne 16. prosince 1874, status zrušení potvrzen 3. prosince 1888. Mezi těmito dvěma daty si ponechala část své výzbroje, která tehdy činila dvě děla 30⁹ a deskový moždíř 32 c. Jasně řečeno, již ztratila dvě z děl 30 své počáteční dotace. K 1. říjnu 1877 baterie ukrývala 312 ran pro děla, z toho 40 nabitých a 12 kartáčových nábojů stejně jako 100 prázdných bomb pro moždíř. Jejich obsluha měla být zajištěna 6 cvičenými dělostřelci a 13 pomocníky, personálem poskytovaným první baterií 19. dělostřeleckého pluku v posádce v Toulonu a první baterií 15. T.A.P.¹⁰ mobilizující se rovněž v Toulonu. Plán z roku 1877 zmiňuje děla 30. Bohužel, úpravy hlavně c 30 Mle 1820 jsou někdy dvojitě označovány. Například hlaveň c 30 Mle 1820-40 (s výztuží a nabíjená ústím) je někdy označována dělo 16 cm Mle 1820-40 s nebo bez upřesnění drážkované a nevyztužené nebo drážkované a vyztužené. To proto, aby se napsalo, že dělo 16 cm Mle 1858-60 může, pokud to není v textu upřesněno, být buď nabíjeno ústím nebo závěrem. Od té doby je jediná indikace na plánu přítomnosti děl 30 příliš stručná, abychom byli schopni určit jejich přesný model, i když pravděpodobnost směřuje ke kusům 16 c Mle 1858-60 s nabíjením závěrem. Ať tak či onak, v době své stavby našla baterie Mord'huy dělostřelectvo v plné velké evoluci, takže, sotva její cement uschl, přišla palebná síla nových hlavní 19 c a 24 c, které, instalovány v Carqueiranne, v Cépet a na Croix des Signaux, ji brzy nahradily s, navíc, lepšími palebnými poli. Ačkoli naše prameny o tomto období mlčí, je velká sázka, že, zrušení stvrzeno, baterie zůstala ve stavu, s výzbrojí nebo bez, až do úsvitu 20. století. Pokud nešlo o její přezbrojení, měla nicméně znovu nastoupit službu v rámci plánu osvětlení nábřeží Toulonu. Za tímto účelem měla modelová strážnice podstoupit několik úprav. Její terasa, stala se zbytečnou, byla srovnána tak, aby od moře byla stavba zcela neviditelná. Na jejím pravém boku byla přidána vodní nádrž pro produkci páry motoru pohánějícího generátor. Motor a generátor zaujaly místo v malé budově přiléhající k dílně a skladu uhlí téměř naproti vchodu do věže. Přítomnost tohoto skladu uhlí nám naznačuje, bez velké možnosti chyby, že hnací síla dynama nebo generátoru byla produkována parním strojem zahrnujícím kotel, jehož palivem bylo toto uhlí. Dva modely jsou uvedeny ve „Sbírce informací o fotoelektrických přístrojích ve službě na pobřeží“¹¹, konkrétně jeden značky Chaligny a druhý značky Weyher & Richmond. Základy, které nesly strojní zařízení, zmizely, a pro nedostatek přesnosti v archivech, které jsme měli možnost konzultovat, nejsme schopni definovat, který parní stroj byl zde instalován. Z dokumentárních důvodů poskytujeme čtenáři dále náčrty obou dotyčných modelů, náčrty publikované respektive na stranách 5, 6, 9 a 10 práce kapitána MERCIERA. Levá část první místnosti reduitu byla přeměněna na denní úkryt pro projektor. Za tím účelem se vyhloubilo, aby se snížila podlaha přízemí o dobrý metr, aby se úroveň denního úkrytu shodovala s kolejnicemi železniční dráhy vedoucí k bojovému úkrytu. Tato železniční dráha využívá příkopu, dlouhého asi dvacet metrů, na jehož konci začíná zatáčka vpravo, aby kolmo přistoupila ke staré střelecké hradbě. Tato střelecká hradba slouží jako ochranný kryt tunelu vedoucího k bojovému úkrytu. Vchod do tohoto tunelu dlouhého asi deset metrů je završen datem 1904-1905. Bojový úkryt se odlišuje od desítek dalších lemujících pobřeží metropole svým hledím z pancéřových desek¹² místo betonu. Pokud je nám známo, toto uspořádání, tj. denní úkryt ve starém reduitu, pojízdná dráha mezi denním a bojovým úkrytem v příkopu a hledí bojového úkrytu z pancéřových desek, nemá obdoby jinde. Velitelské stanoviště se nacházelo dále na jihu, korunující jižní část staré hradby. Musíme pokorně přiznat, že v době, kdy jsme byli na místě, jsme to nevěděli a nešmejdili jsme v hustém křoví označujícím jeho přibližnou polohu. I přesto pochybujeme, že by nám mohlo uniknout, protože jsme dosáhli vrcholu hradby téměř na jeho místě, nevidíme však, proč by se někdo namáhal jej odstranit. Zkrátka, jako vždy, je nutná druhá návštěva. Podívejme se nyní, z čeho se reduit skládal: typový plán strážnice Mle 1846 č. 3, modelovaný Jean PUELINCKX a anotovaný, aby odpovídal dnešní realitě. Okna, pod kterými se řadily střílny, se stala velkými prosklenými otvory vpouštějícími světlo. Naopak, stěny stále nesou háky sloužící pro hamaky vojska. Strážnice není udržována po desetiletí a borovice ji částečně skrývají před pohledy. Na fotografiích výše vidíme její vchod a část naproti dennímu úkrytu projektoru, část věnovanou ubytování a stále vybavenou háky na hamaky. Levý bok reduitu je proražen, aby poskytl průchod metrové koleji (pohřbené pod vrstvou jehličí borovic); vnitřek denního úkrytu projektoru a pohled na příkop k bojovému úkrytu, příkop obložený hrubým lomovým zdivem. Na plánu níže není zobrazena externí nádrž, ale dokonale se lokalizují základní prvky toho, co již není baterií, ale fotoelektrickým stanovištěm Mord'huy. Je vidět, že pouze severní část staré dělostřelecké hradby byla zachována, zatímco jižní část, včetně travérsy, má pouze nejasné obrysy. Z továrny zůstala pouze severní zeď. Bohužel, základy strojního zařízení již nejsou přítomny. Možná, kdyby se pořádně zametlo, našly by se jejich základy, což by umožnilo definovat model parního stroje. Všimněme si, že továrna nebyla, jako často, chráněna betonovou stropní deskou. Přejděme k bojovému úkrytu. Přístup k bojovému stanovišti byl zazděn. Musíme poznamenat pečlivé zdivo opus incertum, zatímco obvykle se jedná o beton. Kámen s daty pravděpodobně dorazil bez číslic definujících rok, které byly vyraženy při nebo po položení kamene. Paradoxně, protože jsme byli na "správné" straně plotu, nemohli jsme se k hledí přiblížit, ale pohled naproti umožňuje konstatovat, že je stále tam se svým pancéřováním. Pokud jsme nemohli navštívit vnitřek bojového stanoviště, pohled níže, ilustrující stanoviště projektorové kasematy fortu Frouard (Nancy), může dát dobrou představu o tom, co jsme měli očekávat. Je čas zmínit materiály. Tabulka níže, stále převzatá z práce kapitána MERCIERA (op. cit.), nás informuje o materiálech ve službě ve fotoelektrických stanovištích. Pokud jde o Mord'huy, je třeba brát v úvahu pouze parní motory. Pokud bychom měli udělat bilanci vybavení zbývajícího dnes, byla by rather chudá. S výhradou nového nálezu nezůstává žádný parní motor. Dva ropné motory stále existují, jeden Sautter-Harlé (k potvrzení – výrobní štítek zmizel) u baterie Porticcio (Ajaccio – vojenský prostor) a jeden Niel na mysu Timon v Bonifacio (místo otevřené veřejnosti v sezóně), kde kusy dynama stále leží na zemi. Pokud jde o projektory, není nám znám žádný Bréguet a dva Sautter-Harlé, oba o průměru 90 cm. První se nachází před vojenským muzeem na ostrově Tenerife (výrobní č. 2930) a druhý v soukromé sbírce v Ajacciu (výrobní č. 2437). Jeden z těchto dvou parních motorů vybavoval fotoelektrické stanoviště Mord'huy. Historie místa tam nekončí. Ministériální depeše z 21. července 1906 doporučuje: "Bude vytvořena na linii Mord'huy – Pointe de Carqueiranne zátarasová zóna zahrnující na každém břehu dvě světla, ať už je jedno pevné a druhé hledací, nebo že role pevného a hledacího je hrána střídavě jedním a druhým v polovině sektoru k prozkoumání. V Mord'huy budou dvě světla: -stávající světlo 1,50 (vnější sekce) -světlo 0,90, jehož umístění je třeba určit¹³." Jako vždy, návrhy a protinávrhy činí průběh věcí obtížně sledovatelným, ale Bernard Cros objevil v S.H.D. (Service Historique de la Défense) v Toulonu projekt –předpokládaný definitivní– vytvoření tohoto druhého světla, který byl odeslán inženýrem hydraulických prací ministrovi námořnictva s žádostí o schválení a přidělení 19 000 franků kreditu v kapitole nových prací pro rozpočtový rok 1911 a to, datováno 8. října 1910. Tento projekt doporučoval zřídit druhé světlo asi patnáct metrů vlevo od stávajícího, přibližně ve stejné úrovni. Bojové úkryty obou světel by byly spojeny na svých zadních stranách betonovou galerií, která by od té doby sloužila jako denní úkryt pro oba projektory. Je skutečně zdůrazněno, že tímto způsobem by se odstranila povinnost ukládat každý den projektor do reduitu, operace dlouhá a namáhavá v důsledku sklonu terénu a odporu zatáčky před tunelem¹⁴. Metrová kolej by od té doby byla vybavena dvěma otočnými deskami. Velitelské stanoviště by bylo zachováno, zatímco by byl vytvořen prostor, rozšířením budovy ukrývající první motor, pro druhý motor. Vzhledem k předpokladu stavby druhého uhelného skladu o kapacitě padesáti tun, by tento druhý motor byl také parním modelem. Dodatečná zásoba vody podél severní fasády strojovny je plánována ve formě sedmi beden uspořádaných na zděných soklech vzájemně propojených sběrnou trubkou ze železa a distribuujících vodu pod tlakem do napájecí nádržky nového motoru. Žlab, kterým procházejí elektrické kabely z továrny k bojovému stanovišti projektoru a k velitelskému stanovišti, bude muset být přestavěn po celé své délce, zvětšené o část spojující druhé bojové stanoviště. Pokud pokračování tohoto příběhu stále spočívá v archivech, není pochyb, že žádný počátek realizace není detekovatelný in situ. První světová válka byla pravděpodobně definitivní brzdou, která odsunula tento projekt do šuplíku dobrých úmyslů odsouzených k zapomnění. Ani období mezi dvěma světovými válkami, ani německá okupace druhé zde nezanechaly stopu. Nejvýše lze s námahou rozpoznat na frontonu reduitu velmi vybledlý nápis "AMFIBIENNÍ SBOR NÁMOŘNICTVÍ …O…PIVO". Některá písmena tohoto nápisu vykazují stopy modré barvy charakteristické pro tu používanou francouzským námořnictvem v meziválečném období, ale která mohla být stejně tak použita po roce 1945. Možná v tom lze vidět svědka okupace reduitu komandem Hubert, které, ačkoli vytvořeno v prosinci 1947, okupuje místa od roku 1965.
____________
^1.   V Marius AUTRAN, "Obrázky seynského života za starých časů", svazek VI, 1997 ; www.site-marius-autran.com
^2.   Povolána toulonským obyvatelstvem rozhořčeným Ústavodárným shromážděním, anglo-španělská flotila admirála Samuela Hooda vstoupila do Toulonu v květnu 1793, odkud byla v prosinci téhož roku vyhnána generálem Dugommierem tehdy v čele italské armády. Město bylo vypáleno a přivedeno k poslušnosti. Nejvyšší trest, 24. prosince 1793 (4 nivôsu roku II) hlasovalo Ústavodárné shromáždění pro dekret, podle kterého je hanebný název Toulon potlačen. Tato obec ponese od nynějška název Port-la-Montagne.
^3.   Dodnes existující, ačkoli upravená, obklopená ohradou a přiléhající k semaforu.
^4.   Ministerstvo války,"Pojednání o obraně námořních hranic Francie", Národní tiskárna, Paříž, 1848. Volně stažitelné na Google knihy.
^5.   Absolutně k vidění, věž č.2 na mysu Nègre v zátoce Sanary, skvěle restaurovaná a otevřená veřejnosti.
^6.  Pro informaci, v roce 1840 je ve službě ve fortu Sainte-Marguerite v Toulonu 14 kusů. Jsou ze 14 různých ráží, sedí na 9 různých lafetách a vyžadují 9 různých zásobování!
^7.   Pramen neuvádí, zda se jedná o model 1820 s hladkou hlavní nebo 1820-40 s drážkovanou hlavní.
^8.   Systém Bange se neomezuje na ráže 80, 90 a 155 mm Mle 1877 stejně jako 120 mm Mle 1878; naopak, pobřeží bude hojně vybaveno hlavněmi 19 a 24 c respektive Mle 1875/76 a 1876 tedy navrženými před prvními jmenovanými. Dělo 16 c Mle 1858-60, odvozené z děla 30, bylo vybaveno závěrem Treuille de Beaulieu, systém, který bude nalezen na jiných rážích, až do 32 c Mle 1870.
^9.   Číst "30 liber koulí", čili váha projektilu v librách, což dávalo průměr 164,7 mm.
^10. Teritoriální dělostřelecký pluk.
^11. Práce sepsaná kapitánem MERCIEREM, členem komise pro praktické studie pobřežního dělostřelectva, 1902. Dokument sb. VAUBOURG Cédric a Julie.
^13. Tento projektor 0,90 m by nebyl jiný než ten na mysu Rascas (mys Cépet), jen o několik set metrů dále na jih, jehož stanoviště bylo právě zrušeno. Zbývá vědět, komu od té doby příslušely mise hledání a osvětlování cílů ve prospěch baterií Cépet.
^14. Strana 3 druhý odstavec zprávy hlavního technického agenta, datováno 07. října 1910.

Remerciements Cet article n'aurait jamais pu voir le jour sans l'exceptionnelle disponibilité de M. l'enseigne de vaisseau DROUGLAZET qui voulut bien se prendre au jeu de nos recherches. De même, sans la volonté de partage du fruit de leurs investigations au sein des archives de Vincennes et Toulon, tant de la part de Julie et Cédric VAUBOURG que de celle de Bernard CROS, le site serait resté dans l'oubli le plus total. Ma reconnaissance va aussi au Général FRANÇOIS pour ses informations sur le canon de 30 et encore à Bernard CROS pour sa bénéfique relecture. Merci enfin à tous les contributeurs iconographiques sur ce projet que furent mes amis Benoît FLOCH, Jean-Philippe GUICHARD, Emmanuel LORIN et Jean PUELINCKX. Luc MALCHAIR, 29 août 2010

Danksagungen Dieser Artikel hätte niemals das Licht der Welt erblicken können ohne die außergewöhnliche Verfügbarkeit von Herrn Fähnrich zur See DROUGLAZET, der sich auf das Spiel unserer Forschungen einlassen wollte. Ebenso, ohne den Willen zur Weitergabe der Früchte ihrer Untersuchungen in den Archiven von Vincennes und Toulon, sowohl von Julie und Cédric VAUBOURG als auch von Bernard CROS, wäre die Stätte in völligster Vergessenheit geblieben. Meine Anerkennung gilt auch General FRANÇOIS für seine Informationen über die Kanone 30 und abermals Bernard CROS für sein nützliches Korrekturlesen. Dank schließlich an alle ikonographischen Mitwirkenden an diesem Projekt, die meine Freunde Benoît FLOCH, Jean-Philippe GUICHARD, Emmanuel LORIN und Jean PUELINCKX waren. Luc MALCHAIR, 29. August 2010

Dankbetuigingen Dit artikel had nooit het licht kunnen zien zonder de uitzonderlijke beschikbaarheid van de heer vaandrig ter zee DROUGLAZET die zich wel wilde laten meeslepen in het spel van onze onderzoekingen. Evenzo, zonder de wil tot delen van de vruchten van hun onderzoeken binnen de archieven van Vincennes en Toulon, zowel van Julie en Cédric VAUBOURG als van Bernard CROS, zou de site in de meest totale vergetelheid zijn gebleven. Mijn erkentelijkheid gaat ook naar Generaal FRANÇOIS voor zijn inlichtingen over het kanon van 30 en opnieuw naar Bernard CROS voor zijn heilzame herlezing. Dank tenslotte aan alle iconografische medewerkers aan dit project die mijn vrienden Benoît FLOCH, Jean-Philippe GUICHARD, Emmanuel LORIN en Jean PUELINCKX waren. Luc MALCHAIR, 29 augustus 2010

Acknowledgements This article could never have seen the light of day without the exceptional availability of Ensign DROUGLAZET who was willing to enter into the spirit of our research. Likewise, without the willingness to share the fruits of their investigations in the archives of Vincennes and Toulon, both from Julie and Cédric VAUBOURG and from Bernard CROS, the site would have remained in total oblivion. My gratitude also goes to General FRANÇOIS for his information on the 30 cannon and again to Bernard CROS for his beneficial proofreading. Finally, thank you to all the iconographic contributors to this project who were my friends Benoît FLOCH, Jean-Philippe GUICHARD, Emmanuel LORIN and Jean PUELINCKX. Luc MALCHAIR, 29 August 2010

Poděkování Tento článek by nikdy nemohl spatřit světlo světa bez výjimečné dostupnosti pana praporčíka námořnictva DROUGLAZETA, který se chtěl zapojit do hry našich výzkumů. Stejně tak, bez vůle sdílet plody jejich vyšetřování v archivech ve Vincennes a Toulonu, jak od Julie a Cédrica VAUBOURGOVÝCH, tak od Bernarda CROSE, by lokalita zůstala v naprostém zapomnění. Mé uznání patří také generálovi FRANÇOISOVI za jeho informace o děle 30 a opět Bernardovi CROSOVI za jeho prospěšné korektury. Díky konečně všem ikonografickým přispěvatelům na tomto projektu, kterými byli mí přátelé Benoît FLOCH, Jean-Philippe GUICHARD, Emmanuel LORIN a Jean PUELINCKX. Luc MALCHAIR, 29. srpna 2010