Dépt 17 (Charente-Maritime). D'emblée, précisons que, faute de documents de référence, nous n'avons pu démêler les subdivisions administratives des pôles défensifs comme nous l'aurions souhaité. Tous les ouvrages fortifiés encadrant le pertuis d'Antioche dépendaient de la direction de La Rochelle. Cette direction chapeautait plusieurs places. La place de Rochefort tout d'abord, dont dépendaient les remparts de la cité (déclassés en 1885) et les ouvrages côtiers situés sur le continent à l'embouchure de la Charente ainsi que l'île Madame ; ensuite, la place de l'île d'Oléron, place étendue au fort Boyard et enfin la place de l'Île d'Aix, place étendue au fort Énet. Par contre, nous devons admettre notre incapacité à affirmer l'existence d'une place de La Rochelle + une autre de l'île de Ré, ou bien si l'île de Ré était comprise dans La Rochelle. En 1878 et 1893, on trouve sur des plans "Direction du Génie de Bordeaux, place de l'île d'Aix". Si l'on consulte les tableaux des ouvrages côtiers déclassés par le Conseil supérieur de la Guerre fin 1888, dans la colonne Places et ouvrages, la distinction géographique perdure, aussi y trouve-t-on une scission entre l'île de Ré et une désignation générique englobant les forts de la Charente. En 1911, un plan indique "Place de Rochefort-Aix-Oléron". Bref, à défaut de base solide, nous avons décidé de scinder dans cet index la place de Rochefort laquelle inclut les îles d'Aix et d'Oléron, de la place de La Rochelle (incl. l'île de Ré) et, enfin, l'embouchure de la Gironde. La note A/10 n° 99 du 19 février 1889 de l'État-major général précise pour Rochefort que : La partie la plus importante de la défense est la première ligne, formée par l'île d'Oléron, le fort Boyard, l'île d'Aix et le fort d'Énet, qui ferme et protège la rade en avant de l'embouchure de la Charente. Il y a lieu de concentrer les gros armements sur cette 1ère ligne, en simplifiant au contraire la deuxième ligne par le déclassement d'un certain nombre de batteries. Viennent alors des propositions d'armement de plusieurs batteries, suivi de la recommandation de ne rien déclasser comme ouvrage sur cette première ligne. En revanche, la note stipule qu'il y a lieu de déclasser les forts Lupin, Fouras et de Vergeroux, la batterie de Piédemont et la redoute de l'Aiguille tout en conservant leurs emplacements pour la défense mobile. Le même traitement est à réserver au fort Chapus tandis que les terrains du fort de Chaigneau pourront être aliénés. Chef-lieu du 4ème arrondissement maritime allant de l'île d'Yeu aux Pyrénées, Rochefort est implanté une quinzaine de kilomètres de la mer (24 km en suivant le fleuve). Cette position rend son abri appréciable, mais l'accroissement de la taille, du tonnage et, partant, du tirant d'eau des navires, consacreront le déclin de Rochefort qui sera abandonné au profit du port en eaux profondes de La Pallice, peu avant 1930. En 1906, il était encore question de creuser le lit de la Charente pour permettre l'accès au fleuve de navires ayant 8 à 9 mètres de tirant d'eau. Le port militaire de Rochefort était situé en aval de la cité, sur la rive droite de la Charente, et s'étendait sur une longueur de 1.600 m. Il comprenait trois cales sèches de 128, 78 et 60 mètres de longueur. Son arsenal était à même de construire et d'armer simultanément plus de seize navires. L'origine de Rochefort remonte à 1666. La ville sortit ex nihilo de terre pour répondre au besoin d'un havre sûr. Parmi les bâtiments les plus illustres de son arsenal, il convient de mentionner la corderie royale (1666-1670), superbe bâtiment de 373 m de longueur pour 8 de large, incendié en 1945, classé en 1967, et restauré à partir de 1976. Nous retiendrons aussi les trois formes de radoub subsistantes, dont la Napoléon III, construite de 1853 à 1861, agrandie en 1900 pour accueillir le Dupleix qui sera le dernier grand croiseur-cuirassé construit à Rochefort, et classée en 1988. Nous n'avons trouvé aucune trace de défenses du front de terre, hormis l'enceinte urbaine dont le déclassement des remparts, bien que réclamé par les habitants depuis 1870, ne sera officialisé que le 28 juillet 1921. Les approches maritimes en revanche avaient retenu l'attention. Le pertuis de Maubuisson, séparant Oléron du continent ne représentait pas le moindre danger en raison de sa faible profondeur. Par contre, celui d'Antioche, entre les îles d'Oléron et d'Aix constituait la voie d'approche principale, même si les fonds n'y excédent pas 10 à 15 m. Dès 1878, des défenses furent concentrées, surtout sur l'île d'Aix et plusieurs lignes de torpilles de fond disposées en travers des passes de part et d'autre du haut fond Boyard. La passe sud, à hauteur du fort des Saumonards comprendra 47 torpilles sur une ligne de 1500 m de longueur. La passe nord recevra deux lignes jointes de 48 torpilles chacune, 1500 m en avant du fort Boyard, et une dernière ligne, d'une vingtaine d'engins, barrera l'estuaire de la Gironde à hauteur de Port-des-Barques. Notons enfin que le plus fort calibre des batteries côtières se limitera à 27 cm et qu'aucune batterie de rupture ne sera édifiée.

Dept 17 (Charente-Maritime). Von vornherein sei präzisiert, dass wir mangels Referenzdokumenten die administrativen Unterteilungen der Verteidigungspole nicht so entwirren konnten, wie wir es gewünscht hätten. Alle befestigten Werke, die die Pertuis d'Antioche einrahmen, unterstanden der Direktion von La Rochelle. Diese Direktion überdachte mehrere Plätze. Zunächst der Platz von Rochefort, von dem die Stadtwälle (herabgestuft 1885) und die Küstenwerke an der Mündung der Charente auf dem Festland sowie die Île Madame abhingen; sodann der Platz der Île d'Oléron, Platz erweitert auf das Fort Boyard und schließlich der Platz der Île d'Aix, Platz erweitert auf das Fort Énet. Andererseits müssen wir unsere Unfähigkeit eingestehen, die Existenz eines Platzes von La Rochelle + einem anderen der Île de Ré zu behaupten, oder ob die Île de Ré in La Rochelle enthalten war. In 1878 und 1893 findet man auf Plänen "Direction du Génie de Bordeaux, place de l'île d'Aix". Wenn man die Tabellen der Ende 1888 durch den Obersten Kriegsrat herabgestuften Küstenwerke konsultiert, besteht in der Spalte "Places et ouvrages" die geografische Unterscheidung fort, so findet man dort eine Spaltung zwischen der Île de Ré und einer generischen Bezeichnung, die die Forts der Charente umfasst. In 1911 zeigt ein Plan "Place de Rochefort-Aix-Oléron". Kurz, mangels einer soliden Basis, haben wir uns entschieden, in diesem Index den Platz von Rochefort, welcher die Inseln Aix und Oléron einschließt, vom Platz von La Rochelle (inkl. der Île de Ré) und schließlich der Mündung der Gironde zu trennen. Die Note A/10 Nr. 99 vom 19. Februar 1889 des Generalstabs präzisiert für Rochefort, dass: Der wichtigste Teil der Verteidigung ist die erste Linie, gebildet durch die Île d'Oléron, das Fort Boyard, die Île d'Aix und das Fort Énet, die die Reede vor der Mündung der Charente schließt und schützt. Es gilt, die schweren Bewaffnungen auf dieser 1. Linie zu konzentrieren, im Gegenteil die zweite Linie durch die Herabstufung einer bestimmten Anzahl von Batterien zu vereinfachen. Dann folgen Vorschläge für die Bewaffnung mehrerer Batterien, gefolgt von der Empfehlung, auf dieser ersten Linie kein Werk herabzustufen. Im Gegensatz dazu stipuliert die Note, dass es gilt, die Forts Lupin, Fouras und von Vergeroux, die Batterie von Piédemont und die Redoute der Aiguille herabzustufen, während ihre Standorte für die mobile Verteidigung beibehalten werden. Die gleiche Behandlung ist für das Fort Chapus vorzusehen, während die Ländereien des Forts von Chaigneau veräußert werden können. Hauptort des 4. Maritimen Arrondissements, das von der Île d'Yeu bis zu den Pyrenäen reicht, ist Rochefort etwa fünfzehn Kilometer vom Meer entfernt angelegt (24 km dem Fluss folgend). Diese Position macht seinen Schutz schätzbar, aber die Zunahme der Größe, der Tonnage und folglich des Tiefgangs der Schiffe werden den Niedergang von Rochefort besiegeln, das kurz vor 1930 zugunsten des Tiefwasserhafens von La Pallice aufgegeben wird. In 1906 war noch davon die Rede, das Bett der Charente zu vertiefen, um Schiffen mit 8 bis 9 Metern Tiefgang den Zugang zum Fluss zu ermöglichen. Der Militärhafen von Rochefort lag flussabwärts der Stadt, am rechten Ufer der Charente, und erstreckte sich über eine Länge von 1.600 m. Er umfasste drei Trockendocks von 128, 78 und 60 Metern Länge. Sein Arsenal war in der Lage, gleichzeitig mehr als sechzehn Schiffe zu bauen und zu bewaffnen. Der Ursprung von Rochefort geht auf 1666 zurück. Die Stadt entstand ex nihilo aus der Erde, um dem Bedarf an einem sicheren Hafen zu entsprechen. Unter den illustersten Gebäuden seines Arsenals ist die königliche Seilerei (1666-1670) zu erwähnen, ein superbies Gebäude von 373 m Länge bei 8 m Breite, 1945 niedergebrannt, 1967 unter Denkmalschutz gestellt und ab 1976 restauriert. Wir werden auch die drei überdauernden Schwimmdocks erwähnen, darunter das Napoléon III, gebaut von 1853 bis 1861, 1900 vergrößert, um die Dupleix aufzunehmen, die der letzte große in Rochefort gebaute Panzerkreuzer sein wird, und 1988 unter Denkmalschutz gestellt. Wir haben keine Spur von Verteidigungen der Landfront gefunden, außer der Stadtbefestigung, deren Herabstufung der Wälle, obwohl von den Einwohnern seit 1870 gefordert, erst am 28. Juli 1921 offiziell wird. Die maritimen Annäherungen hingegen hatten die Aufmerksamkeit auf sich gezogen. Die Pertuis de Maubuisson, die Oléron vom Festland trennt, stellte aufgrund ihrer geringen Tiefe nicht die geringste Gefahr dar. Im Gegensatz dazu bildete die von Antioche, zwischen den Inseln Oléron und Aix, den Hauptannäherungsweg, selbst wenn die Tiefen dort 10 bis 15 m nicht überschreiten. Ab 1878 wurden Verteidigungen konzentriert, besonders auf der Île d'Aix und mehrere Linien von Grundtorpedos quer über die Passen zu beiden Seiten der Untiefe Boyard angelegt. Die Südpasse, in Höhe des Forts der Saumonards, wird 47 Torpedos auf einer Linie von 1500 m Länge umfassen. Die Nordpasse wird zwei verbundene Linien von je 48 Torpedos erhalten, 1500 m vor dem Fort Boyard, und eine letzte Linie, von etwa zwanzig Geräten, wird die Mündung der Gironde in Höhe von Port-des-Barques sperren. Beachten wir schließlich, dass das stärkste Kaliber der Küstenbatterien sich auf 27 cm beschränken wird und dass keine Durchbruchsbatterie errichtet wird.

Dept 17 (Charente-Maritime). Van bij het begin, preciseren we dat, wegens gebrek aan referentiedocumenten, we de administratieve onderverdelingen van de defensiepolen niet hebben kunnen ontwarren zoals we gewenst hadden. Alle versterkte werken die de Pertuis d'Antioche omlijsten, hingen af van de directie van La Rochelle. Deze directie overkoepelde verschillende plaatsen. De plaats van Rochefort ten eerste, waarvan de stadswallen (gedegradeerd in 1885) en de kustwerken gelegen op het vasteland aan de monding van de Charente afhingen evenals het Île Madame; vervolgens, de plaats van het Île d'Oléron, plaats uitgebreid naar het fort Boyard en ten slotte de plaats van het Île d'Aix, plaats uitgebreid naar het fort Énet. Daarentegen, moeten we ons onvermogen toegeven om het bestaan te bevestigen van een plaats van La Rochelle + een andere van het Île de Ré, ofwel of het Île de Ré begrepen was in La Rochelle. In 1878 en 1893, vindt men op plannen "Direction du Génie de Bordeaux, place de l'île d'Aix". Als men de tabellen van de kustwerken die eind 1888 door de Hoge Oorlogsraad werden gedegradeerd, raadpleegt, in de kolom Plaatsen en werken, blijft het geografisch onderscheid bestaan, ook vindt men daar een splitsing tussen het Île de Ré en een generieke benaming die de forten van de Charente omvat. In 1911, duidt een plan "Place de Rochefort-Aix-Oléron" aan. Kort, bij gebrek aan een solide basis, hebben we besloten in deze index de plaats van Rochefort, welke de eilanden Aix en Oléron omvat, te splitsen van de plaats van La Rochelle (incl. het Île de Ré) en, ten slotte, de monding van de Gironde. De nota A/10 nr. 99 van 19 februari 1889 van de Algemene Staf preciseert voor Rochefort dat: Het belangrijkste deel van de verdediging is de eerste lijn, gevormd door het Île d'Oléron, het fort Boyard, het Île d'Aix en het fort Énet, die de rede voor de monding van de Charente sluit en beschermt. Er is aanleiding de zware bewapeningen op deze 1ste lijn te concentreren, integendeel de tweede lijn te vereenvoudigen door de degradatie van een zeker aantal batterijen. Dan volgen voorstellen van bewapening van verscheidene batterijen, gevolgd door de aanbeveling om niets te declasseren als werk op deze eerste lijn. Daarentegen, stipuleert de nota dat er aanleiding is om de forten Lupin, Fouras en van Vergeroux, de batterij van Piédemont en de redoute van de Aiguille te declasseren terwijl hun plaatsen behouden blijven voor de mobiele verdediging. Dezelfde behandeling is voor te zien voor het fort Chapus terwijl de gronden van het fort van Chaigneau kunnen worden vervreemd. Hoofdplaats van het 4de Maritiem Arrondissement gaande van het Île d'Yeu tot de Pyreneeën, Rochefort is gelegen op een vijftiental kilometers van de zee (24 km de rivier volgend). Deze positie maakt zijn schatting waardevol, maar de toename van de grootte, de tonnage en bijgevolg van de diepgang van de schepen, zullen de ondergang van Rochefort wijden dat zal worden opgegeven ten voordele van de diepwaterhaven van La Pallice, kort voor 1930. In 1906, was er nog sprake van om de bedding van de Charente uit te diepen om de toegang tot de rivier toe te laten voor schepen met 8 tot 9 meter diepgang. De militaire haven van Rochefort was gelegen stroomafwaarts van de stad, op de rechteroever van de Charente, en strekte zich uit over een lengte van 1.600 m. Hij omvatte drie droogdokken van 128, 78 en 60 meter lengte. Zijn arsenaal was in staat gelijktijdig meer dan zestien schepen te bouwen en te bewapenen. De oorsprong van Rochefort gaat terug tot 1666. De stad rees ex nihilo uit de grond om te antwoorden aan de behoefte van een veilige haven. Onder de meest illustere gebouwen van zijn arsenaal, dient de koninklijke touwslagerij (1666-1670) vermeld te worden, superbie gebouw van 373 m lengte voor 8 breed, afgebrand in 1945, geklasseerd in 1967, en gerestaureerd vanaf 1976. We zullen ook de drie overblijvende dokken vermelden, waaronder de Napoléon III, gebouwd van 1853 tot 1861, vergroot in 1900 om de Dupleix te ontvangen die de laatste grote gepantserde kruiser gebouwd in Rochefort zal zijn, en geklasseerd in 1988. We hebben geen spoor gevonden van verdedigingen van het landfront, behalve de stadsomwalling waarvan de degradatie van de wallen, hoewel geëist door de inwoners sinds 1870, niet officieel zal worden dan op 28 juli 1921. De maritieme benaderingen daarentegen hadden de aandacht getrokken. De Pertuis de Maubuisson, die Oléron van het vasteland scheidt, stelde niet het minste gevaar voor wegens zijn geringe diepte. Daarentegen, die van Antioche, tussen de eilanden Oléron en Aix vormde de hoofdbenaderingsweg, zelfs als de diepten er 10 tot 15 m niet overschrijden. Vanaf 1878, werden verdedigingen geconcentreerd, vooral op het Île d'Aix en verscheidene lijnen van grondtorpedo's aangelegd dwars over de passen aan weerszijden van de ondiepte Boyard. De zuidpas, ter hoogte van het fort van de Saumonards, zal 47 torpedo's omvatten op een lijn van 1500 m lengte. De noordpas zal twee verbonden lijnen van 48 torpedo's elk ontvangen, 1500 m voor het fort Boyard, en een laatste lijn, van een twintigtal toestellen, zal de monding van de Gironde afsluiten ter hoogte van Port-des-Barques. Merken we ten slotte op dat het sterkste kaliber van de kustbatterijen zich zal beperken tot 27 cm en dat geen doorbraakbatterij zal worden opgericht.

Dept 17 (Charente-Maritime). From the outset, let us specify that, for lack of reference documents, we have not been able to disentangle the administrative subdivisions of the defensive poles as we would have wished. All the fortified works framing the Pertuis d'Antioche depended on the direction of La Rochelle. This direction supervised several strongholds. The stronghold of Rochefort first, on which depended the city ramparts (declassified in 1885) and the coastal works located on the mainland at the mouth of the Charente as well as Île Madame; next, the stronghold of Île d'Oléron, stronghold extended to fort Boyard and finally the stronghold of Île d'Aix, stronghold extended to fort Énet. On the other hand, we must admit our inability to affirm the existence of a stronghold of La Rochelle + another of Île de Ré, or whether Île de Ré was included in La Rochelle. In 1878 and 1893, one finds on plans "Direction du Génie de Bordeaux, place de l'île d'Aix". If one consults the tables of coastal works declassified by the Superior Council of War at the end of 1888, in the column Places and works, the geographical distinction persists, thus one finds a split between Île de Ré and a generic designation encompassing the forts of the Charente. In 1911, a plan indicates "Place de Rochefort-Aix-Oléron". In short, for want of a solid basis, we have decided to split in this index the stronghold of Rochefort which includes the islands of Aix and Oléron, from the stronghold of La Rochelle (incl. Île de Ré) and, finally, the mouth of the Gironde. The note A/10 no. 99 of 19 February 1889 from the General Staff specifies for Rochefort that: The most important part of the defense is the first line, formed by Île d'Oléron, fort Boyard, Île d'Aix and fort Énet, which closes and protects the roadstead in front of the mouth of the Charente. It is appropriate to concentrate the heavy armaments on this 1st line, on the contrary simplifying the second line by the declassification of a certain number of batteries. Then come proposals for arming several batteries, followed by the recommendation to declassify no work on this first line. On the other hand, the note stipulates that it is appropriate to declassify forts Lupin, Fouras and of Vergeroux, the battery of Piédemont and the redoubt of the Aiguille while preserving their locations for mobile defense. The same treatment is to be reserved for fort Chapus while the lands of fort Chaigneau can be alienated. Chief town of the 4th Maritime Arrondissement going from Île d'Yeu to the Pyrenees, Rochefort is located about fifteen kilometers from the sea (24 km following the river). This position makes its shelter appreciable, but the increase in size, tonnage and, consequently, draft of ships, will consecrate the decline of Rochefort which will be abandoned in favor of the deep-water port of La Pallice, shortly before 1930. In 1906, there was still talk of dredging the bed of the Charente to allow access to the river for ships with 8 to 9 meters of draft. The military port of Rochefort was located downstream of the city, on the right bank of the Charente, and extended over a length of 1,600 m. It included three dry docks of 128, 78 and 60 meters in length. Its arsenal was capable of building and arming simultaneously more than sixteen ships. The origin of Rochefort dates back to 1666. The town emerged ex nihilo from the ground to meet the need for a safe haven. Among the most illustrious buildings of its arsenal, the royal ropewalk (1666-1670) should be mentioned, a superb building 373 m long by 8 wide, burned down in 1945, classified in 1967, and restored from 1976. We will also mention the three surviving dry docks, including the Napoléon III, built from 1853 to 1861, enlarged in 1900 to accommodate the Dupleix which would be the last large armored cruiser built in Rochefort, and classified in 1988. We have found no trace of defenses of the land front, except for the urban enclosure whose declassification of the ramparts, although demanded by the inhabitants since 1870, will only be made official on July 28, 1921. The maritime approaches, on the other hand, had attracted attention. The Pertuis de Maubuisson, separating Oléron from the continent, did not represent the slightest danger due to its shallow depth. On the other hand, that of Antioche, between the islands of Oléron and Aix constituted the main approach route, even if the depths there do not exceed 10 to 15 m. From 1878, defenses were concentrated, especially on Île d'Aix and several lines of ground torpedoes laid across the passes on either side of the Boyard shoal. The south pass, at the level of the fort of the Saumonards, will include 47 torpedoes on a line 1500 m long. The north pass will receive two joined lines of 48 torpedoes each, 1500 m in front of fort Boyard, and a last line, of about twenty devices, will block the estuary of the Gironde at the level of Port-des-Barques. Let us finally note that the largest caliber of the coastal batteries will be limited to 27 cm and that no breakthrough battery will be built.

Dept 17 (Charente-Maritime). Hned zpočátku upřesněme, že z nedostatku referenčních dokumentů jsme nemohli rozplést administrativní členění obranných uzlů, jak bychom si přáli. Všechny opevněné stavby rámující Pertuis d'Antioche závisely na ředitelství La Rochelle. Toto ředitelství zastřešovalo několik míst. Místo Rochefort především, na kterém závisely městské hradby (deklasovány 1885) a pobřežní stavby umístěné na pevnině u ústí Charente stejně jako Île Madame; dále, místo Île d'Oléron, místo rozšířené na fort Boyard a konečně místo Île d'Aix, místo rozšířené na fort Énet. Na druhou stranu, musíme přiznat naši neschopnost potvrdit existenci místa La Rochelle + jiného ostrova Île de Ré, nebo zda Île de Ré bylo zahrnuto v La Rochelle. V letech 1878 a 1893, nachází se na plánech "Direction du Génie de Bordeaux, place de l'île d'Aix". Pokud se podíváme na tabulky pobřežních staveb deklasovaných Nejvyšší válečnou radou koncem roku 1888, ve sloupci Místa a stavby, geografické rozlišení přetrvává, také se tam nachází rozdělení mezi Île de Ré a generické označení zahrnující forty na Charente. V roce 1911, plán uvádí "Place de Rochefort-Aix-Oléron". Zkrátka, pro nedostatek solidního základu, jsme se rozhodli v tomto indexu rozdělit místo Rochefort, které zahrnuje ostrovy Aix a Oléron, od místa La Rochelle (vč. Île de Ré) a konečně, ústí Gironde. Poznámka A/10 č. 99 ze 19. února 1889 Generálního štábu upřesňuje pro Rochefort, že: Nejdůležitější částí obrany je první linie, tvořená Île d'Oléron, fortem Boyard, Île d'Aix a fortem Énet, která uzavírá a chrání rejdu před ústím Charente. Je vhodné soustředit těžké výzbroje na této 1. linii, naopak zjednodušit druhou linii deklasováním určitého počtu baterií. Poté přicházejí návrhy na vyzbrojení několika baterií, následované doporučením nedeklasovat žádnou stavbu na této první linii. Naopak, poznámka stanoví, že je vhodné deklasovat forty Lupin, Fouras a z Vergeroux, baterii Piédemont a redutu Aiguille při zachování jejich umístění pro mobilní obranu. Stejné zacházení je vyhrazeno pro fort Chapus zatímco pozemky fortu Chaigneau mohou být odcizeny. Hlavní město 4. námořního obvodu sahajícího od Île d'Yeu k Pyrenejím, Rochefort je umístěn asi patnáct kilometrů od moře (24 km po řece). Tato pozice činí jeho úkryt ceněným, ale nárůst velikosti, tonáže a následně ponoru lodí, posvětí úpadek Rochefortu, který bude opuštěn ve prospěch hlubinného přístavu La Pallice, krátce před rokem 1930. V roce 1906 se stále mluvilo o prohloubení koryta Charente, aby byl umožněn přístup k řece lodím s ponorem 8 až 9 metrů. Vojenský přístav Rochefort se nacházel po proudu od města, na pravém břehu Charente, a rozkládal se na délce 1 600 m. Zahrnoval tři suché doky o délce 128, 78 a 60 metrů. Jeho arzenál byl schopen současně stavět a vyzbrojit více než šestnáct lodí. Původ Rochefortu sahá do roku 1666. Město povstalo ex nihilo ze země, aby uspokojilo potřebu bezpečného přístavu. Mezi nejvýznamnějšími budovami jeho arzenálu je třeba zmínit královskou provazárnu (1666-1670), skvostnou budovu 373 m dlouhou a 8 m širokou, vypálenou v roce 1945, klasifikovanou v roce 1967 a restaurovanou od roku 1976. Budeme také zmínit tři přežívající suché doky, včetně Napoléon III, postavený v letech 1853 až 1861, rozšířený v roce 1900, aby pojal Dupleix, který bude poslední velký obrněný křižník postavený v Rochefortu, a klasifikovaný v roce 1988. Nenašli jsme žádnou stopu po obranách pozemní fronty, kromě městského opevnění, jehož deklasování hradeb, ač požadované obyvateli od roku 1870, bude oficiální až 28. července 1921. Námořní přístupy naopak upoutaly pozornost. Pertuis de Maubuisson, oddělující Oléron od pevniny, nepředstavoval sebemenší nebezpečí kvůli své malé hloubce. Naopak, ten z Antioche, mezi ostrovy Oléron a Aix, tvořil hlavní přístupovou cestu, i když hloubky tam nepřesahují 10 až 15 m. Od roku 1878 byly obrany soustředěny, zejména na Île d'Aix a několik linií dnových torpéd položeno napříč průchody na obou stranách mělčiny Boyard. Jižní průchod, v úrovni fortu Saumonards, bude zahrnovat 47 torpéd na linii dlouhé 1500 m. Severní průchod obdrží dvě spojené linie po 48 torpédech, 1500 m před fortem Boyard, a poslední linie, asi dvaceti zařízení, zablokuje ústí Gironde v úrovni Port-des-Barques. Konečně si povšimněme, že nejsilnější ráže pobřežních baterií se omezí na 27 cm a že žádná průlomová baterie nebude postavena.